čtvrtek 2. srpna 2018

Pronásledovaná - Kapitola 9




Jakmile byli zpátky, Harper připravila pozdní oběd, zatímco Levi vyřídil pár telefonátů. Sbalil si tašku a plánoval strávit zbytek dne i celou noc jen s ní. Mohla ho ubytovat v Lanině pokoji – pocítila v hrudi ostré bodnutí – ale chtěla ho mít co nejblíže. A zdálo se, že i on chtěl být u ní, a tak nedovolila obavám, strachu ani té hrozivé předpovědi od Petersonové, aby jí to překazila.
Proč by měla přemýšlet nad něčím negativním, když mohla myslet na Leviho a všechny ty věci, které se jí večer pokusí udělat? Oh, přesně věděla, že něco zkusí; nedokáže si pomoci. Třásla se očekáváním až tak, že se málem neudržela na nohou.
Jak přešla z nenávisti k dotykům k tomu, že chtěla, aby ji pohltil jeden jediný muž, to netušila.
Zaslechla syčení a prskání, což upoutalo její pozornost zpět ke sporáku. Levi to ještě netušil, ale k večeři měli v podstatě snídani. Jako poslední šla do obchodu Lana, což znamenalo, že tam měli jen její oblíbené jídla. Slaninu, krůtí šunku, bůček, slaninu na plátky a vejce.

„No,“ řekl Levi a sedl si k pultu. „Lana v práci nedala vědět, že nepřijde, nepoužila ani kreditku, aby se kamkoli dostala a ani si nevybrala velkou sumu peněz. Bright se chystá podívat k jejímu bývalému bydlišti.“
„Proč by tam šla? Pronajali jsme to tam, než jsme se přestěhovaly sem.“
V očích se mu objevil zvědavý záblesk. „To ti řekla? Protože nerad žaluju na tvou nejlepší kamarádku, ale nikdo se tam nenastěhoval.“
To nebylo možné. Ne. „Říkám ti, že to pronajala.“
„Bright to dnes ráno zkontroloval. Na nájemní smlouvě je stále její jméno. Jediná změna je ta, že z ní zmizelo tvé jméno.“
Harper ztuhla krev v žilách, zatímco Levimu připravovala jídlo. „Ale…“ Pokud to byla pravda, Lana jí lhala. Zase. „Nemohla si dovolit platit tam energie a ještě půl nájmu tady.“
Ticho. A pak: „Proč jste se sem přestěhovaly, princezno?“
Rozptýlení. Bylo jí jasné, že jí tou otázkou chtěl rozptýlit od vlny zrady, která se přes ni přelila, ale přesto se toho chytila pevněji než ninja. „Počkej. Řekls princezno.“
Znal její křestní jméno.
Otočila se na něj s vyceněnými zuby a s vidličkou v ruce, kterou ho měla v plánu probodnout jako nožem.
Usmíval se od ucha k uchu. Jo, znal ho.
„Neopovažuj se mi tak říkat!“
„Auroro? Nebo Spící krásko?“
„Já tě vykuchám!“
Místností zaduněl smích. „Proč? Líbí se mi to. Je to roztomilé.“
„Je to ponižující!“ Dupla nohou.
„Je to kouzelné jméno.“
„Je jedinečné.“ Znechuceně se ušklíbla. „Chceš, abych ti říkala princi?“
Smích ustal a v jediném okamžiku jeho úsměv zmizel. „Zkus to a zastřelím tě. A žádný policajt na světě mě neusvědčí. Všichni budou souhlasit, že jsem jen udělal svou občanskou povinnost.“
„Takže si rozumíme.“ Předstírala, že zvažuje vážný problém a poklepala si prstem na bradu. „Ale rozhodně ses mě vyrazil zachránit, nebo ne?“ Nemohla si pomoci a dodala: „Chybí ti už jen bílý kůň.“
Tentokrát se mračil on a ona se chechtala.
„Takže, co mají znamenat ty obraz? Na jednom jsou bezvládné nudle a na druhém hřebíky.“ Zeptal se, aby změnil téma. Samozřejmě už její domov dostatečně prohledal, zatímco připravovala jídlo. „Máš tu plno fotek tebe a Lany, obrazů, kde jste spolu a jsou… úžasné, jsem si jist, že je to slovo, které se hodí. Nechápej mě špatně, ty hřebíky jsou taky fajn. Autentické. Vidím na nich poškrábání a rez. Ale ty nudle? Ty jsou hrozné. Promiň.“
„Divím se, že sis všimnul.“
„Čekala si snad, že si všimnu něčeho jiného?“
„Ne. Jen jsem si nebyla jistá, zda můj byt budeš vnímat tak jako já ten tvůj. Ale i tak, jsou to hřebíky a trny růží, ne bezvládné nudle. S Lanou jsme se rozhodly vzájemně se namalovat. Cílem bylo vyobrazit naše vnitřní já. Já nakreslila hřebíky a Lana stonky růží s trny. Pokaždé, když se na to podíváme, se rozesmějeme.“ Ale teď se nesmála. Oh, Lano. Co jen vyvádíš?
Položila před Leviho talíř a posadila se vedle něj.
„Díky za jídlo, princezno. Voní to dobře. Ale, uh, myslím, že ani tisíc chlapů by nezhltalo tolik slaniny.“
„Jeden muž na to bude stačit. Koneckonců, Lana to vždycky zvládla. A teď jez,“ zabručela a ignorovala tu nenáviděné něžné označení. Kdyby tomu totiž věnovala pozornost, musela by ho narvat na pánev a nebyla si jistá, kolik toho od ní ještě snese, než se vrhne ke dveřím.
„Pane, ano pane,“ ušklíbl se a zasalutoval. „Ale zatímco se budu cpát, musíš mi říct, proč jste se sem přestěhovaly. Nikdy jsi mi to neprozradila.“
Uvolnila vzdech, který již dlouho potlačovala. „Protože to nešlo neudělat. Spatřila jsem to místo a táhlo m to sem. Konečně jsem se cítila doma. A co ty?“
„Nejsem si jistý.“ Dal si do úst slaninu, žvýkal a pak polkl. „Jednou ráno jsem se probudil v tom bytě se všemi svými vybalenými věcmi. Vyděsil jsem se, tak jsem si párkrát zavolal, jen abych zjistil, že jsem svůj barák prodal a přestěhoval se.“
„A to všechno během výpadku?“
„Jo.“
Chápala jeho bolest. Poplácala ho po ruce. „Stalo se ti někdy předtím něco divného?“ Pokoušela se něco uzobnout z vlastního jídla, ale žaludek měla jakoby svázaný a těžký. Zjevně nebyla dostatečně mužná.
„Ne. A tobě?“
„Nikdy.“
Znovu kousnul do slaniny, po čemž následovala pořádná porce vajíček. Zjevně s chutí neměl potíž. „Možná, že i ostatní nájemníci mají výpadky. Možná je něco s touhle budovou. Třeba tu je plíseň.“
Fuj. Tak s tímhle pohledem už vážně neměla chuť a odsunula talíř. „Jsi policajt. Zkontroluj to.“
„Vlastně jsem detektiv.“
„Jako by v tom byl rozdíl.“
Pohlédl na ni, ale v jeho tónu bylo pobavení, když řekl: „Ukážu ti ten rozdíl později.“
Později. To slovo se jí ozývalo v mysli a hned si k němu domyslela postel. Nervózně poposedla – a k vlastní hrůze si začala kousat nehet. To byl ten nejhorší zvyk všech dob, ale teď byla stěží vhodná doba na to, aby přestala. Co když, až jí to bude ukazovat, propadne dalšímu výpadku? Co když-
„Hej, přestaň si dělat starosti,“ řekl, jako by přesně věděl, kam jí utekly myšlenky. „Tentokrát jsem připravený se vypořádat s jakýmkoli záchvatem.“
„Jak?“ Neměla bys přemýšlet negativně, pamatuješ?
Odfrkl si. „To ti tak řeknu a zničím si tím překvapení.“
Jeho tón byl škádlivý a ona se musela zamyslet, proč ho kdy považovala za krutého. Byl hotové zlatíčko.
Když si dal do úst poslední sousto, postrčila směrem k němu talíř. „Já vařila, ty myješ.“
„Nejsem si jistý, že se mi to líbí,“ řekl, ale posbíral nádobí. „Co budeš dělat ty?“
„Musím si zavolat.“ Nejprve svému starému pronajímateli. Pokud si Lana chtěla jejich dům nechat, Harper by neprotestovala. Snažila by se prodat své obrazy, aby zvládly uplatit obojí. Pomyšlení na to, že by opustila tuhle budovu, ji vždy zneklidnilo, ale také chtěla, aby byla její přítelkyně šťastná.
„Zakřič, kdybys mě potřebovala,“ řekl Levi.
„Jasně.“ Harper zamířila do ložnice. Zahnula za roh a-
Vypustila výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách!
Někdo se objevil těsně před ní.
Harper, která reagovala instinktivně, kopnula vetřelce do žaludku. Dívka – ta tmavovlasá dívka, která ji tak ráda špehovala – se ohnula v pase a snažila se nadechnout. Ale v Harper stále bouřily instinkty a udeřila dívku do čelisti a odhodila ji do zdi, kde sklouzla na podlahu.
Ozvaly se kroky a objevil se Levi s namířenou pistolí. Chytil ji, strčil ji za sebe a použil své tělo jako velký štít.
„Co tady děláš?“ Zeptal se dívky. Než stihla odpovědět a vůbec zformulovat slova, položil jí nohu na hruď a přikrčil se. Volnou rukou ji prohledal. „Máš štěstí, že u sebe nemáš zbraň.“ Sundal nohu a sklonil zbraň, přestože stále zůstával před Harper.
Dívčin výraz se najednou vyhladil a byl tak klidný, jako kdyby se právě probrala z klidného spánku. „Vždy dodrží své sliby,“ řekla. „Doufám, že to víš.“
„Kdo?“ Vyštěkl Levi.
„Chce ji,“ odpověděla, jako by nepromluvil. „Chce svou nezbednou holčičku. A dostane ji. Vždycky ji dostane.“
Harper, které stále tlouklo srdce jako o závod, se posunula dopředu, aby se na ni zamračila. Byla připravená ji znovu napadnout, jen aby konečně získala nějaké odpovědi. „Radši začni mluvit srozumitelně, nebo ti…“
Dívka najednou zmizela. V jednu chvíli byla na podlaze, v další pryč. Harper zalapala po dechu. Levi ztratil rovnováhu a klopýtl kupředu.
„Co se tu právě stalo?“ Vykřikla.
„Nevím,“ zavrčel. „Už se ti to někdy stalo?“
„Nikdy.“ Rozhodně ta holka nebyla… nemohla být… muselo jít o nějaký trik, hru se světlem, namlouvala si. Iluze. No jasně. Byla to nějaká vidina, kterou s Levim sdíleli? „Možná… duch?“ Ale… jak by to bylo možné?
„Nikdy jsem je nebyl schopen vidět.“
„Ani já ne.“
Napřímil se. Jeho zamračení bylo čím dál temnější. „Sbal si. Dnes večer tady nezůstaneš.“
„Fajn.“ Harper pospíchala, aby ho poslechla. Snažila se nepřemýšlet o tom, co se právě stalo, jen vytahovala ty nejnutnější věci ze šuplíků a rvala je do batohu. Batohu, který jak se zdálo, byl nakonec dvakrát objemnější než ten Leviho. Ne, že by si stěžoval, když ho od ní přebíral poté, co si posbíral vlastní věci a doprovázel ji k autu. Zamknul ji v něm a vrátil se do bytu, jen aby se o pár minut později objevil s obrazem a barvami.
„Díky.“
„Nemáš zač.“
V tichu vyrazil do hotelu přes město. Ale s každým kilometrem, o který se vzdalovali od toho domu, cítila větší bolest. Potřeba vrátit se kvetla… a šířila se… a pohlcovala ji. Musel to také cítit, protože svíral volant tak pevně, že měl bílé klouby.
Zjevně byla jeho vůle nezlomná, protože se mu podařilo zamluvit jim pokoj a vmanévrovat Harper dovnitř, ačkoliv se mu několikrát pokusila vytrhnout. Odhodil batohy na podlahu, vkročil do koupelny a spustil sprchu. Pak se objevil před ní, chytil ji a odnesl ji dovnitř.
Obklopovala je mlha a tvořila kolem nich opar. „Co to děláš?“ Zeptala se. Potřeba vrátit se do toho domu náhle začala mizet, protože jí naplnila nervozita smíšená se vzrušením.
„Co si myslíš, že dělám?“
„Svádíš mě.“
„Chytrá holka.“
Nehet našel svou cestu do jejích úst. „Fajn.“
„Všechno to vyřešíme,“ slíbil a odtáhl jí ruku k boku.
„Fajn,“ zopakovala.
„A jen abys věděla,“ řekl a koutky úst se mu zachvěly. „Policista by tě teď měl pokutovat za ty tvé urážky a pak by tě políbil. Detektiv tě potrestá, políbí a pak se propátrá ke všem jeho oblíbeným částem těla.“
„Fajn.“ Tentokrát se roztřásla. Nervozita v ní převládla.
Povytáhl obočí. „To je to jediné, co umíš říct?“
Nelíbily by se mu myšlenky, které jí létaly hlavou. Nebo možná ano. Tak trochu jí připomínal Lanu – čestný, ale bez taktu. Bude rád, že se podělí o své strachy – jen aby je mohl zahnat pryč. „No, myslím, že je tohle velký krok a snažím se nemyslet na to, jak jsem posledně vyváděla. Myslím, že jsme právě pořádně vyděšení a potřebujeme spíš spánek a ne sex.“
„Za velké kroky máš veliké odměny. A na vyvádění mám řešení. Sebe. Pro dva lidi, jako jsme my, není nic lepšího než sex po takové situaci,“ řekl a do hlasu mu proniklo zoufalství. „Jsme naživu. Dokažme to. Potřebuji to dokázat.“
V té chvíli si uvědomila, že tu nejde pouze o touhu. Její výkřik ho vyděsil. Očekával, že ji najde zraněnou – nebo hůř. A když ta dívka zmizela, uvědomil si, že Harper před takhle neviditelnou silou nedokáže ochránit. A teď se potřeboval ujistit, že je tady a v pořádku. Prohloubit spojení mezi nimi tak, aby mu nikam neunikla.
„Harper.“ Lehce s ní zatřásl. „Věnuj mi pozornost. Právě probíhá výuka.“
„Fajn,“ řekla. Měla pravdu. Věděla to – protože když nakoukla do svého nitra, potřebovala to i ona.
Odtrhl od ní ruce. „Pokud bys raději počkala, počkáme. Nebudu na tebe tlačit.“
Položila mu dlaň na hruď, přímo v místě srdce. Rychlé a tvrdé bušení dokázalo, jak zoufale mu záleželo na její odpovědi. „Nechci čekat.“ Měl pravdu. Potřebovali si to dokázat. „Chci tě. Jen doufám...“
„Ne, žádné obavy,“ řekl a síla jeho úlevy byla téměř hmatatelná. „Jak už jsem ti říkal. Vím, jak tě zvládnout.“
„A jak? Můžeš mi to říct. Vážně. Nikomu to neřeknu.“
„Ne. Rád bych ti to ukázal.“ Vzal její tvář do dlaní a políbil ji, jemně a zkoumavě… což se brzy změnilo a bylo to mnohem lepší. Vášnivější.
Brzy ho už pevně svírala a líbala se vším, co v sobě měla. Třásla se a sténala. Svlékl ji i sám sebe, aniž by přerušil jejich polibek. Jazyky spolu tančily, ochutnávaly se, dávaly a braly.
„Jsi krásná, Harper,“ řekl tiše. „Ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.“
Musí toho muže mít.
„Už to chápeš?“ Zeptal se. „Nebudu tě do ničeho tlačit, ale budu tě tak provokovat, až budeš chtít víc a víc.“
„Nepotřebuju teď žádné vysvětlení! Dělej něco!“
Zasmál se, chytil ji a položil ji do vany. Holou kůží se dotkla vody. Milovala to, jak se o ní jemně otírala voda a zároveň jeho drsné ruce. Nejprve se soustředil na její záda, kde přejížděl nahoru a dolů. Dával jí čas, aby si zvykla na každý dotyk, než se posunul na nové místo.
Kdykoli se objevila negativní emoce a snažila se k ní proniknout, ztuhla. Levi zpomalil a soustředil se na to, aby ji vrátil zpátky k sobě. Za chvíli již bylo její tělo tak citlivé, že se jí myšlenky zcela rozutekly.
„Jsem připravená,“ řekla. Vjela rukama do Leviho mokrých vlasů a nehty mu poškrábala pokožku hlavy.
Odtáhl se od jejího těla, pohlédl na ni a zrychleně dýchal, když studoval její tvář. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Robustní, silný a rozhodný.
„Co to děláš?“ Zeptala se.
Čekal, jen čekal, uvědomila si konečně. Čekal, že ho bude řídit – a to také bylo to, co udělala. Vedla jeho ústa na místa, kde je chtěla, a chtěla ho všude. Pohyboval se mnohem pomaleji než předtím, ale čím víc sténala, tím víc se k němu tiskla a tím usilovněji ji škádlil. Jako kdyby jeho kontrola visela jen na vlásku. Touha v ní stoupala výš a výš, až jí krev žhnula v žilách a ruce i nohy se jí třásly. Vykřikla a prohnula se – a vyvrcholila z toho návalu rozkoše.
Třásl se, když se narovnal a s jemným úsměvem řekl: „To bylo rychlé.“
„Stěžuješ si snad?“
Hrdelně se zasmál. Humor při sexu. Jak nečekané. A vážně se jí to líbilo.
„Víš jistě, že si připravené?“ Zeptal se.
Víc než připravená. Byla v jednom ohni. „Ty to snad nevíš, detektive Sexouši?“
„Jen se ujišťuji, princezno.“
„Přinesls ochranu?“
Přikývl a vzdálil se. Když se vrátil, měl už kondom nasazený na jeho dlouhém a tlustém penisu. Neztrácel čas. Zvedl ji a zavrčel: „Obtoč mi nohy kolem pasu,“ a ve chvíli, kdy poslechla, tvrdě přirazil.
Unikl jí tlumený výkřik. Zcela ji naplnil a probudila se v ní k životu touha. Silně a rychle přirážel a stejně divoce zaútočil i na její ústa.
„V pohodě?“ Zeptal se, a ona věděla, že se neptá na pocity, které cítila, ale na myšlenky, které se jí honily hlavou.
Přesto, odpověď byla stejná. „Skvělé.“
Rychleji… rychleji… tvrději a silněji… až oba hlasitě sténali. Obtočil jí pas těma silnýma rukama tak silně, že věděla, že zítra bude mít modřiny. Modřiny, které si bude užívat, protože jí připomenou okamžik, kdy zcela ztratil kontrolu.
„Harper,“ vykřikl a vyvrcholil.
„Levi!“ Hned ho následovala, vykřikla jeho jméno a objala ho.
Dlouhou chvíli zůstal nehybný, hlavu si opřel o její rameno a jeho zrychlené dýchání jí dopadalo na kůži. Jejich srdce proti sobě bubnovala. Po tom všem, co se stalo, by byla schopná takhle usnout, ale chladné kapky vody se do ní začaly zakousávat a probouzely ji.
„Sprcha… vypnout,“ poprosila, ale pak se začervenala, když si uvědomila, že zní jak jeskynní muž.
„Jen pokud si to zopakujeme v posteli,“ odpověděl a otočil knoflíkem.
„Jen pokud máš aspoň tisíc stupňů.“
„Je ti zima, zlato?“
„Hrozná.“
„No, po čem má princezna touží, to také dostane. Zahřeju tě.“
Ten nezbedný ničema. „No, princ právě v princezně probudil touhu po spánku. O samotě.“
„Vážně?“ Postavil ji na nohy, jen aby se sklonil a přehodil si ji přes rameno.
„Levi! Hned mě dej dolů!“
„Proč? Jsem princovo zlé dvojče, které princeznu zlákalo, aby se s ním vyspala, a teď jsem se rozhodl, že tě budu držet, dokud nedostanu výkupné. A jelikož jsem hrozně chladný záporák, budeš muset něco udělat. Jinak okradu tvé lidi ještě před tím, než mi zaplatí výkupné.“
A s tím ji nesl k posteli, zatímco se celou cestu smála.


14 komentářů: