pondělí 8. října 2018

Nejtemnější podlehnutí - Kapitola 8




William Věčně Nadržený, čestný Lord z Podsvětí a muž fyzicky tak dokonalý, že byl kdy zvolený nejkrásnějším nesmrtelným všech dob – no a co, že byl jediným soudcem této soutěže; přísahá vám z celé své duše, že skóre bylo pevně stanoveno – zrovna stál v obýváku lidské rezidence.
Strider, ten zrádce, tu měl být s ním. Asi ode mě chytá nějaké móresy. Strider slíbil, že tu bude. Místo toho ten šťastný bastard trávil čas s harpií, o které William často snil.
William spal s upírkami, lidmi, čarodějnicemi, měničkami i bohyněmi, ale nikdy nebyl s harpyjí. Chtěl být s harpyjí! Bůůůů, fňuk.

Možná, že až tady skončí, ukáže Striderovi nějakou konkurenci co se týče Kainy náklonnosti. Ten válečník rád soutěžil a William byl přece tak skvělý, že vždy myslel na ostatní.
Tahle jeho vlídná povaha byla přesně důvodem, proč tu byl.
„Tu“ znamenalo průměrný dům s průměrnými místnostmi, které potřebovaly dekoratérku. Béžový nábytek, béžové stěny a béžový koberec. Jako by se majitelé báli barev. A už zmínil poloprázdné flašky od vodky, které se skrývaly uvnitř větracích šachet, za knihami v knihovně, dokonce i ve výřezech v matracích?
Tenhle ráj alkoholiků, který připomínal spíš vězeňskou celu, byl místem, kde jeho malá Gillynka vyrostla.
Gilly, neboli Gillian Shawová. Lidská dívka, s hnědýma očima, příliš smyslná pro vlastní dobro. V sedmnácti zažila víc hrůzy a děsu než většina nesmrtelníků za celé věky. A to vše díky majitelům tohohle baráku v Nebrasce.
William neměl mnoho přátel, takže se staral o ty, které měl. Jistě, měl několik z Lordů rád. Bavilo ho je provokovat a byla zatracená švanda sledovat, jak jeden po druhém postupně propadají lásce jako mušky dopadající na pavučinu. Přesně jako Strider. Dokud se do toho tedy nevloží William. Kaia rozhodně podlehne jeho božským vlastnostem a zapomene na strážce Vítězství.
Ta zábava sama o sobě stála za cenu jeho vstupenky do Budapešťské pevnosti: dovolil zatracené bohyni (nižší!) Anarchie, aby měla jeho nejcennější majetek jako výkupné. V noci ležel a zíral do stropu, zatímco přemýšlel, jak tu knihu získá zpět. Kniha byla psaná v kódu, který předpovídal, jak se má zachránit před kletbou, kterou na něj bohové svrhnuli. Ale teď na to nebyl čas.
Teď musel myslet na svou Gilly. Potkal ji před pár měsíci, když ji žena strážce Bolesti přivedla do pevnosti. Okamžitě ho zasáhla. Nemyslel to sexuálně, na to byla příliš mladá – a to si připomene ještě tisíckrát, pokud to bude nutné – ale cítil se díky ní jako rytíř na bílém koni.
Pohlédla na něj a viděla nádherného nesmrtelného válečníka, který by jejímu tělu dokázal dát nevýslovnou rozkoš. To jistě. To viděl každý. Ale také viděla nádherného nesmrtelného válečníka, který byl schopen zabít její draky.
A on chtěl zabít její draky. Zabije je.
V průběhu několika měsíců se párkrát vrátil do pevnosti po bitvě a zraněný. Gilly se o něj postarala. Vždy byla něžná a sladká. Ujistila se, že něco snědl, zachumlala ho do postele a ujistila se, že je pohodlná. Nebála se ho. Smála se s ním, žertovala, a když ji naštval, zůstala a bojovala, místo toho, aby utekla a ukryla se před jeho náladou.
Hluboce v duši věděla, že by jí nikdy neublížil. I když si tím on sám nebyl jistý. V jeho nitru byla temnota z té nejhlubší jámy pekelné. Temnota, kterou v životě nemiloval víc než v tuto chvíli.
Jeho zlé povahy si sotva někdo všiml. Viděli jen drzého nadržence, kterého jim předváděl. A ne, to nebyla tak úplně lež. William byl skrz na skrz odrzlý, ale bylo v něm víc a to Gilly viděla.
A přesto ho přijala. Nikdy nechtěla, aby se změnil. Chtěla si jen užívat jeho společnost, chránit ho. Nikdo se ho nikdy nepokusil ochránit.
A teď ochrání on ji. Rodina jí ublížila tím nejhorším možným způsobem. Proto také tím nejhorším možným způsobem zemře. Pomsta byla vlastně jeho forma ochrany. Jistě, už uplynul nějaký čas a ona je celou věčnost nepotkala. To však nic neměnilo na skutečnosti, že jí ublížili tím nejhorším možným způsobem a donutili ji prchnout na ulici – a mohli by to udělat znovu někomu jinému. Chtěl tohle udělat už dlouho a čas na tom nic nezměnil. Ve skutečnosti v něm ta potřeba pouze stoupala.
William se procházel po místnosti, zvedal tretky a zahazoval je. Usmíval se, když se roztříštily na podlaze. Gillyina matka i nevlastní otec byli momentálně v práci a nevlastní bratři už tu nežili, takže se nebál, že by hluk někoho přilákal. Když byl hotov se svou malou rozcvičkou, prohlédl si fotky nad krbovou římsou.
Na žádných nebyla Gilly.
Zjevně ji odepsali ze svých životů. Nestarali se a nebáli, že se jí něco stalo, jakmile odešla.
Viděl jen blondýnku kolem třicítky, se silikonovými prsy, a průměrně vypadajícího třicátníka.
Williamovi se sevřel žaludek a praštil chlapa na fotce do tváře. Ten parchant zaplatí za každý nedovolený dotyk, za každý vyvolaný pocit hanby. Matka zaplatí za to, že to dovolila. A bratři zaplatí za to, že ji neochránili.
Její rodina jí nedala jinou možnost, než prchnout v patnácti letech. Patnácti. Byla sama a přežívala jak nejlépe dovedla déle než rok, než ji našla Danika a přivedla do Budapešti. Ale kvůli tomu, co se jí stalo a kvůli tomu, co musela udělat, aby se vůbec najedla, začala samu sebe nesnášet. Viděla se jako použitá, špinavá, nehodná. Nikdy to neřekla, ale on to věděl. V pevnosti Lordů spala v ložnici hned vedle té jeho. Když tam zůstával, slyšel, jak v noci křičela. Věděl, že ji sužují noční můry.
A její rodina zaplatí za každý temný sen.
V uších mu náhle zacukalo, když zaslechl zvedání garážových vrat. Usmál se. Skvěle. První soutěžící ve hře Bolest, Utrpení a Smrt byl doma.
Když předtím vešel, upustil svůj batoh s „hračkami“ na podlahu. Teď se sklonil, aby ho zvedl. Ano, nikdy svou temnotu takto nemiloval.
To bude zábava.

***
Kane, strážce démona Katastrofy, vykročil dlouhou, klikatou chodbou neznámého nebeského paláce, kde se ocitl. Stěny byly rozhodně divné a skládaly se tisíců nitek, které byly spleteny dohromady. Nitky utvářely kreslené scény, na kterých jakoby lidé, které viděl, skutečně žili a dýchali. Stačilo by mu natáhnout ruku, aby se jich dotkl. Byl to ten nejvíce inspirativní pohled, jaký kdy viděl – a byl tamhle snad Strider s Kaiou, kteří se plazili po měsícem osvětleném koci, kde se na ně vrhnuly ženy a namířily jim zbraně na hlavy?
Zastavil se a přimhouřil oči. Ve spáncích jakoby mu vybuchla bolest. Teprve když pohlédl do chodby a vystrčil obraz toho, co viděl z mysli, se bolest zmírnila.
Výdech a nádech. Myšlenky se mu zamlžily a pak se vyčistily. Nemohl si vzpomenout, co ho tak rozrušilo. Ach, fajn. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Vše bylo jasnější. Vzduch v sobě měl sladkou vůni ambrosie, došlo mu. Snad aby návštěvníci byli povolní?
Jako kdyby to na něj fungovalo. Ale bohyně, které zde žily, by klidně větracími šachtami mohli lít benzín a neovlivnilo by ho to. Jeho démon miloval vše, co bylo prohnané, ilegální a potencionálně život ohrožující. A možná, jen možná, by ho ta láska zachránila před tím, aby ten parchant způsobil trhlinu v podlaze, na které Kane stál. Nebo by třeba nemusel zbortit strop a potřeba ničení na okamžik utichne.
Alespoň v to mohl doufat.
Kane se dal znovu do pohybu. Měl přeci nějaký cíl, ne? Jo, jasně. Moiry ho povolaly. Proč ho sakra volaly?
Ať byl důvod jakýkoli, usmál se jako hodný chlapec. Nechtěl Moiry naštvat a v jeho současném stavu musel být opatrný. Nebyly to ani Řekyně a ani Titánky – netušil, co jsou zač – přitom žádná božská rasa nikdy proti třem ženám, které zde žily, nepozvedla ruku. A nikdy by to neudělali. Protože Moiry byly tkalci osudu. Točily vřeténkem a scény, které utkaly, se staly. Vždy.
Nikdo k nim nemohl bez pozvání. Ani Kronos, král bohů. A za celá staletí, kdy Kane žil, se nikdy nesetkal s někým, koho by povolaly. Až do dneška. On, Katastrofa, měl štěstí. Právě se vrátil z města, kde celou noc hledal lovce. Žádné nenašel – Strider je musel všechny zabít, než odešel, ten chamtivý bastard – padl přímo do postele se svými zbraněmi, koženým oblečením i botami. Než však zhasnul lampu, ze stropu se svinula struna a na jejím konci visel žlutý svitek.
Když si pergamen přečetl, byl stejně zmatený jako teď. Jako patlanina lékařského předpisu a svatební pozvánky, byl svitek napsán starověkou Řečtinou.

Jste srdečně zván do Chrámu osudů. Pokud se neobjevíte, možná dojde k setnutí vaší hlavy a následné smrti.

Setnutí hlavy a smrt? Vážně? Za okamžik se jeho okolí vytratilo a on stál uvnitř chrámu. Všude kolem byly ty nitky. Dal se do pohybu, aby jeho váhání nevedlo k zmíněnému setnutí. Neboli smrti.
Takže, sice věděl kde je, ale netušil proč. Proč on? Proč teď?
Hádal, že to zjistí.
Zdálo se, jako by se tapisérie na stěnách táhly celou věčnost, ale nakonec – bohužel, dosáhl konce a vstoupil do… tkací místnosti? Tři ženy, skutečné, seděly na dřevěných židlích, dlouhé bílé vlasy měly rozprostřené po ramenou. Všechny tři měly bílé róby, dokonalé a nezmuchlané.
Ta, která měla ruce poznamenané věkem – Klóthó, jak poznal z legend, které ji obklopovaly – otáčela vřeténkem. Ta, která měla zkřivené prsty – Lachesi – k sobě tiskla vlákna a ta, která v očích neměla panenky – Atropos – splétala konce.
Kane stiskl rty. Čekal, až si ho všimnou. Respektoval mnohem větší moc než měl on sám. A možná proto si ho vybraly, napadlo ho. Žádný jiný Lord by s nimi nezacházel s úctou, kterou si zasloužily, a musely by je potrestat.
Kdyby jen znaly pravdu. Možná věděl, jak ukázat respekt, ale ve skutečnosti byl tím nejhorším ze skupiny. Tím, kdo nic nedokázal udělat správně. Ten, který zůstal vždy vzadu, protože měl tendenci způsobit více škody než užitku. Nikdy se však nepřestával usmívat. Ne tady, a ani ne v blízkosti jeho přátel. Nechtěl, aby znali pravdu. Nechtěl, aby věděli, že se cítil jako budižkničemu.
Z větší části fungoval jako s autopilotem. Když ho jeho démon přemáhal – naplnil ho touhou upustit, touhou ničit, zapomenout a předstírat – on… dělal věci. Ničil věci.
Sabin, strážce Pochybností a válečník, kterého by Kane následoval do samotného pekla, to věděl. Ale Sabin byl také jediným, a nebylo překvapení, že Sabin schvaloval násilí a dokonce mu ho pomáhal páchat. Před odletem s manželkou mu Sabin nechal malý dárek. Část z něj dychtila vrátit se a udělat to, co potřeboval. Druhá část se spokojila s tím, že zůstane tady a bude čekat. Ignoroval ten dárek a zamířil do města, jen aby odolal pokušení. Dokonce byl rozhodnutý se prospat, až se vrátí. Cokoli, co jeho duši zachrání před dalším zničením. Ale jak dlouho to potrvá?
Stál tam a čekal, až si ho všimnou. Hodinu, možná dvě. Obvykle při nečinnosti jeho démon jednal a způsobil nějakou katastrofu. Možná to bylo tou ambrozií, jak doufal, nebo byl démon tak vyděšený ze sudiček, jako všichni ostatní na nebesích, že se choval slušně. Ačkoliv v zákoutí Kaneovi mysli se stále ozýval.
„Proč jsi tady, chlapče?“ Zeptala se konečně Klóthó chraplavě. Nikdy nevzhlédla od jejího úkolu.
Uh, cože? „Dostal jsem vaši pozvánku. Má paní,“ dodal. Bože, byl takový líbač zadků. Ale co chlap musel udělat, to udělal. Rozhodně se nehodlal jen tak nechat nakopnout do koulí, i když měl své brnění.
„Zvát a tebe? Ale to bylo před tisíci lety,“ odpověděla Lachesis. „Jsem si tím jistá.“
„Jistá,“ ozvala se Atropos. „Přesto jsi nikdy nepřišel.“
„A tak bylo tvé pozvání zrušeno.“
„Můžeš odejít stejnou cestou, kterou jsi přišel.“
Zmohl se jen na to, že na ně zíral. Povolaly ho před tisíci lety? Proč mu tedy nesetnuly hlavu za to, že se neukázal? „Nechci být neuctiví, ale vaše laskavé pozvání jsem obdržel teprve před chvilkou.“
„To není naše chyba.“
„Pravděpodobně si nedával pozor.“
„Možná se naučíš dávat pozor.“
„Můžeš odejít stejnou cestou, kterou jsi přišel.“
Úcta byla jedna věc. Ale to, že neuspokojí svou zvědavosti, to bylo zcela něco jiného. Navíc pokud ho sem přivedly, aby mu předaly slova moudrosti, která by zachránila jeho i přátele, nebo ho varovaly, tak to k čertu chtěl slyšet. Proto bez toho neodejde.
„Mohu od vás tedy odkoupit informace?“ Zeptal se.
„Jaké informace?“
„Kdo řekl co o informacích?“
„Ty jsi praštěný, že jo?“
„Můžeš odejít stejnou cestou, kterou jsi přišel.“
Přejel si jazykem přes špičák. „Pokud jste mě před tisíci lety nechtěly o něčem informovat,“ stále dbal na to, aby mu v hlase nezazněla zloba, „proč jste mě předtím povolaly?“
Stejná otázka, jen jinak položená. No tak, chytněte se té návnady. Povězte mi to.
„Klóthó, vzpomínáš si, když se nás posledně někdo snažil přechytračit,“
„Ach, ano, Lachesis. Vetkaly jsme ji do nekonečna.“
Jakého nekonečna?
„Možná se už poučila.“
„Možná taky ne.“
„Neodešla, kudy přišla.“
„Jaká ona?“ Zeptal se. Stále zůstával na místě. Možná to od něj bylo hloupé, ale nemohl odejít, kudy přišel, tak jakou měl jinou možnost? Přenést se z jednoho místa na druhé pouhou myšlenkou, to nepatřilo mezi jeho schopnosti.
„Ona? Tvá žena, samozřejmě,“ řekla Atropos.
Zamrkal. „Cože, moje žena?“
„Ta v nekonečnu.“
„Ne, ne,“ řekla Klóthó. „Ta není jeho. Ta druhá je. Nebo je tomu jinak?“
„Možná, že jsou obě jeho,“ namítla Lachesis.
„Je moje? Jsou moje?“ Vydechl. Co? Milenky? Pokud ano, tak ne, děkuji. To už zkusil a díky tomu nastala hrozná zkáza. Jeho ženy vždy trpěly. Démon se o to ujistil. Pro Kanea bylo lepší zůstat sám.
„Samozřejmě, že je tvoje, i když ne ta v nekonečnu. Nepatří nikomu. Pokud tedy, vlastně, ve skutečnosti nepatří tobě.“
Ty tři se uchechtly.
„To bylo dobré, sestro. Musím si to zapamatovat, až nás válečník příště navštíví.“
„Kdo mi má či nemá patřit?“ Zeptal se a přelétal pohledem z jedné baby na druhou. Další předvolání?
„Nezodpovědnost, samozřejmě.“
„Nezodpovědnost,“ zopakoval. Myslely tím snad strážkyni Nezodpovědnosti? Kane věděl, že ta nesmrtelná někde běhala. V Pandořině skříňce bylo víc démonů než neposlušných válečníků, takže bohové, kteří zoufale chtěli pochytat všechny, je vpustili do vězňů Tartaru. Nezodpovědnost byla mezi nimi.
Dokonce…. Ji… hledal. Sakra. Vždy předpokládal, že je strážce muž. To byla chyba, kterou znovu neudělá. On i jeho přátelé chtěli mít po svém boku všechny nesmrtelné démony. Což znamenalo, že je museli najít dřív než lovci.
Koneckonců, Galen, strážce naděje a vůdce Lovců, mohl kohokoli přesvědčit o čemkoli. A poslední věc, kterou Lordové potřebovali, bylo aby přesvědčil jejich bratry, aby je zničili.
„Neřekla jsem to zrovna?“ Zeptala se jedna z nich.
„Právě jsi to řekla.“
„Nejsi zrovna bystrý, co, chlapče?“
„Jak ji dostanu z nekonečna?“ Zeptal se a ignoroval jejich otázku. Možná nechtěl přítelkyni, ale chtěl najít tuhle ženu s démonem. Co uměla? Jaké měla schopnosti? „Co je to nekonečno?“
„Jak nemůže znát odpovědi na tyto otázky?“
„Neřekly jsme mu je snad již?“
„Možná, že jsme si zase pomotaly časovou linii,“ řekla Klóthó.
Znovu? Jak často se to stávalo? A ještě lepší otázkou bylo – jaké to mělo následky?
„Můžeme se vrátit zpět?“
„Neměly bychom skočit kupředu?“
Drazí bohové. Nezdálo se mu, že by alespoň jedna z nich měla všech pět pohromadě.
„Ano,“ řekly společně a zatřepaly tapisérií, na které pracovaly. Nastala chvilka ticha a ještě jedna.
A potom: „Co tady děláš, chlapče?“
Kane znovu zamrkal. Nic se nezměnilo. Ani jeho okolí, ani ty ženy. Vše bylo stejné, jako když poprvé vstoupil do místnosti, ale zapomněly snad, že je tady?
Vrátily se? Nebo se posunuly kupředu? Sakra. Pokud ano, co to znamenalo pro něj? „Přivolaly jste mě,“ vyhrkl.
„Ano, ano. Přivolaly.“
„A ještě tohle ráno. Skvělé, že si tu tak rychle.“
„Impozantní.“
Musely se vrátit o tisíce zatracených let. Když opustí tenhle chrám, vrátí se do starověkého Řecka? Sevřel se mu žaludek.
„Ty si ale starostlivec.“
Dokázaly snad číst jeho myšlenky stejně, jako manipulovaly s časem? Opravdu měl přijmout jejich radu a odejít, kudy přišel. Tohle bylo… stejně pomotané jako on sám.
„Jako kdybychom kvůli tobě narušily tkaninu času.“
„Vrátíš se, kudys přišel.“
Bohové, díky. „Zmínily jste ženu.“
„Nezmínila jsem se o ženě. Ty ses zmiňovala o ženě?“
„Ne. Strážci Katastrofy nezmíním ženu ještě tísíce let.“
„Možná jsme znovu pomotaly časovou linii.“
Znovu zatřásly tapisérií v jejich rukou. Čekal po několik tichých úderů srdce, v puse měl sucho a klepala se mu kolena.
„Já – myslím, že odejdu kudy jsem přišel,“ řekl Kane a o kousek ustoupil. Už to nedokázal. Prostě mu nebyly schopné dát přímou odpověď, jejich mysl nedokázala rozlišit mezi minulostí a budoucností. „Děkuji, že jste mě pozvaly a i za vaši pohnostinnost. Kdybyste mi jen mohly ukázat cestu…“
Atropos, která měla oči tak bílé, že připomínaly sníh, zvedla hlavu od jejích nůžek, a i když se to zdálo nemožné, pohlédla přímo na něj. „Konečně před nás přestupuješ. Po té době jsme to už vzdaly.“
Rukou si protřel zadní část krku. Museli si tím projít všichni, které pozvaly? „Ano, konečně.“
Ustoupil o krok, dva. „Omlouvám se, že jste musely čekat a znovu vám děkuji za váš čas, ale opravdu musím…“
„Ticho.“ Lachesis také vzhlédla, ačkoli její prsty se nepřestaly pohybovat. „Vždy víme, co se děje, ale nikdy nevíme proč. Přinutils nás přemýšlet a přemýšlet, a my bychom alespoň rády slyšely odpověď.“
„Odpověď na co?“ Zeptal se a zarazil se, protože si nebyl jistý, zda to chce vědět.
Třetí bába, Klóthó, napodobila ostatní a pohlédla na něj. A pak prostě řekla: „Chceme vědět, proč si rozpoutal Apokalypsu,“ a dál bez starosti otáčela nití.




24 komentářů:

  1. Děkuji za další skvělý překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jupiiiiiiiiiii!!!Dalsia kapitola ,velka vdaka!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad ♥️♥️♥️

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolku a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělá kapitola! Děkuji za překlad a korekci ♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za novou kapitolu. Jana

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Tak tie tri sudick, ci kto su presne, na konci boli super 😂
    Ďakujem ❤

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za pokračovanie,skvelá kapitolka.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuju za další skvělou kapitolu.
    Už se těším na pokračování.

    OdpovědětVymazat