čtvrtek 1. února 2018

Posedlá - Kapitola 7



„Právě jsem masturboval před duchem. Vážně to v hlavě nemám v pořádku.“
Raef se zahleděl do stropu, zvedl skotskou, kterou si přinesl z kuchyně a několikrát si pořádně loknul. Měl v plánu jít číst zase o hledání duší. Místo toho však jen zíral do prázdna a přemýšlel o Aubrey. „Celé to naplánovala,“ přemítal nahlas mezi doušky skotské. „Musela mě řídit. Pravděpodobně získala informace z jejího pouta s Lauren. K čertu, to ona je uvězněná. Musí tušit, jak se má osvobodit. A určitě ví, že toho chlapa nedokážu vystopovat přes negativní emoce. Blokuje je. Ale on si pozitivních emoci nebude všímat, protože chlapy jako on – a já – neznají něžné emoce. Nejsme na ně zvyklý.“

Dlouze vydechl. Jak dlouho už neměl sex? „Už je to víc jak rok od chvíle, kdy se můj vztah s Raven rozpadl. Sakra, jmenovala se přece Raven. Co jsem zatraceně čekal?“ Zavrtěl hlavou nad svou vlastní hloupostí a uvědomil si, že se kolem něj místnost lehce točí.
Raef si odfrkl a znovu se napil. Teď už sotva něco cítil. „Aubrey pozitivní emoce jdou. K čertu, Aubrey jde spousta věcí.“ Kouknul na strop, který se mu rozmazal před očima. Po chvíli zavřel oči.
Později si vzpomněl, že než usnul, nemyslel na Aubreynina prsa ani na to, jak se sama sebe dotýkala – vybavoval si zvuk jejího smíchu a to bylo lepší, než všechny ty sexuální hrátky okolo… a to bylo co říct.

***

Raef se probral při zvuku klepání. Bylo hlasité a bolestné, jen o něco méně nepříjemné než bolest v jeho hlavě. „No jo, bože, už jdu.“ Než otevřel dveře, kouknul na hodiny – osm třicet. Sakra, přijede pozdě do práce. Což znamenalo, že by dveře měl raději otevřít s poděkováním, že ho kdokoliv tam byl, vzbudil, ale život jednoduše nebyl spravedlivý. „Co sakra chceš…“ zmlkl, když spatřil Laurenino povytažené obočí.
„Jsem ranní ptáče. Myslela jsem, že už budeš vyrážet do práce. Jela jsem taxíkem, protože mě napadlo, že se k tobě připojím,“ řekla jakoby nic, ačkoliv k němu natáhla ruku s kávou. „Přinesla jsem úplatek.“
Otevřel dveře, vzal si kafe, o krok ustoupil a pozval ji dovnitř.
Prošla kolem něj a vrhla po něm zkoumavý pohled. „Nechystáš se do práce.“
„Vážně?“ Jeho hlas zněl, jako kdyby měl v hrdlu štěrk.
„Vypadáš hrozně. Vážně příšerně,“ řekla.
„Skotská. A to po litrech,“ řekl.
Otřásla se. „To jsem udělala jen jednou. Znovu už nikdy.“
„Učím se pomalu,“ řekl. „V kuchyni mám nějaké koblihy. Jsou staré jen dva dny, takže z nich ještě nebudou cihly. Chovej se jako doma, než si dám sprchu.“ Zmizel do koupelny, zavřel za sebou dveře a jeho mysl zaplavily vzpomínky na včerejší noc. Raefa vážně uvažoval o tom, že si holícím strojkem podřízne zápěstí. „Proč nemůžu být jedním z těch opilců, co si nic nepamatují?“ Zeptal se svého odrazu v zrcadle. Zakroutil hlavou. Lehce. Pořád zatraceně bolela. „Měl si sex s duchem a její dvojče je právě v tvé kuchyni. Povzdechl si, než si opláchl obličej a sáhl po strojku. „Když už jsem perverzák, můžu být alespoň oholený a čistý.“
Jak vešel do chodby, zaujaly ho dvě věci – vůně slaniny s vejci a Lauren. V ruce měla otevřenou šamanskou knihu a nesla ji do kuchyně. Vzhlédla od stránek a zarazila se.
Tváře jí zrudly.
Raef si utáhl ručník kolem pasu a cítil se víc nahý, než byl.
„Udělala jsem snídani,“ řekla, než vyrazila zpátky do kuchyně.
„Mám kocovinu,“ vykřikl a vydal se do ložnice.
„Vím. To je ale dobře. Věř mi. Na vysoké jsem měla jako hlavní obor biologii,“ odpověděla.
Raef si natáhl džíny a starší košili. Když vešel do kuchyně, řekl ke svému telefonu: „Zavolat do práce.“ Cítil se jako poslušný školáček, když si sedl ke stolu, kam před něj Lauren položila talíř plný vajec, slaniny a toastů – společně se šálkem čerstvé kávy a něčím, co podezřele připomínalo skotskou. Pozvedl obočí, zatímco mluvil: „Prestone, zruš mé dnešní schůzky. Stále dělám na případu ze včera a budu dnes v terénu. Díky.“ Raef ukončil hovor, nabral si vejce a slaninu a řekl Lauren: „Co má biologie co dělat s kocovinou?“
Posadila se naproti němu. „To je snadné. Kocovina je biologická. Jídlo pomáhá. Stejně tak panák. Vlastně si nejsem jistá, jestli ten panák pomáhá biologicky či pouze psychicky, ale funguje.“
„Jo, tohle není mé první rodeo. Jen jsem překvapený, že v té láhvi nějaká skotská zůstala.“ Zhluboka se nadechl, ušklíbl a usmál se na kafe.
„Jen pár kapek. Předpokládám, že ta flaška byla plná, když si začal?“
„Jo,“ řekl mezi sousty vajec a slaniny, které chutnaly skvěle.
„Těžká noc?“
Polkl a uhnul pohledem. „To teda.“
„No, je mi líto tvé noci, ale jak jsem už říkala včera, obvykle nejsem takováhle potvora, ale ať už máš kocovinu nebo ne, máme práci. Aubrey by se brzy měla znovu objevit, takže až dojíme, začnu na ni myslet a ona by měla…“
Ach, v klidu jezte. Klidně se budu dívat. Zjišťuju, že se mi to líbí.
Kolem nich se ozval Aubreynin smích, než se zhmotnila a Raef se málem zadusil vejci.
Dobré ráno, ségra. Ahoj Kente.
„Ahoj Aub. Vypadáš dobře. Rozzářeně a šťastně,“řekla Lauren.
Měla jsem veeeelmi zajímavou noc.
Úsměv, který po Kentovi vrhnula, byl okouzlující a blýskavý. Jakoby ho zachytil na pódiu. Cítil ho. Cítil její štěstí. Bylo to jako nekonečná sobota nebo ty nejlepší sedadla na hokeji. Jako vědomí, že budete mít spoustu sexu. Spoustu opravdu skvělého sexu.
„Ach. Můj. Bože. Vy dva jste to dělali. Nevím, jak je to možné, ale v noci jste to dělali,“ řekla Lauren a přejela pohledem z Raefa na svou sestru.
„Jak to sakra víš? Nejsi Psyj!“ Raef rozhněvaně zvedl ruce.
Aubrey se znovu zasmála a Raefovi se naježily chloupky na rukou. Ví to, protože jsme byly vždy spojené. Myslím, že bych to nazvala soukromou Psyjovskou vazbou, což znamená, že bys vážně měl přestat tvrdit, že jsme obyčejné a normální.
„A také to znamená, že jste to vy dva v noci dělali.“
Včera jsme pocítili rozkoš a rozkoš je pozitivní emoce. Není tomu tak, Kente? Usmála se na něj.
„Momentálně mi to tak nepřipadá,“ zamumlal.
„Hlavu vzhůru. Nemohla tě přivést do jiného stavu,“ řekla Lauren. Poté pozvedla obočí a změnila hlas tak, že zněla jako jejich matka: „Nemasturbovalas, že ne, Aubrey Lynn Wilcoxová? Víš, co jsem ti o tom říkala.“ A poté se Lauren rozesmála až tak, že při tom chrochtala.
Aubrey se smála se svou sestrou z plna hrdla. Ta radost se přes Raefa převalovala. Nedokázal tomu zabránit. Zaklonil hlavu a rozesmál se s duchem a její sestrou. Štěstí, pomyslel si. Jsem s nimi šťastný. A už dlouho jsem šťastný nebyl.
Správně, Kente. Vžij se do těch pocitů. Se mnou. Radost, humor, zábava a štěstí. Obklop se jimi jako štíty. Protože když přestaneš sledovat celý les, najdeš strom a vyluštíš jeden kus hádanky. Stopy dokážeš najít pouze ve chvíli, kdy mě budeš následovat. Tvůj dar ti nijak nepomůže, ale můžeš…“
„Ne, Aubrey! Ne!“ Vykřikl Raef a zvedl se tak rychle, že za ním spadla židle. Ale bylo pozdě. Aubreynino průhledné tělo již bylo trháno na kusy.
„Ach ne!“ Vyhrkla Lauren. Rukou si zakryla ústa a doklopýtala ke dřezu, do kterého vyzvracela vajíčka, slaninu i kávu.
„Tady.“ Raef jí podal papírovou utěrku. „Zhluboka dýchej.“
Vzala si utěrku třesoucí rukou a otřela si ústa. Raef jí z ledničky podal plechovku Sprite. „To ti pomůže. Vypláchni si ústa a potom se napij.“
Lauren si plechovku z jeho ruky nevzala. Stála u umyvadla a znovu a znovu si utírala ústa, zatímco zírala skrz okno na Raefův dvorek.
„Lauren?“
Ani nemrkla. Vzal jí utěrku, hodil ji do dřezu a poté jí rukama chytil za ramena a obrátil k sobě.
„Fajn. To by stačilo. Vrať se ke mně.“
Zírala mu na klíční kost. Až doteď si neuvědomoval, jak byla drobná – prťavá, vážně. Modrošedé oči byly prázdné a zamlžené. Raef ji hladil ramena. Ne příliš silně, ale dost na to, aby zachytil její pozornost. Prohloubil hlas a vyslal k ní své emoce. „Řekl jsem, že to stačí. Vrať se, Lauren!“
Jako kdyby přepnul spínačem. Do očí se jí vrátilo světlo. Lauren zamrkala a pohlédla na něj. „Raefe? Co…“ celé tělo se jí roztřáslo a on se cítil naprosto mimo mísu. Udělal to jediné, co ho napadlo – objal ji.
Zabořila mu obličej do hrudi a třásla se.
„Hej, to je v pohodě. Jsi zpátky. Jsi v pořádku,“ opakoval a přemýšlel, jak je drobná – s postelí by nedala snad ani padesát kilo.
„Zhoršuje se to,“ zamumlala mu do hrudi.
„Kde jsi byla? Kam zmizíš, když se tohle stane?“ Zeptal se.
Odtáhla se mu z náruče a překvapeně se na něj podívala. „Můj bože, Raefe! Nikdy jsem neuvažovala o tom, kam jdu, jen nad tím, co cítím.“ Zavrtěla hlavou a vrátila se ke stolu. Odtáhla od něj židli a posadila se. Obtočila ruce kolem hrníčku s kávou a upila. Raef zvednul svou židli a udělal totéž.
„Tak mi to popiš,“ řekl.
Vzhlédla od hrnku. „Je tam mlha. A chladno. Uh, a taky vlhko.“
„Vlhko? Jako kdyby pršelo?“
Lauren zavrtěla hlavu. „To si nemyslím. Možná nejde až tak o vlhko, ale na tom místě se cítím, jako bych se topila,“ řekla.
„Mohlo by jít o vyčerpání duše. Tvé tělo a mysl si to pak takto vykládají.“
„Je těžké to říct s jistotou, protože vše je černé a bílé, všude je mlha – jako v nějakém starém filmu bez zvuku.“ Přemýšlivě přimhouřila oči. „Ve skutečnosti, je to přesně jako ve filmech bez zvuku. Vše vypadá, jako kdyby někdo zmáčknul pause.“
„Je tam ještě někdo?“
„Ano,“ řekla bez zaváhání a poté pomaleji dodala, „je tam Aubrey i jiní lidé. Ale je těžké je rozeznat. Problikávají. Jsou jen jako mlhavé obrázky. Vím, že jsou v bolestech. Všichni.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Celou dobu jsem to věděla, ale odmítala jsem na to myslet. Je to hrozné. Tam musí vrah držet duše svých obětí.“
„Svět mrtvých,“ řekl Raef.
„Cože?“
Zvedl tenkou knihu z místa, kam ji Lauren na stole odložila. „Tady to je. Zmiňuje se tu i to, o čem Aubrey mluví, když ji přivolává zpátky k sobě.“
„Je to jako strouhanka. Snaží se nás k ní dovézt pomocí drobků, ale pořád je někdo zobe,“ řekla Lauren.
„Možná ne.“ Vstal, dolil si kávu a přinesl si notýsek s tužkou. „Takže, kdykoliv Aubrey změní své emoce – když se snaží mluvit o své smrti či vrahovi – najde ji a vyškubne ji odsud. Je to tak?“
„Ano. A je to vždy tak rychlé, že nám nikdy nic nestihne říct.“
„Ale snaží se,“ řekl Raef. „Možná bychom měli jen lépe poslouchat.“
„Fajn, no, mě to zrovna moc nepůjde, protože cítím její bolest a přivolává mě společně s ní. Nebo alespoň nějakou mou část – tu, která je spojena s Aubrey.“
„Chápu. Tak mi dovol pomoci – nebo alespoň pomoz s tím, čeho jsem byl svědkem. Poprvé Aubrey zmizela v mé kanceláři, když jsi mě najala a já ji požádal, aby mi řekla o své vraždě.“
Lauren přikývla. „Najala jsem tě, protože mi to řekla, ale dalo jí to zabrat, protože ji pořád volal k sobě. Nakonec tě popsala a řekla: KooKoo Kitty. Z toho jsem to pochopila.“
„KooKoo Kitty? Jak si to z toho sakra pochopila?“
Lauren se usmála. „Je to mé dvojče. Když nám bylo dvanáct, měli jsme kočku. Někdo ji zahodil v jedné z chat, které na ranči pronajímali naši prarodiče. Byla samozřejmě těhotná. Byla sladká a přátelská, takže matka dovolila, že si ji můžeme nechat. Koťata jsme ale museli rozdat a kočku vykastrovat. Říkali jsme jí Cabin Kitty. No, po porodu se vší silou snažila koťata ochránit. Napadala každou kočku, psa, kuřata, dokonce i koně. Zešílela. Přejmenovali jsme ji na KooKoo Kitty.“
„Pěkný příběh. Pořád netuším, jak tě to sakra dovedlo ke mně.“
„Ach, to je nasné. Agentura Po východu měsíce a Psyjové – to je vážně šílene a ty jsi jediný vysokým, tmavý a hezký chlap, co tam pracuje.“
„Díky. Alespoň myslím.“ Poté se pokusil nemyslet na to, že ho Aubrey popsala jako hezkého.
„Takže, to bylo poprvé.“
„Vrah zřejmě nechce, aby si ten případ řešil.“
„Jo. Ale pozdě. Podruhé to bylo u Labutího jezera,“ řekl Raef a zamračil se. „Nevzpomínám si, že by řekla cokoliv o své smrti – ty jo?“
„Vlastně vím, co říkala, protože se to zdálo být neškodné.“ Pokrčila rameny. „Někdy poznám, že se připravuje na to, že ji přivolá k sobě. Vím, že se mi něco snaží říct.“
„Jako dnes.“
„Přesně. Ale včera byla šťastná. Mluvila jen o stromech. Říkala jim vojáci, moudří a silní, a říkala, že potřebují velkou péči. A pak se to stalo. Odtáhl ji.“
Raef vykulil oči. „Jsem to ale idiot. Nemluvila o stromech – alespoň ne jen o nich. Musela nám dávat nějaké informace o vrahovi.“ Napřímil se. „Ach, sakra. A dneska to udělala znovu. Řekla, že když přestanu koukat do lesa, najdu strom a získám kus hádanky.“
„Raefe! Ten, kdo ji zabil, musel pracovat na stromech u Labutího jezera,“ řekla Lauren.

„Našli jsme kus hádanky,“ řekl Raef pochmurně. „A ten bastard, který tak miluje stromy, by si měl raději dávat zatracený pozor.“

15 komentářů:

  1. Som rada, že si za poradcu nevybrali mňa, lebo ja by som na základe tých indícií nevypátrala nič.. aký strom, čo za strom. A to s tou mačkou, tak to by som už vôbec nepochopila :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bud v klidu, ja celou tu povidku nechapu. Ono totiz nektere vety vuuubec nedavaji smysl. By me zajimalo, jestli to vubec proslo korekci :D

      Vymazat
  2. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad😉 .... No ja sa v tom občas strácam tiež 😃

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono obecne ja tuhle autorku nerada... napsala i treba Skolu noci a to je naprosto priserna serie :)

      Vymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu a překlad. ♥

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za další kapitolu ❤

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat