čtvrtek 9. srpna 2018

Pronásledovaná - Kapitola 10




Levi si přitiskl Harper do náruče a byl spokojenější, než kdy dřív. Byla s ní taková zábava a její smích byl jako hudba. Jediným úsměvem ho dokázala zevnitř celého rozzářit i na těch nejskrytějších místech. Hodila se k němu. Její vášeň se rovnala té jeho, prosby o víc byly jako afrodiziakum.
Dokud je oba držel na samém okraji rozkoše, byly jejich mysli příliš zaneprázdněné, než aby se ponořily do temného a nebezpečného území minulosti a budoucnosti. Měl pravdu. Tohle přesně potřebovala, aby se uvolnila. Poté, co se celé hodiny učil vše o jejím děle, všiml si, že z jejích očí ten strach zmizel. Kolem bledě modrých očí se jí objevily vrásky, jak se smála a provokovala ho s jeho nesnesitelností, do obličeje se jí vrátila růžová barva a rty měla červené a nateklé z toho, kde ji kousal a sál.

Nicméně v tichu noci plné stínů Harper usnula a hluboce dýchala, zatímco on nebyl schopen těm temným a nebezpečným zákoutím mysli uniknout. Žili v budově s duchem. Jak to nemohli vědět? A kdy získal schopnost vidět do duchovního světa, když ji všichni, které znal, získali před pubertou, nebo tvrdě pracovali na tom, aby ji v sobě našli? Jak ji získala Harper?
Harper. Jeho krásná princezna. Cítil se, jako by ji měl každým okamžikem ztratit. Byl bezmocný jako dítě. Jako kdyby se měla jen tak vznést do vzduchu, jako by ji nikdy neviděl a neslyšel. Chystal se bojovat s jejími démony, ale pěsti ani zbraně nic nezmohly proti neviditelným silám, že?
Navzdory tomu, co říkal v kanceláři Petersonová, Lana byla pravděpodobně mrtvá. Obraz nejspíš nebyl o budoucnosti, ale minulosti. Harper nejspíš viděla, jak její přítelkyni někdo mučil a zabil.
Pravděpodobně. Jak moc to slovo nenáviděl, ale hodlal pochybovat, dokud nenarazí na nějaký nezvratný důkaz.
K Lanině smrti pravděpodobně došlo v době, kdy Harper zmizela. A Lanina smrt by také vysvětlila to, že neměla modřiny a proč si Harper nikdy nevšimla žádného zranění. Také to vysvětlovalo, jak dokázala tak dokonale zmizet.
Vlastně i celé Harpeřino zmizení by mohlo být vysvětleno výpadky – což znamenalo, že nikdy nebyla unesena. Možná se jen nebyla schopna vypořádat s tím, co se stalo, když našla Lanu na tom stole a než se znovu objevila v jejím životě.
Lanin duch také potlačil vzpomínky na to, co se stalo, a pokračovala, jako kdyby všechno bylo v pohodě.
Zůstávaly tu však zneklidněné otázky. Proč Harpeřiny výpadky pokračovaly? Aby si snad pomalu mohla vzpomenout na to, co se stalo? A pak také to načasování – Leviho vlastní výpadky, to, že se tu objevil a skutečnost, že Lanu mohl vidět. To, že ji Harper viděla, to bylo pochopitelné. Měly mezi sebou spojení. Ale on? Ne. Pokud… nebyl nějak spojen s Harper a viděl to, co viděla i ona.
Navíc, oznámila snad Lana, že Harper zmizela, jen aby pak také zmizela? To by byla vážně velká náhoda. A přesto by to vysvětlovalo, proč se Lana nikdy nevrátila na stanici a neohlásila, že se Harper našla.
Tolik otázek, nových i starých, a Petersonová možná měla všechny odpovědi. Ten soucitný pohled, když Harper mluvila o své malbě… slib, že se na to podívá, který byl plný hrůzy a podezření…
Petersonová zjevně předpokládala něco hrozného.
Harper něco nesouvisle zamumlala a začala se mu vykroucet z obětí. Popadla ho hrůza, když ji pustil. Posadila se, chvíli se nehýbala a pak se postavila. Mezi jedním a druhým sexuálním maratónem připravil její malířské potřeby na správné místo, jako to měla ve studiu.
„Harper,“ zašeptal, ale neodpověděla.
V tichosti se blížila ke stolu se štětci a barvami. Celý prostor zalévalo jemné světlo, díky kterému ji mohl sledovat. Rychle zamíchala barvy, namočila do nich špičku štětce a začala malovat.
Levi se posadil a přejel si rukou po tváři. Postavil se a téměř zakopl o vlastní spodní prádlo, než uzavřel vzdálenost mezi nimi. Než aby si prohlédl plátno, podíval se na její obličej. Oči měla zavřené, řasy jí vrhaly stín na tváře.
Výraz měla zběsilý, kůži bledou jako mléko. Probraly se v něm k životu ochranné instinkty a musel bojovat s nutkáním probudit ji. Zastavit ji. Nenáviděl ten hrozný obraz plný krve a bolesti, ale víc než kdy jindy potřeboval vidět tvář vraha.
Pracovala celé hodiny. Několikrát ustala a po tváři jí stekla slza. Poznal, že se už dostávala ze spánku, protože její dýchání se změnilo a bylo čím dál rychlejší.
Řekl: „Pokračuj, zlato. Jsem tady. Levi je tady,“ a ona také pokračovala.
Chtěl, aby to bylo hotové, chtěl vidět celou tu hrůzu, aby věděl, s čím tu bojují, kam jít, co má dělat. Možná budou mít štěstí a budou moci říct Petersonové, ať jde k čertu.
Harpeřiny paže konečně padly k jejím bokům a štětec dopadl na podlahu. Pořád stála se zavřenýma očima. Odvážil se pohlédnout na plátno – a téměř vykřikl šokem, vztekem a strachem.
Namalovala tvář vraha a byl to Topper, přesně jak se bál. Přidala tam další krev. Krev na stěny, na podlahu, na stůl. Na člověka – na tu ženu.
Na Harper.
Přemalovala Laninu tvář a přidala svou vlastní. Ach, pořád tam byly Laniny tmavě rudé vlasy, ale ta delikátní tvář byla rozhodně Harpeřina.
Bez většího rozmyslu ji chytil do náruče a vykročil k posteli, aby ji tam jemně položil. Nechtěl, aby to viděla. Nebyl si jistý, co to má znamenat – a nebyl si jistý, že to chce vědět.
A to si před chvílí myslel, že je bezmocný.
Není duch, ujišťoval se. Dotýkal se jí, cítil její teplo a měkkost její kůže. Cítil její sladkou vůni. Je naživu. Rozhodně.
Natáhla ruce nad hlavu a protáhla se v zádech. Otevřela oči, zavřela a znovu otevřela. Zhluboka se nadechla, jen aby zůstala klidná. Zamračila se na něj.
„Malovala jsem,“ řekla a tón měla plný úzkosti.
Nedokázal jí odpovědět, tak jen přikývl.
„Ukaž.“
Držel ji na posteli. Oči se jí rozšířily, jak studovala jeho výraz a hledala, hledala. Otevřel ústa, aby promluvil, ale žádná slova se neobjevila.
Ztuhla. „Dokončila jsem ho.“
Další přikývnutí.
„A je to zlé.“
A zase přikývnul.
„Opravdu zlé.“
Konečně našel svůj hlas. „Pokud to chceš vidět, můžeš, ale nejprve chci, aby sis zapamatovala pár věcí. Jasné? Jsi tady. Jsi skutečná. A já tě držím. Nikdy tě nepustím.“
Pootevřela rty, jak bojovala s dechem a napřímila se. Podívala se mu přes rameno rovnou na plátno. Výraz se jí naplnil hrůzou.
„To jsem…“
„Jo.“
Pomalu se postavila. Jeden krok, dva, blížila se k plátnu. Natáhla paži a přejela prstem přes krev, která ženě odkapávala z nohy. Rudá jí obarvila bříško.
„Nemůžu… to nemohu… prostě to není možné…“
„Jsi tady,“ zopakoval a držel se blízko. „Jsi skutečná.“
„Pamatovala bych si, kdyby se mě něco takového stalo!“
Možná že víc než jen narazila na Lanu. Možná také musela ustát trochu mučení, ale utekla.
Topper byl ve vězení, připomněl si. Už jí nemohl ublížit.
„Půjdeme za mým přítelem Brigtem.“ Levi ta slova zavrčel. „Otestuje tvou DNA s tím, co jsme našli v domě vraha.“ Topper ke konci udělal chybu, když nechal tu ženu na billboardu, a díky tomu ho chytili.
Přestal unášet ženy v noci, aniž by ho někdo viděl. Obvykle je omráčil a nacpal do kufru svého auta. Jeho poslední oběť však zřídkakdy odcházela z domu a nikdy ne v noci, ale Topper, který žil nedaleko, ji spatřil, chtěl ji a vloupal se k ní, aby ji dostal.
Harper, která měla ještě vykulenější oči než předtím, se na něj otočila. „Ty víš, kdo to je? Už jste ho chytili?“
„Ano.“ A já mu skoro rozdrtil páteř svou pěstí. „Je ve vězení a nemůže už nikomu ublížit.“
„Já…. Chci s ním mluvit,“ řekla, čímž ho šokovala.
„Ne,“ zavrčel a pak klidněji zopakoval: „Ne. Momentálně k němu nemohou návštěvy.“
„Zkus to znovu.“ Zamračila se a dala si ruce v bok. „Možná by to zafungovalo na někoho jiného, ale já jsem fanoušek Práva a pořádku a díky Hollywoodu a televizi znám svá práva.“
Hloupá televize, všechno zničila. Levi mohl poslat žádost Topperovu právníkovi a pokud by to Topper schválil, mohla ho Harper navštívit. A s tím, jak měl ten chlap rád ženy, rozhodně řekne ano. „Nevystavím tě jeho pozornosti.“
Bezhlasně řekla jeho jméno, otřásla se, ale pak zavrtěla hlavou a zjevně v sobě probrala odhodlání. „Je za mřížemi. Co by mi mohl udělat?“
Uh, třeba ji zničit psychicky. To nebyla velká starost, že? Vyslýchat čiré zlo, to nikdy nikoho neuspokojilo. Zlo lhalo. Zlo provokovalo. Člověk udělal lépe, když zůstal nohama na zemi a pokračoval ve svém životě.
„Může tě rozplakat, a pokud si myslíš, že tam jen budu sedět a sledovat to, tak ty orgasmy, co jsem ti dal, musely zabít pár mozkových buněk.“
„To je mi fuk. Chci s ním mluvit,“ zopakovala.
„Řekl jsem ti někdy, že mám radši něžné a poddajné ženy?“ Řekl s větší zlomyslností, než v sobě měli medojedi. Tohle pro něj bylo příliš důležité. Neustoupí.
„To. Je. Mi. Fuk.“
Zúžil oči jen do drobných štěrbin a naklonil se k ní blíž. „Chceš, aby si tě všiml vrah, který může mít přátele venku? Chlapovi, který je někomu ochoten zaplatit, jen aby ti ublížil a poslal mu fotky? Jo, tohle už se stalo.“
Konečně spatřil trhlinu v její fasádě. Ale přesto řekla: „Ne, nechci, ale musím. Ve vědomostech je síla a já jsem teď téměř bez moci. On ví všechno.“
„Lži nás oslabují a to je to jediné, co ti řekne.“
„Musím to zkusit.“
„A pokud ti odmítnu pomoci?“ Zeptal se zuřivě.
„Pokud mi odmítneš pomoci,“ odpověděla, vstoupila do jeho osobního prostoru a zírala na něj se vztekem a odhodláním, „udělám to i bez tebe. Jsem unavená z těch otázek. Chci jednou pro vždy pravdu. Chci, aby byla Lana v bezpečí.“
„Petersonová říkala, že ten obraz není z budoucnosti. Možná, že Lana nepotřebuje tvou ochranu.“
„A Petersonová ví vše? Její slovo je zákon?“
Dobrý postřeh. „Tak fajn,“ řekl. „Zavolám a zjistím, jestli je tě ochoten vidět.“


13 komentářů:

  1. Dakujem za preklad a korekciu a fakt sa neviem dočkať rozuzlenia tohto príbehu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za další zajímavou kapitolu. Pivuscha

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za super preklad 🙂

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za peložení další kapitoli

    OdpovědětVymazat