sobota 22. dubna 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 12



Dveře po obou stranách ulice se rozletěly a skupinky mužů se vyřítily ven z budov a rozeběhly se do všech rohů hlavní ulice a křičely věci jako: „Chyťte ho!" „Odřízněte ho!" „Zaplatím za něj!" a „Nenechte ho utéct!"
Nadávající Dayn se vyhýbal jedné klátící se skupině, otočil se přes rameno a skočil do silnice, máchající mečem v širokém oblouku, který byl spíš určený k zastrašení více útočníků, než aby jim ublížil. Jeho mysl závodila, zarazila se na myšlence u té zatracené čarodějnice, a co teď? Byli ve zdrcující přesile, ale vesničany pobít nechtěl. Snažil se je zachránit, sakra!
Zoufale se rozhlížel, zatímco máchal plochou svého meče, aby se držel od skupiny v bezpečné vzdálenosti a přitom hledal alespoň úzkou skulinu k útěku a hledal-
„Teď!" vykřikl nějaký hlas.

Příliš pozdě, vzhlédl a viděl, jak se přímo na něj snáší rozevřená pevná síť.
„Syn-" Obrátil se pro šíp, ale síť na něj tvrdě dopadla a srazila ho k zemi.
S řevem se vydrápal zpátky na nohy, ohromen, jak se snažil bojovat proti pevným okům. Dostal se rukou k meči a sekl jím, uslyšel výkřik bolesti a viděl, jak se vesničané na vteřinu stahují. Ale netrvalo to dlouho; semkli se znovu, jakmile se osvobodil ze sítě, odskočil dál a přitom máchal mečem. Natáhl se pro svou kuši, ale byla pryč.
Byl obklíčen, ale vesničané si pro něj nešli, místo toho váhali, drželi se ve svých skupinách, když přecházeli sem a tam a pobízeli jeden druhého. Jen na okamžik mu jejich váhání nedávalo smysl. Pak si uvědomil, že se bojí, že se chystá proměnit, netušili, že se přeměnil jen dvakrát v životě a nemá v úmyslu to udělat znovu. Ne, když část jeho slibu k otci bylo vzpomenout si na své pravé já, které nebylo vlkodlakem.
Srdce se mu raketově rozbušilo, když si procházel svůj rodokmen magie, probouzel své skryté tesáky, které se mu draly skrz dásně. Pak vycenil zuby a zavil na nejbližšího vesničana, ve snaze ho co nejvíce vyděsit.
Muž vykřikl a ustoupil, klopýtal, až vrazil do muže za sebou. Oba spadli a další tři se dali na ústup, jakmile se Dayn dal úzkou uličkou a rozběhl se jí, aby se dostal mimo obklíčení. Na okamžik si myslel, že to zvládne, ale pak si všiml mužů na vnějším okraji davu, jak se přibližovali a začali uzavírat nové obklíčení.
Zzzt. Buch! Šíp prosvištěl kolem mužů a zabodl se do protější budovy. Vykřikli a ustoupili, když se za prvním šípem jako raketa přiřítil další a zapíchl se k nim blíž, před barel na dešťovou vodu.
Dayn se nezastavil, aby se ptal, kdo a jak; sklonil hlavu a táhnul svůj zadek k nejbližší vesnické bráně.
„Zavřete bránu!" vykřikl ten, kdo šel za ním a před ním se dva muži vyškrábali z vratké strážní chatrče a přesunovali se, aby zavřeli těžké veřeje dveří, které se pohybovaly na těžkopádných pantech.
Tohle nezvládne.
Náhle se za ním ozval dusot kopyt a zaslechl známý hlas: „Dayne!"
A jeho srdce. Se zastavilo. Zemřelo.
Jeho tělo se dokázalo držet v pohybu, když se ohlédl přes rameno, ale zbytek těla mu ztuhl při pohledu na Redu, jak se k němu žene tryskem na lyso - lícím hnědákovi s bílýma okrouhlýma očima. Měla na sobě mix oblečení, v kterém ji viděl naposledy, spolu pak s několika stylovými kusy oblečení Eldenu, včetně přiléhavých kalhot a bot, které většinou nosí členové kavalérie nebo elitní stráže. Byly staré, ale královské barvy na lemu stále jasně zářily.
„Redo," zašeptal skrz stažené hrdlo, které bylo náhle vyschlé ze směsice radosti a zděšení. „Sladcí bohové."
Vesničané se rozprchli jako spálené listí, když se k němu dostala. Pak řídila pomocí svých kolen a své váhy, když si připravovala šíp do svého elegantního luku. Pak vypálila šíp, který se zabodl do obecní brány, ne o moc dál než jednu dlaň od jednoho z mužů, kteří zápasili, aby bránu zavřeli. Oba muži vykřikli, stačil jim na ni jediný pohled a vzali do zaječích, takže nechali napůl zavřenou bránu bez dohledu.
„Chyť se!" Natáhla se k Daynovi s nabízenou rukou, když jí obemkl zápěstí svými prsty, vymrštil se natolik, aby se vyhoupl za ni. 
Byl to známý pohyb, který stokrát opakoval s Nicolaiem, někdy i se svým otcem. Ale hnědák se na cestě vylekal a bázlivě zaržál, smekl se, ale udržel se na nohách, i když byl otřesený bleskovým přívalem šípů, který jej nešikovně minul na boku.
„Páni!" Reda začala tahat za otěže, ale pak se ohlédla na vesničany a rozmyslela si to: „Vydrž!"
Dayn dělal, co mohl, aby se udržel bez třmenů na zadní straně starého sedla, když Reda kličkovala s bílookým hnědákem vesnickou bránou a ven na hlavní cestu, kde uháněli ještě dobrou míli, než začalo být zvíře unavené, začalo zpomalovat na hrbolaté cestě do cvalu, a pak do pro chrup velmi nepříjemného klusu.
Přestože byl kůň rozrušený a nervózní, odmítl se uklidnit do té míry, že všechno, co Reda dokázala udělat, aby mohl Dayn seskočit, bylo točit se s ním dokola. Brutálně vyhodil zadníma nohama a poskočil, ale ona mu přitáhla otěže a po několika frkáních a vzpínání se, se začal konečně uklidňovat a jako funící slon supěl na Dayna.
Ten jen stál na cestě a zíral.
Neřekla nic, ani když se setkala očima s jeho chladným, nic neprozrazujícím výrazem. Po chvíli zvedla bradu, jako by chtěla říct: Tak co?
„Můžeš jet," řekl, což byla smrtelná stupidita, protože to byla nejdůležitější věc. Ale pohled na ni, jak sedí obkročmo na koni s vypoulenýma očima, nesoucí zbraň ze své říše a oblečenou do věcí z obou říší, posunul jeho vnímání, rozčiloval ho a nahradil strach v jeho širokých modrých očích.
„Byla jsem chvíli členem Pony klubu a na vysoké škole jsem hrála pólo." Odmlčela se. „Tohle a lukostřelba byly dva nejbližší sporty, které se blížily životu v pohádce. Do teď."
Měl jí říct, že ji tu nechce, v tomto vraku království, v němž jí nedokáže ochránit a dělat svou povinnost. Ale teď, když byla opravdu tady, chtěl padnout na kolena a děkovat bohům a magii, chtěl líbat její prsty na nohou a pokračovat cestou od jejích nohou a nějakým způsobem dát všechno mezi nimi do pořádku, už jen kvůli tomu, že je tady.
Z království byla pustina, Moragh poslala vesničany proti němu a vypsala odměnu na jeho hlavu, jeho sourozenci nebyli k nalezení a vzhledem k tomu, kolik jí v zemi proudilo, Čarodějova moc musela být obrovská.
Ale náhle jeho srdce ovinula nelogická radost, když tam stál a zíral na ženu, která vypadala jako něco z jeho vlastních dětských příběhů - bohyně lovu, nebo snad patronka elitní královské kavalerie. Přestože byla součástí vlkodlačí říše, věděl, že ji bude milovat a starat se o ni za jakýchkoliv okolností.
V hrdle ho pálilo potlačovanými emocemi. „Použila jsi kouzlo Eldenu."
Ale ona zavrtěla hlavou. „Poslali mě sem."
Jeho krev rázem ochladla. „Jak ses potom…?“
„Tvůj otec. Alespoň si myslím, že to byl on. Táhl mě vírem, řekl mi, že ti musím pomoci projít celou cestou do zámku a že je nutné, aby sis vzpomněl na své pravé já. A až to udělám, budu se moct skutečně vrátit domů."
„Já vím, čím jsem a čím musím být - princ Eldenu, se vším, co to obnáší." Odmlčel se, rukou si promnul obličej.
„Proč ale poslal zprávu po tobě? Proč si nepromluvil se mnou, když jsem byl ve víru?"
Prohlédla si ho. „Mám o tom takovou teorii. Dostala jsem se sem před pár hodinami, koupila si sem MacEvoye-" ukázala na hnědáka, který stál na plochých nohách, očima podezřívavě poulil – „a oblečení, které by nekřičelo, outsider‘ tak očividně. Pak jsem jen… já nevím. Rozjela jsem se. A to mi dalo čas na přemýšlení."
Stále pracoval na tom, aby vůči ní dohnal rozdíly. Strach byl pryč, nebo alespoň byl hluboce pohřben, že nemohl znovu prohlédnout. Byla mnohem klidnější a vyrovnanější, pohodlně usazená na koni, přesunovala váhu a na sobě lehce připevněný luk přes záda, jako kdyby byl vyrobený přesně pro ni. Královnina stráž by byla hrdá na to, kdyby mohla mít takovou ženu jako je ona. Zpomal, nabádal se v duchu, příliš dobře si uvědomoval, že celý jejich vztah byl jeden velký úprk, a že jediný chybný krok v takové rychlosti by mohl být fatální. „Tvoje teorie?" pobídl ji, když nepokračovala.
Setkala se s jeho pohledem a řekla: „Myslím, že jsem zkouška."
„A… Aha." Zíral na ní. „Ne. To není možné."
„Je to tak?" Přendala si otěže do jedné ruky, překřížila si paže a podíval se na něj.
Ne, to by nebylo možné, to věděli oba. Něčím dalším by si jen zatěžkávali mysl. Měl by myslet na své priority a své pravé já. A stejně jako hlas, který k němu přišel, když se vznášel mimo své tělo a vyžadoval od něj oběť výměnou za další šanci, magie a jeho otec by se ho mohli snažit naučit lekce, o kterých se nedávno dozvěděl, takové, co by mu pomohly zvládnout Elden. Soustředěnost. Obětavost. Disciplína. Pokora.
Bohové, ne. Takhle ne. Chtěl, aby to bylo o ní, chtěl být s ní. Jejich společně strávený čas by byl nejjasnějším místem a to nejen v posledních dvou desetiletích, ale ve všech letech jeho života. S ní byl mužem, jedincem, milencem, druhem.    
Oběť.
Opatrně upřel pohled na koně a přešel k ní. Hnědák se chtěl postavit na zadní, ale pak ustoupil, držel se při zemi, nozdry se mu rozšířily, když se vedle nich postavil dost blízko na to, aby se dotýkal její nohy, i když se nedotýkal.
Vnitřně vnímal křivky jejích dlouhých, svalnatých nohou pod jezdeckými kalhotami a známá královská koruna vyražena do kůže v horní části její holínky nyní nesla poškození, jež bylo součástí povstání, jakýsi organizovaný odpor. A hluboko uvnitř něj, kde přebývala vlkodlačí magie, vzrušení a uspokojení, se vše mísilo při pohledu na ni, jak nosí jeho rodové barvy. Toužil ji zahalit hedvábím v těch samých barvách, chtěl si užívat jejich kluzkou měkkost po jejím těle, pak se opájet stejnými cestičkami svýma rukama a rty. Ještě se ani nezačal zabývat její ztrátou a stěží chápal její návrat.
Ale bohové Magie a Propasti, mohlo být pravdou, že je jen testem, výzvou k souboji se sebou samým, aby prokázal, že se poučil. A připomněl si, že Elden ho potřebuje - nebo spíše mají plnit své povinnosti navzdory svým pocitům.
Nemluvě o tom… jaké jsou její pocity? Nedokázal je rozpoznat kromě její hlídané netečné masky, té, která jako by říkala: Taková je situace. Co budeš dělat? Věděl, že z pohledu otcových elitních bezpečnostních sil to souviselo s ochranou lidí. A to poslalo domů jeho novou sebedůvěru, neboť měl podezření - vzniklé, hluboce zakořeněné přesvědčení, že to všechno bylo jí - ale také, že měla svůj vlastní život mimo jeho, její vlastní povinnosti.
Když ji požádal, aby šla s ním, byl tak pohroužený do toho, aby dovedl věci do konce, byl tak soustředěný, aby získal, co nejvíce vášně, že ztratil ze zřetele její potřeby a touhu mezi nimi. O to víc jí lhal - mlžil, ano, ale je to těžký hřích oproti lži. A je tu také skutečnost, že jí to nikdo neřekl. Stejně jako skrýval své já ohledně pití krve - před Keely, plánoval odejít od Redy zcela neznalé historie prokletí, které jej proměnilo v jeho vlastní kořist.
Zkurvysyn. Nevyrostl tak, jak by předpokládal.
Uvědomil si, že natahuje už tak vypjaté ticho, snažil se přijít na slova, ale nevěděl, kde začít, nebo jak. Ani to, jestli by se o to měl pokusit.
Ale ano, musel to zkusit. Dlužil to svým citům i jejím.
Dotkl se jejího kolene, obtočil své prsty kolem masa a kostí, což naznačovalo, že se blíží, ale doufal, že jeho dotyk bude brát jako upřímný, přes přerušené pouto, které jednou nebo dvakrát pocítil. 
„Tak jsem spěchal, že jsem ztratil ze zřetele svou čest a že máš stejné právo chtít po mně stejnou poctivost, jakou jsi mi nabídla ty. Za to se stydím." Sevřel prsty na jejím koleně. „U všech bohů, Redo, je mi to moc líto."
Na sekundu zbělela, strnula ve výrazu, ale pak se její výraz změnil v tvrdý a spalující, oči se jí nebezpečně zableskly, když se sklonila, aby odtáhla jeho ruku a zasyčela: „Tobě to je líto? Okouzluješ mě, ty bezbožný bastarde."
Prohnal se jím šok. „Já-"
„Neopovažuj se to popírat. Možná neovládám magii, ale dokážu dobře odhadnout, když se vymývá mozek." Napřímila se v sedle a dotkla se otěží klidného hnědáka, který se znovu rozzářil, zahrabal kopytem a hodil hlavou, zatímco sem a tam zastříhal ušima. „Když jsem byla s tebou, na ničem jiném nezáleželo. Bylo mi jedno, kde jsme byli nebo co jsme dělali, dokonce ani co se dělo všude kolem nás. Udělala bych cokoliv, oč bys požádal." Zírala na něj přes závoj slz. „Cokoliv, zatraceně. Na, Je mi to líto‘ se nemusíš snižovat."
Její slova jej zasáhla, o to víc si přál, aby se narodil jako prostý člověk v prostém životě, který ji jednoho dne potkal na ulici, aniž by se zúčastnili okolního chaosu. Ale nebyl to přesně ten typ myšlenek, který ho dříve dostal do problémů?
Jednu jeho část dokonce napadlo, jestli by nebylo lepší nechat se přesvědčit, že ji okouzlí. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby okouzlila ona jeho - protože nenáviděl vědomí, že by cítila stejné šílené smýšlení znamenající, že by pro ni svět zmizel, stejně jako se mu chtělo stáhnout ji ze sedla a chytit ji, políbit ji, mluvit s ní, dokud by mu neodsouhlasila, že jim dá šanci.
Ale tohle nemohl udělat. Prostě nemohl. Nemohl mezi ně postavit další lež.
„Nebylo to okouzlení," řekl a přitiskl si ruku na hruď, kde by rád cítil její dlaň, aby cítila jeho srdeční tep. „Přísahám na svou duši."
Její oči se zúžily. „Muselo to být tím."
„Nebylo." Neopakoval přísahu. Buďto mu uvěří, nebo ne. Měj víru, nutil ji v mysli. Znáš mě. Ale věděla, že ho zná tak dobře?
Chvíli nic neříkal; mohl téměř vidět její vnitřní boj, jelikož se jí zobrazoval ve výrazu tváře. Chtěla věřit, ale sama za sebe mu již nevěřila, nevěděla, co je skutečné a co není.
Znal ji. Rozuměl jí - a bohové, chtěl, aby mu věřila. Propasti, prostě a zatraceně, strašně ji chce. To byl nepořádek, to byl nepořádek.
Nakonec řekla: „Mohl jsi mě okouzlit, aniž bys to věděl, aniž by sis to uvědomoval?" Vypadala nešťastně, jak doufala, jako by věděla, že by to bylo jednodušší, kdyby byli v rozporu. Nebo možná jen vidí, co vidět chtěla.
„Žvýkal jsem Vlčí spánek, abych zablokoval vlkodlačí magii." Použitím Keely pomohl také odsunout své touhy, ale nemyslel si, že by to někomu ublížilo, kromě sebe samého. „To, co jsi viděla, byla moje teprve druhá přeměna. Tu potřebu důsledně potlačuji, takže bych nikdy nezapomněl, kdo jsem a co jsem čekal."
„A teď?" Rozhlédla se po stranách lesa na obou stranách silnice. „Nevidím žádné stromy Vlčího spánku."   
„Magie v království funguje odlišně. Budu muset tvrdě pracovat, aby se to tu změnilo. A to já nemám v úmyslu. Všechny zprávy, co jsem v myšlenkách obdržel, říkají, že musím být sám sobě zcela věrný, jestli mám mít šanci proti čaroději. Což znamená zůstat co nejdál od vlkodlačí magie."  
„Přesto ses vrátil zpátky po oblouku."
Nedokázal číst v jejím výrazu, nevěděl, co by chtěla, aby řekl. Jeho lepší úmysly jej nabádaly, aby ji nechal na pokoji, ale on s pomocí Bohů přešel rovnou k upřímnosti. „Byla jsi v nebezpečí a já neviděl jinou možnost."
„Ty…“ odmlčela se, pak zavrtěla hlavou. „Nevadí. A děkuji ti. Že jsi mi zachránil život."
Přikývl, ale nic neřekl. Oba věděli, že v tomto procesu málem obětoval naděje celého království. A jakého prince to z něj dělalo?
Vydechla, přikývla, jako kdyby dosáhli dohody. „Tak jo. Dobře. Měli bychom pokračovat, než si vesničané posbírají své vidle a pochodně a přijdou si pro nás." Vykopla nohama mimo třmeny a posunula se v sedle, aby mu udělala za sebou místo. „Nechala bych tě řídit, ale nemyslím si, že by si tě MacEvoy oblíbil."
„Musí být schopný vnímat vlkodlačí magii." Což bylo zatraceně depresivní, protože jednou z věcí, na kterou se v Eldenu těšil, bylo opět se v sedle koně vydat na pronásledování.
Neřekla nic, ale její oči byly plné soucitu, když sevřela otěže v jedné ruce a druhou držela mimo.
Na okamžik zaváhal, přál si, aby dokázal říct něco, co by rozpletlo změť, v jaké skončili, ale byli s ní spojení a tolik zmatku bylo kolem nich. Ta správná slova k němu však nepřišla. Pravděpodobně ani neexistovala.
Vydechl, vzal ji za ruku a otočil se k ní, ale zůstal raději v zadní části sedla a držel se jeho okraje, aby udržel rovnováhu, než aby ji objal kolem pasu, což beztak toužil udělat. A jak jeli do prvního zčervenání soumraku, většinou mlčeli. Až na to, že mluvili o tom, co bylo nutné, po tom všem. Teď měli jiné věci na práci.
Tohle je vážně k vzteku, pomyslel si. Ale najednou slova z lidské říše nepřicházela stejně snadno jako předtím, jako v posledních dvaceti letech, která byla vlastně zbytečná, teď když se vrátil do své říše.
Tato myšlenka byla zatraceně znepokojující. Horší byly poslední tři dny, zdály se být trochu vzdálené a nezřetelné, jako kdyby se staly někomu jinému v jiném životě. Bylo to, jako kdyby byla už Reda pryč, jako by už zapomněla, co měli společného, i když od něj seděla pouhý kousek.
„Objevíme se ve světě," poznamenala Reda pozdě v noci, když pověsila jejich misky nad malý oheň. „Tahle jeskyně je mnohem hezčí, než ta posledně. Dokonce je její součástí i nádobí."
„Dnes večer jeskyně, zítra hrad, Bohové to tak chtějí," řekl Dayn ze zadní části prostoru, kde společně na dlažebních kostkách sestavili ze staré ohrady malou improvizovanou ohradu pro koně. Obrovská jeskyně sloužila jako úkryt bandě psanců, které Dayn společně se skupinkou gardistů sledoval a zatknul těsně před útokem čaroděje. Nabízela malý potůček, hromady užitečných věcí, které se zlodějům jaksi ztratily, tři východy do různých částí lesa a stání pro hnědáka, který se i nadále jmenoval MacEvoy, po majiteli obchodu, přestože stoicky klidná osobnost, jak si původně myslel, přímo souvisela s jeho chlupatou hlavou, jak se Daynovi napodruhé ukázalo.
Kůň byl příliš unavený a hladový, aby zůstával v plné síle z takové paniky a taky byl už unavený z nošení vlkodlaka, ale když vyluxoval své bochníky na cestu od jeho prodejce, nadále na Dayna mířily oční bílé kruhy.
Nebylo divu, že neměli žádného normálního koně ve vlkodlačí říši. Pravděpodobně všichni umřeli strachem anebo byli snězení. Nebo oboje.
Otřásl se při tom pomyšlení. Rozléhající se srkání - chroupání se jí ozývalo v hlavě, když se podívala na Dayna a postřehla, že se na ni dívá.
Oba se vyhnuli konfrontaci a vrátili se ke svým úkolům, ale už tak napjatý vzduch mezi nimi se i nadále kumuloval, a bylo to tím, že se to stupňovalo od chvíle, kdy se snažil ze všech sil nedopustit, aby se jejich těla dotýkala.   
*****
Byla možná existence nebe a pekla vedle sebe, nebo jak se toto místo nazývá?  Měla za to, že ano, jelikož se na takovém místě právě nacházela.
Jedná její část, ta idiotská, se hřála pomyšlením, že jej zachránila tak velkolepě, a má ho teď blízko sebe. Její druhá část jí neustále připomínala, že poslední dva dny strávili sladkým milováním a šukáním do oslepnutí, což je oba uspokojovalo a to vyvolávalo neustálé erotické vzpomínky, jak se noc vlekla. Smyslové opakování ji mučilo, měnilo její vnitřnosti v roztavené horko a podněcovalo trhavou touhu mezi jejíma nohama pokaždé, když na něj pohlédla a měla za to, že je čas jít do peřin.
Další část ji však nabádala, že by bylo lepší vyspat se venku v chladné a mlhavé noci. Ta část, která si byla příliš vědoma prstencových očí MacEvoye a jeho zploštělých uší a ona věděla, že by měla trvat na noclehu u koně - jako kořist zvířete, jímž bylo - a udržet si tak odstup.
„Dušené maso se zeleninou je téměř hotové." Prohrábla kousky namočeného masa plovoucí v hnědé louži, která vypadala naprosto nechutně, ale skvěle voněla.
„Mně nech ty poslední tři příčky nahoře."
 Vrhala letmé pohledy a tentokrát ji přichytil, než se stačila odvrátit, když několik vteřin zírala na jeho široká ramena, jak ukládal poslední příčky na své místo a připevnil je opotřebovaným lanem, které zachránil. Košile z plédu mu láskyplně obepínala jeho svaly, to jí dojemně připomínalo, jak bylo cítit, když se rukama pohybovala nad ním, jak chutnala jeho kůže, jak se zdálo, že instinktivně věděl, jak se jí dotýkat, jako kdyby opravdu mohl číst její myšlenky, i když tvrdil, že to nedokáže.
Chtěla mu věřit, stejně jako chtěla věřit, že mluvil pravdu, že jím není okouzlená…, ale zároveň aniž by to byla výmluva, musela připustit, že všechno, co udělala, bylo z vlastní svobodné vůle, tvrdě a rychle se zamilovala do pohádkového prince, který se ukázal být mnohem složitější, než si myslela.
Seskočil, naposledy zkontroloval ohradu, zatímco MacEvoy sledoval každý jeho pohyb. Poté, spokojený, si Dayn setřel pot a zamířil k ohni.
Reda se rychle podívala stranou a soustředila se na míchání guláše, který se nezlepšil ani nezhoršil usilovným mícháním. Ruce se jí třásly, uvnitř se jí zažehlo horko a potřeba. Nechtěla být s vlkodlakem, lhářem ani manipulátorem, ale chtěla být s Daynem. Ale nemohla mít všechno.
Matko, co mám dělat? Otázka přišla nezvaně; bylo to už dávno, kdy se přestala ptát matčina ducha o radu. Ale i když si říkala, že to je směšné, pořád uvnitř naslouchala několik sekund, pak uvažovala. Protože kdyby skutečně byla nějakou částí kouzelná, možná, jen možná…?
Přesto žádná odpověď nepřišla. A když se k ní naklonil příliš blízko, a nalil si polovinu guláše do velkého cínového hrnku, který našel a vytáhl z řeky, její dech se zúžil a její vnitřnosti se toužebně stáhly. Ale ve stejné chvíli jí hrozily vytrysknout slzy, tak je mrkáním zatlačila, což bylo pekelně těžké, jak se v ní usadila nová realita.  
Ztratila matku i Benz. A zítra, buď takovým či takovým způsobem nejspíš ztratí i Dayna. Čehož bude litovat víc, než dnešního večera s ním… nebo ne?
„Redo," řekl přidušeným hlasem. „Proboha, mluv se mnou." Jeho strhaný tón ji přiměl zvednout hlavu a střetnout se s jeho smaragdově zelenými duhovkami, kterými ji polapil.
Přála si ztratit se v jeho očích, v jeho polibku, v teplé síle jeho paží. Ale co potom? Ptala se logika, bohužel to dávalo smysl. Protože, kdyby se spolu dnes večer milovali, věděla by, co je zač, že jí lhal, vždycky by věděla, že ustoupila, že se dokonce nechala svést, aniž by se mohla vymlouvat na enthrallment.  
„Nemůžu," řekla s nádechem, odmítla nejen konverzaci, ale všechno, všechno, co souviselo s ním.
Oči mu pohasly, ale netlačil na ni. Jenom přikývl, vstal a s gulášem se odebral zpět k okraji ohrady, kde se usadil zády ke zdi s očima upřenýma k hlavnímu vchodu, nikoliv na ni. Ale vnímal ji, což věděla, právě tak jako vnímala ona jeho celou dlouhou noc.
Dobře si ho byla vědoma, jako on jí, pak se táhle napil několika loky vody z měchu, který tam nechal při práci. Věděla, že když odložil měch, natáhl si nohy, posunul své mohutné tělo s jemným povzdechem, což znamenalo, že se usadí a i ve spánku bude ve střehu, připravený reagovat v každém okamžiku. Zavřel oči, ale neusnul hned.
Věděla, že byl vzhůru, protože vnímala jeho slabé reakce, když se nakláněla nad oheň a stočila se do svého pelíšku označeného jeho rodinným erbem, viděla odrážený lesk, když ji pozoroval přimhouřenýma očima.
Její srdce jí říkalo, aby šla s ním, ale její hlava říkala, že potřebuje, aby si stála za svým a odolala pokušení, nebo by toho v budoucnu litovala. Nechtěla popojít, i když chtěla prožít několik posledních nocí ještě jednou. Na konci, když zavřela oči, poslouchala syčení a praskání ohně, jelikož neměla odvahu vzít si, co chce, když všechno ostatní bylo tak nejasné.
Dnes ho sice zachránila, ale byla příliš velký zbabělec, než aby se k něčemu odhodlala.   

14 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!! Jste skvělí !!!! Díky moc !!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Veľká vdaka za skvelú kapitolu a teším sa na dalšie pokraťovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat