úterý 18. července 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 25



Scarlet se zamkla v kryptě. Po dobu šesti hodin.
            Ukradla loď a hodlala strávit zbytek svého života na moři. Vydržela to dvě míle. Vrátila se na Sibiř. Během tří minut.
            Přenesla se zpět do Budapešti. Dovnitř Pevnosti – do chodby u Gideonova pokoje. Pokaždé se musela vyplížit ven, aniž by si toho všiml. Byla unavená z plížení se ven, ale věděla, že se pokaždé vrátí zpět. Kvůli komu? Nevěděla. Už na tom nezáleželo.
            Bylo jasné, že by si mysleli, že tu má nedokončenou práci. Takže by s tím přestala a vrátila se ke svému věčnému vyhnanství, které si sama uložila. Žádná pomsta. Žádné bitvy. Žádná láska. Žádný Gideon.
            Bylo to tak nejbezpečnější. Pro něj. Pro ni.

            Tímhle způsobem proti němu nemohla být využita. Kdyby mu měla ublížit, protože jí její teta znovu pocuchala hlavu… kdyby ho znovu viděla s matkou, nahého, a jak si užívá…
            Zatnula ruce v pěst. Přitiskla se ke stěně chodby, která vedla do Gideonovy ložnice, stíny jejího démona ji hustě maskovaly. Nikdo by ji nemohl vidět, ale určitě by bylo možné, aby ji slyšely. Křik Noční můry byl stejně silný jako stíny. Doufala, že si budou myslet, že se jen vítr opírá do oken.
            Jak znala Lordy, nevěřili by, že tomu tak je, byli opatrní, podezřívaví a náchylní nejprve jednat a až pak klást otázky. Některé z mnoha důvodů obdivovala. Ale ona nic neriskovala. Najde Gideona, promluví si s ním a pak odejde. Doufala, že to tentokrát dopadne dobře.
            Jeho dveře byly za rohem a napravo. Jen o kousíček dál…
            Všechno uvnitř ní křičelo, aby se k němu vrhla a skočila mu do náručí – on byl její Gideon, její sladký Gideon, který jí dal větší potěšení, než kdokoliv jiný před ním – ale musela udržet pomalé tempo, nebo by si někdo uvědomil, že je něco špatně. A pak by to bylo horší. Nikdy by neměli šanci si promluvit. Byla by hozena zpět do žaláře.
            „Jo, uh, hej,“ řekl náhle mužský hlas, ačkoliv byla sama. „Já vím, že jsi tam, Scarlet. Nevyčítej si, že ses přede mnou nedokázala skrýt, je to dobře. Mimochodem, právě jsem napsal Gideonovi, bude tu co nevidět-“
            „Scar!“ Slyšela, jak Gideon křičí z vedlejší místnosti. Její srdce se snažilo probít skrze žebra, když vyběhl zpoza rohu a rychle řekl: „Torin tě nenašel uvnitř Pevnosti, takže nevím, že-“ zastavil se pár metrů od ní, opřel se o kolena a vydýchával se. „Tady.“ Ramenu mu poklesla. „Neděkuju bohům.“
            Noční můra si povzdechla, poprvé po mnoha dnech.
            A do háje, Gideon byl tak krásný. Jeho modré vlasy mu na hlavě stály ve špičkách, jeho modré oči byly jasné, jeho pleť opálená a dokonalá. Ruce jí svědily, jak se ho chtěla dotknout. Toužila jazykem olízat jeho tetování. Jedno milování ani zdaleka nestačilo, aby ho mohla prozkoumat: byla příliš dychtivá, aby ho dostala dovnitř sebe. Příště, pomyslela si.
            Příště? Příště nemohlo být.
            „Nedovol mi, abych ti vysvětlil, co jsi viděla,“ řekl zadýchaně. „Tvoje matka mě nepřenesla do nebe a nenechala mi shořet šaty, znehybnila mě a vylezla na mě. Já ji nechci, přísahám ti.“ V okamžiku, kdy řekl poslední větu, jeho rysy se zkřivily bolestí a zhroutil se na kolena.
            Sakra. Pravda. Řekl pravdu. Já ji nechci. Uvnitř roztála, Scarlet nechala křik a stíny rozestoupit. Sklonila se, paže mu ovinula kolem pasu a vytáhla ho zpět na nohy.
            „Idiote,“ řekla tvrdě. „Věděla jsem to.“ Doufala v to. „Měl jsi lhát. Neměl ses kvůli mně oslabit. Idiote!“ řekla znovu. Mohla by toho teď využít… „Ale… já… tě… miluju.“
            „Co!“ Scarlet ho šokem upustila. Spadl na podlahu a zavrčel. „Promiň,“ zamumlala a vytáhla ho znovu nahoru. Drazí bohové. Nemohl to právě říct… to nebylo možné…
            Gideon ji nemohl milovat: nebyla milá. Byla příliš tvrdá, příliš tvrdohlavá, příliš násilná. Zasloužil si sladkou a uklidňující, něžnou a povznášející ženu.
            „Já-já-“ řekla a pak polkla.
            „Nemusíš mi to oplácet.“ Zalapal po dechu a rychle ze sebe dostal slova, jako by věděl, že každou chvílí omdlí. „Měla bys vědět, že mám tvou tetu. Kronus mi ji dal.“
            Skoro ho málem znovu upustila, ale podařilo se jí posouvat ho kupředu. Konečně obešli roh a vstoupili do jeho ložnice. Její teta byla tady. Její zkurvená teta byla tady. Její teta teď mohla udělat to, čeho se Scarlet bála nejvíc.
            „Kde je?“ zeptala se.
            „Žalář.“ Zasténal.
            „Zatraceně, Gideone. Začni mi lhát!“
            „Promiň.“ Roztřásl se.
            Znovu řekl pravdu. „Neomlouvej se. Prostě drž hubu, než si trvale ublížíš.“
            „Příliš… důležité…“ zasyčel.
            „Drž. Hubu!“ Scarlet mu pomohla do postele a její pohyby byly neohrabané. S tolika svaly se ukázal jako nesmírně těžký. Ale nakonec ho dostala na matraci, víčka se mu zavírala, hlava mu poskočila, když dopadla na postel.
            „Ne… opouštěj,“ řekl, bolest se zvýšila, tak až nebyl schopný slova. Naslepo po ní sáhl a uchopil ji. „Jenom… Scarlet?“
            Věděla, na co se ptá. Jestli jí někdo ovládal. „Ano, jsem pravá Scarlet,“ zašeptala. „Teď buď zticha, jak jsem ti řekla.“ Oči ji začaly náhle pálit, propletla jejich prsty a sedla si vedle něj, neschopna mu odolat, i když byla zoufalá seběhnout schody dolů a skončit to se svou tetou jednou pro vždy. Pokud bude mít vůbec odvahu přiblížit se k té ženě.
            Gideon se okamžitě uklidnil, a oči ji začaly pálit o trochu víc.
            Měsíční svit prosakoval oknem do místnosti, hladil ho, takže jeho pleť vypadala jako by byla posetá třpytem. Tolik jí chyběl. Toužila po něm.
            K čertu s ním. Všechno zničil. Miluju tě, řekl a myslel to vážně. Nemohla se ho teď vzdát, ani aby ho před sebou zachránila. Mohla by si to někdy udělat? Scarlet jemně prsty obkroužila jeho obočí. Vydal další z těch sladkých stenů, podobně jako Noční můra, jeho tělo se otočilo k jejímu, hledal ji. On. Ji. Miloval.
            Doopravdy. Jak by ji mohl milovat?
            Nemohl, rozhodla se. Byl zmatený, to bylo všechno. Možná se cítil vděčný, protože mu dala sex, jaký tolik chtěl. Až poblouznění opadne, uvědomí si, že je pro něj špatná. Uvědomí si, že někdo jiný pro něj bude lepší. Odhodí Scarlet stranou.
            Bude nucena se ho vzdát.
            Její nehty se prodlužovaly, a ostřily do drápů, když si představovala, jak tenhle nádherný válečník líbá a dotýká se jiné ženy. Ale Gideon musel vycítit její rozrušení, protože sebou začal znovu házet. Jakmile se ho znovu jemně dotkla, znovu se uklidnil.
            Uplynula dlouhá chvíle, Scarlet hladila jeho tvář, a nakonec vklouzla do hlubokého spánku. Její úleva byla stejně hluboká, jako předtím jeho. Nelíbilo se jí vidět ho, jak trpí. Pokud si někdo zasloužil mír, byl to tenhle muž.
            „Galen si pro něj přišel, víš,“ řekl náhle hlas z chodby.
            Její pohled se zvedl a přejel po místnosti. Znovu nebyl nikdo nablízku. Což znamenalo, že řečník byl všude. A bylo jasné, že ji ten chlap taky pozoroval, což znamenalo, že kamery byly všude a ukazovaly mu každý její pohyb.
            „Takže máte Galena pod zámkem taky, co?“ Vypořádá se s ním až půjde za tetou do žaláře. Pokud se odváží, pomyslela si znovu. Byla by schopna vytáhnout triky i za mřížemi?
            „Ne. Galen se asi konečně zcvokl, blábolil, že nedovolí Gideonovi, aby ho zabil. A pak se objevila královna bohů. Oba je odnesla pryč.“
            Galen blábolil, že nedovolí, aby ho Gideon zabil. Každý kousek tepla opustil Scarletino tělo, takže zůstala jen dutou skořápkou. Galen šel po Gideonovi záměrně. Gideon. Kvůli ní, uvědomila si s hrůzou. Protože si pohrála s Galenovými sny.
            Měla v úmyslu ho mučit, aby ustoupil. Místo toho ho vtáhla hlouběji do války, a on byl víc odhodlaný vyhrát. To byla další věc, kterou udělala, aby zničila jeho život. To byl jen další důvod, proč byl pro něj někdo jiný lepší. Pořád mu ubližovala, znovu a znovu. Bylo jí zle od žaludku.
            Scarlet se postavila na nohy, dávala si pozor, aby nerušila Gideona, a po špičkách vyklouzla z místnosti. Při své poslední návštěvě si zapamatovala půdorys budovy a přesně věděla, kam má jít.
            Ano. Odvážila se k tomu.
            „Nenechám tě ji zabít,“ řekla hlas. „Kdo jsi?“ zeptala se, když kráčela po schodech. Některé z oken měly barevné výplně, a zlaté paprsky měsíčního svitu odrážely duhové úlomky po stěnách.
            „Torin, strážce Nemoci a ochránce vesmíru.“ Bez ohledu kam šla, jeho hlas byl pořád zřetelný. „No, Pevnosti, přinejmenším,“ dodal.
            „Nikdy jsem o tobě neslyšela.“
            „Ani když jsi byla v Tartaru? Moje exploze byly legendární.“
            „Promiň.“
            Zklamaně si povzdechl. „Každopádně, Gideon s tou ženou ještě neskončil, takže se ujistím, že zůstane naživu, aby to mohl dokončit.“
            Věrný přítel. Nemohla se s ním dohadovat, byla vlastně ráda, že Gideon měl tak silnou podporu. Bylo to něco, co chtěla, ale nikdy nenalezla. „Hádej co? Šetřil ji pro mě.“ Myslela si, že zná Gideona natolik dobře, aby tahle slova pronesla. Byl štědrý. „Jsem si jistá, že mu bude jedno, když jí roztrhám hrdlo. Dokonce mi za to poděkuje.“
            „Tohle mi bude muset říct on sám.“ Torinův pevný tón nepřipouštěl žádné argumenty.
            Zabočila za roh, prošla další chodbou a sešla další schodiště. Tohle bylo širší, hruběji stavěné a špinavější. Dokonce i vzduch, který dýchala, se stával těžším, a prach jí pokryl plíce.
            „Kdyby sis toho nevšiml,“ řekla, „Gideon je právě teď neschopný.“
            „To znamená, co? Musím se ujistit, že zůstane naživu, i když je neschopný. Věř mi, sejmu tě, pokud si budu myslet, že se chystáš zabíjet. A mám pocit, že v bezvědomí strávíš dostatečně dlouhou dobu.“
            „A jak mě hodláš sejmout, hm?“
            Pobaveně se zasmál, byl to pěkný zvuk. „Jako bych ti chtěl vykecat má tajemství.“
            „Dobře, jenom si s ní promluvím,“ řekla s povzdechem. Jestli to byla pravda nebo lež, tím si nebyla jistá. Všechno bude záležet na její tetě.
            Nakonec dorazila na konec schodů a vstoupila do žaláře. Dobře ho znala, protože několik týdnů obývala jednu z cel. A téměř se začala chichotat, jako školačka, když uviděla, že její teta je uvězněna v té samé cele, jako Scarlet předtím. Tohle byla spravedlnost. Zlatá hvězda pro Gideona.
            Měla na sobě znečištěné bílé roucho, Mnemosyne spala na lůžku, velké části její kůže byly růžové, zatímco ostatní oblasti byly ještě černé a spálené. Některé z jejích vlasů narostly zpátky, i když byly tenké a krátké. Hrudník se jí zvedal a padal příliš rychle, mělce.
            S úsměvem Scarlet sevřela mříže. „Ale, ale, ale. Jak hluboko mocní můžou padnout. Od milenky krále bohů, k nesmrtelné polévce, až po vězně Pánů z Podsvětí. Ubožátko.“
            Mnemosynina víčka se otevřela a zaměřila se na Scarlet. Pak se její teta vymrštila do pozoru a natlačila se proti vzdálené stěně. „Co tu děláš?“
            Její strach ji potěšil víc než démona. „Přišla jsem pozdravit svou oblíbenou tetu, to je všechno.“
            Růžová špička jazyka jí přejela přes zčernalé rty. „A prosit mě, abych vymazala tvé vzpomínky, tím jsem si jistá.“
            „Žebrat?“ Scarlet se zasmála. „Ne.“
            Její teta zvedla hlavu, hněv jí dal zřejmě odvahu. „Bylo by to stejně k ničemu. Dlužíš mi díky ty malý bastarde, ne odsouzení.“
            „Vážně?“ posměšně pozvedla obočí a pevněji sevřela mříže. „Proč?“
            „Nikdy bys nehledala svého Gideona, kdyby sis nemyslela, že se s tebou oženil. Celá léta jsi ho sledovala z dálky, bála ses na sebe upozornit, protože ses bála, že by tě odkopnul.“
            „Po tisíce let jsem taky žila s přesvědčením, že jsem byla svědkem vraždy svého syna. Takže, děkuju?“ Uchopila tyče s takovou silou, že se celá konstrukce otřásla a prach padal ze stropu. „Znovu ne. Tohle ode mě nedostaneš.“
            „Tak mě zabij.“ Její teta zvedla bradu o další centimetr. „Udělej to.“
            Scarlet jí ukázala ve svém pohledu opovržení. „Už jsem ti to říkala. To není to, co s tebou udělám.“ Takže dneska tetu nezabije, uvědomila si, přestože touha tam pořád byla a ona byla v pokušení. Ne kvůli Gideonovi, ale proto, že tahle žena si nezasloužila rychlý odchod do nicoty, bez bolesti, bez utrpení.
            Opravdu?
            Jo, pomyslela si a zamračila se. Nechtěla teď jednat, protože Gideon ještě nevydal příkaz smrti téhle ženy. Scarlet mu chtěla být stejně věrná, jako jeho přítel. Možná, že by pak byla dost dobrá, aby byla jeho žena.
            Chtěla mu ukázat, že je ho hodna?
            Ano. Ano, chtěla. Více než cokoliv jiného na světě, dokonce by i odsunula pomstu proti její tetě. Milovala ho tolik, že to až bolelo. Nebyl její manžel, ale stále ho milovala, jako by byl. Možná to bylo kvůli vzpomínkám, které vytvořila, možná ne. V každém případě vlastnil její srdce. Vždycky vlastnil její srdce. Kdyby byla šance, že by mohli být spolu, i malá šance…
            „Tvůj muž za mnou přišel, víš,“ řekla Mnemosyne radostně, vytáhnula Scarlet z jejích myšlenek. „Chtěl vědět, proč tě tak moc nenávidím, ale odmítla jsem mu to říct.“ Samolibost se připojila k nadšení.
            Scarlet pokrčila rameny. „Upřímně je mi jedno, proč jsi udělala to, co jsi mi udělala, jde mi jen o to, že si to vůbec provedla.“
            Mnemosyne zamrkala a zavrtěla hlavou. „Vadí ti to. Já to vím.“
            „Kdysi možná, ano. Ale víš co? Nejsi nijak důležitá. Kromě toho jsi mě přivedla ke Gideonovi, jak jsi sama řekla.“ S tím se Scarlet otočila, připravená jít zpět za svým mužem. Utěšit ho. Dám mu vše, co potřebuje.
            „Kam jdeš? Vrať se zpět Scarlet.“
            Udělala první krok, druhý.
            „Scarlet! Nemůžeš odejít. Tvoje matka tě nemohla zabít, když jsme byli vězni, to víš. Pokud by se o to pokusila, začala by stárnout. Ale kdyby uspěla, znamenalo by to, že by se vzdala celé věčnosti, nebyla by žádná naděje, že by se jí vrátila její velkolepá krása. Proto mě požádala, abych si vzala na starost tvoje trápení a já jsem to přijala, protože… protože…“
             Scarlet se zastavila. Její teta byla schovaná za zdí, ale její hlas, ach, její hlas… ostrý, ale pravdivý. „Pokračuj.“
            „Pokud se to chceš dozvědět, tak se sem vrať a postav se mi.“
            Uplynul okamžik. A další. Mohla to být ztráta času, ale… Zvědavost jí táhla kupředu, dokud nestála před její celou.
            Mnemosyne přikývla, její ustaraný výraz se rozplynul. „Jednoho dne byl do naší cely hozen věštec. Stačil mu jediný pohled na tebe a rozesmál se, prohlásil, že zabiješ svou matku a převezmeš nebeský trůn. Vymazala jsem paměť všech okolo, kromě Rhei a Kronuse. Zasloužili si o tobě vědět pravdu.“
            „No a? Co to má s tím společného?“
            „Jsou propojeni tak, jak to nedokážeš pochopit, ale řeknu ti, že když jeden z nich zemře, druhý ho bude následovat. Kdyby si zabila Rheu, znamenalo by to, že by si taky zabila Kronuse.“
            Nebyla schopna promluvit.
            „Věštce,“ pokračovala teta, „jsme zabili. Ty jsi měla plné ruce práce s romantikou a tragédií a my doufali, že se sama zabiješ. Nikdy ses o to ani nepokusila, že?“
            Ale kolikrát už byla v pokušení to udělat? Nespočetněkrát.
            „Takže teď už chápeš skutečný důvod, proč mě Kronus dal Gideonovi?“
            „Ne.“
            Mnemosyne se usmála. „Abych mohla dokázat svou loajalitu vůči koruně… a jednou provždy tě eliminovat.“
            Předtím než měla Scarlet čas se pohnout, Mnemosyne odněkud vytáhla a hodila tři malé hvězdy. Ostří prořízlo Scarletino hrdlo, každá z nich krájela žíly a tepny, a dokonce přeťala hlasivky. Z vlastního popudu se stíny a křik vynořily z její hlavy, obklopily ji a naříkaly pro ni.

            A pak, stejně tak jako Gideon, už nic nevěděla. 

10 komentářů: