úterý 4. července 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 23


    
        
Ta děvka! Byla první myšlenka, která zasáhla Scarlet, když se probudila. Byla naštvaná, když se zvedla. Rhea ji nakonec vzala z Budapešti do nebes. Tam viděla svou nahou matku, obkročmo na jejím nahém příteli. Pak ji Rhea hodila někam, kde bylo slunce. Scarlet nevěděla kam. Všechno, co věděla, bylo, že náhlý přechod z temnoty na světlo zcela zmátl jejího démona. Na rozdíl od pole ambrosie, mezi oběma místy existoval čas.

            Získala pohled na auta, která překračují rychlost a stoupající budovy, předtím, než se její oči sami od sebe zavřely a její mysl se ponořila do hlubokého nerušeného spánku. Teď byla v děsivé nemocnici, uvědomila si, když se rozhlédla po svém okolí. Musela omdlít na rušném chodníku a nikdo ji nedokázal oživit, a tak jí zajistili lékařskou péči. Kurva!
            Vedle ní pípal monitor srdce. Elektrody byly připojené k její hrudi a z paže jí vyčnívala kapačka. Zdravotní sestra nahradila její oblečení papírově tenkými šaty a sundala zbraně. Místní policie si s ní o tom pravděpodobně přijede promluvit, a sakra, to teď právě nepotřebovala.
            Sakra, pomyslela si znovu. Přestala přemýšlet a vytáhla si jehlu, krev se jí rozlila po loktu, odstranila si šňůry monitoru. Monitor se zbláznil, hlasitě dlouho křičel, když přehodila nohy přes kraj postele.
            Ozvaly se kroky a pak zakulacená žena vtrhla do Scarletina pokoje. Když spatřila, jak Scarlet sedí, zastavila se, napětí opustilo její rysy, natáhla ruce a snažila se Scarlet zatlačit zpátky.
            „Madam, madam, musíte být opatrná.“ Mluvila anglicky, bez přízvuku. Jsem ve státech, uvědomila si Scarlet. „Zatím nevíme, co je s vámi špatně a-“
            „Jsem v pořádku a odcházím.“ Rozhodla se, odhodila ženu stranou a vstala. Její kolena byla slabá a téměř se zhroutila, ale rozložila hmotnost po celé šířce pat a ustálila se, i když ji zasáhla vlna závratě.
            Co mi sakra pouštěli žilou?
            Silné ruce se jí usadily na ramenou a vyvíjely tlak. Scarlet znovu odstrčila její ruce. „Kde je moje oblečení?“ její náhrdelník byl v kapse kalhot a ona ho chtěla zpátky.
            Žena zjevně nebyla zvyklá čelit výzvě: zbledla, couvla a zvedla dlaně do vzduchu. „Vaše šaty jsou s vaším arzenálem.“
            Jo. Ty zbraně ji zjevně dostaly do potíží. „A kde je můj arzenál?“
            Světle hnědé oči se zúžily. „U policie.“ Řekla tvrdým, pevným hlasem. „Je tu strážník, který by s vámi chtěl mluvit, a tak vám navrhuju, abyste se vrátila do postele. Neměla byste být na nohou a pobíhat tu. Stále ještě probíhají testy a snažíme se zjistit, co vám je.“
            Sakra, pomyslela si znovu. Pokud bylo její oblečení na nějaké policejní stanici, získat ho zpět by zabralo příliš času a úsilí. Čas a úsilí, které neměla. „Podívejte se, nic není špatně, kromě toho oblečení a věcí, které mi byly odcizeno. Tak kde to k čertu jsem?“
            „V Severozápadní Nemocnici.“
            „Ne. V jakém městě?“
            Sestra na ni zamrkala. „V Chicagu.“
            Proč ji sakra její matka poslala sem?
            „Já prostě zajdu pro vašeho lékaře a dám mu vědět, že jste připravena být propuštěna,“ řekla sestra. Samozřejmě Scarlet věděla, že lže. Díky Gideonovi se nyní považovala za živý detektor lži. Sestra se chystala zavolat strážníka.
            Scarlet dovolila ženě opustit pokoj bez protestů. V okamžiku, kdy byla sama, povolala stíny ze své hlavy. Omotaly se kolem ní, mazlily se s ní a obklopily ji neproniknutelnou temnotou. Vlastně nepropustnou pro všechny ostatní. Nikdo ji nemohl vidět, ale ona mohla vidět naprosto každého a všechno.
            Místo toho, aby opustila místnost, přitiskla se ke zdi přímo u dveří. Právě v čas. Strážník, kterému bylo kolem dvaceti, v dokonalé kondici, vešel na chodbu, s kávou v ruce. Náhodně rozlil kafe na stole zdravotní sestry, aniž by zpomalil krok a druhá ruka se spustila k rukojeti pistole.
            Scarlet zděšeně vyjekla uvědoměním. Byl to Lovec. Tetování na zápěstí, symbol nekonečna, nebylo jen na ozdobu. Byla to jeho značka, jeho slib zabíjet ty, kteří byli posedlí démonem.
            Proto ji sem matka přenesla. Nejspíš tady byl tým Lovců.
            Její žaludek se zkroutil. Alespoň ji Rhea nepřenesla přímo do středu týmu Lovců. Což mohlo znamenat, že na nějaké úrovni k ní Rhea chovala určitou náklonnost.
            To je zbožné přání a ty to víš. S největší pravděpodobností Rhea prostě špatně odhadla vzdálenost. Když muž dorazil do Scarletina pokoje, proletěl dveřmi stejně jako sestra Práskačka, jeho výraz byl odhodlaný. Zastavil se a zavrčel, když si uvědomil, že je sám.
            „Kam šla?“ zeptal se.
            Žádná sestra nepřišla a neodpověděla.
            Měla Rhea dost času, aby mu řekla, kdo Scarlet je? Co Scarlet byla? Asi ne. V opačném případě by tu byl víc, než jen jeden Lovec, který by čekal, až se probudí, a ten by ji tu nenechal samotnou. Dokonce ani na vteřinu. Tak proč tu byl on?
            Pravděpodobně dostal zprávu, že se najednou z ničeho nic objevila, a nejspíš chtěl vědět, jak to udělala.
            Znovu se v jejím hrudníku rozžhavil vztek, zmírňoval bolest v žaludku. Spala navzdory lidem, kteří by jí udělali cokoliv by chtěli a ona by se nemohla bránit. Byl to další hřích, za který potrestá svou nemilosrdnou matku.
            Jakmile strážník požádal vysílačkou o pomoc, zařval rozkazy nemocničnímu personálu, aby zamkly všechny dveře v budově, Scarlet vklouzla na chodbu, snažila se zůstat ve stínu, aby ji stíny i nadále obklopovaly.
            Bez komplikací se dostala ven. Ukázalo se, že je nemožné uzamknout všechny východy S.N., protože dorazili oběti autonehody. Sluneční světlo se vytrácelo a vytvářelo purpurové nebe, večer voněl letními květy. Cvrčci cvrlikali a ozýval se šum nedaleké silnice. Sirény sanitky zařvaly, když vjela na parkoviště.
            Scarlet k ní zamířila s jasným úmyslem ukrást auto. Ale kam by měla jít? Její teta byla příliš slabá, aby ji našla. Nedokázala se dostat do nebes, aby mohla udeřit na svou matku, nemohla skrývat svou polohu před bohy, a kdokoliv z nich ji mohl vystopovat a hodit ji do další jámy plné Lovců.
            Gideon nebyl doma, takže nemohl-
            Gideon. Sevřela ruce v pěst. Věděli jeho přátelé, kde byl? A co tam dělal? Její nehty se zakously do jejích dlaní. Zpomal. Seš si jistá, že měl sex s tvojí matkou? Nevypadal jako člověk ztracený v potěšení.
            Scarlet se zamyslela a zamračila se. Jasně, Gideon i její matka byli nazí. A jasně, její matka mu seděla obkročmo kolem pasu. A dobře, mezi ní a Gideonem nebyly žádné sliby. Řekla mu, že skončily. V jeho mysli se mohlo odehrávat cokoliv. Ale v očích měl paniku. Paniku a bolest a zuřivost.
            Co když tam nebyl za své svobodné vůle?
            Polkla, bála se doufat. A nenáviděla se za to, že si to přála. Mohl by mít vážné potíže.
            Ale jeho reakce by vysvětlila, proč matka Scarlet přenesla, aby mohla být svědkem toho činu a pak ji prostě poslala pryč dříve, než stačil něco Gideon říct. Existoval snad lepší způsob, jak jí ublížit než jí „ukrást“ jejího muže?
            Doufala v to, bála se naděje, která v ní vyklíčila. Kdyby se mýlila ohledně toho, co se stalo a on opravdu chtěl Rheu, udělala by…co? Zabila je oba? Snažila by se mu připomenout, jak dobře jim spolu bylo?
            Ne. Pořád to nebylo možné. Stále byla příliš nebezpečná. Kromě toho, po tom všem, co se stalo, si Gideon zasloužil dlouhý a šťastný život.
            A Scarlet konečně věděla, co musí udělat, aby ho zachránila a aby mu dala ten dlouhý a šťastný život. A ona by si raději ukousla vlastní nohu. Protože ji nyní čekala věčnost v utrpení.
           

Gideon stál před celou v žaláři, díval se dovnitř na NeeMah, který byla ještě převážně popálená. Bledé vlasy trčely z jejího skalpu a nová kůže se tvořila na tváři a končetinách. Byla by se už úplně zregenerovala, ale otrocký límec jí zabraňoval v užívání její božské moci, značně zpomalil její hojivý proces.
Neměl na sobě límec, ale jeho hojivý proces se zdál stejně pomalý. Po dvou dnech byl ještě slabý a stěží se dostal přes Pevnost a dolů po chodech, aby se mohl dostat sem – kde zůstal – ale jeho odhodlání ho pobídlo kupředu. Chtěl získat odpovědi pro Scarlet. „Ne – budeš-“ snížil hlas při slovu ne a doufal, že NeeMah uslyší jen to, co chtěl, aby slyšela.  „-odpovídat na všechno, co se zeptám. Pokud tak-ne-učiníš, spálím tvou novou kůži.“ On se tím jen nechlubil. On to udělá. S úsměvem.
„A-ano,“ řekla NeeMah. Ležela na lůžku, ruce měla složené pod tváří. Otevřela oči a odhalila bělma očí, byly překvapivým kontrastem k černým šmouhám kolem nich. „Budu.“
Byl zvyklý mučit Lovce pro každý kousíček informací, takže její poddajnost ho trochu rozhodila. Myslel si, že ji bude muset alespoň jednou popálit, až se jí zeptá na první otázku. Takže nemusel… Jeho podezřívavá povaha vystrkovala růžky a odháněla odhodlanost – a zklamání. Ugrilovat ji by byla nejspíš zábava.
„Proč jsi-ne-trápila Scarlet po celé roky?“ zeptal se.
„Proč tě to zajímá?“ její hlas byl chraplavý od kouře. „Ty nejsi její manžel.“
Ale chci být. Jednoho dne, budu její manžel. „Ne-,“ řekl tiše „-odpověz na otázku,“ zařval vztekle. Zvedl zapalovač.
Trhla sebou, dokonce zakňučela. „Nuda,“ vyštěkla. „Laskavost pro mou sestru královnu. Co jiného?“
Pravda. V téhle chvíli sám sebe nenáviděl, protože v jistém smyslu byl stejně tak na vině, kvůli tomu, jak bylo se Scarlet zacházeno, jako její teta. Kolikrát vstoupil do Tartaru? Nespočetněkrát. Proč si Scarlet nevšiml? Jako ženy, ne dítěte. Kdyby se tak stalo, existovalo tisíc věcí, které by mohl udělat, aby ji ochránil.
Mohl ji přesunout do samostatné cely. Mohl zabít obě, Rheu i NeeMah, nebo je alespoň varovat, co by se stalo, kdyby se nezastavily v jejím trápení. Přesto si nevšiml krásné ženy, která trpěla a nic pro ni neudělal.
Jak to, že si jí nevšiml? To byl tak hloupý a slepý? Byla ta nejdůležitější osoba v jeho životě.
Opravdu si ji nezasloužil, ale to ho nezastavilo, aby se ji nesnažil získat zpět.
„Existuje způsob, jak odstranit škodu, kterou jsi-“ ztišil hlas, aby tiše zašeptal „ne-“ a pak nechal svůj hlas vrátit do normálu. „-spáchala?“
„Ano. Mohu odstranit všechny její vzpomínky.“
Přesně to by Scarlet chtěla. Gideon ne. Chtěl Scarlet takovou, jaká byla. Ale taky umístil její potřeby nad své vlastní a udělá, co je potřeba, aby byla šťastná. Dokonce i teď si to uvědomoval.
To ho ale nezastaví od toho, aby se ji nepokusil znovu svést.
„Ale vymažu její vzpomínky?“  pokračovala NeeMah, hlas měla najednou vyrovnanější. „Ne. Věř mi, je lepší mít za nepřítele Scarlet než Rheu.“
A přesto se stala Kronusovou milenkou. Možná, že to udělala na žádost své sestry, byl to způsob, jak si o tom muži udržet přehled. Zajímavé. Amun by dokázal rozpoznat pravdu, a proto chtěl Kronus válečníkovu pomoc.
„A abych byla upřímná,“ dodala NeeMah, skoro jako by to byl dodatečná nápad, i když nedokázala skrýt ušklíbnutí „potom, co mi právě Scarlet udělala, bych raději zamřela, než abych jí pomohla.“
O tom si mohla nechat NeeMah jen zdát. Rozmyslela by si to, kdyby se k ní přiblížil se zapalovačem a kanystrem benzínu. Tím si byl jistý. Ale zatím ji nijak neohrozil. Nebyla to potřeba. Scarlet tady nebyla, tak proč právě teď vyvolávat problémy?
„Proč-ne-ji její matka nenávidí?“ zeptal se, zvyšoval a snižoval hlas podle potřeby.
NeeMah se překulila na záda, zasyčela bolestí. „Moje sestra si sama nepomůže. Myslela si, že miluje Scarletina otce, a přesto ji jen stále využíval. Měl svou vlastní ženu a odstrčil Rheu stranou, jakmile se dozvěděl o jejím těhotenstvím. A pak Řekové zavřely Titány do vězení, a to zabránilo tomu, aby se pomstila tomu pošetilému smrtelníkovi.“
„Takže ona-ne-viní Scarlet?“ Děvka. Cvakal si se zapalovačem, zatímco čekal na její odpověď, ukazoval jí, co se stane, pokud ho odmítne.
„Ze začátku to tak nebylo. Zpočátku to dítě milovala. Nebo jí spíš milovala tolik, kolik byla jen schopná. Ale jak Scarlet rostla, vypadala přesně jako její otec, Rheina láska skomírala. A taky nijak nepomáhalo, že ze Scarlet vyrůstala krásná žena. Rhea přišla už o tolik věcí. O svůj trůn, svou sílu, svou svobodu. A už nadále nebyla považována za nejkrásnější v říši, to byla rána pro její ego, kterou nemohla tolerovat.“
Z důvodu marnivosti prakticky zabalila svou dceru jako dárek pro monstra uvnitř jejich cely. Říkat té ženě děvka, byla urážka děvek.
„Ne.“ Gideon toužil po návratu k Rhee, s nožem v ruce. Bez váhání by jí podřezal hrdlo – a pak by plivl na její bezvládné tělo. Škrtl zapalovačem. Plameny ožily a zmizely. „Pokračuj.“
„Potom co se s ní spároval Spor,“ začala NeeMah trpělivě „se zesílily všechny její pocity, její nenávist, její žárlivost, potřeba předvést se. Byla nucena působit potíže. Jak jistě víš.“
„Máš démona.“ Bylo to prohlášení, ne otázka. Ani jednou jí oči nezčervenaly. Nikdy předtím neviděl záblesk nezředěného zla v jejím obličeji. Ach, bylo to zlo, jen prostě ne démonské.
Stejně odpověděla. „Ne. Byla jsem toho ušetřena.“
„Proč? Ne,“ zavrčel šeptem. Vyskočily plameny. Zmizely.
„Zeus si zvolil kdo byl spárován a jakým démonem, a každé párování bylo odůvodněné. Byl to trest. Neudělala jsem nic, čím bych mu ublížila. Vlastně nic, na co by si vzpomněl.“
Pravda, smíchaná se samolibou nadřazeností.
Lež zasyčela.
Zeus řekl některým Lordům, proč jim dal konkrétního démona. Lucien dostal Smrt, protože otevřel Pandořinu skříňku, téměř dovedl svět do záhuby. Maddox dostal násilí, protože zabil většinu vojáků ve své snaze dostal se ke skříňce. Paris svedl Pandoru, aby ji odlákal, a proto dostal Promiskuitu.
Proč však Gideon dostal Lež? Byl dobrým válečníkem krále. Pomáhal ukrást Pandořinu skříňku, to ano, ale jeho účast byla minimální, protože se cítil tak zatraceně vinen, že zradil svého stvořitele.
S touto myšlenkou se objevila další otázka? Proč Scarlet dostala Noční můru?
Lež začala příst.
Gideon se zamračil. Proč? Znamenalo to náklonost. Myslel jsem, že jedeš po Scarlet, ty vrtkavý bastarde. Není moje, řekla Lež. Což vlastně znamenalo, je celá moje.
Nemůžeš takhle uvažovat, ty malé hovno. Nemůžeš takhle měnit své rozhodnutí, v jednu minutu ji chceš a v další jí odkopneš kvůli jiné. Není moje.
Měl bych se zeptat svého démona-
NENÍ MOJE.
Počkat. Co? Její… démon?
NENÍ MOJE.
Jeho oči se rozšířily, když nakonec všechno zapadlo na své místo. Byli ti dva démoni… milenci, zatímco byli uvnitř té skříňky? Nebo možná uvnitř pekla?
Vrnění se zvýšilo a on mohl pouze třást hlavou v údivu. Celý ten čas, co strávil s démonem, si neuvědomil, že i tyhle bytosti by mohly navázat spojení. Ale Lež a Noční můra to musely udělat.
To by vysvětlovalo tolik věcí. Proč Lež chtěla zůstat se Scarlet, ale neměla zájem o Scarlet samotnou. Proč byla Lež ochotna udělat něco odporného, co se jí příčilo, jako mluvit pravdu, jen aby Scarlet zůstala nablízku. Proč Lež reagovala na Rheu, když vypadala jako Scarlet. Démon jen viděl obal a předpokládal, že uvnitř je Noční můra.
Možná Zeus o tom spojení věděl. Možná taky Zeus věděl o Scarletině touze po Gideonovi. Možná dal Gideonovi démona lži jako… dar.
A ty ses snažil najít způsob, jak ho zabít. Možná že dlužil sesazenému králi jedno velké a tučné poděkování. Raději by ale líbal Scarlet. Sakra, kde byla? Co dělala?
Bude mu chtít podříznout hrdlo při příštím setkání? Myslela si koneckonců, že brousí její matku. Nebo by se pokoušela vyhnout se mu po zbytek věčnosti?
I kdyby chtěla, tak by to nedokázala. Sledovala NeeMah a nakonec zjistí, že sem vede její cesta. Takže se znovu setkají. Musí se ujistit, že bude připraven. Musel si držet palce, protože ho zatím nezabila, když spal, nebo mu neusekla hlavu, aniž by měl možnost to vysvětlit.
Držel si palce, aby dokonce chtěla slyšet jeho vysvětlení.
„Když už mluvíme o ztrátě paměti… Myslím, že je legrační, že jste se se Scarlet znovu setkali.“
NeeMahin hlas ho vytáhl z jeho myšlenek, pozvedl obočí. „Neříkej to,“ zašeptal „znovu?“ hlasitě.
„Pravděpodobně si to nepamatuješ-“ usmála se. „-ale jednou jsi přišel, když si ji uviděl. No, vlastně malého chlapce, který jak si zjistil byl vlastně dívka. V té době ještě rostla, ale tobě se jasně líbilo to, co jsi viděl.“
Oheň mu vzplál v hrudi a pak se rozšířil do všech končetin. Zpočátku Gideon nevěděl proč. Pak si uvědomil, že Lež v něm křičela, byl tak rozrušený, až se to rozšířilo i do Gideonovi mysli. Proč? „Pamatuješ?“ zeptala se bohyně.
Vzpomněl si na malého chlapce a teď věděl, že to byla Scarlet. Přesto si nepamatoval, že by narazil na dospělou Scarlet. Byla jeho paměť pokřivená?
„Ale z nějakého důvodu ses nikdy nevrátil. Nechals ji tam.“ Nabídla mu další falešný úsměv. „Taková škoda.“
Vyskočil vpřed a vydechl silou náhlého vzteku. Škrtl zapalovačem. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Snažila se s ním vyjebat.
„Ach, chceš si vzpomenout? Dej mi ruku a je to hotovo. I s mým límcem se dostanu dovnitř tvé hlavy.“
„Jednoho dne,“ zavrčel, uchopil mříže, třásl se, zapalovač osvítil kov.
„Ano?“ zeptala se, očividně si myslela, že nemůže udělat nic. Posadila se a nespouštěla z něj pohled. „Jednoho dne, co uděláš?“
„Já… já…,“ nic neznělo dostatečně násilně.
„Zabiješ mě? Budeš mě mučit? Co můžeš udělat, abys mi opravdu ublížil? Řekneš mi, že jsem škaredá? Řekneš mi, že jsem bezmocná? Udělej to, a uvidíš, jak potrestám Scarlet. Oba víme, že si pro mě přijde. Přesvědčím ji, aby tě nenáviděla, přesvědčím ji, aby tě zabila, přesvědčím ji, aby spala s jedním mužem po druhém, přesvědčím ji, aby zabila sama sebe. Není nic-“
Mezi nimi se ozval hlasitý a dlouhý řev. Celou dobu, co mluvila, se Lež plížila a zvyšovala své tempo, jako dravec plný zuřivosti. Při zmínce o Scarletině smrti démon vybuchl.
Než se Gideon mohl dozvědět, co se děje, démon vybuchl z jeho těla, temný kostnatý přízrak s rohy. Zlo.
NeeMah vyděšeně vykřikla v panice – předtím, než v ní démon zmizel. Trhla sebou, schoulila se. Zakňučela. Zanedlouho jí po tvářích začaly téct slzy.
„Jsem ošklivá,“ vykřikla. „Tak bezmocná. Nejsem hodna života. Ach, bohové, jsem tak ubohá.“
Všechno to byly věci, které Gideona potěšily, něco, čemu by o sobě nikdy neuvěřila. Ale teď, když ji démon přesvědčil, že ty lži jsou pravda, věřila v to, a to ji trhalo uvnitř.
Mohl jen sledovat, jak se jeho vlastní hněv uvolnil a činil se, byl naprosto v šoku a fascinovaný. Lež ho opravdu opustila. Opustila ho. A teď se zjevně procházela v hlavě NeeMah, aby uvěřila lžím o své kráse a síle. Jak to démon udělal, nevěděl. Proč ho démon nikdy předtím neopustil, nevěděl.
Jak démon zůstal v pořádku a Gideon naživu, nevěděl.
O několik minut později, když z NeeMah byla vzlykající louže na lůžku, celé tělo se jí třáslo, se k němu démon vrátil a usadil se v jeho hlavě, spokojeně předl.
Jak jsi to udělala? Zeptal se zmateně.
Já vím.
Démon tedy neměl nejmenší tušení. Proč si se vrátila?
Nejsem k tobě vázaná.
Sakra. Můžeš to udělat znovu?
Já vím.
Pojďme to zjistit. „Možná se budeš chtít protáhnout,“ řekl bohyni, když se usmál. „Zažiješ spoustu legrace.“



10 komentářů: