sobota 8. července 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 15



Reda se probrala ze spánku, který cítila, že byl příliš hluboký a s třesoucími se vnitřnostmi ve svém břiše, které říkaly, že je něco špatně. Ležela na tvrdém povrchu a hlava ji bolela, ale ty záblesky se jí zdály být divné a vzdálené, její roztříštěné sny byly mnohem reálnější.
Byl to snad koneckonců sen, ne? říkala si, ale nebyla si jistá tím, odkud pochází vnitřní hlas, co to znamená.

Její myšlenky byly rozptýlené jako stádo lysohlavých koní, frkajících a řehtajících, když se stáčí a shánějí se. Minulost a přítomnost se proplétaly, byla šestiletá, či sedmiletá holčička, seděla se zkříženýma nohama v lese proti své matce, skrčená, oči do široka otevřené. „Vyprávěj mi víc o magii. Prosím?" Byla nováčkem v tomto směru, zatímco její matka byla odbornicí a pak se mohly potrhat smíchy, když zametly párek vražedných strážníků s červenými paintballovými cákanci. Bylo jí deset a stála v lese jen v noční košili. „Matko? Matko, kde jsi?“ Pak jako šestadvacetiletá stojící nad Benzovým hrobem s vědomím, že tam není, ale byl mrtvý, mrtvý…  
Hřbitov páchl posekanou trávou a jabloněmi. Nyní ale krčila nos před čpavým amoniakem a zápachem zvířat. Sílící hluk nezvěstoval nic dobrého. Hřbitovní ticho bylo roztříštěno podivnými zvuky, které jí přiměly si myslet, že se nachází ve stodole: čenichání, funění a tiché dýchání, pohyby velkých těl ve slámě.
Kde to je? Co se s ní děje? Co se dělo?
Snažila se otevřít oči. Pak se mlha začala rozpouštět… a nato si uvědomila, že už je má otevřené a jsou překrytá jemnou látkou, která jí byla těsně ovinuta kolem hlavy. V ústech měla strčený další kus hadru, který byl suchý a špinavý. Vnímala světlo a mohla dýchat, ale jen s námahou.
Vykřikla, zvuk to byl nepříjemný a tlumený, natáhla ruce, aby si uvolnila ústa. Na jejím zápěstí zachrastily řetězy, které se jí zakously do kůže a ruce se k jejím ústům ani nepřiblížily.
Teď si uvědomila, že nikdy předtím nepoznala skutečný strach.
„Ne!" snažila se postavit, ale narazila do zdi, tím se skácela a zjistila, že je na úzkém lůžku, a z něj spadla na studenou kamennou zem na jeden bok a rameno, stále připoutaná k řetězům. Nohy měla volné, ale řetězy na rukách byly vsazené do zdi a daly jí jen pár stop prostoru.
Otočila se tak prudce, až cítila, jak jí protestují svaly, rukama si přejela po obličeji a snažila se odstranit zavázané hadry svými slabými rozklepanými prsty. Dýchej, řekla si, že když nechá postoupit otupělost a zpomalí své pohyby, bude hrozit, že bude zcela nehybná. Sakra, dýchej!
Vybavily se jí nejnovější vzpomínky: ležela skloněná nad Daynem, zatímco spal; v dálce naslouchala praskotu, nato hlasům mužů, kteří tiše promlouvali, když prohledávali les; přesvědčení od Moragh, že to ona vyčerpala její magii a přivolala Feiynda a tak už dál nedokázala sledovat Dayna kouzlem jeho otce, ale byla si jistá, že musejí být blízko místu, kde zemřel drak a on byl raněný.    
Zadržela dech před tím pachem a zabraňovala panice, i když se tak snažila o zpomalení svých myšlenek. Jedna věc po druhé. Nejdřív se osvoboď. Uzel je vzadu. Ale. Ona. Se nemůže. Hýbat. Další záblesky vzpomínek: pohybující se muži; jak se snaží probudit Dayna, ale marně; pronesený slib, že s ním zůstane, ale oni jí v tom zabránili. Ze strachu z prozrazení jejich skrýše jí bušilo srdce a ona neměla žádný skutečný plán, jak je ukrýt bezpečněji. Ne do Mrtvého lesa, ale kam? Svatyně, pomyslela si, mohla by je přesunout do svatyně. Vír je vyděsí a ona si tak koupí tolik potřebný čas.
Kámen pod ní byl chladný a tvrdý, uzel pevný a mastný. Soustředila se na tyto body, uvolnila se a zlehka vdechovala slabé stroužky prašného kyslíku, který jí proudil skrz roubík, a pak se do uzlu pustila znovu.
Vzpomínky se vynořovaly rychleji, jasnější: její útok na muže, její ústa nakyslá a srdce bubnující proti žebrům; hledala je a kroužila kolem, jak by je mohla přivést ke stromu s třípatrovým převýšením a pak…
Úder zezadu. Na ní klečící muž a tlačící jí obličej do špíny. Hrubá a děsivá diskuze o tom, co s ní provedou, pak rozhodnutí ji odvést k výslechu k čarodějnici. Následoval další úder a pak tma.
Tma.
Zavzlykala proti roubíku, otřásala se, prsty ji neposlouchaly. Tiché rozeklané zvuky probudily otvory kolem ní; znedaleka se ozývaly zvuky, jako kdyby někdo přecházel po chodbě, slyšela, jak se o sebe kamínky třou, následovány tichým křiklavým kočkovitým vrčením, které neznělo jako něco, co by kdy slyšela.
Pak následoval hluboký tón trubky, která mohla být částí slona, který byl alespoň z části trombon.
Tohle nebyla žádná stodola. Hluk patřil tvorům, kteří se vyskytují v zoo. Nebo v této oblasti se tomu říkalo - bestiář. 
„Ne," zašeptala na kolenou. „Prosím, ne." Nevzpomínala si, jestli se během hledání ještě něco událo, ale příliš hluboký spánek a omamující mlha ji přiměla rozmýšlet, o magii víru.
Že by ji čarodějka zabila? Bolelo by to? „Dayne?" Zavolala rozpolcená mezi strachem a nadějí. "Jsi tu?"
Od jejích spoluvězňů nepřišla žádná odpověď; ani křik. Ale slabé teplo ji probouzelo k životu a pomalu se jí šířilo tělem a hromadilo se jí v krvi.
Žije. Nechala se jím naplnit, potlačila chlad a uvolnila svaly. Věděl, že je zajata na ostrově? Nevěděla, jak moc je schopný ji vnímat pomocí jejich spojení. Její myšlenky ji znervózňovaly; že by se obrátil ke své povinnosti zády a přijel za ní, že by jejich spojení převýšilo i potřeby království?  
Sama nevěděla, čemu by dala přednost; věděla, že nenávidí být součástí této vnitřní války, ve které bojuje. Byl váženým mužem, její spářený druh. Současně byl také princem Eldenu.
Měla odejít, když měla šanci, to jí bylo jasné. Ale ačkoliv by to byla lepší a čestnější věc, co měla na mysli, tak či tak by to bylo peklo. Chtěla Dayna, chtěla s ním mít budoucnost, i kdyby za to měla bojovat. Protože ho milovala.
„Láska," zašeptala tiše, když se v ní malé jadérko tepla zvětšovalo od malého bodu k zářící síle, která se jí usídlila v srdci. Ano, pomyslela si. Tak je to. 
Milovala ho. Ne proto, že byl myslivec, princ, či hrdina, ale protože byl upír i vlkodlak. Nedávalo to vůbec žádný smysl, vše, co jí říkal její logický rozum, bylo postavené na hlavu oproti tomu, co cítila. Ale jejímu srdci se to zdálo správné. Milovala ho, jasně a naprosto. Nemusela věřit svým pocitům, nemusela věřit, aby to existovalo; prostě to tak bylo.
Toto odhalení ji povzbudilo a znovu jí dalo sílu. Ruce se jí třásly; kolem žaludku ji lechtalo a ona se odkláněla od osudné zbytečnosti. Řetězy rachotily a zarývaly se do ní, když se přesunula na malé lůžko, použila jej jako podporu k osvobození jejích spoutaných zápěstí, když se natahovala a znovu začala pracovat na uzlech, přičemž tentokrát začala jeho vrchní částí. Výsledek byl okamžitý, smyčky povolovaly. Úspěch!
Zamrkala do náhlého výboje světla a zamžourala, dokud nepřišla na to, že je to spíš jiskřivé jantarově - ohnivé světlo pocházející z hořáků umístěných v držáku mimo její celu.
Protože to bylo to, co to bylo. Místnost měla velikost většího boxu; ve skutečnosti v rohu byly železné žebřiny a prostor k zavěšení vědra. Ale dveře nebyly vyrobeny ani pro koně, či osla - nebo cokoliv, co by kdy v minulosti viděla. Byly vyrobeny z železných tyčí, které stály od podlahy ke stropu, bez zámku, bez kladky, bez ničeho. Magie.
Vrátila se zpátky k uzlům a srdce jí překotně bilo, jak se jí zvedala žluč.
„Ach, Dayne. Pomoz mi." Její rty formovaly slova, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Doufala, že se modlila, ale cítila potřebu se k ní přiklonit. Protože neexistovala žádná možnost, aby se z tohohle dostala svépomoci.   
*****
Dayne. Pomoz mi!
Při zvuku jejího hlasu se jeho hlava vynořila ze slabé stopy, kterou sledoval. „Redo?"
Jeho nohy se neustále pohybovaly, ale pohroužil se do sebe, když jejich vazba náhle zesílila než předtím, současně v něm stoupal strach, který z ní cítil, spolu s ozvěnou beznaděje, která ho vyděsila. Měla problémy!
Adrenalin ho pálil v žílách a jeho vnitřní osobnosti trhali jeho kůži a podněcovali v něm vlnu agrese jeho předků k sání krve.
„Vydrž. Jdu," řekl, jak nahlas, tak ve svém srdci. „Vydrž. Nevzdávej to. Ne…“ Odmlčel se, zastavil na okraji Mrtvého lesa, kudy vedly hluboké ryté stopy a stopy po táhnutí se jevily, jako by táhli člověka její váhy. „Reda!"
Stopy byly staré několik hodin, což znamenalo, že je už dávno pryč.
„Ne!" Bože ne. Kdo ji unesl? Zloději, psanci, vojáci? Všichni byli stejně nebezpeční, stejně děsiví.
Pulzování v uších mu prozrazovalo, že vazba mu přes magii působí na instinkt, protože o spojení ani o tom, jak funguje, toho moc nevěděl, zvláště s někým z lidské říše. Redo, kde jsi?
Bez odpovědi. Zůstal pouze strach.
Kvůli ní postupoval dvakrát rychleji. Ale pak se zastavil, srdce se mu třepotalo. Tohle nebude fungovat. Musel se pohybovat rychleji, nemohl riskovat ztrátu stopy. Reda ho potřebovala a teď ho opravdu potřebuje.
Hluboko v něm se stáčelo kouzlo. Ne k jeho síle pít krve, ale k té druhé. Buď si jí vědom. Víš, co je důležité. 
Byl to hlas jeho otce, ale nebyl si jistý, zda to byla vzpomínka z minulosti, či zpráva. Na okamžik se zastavil uprostřed mýtiny, ruce podél boků, tělo se mu otřásalo stahy, které se jej snažily roztrhnout. Jeho právo na vůdcovství vyžadovalo, aby se nevzdával nástrahám vlkodlačí přeměny. A jeho sourozenci, jeho čest, jeho lidé, kteří stále žijí v této zničené zemi, potřebují, aby se dostal na Ostrovní zámek před půlnocí, která se kvapem blížila. Každý cár logického a racionálního myšlení, které mu zbylo, říkalo, že nic nepřevyšuje jeho touhu mít Redu.
Pokud se teď přemění, pokud se tomu kouzlu podrobí, odvede ho to ještě dále od jeho pravého já.
Přišlo mu, jako kdyby se to už událo, pokaždé když si myslel, že on k Redě patří. Byla jeho družkou, jeho láskou, jeho druhou polovičkou - bez ní nebyl živý; jako v posledních dvaceti letech v zemi vlkodlaků. S ní nebyl nikdy sám. Podíval se na noční oblohu. „Odpusť, otče. Přeji si, abych byl takovým synem, kterého sis přál, takovým princem, jaký Elden potřebuje. Ale takový já nejsem. Tohle to, čím jsem."
A v tu chvíli se přeměnil.
Proudila jím bolest, kterou poznával, přestože to bylo teprve potřetí, kdy se přeměnil. Pálily jej zuby, jak se maso protahovalo a trhalo se, šlachy se měnily a země se k jeho očím přibližovala, když se jeho tělo proměnilo do podoby obrovského vlka, Lovce. A dnes, pokud to bude třeba, bude zabijákem. Nejspíš bude muset zabíjet své krajany, pokud to bude nevyhnutelné, aby zajistil, že bude jeho družka v bezpečí.
Nad ním se kupila zuřivost a divoká agrese volala po té bestii uvnitř, zaklonil hlavou a zavil.  
Ptáci odlétli z nedalekých stromů a několik velkých stvoření srazilo ocasy a prchalo od draka, který se najednou ocitl mezi nimi. Jim ale nevěnoval pozornost; plně se soustředil na pach, který náhle zaplavil jeho tělo, když si přičichl k zemi a vydal se po stezce. V době jeho otce vše páchlo olejovanou kůží, jíž se zdobily ocelové a obilné postroje na koně kavaleristů. Nyní jej však ty drobnosti nově děsily, ochromovaly jeho krev a varovaly jej, že ji nezajali ani loupežníci ani psanci, ale vojáci.
Dostal ji čaroděj. Skočil na cestu a stočil se směrem k jezeru, hnal se tak rychle, jak jen mohl a to proto, že vůně byla tak silná a protože věděl, kam má jít - což bylo místo, kam mířil po celou dobu. Ne domů, ale k pomstě. Vrátil se k otcovým vzpomínkám na pád zámku - krví potřísněné kameny na nádvoří, které křičelo, vojáci bojující na druhé úrovni, kde žila jeho rodina, král a královna, plní zoufalství.  Jen to nebyly jeho rodiče, které viděl nyní; Reda tam stála sama, snažila se probojovat si svou cestu přes stvoření, která ji unesli a drželi ji. Nicméně neslyšel její hlas a jejich spojení rapidně sláblo. Pospěš si. Musí si pospíšit! Ignoroval panický úprk vesničanů, prolétl městem a pak spěchal po břehu jezera, tělo přikrčené u země, drápy se zakusovaly do půdy, končetiny mu prudce kmitaly po těžce střežené cestě. Vpředu zaslechl výkřiky a spatřil, jak se muži shromažďují, rychle se vyzbrojují polámanými oštěpy a starověkými meči.
Na to neměl čas, nechtěl jim ublížit a tak sklonil hlavu a napjal se, přehnal se přes šik a odhodil je do vzduchu. Šíp se nesl ze strany, ale ve vzduchu jej odrazil a v čelistech zlomil, pohyboval se automaticky, instinktivně, jako by v tomto těle žil věky.
Pronásledovaly jej výkřiky po úzké cestě a huňatý čumák zavětřil potíže. Na obou stranách se rozvířila hladina znečištěné vody Krvavého jezera; vpředu se vynořovala obrovská škorpiónům - podobná stvoření, tvořící řady, zabodávající se svými končetinami a švihajícími ocasy, jako by říkaly: Předveďtě to!
Neviděl rudě. Díval se skrze oči svého otce a zabitých vojáků, kteří byli jeho přáteli, jeho druzi. Intenzivní bojový instinkt alfa samce říkal, že bude zabíjet; priority muže říkaly, že v zámku nastane skutečné peklo.
Když se k nim přiblížil, připravil se, aby přeskočil ty obrovské tvory a spatřil, jak jejich ocasy šlehají v očekávání. Čtyři kroky. Tři. Dva. Přikrčil se, naznačil falešný skok a přitom podběhl pod nejbližšími dvěma a znovu vyskočil na nohy.
Ty věci vydávaly vysoké a trýznivé skřeky a před ním nárazovými vlnami vybuchovala zemina, aby ho zpomalili, všude nastal chaos. Zaslechl několikeré šplíchnutí, ale neotočil se. Skončil by, kdyby se otočil.
Dva jezdce na koni odhodil do jezera a tentokrát se po šplíchnutí ozývaly bolestné výkřiky. Nato se odklonil z cesty na ostrov a blížil se k hradu.
Následovaly další výkřiky a další výbuchy země, ale nezdálo se, že se mu přibližovaly. Hrad se hemžil pohyby, jako kdyby on nebyl jedinou neočekávanou návštěvou.
Dayn zpomalil, když si uvědomil, co by to mohlo znamenat.
Konec konců se to dělo. Vrátil se v čase, a pokud se mu to nepodařilo odhadnout, nebude jediný. Srdce mu poskočilo a on vyrazil k hradu.
Jeho směrem mířil šíp vystřelený z kuše a pohřbil se hluboko do jeho kožichu; druhý se zakousl do jeho boku a on už neudělal víc, než pár kroků. Cítil v sobě přítomnost kouzla, horkého a silného, jako by v sobě neslo sílu celého ostrova. Po několika vteřinách se kouzlo vytrácelo a on se mohl znovu rozeběhnout v plné síle k vnější hradbě a –
Tvrdě se sklouzl ve smyku, téměř narazil na zem, když se stopa, kterou sledoval, náhle stočila a mířila směrem od hradu ke shluku budov na druhém konci ostrova.
V hradě se ozývaly zvuky pochodu a brnění. Ale jeho vazba s Redou ho znervózňovala. Teď ji cítil; cítil její strach a zoufalství. Jdu si pro tebe. Vydrž!
A mířil od hradu k ženě, kterou miloval, protože konečně věděl, kým je: on patřil jí.


12 komentářů: