sobota 1. července 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 14



Zocelená sama sebou, Reda si prohlížela zápěstí. Kousnutí se změnila v úhledná znaménka, uzavřená jakousi upíří magií. Ale co jí nejvíc přišlo odporné, byl rudý pruh vyznačený na jejím předloktí ukazující, kam až dosáhla jeho ústa.
To že se to skutečně dělo, jí opravdu vadilo. Teď se jí žaludek tak svíral, i když nedokázala říct proč. Nebylo pravdou, že by to nějak zvlášť bolelo a potěšení převažovalo osten bolesti. Nic jiného, než co bylo předtím, necítila a to ji zachránilo, sakra. Tak co bylo špatně?
Nebude vědět víc, dokud nedostane odpověď, při které, jak si uvědomila, čeká na jediné. Chtěla rozumnou a logickou odpověď, chtěla praktičnost, protože to byli oni, kteří by mohli vysvětlit, proč je pro její základní lidskou stránku špatný jeden člověk, který na rozdíl od druhého pije krev, ale v dané situaci nemohla přijít na správný důvod, proč je to špatné.

Možná to byla její odpověď, a proto její ostatní části zůstávaly zticha, protože to nakonec nebylo z lidského světa, ale z vlkodlačí říše. Byli v království, kde emoce a magie - byly smyšlené.
Už to přeci slýchala i předtím: Láska je chaotická, bolí, nemá logiku, je nevyzpytatelná. Ale nyní měla důvod, proč se držet tohoto klišé, pochopit, proč někteří lidé s ní vědomě souhlasí, zatímco se druzí tváří nechápavě.
Její rodiče jí nic nevysvětlili. Na povrchu byla potrhlým snílkem, možná i cestovatelkou po říši, neměla však nic společného s oddaným bojovníkem, konzervativním vojákem se samostatnými myšlenkami. Protože oni si to zvolili navzájem, dali život čtyřem dětem. Pak, když její matka zemřela, kus z ní zemřel s ní -, část, která se dokázala smát, věděla, jak žít, jak si zapamatovat, aniž by minulost zastínila přítomnost.
Reda už dlouho věděla, že to ona byla důvodem, proč její maminka zemřela a otec jí ani jednou alespoň nenaznačil, že to tak nevidí. To co opravdu nechápala, i když jeho stav rovněž pocházel z lásky, která byla tak silná, že spojila její rodiče a to navzdory rozdílům bylo, že absence lásky, udělala z jejího otce jiného, slabšího muže.
Což jí připomnělo další z výroků: Jako první hoď své srdce, zbytek jej bude následovat. To udělala a spálila se. Kdyby byla na určité úrovni, uvědomila by si to a udržovala by si odstup, než aby se nechala vést svým srdcem, protože nestála o bolest, kterou prožívala, nechtěla způsobovat bolest, nechtěla způsobovat takovou bolest, jakou on musel snášet?
Kdy se naposledy vrhla do nějakého vztahu? A kdy otevřela své srdce jako první? Možná s tím začala ve vlkodlačí říši, jen aby mezi nimi mohl Dayn udržovat tajemství. Ale on se jí nedal úplně celý.
Jeho test mohl dokázat, že nemyslel na nikoho, kromě sebe, ale možná by měla udělat pravý opak  ona sama, naučit se jak samu sebe potěšit, a přestat se starat o to, jak o ní ostatní lidé - včetně těch, které nosila v hlavě smýšlí pro to, jak se rozhodla.
„Tak už ses konečně rozhodla?"
Shlédla, zamrkala a zjistila, že ji Dayn pozoruje přes ztěžklá oční víčka. Horkost se dotkla jejich tváří, zahřála jí kůži a z toho vědomí se jí zrychlil tep. „Už jsi na to přišel? Jak se dostat na ostrov?"
„Pokud budeš vypadat tak odhodlaně jako v tuhle chvíli, dokážeš si to sama rozdat s celým světem. Mimochodem, už jenom ta představa mě děsí."
Znělo to, jako by byl opět sám sebou, přiblížila se mu. „Ty ses uzdravil!"
Přikývl, pohnul se, tady kontroloval sval, zkusil nějaký pohyb. „Nedokážu to vysvětlit, ale ta trocha krve pomohla mnohem víc, než bych mohl doufat. Možná to má něco společného s tím, kdo byli tví předkové, možná jsi spojená s tou částí kouzla, která váže tvou životní sílu k ostrovu. Kdo ví? Ale věř tomu nebo ne, jsem připravený se do toho pustit." Rozevřel svou potrhanou košili, odhalil svůj hrudník a ploché břicho, znovu je zkontroloval s výjimkou načervenalých znamének, četných míst, kde byl ještě před hodinou zraněný až na kost. 
Kdyby byli v Jeskyni psanců, byli by chráněni ohradami a v takovém prostoru se nic takového nemuselo stát. Ale ona seděla tak blízko v té malé prohlubině, že bylo příliš snadné natáhnout k němu ruku a přitisknout mu svou dlaň na hruď, aby nasála atmosféru tepla a dostala pod kontrolu svůj třepotavý srdeční sval.
„Myslela jsem si, že umřu." Nechtěla to vyslovit nahlas, nebylo to určeno pro jeho upřený pohled.
Vlastní rukou přikryl tu její a přitáhl si ji na hrudník, kde mu tlouklo srdce.
„Sama jsi viděla, že není lehké mě zabít."
„Ale zemřít jsi tam mohl. Stále můžeš."    
Natáhl tu paži, která byla ještě před hodinou zlomená, a dotkl se slzy, která jí unikla z oka, pak vzal její tvář do dlaní. „Ach, Redo. Moje sladká, sladká Redo. Kéž bych mohl v tuto chvíli zmrazit čas. Žádné další ohlížení se zpět, nebo kráčet kupředu, jen my sami dva."
Zavřela oči a cítila, jak se jí další slza kutálí po tváři, jak se naklonil a dotkl se svým rty těch jejích. A přestože se mezi nimi nic nezměnilo, v ní se objevilo cosi nového, když se otevřela pod jeho rty.
Vzadu z krku vydal tichý, naléhavý zvuk, podobný zakňourání mnohem mužnějšímu, takovému, jako byl on sám, tak strašnému, až to nahánělo strach, že se to nikdy nestane. Stalo se to, děje se to a ona se v tomto okamžiku nevešla do své kůže, rozhodnuta přijmout vše, co jí je určeno a potřebovala dát všechno na oplátku. Nehádala se svou druhou stranou, nedebatovala sama se sebou; její mysl se stále utápěla v tomto okamžiku, kdy ho objímala kolem krku a on se nad ní vyhoupl, zatlačil ji dolů do sucha, do měkkého mechu. Neobjevily se žádné další výhrady, žádné vtíravé obavy z příliš ostrých zubů nebo nutkání se odtáhnout, protože to, co bylo mezi nimi, bylo oboustranné.
Cítila jeho vlkodlačí okouzlení v mírném zavrčení jeho paží, z mozolnatých dlaní na její kůži, když uvolnil dostatek z jejího oblečení, cítila na sobě jeho přerývaný dech, když ji něžně políbil na tvář, na čelo, dotýkající se jí se slovy: Jsem tu s tebou a teď na ničem jiném nezáleží. Cítila, jak v sobě ovládá své druhé, upíří já, jak se radostí a potřebou zuby těsně otíral po stranách žil na jejím krku, lehce ji štípajíc přes její vybledlé milostné kousnutí.
A i když to bylo okouzlením pro takovou kontrolu a pro časem vybledlou, smutkem zalitou vzpomínkou na jejího otce, otáčející se přes trávník k její matce a ti dva honící se po zalesněné cestě do lesa, otáčející se zpátky přes rameno jako zlobivé děti - či zvláštní milenci, kteří se nějakým způsobem spojili dohromady, nebyl mezi nimi žádný strach, když se pod ní posunul a vedl ústa k jejímu krku.
Byl velmi klidný. Potom, s klidným povzdechem, že se rozvibroval hluboko uvnitř ní, otevřel svá ústa na její pokožce.
Snažila se zůstat napjatá, ale ano, potom se uvolnila, když ji tam políbil, pohladil jazykem, přejel zlehka zuby přes citlivé maso. Nato se odtáhl.
Zabručela zklamáním, když otevřela oči a zjistila, že se na ni vyčkávavě dívá, až na něj sama pohlédne. Smaragdové oči ztmavly vášní a jeho tvář se vyjasnila, tmavé vlasy rozcuchané, takže vypadal mnohem mladší, bezstarostnější, než kdy jindy ho viděla. Ale jeho výraz byl smrtelně vážný, když zachraptěl. „Jsi si jistá?"
Jeho tesáky odrážely světlo, když mluvil, a jeho pohled nakopl novou horkost do jejího krevního oběhu. Chtěla je cítit na sobě, přála si je cítit, jejich riziko i na její duši a věděla, že kousek z ní byl v něm. „Jsem si jistá, ale jen v případě, že to chceš i ty.“
„Nikdy jsem nechtěl nic a nikoho - víc." Přitiskl své čelo na její. „Redo, já-"
„Psst." Přitiskla mu na rty ukazováček. „Zachraňme to pro potom." Vzhledem k tomu, o co všechno přišli, jejich společné chvíle tady a teď, jejich bezprostřední budoucnost, která je k sobě táhla, ani o jedno nechtěla přijít kvůli slibům, které by to všechno mohly zničit.
Odtáhl se, oči potemnělé, ale přikývl. „Co bude ale potom?" Uvolnil se a políbil ji na rty, nejprve něžně, cudně, ale potom se jeho rty rozdělily, jako když řekla, pokud chceš.
Ach ano, chtěla. Napnuté nervy přidávaly na vzrušení, když otevřela ústa a polibek mu vracela, používající svůj jazyk, aby prozkoumala dlouhé tesáky, překrývající jeho další zuby, přejížděla po jednom, pak po druhém, když zaduněl hlubokým povzdechem, který uvnitř ní podněcoval další vlhnutí.
Hladil její tělo, jak se líbali, svlékl jí, šaty odložil stranou a přitáhl si ji blíž, aby ji mohl laskat. Přivinula se k němu, roztahujíc nohy v bezohledném domáhání se a zanaříkala, když počal prsty sbírat smetanu po vnějších stranách jejího promáčeného masa, aniž by do ní pronikl. Ale pak jejich polibek prolomil a rty přitiskl k její tváři, bradě, citlivému městečku pod jejím uchem.
Neklidně se proti němu zavrtěla, aby ho dostala blíž, dotýkala se jej s bezcílným posouváním se o něj otírala, ale už v tom úhlu kdy se na ni jeho tělo soustředilo. Byl tak nesnesitelně sexy, až si myslela, že se roztříští. „Víc," zašeptala. „Hned. Prosím, teď."
Nervové pnutí odeznělo, zmizelo jediným divokým horkem a potřebou, jak se jeho tesáky snášely dolů k jejímu krku. Stimulující chvění se jí rozšiřovalo po celém těle, pulzovalo společně s jejím srdečním tepem, takže dokonale vnímala, jak se jí krev žene cévami jejím tělem a sbíhají se právě v místě na jejím krku, kde otevřel svá ústa, aby se z ní napojil. Jeho prsty kopíroval tlak jeho rtů, třel její klitoris se svádivou intenzitou, která její vnitřní tlak vynesla do ještě větší výšky a nesl ji výš a výš. Zakňourala a rozpohybovala se proti němu, a kde by se dřív držela zpátky, toužící se dozvědět, jak hluboce byla pod jeho kontrolou, nyní se ponořila do pocitů, vyžívala se v nich, zamotávala mu prsty do vlasů a tahala jej za ně.
Sál tvrdě její prsty, vnikal stále hlouběji, takže, když na svém hrdle konečně ucítila jeho zuby, jeho prsty ucítila u vchodu do svého těla. Její tělo bylo ovládáno záchvěvy, ohlašovaly blížící se orgasmus a tak zasténala jeho jméno, jak se její potěšení nashromažďovalo. Vzrůstalo. Připravené…
Projela jí bolest, když se do ní zakousl; potěšení se znásobilo, kdyý do ní vnikl dvěma prsty najednou a ona byla uvězněna mezi potřebou se nadechnout a šokem z bolesti. Ale pak po dvou úderech srdce bolest vyšuměla v horku a šok odezněl v třaslavém zasténání. „Ach, ano." Když se z ní krmil hlubokými a intuitivními tahy, zatímco jeho ruka vyrazila proti ní s těmi jeho elegantními, dlouhými prsty zajížděl do ní a polštářkem dlaně něžně masírovat její klitoris.  
Přitiskla se k němu s jednou rukou pohřbenou v jeho vlasech a druhou ho objímala kolem ramen a vznášela se na vlnách vášně a projížděla jí rozkoš pulzující s jejím srdečním rytmem, který se vyrovnával s tím jeho, až byla jejich srdce sladěná do jednoho rytmu.  Cítila jeho srdeční tep, své potěšení, věděla, že pro stvoření takového svazku, je potřeba kouzlo. Ale místo toho, aby z toho byla vyděšená, nebo rozrušená, jak si představovala, byly její pocity neuvěřitelné, nepopsatelné. Nic si to z ní nebralo; spíš jí to dávalo, dělilo se s ní. Stejně, jako to dělal on.
První lahodné kousnutí v ní vyvolalo pocit monstrózního orgasmu šimrající jí na okrajích jejích smyslů, a když hluboko ve své hrudi zasténal, věděla, že cítí to samé. Zesílil svůj rytmus, zpracovával ji, sál ji a nutil ji lapat po dechu, když zakňučela a sevřela jeho vlasy v pěst, aby ho proti sobě udržela, přiměla ho, aby pokračoval.
Jeho vzrušení jí projelo spolu s hlubokým majetnickým potěšením, šeptající jí v mysli: Teď jsi moje, stejně jako já jsem tvůj. Jsme dva, ale zároveň jsme jeden.
Orgasmus ji zachytil, krouží kolem ní, v ní, a nasál ji do víru rozkoše tak zdrcující, že zbytek světa pro ni přestal existovat, byly tu jen Daynova ústa a ruce se spalující žárem, které ji provázely jejich novou vazbou a radosti která se jí kroutila tělem
Prohnula se a zalapala po dechu, vezla se na tlaku a otáčkách, a pak zůstávala blažená, že vjemy se ztrácely postupně jako ozvěna, ale ta radost nebledla. Místo toho prodlévala, jako by i její tělo říkalo: Dej mi víc.
Tiše zasténal, stáhl své tesáky, přinášející s sebou trochu bolesti, která však rychle zmizela, když to místečko olízl. Pak jej políbil, pokračoval k čelisti, nato zašeptal její jméno.
„Nepřestávej," zašeptala na oplátku. Byla naplněna, přesto hladová a cítila, že je v něm stále ta potřeba. Byl plný k prasknutí, dost na to, aby ublížil a bolavý touhou být v ní. „Pojď do mě."
Zvedl hlavu; oči upřené do jejích, mlčky se ptal, jestli ví, co se s ní stalo. Krmil se z jejího hrdla, což znamenalo, že je nyní připravená přijmout jeho semeno.
*****
Pomalu přikývla, ani se neobtěžovala, aby se připojila ke svému vnitřnímu společenství. Byl to její život, její rozhodnutí. A ať to bylo nelogické nebo ne, bylo to to, co chtěla, co potřebovala.
„Jen pokud to chceš ty," řekla mu dřív, než to udělala.
„Bože, ano." Políbil ji, jeho zuby se plně projevily a byly tak citlivé, že se otřásal, když ho kolem jednoho z nich olízla. Když se opět políbili, roztáhl prsty a podepřel si její nohu přes paži, a když ji roztáhl, obnažilo se mu její nateklé tělo.
Když polibek přerušil, zadívala se na jejich pro sebe stvořené pohlaví, nesnesitelně vzrušené. Jeho poutavý penis byt tvrdý a ztěžklý a tak krásně načervenalý v místech, kde se dotýkal jejích růžových záhybů. Cítila jeho puls, cítila, jak se její srdce vyrovnává s jeho rytmem.
„Chci to," zasyčel a spojil jejich pohledy. Pak přivřela víčka a on se se zavrčením posunul vpřed. Sklonil se a políbil ji na zavřená víčka a šeptal. „Chci tě." Posunul se o další centimetr a naplnil ji. Pak hlasem hlubokým a uctivým, jako by zapřísahal svět, pokračoval: „Jsem tvůj." A celý se ponořil do svého domova.
Pod očními víčky jí vybuchovaly barevné skvrny, smyslové duhy, které říkaly, že prošla bouří, vzduch byl křišťálový a minulost byla odplavena. A nyní v tomto zamrzlém okamžiku, který si pro sebe ukradli, si dovolila tomu uvěřit, protože v některých fázích to bylo opravdové.
Když se proti němu prohnula, a tiskli se k sobě, což je oba přimělo vykřiknout, byla v sobě sama, vzala si, co chtěla a důvěřovala svým instinktům, které v jiných životních lekcích nefungovaly, které pro ni možná nikdy nefungovaly. A když sevřel její boky v dlaních, a nastavil si ji tak, aby do ní mohl proniknout hlouběji, hlouběji a ještě hlouběji, že se z toho tlaku téměř udělala, jak ji přesně zpracovával pohyby dovnitř a ven, věděla, že to co společně našli, nezapadalo do problémů Eldenu a jeho potřeby osvobození se. Tyto věci by je mohly posadit do drah - i jejich spojení -, které by byly jejich vlastní. 
Vědět to, věřit tomu a jemu a tomuhle jedinému okamžiku, který si ukradli, našla jeho ústa a ponořila se do polibku, po kterém nebylo cesty zpátky. Doširoka se mu otevřela, cítila, jak se její srdce raduje z jejich vzájemného spojení.
I přes vědomí, že je v ní pohřbený, v okamžiku a v jeho vnímání nic je nedrželo zpátky, když se do ní zase a zase nořil, hledajíc její nejsladší místečko, kam by dokonale zapadl, důvěrně se s ním spojil. Její tělo se stahovalo, čím hlouběji a rychleji se do ní nořil, pak ještě rychleji, dotkl se toho místečka, nádherného, nádherného místečka, které ji pohltilo a drželo ji.  A odpálilo ji. Hodila hlavou dozadu, cítila, jak se jí vyvrcholení šíří tělem, pohlcuje mysl a srdce a nenechává v ní jedinou nezasaženou buňku. Volala jeho jméno, povzbuzovala ho, naléhala na něj a divoce jej vybízela.
„Ano, Redo. Má sladká Redo." Sklonil hlavu, když se jeho rytmus ustálil a jeho tělo se s jejím otřásalo. Vtiskl se do ní, ponořil se do domova, dotýkal se místa, které bylo její podstatou, a pak ji následoval, jak se mu její jméno dralo hrudí, když se o ni opřel.
Pocity mezi nimi se slily, sílily jejich reakce a udržely je v dlouhotrvajícím potěšení, než se dokázali uklidnit a uvolnit.
„Bože." Přitiskl tvář k její, jeho dech byl stále těžký a rychlý. „Drazí bohové. Kdybych věděl…“
Pro něj to bylo poprvé, uvědomila si. Poprvé, co se krmil z ženského hrdla. Jeho první spojení. A pokud k tomu ona má co říct, bylo to jeho první, poslední a jediné. Čekala na paniku, žádnou však necítila. Usmála se, cítila se lehčí, než kdy… by si pamatovala. „Jsem šťastná, že ses od nikoho nikdy nekrmil."
„Jen od tebe, sladká Redo." Sklouzl na bok a přivinul si ji k sobě, aby leželi proti sobě. Už nebyli důvěrně spojení, ale cítila jejich spojení jako malé jádro horka, které jí prostupovalo s její krví. Nebylo to dotěrné ani invazivní. Jednoduše se to dělo.
Jeho oči se vpíjely do jejích. „Jsem v pořádku," řekla a přitiskla se k jeho prstům. „Bylo to lepší, než dobré."
„Žádná lítost?" Jeho slova byla jemná a tichá. Plná naděje.
„Ne, bez ohledu na to, co se stalo." Srdce jí chtělo ublížit s nadějí a další okolností, ale rozhodně si s ním zachovala jeho myšlenky. Přestože jej přiměla otevřít oči, nemyslela si, že by s ním zůstala, byla s ním a mohla s ním počítat mnohem déle."
„Pane, vy si koledujete."
„Tolik kouzelná kouzla." Zamumlal ta slova a jeho oči se mu rozostřily. Zamrkal a snažil se zůstat vzhůru, ale byla to pro něj zřejmě ztracená bitva. „Všechno bude dobré. Potřebuješ hodinku. My… budeme na to mít dost času."
Ať tak učiní, či nikoliv, nebudou z toho nic mít, dokud si neodpočinou. Jistě, přála si, aby mohla použít Candidyn léčivý lektvar, ale ten už byl dávno pryč. „Spi," zašeptala. „Budu hlídat." Na rozdíl od něj byla bdělá, čilá a připravená k akci.
„Ne… neodcházej. Neriskuj." Jeho oči byly téměř zavřené a jeho tělo se uvolnilo v nástupu spánku, ať se mu to líbilo nebo ne.
„Neodejdu. Slibuji."
Zvedl si její ruce k ústům a políbil ji na kloubky a pak si její dlaň přiložil k srdci. Usmíval se, když usínal a ona se pousmála a pozorovala ho. A v tom okamžiku, v té dokonale ukradené chvilce, se cítila spokojená.
*****
Dayn držel Redinu ruku, zatímco jeho starší bratr opakoval slova, která z něj učiní krále Eldenu.
Nicolaiův hlas doléhal k davům, které se táhly po hlavním nádvoří a rozlévaly se až k rozcestím zelených podrostů. Obloha byla modrá a dokonalá, hrad zrenovovaný, čistý a ověšený staro - novými transparenty.
Breena stála po Nicolaiově pravici vedle solidně vyhlížejícího muže s otcovskými rysy - Micah? Bohové a pohled na ně Dayna zahřál, pocítil vděk, jako každý den od chvíle, kdy zemřel čaroděj, kouzlem, které je zachránilo a pak je znovu semkl dohromady s několika dalšími, které Dayn cítil, že jim jsou blízcí příbuzní, ale neviděl je jasně.
S dokončením slibu, Nicolai pokýval hlavou, aby získal symboly svého panování. Daynovy oči pobledly při pohledu na klenoty, které nosíval jejich otec, ale bolest byla dobrá, bez pocitu viny, či provinění. „Bude to dobrý král," pronesl k Redě.
„Bude mít za sebou někoho, kdo na něj dá pozor," odpověděla.
„Taky ho budu hlídat." Otočil se k ní se svými rty, když se na ní podíval. „Nebo jsem tvůj ochránce? Nikdy si nejsem jistý."
„Mohli bychom se vytratit, alespoň dokud se neobjeví náš nový velitel." Spojila jejich ruce a přitiskla si jeho dlaň ke svému vystouplému břichu, kde čekala jejich dítě, přitom se jím rozlévala divoká láska a posedlost.    
Nicolai se objevil na zámeckém balkoně a dav vybuchl, když poprvé spatřil nového krále Eldenu. Jak hluk sílil, Dayn se ušklíbl, sklonil se a jemně ji políbil.
„Není nic důležitějšího, než toto," řekl a znovu ji políbil a tiše děkoval bohům a magii, kteří mu ji přivedli do života.
Sny se rozplynuly a vypařily se a Dayn opustil snovou říši a probíral se do vědomí. Předtím, než konečně otevřel oči, věděl, že potřebuje ten konec a k tomu příjemný sen, kterému chtěl věřit víc než zbožnému přání. Cítil se osvěžený a plný sil, aniž by mu hrozil propad.
Byl trochu rozpačitý, i když to nebylo o tom, že byl tak důkladně zničený, ale proto, že nic z toho neplánoval. Slýchal o takových věcech, ale nikdy nepoužil tolik kouzel jako za poslední čtyři dny. A k tomu se přidá jejich spojení… jo. Tohle nebylo jeho nejlepší plánování.
Ale současně to bylo jeho nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělal. Cítil její horkost ve svých žilách, cítil jejich vzdalující se spojení, cítil - Moment. Vzdalující se? Jeho krev zamrzala, když si uvědomil, že ji cítí najednou strašně daleko. Něco se dělo.
„Redo?" zeptal se, když otevřel oči, i když už věděl, že tam není. A když se rozhlédl, následoval další šok. Téměř se setmělo.
Vyskočil na nohy, naházel na sebe oblečení a vyšel z úkrytu. Okolní podrost byl neporušený, přinejmenším byl v tak dobrém stavu, v jakém ho mohl ve tmě posoudit. Nebyla tu žádná známka boje, žádný důkaz toho, že odešla, aby si ulevila a byla napadena nějakou šelmou. A kdyby odtud byla unesena, že by ji někdo popadl a za odměnu jí předal nepřátelům. To všechno znamenalo, že odešla po vlastních, z vlastní vůle.
V uších mu duněl jeho puls - nepravidelný a rozrušený. Slíbila, že s ním zůstane, přesto zmizela, zatímco spal vzdálený a příliš dlouho. Bohové a propasti. Tohle nebyl sen; byla to noční můra. Zmizela a on už neměl žádný čas.
Co se děje? Kdyby litovala, že se s ním svázala, mohla by ho dokonce i odmítnout, jakmile její krev ochladne? Mohla by ji intenzita jejich spojení přimět k panickému útěku? A co je nejdůležitější, co když uprchla do svatyně?
„Ne,"vyštěkl a odmítal tomu uvěřit. Možná, že se nezavázali sliby, ale ona jej nechala, aby se z ní krmil, spojila se s ním, po jejich spáření přijala jeho semeno. Patřili k sobě. Musí to vědět.
Jenže on jí o tom neřekl, že ne? A když s tím začal, okamžitě změnila téma. V té době si myslel, že se cítí příliš zranitelná a nevyrovnaná z jiných důvěrných situací, aby začali mluvit o společné budoucnosti. Teď začal uvažovat, jestli uvěří, že je jejich společná budoucnost možná.
Byl ohromen tím, že tak bojovná žena, zvládající tak výbojného hnědáka, ztratil ze zřetele, že i ona sama strávila dlouhý čas sama a zpochybňující svou cenu. Jak na to mohl zapomenout?
Bohové, Opravdu ji ztratil?
Rychle vyhledával jejich spojení; slabé záblesky znamenaly, že je stále v království. Ale na jak dlouho. Mohla by už pracovat na vytvoření víru, který by ji přenesl domů?
Nechej ji jít, říkal mu vnitřní hlas. Tam bude ve větším bezpečí, zůstane naživu bez ohledu na to, co se na ostrově stane. Možná by ses za ní mohl vydat, až to všechno skončí. Právě teď se musíš dostat na ostrov. Čas běží. Zamrzl. Jedná se tedy o jeho test? Má to znamenat, že si místo ní zvolí Elden? Protože i přes tuto logiku jeho střeva říkala, že kdyby opustila království, nikdy ji už neuvidí. Něco mnohem většího mu říkalo, že by měl jít za ní, že se neodváží čelit ostrovu, či čarodějovi bez ní po svém boku.
Optimistické smýšlení mu přineslo výsměch. Ale to nebylo opravdové. Byla to víra. Měl víru ve své nitro, ve svou magii, kterou spolu s Redou stvořili.
Prosím vás, bohové, nenechávejte mě to pokoušet. Tentokrát přišel na správný lidský slang.
Srdce se mu třáslo za žebry a žaludek se mu uzloval, ale když se přemístil, nebylo to Krvavé jezero, ostrov ani vykoupení, na co se dvacet let připravoval. Místo toho se vydal směrem mimo ně a sledoval nezřetelné stopy, které by rozeznal jen zdatný lovec. Když hledal kouzlo vazby, myslel na ně veškerou svou silou.
Zůstaň, sladká Redo. Jdu za tebou. Počkej na mě a dohlédneme na to dohromady.
Protože i sen mohl být fantasií, ale byla tu jedna věc, co byla v nepořádku, byla jeho prioritou. Nebyl dědicem, ani neměl to nejlepší z jeho sourozenců, když se jednalo o něco jiného, než jeho schopnost lovit a jezdit na koni. Ale s Redou - a pro ni - se stane princem. Hrdinou, dokonce.

Udělala ho lepším a bez ní by Elden neměl žádný užitek

15 komentářů:

  1. Děkuji za další úžasnou kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Veľká vďaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat