středa 7. června 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 20


Stará matrace zaskřípala, když se na ní zavrtěla punková holka, ztracená v tom, co byla pravděpodobně krvavá, násilní noční můra. Musím později poděkovat Gideonově ženě, pomyslel si Strider, jen pro případ, že za to byla zodpovědná. Necítil se vůbec špatně pro nedostatek soucitu.
            Pozoroval svou odměnu, zatímco spala. Sledoval každý její centimetr, dokonce jí sundal i oblečení, aby se podíval na všechna skrytá místa. Zbraně mohly být kdekoliv. Někdo by řekl, že nemá žádné zábrany a on by musel souhlasit. Neměl. Ne s touhle ženou. Nikdy s touhle ženou. Teď už věděl, kdo je, a nezasloužila si od něj žádnou shovívavost. Zasloužila si ostří jeho čepele.
            Tam, ležící na malé posteli v motelu, zamčená s ním v maličké místnosti, byla Hadiee, žena, která svedla Badena, strážce Nedůvěry, k jeho porážce. Pomohla zničit mého nejlepšího přítele!
            Stětí jeho přítele se odehrálo před tisíci lety a ona byla člověk. Nebo si to myslel. Přesto byla tady, stejně mladá, jako tehdy. Což znamenalo, že nyní byla nesmrtelná. Správně? Jak se to stalo nevěděl. Ale on to zjistí. Zjistí od té děvky spousty věcí.

            Trvalo mu několik hodin, než si ji zařadil, protože kvůli tetování, piercingům a růžovým pruhům ve vlasech ji nepoznal. Takhle tehdy nevypadala. Její vlasy byly o několik odstínu světlejší a její bledá pokožka zářila od slunečního polibku. Tehdy se oblékala do konzervativního oděvu služebnictva, ale to nepotlačovalo její krásu.
            Nikdy by ji nepoznal, kdyby neviděl tetování výsledkové tabule na jejích zádech.
            Lordi: IIII, Haidee: I
            Rozdělovalo její záda na dvě poloviny, jedna strana patřila Lordům, jedna jí samotné. Přesně věděl, co to znamenalo, protože Baden sám sebe tímhle způsobem označil. Děvka.
            Čtyři z jejích přátel údajně zabili, ale nemohl vědět které. A jo, pravděpodobně je zamordoval. Po všechny svá staletí zabíjel tisíce. Vědomí její ztráty by mělo utlumit jeho hněv k téhle ženě. Ale ne. Baden byl nejlepší muž, jakého kdy Strider poznal. Byl nejlaskavější ke svým přátelům, nejvíce je podporoval a pečoval o ně.
            Posednutí démonem Nedůvěry ho samozřejmě změnilo, stejně jako posednutí takové temné síly změnilo je všechny. Ale byl první, kdo se vrátil k rozumu. Ten, který vedl všechny ostatní ke světlu. Cítil tu nejhorší destrukci, kterou Lordové způsobili. Byl první, kdo je přiměl, aby se to pokusili napravit s lidmi.
            Také nenáviděl, co se stane víc než kdokoliv jiný. Nenáviděl, že nedůvěřoval všem okolo sebe, dokonce i svým přátelům. Zejména svým přátelům. A to jen zatvrdilo Stridera milovat ho víc. Baden byl Striderova spása. Strider chtěl být Badenovým spasením.
            Hadiee tuto šanci zničila.
            Když dívka pokračovala v mlácení kolem sebe, oči měla pevně zavřené, pot jí stékal po kůži, ruce a nohy jí škubaly, zazvonil telefon. Strider se usmál. Doufal, že se to stane a nemusel hádat, kdo volá. Přítel. Vůdce Lovců, kteří ho pronásledovali.
            Strider se natáhl, vzal telefon ze stolu vedle sebe a otevřel ho. „Promiň,“ řekl do mikrofonu „ale tvoje holka je teď tak trochu svázaná a nemůže přijít k telefonu.“
            Nastala pauza. Trhavý dech a statické praskání. „Je moje, ty špinavý bastarde, jestli jí ublížíš…“
            Ach, ano. Rozhodně její přítel. „Jestli?“ Strider se zasmál s opravdovým pobavením. „To je hezké. Opravdu je.“
            Zařval. „Kterej z těch zlejch sraček jsi?“
            „Nezáleží na tom, vše, na čem záleží je, že tahle zlá sračka má tvou ženu a on ti ji nedá zpět, teda ne v celku.“
            Přes linku zapraskalo víc statické elektřiny a pak rychle následovala hlasitá rána a zaklení. Milovník musel prorazit zeď. „Co s ní chceš dělat? Budeš s ní obchodovat?“
            „Tisíc srdcí Lovců. Počkej, Lovci nemají srdce, takže myslím, že není nic za co jsem ochotný ji vyměnit.“
            „Ty špinavý, odporný…“ člověk se zastavil, jako kdyby si uvědomil, že Strider může potrestat jeho ženu za všechno, co řekl. „Je to dobrý člověk. Má rodinu. Ona-“
            Přehnala se přes něj zuřivost. „Já jsem dobrý člověk. Mám rodinu.“ Dokázal si představit, jak Lovec skřípe zuby. „A přesto by si mě bez zaváhaní připravil o hlavu.“
            „Nejsi dobrý a víš to. Jsi sobecký, temný a zničený. Patříš do pekla.“
            Sobecký? Temný? Jo, nepochybuju. Ale zničený? To stěží. „Neudělal jsem nic jiného, že jsem se bránil po tisíce let.“
            „A to tvoje bránění-“ Lovec se jízlivě zasmál. „-zabilo mé přátele.“
            „Stejně jako tvoje žena zabila moje.“ Teď byl Strider na řadě, aby si do něčeho bouchl. Bouchl pěstí do vedlejšího stolu a rozštípl dřevo. Bác!
            Ženské zajíknutí upoutalo jeho pozornost. Uklidnil se. Zastavila se a rozhlížela se kolem, dívala se na něj skrz ohnivé šedé oči. „A věř mi,“ dodal klidně „zaplatí za to.“
            Hadiee nijak nereagovala.
            Její přítel však explodoval. „Nezabila nikoho! Ale já jo. Vyměň ji za mě.“
            Neznal její historii? Zdálo se nepravděpodobné, že jediná osoba, které se kdy podařilo zabít Lorda z Podsvětí, by mezi svými lidmi nebyla legendou. „Ne, díky,“ řekl Strider. „Líbí se mi rukojmí, které mám.“
            Hněvivá zuřivost ho předběhla a zbavila jeho zdravého rozumu. „Najdu tě a zabiju tě, ty čubčí synu!“
            Pomalu se usmál. „Teď to zní jako výzva. Dobrá zpráva je, že souhlasím.“ V jeho hlavě démon poskakoval vzrušením nahoru a dolů. „Najdi mě a uděláme si malou párty.“
            Bez toho, aby odtrhl svůj pohled do dívky, Strider zavřel telefon a liboval si v tom, že měl poslední slovo. Postavil se. Hadieein vražedný pohled se nezměnil, když odešel do koupelny. Věděl, že telefony mohou být vystopovány a sledovány a nechtěl, aby se to stalo. Hvízdal si, když rozdrtil plasty a dráty na tolik kusů, kolik jen dokázal a spláchl je v záchodě.
            Když se k ní vrátil, posadil se na židli u nohou postele, roztáhl nohy a prsty si proplet za hlavou. „Cítíš se líp po odpočinku, miláčku Hadiee?“
            Překvapení problesklo v šedostříbrných očí. „Víš, kdo jsem.“ Prohlášení, ne otázka.
            Stejně odpověděl. „Ano.“
            „No, už mi tak nikdo neříká. Teď jsem jen Haidee. Nemyslíš, že to byla malá změna v hláskování, ale velká v modernizaci? Porážko.“
            Tak. Věděla, kdo byl. Jak na to přišla, její přítel to nevěděl?
            „Nebo mi prostě můžeš říkat Popravčí,“ dodala, vysmívala se mu.
            Spíš, než aby ji udeřil, jak si přál, zvedl obočí. „Budu ti jen říkat Ex. (Executioner – v aj znamená popravčí nebo kat, proto jí jen zkráceně říká Ex – poznámka překl.) Protože ty a já si budeme blízcí, a bude se ti to líbit.“
            Překvapení nahradilo hněv. Ještě jednou sebou začala házet na posteli a tahala za své provazy. Její rty se roztáhly, ukázala bílé zuby a zasyčela na něj.
            „Dotkni se mě a já ti stáhnu kůži z těla.“
            „Jako bych se tě tak chtěl dotknout.“ Otřásl se. Tahle žena ho nepřitahovala. V žádném případě.
            „Jako bych byla tak hloupá, abych věřila démonovi.“
            „Ne ty jsi jen hloupá, abys jednoho zavraždila.“
            Žádný stud. Žádná lítost. Jen úsměv, temný a zlovolný, který jí nedosáhl k očím. „Říkáš hloupá. Já říkám statečná.“
            „Ale jak jsem říkal,“ pokračoval ve svém náhlém návalu vzteku, odhodlaný ji znovu vyděsit, „plánuju tě důvěrně seznámit se svými zbraněmi.“
            Zdálo se, že ji to zneklidnilo. „Můžeš si to zkusit,“ bylo vše, co řekla.
            „Udělám víc než to.“ Než mohla odpovědět, změnil směr jejich rozhovoru. „Změnila ses.“
            Zamračila se na něj a znechuceně se zachvěla. „Ty vůbec.“
            „Díky, děkuji.“ Položil si dlaň na srdce. „To pro mě tolik znamená.“
            „To nebyl kompliment,“ vyštěkla.
            Dobře. Dostal se k ní. „Samozřejmě, že byl. Jsem nádherný.“
            „Ty jsi takový zbabělec,“ zavrčela. „Opravdový muž by bojoval s někým své velikosti.“
            Skoro se usmál. Už byl nazýván hůř. Možná to byl důvod, proč ho tyhle urážky nijak neovlivňovaly. „Ve skutečnosti jsem velmi chytrý válečník.“ Vzal si s sebou slabý článek a bez něj se řetěz rozpadne. „Přemýšlej o tom. Z tvé smrti se tvůj přítel zblázní. Bude zaplavený emocemi. Budou následovat fatální chyby. Všechno, co budu muset udělat je sednout si, počkat a pak ho zabít.“
            Necukla sebou při jeho slovech. Nevěřila, že by skutečně zabil ženu, což byla hloupost, protože už to udělal i dřív, to musela vědět, nebo si myslela, že je neomylná. Což bylo… možné, uvědomil si s náhlým výbuchem strachu.
            „Vím, že jsi víc než člověk.“ Naklonil hlavu na stranu, zatímco pohledem přejížděl po jejím malém těle. „To, co nevím je, čím jsi, a jak jsi se sem dostala.“
            „A nikdy se to nedozvíš,“ odpověděla, znovu byla neochvějná.
            „Nezáleží na tom. Dokonce i nesmrtelní můžou být zničeni.“
            Její rty se zkřivily do úsměvu. Samolibě a spokojeně se vysmívala.  A tentokrát se k jejím očím dostalo pobavení. „Já vím.“
            Dvě jednoduchá slova, ale vytvořila v něm oheň, který praskal a šířil se, rozpínal se a zuřil. Tak moc chtěl vstát, skočit po ní a zadusit v ní život. Chtěl jí ublížit a způsobit, že bude trpět donekonečna.
            A to udělá.
            Vždycky byl sobecký člověk. To, co považoval za své, bylo jeho. Ženy, auta, zbraně, na tom nezáleželo. Nesdílel. Nic. A právě teď požadoval tuto ženu za svůj majetek a její trápení jako své poslání.
            Byla jeho a on si s ní mohl dělat, co chtěl.
            Cokoliv chceme, jeho démon se zasmál.
            Tak. Porážka z ní chtěla svůj kus. Možní by se Strider mohl podělit, jen jednou.
            Jeho výraz neukazoval nic jiného než klid. Zjevně se v jeho očích objevilo červené světlo, které ukazovalo, jak blízko k povrchu je jeho démon právě teď, protože Hadiee, ne, Haidee, ne, Ex, zbledla, modré žilky se jí viditelně objevily pod kůží.
            V jeho hlavě se Porážka smála, téměř krutě, miloval, když byla ta žena vystrašená.
            „Zajmout tě, byla jedna z nejjednodušších věcí, co jsem kdy udělal,“ řekl. „Nebyla to vůbec žádná výzva, nejsi moc bojovnice, co? Zajímalo by mě, proč se okolo tebe ten chlap motá. Protože tě využívá? Protože jsi dokázala zabít Lorda, a nikdo z tvých druhů to nebyl schopen udělat znovu?“
            Její oči se zúžily. „Možná, že jsem tě nechala mě chytit. Možná jsem návnada a teď, když jsme spolu tě přivedu na porážku. Ale nechat muže, aby mě využíval? Ne. Jsem s jedním z nich, a on tě potrestá. Na to máš mé slovo.“
            „Slovo Lovce? Promiň, ale to pro mě nic neznamená.“
            „Jestli si myslíš, že tě budu prosit, abys mě nechal jít, tak se mýlíš. Pokud si myslíš, že se ti budu klanět, tak se mýlíš. Já vyhraju.“
            „Můžeš to zkusit,“ řekl a papouškoval její dřívější slova.
            Její zuby se blýskly v úšklebku. „Udělám víc než to. Dám tvou hlavu svému muži jako dárek narozeninám.“
            Většina by teď brečela. Byla statečná, jak tvrdila, ale on jí ukáže. „Jasně, že mě neznáš dost dobře. Myslíš si, že se dožiješ dalších narozenin tvého milence…no, ty jsi Lovec, neměl jsem očekávat, že budeš inteligentní.“
            Z nosních dírek se jí začaly vznášet obláčky mlhy. Zpočátku si myslel, že se mýlil. Ale ne. Byla to opravdu mlha, krystalizující před jejím obličejem. „Ach, ale já tě znám,“ řekla. „Jsi Strider, strážce Porážky, viděla jsem tvou fotografii, slyšela jsem příběhy o tvých činech, spálil jsi města na zemi, trápil nevinné a zničil jejich rodiny.“
            Připomnění způsobilo, že mu zacukal sval pod okem. „To bylo už dávno.“
            Neskončila. „Přežíváš z výzev. Nemůžeš prohrát, aniž bys cítil bolest. No, hádej co? Nemyslím si, že bys mě mohl udržet v téhle místnosti svázanou. Nemyslím si, že jsi dost silný.“
            Ta. Děvka. Chtěla ho vyzvat, co? Brzy se dozví, že udělala chybu. Vstal, přešel k posteli a vytáhl nůž. Překvapivě neuhnula, když se k ní přitiskl. Vypadala… dychtivá. Připravená zemřít.
            Jaká zvláštní reakce.
            S rychlou přesností přeřízl všechny provazy. Okamžitě se pokusila vystřelit ke dveřím, ale chytil ji kolem pasu a hodil zpátky na postel.
            Když zalapala po dechu, skočil na ni, těžce ji drtil. Bránila se, bojovala, kousala ho, mlátila okolo sebe a vyšvihla kolena k jeho hřídeli. Kurva!
            Vydržel bolest, závrať a nevolnosti, ale brzy se unavil, ztěžka dýchal a potil se, jak se z ní vznášela mlha.
            Z té chladné mlhy cítil… ambrosii, hustou, květnatou. Návykovou.
            „Měla bys myslet předtím, než promluvíš. Nejedla jsi ani nepila.“ Stejně jako zvíře, kterým byla. „Jsi příliš slabá, než abys mi ublížila.“
            Když se úplně uklidnila, popadl její zápěstí a přitiskl je nad její hlavu. Uvěznil ji pod svýma nohama, sklouzl níž a jeho střed se ponořil hlouběji do jejích roztažených nohou.
            Byla měkká, chladná, téměř jako šampaňské na ledě. A voněla jako ambrosie… Cítil, jak se mu pták zvětšuje, prodlužuje, zavrčel, byl náhle naštvaný. „Vidíš? Snadno,“ řekl jí.
            Podívala se na něj skrz tlustý štít řas, šedé oči měla stále bez emocí. „První kolo jsi vyhrál. Na tom nezáleží.“
            „Říká poražená.“
            Jeho démon zavyl radostí. Radost vyvolala potěšení, které se skrze něj prohnalo. Ach. To byl důvod, proč byl vzrušený, uvědomil si. Nemělo to nic společného s tou ženou. Díky bohům. Nebyl by schopen žít sám se sebou, kdyby toužil po zatraceném Lovci.
            „Co teď?“ zeptala se klidným mrtvým hlasem.
            „Teď,“ odpověděl. „Pošleme kus tebe tvému příteli a pak pošleme zbytek mým přátelům.“
           

Ve chvíli, kdy dorazili k Luciferovu paláci, byl Amun k ničemu a obával se, že oslaboval své společníky. Došlo k dalším bitvám s démony, ale Aeron a William museli bojovat sami a zároveň ho chránili. Teď krváceli a byli pohmožděni a nuceni ho táhnout.
            Pro jeho přátele by bylo lepší, kdyby ho nechali za sebou. Nový hlas v jeho hlavě… bohové, byl horší než cokoliv jiného, co kdy poznal. Tolik touhy… zabíjet, mrzačit, ničit. Připomnělo mu to jeho první roky s Tajemstvím. Napáchal tolik temných skutků… pronásledovalo ho tolik vzpomínek, míchaly se s jeho vlastními.
            Jedna z nových vzpomínek naplnila jeho mysl. Tři lidské duše byly obnažené a napjaté, každá se třásla, plakala a prosila o milost. On však neměl slitování. Byl příliš dychtivý. Jeho drápy se zaostřily do smrtelných špiček a pomalu řezal dva muže, ponořil se hluboko, řezal kůži a tříštil kosti, nechal ženu, aby viděla, co se jí brzy stane, čímž zvýšil její strach. Oba muži vykřikli, protože jeho drápy byly pokryty kyselinou.
            Ta kyselina pálila lidské duše a vše čeho se dotkla shnilo.
            Brzy jejich kůže začala hořet a požár se šířil. Otočil je, jednoho po druhém, sladká vůně hniloby plnila chřípí a pak je znásilnil. Jejich výkřiky se zvětšovaly, oheň je stravoval a on se smál. Smál se čistým veselím. Zábavné, vždycky je to zábava.
            Žena sledovala každý tah, bezmocná, měla strach, věděla, že je další na řadě.
            Brzy, slíbil jí. Nakonec se vyprázdnil do druhého muže a obrátil se na ženu, znovu byl tvrdý. Byl vždycky tvrdý. Vždy připraven. Čím víc oběť nechtěla, tím lépe.
            Snažila se od něj odplazit, ale řetěz kolem krku ji zastavil. Smál se. Nemůžeš ode mě utéct, červíčku.
            Ne, křičel Amun v mysli. To nejsem já. To nejsem já!
            Naklonil se a zvracel, celé tělo se mu škubalo, když žluč stoupala přes jeho hrdlo.
            Silné ruce ho poplácaly po zádech a nabízely útěchu. „To je ono. Zbav se toho,“ řekl Aeron.
            Jakmile zbytek úplně opustil žaludek, narovnal se. Nebo se o to snažil. Jeho kolena to nakonec vzdala a ani jeho přátelé ho nemohli udržet. Byl příliš těžký. Mrtvá váha.
            Podařilo se jim opřít ho o sukovitý kmen stromu. Stromy v pekle, pomyslel si pomalu. Zajímavé.
            „Co můžu udělat?“ zeptal se Aeron a přikrčil se k němu.
            Nic. Amun přinutil oční víčka zůstat otevřená. Nový hlas nadále křičel, a bolest v jeho hlavě se zvětšila. Ale radši cítil tu bolest, než aby viděl ve své hlavě ty hrozné obrazy.
            Prohlížel si okolí a hledal rozptýlení. Les byl složený z popela a uschlých listů. Nebyl zelený, neměl žádné barevné květy. Jen nekonečné moře černé. Byly tu trápeny duše.
            Tady je mučil.
            Ach, bohové.
            „Na chvíli si odpočineme, abys mohl obnovit svou sílu,“ řekl William a pokynul k blízkému kopci, kdy stál Luciferův palác. „Už tam skoro jsme.“
            Amun sledoval směr, kterým ukázal jeho přítel. Černé cihly vzrůstaly v jednobarevné moře, dvě rozpadající se věže spojené ve středu tvořily obrovskou lebku. Bylo tam schodiště, které se táhlo do špičky – na nich bylo posazeno několik oddělených lidských hlav – končilo u otevřených úst lebky, z níž vysely ostré žluté zuby jako lustr. Nikdy by to nedokázal dovnitř.
            Jen mě nechte tady, pokusil se znakovat.
            Nemyslel si, že se mu to podařilo, ale William to pochopil. „Musíš jít s námi. Pokud to bude nutné, a já se modlím, aby nebylo, jen ty můžeš zjistit, kde Lucifer schovává tu dívku.“
            O kolik horší by byly Luciferovi vzpomínky, než toho démona? Kolik toho ještě Amun vydrží?
            „Už jsi tady byl,“ řekl Aeron válečníkovi. „Anya říkala, že se tě Lucifer bojí. Proč tomu tak je?“
            „Anya kecá.“ William opět pečlivě vyčistil mysl, aby Amunovi zabránil přečíst si pravdu.
            „Nemyslím si. Znalost je moc a my potřebujeme veškerou moc, kterou můžeme získat. Podívej se na nás.“ Aeron mávl rukou dolů po svém krvácejícím těle.
            Byl na ostří nože s trpělivostí, připraven vybuchnout při nejmenší zámince.
            „Na důvodu nezáleží,“ vyštěkl William. Taky se chystal vybuchnout. „Peklo se mě snaží dostat, stejně jako tebe.“
            Hádání jim nepomáhalo. Amun natáhl třesoucí se ruku vzhůru, aby se zvedl. Kolena se mu zase podlomila, ale ovinuly se kolem něj dvě silné paže a pomohly mu.
            Všichni tři se vlekli znovu kupředu. V době, kdy se dostali na vrchol kopce, ztěžka dýchali a kleli. Na začátku schodiště nebyli žádní démonští strážci, ale Lucifer nechtěl, aby je drželi venku. Kníže temnoty byl uvnitř a čekal.
            Vyšplhali se po schodech, okolo nohou jim vířil prach. Dveře byly otevřené. Po krátké přestávce vstoupili do široké předsíně, kde v každém rohu spočívaly hromady kostí. Podlaha byla zbarvená červeně krví a lepkavá od věcí, nad kterými nechtěl přemýšlet.
            Amun se vyprostil z opory svých přátel, odhodlaný stát sám. Nebude je zatěžovat víc, než už to udělal. Byl válečník, zatraceně. Mohl tohle zvládnout.
            „Buďte připraveni,“ zašeptal Aeron, čepele připravené v rukou.
            „Jsme připraveni,“ odpověděl William a pevněji uchopil své ostří.
            Už jim došly kulky a museli se zbavit prázdných zbraní.
            Společně vykročili kupředu a Amun neustále zakopával o své nohy. Ale šel kupředu a v tom okamžiku to bylo vše na čem záleželo. Konečně dorazili do místnosti, oranžovo – zlaté plameny olizovaly všechny stěny a posílaly teplo všemi směry.
            Jeho démon si povzdechl. A pokud se nemýlil, vyslovil slovo domov. Udělalo se mu špatně od žaludku. Žádný domov, pomyslel si. Nikdy jsem tu nebyl doma.
            Soustřeď se. Tam, uprostřed místnosti, bylo postavené podium ze síry a na vrcholu té síry byl pokroucený trůn ze zubatého kovu a rohů.
            Kníže temnoty se pohodlně opřel, klidný, neovlivněný očekávanými návštěvníky.
            „Konečně,“ řekl Lucifer a popíjel z pozlaceného poháru. Byl dobře stavěný, s černými vlasy a oranžově zlatýma očima.  Mohl mít hezký obličej, a mnoho žen kvůli němu padlo, ale měl mrtvé oči. Ukazovaly jeho zlo, tak aby ho všichni viděli. „Dali jste si na čas.“
            „Kde je Legie?“ zeptal se Aeron.
            „Cože? Žádné zdvořilosti? Žádné – jak se máš, nejdražší pane?“
            „Jistě,“ řekl William klidně. „Mám se dobře, špinavý otroku.“
            Lucifer vystrčil bradu, než kývl na pozdrav. „Williame, byl jsem překvapen, když jsem slyšel, že ses vrátil.“
            „Jen mu řekni, co chce vědět a my odejdeme. Tvoje krev nebude prolita. Já vím, já vím. Nemáš zač.“
            Amun soustředil veškerou svou energii na knížete, spojil se s jeho myslí a zůstal naladěný na jeho myšlenky. Zpočátku tam nic nebylo. Pouze ticho. Ale Amun tlačil hlouběji a konečně pronikl za bariéru. Najednou ho zasáhla vlna nenávisti. Nenávist a strach, jak Anya předpověděla.
            Moje, moje, moje. Nebude mít co je moje.
            „Je mi líto, že moji nohsledi s vámi tak zacházeli,“ řekl Lucifer. Jeho tón byl stejně lehký, jako předtím, jako kdyby nebylo nenávisti a slov v jeho hlavě. „Samozřejmě, že je potrestám, i když možná budu milostivější, než byste byli vy.“
            Na Williamově spánku vyskočila žíla.
            Pořád byl uzavřený a Amun neměl sílu, aby se k němu mohl dostat psychicky. Kromě toho by to mohlo přerušit spojení s knížetem.
            Lucifer naklonil hlavu na stranu a usmál se, jeho pozornost se přesunula na Amuna. „Je na tobě něco jiného, Vzteku.“ Přemýšlel a poklepal si na bradu. „Ne, ne. Nemůžu ti tak už říkat, co? Už nejsi Vztek. Jsi osvobozený od démona. Chceš to napravit?“
            „Buď nám řekni, kde je ta dívka nebo s námi bojuj. Nudíš mě a já mám na práci jiné věci,“ řekl William.
            Luciferova pozornost se k němu vrátila a oči se mu zúžily. „Ach ano, vím přesně, co tím myslíš. Svádění krásné Gilly. Tvoje touha po ní roste každým dnem, že? Bratře. Opravdu se divím, že ses nezastavil na návštěvě u svých Jezdců. Tolik jim chybíš.“
            Bratr? Jezdci? Čtyři Jezdci Apokalypsy?
            Aeron ztuhl, střelil po Williamovi šokovaným a naštvaným pohledem.
            Lucifer se v jeho hlavě zasmál, naprosto spokojen sám se sebou.
            Snaží se nás rozdělit, znakoval Amun, nejistý si tím, co Lucifer řekl. Ne o Gilly, ani o Jezdcích, Amun věděl, že oboje je pravda, ale o rodinném spojení. Bohužel si ho ani jeden válečník nevšiml.
            „Je jasné, že lže,“ řekl William hladce. Nebo se o to snažil. Jeho hlas se trochu třásl. „Nikdy jsem se Gilly nedotkl a nikdy nedotknu. Nedělám do nezletilých. A tvůj komentář o koních si nezaslouží ani odpověď.“
            Jedno tmavé obočí se vyklenulo samolibým potěšením. „Jak myslíš. A teď začneme s noční zábavou, abychom tě zbavili nudy? Můžeme?“ tleskl rukama a zvuk se rozpínal skrze okolní plameny.
            Z levé strany přišly dva Vyšší démonští Páni. Jejich úsměvy byly známkou, že netrpělivě čekali až je zavolá. Mezi nimi byla Legie, ramena měla schoulená, světlé vlasy měla slepené kolem hlavy krví. Byla nahá a spoutaná, podél stehen měla šrámy od toho, jak byla bičována.
            Věděl, že si nemohl dovolit rozptýlení, Amun zablokoval svou mysl. Ale ne dřív, než je zahlédl. Ach, ty strašné věci, které se jí staly… mnohem horší, než mu ukázal nohsled Bolesti, protože ten tvor byl svědkem pouze části jejího mučení.
            Možná že se z toho nikdy nezotaví.
            Byla stejně polámaná a pohmožděná jako on, v jejích očích bylo zoufalství, které tam nikdy dřív nebylo. Ale když se podívala na Aerona, začala bojovat, křičet, bála se o něj, a doufala ve svou záchranu. „Aerone! Aerone!“
            Démoni ji pevně drželi a Aeron se snažil pohnout dopředu, ale William ho chytil za paži a držel na místě.
            „To je to, co chce.“
            Lucifer sledoval Aerona, užíval si jeho reakci, zbožňoval bledost jeho kůže a drkotání zubů. „Nemáš co říct válečníku?“
            Aeron přikývl. „Za tohle zemřeš.“
            „To je všechno?“
            Aeron znovu ztuhle přikývl, jako by si nevěřil, aby znovu promluvil.
            Amun pocítil vlnu zklamání, kterou pocítil kníže. Chtěl, aby se Aeron rozzuřil a hněval. Nezáleží na tom, pomyslel si Lucifer a Amun se málem vytáhl z mysli té bytosti. Zachoval si spojení, bylo mu zle od žaludku a chvěl se strachem. Lucifer se nehodlal nechat odradit. Byl si jistý, že to, co plánoval, dožene Aerona k šílenství. Aeron, hloupý Aeron, který zničil jeho plány s vězněním Legie a zničení Lordů.

            „Tak pojďme začít s veselím,“ řekl Lucifer hladce. „Můžeme?“

12 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Ahoj, ja som Theresa Williams Po dlhoročnom vzťahu s Andersonom sa rozišiel so mnou, urobil som všetko možné, aby som ho priviedol späť, ale všetko bolo zbytočné, chcel som ho späť tak veľa kvôli láske, ktorú mám pre neho, Prosila som ho so všetkým, urobila som sľuby, ale odmietol. Vysvetlil som svojmu problému svojmu priateľovi a navrhla, že by som radšej mal kontaktovať kúzelníka, ktorý by mi mohol pomôcť, aby som mu dal kúzlo, aby som ho priviedol späť, ale ja som druh, ktorý nikdy neveril v kúzlo, nemal som inú možnosť než to skúsiť, ja Poslal kúzelník a povedal mi, že nie je žiadny problém, že všetko bude v poriadku pred tromi dňami, že môj ex sa vráti ku mne pred troma dňami, on dal kúzlo a prekvapivo druhý deň, to bolo okolo štyridsať hodín. Môj ex mi volal, bol som tak prekvapený, odpovedal som na volanie a všetko, čo povedal, bolo, že bol tak ľúto, že všetko sa stalo, že chcel, aby som sa k nemu vrátil, že ma tak veľmi miluje. Bola som taká šťastná a išla k nemu, a tak sme začali šťastne žiť spolu. Odvtedy som sľuboval, že každý, koho viem, že má problém so vzťahom, by som pomohol takejto osobe tým, že by som ju odkázal na jediného skutočného a mocného kúzelníka, ktorý mi pomohol s vlastným problémom. E-mail: drogunduspellcaster@gmail.com ho môžete poslať e-mailom, ak potrebujete jeho pomoc vo vašom vzťahu alebo inom prípade.

      1) Love Kouzla
      2) Lost Love Spells
      3) Rozvodové kúzla
      4) Manželské kúzla
      5) Viazanie pravopisu.
      6) Oddeľovacie kúzla
      7) Zakázať minulosť milenca
      8.) Chcete byť povýšený v kancelárii / loteriu
      9) chcú uspokojiť svojho milenca
      Ak máte problém s trvalým riešením, obráťte sa na tohto skvelého muža
      Prostredníctvom drogunduspellcaster@gmail.com

      Vymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za preklad kapitoly

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat