pondělí 3. července 2017

Aféra Tawdryové - Kapitola 1



Jestli Glory Tawdryová najde svou sestrou, Evie a jejího upířího přítele, jak se po sobě sápají jako divoké pumy ještě jednou – ještě jednou! – tak se asi pozvrací, vydrápe si oči a uřízne si uši.
„Jste nechutní,“ zavrčela a stála v otevřených dveřích do Evienina pokoje. Ona a Hunter museli mít několik fantazií o odhalení, protože si vždycky zapomenou zavřít dveře, když se na to chystají skočit.
Ani se nepodívali jejím směrem.
Odkašlala si.
Pokračovali.

Bohužel, pokud by pokračovala chodbou jejich malého třípokojového domku, našla by svou další sestru, Godivu, jak se na to chystá skočit se svým přítelem vlkodlakem. Oni alespoň měli rádi své soukromí, když to dělali jako hyeny.
Ale stejně. Nebylo tu místečko klidu pro Glory. Ani ve městě. V nedávné době se Mysteria, město známé jak tím, že v něm bydlela ďábelská stvoření, tak i tím, že se jím pyšnila, se změnilo v místo zamilovaných s okouzlenýma očima a štípající se zadku.
Kromě mě. Nikdo se na mě zamilovaně nekouká. Nikdo neštípe můj zadek, i když je tam dost místa pro každého. Ale ji to vůbec netrápilo. Vážně.
Muži a vztahy nejsou nic pro ni. Vážně.
„Haló,“ řekla a zkusila to znovu. „Jsem tady. Můžete na chvilku přestat?“
Díkybohu Evie a Hunter skončili své představení a zhroutili se pod peřinami. Měsíční světlo se rozprostíralo otevřenými dveřmi a po posteli a zahrnovalo je zlatavým světlem. Oba lapali po dechu, pot se leskl na jejich kůži. Evieiny vlasy byly rozprostřeny na polštáři a pod Hunterovou paží. Vitalita z nich přímo čišela.
Krásný Hunter vypadal vyčerpaně a neschopen pohybu.
Bod pro Evie, pomyslela si Glory.
„Ó, Glory,“ usmála se Evie, štěstí jí zářilo v jejích očích. „Neviděla jsem tě.“
Ugh. Evie teď byla pořád šťastná a Glory byla za ni v rozpacích. Evie byla ta nejlepší čarodějnice pomsty, která kdy žila v Mysterii. A proto by se měla jednou za čas zamračit. Glory byla čarodějnicí lásky, takže Glory by měla být ta šťastná.
„Nevíš, jak máš klepat?“ zeptala se jí sestra.
To si ze mě děláš srandu? „Nevíte, jak zavřít dveře? Vím, že je to těžký úkol, ale s praxí a těžkou dřinou byste to určitě zvládli.“
Hunter se zasmál a odhalil tak své dlouhé ostré zuby.
„Ha-ha.“ Evie ho bouchla do ramene.
Když nic víc Evie neřekla, Glory zavrtěla zklamaně hlavou. Dříve se pořád dohadovaly, křičely na sebe, někdy po sobě házely věcmi. Teď byla ráda, když se na ni Evie zamračila.
Byl to problémový vztah, ale byl jejich.
„Chybí mi, jaké jsme bývaly!“ přistihla se, jak říká. „Jsi teď tak jemná, že to zabíjí mou radost.“
Pochopení se sneslo a Evie se zamračila. Dokonce na ni ukázala prstem. „Vážně, co se to s tebou děje, sestřičko? Každý den si myslím, že už nemůžeš být víc protivná, ale pak přijdeš a přesvědčíš mě o opaku.“
Mnohem lepší. Život najednou stál za to, aby se žil. „Podívejte se, nepříjemnosti, potřebuji vaši pomoc.“
„Jo? S čím?“ Neschopná vydržet naštvaný výraz se na ni Evie znovu usmála.
Tak jako vždy, ten spokojený úsměv způsobil, že se v Glory rozprostřela bolest. Kdy konečně nastane můj čas se zamilovat, mít skvělý sex a znechucovat všechny kolem mě? V ten moment, kdy jí hlavou proběhla tahle myšlenka, se zatřásla šokem a znechucením. Wau, holka. Tahle myšlenka musí zmizet. Jako okamžitě. Předtím, než budeš toužit po více.
Ano, byla čarodějnicí lásky, ale nechtěla se zamilovat. Nikdy. Lidi se změní na slintající se blbečky, když podlehnou jemnému pocitu. Podívejte se na Evie! Důkaz byl přímo před ní ve vší své kráse.
„Čekám,“ řekla Evie.
Glory otevřela pusu, aby řekla… něco. Co, to nevěděla. Velká Bohyně, jak měla začít? Nemohla dopustit, aby ji Evie odbyla.
„Vážně. Chci být za chvilku rozmazlovaná.“ Evie pohybovala svou nohou po dolní části Hunterova těla. „Pospěš si.“
„Přemýšlím.“
Evie si povzdychla. A ano, pořád se usmívala. „Jdi přemýšlet někam jinam.“
„Nechali jste otevřené dveře. Takže žádné rozmazlování. Jednou za rok,“ řekla svým nejvíc poručnickým tónem. Glory si přejela rukou po vlasech, překvapená, že jsou vždy tak chladné. Pokaždé, když viděla tu rudou změť vlasů v zrcadle, očekávala dým. Můžu to udělat. „Pamatuješ, jak před několika měsíci, jak tě Hunter ignoroval – znova – jsi mi slíbila laskavost, když ti pomůžu získat jeho srdce? Řekla jsem ti, že za svou pomoc budu chtít, abys mi dala něco, co zničí Falonův život, a ty jsi řekla dobře, tak jsem ti dala lektvar a ty-“
„Já vím, co jsem udělala. Ježíši.“ Evie, kousající se do rtu, se podívala na Huntera.
Věděl celý příběh, ale Glory předpokládala, že nemá ráda, když se mu to připomínalo. Zemřel kvůli Evie, po všem tom byl zabit démonem, který byl přivolán tou zaláskovanou blbkou. Pak byl změněn na upíra – stvoření, které doufal, že jednou zničí. Bylo pro něj těžké se s tím vyrovnat.
„Chceš zničit Falonův život? Proč?“ Hunterovy bílé ruce se sevřely kolem Evie. Očividně žádné špatné pocity v něm nezůstaly. Ale zamračil se na Glory, jako by jí vyrostla druhá hlava. S rohy. Falon byl jeho nejlepší přítel a jeho pravá ruka.
Glory si přinejmenším myslela, že je Falon člověk. V Mysterii to bylo těžké odhadnout. Mohl být démon, po tom všem, co věděla. Teď to dávalo smysl. „Prostě… protože,“ řekla, narovnala svá ramena a zvedla bradu. Odmítala říct víc o svých důvodech. „Evie mi to dluží. To by mělo stačit.“
Evie zvedla své ruce a nechala je těžce dopadnout na postel. „Nemůžeš to nechat být? Nevím, co ti udělal…“ Odmlčela se a čekala, že zbytek doplní Glory. Když to Glory neudělala, znovu si povzdechla. „Žiješ v bizarním světě, sestřičko. Ty máš být ta hodná čarodějnice a já ta zlá.“
Glory zvedla obočí a soustředila se na první část Eviena proslovu. „Ne, nemůžu to nechat být.“ Ten bastard si zasloužil zemřít. Pomalu. Bolestivě. Věčně. „Odmítáš mě?“
Červeň se objevila na tvářích sestry. „Ne. Samozřejmě, že ne.“
„Evie,“ řekl Hunter.
„Slíbila jsem jí to, zlato.“
Glory si založila ruce v bok. „Pokud ti to pomůže, Huntere, tak věz, že si za to může Falon sám. Ublížil mi.“
Hunterův zelený pohled se na ni zaměřil. „Ublížil ti? Jak?“
Znovu zvedla svou bradu a stiskla rty k sobě. Neplánovala, že toho tolik přizná.
Když si uvědomil, že nic víc neřekne, tak si přejel rukou přes drsnou bradu. „Víš, že varuju Falona, viď? Řeknu mu, co se chystá.“
„Jako by mě to děsilo.“ Glory chtěla, aby Falon věděl, že po něm jde. Chtěla, aby se bál, třásl se a lekl se každého zapraskání ve tmě. Sakra, možná ona byla ta, co byla zlá čarodějnice, protože se smála vždy, když si ho představila, jak se kroutí na zemi a volá svou matku.
Jistě, byl 188 cm vysoká, pevná – delikátní – hora svalů. Ano, nakopal víc zadků v posledních letech, než kolik teď bylo v Mysterii obyvatel. A ano, určitě přiměl několik démonů, aby se v podzemí počůrali strachem z něj. Ale děvče mohlo snít.
„Teď.“ Třela rukama o sebe. „Evie, moji pomstu, pokud můžeš. Snažila jsem se to už několikrát nadhodit, ale ty jsi mě ignorovala, utekla přede mnou nebo jsi nechala svého hocha, aby tě odnesl. Už nebudu čekat!“
„Cokoliv udělal, promluvím s ním,“ řekl Hunter. „Omluví se.“
Glory zavrtěla hlavou, prameny vlasů jí létaly kolem hlavy. Na to bylo už pozdě. „Já s ním budu mluvit. Evie…“
„Fajn.“ Mračící se Evie se odkulila od těla svého milence a vstala z postele, prostěradlo vzala s sebou.
S červenajícími se tvářemi se Glory rychle otočila a hleděla na chodbu. Nemusela vidět Hunterovu výbavu. Oceňovalo to? Jo. Chlapec byl vybaven. Přítel její sestry nebyl pro ni a ona nepotřebovala palivo k jejímu neutuchajícím touhám.
Za sebou uslyšela šustění oblečení, šoupání šuplíků, pak, jak do sebe naráží věci.
„Ó, tady to je,“ řekla její sestra.
Slyšela kroky a pak na její rameno jemně zaťukal prst. S nadšeně tlukoucím srdcem se otočila. Samozřejmě, její pohled nejdříve padl na Huntera, aby se ještě jednou podívala. Ale on už měl na sobě džíny – horní knoflíček mu chyběl. Evie ho pravděpodobně ukousla.
Gloryna hruď začala znovu bolet.
Evie zamávala černým perem před jejím obličejem. „Haló. Věnuješ mi pozornost?“
Její pohled padl na pero, následoval jeho pohyby. Její zamračení se vrátilo. „Dáváš mi pero? Pero, kterým mám získat pomstu na muži, kterými strašlivě ublížil?“
„Ano. Jak ti ublížil?“
Ignorovala tu otázku. „Co, mám nakreslit knírek na jeho obrázek? Novinka. To ho nezanechá plačícího v bolestech.“
„Proč chceš, aby brečel bolestí?“
Grr. „Nehledě na to, kolikrát se zeptáš nebo jakým způsobem, neřeknu ti to.“
„No, nenech ho plakat moc tvrdě. Je to dobrý muž a vždy k nám byl milý.“
Milý? Milý! Evie nevěděla, jaké krutosti je ten muž schopen. Ale odhalit to, co jí udělal, by bylo více pokořující, než, no, řekněme, vidět svou sestru v posteli s upírem, křičící jeho jméno při orgasmu.
„Dávej pozor, drahá sestro.“ Evie pustila pero; nespadlo. Létalo mezi nimi ve vzduchu, točilo se, třpytilo. „Tohle malé pero je magické.“
„No ne! Co dělá?“
„Cokoliv jím napíšeš, se stane skutečností.“
Gloryny oči se rozšířily, když vše vstřebala „Cokoliv napíšu, se stane skutečností?“
„Ano. No, cokoli fyzického, nic emocionálního. Jen buď opatrná. Čím víc toho napíšeš, čím víc použiješ inkoustu, tím víc se s tím nedá nic dělat. A taky následky netrvají věčně, jen pár hodin. Pro správnou pomstu je třeba dobré napsat, aby zmizelo oblečení uprostřed davu a -“
„Nepomáhej jí,“ zavrčel Hunter.
„Ano, ale cokoliv, co napíšu, se stane skutečností?“ zeptala se Glory znovu, jen aby si byla jistá.
Evie protočila oči. „Fyzicky, ano. To jsem už řekla, že ano?“
Zasmála se, poprvé za poslední měsíce. „Ó, to je klasika. Skutečně perfektní.“
„Věděla jsem, že oceníš tu ironii.“
„Jakou ironii?“ Hunter se posadil a opřel se o čelo postele.
„Můžu mu to říct?“ zeptala se Evie.
Proč ne? „Jistě. Je skoro rodina. A viděla jsem jeho nádobíčko.“
„Ona je spisovatelka,“ řekla Evie přes rameno. „Známa díky tomu, že nechává své hrdiny padnout na kolena. Ne vždy proto, že se zamilují, ale většinou proto, že je darebáci kopnou do koulí.“
„Drahý Bože,“ zamumlal Hunter. „To je zlý. Hodně zlý.“

Glory třela dlaněmi o sebe. Ano, to bylo. Falon, ten bastard, padne. A to tvrdě!

15 komentářů: