úterý 20. června 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 21



Scarlet se potýkala s pěti stádii smutku. Se všemi ve stejnou dobu. Popírání – Gideon se nesvíjel bolestí, když ho opustila. Hněv – její zatracená matka ignorovala její volání, znovu a znovu, takže se nemohla vrátit do nebes a začít sledovat Mnemosyne. Smlouvání – ať Gideon nakonec vyhraje svou válku, modlila se k nikomu konkrétnímu, a já zapomenu na pomstu, kterou jsem vyhlásila své tetě. Bude v bezpečí a Scarlet nebude přítěží. Deprese – už nikdy neuvidí svého krásného válečníka, to věděla jistě. Smíření – udělala správnou věc, když ho opustila. Bude mu bez ní líp.

            Slzy jí pálily v očích, ale rychle je setřela pryč. Uběhl jen jeden den, ale strašně jí chyběl. A jako závislák, který potřeboval svou dávku, byla stále v Budapešti, blízko u něj. Dokonce tak blízko, aby mohla vylézt po železném plotu, který obklopoval Pevnost a přijít k předním dveřím, zaklepat, chytit ho až otevře dveře a políbit ho. Jediným důvodem, proč vzdorovala bylo, že sotva shromáždila sílu odejít. Poprvé. Nebyl žádný způsob, jak by to zvládla podruhé.
            Hlupačko. Frustrace a zoufalství se připojily k ostatním emocím. Měla by se snažit přivolat někoho jiného, kromě matky, aby jí umožnil vstup do Titánie, ale nikoho z Bohů, Řeků nebo Titánů neměla ráda. Nebo pokud ano, nepamatovala si to. Zkurvená Mnemosyne.
            Vrať se ke Gideonovi, prosila Noční můra. Budu hodná, přísahám.
            Její démon také zažíval pět stádií smutku, ale stále se vracel k vyjednávání. Vždycky jsi jím byla fascinovaná. Proč? Nerozumím tomu. Nikoho nemáš ráda.
            On… patří mně.
            Přála si to. Nejsem pro něj dobrá. Ale chtěla být. Bože, jak chtěla.
            Možná, že nebyl její manžel, možná, že s ním neměla žádnou historii, ale stalo se tolik… za poslední týden. A on ji měl rád. Věděla, že má. Snažil se ji přesvědčit, aby zůstala. Řekl jí, že od ní chce víc než jen jednorázovku. A bohové, když slyšela ta slova, skoro to zničilo její odhodlání odejít.
            Nakonec si však uvědomila, že odchod byl její nejlepší a jedinou možností. Věděla taky, že musí úplně zavřít dveře. Jinak by za ním možná šla. Dokud nebude její matka a teta mrtvá, museli zůstat od sebe. Dokud Rhea žila, byl Gideon zranitelný. Dokud žila Mnemosyne, byla Scarlet zranitelná. Nebo spíš její mysl byla.
            A pokud by její mysl byla zranitelná, znamenalo by to, že byl Gideon v nebezpečí. Mohli by ji přesvědčit, aby mu ublížila, zabila ho, nebo by ji dokonce přesvědčily, že je odhodlán jí ublížit nebo ji zabít. Zaútočila by na něj a on by si to nezasloužil.
            Byl to dobrý muž. Silný a nádherný, dobrý muž a ona způsobila v jeho životě dost chaosu. Ale kdyby potom, co by byla její matka a teta mrtvá, chtěl stále vztah, byla by ochotná do toho jít, rozhodla se. Nicméně pochybovala, že by to chtěl zkusit. V jeho očích byla frustrace, zoufalství, zlost a smutek, když ho opouštěla. Bolest. Tolik bolesti.
            Plakala, když opouštěla Pevnost. A plakala víc, když se zavřela do téhle podzemní krypty. V okamžiku, kdy si lehla, zavřela oči a vstoupila do snů. Stále plakala.
            Byla v pokušení najít Gideona. Ve skutečnosti potřebovala veškerou svou sílu, aby odolala. Jediná věc, která ji před tím zachránila, bylo to dost ironické, byla její teta. Scarlet se přinutila navštívit svou tetu a počkat před dveřmi k jejímu vědomí.
            Ačkoliv čekala a čekala, ta děvka nikdy neusnula, a nakonec se z Noční můry stal vřískající pytel hladu. Scarlet pak dala svému démonovi svobodu, a rychle se objevil ztrápený výkřik, který spřádal temné sny tisícovky obětí. Včetně Rhei.
             Scarlet si to užívala, věnovala zvláštní pozornost, aby ukázala matce její největší strach: ztrátu jejího manžela.
            Teď znovu spala, a Scarlet opět čekala před dveřmi své tety. Pokud by se jí tentokrát nepodařilo dosáhnout Mnemosyne, nechala by Mnemosyne přijít k ní. Proto si sundala motýlí náhrdelník, která jí dal Gideon. Aby mohla být nalezena. Brzy…
            Musela čekat několik hodin, ale tentokrát se Mnemosynina dvířka otevřela… jen aby se zase rychle zavřela, takže se nemohla dostat dovnitř. Ale, ale. Její teta bojovala se spánkem. Brzy však bohyně Paměti prohraje. Vždycky to tak bylo.
            Po celou dobu hlad Noční můry narůstal, stejně jako předtím.
            Ještě chvíli, řekla svému společníkovi.
            Zdálo se jí, že démon začal v její mysli fňukat, a stíny a výkřiky, které byly její součástí tisíce let, kterých si sotva všimla, dokud ji Gideon nepřivedl k šílenství, taky zesílily. Hledaly uvolnění. Hledaly cíl.
            Slibuju, dodala. Pokud měla vydržet ještě chvíli trápení, udělá to.
            Konečně se jí to čekání vyplatilo.
            Mnemosyne spala a její dveře se otevřely do poloviny a dovolily Scarlet se dostat dovnitř, než se mohly opět zavřít. Což se právě dělo. Zaměřila se na sladký, zářící sen, a dokonce se snažila tahat, a přitahovat svou tetu hlouběji a hlouběji do tohoto stavu blaženosti. Přilákat ji…
            Sen pokračoval, její teta se teď nemohla vzbudit.
            Mnemosyne viděla sama sebe na nebeském trůnu, jako královnu bohů i smrtelníků. Vydávala příkazy, které byly okamžitě poslušně splněny a o její kráse se skládaly básně. I když byla ve skutečnosti Kronusovou milenkou, Kronus nebyl muž, po kterém opravdu toužila. Tato čest patřila Atlasovi, Titánskému bohu Síly. Byl to hezký muž s tmavými vlasy a očima v tmavším modrém odstínu než Gideonovi, seděl po její pravé straně a uctíval ji.
            Tahle klidná scéna byla tak plná nadějí.
            Scarlet chtěla křičet. Její teta si nezasloužila takové zacházení ani ve snech. Ne po tom všem, co udělala. Ne po bolesti, kterou způsobila.
            Scarlet se zamračila, natáhla ruce a začala měnit pozadí. Atlas byl první na řadě, pak zlatý trůn a palác. Místo nich vyklíčily trny a oheň. Umístila Mnemosyne doprostřed žhavých plamenů a pozorovala, jak olizovaly tělo její tety, pálily její kůži, její krásu.
            Mnemosyne vykřikla v hrůze, v naprosté úzkosti. Sen byl tak skutečný, že se její kůže v realitě roztavila. Nezabilo jí to, Scarlet by nedovolila, aby plameny účinkovaly tak dlouho, ale chtěla tu děvku vyděsit, až se ráno vzbudí. Její pěkný vzhled byl pryč a na jejím místě byla odpudivá čarodějnice. Ano, její kůže se zregeneruje. Ale do té doby… Scarlet se zasmála.
            Noční můra jí tančila v hlavě, milovala každou chvíli. Víc!
            „Bude mi potěšením.“ Jedinou myšlenkou Scarlet uhasila požár.
            Sténající, její teta padla na zem, její kolena byla příliš slabá, aby ji udržela. Scarlet k ní přistoupila, nespěchala, měnila scénu s každým krokem. Vznikly prosté šedé stěny Tartaru, po nich následovalo hodně polních lůžek, které naplnily společnou celu. Potom se objevil Kronus a Rhea, kteří se hádali v rohu.
            Nakonec se přidala i Scarlet. Ucouraná, špinavá, obojek otroků měla kolem krku a vlasy jí ve spleti spadly do pasu. Když dosáhla dospělosti, její matka jí přestala holit hlavu. Způsobilo to, že Scarlet začali obtěžovat ostatní vězni, což pro Rheu bylo důležitější než být nejkrásnější v celé oblasti. Stráže nechtěli Scarlet pomáhat, a dostat do rukou čepel bylo nemožné. Zastřihávání se stalo luxusem a jednou z prvních věcí, které udělala po svém osvobození.
            Ve vizi, jí přitiskla k mřížím a shlížela dolů na svou tetu.
            „Pamatuješ na tohle?“ zeptala se. „Naše století otroctví?“
            Mnemosyne měla sotva sílu se podívat nahoru, ale vzhlédla, v očích se jí odrážela nenávist. Namáhala se na každý nádech, slzy jí stékaly po zničených lících. Slané kapičky jí musely pálit.
            „Buď si mě najdeš,“ řekla jí Scarlet, přikrčila se k ní a uchopila ji za bradu navzdory jejímu cuknutí, aby se vyhnula kontaktu, „nebo za tebou přijdu pokaždé, když usneš. Pokud si myslíš, že plameny jsou špatné, počkej si a uvidíš, co jsem naplánovala dál.“
            „Děvko,“ vyštěkla Mnemosyne. Prameny vlasů měla přiškvařené k lebce, tváře měla propadlé, bylo vidět některé z kostí. „Kronus tě zabije, až uvidí, cos mi udělala.“
            Pomalu se usmála. „Dobře, těším se na jeho pokusy. Zatím si můžeš vychutnat první sousto naší zítřejší zábavy.“
            A s tím Scarlet předhodila svou tetu vlkům. Doslova.


Gideon vydržel tři dny. Tři zatracené dny. Jakmile znovu získal sílu, pomohl opevnit Pevnost, několikrát se vplížil do města, aby ulovil Lovce, našel několik nepřátel, vyslechl je, nic se nedozvěděl a zabil je.
            Teď šel po Scarlet. Její vzpomínky na něj byly její vlastní tvorby, a jo, teď věděla, že jsou falešné. Falešné nebo ne, zažily spolu dobré časy. A musela ho stále chtít. I když si myslela, že ji nechal ve vězení, přestože si myslela, že ji zradil s nesčetným množstvím žen, přišla do Budapešti.
            Nemohl pro ni udělat nic menšího.
            Jednoduchý fakt byl, že ji miloval. Miloval ji s každým nádechem svého těla, každou buňkou ve své krvi, každou kostí a orgánem, který vlastnil. Miloval ji z hloubi celé své duše. Trvalo to jen pět minut poté co odešla, aby si to uvědomil.
            Byla silná a odvážná, chápala ho způsobem, kterým nikdo jiný. Škádlila ho a nikdy se nenaštvala, že nedokázal říct pravdu. Ne, ona se bavila.
            Byla krásná a dokonale se k němu hodila. Nemohl myslet jasně, když byla pryč, protože přemýšlel jenom o ní. Mohl se jen divit, kde je a co dělá. Přemýšlel, jestli jí chybí, potřeboval ji. Myslel na potěšení, které si navzájem dali, a mohli si dát znovu.
            Jediné, co musel udělat, bylo najít ji.
            Ne, řekla Lež s povzdechem spokojenosti. Nebudu ti děkovat.
            Není potřeba děkovat, kamarádko.
            Kde byla? Odhodlaný, si začal masírovat zátylek. Věděl, co se dělo. Scarlet chtěla zničit bohyni Paměti: poslední osoba, která bohyni viděla, byl Kronus. V nebesích. Pouze nesmrtelní, kteří se mohli přenášet nebo měli křídla, mohli sami vstoupit do nebe, ale Scarlet nemohla. Takže by potřebovala pomoc.
            Věděla, že Kronus by jí nepomohl. Pak by se obrátila ke své matce, stejně jako při hledání Gideona. Pomohla by jí znovu královna bohů? Scarlet se teď taky pokoušela o její zničení.
Takže pravděpodobně ne.
Kdo mu zbýval?
Sakra. Nemohl si na nikoho vzpomenout. Což ho vracelo zpátky na začátek. Nikdy se nezmínila o příteli nebo spojenci.
Nezáleželo na tom. Stále si pro ni šel. Kdyby musel roztrhat svět, udělal by to. A byl někdo, kdo by mu mohl dát startovní místo.
Gideon vykročil k Torinovu pokoji. Než mohl zvednout ruku, aby zaklepal, jeho přítel zavolal: „Pojď dál.“ Kamery, uvědomil si a chtěl praštit hlavou o zeď. Mělo ho to předtím napadnout.
Vzrušení náhle přemohlo Gideona. Možná roztrhání planety nebylo nutné. Otřásl se, otočil knoflíkem a vstoupil dovnitř a pak za sebou zavřel dveře.
„Už dávno tě čekám,“ řekl Torin a otočil se na židli. Ruce měl volně položené na klíně, což z něj mělo dělat klidného muže. Jen jeho tváře hořely, oči měl skelné a nedokázal se ani nadechnout.
Za ním jedna z počítačových obrazovek přehrávala video z YouTube s názvem Dům čarodějů – pokojná noc doma.
Gideon viděl ženy. Spousty sexy žen. Některé pily šampaňské – z láhve – některé provokativně tančily, ale všichni se hlasitě smáli.
„Ukaž jim, co máš Carrow!“ zavolal někdo.            
Černovlasá kráska se zelenýma očima se rozzářila a jednoduše si vyhrnula triko a ukázala dvojici prsou, a vykřikla: „Juhů!“ pak se uklidnila a se stále odhaleným hrudníkem řekla: „Pošli to někomu, aniž zaplatíš a já ti odříznu…“
„Sakra.“ Torin se otočil, stiskl několik tlačítek a obrazovka počítače potemněla. „Myslel jsem, že jsem to vypnul,“ zamumlal, když opět čelil Gideonovi.
Nebudu se na to ptát.  „Tak, uh, jak se všichni nemají?“ všichni Lordi se alespoň jednou denně hlásili Torinovi, a tak se Gideon rozhodl, že se za ním zastaví, než vypustí bombu „jsem mimo hru.“
„Žijou. To je všechno, co vím. Ale Strider mi říkal, že brzy přijde domů s „dárečkem“ pro každého.“
Dárek? Jeho zvědavost se vzbudila, ale Gideon přikývl. „Poslouchej, není něco, co ti musím říct…“     
„Tady zastav.“ Torin zvedl ruku. „Není třeba, abys zpackal něco v jazyce, kterýmu stále nerozumím a nemůžu ho dešifrovat. Jak jsem předtím říkal, čekal jsem na tebe. Slyšel jsem o tvé „ženě“ a upřímně jsem překvapený, že ti to trvalo tak dlouho. Kane, Cameo a já tu máme věci pod kontrolou. Vzhledem k tomu, že si Strider vzal stránku z Gweniny knihy a hrál si s průdušnicemi každého, kdo se motal okolo Pevnosti, nikdo se nás nepokoušel napadnout a já jsem neviděl nic, co by naznačovalo, že se to stane v blízké budoucnosti. Jestli ji dokážeš přesvědčit, aby se k nám připojila, všichni přestanou běhat ke mně a prosit mě, abych do tebe vmluvil nějaký smysl, a ty jsi ji zamknul. Není to tak, jako by se nám snažila ublížit, ne?“
Úleva ho zaplavila tak silně, že se téměř vrhl na svého přítele a objal ho. „Nenávidím tě, člověče. To nevíš, že?“
Torin se ušklíbl, ukázal všechny bílé zuby. „Teď už nemám žádný potíže s dešifrováním. Taky tě nenávidím. Ale dostaň všechny myšlenky na to, jak mě objímáš z hlavy. Jo, já vidím, že chceš. Nejsem typ na objímání. Mohl bych tě zabít pro tvou laskavost.“
Možná, že to za to stálo. „To bych neudělal,“ řekl se vší vážností. „Ty chceš obejmout. Nedám ti velký mokrý polibek na tvé rty.“ Což možná udělá. Protože pak by mohl ještě políbit Scarlet. Jo, byl by nakažený a nakazil by i ji, ale ani jeden z nich by nezemřel a pak by se nikdo z nich nedokázal dotknout někoho jiného.
Líbila se mu myšlenka, že má Scarlet jen sám pro sebe.
Strážce Nemoci se zvedl. „V tom případě tě nezastavím. Je to už nějaký čas, takže jsem zoufalý. Vypadáš teď dost dobře.“
Gideon si nebyl jistý, jestli byl Torin někdy políbený, ale také se usmál. „Ty jsi-“
„Lži!“ z dálky vykřikl tvrdý hlas, ozval se z Torinových reproduktorů. „Lži, já vím, že tam jsi. Vyjdi hned ven. Vyjdi ven a postav se mi, ty špinavý zbabělče!“
Zábava skončila, Torin se otočil a zadíval se na monitory počítače. Gideon se k němu přiblížil a podíval se blíž. Galen, strážce Naděje, vůdce Lovců, se vznášel mimo Pevnost, bílá křídla se zuřivě chvěla.
Obvykle bojovník nosil čistou bílou róbu. Aby se více podobal andělům a bohům, předpokládal Gideon. Dnes bylo jeho roucho potřeštěné krví a roztrhané.
„Nezabiješ mě,“ křičel strážce Naděje, roztáhl paže, čepele se třpytily v obou rukách. Jeho vlasy byly rozcuchané a jeho blankytně modré oči byly divoké. V očích měl fanatický záblesk. „Postarám se o to.“
Byl to jen sen? Nic takového se nikdy nestalo. Galen pracoval ve stínu, vždy posílal lidi, aby udělali špinavou práci. Ale válečník nikdy otevřeně nenapadl Lordy.
„Je naprosto zdravý, že jo?“ zeptal se Gideon. Ten chlápek se úplně zbláznil.
„Nevím, proč si vybral zrovna tebe.“ Torin zuřivě popadl klávesnici. „Nevidím tam žádné Lovce, přesto bych nevěřil, že nemá někde zálohu.“
„Lži! Buď sem pojď a bojuj se mnou nebo spálím tvůj dům na popel.“
            „To musí být nějaký trik,“ trval na svém Torin. „Už by nás dávno spálil na popel, kdyby mohl.“
            Trik nebo ne, Gideon si nemohl nechat ujít tuhle příležitost. Uvěznění Galena by mohlo skončit válku s Lovci. Úplně. A nakonec by to odstranilo jednu z hrozeb proti Scarlet.
            „Můžu se pokusit ho sestřelit,“ řekl Torin. „a ty můžeš…“
            „Ano.“ Pokud by Torin minul, ten parchant by utekl. Znovu. „Nedovol mi to udělat. Moje muška není lepší.“
            „Lži!“
            Torin přikývl. „Jen pro jistotu napíšu Kaneovi a Cameo. Řeknu jim, aby šli do lesa a zajistily, že nebudeš přepaden.“
            „Ne, díky. A teď neřekni našemu kamarádovi, že budu za pět minut venku.“
            Torin znovu přikývl a spěchal vyřídit jeho požadavek.
            Gideon se rozběhl do ložnice. Už byl ověnčený zbraněmi, protože bojovník nemůže být nikdy dost opatrný, ale popadl RPG a granát a usmál se. Nedostal už velmi dlouho dobu příležitost použít tohle děťátko, protože Sabin považoval za příliš nebezpečné vypálit s nevinnými kolem sebe.
            Dnes nebyl nikde kolem nevinných lidí.
            Rozběhl se ke straně Pevnosti, kterou Galen obsadil, přešel k jednomu nejvyšších oken, tak aby byl nad Lovcem. Galen sledoval zemi a očekával, že se vynoří z předních dveří. Blázen. Gideon zvedl okenní tabuli co nejtišeji a hlaveň zbraně zasunul mezi štěrbinu v záclonách.
            „Lži!“ vykřikl zběsile nesmrtelný. „Zbabělče! Postav se mi, zatraceně!“
            Zbabělec? Ne. Byl chytrý. Gideon nabil raketomet, zamířil, klidně čekal, znovu se usmál, když se Galen objevil v hledáčku a stiskl spoušť.
            Prásk!
            Ačkoliv byl Gideon silný, zpětný ráz ho odhodil dozadu, ale rychle se narovnal a prohlížel si své dílo i přes kouř, který po sobě zanechal.
            Musel zasáhnout svůj cíl, odhodil Galena několik metrů, přetočil ho ve vzduchu a způsobil výbuch ohně a sazí na obloze. Smrtelníka by to zabilo. Galen by jen potrhaný a pohmožděný a teď mu chyběla ruka – odplata byla mrcha – ale nešel k zemi.
            Jen vypadal naštvaně.
            S řevem se válečník vrhl oknem do vedlejší místnosti. Sklo se roztříštilo a ozvalo se rachocení a pak se přiblížily rázné kroky. Gideon vzal do dlaní dvě dýky a vyrazil do chodby, obrazy a čerstvě vyleštěné okenní tabulky se mu míhaly po stranách.
            Setkal se s nepřítelem uprostřed chodby, doletěl tam ve zkrvavené hromadě. Galenova křídla byla roztrhaná a z jeho zmrzačeného zápěstí prýštila krev, která se vsakovala do Galenova oblečení, teplá a mokrá. Na rameni se mu objevila kouřící díra, kde ho prve raketa zasáhla, ale jeho síla byla neporušena. Rozhodně by neměl stát na nohou.
            „Nepřipravíš mě o hlavu,“ zařval strážce Naděje a máchl svou zdravou rukou. Podařilo se mu udržet kontrolu nad nožem a vrhl se ke Gideonově obličeji. Jeho tvář se roztrhla a jeho vlastní krev začala téct.
            Gideon se s vlastním řevem chopil nože a vrhl se dopředu. Jedním řezem zasáhl Galenův krk, zasáhl i páteř a druhým řezem rozřízl nezraněné rameno. Tenhle muž byl po mnoho let jeho přítelem, a přesto byl Gideonovým nepřítelem po tisíc dalších. Nezůstala žádná láska. Žádné vzpomínky.
            Mohli by to ukončit. Tady, teď.
            Galen zalapal po dechu a přitiskl ruku na otevřenou ránu na krku. Gideon se uvolnil a stáhl se, lapal po dechu, potil se, krvácel a díval se na muže, který byl zodpovědný za tolik jeho utrpení.
            Kdyby Galen neexistoval, nikdy by ho nenapadlo ukradnout a otevřít Pandořinu skříňku. Zůstal by v nebi a byl by Diovým vojákem. Možná by si konečně všiml Scarlet a osvobodil ji, jak o tom snila. Možná by žili šťastně až na věky.
            Nebo by byl zavřený, když Titáni utekli z Tartaru. Možná, že by Titáni neutekli, kdyby tam byl spolu s dalšími válečníky. Ale na tom nezáleželo. Co se stalo, stalo se. Teď měl šanci udělat věci správně.
            V pozadí Gideon slyšel dupání dvou párů bot a věděl, že Kane a Cameo běží na pomoc. Zasmál se. Tak jednoduché, tak snadně to vypadalo. Tenhle muž se mu vyhýbal, působil potíže z dálky, ale byl poražen během několika minut.
            Život prostě nemůže být lepší.
            Zvedl čepel. Ještě jeden úder a Galen bude vyřazen na hodně, hodně dlouhou dobu. Než Lordi rozhodnou, jak ho využít, jestli ho mají zabít a zbavit jeho démona. Mohli dát Gwen čas, jeho dceři, aby se rozloučila.
            Samozřejmě se Rhea, královna bohů najednou objevila ve světle azurového světla. Byla bledá a roztřesená, obličej měla napjatý. Sledovala je celou dobu?
            „Jak se opovažuješ!“ vykřikla. „Je to můj bojovník. Můj. Neměl bys mu ubližovat. Ale teď… teď mi za to zaplatíš.“
            V dalším okamžiku se Gideon ocitl ven z Pevnosti a byl uvězněný v kleci, do které se sotva vešel, s mřížemi na všech stranách, nahoře i dole, a měl výhled na sametovou ložnici a mramor. Ambrosia voněla ve vzduchu a obrazy Titánských bohů zdobily stěny. Byla tam postel s nebesy a krajkovým růžovým baldachýnem, křišťálový lustr, který visel za stropu za jedinou šňůrku révy břečťanu. Strop byl však jasný a klenutý a on pohlédl na krásně modrou oblohu.
            Zatraceně! Vítězství bylo pryč. Byl poražený. V jednom okamžiku. Skoro tomu nemohl uvěřit. Doufal, že to byl jen sen. Scarletina noční můra. Ale hluboko uvnitř sebe tomu nevěřil. Bylo to skutečné. Byl ztracený.
            Buď opatrný, co si přeješ, pomyslel si hořce. Chtěl, aby ho někdo vzal zpátky do nebe, aby mohl hledat Scarlet, a teď tam byl. Odkázaný na milost královně bohů.

            Ne že by vůbec nějakou měla. 

8 komentářů: