pondělí 23. července 2018

Pronásledovaná - Kapitola 8




Levi vjel na dálnici. Nejprve pozval Harper do svého bytu, teď i do auta. Půjčil jí své oblečení – ze kterého se převlékla, ačkoliv si přál, aby to neudělala. To, že někomu dovolil hrát si s jeho hračkami, by ho mělo rozzuřit, ale byl podivně klidný. Bylo to v pohodě. Líbilo se mu, že ji má na dosah a obklopenou svými věcmi.
„Dovolal ses svému kamarádovi?“ Zeptala se. Kousala si nehty a sledovala auta a budovy, kolem kterých projížděli. „Najde Lanu?“
„Ano.“
„A ty mu věříš? Je dobrý v tom, co dělá?“
„Ano.“
„Fajn, tak to mi stačí.“

Z jejího mrzutého tónu poznal, že by vááážně chtěla, aby to trochu rozvedl, ale jak by mohl, když detaily byly tak zlé? Proč Brightovi věřil? Díky instinktu. Jak dlouho toho chlapíka znal? Roky. Jaké případy řešil? Složité.
Po té krátké výměně následovala půl hodina ticha, než už to Levi nebyl schopný vydržet a zeptal se: „Namalovalas obličej?“ Doufal, že o tom začne mluvit sama a nebude na ni muset tlačit. Chtěl, aby se s ním cítila v pohodě, ale už byl unavený z toho čekání.
„Ne,“ řekla a on zachytil posměšek v jejím tónu. On jí toho moc neřekl, takže ona mu řekne ještě míň.
Ta ženská ho vážně štvala. „Proč ne?“
„Něco mě blokuje.“
„Můžu ti nějak pomoci?“ Záměrně nezmínil Toppera, protože nechtěl, aby se o svou kamarádku ještě víc bála. Ne, dokud to nebude absolutně nutné.
„Ano,“ řekla a cítil, jak se na něj podívala, jako kdyby chtěla odhadnout jeho reakci. „Mohl bys předstírat, že víš, jak s někým vést rozhovor a přestat na mě štěkat ty jednoslovné odpovědi, kdykoliv se tě na něco zeptám.“
Neusměju se. „Dobře.“
„Grrrrr!“ Naklonila se a praštila ho do paže. „Jsi hrozný, víš to?“
„Ano.“
Tím si vysloužil další ránu. „No, i přes tvou nehoráznou vtipnost, ti dnes dovolím, abys se mnou večer zůstal. Maluji ze spánku, ale vždycky si mě nějak najde strach a probudí mě, takže to nejsem schopna dokončit. Pokud tam budeš, budu se cítit v bezpečí a budu dál malovat, dokud to nebude hotové. Jsem si tím jistá.“
V bezpečí. To bylo dobře. „Budu s tím počítat.“ Za ta léta a s tolika oběťmi, se sám o strachu něco naučil. Nebylo možné jen tak zahnat myšlenky, které vás děsily. Ať už jste na to šli přes meditaci nebo další způsoby, museli jste je odsunout a soustředit se na něco jiného. On byl tím „jiným“ pro Harper… jeho ruce… jeho rty… Půjde na to pomalu, chvíli si ji bude brát, chvíli se jí bude dožadovat, až dokud nebude připravená.
A pak si ji vezme. Celou.
Musela vycítit, kam se jeho myšlenky ubíraly, protože řekla: „Teď k tomu polibku.“
„No. Co s ním?“ Chtěl víc, a pokud očekávala, že vstoupí do nějaké zóny pro přátele, pak budou mít problém.
„Naštve tě to.“
„I tak pokračuj.“
„Vím, že jsme se políbili jen jednou, ale pokud se mnou dnes večer zůstaneš, no…“
„Fajn, chceš, abych si nechal své ruce pro sebe.“ To bylo lepší než naprosté odmítnutí, které od ní očekával, a bylo to taky něco, s čím byl schopen pracovat.
„Ale vůbec ne,“ řekla překvapivě. „Můžeš na mě sahat, pokud chceš… možná… pokud na to půjdeš pomalu. Ale nechci, aby ses vídal s jinou ženou, zatímco jsme… však víš… zapleteni.“
Počkat, počkat, počkat. Chtěla na něj mít výlučné právo? Dávala mu přesně to, co od ní chtěl? Přehnaně vzdychl. „Pokud na tom trváš…“
„Ano.“
Líbilo se mu vědomí, že je stejně posedlá jako on. „Takže hádám, že můžu-“
„Ach, na to teda zapomeň!“ Vyhrkla. „Nejsem jako granule pro psy, víš. Nechci muže, který mi dokáže tak odolávat. Nepotřebuju se po někom zoufale plazit, takže…“
„Nejsi zoufalá. Jsi se mnou a žádný jiný muž se tě nedotkne.“ Vztek na sebe samého – neměl ji s tak důležitou věcí dráždit – se změnil na zuřivost vůči jinému muži, který by se o ni snad mohl pokoušet.
„Jsi si jistý?“ Řekla po chvíli.
„Velmi. A ty?“
Koutkem oka spatřil, jak si přehodila vlasy přes rameno. „Tak trochu.“
Vážně se neusměju. Byla si jistá, jen chtěla být trochu zlomyslná.
Bylo na čase zjistit, co se to kolem nich dělo.
Konečně dojeli do Tulsy. Stromy zde byly silnější a viděli i pár kopců. Budovy zde byly z hnědého kamene a štuku, cihel a obkladů, některé byly vysoké, jiné zase nízké. Některé byly široké a jiné úzké. Obloha nad vším tvořila tajuplnou kulisu tmavě šedých, deštivých mraků.
Spatřili budovu Po východu měsíce. Byla osm podlaží vysoká, okna byla z kouřového skla a vepředu byl vodopád. Představovala jednu z nejklasičtějších struktur města. Vchodové dveře klenuté a působily vstřícným dojmem.
Zaparkoval na prázdném místě, vystoupil a přešel na druhou stranu auta, aby pomohl Harper. V jedné ruce tiskla obraz a jemně se na něj usmála. Než se stihl zastavit, odhrnul jí vlasy z tváře a užíval si dokonalost její hebké pokožky.
Naklonila se k němu blíž a přimhouřila oči – ale ne dřív, než zahlédl strach. Nebála se Leviho, ale nadcházející schůzky, tím si byl jistý. Věděl, že si myslela, že jí řeknou, že předpověděla smrt své nejlepší kamarádky a neexistuje nic, co by mohli udělat, aby tomu zabránila. Věděl to, protože bojoval se stejnými myšlenkami.
„Dovol mi se na něco zeptat,“ řekl. „Když jsi poprvé přišla ke mně, co bys dělala, kdybych tě vykopl, aniž bych tě vyslechl?“
Pozvedla obočí, zatímco zvažovala svou odpověď. „Myslím, že bych tě začala tak štvát, že bys udělal cokoliv, jen aby ses mě zbavil. Dokonce mě vyslechl.“
To si přesně myslel. „A jak bys mě štvala?“
Pokrčila jemnými rameny, než řekla: „Neustále bych ti klepala na dveře, chodila za tebou jako ztracené štěně a nakonec ti vhodila ten obraz do tváře.“
„To bys musela mít koule z oceli.“
„Mám a taky je každou noc leštím. A co?“
Znovu, přesně tohle si myslel. „Takže,“ řekl a snažil se nesmát, „jsem ti jen chtěl připomenout, že je vážně máš.“ Propletl své prsty s jejími, volnou rukou vzal obraz a táhl ji ke vchodu.
Když přešli přes chodník, slyšel, jak si tiše drmolí: „Pane, dej mi sílu vyslechnout si to, co musím, abych mohla udělat to, co potřebuji udělat. Děkuji.“
Když prošli dveřmi, ozval se zvonek. V pozadí hrála tichá hudba. Teplota oproti venku až nepříjemně vzrostla. Vzduch byl nasycen kadidlem, sladkou a současně pikantní vůní, která byla příjemná i odporná zároveň. Pálilo jej v nose, ale považoval to za nezbytné zlo.
Rozhlédl se a okamžitě si všiml všech detailů. Byla zde recepce, dlouhý stůl s kávou a dalším občerstvením a čekárna s pohodlnými židlemi.
V židlích sedělo šest lidí – čtyři muži a dvě ženy – ale jen maličká dívka, která seděla na klíně své matky, věnovala jemu a Harper pozornost.
Usmála se a zamávala, což jí Levi oplatil. Maminka na něj pohlédla, zamračila se a jemně dívku napomenula, aby se chovala slušně a starala se sama o sebe.
Recepční telefonovala a zároveň psala do počítače. Měla něco přes padesát, vlasy obarvené tmavou barvou. Pokožku měla unavenou slunečním zářením, její rysy byly i tak krásné, když vzhlédla k němu a Harper – a vykřikla.
Položila si ruku na srdce a postavila se na nohy. „Co tu děláte?“
Byl zvyklý, že znepokojoval lidi svou obrovskou postavou a nepříjemným výrazem, ale křik, když ani nemával zbraní? No, to bylo poprvé.
„To je v pořádku, mami,“ slyšel malou holčičku. „Nikomu neublíží. Jen vypadá děsivě.“
„Jsem detektiv Reid, z Oklahomského oddělení,“ řekl nahlas a doufal, že tím uklidní lidi v čekárně, kteří si mezi sebou začali znepokojeně šeptat. Utišil se a dodal: „Milane Bonnie Wee Cutie sem volala, aby nás ohlásila. Mám tu pár otázek pro někoho, kdo má na starosti…“ Jak mohl vysvětlit ty podivné věci, co se Harper děly? A vlastně i jemu.
„Lana pracuje pro pobočku v Oklahomě,“ vyhrkla Harper. Přinejmenším měla ruce podél boků a nekousala si nehty.
Recepční úlevně vydechla a řekla: „Fajn, jasně. Ano. Já –vzpomínám si, že jsem s ní mluvila. Jen jsem nečekala…“ mávla rukou nahoru a dolů, aby zahrnula celé Leviho tělo, „tohle.“
Tohle. „Co je s tímhle špatně?“ Zavrčel.
„Nejste blonďák s napoleonským komlexem, že ne?“ Vyštěkla. „Bylo mi řečeno, že mám čekat drobnou blondýnku s napoleonským komplexem.“
„Fajn, převezmu to,“ zamumlala Harper. „Jde o tohle. Možná jsem nakreslila budoucnost a Lana si myslela, že mi můžete pomoci. Navíc nás děsí i ostatní věci, jako to, že se Leviho byt přes noc změnil, aniž by v tom měl kdokoliv z nás prsty a jemu připadá stále stejný. Tahle agentura se specializuje na nadpřirozeno, že? No, na tom, co se nám v poslední době děje, není nic normálního a já chci odpovědi. Ideálně už včera.“
Žena si je oba prohlédla a její rudnutí postupně mizelo. „Jen… zůstaňte, kde jste.“ Aniž by z nich spustila pohled, sklonila se a zvedla telefon. Nastalo šeptání a Levimu přišlo, že alespoň tisíckrát slyšel „nevím“. Konečně telefon vrátila do kolébky a řekla: „Agentka Petersonová tu hned bude.“
O několik vteřin později z výtahu vykročil usmívající se velký muž. Za ním běžel menší muž s hromadou složek a zoufale se s ním snažil držet krok.
„Vyrážíte ven, pane Raefe?“ Zavolala recepční.
„Jo.“ Raef se zastavil, prohlédl si Leviho a zůstal zírat. Menší muž mu vrazil do zad, upustil papíry, ale zdálo se, že si toho ten chlap ani nevšiml. „Co tu děláš? A co chceš?“
„Není tak zlý, jak vypadá,“ řekla recepční.
„Jste si jistá?“ Zeptal se muž a hrozivě vykročil k Levimu. „Čeká na mě má žena a dokonce jen pomyšlení na to, že se opozdím, ve mně probouzí šílenství, takže pokud je potřeba někoho zabít…“
Levi pozvedl obočí a přál si, aby stále měl svůj odznak.
„Čekají na slečnu Petersonovou… ach, tamhle je,“ řekla recepční s úlevou, když z druhého výtahu vystoupila žena. Byla průměrné váhy i výšky, což znamenalo, že se nad ní Levi tyčil a ona se tyčila nad Harper. Levi by jí byl schopen zlomit páteř jediným stiskem svých obřích rukou.
Petersonová měla krátké vlasy obarvené na růžovo a utužené do malých hrotů. Oči měla hnědé a lemované řasami, které také obarvila na růžovo. Zdobil ji obojek a na prstech vytetovaný boxer. Oblečená byla do obyčejné košile s volánky a pytlových černých kalhot, které zastrčila do kanad. Když je spatřila, náhle se zastavila a vycenila zuby.
„Co tady děláte?“ Zeptala se.
No vážně. Nemohou s ním jednat jako s lidskou bytostí? „Jsme přátelé Lany.“
„Lany?“ Raef tiše zaklel. „Jsou celí tvoji, Petersonová,“ řekl zlomyslně a odešel. Druhý muž se za ním rozběhl.
Petersonová si přejela jazykem přes zuby. „Lana neříkala, že vypadáte… takhle.“
„Hej! Co to má znamenat?“ Vyštěkla Harper.
Levi se zasmál a dal jí ruce na ramena, aby ji udržel na místě. Měl pocit, že nebyla daleko od toho, aby na Petersonovou skočila jako zraněný vlkodlak, který se chtěl nažrat.
Petersonová mezi nimi přejela pohledem, než přikývla. „Tak fajn. Rozhodla jsem se, že vám budu věřit v tom, že jste ti, co tvrdíte. Tak jen tak nestůjte. Tudy.“ Otočila se k výtahu a mávla rukou. „Páté patro.“
Cestou do kanceláře napočítal tři zalapání po dechu, dva podivné pohledy a jeden vražedný, jinak ale byl ignorován.
„Říkám, že budu v pohodě,“ řekla Petersonová, když za Levim a Harper zavřela dveře. Levi neměl tušení, s kým to mluvila, protože všichni z chodby vzali nohy na ramena, ale to bylo fuk. Jen chtěl, aby to skončilo.
Všichni se posadili a on pečlivě položil obraz na zem k nohám.
Samotná kancelář byla normální. Bílé stěny, hnědý koberec, psací stůl, počítač, telefon a papíry všude kolem. Dokonce i portrét nad stolem byl všední: růžové růže obklopené zelení.
Petersonová se opřela o otočné křeslo, založila si ruce na hrudi a řekla: „Tak fajn. Proč mi neřeknete, proč jste tu? Mimochodem, to nebyla otázka ani návrh. Lana nemluvila moc jasně a já nemám moc času.“
„Proč mi nejprve nepovíte o své kvalifikaci,“ odpověděl Levi ostře.
Povytáhla jedno z obočí, až se jí ztratilo ve vlasech. „Kvalifikaci k čemu?“
„Pro řešení situací podobných, jako je ta naše,“ řekla Harper. Musela se znovu cítit nesvá, protože si znovu strčila nehet do úst. „Kromě toho, co je zjevné, samozřejmě.“
Petersonová poklepala prsty jedné ruky o druhé, ale odpověděla. „No, vidím do světa duchů a obvykle řeším případy zahrnující lidi, se kterými se nikdo jiný nechce patlat. To díky mé jiskřivé osobnosti. Dokážu lidi uklidnit. Co dál, co dál. Řeším vraždy, které nikdo jiný vyřešit nedokázal, pomáhám ztraceným duším zjistit, proč jsou stále tady a také pomáhám rodinám, které právě ztratily své milované.“
„Snažíte se mi říct, že je Lana… mrtvá?“
„Myslíš, že je?“ Opáčila Petersonová. Skvěle, dostali paranormální ekvivalent psychiatra.
„Ne. A vás nepotřebujeme,“ řekl Levi. „Pojďme.“ Sáhl po Harper a chtěl se postavit. „I kdybych měl zaťukat na všechny dveře v budově, najdeme tu někoho, kdo nám skutečně pomůže.“
„Co tedy potřebujete,“ zeptala se Petersonová, zdánlivě nevyvedená z míry jeho hrozbou. „Přesně. Lana zmínila pár detailů, ale chci to slyšet z vašeho pohledu.“
Uvolnil se. Rozhodnutý ji vyzkoušet, kývnul na Harper. „Řekni jí to.“
Vysvětlila její výpadky, změny v Leviho bytě i obraz, na kterém pracovala jen ve spánku a skutečnost, že na něj namalovala Laninu tvář. Když domluvila, Petersonová konečně změkla a její rysy vypadaly poněkud sympaticky.
„Ukažte mi ten obraz,“ přikázala.
„Dokážete nám pomoci?“ Zeptal se Levi.
„Možná.“
To zatím stačilo. Levi zvedl plátno ze země a držel obraz zády k Harper, ačkoliv byl předek zakrytý plátnem. Nastala dlouhá odmlka, zatímco Petersonová obraz prohlížela od vrchu až dolů. Nakonec se vrátila na místo a vzdychla.
„Několikrát jsem s Lanou mluvila a nikdy jsem si ji nedokázala takhle představit.“
„Co chcete o té malbě vědět?“ Zeptala se Harper, když znovu zakryl zdroj jejích nočních můr a položil ho na zem. Harper nervózně poposedla a olízla si rty. „Namalovala jsem budoucnost?“
Napětí bylo proříznuto rozhodným: „Určitě ne.“
„Jste si jistá?“ Zeptala se, ale už na ní byla vidět úleva.
„Nezachytila jste to určitě?“
Harper na obranu řekla: „Ale jak to, že jsem nenamalovala budoucnost, když to, co jste právě viděla, se nikdy nestalo… alespoň pokud vím?“ Dodala neochotně.
„No, a jak víte, že s vámi právě sedím v pokoji?“
Povytáhla obočí. „Uh, prostě to vím.“
„Bingo. Já to taky vím. Je to moje práce a v té já jsem velmi dobrá.“
Tentokrát to Harper přijala a uvolnila se na židli. „Děkuju. Mockrát vám děkuju.“
Ačkoli nerad ničil tu úlevu, Levi nemohl nechat fakta být. „O co jiného by mohlo jít? Jak říkala, to, co je na obrazu, se ještě nestalo. Lana tvrdí, že ze svého života žádné dny neztratila, ne tak jako my dva, a Harper na ní nikdy neviděla žádné zranění. Tvrdíte, že ten obraz je jen Harpeřina představivost?“ Věděl, že ne.
„Ne, to neříkám, ale díky, že mi vkládáte slova do úst,“ odsekla Petersonová.
Promnula si rukou krk a zamumlala něco, co znělo jako: „Mám svůj temperament pod kontrolou, stejně tak i svou podrážděnost,“ a pak nahlas dodala: „Podívejte se. Nepřestěhovali jste se vy dva náhodou nedávno do baráku nedaleko Brick Town v Oklahomě?“
„Ano,“ odpověděl zamračeně. „Oba. Jak to víte? Lana?“
„Jak jsem říkala. Lana spěchala a vynechala pár detailů. Ale chtěla bych si prohlédnout vaše byty, než vám řeknu, co mě napadá. A nepokoušejte se mě přemluvit, abych vám to řekla teď, protože to se nestane. Potřebuju věci trochu prozkoumat, než vám otočím životy vzhůru nohama, takže buďte solidární a jděte domů. Uvidíme se někdy zítra – a pravděpodobně si budete přát, abychom se nikdy nepoznali.“

18 komentářů:

  1. Děkuji za zajímavou kapitolu. Pivuscha

    OdpovědětVymazat
  2. Som taká zvedavá čo sa to tam deje???? Fakt sa neviem dočkať vysvetlenia :-) Dakujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Kedze ta zenska debati s duchmi, tak tam mozno bude otravovat vysinuty duch? Alebo aj viac....
    Dakujem 😊

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad ❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat