pátek 19. května 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 19



Gideon uslyšel skřípání dřeva proti kovu, a věděl, že jeho dveře byly právě strženy dolů. Následovně uslyšel zlostné kroky a mumlání: „Co to sakra?“ od svého přítele Kana a zavrčení: „Do prdele,“ od Luciena.
            Museli být zmateni. Scarletiny stíny naplnily místnost z jednoho rohu do druhého, husté a tmavé a v bolestivé křeči. Nejhorší z toho byl křik, který doprovázel ty stíny a byl hlasitější než křik přes megafon a hrozivější než válečný pokřik.
            „Co bychom měli dělat?“ dožadoval se Kane.

            Bylo zřejmé, že ani jeden z bojovníků neviděl přes tmu. Do prdele, nemohli ani vidět Gideona. Nechtěl, aby po něm ani jeden z nich střílel a později kladli otázky.
            „To nejsem já,“ vykřikl přes hluk, tlačil Scarlet pod sebe a škubal přikrývkou přes její nahé tělo. Naštěstí se nebránila, a jeho touha oslepit každého, kdo by ji mohl vidět tak rozzářenou, ustoupila.
            Kdyby bylo po jeho, nikdo by ji neviděl nahou, kromě něho samotného. A doháje, chystal se udělat vše, co bylo v jeho silách, aby bylo po jeho.
            „Kdo je tam?“ požadoval se Lucien.
            „Nejsem Gid. Nejsem v pořádku.“
            „Gideone?“ Kaneho šok byl zcela zřejmý. „Strider nám řekl, že jsi odešel.“
            „Neodešel.“
            „Co se to tady sakra děje?“ opět Lucien.
            „Nedejte mi minutu a nepostarám se o to. Jo, a nezůstávejte na místě.“ Gideon zvedl obočí na čekající Scarlet. Tolik ji chtěl ukrýt, ale nemohl. Jeho přátelé ji potřebovali vidět (zakrytou), jakmile se na ni podívají, bez pochybností budou vědět, že patřila k němu. Že ublížit jí znamená zemřít. Tak jednoduché to bylo.
            „Co?“ přetahoval se s ní, vykroutila se zpod něj a opřela se proti popraskané pelesti. Její výraz byl prázdný, ačkoliv se červenala. Tmavé vlasy měla rozcuchané kolem krásné tváře a uhladila si několik pramenů pryč z obličeje pevnou rukou. Stabilní.
            Nelíbilo se mu to. Ne, když cítil, jaké zemětřesení stále řádilo v něm. „Ty nevíš.“
            „Dobře. Chceš publikum pro naše finále, budeš mít publikum.“ Zavřela oči, a soustředila se. O chvíli později stíny prořídly a křik se utišil, stíny se vtáhly dovnitř ní.
            Zatímco na něm obkročmo seděla, zatímco strčil hřídel hluboko do ní, zapomněl, že tam stíny jsou. Zatraceně, zapomněl na všechno. Kromě potěšení.
            A bohové, ona mu dala rozkoš. Nic takového se mu ještě nikdy nestalo. Ale snil o tom. Snil o tom, že se nad ním žena slituje, zatímco si sama vezme, co od něj chtěla. Asi to nebylo něco, o čem snila většina válečníků, ale v průběhu let byl příliš zklamaný příliš velkým počtem žen a to bylo peklo pro jeho ego.
            Říkával něco podobného, „Neříkej mi, co chceš, nechci to vědět,“ a pak se s ním ženy začaly hádat a samozřejmě občas – vlastně docela často – to dopadlo špatně. Dnes večer nechtěl přemýšlet o dalším tahu. Nechtěl přemýšlet, jestli to udělal dobře.
            Scarlet se postarala o všechno. Dokonale.
            Jo, byl by zastřelen jako zasraná panna v okamžiku, kdy do ní pronikl a byl v rozpacích jako peklo, že to v něm probudila. Věděl, že si to užívala, brala si přesně to, co potřebovala, a tím zvyšovala jeho rozkoš.
            Její tělo se mu přizpůsobilo. Její vůně byla jako cukroví a mnohem lepší než ambrózie, kterou kdy cítil. Byl uvnitř ní a skvěle si to užil. Její kůže byla hladká, byla perfektním kontrastem oproti jeho mozolnaté ruce a její chloupky byly ideální pro pronikání. Uvnitř byla vlhká a teplá a dost úzká, aby ho správně sevřela.
            Ale příště to bude mít pod kontrolou on, chystal se požadovat, svým způsobem, přesně to, co nutně potřeboval. Věděla, co tím myslel, a řekne mu pravdu. Řekne mu, co doopravdy chce, aby jí udělal. A on to udělá. Každou zatracenou věc. Nic pro něj nebylo tabu. Čím špinavější, tím lepší.
            Kane si odkašlal a přešlápl z jedné nohy na druhou, a Gideon si uvědomil, že tiše zíral na Scarlet, která ho stále sledovala s tím prázdným výrazem. Snažil se nečervenat jako slečinka, ale selhal.
            „Kdo je to?“ oříškově hnědé oči pobaveně zářily, Kane schoval dva Sigi v rukách. Neviděl Scarlet v žaláři.
            Gideon studoval bojovníka. Jeho vlasy v kombinaci hnědé, zlaté a černé byly kratší, než když ho Gideon viděl naposledy. Nebylo pochyb o tom, že jeho kamarád byl chycen do plamenů. Znovu. Jeho démon byl Katastrofa, krmil se na katastrofách, úmyslně je vyvolával. Vlastně, jeden z dřevěných úlomků, který odletěl z rozbitých dveřích byl zabodnut v Kaneově boku, krev prosakovala z rány a smáčela mu košili.
            „To je má žena,“ řekl Gideon, a i přesto, že ta slova byla lež, líbilo se mu, že je říká. Slyšel pýchu ve svém hlase.
            „Vlastně jsem nikdo,“ prohlásila Scarlet stroze. „Jsem nic.“
            Do hajzlu, pomyslel si a hodil po ní pohledem. Byla…všechno.
            Všechno? Zamračil se. Určitě jenom přeháněl. Líbilo se mu být s ní, užíval si ji, uvažoval nad tím, jaké by to bylo být s ní opravdu ženatý, jak by se cítil, a že by dokonce pro ni zabíjel, aby ji ochránil. Ale aby pro něj byla všechno?
            Nedokázal přijít na nic, čeho by si vážil stejně jako jí. Nic nebylo důležitější, ani jeho válka, jeho zbraně. Dokonce ani jeho přátelé. Tak jo. Možná.
            „Ona je Noční můra,“ řekl Lucien, jeho ostří neustále směřovalo ke Scarlet. „Taky je jedním z mála vězňů, kteří kdy opustili naše vězení, živí.“ Na rozdíl od Kaneho, jeho oči nezářily pobavením. Jeho oči – jedno modré, kterým viděl duchovní svět, jedno hnědé, kterým viděl pozemskou říši – byly klidné a odhodlané. Byl posedlý démonem Smrti, a mohl rozdrtit duši v jediném úderu srdce. Nože pro něj byly trochu zbytečné.
            „Nedoporučuju ti schovat tvé zbraně. Jsem si jistý, že rád bych ohrozil tvou Annie tímto způsobem, stejně jako jsem rád, že ohrožuješ Scar.“
            Annie, vlastním jménem Anya. Lucienova snoubenka. Válečníkova tvář byla strašlivě zjizvená, a když si přejížděl jazykem přes zuby, ty jizvy se zdály ještě horší. Měl železnou vůli, miloval pravidla a neriskoval, když přišlo na bezpečí jeho blízkých. Obzvláště pokud se to týkalo Anyi.
            „Můžeš své návrhy dělat pod nátlakem,“ řekl Lucien. „Takže své zbraně budu držet tam, kde jsou, díky.“
            „Máš pravdu. Jsem pod nátlakem.“ Dej pryč ty podělaný zbraně, dřív než budu nucen udělat něco, čeho budeme oba litovat, chtělo se mu zakřičet. Lucien byl jeho kamarád, a Gideon mu nechtěl ublížit. Ale zaútočil by, bez váhání, chránil by Scarlet. Už byla zraněná více než dost.
            Nakonec schoval nože do pochvy. Neochotně.
            „Proč tady nejsi? Jen to ze sebe dostaň a pak můžeš zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít.“ Což znamenalo: Řekni mi to a dostaň svou prdel ven! Oni viděli Scarlet, věděli, jak důležitá pro něj byla. Mise splněna. Byl připraven s ní být o samotě.
            Lucien si promnul zátylek. „Kane mi napsal, že se něco děje dole ve tvém pokoji, a já se přemístil zpátky na pomoc, protože Torin a Cameo jsou jediní další lidé v Pevnosti.“
            „Kde nejsou ostatní?“
            „Dostaneme se k tomu za minutku. Nečekal jsem, že tady budeš. Strider mi řekl, že jsi odešel s Noční můrou. A velkolepě si vystavil každého riziku tím, že si tu holku nechal volně pobíhat.“
            „Ona nemá jméno.“ Proč byl tak podrážděný, uražený? „A není to Scarlet.“ Prostě… chtěl své přátele na své straně. Aby se k ní chovali s respektem. Ne, jako by byla na obtíž nebo nepřítel a hlídali si svá záda, když by byla kolem.
            „A ta-da.“ Scarlet roztáhla paže v tom, jsem-stále-při-smyslech gestu. „Po tom všem volném pobíhání, jsem zpět. Nebo on je. Já se chystám vzlétnout.“ Přehodila nohy přes okraj postele, a odhodila prostěradlo. V příštím okamžiku se objevila její nádherná prsa. Obě bradavky byly tvrdé jako mléčné třešně. „Bylo hezké tě znovu vidět, myslím.“
            Dva páry očí se rozšířily, předtím než se oba muži otočili a ukázali jí záda.
            „Jo, určitě tě nechám odejít.“ Kam si sakra myslí, že půjde?
            Mračil se, Gideon ji chytil za šíji a prudce ji ztrhl zpátky dolů. Hrubě, jo, ale nemohla odejít, líbilo se mu, že je s ním. Druhou rukou ji zakryl přikrývkou. Pak se usadil vedle ní, uzamknul okolo ní paže a držel ji na místě v zápasnickém stylu.
            Byla sama bojovnice a mohla s ním bojovat, ale neudělala to. A nebylo to tím, že by se starala o to, kdo ji viděl nahou, pomyslel si temně. Zřejmě se nestyděla za své tělo. Ne, že by měla za co, ale i tak. Byl připraven vydrhnout smirkovým papírem rohovky svých přátel, i když dali své zbraně stranou. Teď věděli, jak perfektní odstín červené měly její bradavky.
            „Mám na práci spoustu věcí,“ řekla upjatě, „a ty máš taky co dělat. Je čas říct si sbohem.“
            „Jasně. Protože jsme se nedohodli, že se postaráme o ty věci společně.“
            Stejně jako Lucien, přejela si jazykem po zubech. „Nikdy jsem s tím nesouhlasila.“
            Možná ano, možná ne. Stále jí to nemohl povědět. Což bylo zvláštní, když o tom teď přemýšlel. Nikdy se nevzali. Jejich minulost nebyla vzájemně propojena. No, ne tak jak předpokládal. A oni teď věděli, že její vzpomínky byly falešné. Tak proč jeho démon sakra nic neříkal, pokud říkala pravdu?
            „Můžeme se teď otočit?“ zeptal se Kane, jeho pobavení se zvýšilo.
            „Ne,“ řekl Gideon, když Scarlet řekla, „Proč by ne? Jsme slušní.“
            Oba bojovníci se otočili na patách. Lucien se zatahal za límec a Kane jasně bojoval s úsměvem.
            „Musíme si promluvit,“ řekl Lucien, pak se ostře podíval na Scarlet. „Hodně se toho stalo, když jste byli pryč.“
            „Už nic neříkej.“ Okamžitě se snažila odtlačit Gideona a vstát, ačkoliv se nesnažila ho úplně zranit. Což znamenalo, že nechtěla dostatečně svou svobodu, pomyslel si samolibě. „Chápu to,“ dodala. „Dám tobě a klukům trochu soukromí.“
            Pevně ji držel, a ona tak zůstala na místě. „Ať už je potřeba říct mi cokoliv, neříkejte to před ní.“
            Uklidnila se, a to bylo dobré i špatné. Její kůže se třela o tu jeho, a dobře, přikrývka přehozená přes jeho klín, byla stále vyšší každou vteřinou.
            Tváře se mu rozhořely podruhé v posledních pěti minutách, Gideon ji zvedl a usadil před sebou tak, aby její tělo zakrylo rostoucí erekci. Chyba. Tlustá délka se vtlačila do štěrbiny jejího zadečku, a musel potlačit sten.
            Zalapala po dechu, jako by ji spálil, a snažila se vyskočit z něj. „Gideone!“
            Jeho paže se kolem ní ovinuly jako svěrák, a použil své nohy k jejímu upevnění. „Takhle je to nepohodlné. Půjdeš nikam.“
            „Gideone.“ Procedila tentokrát mezi zuby.
            „Scar.“
            „Dobře, ty tvrdohlavý blbče.“ S povzdechem, který zněl tak frustrovaně se proti němu uvolnila. Dokonce si položila hlavu na křivku jeho ramene.
            Nešlo tomu odolat, políbil ji na spánek. To je moje hodná holka.
            „Tak.“ Velitelsky mávla rukou ve směru jeho přátel. „Na co čekáte? Začněte mluvit. Čím dřív začnete, tím dřív to skončí.“
            Oba, Lucien a Kane, byli příliš zaneprázdnění zíráním.
            Co tím sakra Lucien myslel? Kane, Cameo a Torin byli jediní v Pevnosti? Proč? A proč se sem musel Lucien přenést? Kde vlastně byl?
            „Jsi si jistá, že se nechceš první obléknout?“ zeptal se nakonec Kane Scarlet, znělo to, jako by v to doufal a zároveň litoval.
            „Nejsme si jistí,“ odpověděl Gideon za oba. Za prvé byla jeho zvědavost příliš vysoká, než aby vyplýtval potřebný čas na košili a džíny. Za druhé, nechtěl, aby muži měli další šanci prohlédnout si Scarlet. A zatřetí, nechtěl Scarlet pustit.
            Možná, že byl sobecký, ukazoval pokušení přímo Kaneovi pod nosem. Ten muž neměl milenku v posledních několika letech, příliš se bál, že by jeho démon fyzicky zranil jeho ženy. Nebyl to neopodstatněný strach. Stalo se to. Několikrát. Gideon si vzpomínal na ty výkřiky. Ale Gideon se právě teď zabýval jenom Scarlet. Pokud ji pustí, mohla by utéct dříve, než vyřeší věci mezi nimi.
            „Neposlouchejte její radu a vysvětlujte,“ dokončil. „Nemůžeme jí věřit, přísahám.“ Po tom všem by ho Scarlet nezradila. Přinejmenším tím si byl jistý.
            I když neukázal svou nechuť, kývl. „Začneme od začátku. Možná to nevíš, ale Aeron, Amun a William se vydali do Pekla, aby získali Legii. Nikdo o nich od té doby neslyšel.“
            Kronus se zmínil, že chlapci byli někde jinde, ale neřekl, že vlastně byli v Pekle. Naprosto úžasný. Gideon nemohl odejít, dokud si nepromluví s Amunem, a nebyl si jistý, jak dlouho by mohl přesvědčovat Scarlet, aby čekala na porážku své ohavné rodiny.
            Samozřejmě mu chtěla zabránit v kontaktu s Amunem, a on měl v úmyslu nechat jí to udělat, zprostí ji jejího slibu Rhee, ale ona se nemohla zastavit, dokud nenajde Amuna. Takže znovu, musel čekat.
            Bohužel, on nikdy nebyl trpělivý člověk. Chtěl, aby to bylo za nimi. Chtěl NeeMah milostivě na konci svého meče. Chtěl čas na romantiku se Scarlet. Čas dokázat jí, že věci mezi nimi mohly fungovat. Všechno, co se mezi nimi stane.
            „Připraven na zbytek?“ zeptal se Lucien, bojoval s úšklebkem. „Vypadáš roztržitě.“
            Začervenal se. Znovu. „Nepokračuj,“ řekl s vlnou velitelství jako Scarlet předtím.
            Lucien to vzal a nechal úsměv vykvést plnou silou. „Lovci obklopili Pevnost, zřejmě měli v úmyslu ukrást naše artefakty. Rozhodli jsme se rozdělit. Anya vzala Klec, Reyes odvedl Daniku a Strider si vzal Plášť. Paris se rozhodl vzít si dovolenou.“
            „Nejsme jimi obklopeni?“ zeptal se a pohledem ulpěl na své skříni. Měl tam pro všechny případy zbraně. Mohl udělat trochu škody a vypustit páru.
            „Strider zabil většinu z nich po cestě ven,“ řekl, Kane s hrdostí.
            Šťastlivec. „Ostatní?“
            „Maddox nechtěl Ashlyn poblíž potenciálního bojiště, a tak ji vzal pryč,“ řekl Lucien. „Sabin a Gwen vzali Gilly někam jinam.“
            Jo, takže zůstali jenom Kane, Torin a Cameo. Mohli by udržet Pevnost, pokud by ostatní Lovci zaútočili? Jasně, po cestě vedoucí do hor byly všechny druhy pastí pro případné vetřelce, byli nuceni zdolat výbušniny, ostnaté dráty, samovystřelovací pistole a železná oka sevřená kolem kotníků. Ale to by nezastavilo stovky. Přeživší si mohli najít cestu dovnitř.
            „Můžu se spolehnout na to, že tu zůstaneš?“ zeptal se Kane.
            Přidání dalšího bojovníka nebyl zázračný lék, ale mohlo by to pomoci.
            Gideonova hlava narazila dozadu a udeřila do prasklého dřeva. Zavřel oči. Sakra. Pokud bude Pevnost napadena a on se zraní předtím, než se Amun vrátí, bude muset odložit svou konfrontaci s NeeMah… bude se s tím muset vypořádat, pomyslel si.
            „Ne,“ řekl. „Nemůžeš se mnou počítat.“
            Scarlet nereagovala.
            „Věděl jsem to,“ řekl Kane. „Díky.“
            „Teď. Zůstaňte tady,“ řekl válečníkům. Zmizte. „Nepotřebuju nějaký čas s ní o samotě.“
            „Bavte se,“ odpověděl Lucien, stále byl zasažený z toho rozpačitého úsměvu.
            „A pokus se ovládat to… na cokoliv jsme to narazili,“ dodal Kane. „Bylo to pošahaně divný.“
            S tím se oba muži otočili a odešli z místnosti. Jeden z nich zůstal na chodbě, aby se pokusil nasadit dveře do pantů. Když se mu to nedařilo, opřel dveře o rám u vchodu, takže většina ložnice byla zakrytá, pouze dlouhé, tenké praskliny světla prosvítaly.
            Konečně byli sami.
            „Nezůstávej tady se mnou,“ řekl Gideon Scarlet, a opět nenáviděl svého démona. Více než cokoliv jiného, chtěl, aby Scarlet zůstala s ním a on byl ochotný prosit, aby se to stalo. Prosit správně. Pravdivě. Ale nemohl dovolit svému tělu zeslábnout, jako předtím. Jeho přátelé ho potřebovali v co nejsilnějším stavu. „Já nechci být s tebou. Nemůžeme to udělat, vím, že nemůžeme.“
            „Proč bys chtěl být se mnou?“ zeptala se, a konečně se vytrhla z jeho sevření, stála proti němu a mračila se na něj, černé oči se jí leskly. Bohové, byla nádherná ve své nahotě. Pokožka jí ještě víc zrudla a růžové bradavky se stáhly od chladného vzduchu, štíhlé nohy, ploché bříško a malý pupík. „Proč bys to chtěl zkusit?“
            Nech ji odejít. Lež požádala, aby si ji tu nechal.
            Dělám na tom. Ale proč se staráš? Není moje.
            To je pravda, odsekl, dělal svému démonu to, co Scarlet dělala jemu. I přesto, že věděl, že démon lže, odpověděl, jako by zloduch řekl pravdu. Ona je moje. A o tom se nediskutovalo. „Neslíbila si své matce, že mě zastavíš od toho, abych pomohl Kronusovi,“ řekl. „Nemáš-“
            Její hořký smích ho umlčel. „Hádej, co? Lhala jsem své nejdražší matce. Kromě toho, ty a já nemáme společnou minulost,“ pokračovala dřív, než stačil odpovědět. „Jsme k sobě navzájem přitahováni, to ano, ale to bude slábnout. Právě teď jsem jen lesklá nová hračka, kterou ty a tvůj kamaradíček dostanete, a tobě se uleví. Ale máme různé cíle, to je to důležité. Jdu zabít mou matku a tetu, i když to potrvá věčnost. Ty půjdeš chránit své přátele.“
            Lesklá nová hračka. Seru na to! Vyskočil na nohy, postavil se proti ní. Jo, jeho erekce se natáhla směrem k ní, a ano, všimla si toho, dokonce o krok ustoupila, ale nezakryl se. Nechal ji dívat se, co s ní udělala lesklá nová hračka.
            Nechytej ji, přikázala Lež.
            Chytit ji? Přišel by o ruku. Musíme na to jemně. „Je zřejmé, že myslíš logicky, Scar. Nemusíš dotáhnout svůj slib dokonce, a pak budeš žít šťastně až do smrti.“ Jednu věc věděl jistě. Pro nesmrtelné bylo porušení slibu osudné. Právě díky takovému zločinu bylo uvězněno mnoho Řeků. Proto by byla Scarlet uvězněná. „Dále nebudeš čelit své tetě a ona ti nedá nové vzpomínky.  Neporazí tě.“ Gideon se taky hořce zasmál. Oba věděli, že její zadek by jí v tu chvíli patřil. „Nedá tě na řetěz, když bude chtít.“
            „Teď už vím, co může udělat. Vím, jak se proti ní bránit.“
            Opravdu? „Máš problém si vzpomenout, co se stalo dnes?“
            Napřímila ramena a zvedla bradu. „Říkám ti to. Jsem teď připravena.“
            „To bude rozdíl.“ Žádný rozdíl, kurva! Proč to neviděla?
            „No, neúspěch je možnost, kterou jsem ochotna podstoupit.“
            No, on tedy moc ne. „Nezůstávej tady se mnou a já ti ji nepomůžu porazit.“ Potom, udělá cokoliv. „Jsme slabší dohromady, víš, že jsme.“ Společně byli silnější. „Myslím, že jsem neudělal nic, co by ti pomohlo přijít k rozumu minule, že jo?“ Udělal všechno.
            Zuřivost se rozžehla v jejích očích, když zkřížila ruce na prsou. „A jak dlouho očekáváš, že bych tu zůstala?“
            Neodpověděl. Nemohl. Nevěděl, jak dlouho bude potřeba střežit Pevnost a všechny uvnitř. Nevěděl, kolik času uplyne, než se vrátí Amun.
            „To je to, co jsem si myslela,“ řekla a odvrátila se. Zpotil se při pohledu na elegantní křivku jejích zad, a ta tetování… nikdy je neolízl, nikdy jim nevěnoval pozornost, kterou si zasloužila. Jednoho dne. Jednoho dne by se chtěl celou noc věnovat jejím zádům. Kdyby mu to dovolila. „Držel bys mě tady donekonečna, a to já nedovolím. Odcházím.“
            Ano. Ano, nech ji jít. Zastav ji.
            „Scar.“
            „Odcházím,“ zopakovala, ale přesto se nerozzuřila. „Ano. Odcházím.“ Jeden krok, dva. Váhavé. Jako kdyby bojovala sama se sebou. Nebo snad se svým démonem.
            Jeho vlastní démon kňučel.
            Udělala další krok, stále váhala. A pak bylo ticho, čekal. Možná se mu podařilo k ní dostat. Mohl by-
            Zatnula ruce a vyrazila ke skříni. Zašustilo oblečení. Zavrčel. Zastav ji, procedila Lež skrz zuby, a to bylo poprvé, kdy za všechna ta staletí řekl démon pravdu. Prosím.
            Gideon v šoku zamrkal, démon dokonce začal křičet bolestí. Bolestí, která začala vyřazovat skrz celé jeho tělo. Uniklo mu zavrčení, zdálo se mu, že jako by mu byly trhány kosti, jako by mohl vyskočit z kůže.
            „Ne,“ vyštěkl. „Ne!“
            „Gideone?“
            Zastav… ji…
            Další zavrčení. Černá barva se mu rozlila přes vidění. Drž hubu! Musíme zůstat silní. Zastav…
            Po celém těle mu vyrašil pot. „Ještě mi… nedej pár dní,… abych mohl pomoci… nemůžu je opustit… s čistým svědomím.“ Jen stěží mohl ta slova dostat ven.
            Vykoukla ze skříně, zamračila se. „Co je s tebou?“
            „Nic.“
            Uplynul okamžik, kdy jeho odpověď vstřebávala. „Bolí tě něco?“
            „Ne.“
            Znovu čekala. Znovu jí nic neřekl. Nechtěl její soucit. Nechtěl její péči. Toužil po tom, aby ho vnímala jako bojovníka, kterým byl.
            Zamračila se, odvrátila pohled. „Poslouchej. Oba známe pravdu. Nemůžeš z tohohle místa odejít s klidným svědomím. Bez ohledu na to, jak dlouhou dobu ti dám. A ne, nejsem krutá. Prosím, věř mi,“ zašeptala, pak se nahnula zpět dovnitř, zmizela z dohledu.
            Zastav… zastav…
            Drž hubu! Lapal po dechu, skoro sípal, když řekl: „Já jsem spal… s velmi málo ženami.“ Mnoho. „Všechny z nich mě učinily… naprosto spokojeným.“ Dostal rozkoš, to ano, ale vždy byl uvnitř prázdný a osamělý. „Ale s tebou je to jen fyzické.“ Nebylo. „Neobdivuji tvou sílu… a tvoji odvahu a kurva, já nechci… vidět tvůj úsměv.“ Chtěl. Chtěl více než to.
            „Neznáš mě,“ zavolala, ale její hlas se třásl.
            „A nechci… tě poznat.“ Kurva. Nevydrží zůstat vzhůru o mnoho déle. Vyžadovalo to každou unci síly, kterou měl, aby zůstal na nohou.
            „Sklapni! Prostě jen sklapni. Musím odejít.“ Pauza. Popotáhla. „Musím.“ Zašeptala.
            Ne! Křik.
            Gideon zařval pronikavěji, jak přes něj přešlo víc zuřivé bolesti. „Ráno nedorazí… brzy. Nečekej alespoň ještě jeden den.“ Zůstaň navždy.
            „Sakra, Gideone. Co se s tebou děje? Tentokrát mi to řekni.“ Měkký černý materiál jí visel z prstů, když se opět vyklonila ven. „Prosím.“
            „Nezůstávej,“ procedil skrz zuby.
            Frustrovaný povzdech se setkal s jeho slovy. „Měsíc je vysoko. Mám několik hodin na to, abych našla bezpečné místo. Budu v pořádku, takže není třeba, aby ses o mě obával, jestli je to ono, co děláš.“
            Možná by ji mohl zastavit. Zdržet ji mluvením, dokud slunce nevyjde a ona neusne. „Jak tvůj démon… věděl, že mám rád pavouky… tak moc?“ byla to první otázka, která se objevila v jeho hlavě.
            „Můj démon to prostě ví. Můj démon to ví vždycky. Proč se jich bojíš? Přemýšlela jsem nad tím.“
            Líbilo se mu, že o něm přemýšlela. Dokonce i o tomhle. „Než došlo k mému posednutí,“ po mém posednutí „a nikdy náhodou,“ vždy „jsem je necítil… jak po mě nelezou… nechtěl jsem je dát pryč… a mnoho dalších nenahradilo jejich místo.“
            Zmizela zpět ve skříni. Něco zařinčelo. Slyšel mumlavé klení.
            Na co jiného se jí mohl zeptat? Jeho mozek byl zamlžený, zahalený bolestí, ale určitě tam něco bylo. „Tak proč…“ sakra. Co měl říct? „Proč-“
            „Přestaň. Prostě přestaň. Nikdy předtím jsi nebyl tak upovídaný, takže vím, o co se snažíš.“ Cvakla zbraň, kov sklouzl po kůži, a pak se konečně plně objevila.
            Vlasy měla svázané do ohonu na vrcholu hlavy. Měla na sobě další z jeho triček a vyprané tepláky. Obě věci byly srolované, aby se vešly na její menší postavu. Na několika místech byly viditelné boule. Vypadalo to, jako by ukradla… čtyři z jeho zbraní. Ne, že by mu na tom záleželo.
            Gideon chtěl mezi nimi uzavřít vzdálenost, chytit ji a připomenout jí, jak dobře jim spolu bylo. Oslabený a v bolestech, se konečně jeho kolena podlomila a on se zhroutil na zem.
            S výkřikem obav, vykročila směrem k němu. Těsně před kontaktem se však zarazila. Couvla. „Pochop to prosím, Gideone.“ Studeně, tak chladně, a to bylo mnohem horší, než její nedostatek citu. „Musí to být takhle. Být s tebou… bolí. Příliš mnoho stojí v cestě. Jsem pro tebe příliš velký závazek. A vím, že to není tvoje vina, je moje, ale to nic nemění.“
            Každým instinktem toužil, aby jí řekl, že není přítěží. Ale nemohl. Pravda nebo lež, věděla by, co má na mysli. NeeMah ji ovlivnila příliš snadno. To ovšem znamenalo, že Scarlet nestála za to riziko.
            Stála za každé riziko.
            Ale chtěl, aby byla šťastná, i kdyby to znamenalo ublížit sobě samému, a ona si nemyslela, že by mohla být šťastná s ním. To by jí ublížilo.
            Představa, že by ji zranil, ho ničila. Už vydržela příliš mnoho.
            „Kromě toho,“ pokračovala v lhostejném postoji. Zamračeně si třela spánek, jako by jí bolela hlava. Nebo možná, jak ji podezříval, její démon byl tak hlasitý a rozrušený jako jeho vlastní. „Jak jsem říkala, udělám vše, co bude v mých silách, abych si udržela svoji paměť čistou. Pokud budu muset proniknout do Tartaru a unést řeckého boha Paměti, tak to udělám. A až to udělám, nebudu si tě pamatovat, takže není důvod začínat něco, co nemá budoucnost.“
            Ne, ne, ne. Přišlo od Gideonova démona. A ještě…
            Trhl sebou, když se pokoušel pohnout, mávl rukou směrem ke dveřím. „Potom tedy zůstaň.“ Jestliže potřebovala odejít, aby mohla být šťastná, budiž. Ale až se uzdraví, a Pevnost bude v bezpečí, půjde za ní. Nějak, nějakým způsobem, dokáže, že s ním bude šťastná. Znovu se nestane, že se bude manipulovat s její pamětí. Nikdy.
            „Sbohem, Gideone,“ řekla a pak zaváhala, jen chvíli předtím, než od něj odešla pryč a ven z jeho pokoje.
            Ne! Ne! Moje. Vrať se! Lež křičela, a to bylo poslední, co věděl.

            

7 komentářů: