pátek 21. dubna 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 27


Imperia

Romulis přecházel po bílém písku Druinnu, čtyři slunce hřála jeho kůži. Teplo paprsků se nedalo srovnat s jeho vztekem.
„Děvka,“ zavrčel. „Nepotřebuju ji.“
„Koho potřebuješ?“ zeptal se ho jeden ze starších.

Několik kouzelníků stálo podél okraje moře, někteří se dokonce vznášeli ve vzduchu, pozorovali ho unavenýma očima. Odmítl mluvit nebo vzít na vědomí jejich otázku, v žádném případě.
Dál přecházel, vztek v něm rostl, tlačil na něj. Věděl, že Zirra pracovala na vlastní pěst, aby získala zpět svou moc. Byla tak odhodlaná mít Tristana.
Zirra byla předurčena stát se jeho životní družkou, a přesto toužila po jiném. Vždy hladověla po Tristanovi. Možná by tomu tak bylo celou věčnost. Přesto nechtěl jinou. Jenom ji. Jenom Zirru. Nechtěl jinou. Vztek, bolest a zoufalství v něm společně bojovaly a křičely.
„Děvka.“ Křišťálově čisté písky rozptýlily jeho ostré pohyby.
„Nikdy jsem netvrdila nic jiného.“
Hlas se ozval za ním. Romulis se otočil a zjistil, že se dívá do Zirrina nestoudného obličeje.
To zrádné sluce jí vzdávalo poctu, hladilo ji po tvářích, čímž jejím modrým očím dávalo jiskru. Dokonce i teď toužil po jejích rukách na svém těle, po jejích výkřicích v uších.
„Nechte nás,“ řekl kouzelníkům stále odvážně nebo pošetile. Šustění jejich stop se mu odráželo v uších.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se.
Vystrčila povýšeně bradu.
„Přišla jsem ti říct, že tě žádám o splnění tvého slibu. Přísahal jsi, že mi pomůžeš získat Tristana a já očekávám, že se tak stane – natrvalo. Některé z mých sil se již vrátily, ale stále potřebuji tvé.“
Jeho žaludek zabolel tak ostře, že málem vykřikl. V tu chvíli se v něm něco zlomilo.
Třeba to byla jeho trpělivost, možná jeho dobrá vůle. Ať už to bylo cokoliv, Zirra měla být jeho životní družka, a on už nebude tolerovat její vzdor. Už nebude tolerovat její posedlost jiným mužem.
„Sledoval jsem tě vzdychat po Tristanovi po mnoho cyklů,“ zavrčel Romulis, donutil ji chladně couvnout, obešel v písku stříbrný kámen.
„Skončil jsem s pozorováním. Skončil jsem s čekáním. Ty jsi moje.“
Její oči se rozšířily strachem, a možná troškou vzrušením. Zatvrdil své srdce proti ní. Dotlačila ho k bodu jeho trpělivosti, a teď ho musí rozptýlit. On musí rozptýlit ji.
„Skončíme s tvou posedlostí hned teď,“ řekl. „Pojď se mnou.“

Tristan seděl u kuchyňského stolu, tiše se mračil, když jedl snídani. Julia se ho snažila přimět, aby ji opustil. Snažila se získat jeho vyznání lásky.
Stále jím procházel šok.
To už z něj byla unavená?
Zavrtěl hlavou. Ne, ona ne. Milovala ho. Pronesl ta slova tolikrát, že se vypálila do jeho mysli. A ona je myslela vážně. Pravda se odrážela v jejích očích. Jeho hruď se sevřela, když si na to vzpomněl.
Milovala ho, ale byla ochotna obětovat jejich společný život. Pro něj.
Věděl dost o svém malém dráčkovi, tušil, že se nebude chtít dívat, jak žije v otroctví a nic s tím nedělat. To byl důvod proč… ji měl tak moc rád. Ano, on ji měl rád. Nic víc.
Jak by jí mohl říct, že to, co k ní cítí, ho ničí uvnitř?
Nechtěl to riskovat.
Po její smrti – jeho srdce se zkroutilo při tom pomyšlení – by mohl vydržet přenesení skříňky na novou guan ren, protože by věděl, že mohl konečně sdílet věrné přátelství se ženou.
Vzpomínky na čas, který strávil s Julií, ho budou držet šťastného po zbytek jeho života. Po zbytek jeho otroctví.
„Chci dnes zavřít obchod a strávit den prostě s tebou,“ řekla Julia.
Zasloužila si děti.
Ta myšlenka vklouzla do jeho mysli a zůstala tam. Ochraňovala dva pokoje pro své děti, protože snila o tom, že bude matkou. Tato žena, která mu dala svobodu, si zaslouží, aby se její sny splnily. Málem se vyslovil, ale zarazil své prohlášení právě v čas.
Zjistil, že pokud šlo o Julii, byl sobecký muž. Potřeboval ji hýčkat, až by se stal jejím snem. Možná by dokonce mohli společně poskytnout domov osiřelým dětem.
Nic z toho jí neřekl, ale věděl, že ona nebude mít klid, dokud nedostane jeho prohlášení.
„Co bys ráda dělala?“ zeptal se.
„Můžeme jít do kina nebo si zahrát minigolf. Mohli bychom dokonce…“ její slova se pomalu vytrácela.
Přímo před ní, vzduch začal houstnout, zkapalněl. Stříbrná mlha vířila a splétala se dohromady, stoupala až ke stropu. Julia zamrkala, nejistá, co vidí. Srdce jí bušilo, uskočila dozadu.
Tristan vyskočil na nohy, vytáhl své dýky. Mlha se začala šířit a stoupat po celé kuchyni. Když se okolí vyjasnilo, Julia zalapala po dechu. Její čelist klesla. Zirra stála vedle velikého muže, vypadal velmi rozzlobený, ještě víc, než, kdy ho naposledy viděla.
Julia se zaměřila na Zirru. Tady byla žena, která proklela Tristana, pokusila se zlomit jeho hrdost a jeho ducha, přinutila ho celou věčnost trpět.
Julia si nemyslela, že její další akce proběhne hladce.
Vykročila dopředu, pěst zaťatou, a praštila Tristanovu mučitelku se vší silou, kterou měla.
Zirrina hlava prudce trhla do strany a než se stačila vzpamatovat, Julia ji udeřila znovu.
„Zasloužíš si celoživotní utrpení,“ vyprskla Julia.
„A sakra, jestli nejsem připravená ti ho dát sama.“
Tristan ji chytil za rameny a prudce ji schoval za sebe. Jeho tělo se třáslo silou… strachu?
Julia ho sevřela v pase, nenáviděla myšlenku, že tento velký, silný muž mohl zažívat teror.
„Neubližuj jí, Zirro,“ přikázal.
„To mě chceš.“
„Máš pravdu. Já tě chci, ale ta mrcha bude trpět.“
Když Zirra zvedla ruce, Tristan se na ni vrhl, ale už bylo pozdě. V době, kdy k ní doběhl, už zaměřila oči nenávistně na Julii a vyslovila kouzlo.
Juliina víčka okamžitě ztěžkla a letargie jí projela žilami.
„Tristane,“ řekla, slábla každou vteřinou. Její kolena se podlomila. Naštěstí jí zachytil.
„Co si s ní udělala?“ zachraptěl směrem k Zirře.
Ona se jen samolibě usmála a promnula si konečky prstů svá zakrvácená ústa.
„Julie,“ zašeptal a vzal do rukou její tvář.
„Co je špatně?“
Žádná odpověď.
„Co si s ní udělala?“ zařval.
„Romulis mi pomohl získat zpět mou moc,“ řekla škodolibě Zirra.
„Využila jsem ji a použila kouzlo, které roznese nemoc po celém jejím těle.“
„Odvolej to,“ přikázal Tristan. Strach se hnal skrze něj, silněji než jakákoliv jiná emoce, jakou kdy cítil, protože věděl, že ho Zirra neposlechne. Byla vtělené zlo.
Pokud ho mohla uvrhnout do věčného pekla, i když tvrdila, že ho miluje, co by udělala s Julií? S ženou, která jí stála v cestě k získání majetku?
Juliina kůže rychle ztratila veškerou barvu, viděl modré stopy jejích žil. Byla tak tichá, tak bez života.
„Zachraň ji,“ zakuckal se, vidění se mu rozmazalo, když se obrátil na Romulise.
„Zachraň ji, hned.“
„Nemůžu,“ řekl Romulis, zuřivě se zamračil na Zirru.
„Druinni nemůžou navzájem zlomit svá kouzla, a to Zirra dobře ví. Proto jsem ji sem nepřivedl. Neměl jsem tušení, že si jí síla vrátila tak brzy.“
Tristan sevřel v pěsti Juliino oblečení. Potřeboval ji víc, než potřeboval další nádech. Cítil potřebu strávit věčnost tím, že bude poslouchat její smích a pozorovat její úsměv.
Reprezentovala všechno, co bylo dobré a správné. Nezasloužila si osud, který jí Zirra přichystala, mučení, které mohla vytvořit jen nestabilní mysl. Nemohl to dopustit. Nemohl dopustit, aby Zirra ublížila Julii.
Kdysi odmítl prosit tuto čarodějku o svůj vlastní život. Ale on by prosil o Juliin. S radostí.
Bez dalšího přemýšlení, něžně položil Julii na stůl a klesl na jedno koleno.
„Prosím, Zirro, nech mě žít život, jaký chci. Dej mi Julii zdravou a celou a klidnou. Prosím… Já tě prosím. Nech nás žít náš život.“
Romulis se mračil, přešel k němu a snažil se ho postavit na nohy.
„Nepros ji,“ řekl.
Tristan se nepohnul.
Zirrin úsměv zmizel a na jeho místo nastoupil úšklebek tak intenzivní, že ještě nikdy neviděl nic podobného.
„Co si myslíš, že děláš?“ zaječela.
„Ty se opovažuješ mě teď prosit? A kvůli ní? Ona není nic, ti říkám. Nic!“
„Nay, ona je všechno.“
„Nenechám tě to udělat. Kde je tvá skříňka?“
„Prosím, Zirro. Prosím,“ spěchal. „Jsem před tebou na kolenou, i když jsem přísahal, že nikdy nebudu prosit.“
Zirra zaječela: „Kde je tvá skříňka?“
Romulis pustil Tristana a chytil ji za ramena.
„Vidíš, co je ochotný udělat kvůli téhle ženě?“ dožadoval se, zatřásl s ní.
„Vidíš, jak moc ji chce? Jak moc nechce tebe?“
Vztek praskal mezi nimi.
„Ty nevíš, o čem mluvíš,“ vykřikla.
Znovu jí zatřásl. „Jak to, že si neuvědomuješ, že jsem chtěl, abys byla má životní družka?“
Odmlčela se jen na zlomek vteřiny, pak se pokusila odehnat jeho ruce, ale bez úspěchu.
„Neuvědomuju si to, protože to není pravda.“
„Lhářko. Dlužíš mi to. Nech Tristana a jeho ženu odejít, a dej nám šanci.“
Panika zaplavila Zirriinu tvář, pak se zarazila a pomalu usmála.
„Obávám se, že jsem již splnila tvůj požadavek, Romulisi. Řekl jsi, abych sem přišla, a já jsem tady.“
Poblíž jeho levého oka zaškubal sval, až ji nakonec pustil.
„Proklínám tě, Zirro. Ničíš všechny ve své životě.“
„Co se staráš, Romulisi?“ zeptala se povýšeně, nadšená svým vítězstvím.
„I bez Tristana bych k tobě nikdy nepřišla.“
Všechny emoce přelétly přes Romulisovu tvář. Poražený, spustil ruce k bokům a odstoupil od ní.
Tristan se snažil naposledy zachránit život ženy, kterou tolik opatroval.
„Uzdrav ji a nech mě být s ní, Zirro. Prosím.“
Sevřela pevně a zuřivě ústa, Zirra k němu přešla. Zírala na něj, její oči byly sotva viditelné pod hustými řasami.
„Postav se, proklínám tě. Postav se před svým pánem.“
Zůstal tam, kde byl, potil se, třásl. Zirra nehodlala vyhovět jeho žádosti. Existovala jediná věc, kterou mohl udělat. Jeho žaludek se bolestivě stáhnul. Jak velké bude jeho utrpení?
Nezměrné.
Ale on by udělal cokoliv, aby zachránil Juliin život. Cokoliv.
„Přísaháš, že vyléčíš Julii,“ řekl, „a necháš ji a její rodinu na pokoji, jestli ti dám skříňku?“
„Aye,“ řekla Zirra dychtivě.
„Přísahej na Kyi-en-Tra Krystal,“ dodal Tristan. Takový slib nemohl být nikdy porušen, aniž by nezemřela, a oba to věděli.
Neváhala.
„Přísahám.“
„Dovol mi nejdřív říct sbohem,“ řekl. Umíral uvnitř, postavil se na nohy a naklonil se k Julii, šeptal jí do ucha: „Pamatuj si mě s láskou, sladký dráčku, neboť já na tebe nikdy nezapomenu. Žij své sny. Miluj jiné. Měj děti a buď šťastná.“
Zasténala.
Vtiskl měkký polibek na její rty a snažil se zapamatovat si její rysy, zatímco všechno se v něm hroutilo, umíralo.
„Je to tam,“ řekl Zirře, ukázal bradou ke květináči.
Na vratkých nohách, Zirra krok za krokem směřovala na místo určení. Když tam dorazila, klesla na kolena a pomalu vyndala falešné dno. Se zajíknutím pootevřela rty. Pomalu zvedla skříňku. Její chamtivé ruce kolem ní sevřely s úctou.
„Splnil jsem svou část dohody, Zirro, nyní splň svou.“
Přikývla a mávla rukou do vzduchu. Julia opět zasténala, hleděla na něj. Barva se jí již začala vracet. Úlevně vydechl. Bude žít, pomyslel si, když pomalu otevřela oči. Natáhla se po něm.
Ačkoliv to byla ta nejtěžší věc, jakou kdy udělal, přinutil se od ní odvrátit a čelit Zirře.
„Dnes v noci budeš v mé posteli,“ odsekla černovlasá čarodějnice, když kráčela k němu.
„Tam kam patříš. Vezmi nás domů, Romulisi. Vezmi nás domů.“
Bez jediného slova, Romulis mávl rukou do vzduchu. Jediná věc, která vyzradila jeho emoce, byl třes prstů.
Tristan ucítil stěny skříňky, jak se okolo něj stahují. Tma. Ticho. Jen vědomí, že je rozložen na části. Předtím by ho zabilo jít dobrovolně do vězení, ale teď, teď byl za to šťastný. Julia byla v bezpečí a on ochotně čekal na další předvolání, protože věděl, co musí udělat.
„Pojď.“
Zaslechl Zirru, jak ho předvolává a poslechl bez váhání. Objevil se v její ložnici. Stěny, postel, podlaha, všechno bylo bílé, tak jak si to pamatoval. Také její srdce bylo černé, jak si ho pamatoval.
„Zirro,“ řekl tiše, malátně.
„Aye.“ Usmála se, stála nahá a připravená před krbem. Plameny za ní vzplanuly, osvětlily její tělo zářícím jantarovým světlem.
„Jsem tady, můj mazlíčku. Můj úžasný otroku.“
„Čekal jsem na toto povolání,“ řekl a ona zachytila pravdu v jeho hlase.
Její úsměv rostl. „Řekla jsem ti, že Julia nic neznamená.“
„Tak jsi to řekla.“
Nyní její oči změkly.
„Znovu jsi můj.“
„Tak to vypadá.“
„Pojď sem a uvítej mě polibkem.“
Udělal to, nenáviděl každý krok, který ho přivedl blíž k ní. Ve chvíli, kdy k ní došel, vzala jeho tvář do dlaní a stiskla jeho hlavu. Jejich rty se srazily. Nenáviděl její chuť, její vůni. Způsob, jakým pohybovala ústy proti jeho.
Způsob, jakým ho škrábala zuby. Když nespolupracoval, odtáhla se zpátky, oči se jí zúžily.
„Pomůžu ti na ni zapomenout, i kdybych tě měla zabít.“
Tristan ustoupil, a zkřížil ruce na prsou. Byl připraven, aby konečně vzal svůj osud do vlastních rukou.
„Musím ti nejdřív něco říct.“
Netrpělivě ho zatahala za košili, dokud nebyl jeho hrudník odhalený a ona a mohla lízat jeho bradavky.
„A co je to, otroku?
Potlačil své emoce. Díval se, jak se jí oči rozšířily nadějí.
Ujistil se ve svém rozhodnutí.
„Miluji…“
„Ano,“ zasténala. „Pověz mi to.“ Její nehty ho poškrábaly po hrudi „Řekni mi, koho miluješ. Čekala jsem celý život, abych tě slyšela pronést tato slova.“
„Já… miluju… Julii.“
Pronesl tři slova, což kdysi považoval za nemožné. Tři jednoduchá slova, která byla najednou reálná a plná emocí, víc, než co kdy pronesl.
Prudce se nadechl, cítil, jak se mu srdce naplnilo silou lásky, kterou právě vyznal.
Miloval Julii. Ona ho posilnila, ne oslabila. Nesnažila se ho ovládnout, jen mu dávala lásku.
„Miluji Julii,“ řekl znovu.
A kouzlo, které Zirra nad ním držela příliš dlouho, se zlomilo.
Vzduch kolem něj se začal točit. Byl silou vržen ke zdi.
Cítil, jak se neviditelné řetězy zvedaly ze zápěstí a krku, a nutkání poslušně plnit příkazy sklouzlo z tíže jeho ramen. Zlomil se v pase, zařval a každým nadechnutím nasával vzduch do plic. A když se narovnal, věděl, že je volný.
Volný!
To vědomí mu nepřineslo žádnou radost. Pouze bolestivou připomínku, že je bez Julie.
Zirra zařvala vzteky a vrhla se na něj, bila ho a kopala.
Udeřila ho do zubů pěstí a škrábala ho nehty. Poznal její agonii, protože ji sám prožil.
Povzdechl si, zatímco Zirra zuřila. A čekal.
Aye, chápal posedlost této čarodějnice. On to pochopil téměř tak dobře, že jí mohl odpustit. Téměř.
„Nebudu mít klid, dokud nevytrpíš tisíc smrtí,“ vyprskla, pak se zhroutila na podlahu s ostrým výkřikem porážky. Už ho nevlastnila, a nemohla ho znovu proklít, protože ve svém srdci nosil opravdovou lásku.
„Nedělej si starosti. Budu trpět věčně,“ odpověděl, „protože jsem odešel od ženy, kterou miluju.“ Jak moc pravdivá byla tato slova. Jeho život byl ničím bez Julie.
Obrátil se k odchodu od vzlykající Zirry, když ho hromový zvuk zastavil.
Percen, velekněz Druinnů se objevil ve větrném víru, jeho královské roucho se třpytilo tyrkysovou a šarlatovou barvou látky.
Vlna síly, která ho doprovázela, málem srazila Tristana k zemi. Cítil, jak ho Nejvyšší kněz sevřel na paži a otočil se k němu.
„Chápu tvá slova, Tristane. Ale nejdřív…“ Percen pustil Tristana a namířil obviňujícím prstem na Zirru.
„Musím se s tebou vypořádat. Jsi ostuda našeho druhu.“
„Nay, já jsem to nejlepší z našeho druhu,“ zavrčela, pozvedla hlavu vzhůru.
„Jen pokračuj. To jen zvýší tvůj trest.“
Její povýšení, samolibý úsměv se vytratil. Vypadala přepadlá a sebrala ze země róbu ve snaze se zakrýt.
„A co Romulis? Pomáhal mi.“
„Nay. On pomáhal mně, snažil se tě rozptýlit od tvého plánu, a myslel si, že by si mohla v tomhle procesu přijít k rozumu.“
„Percene –“
„Řekl jsem ti, ať tohohle smrtelníka propustíš. Řekl jsem ti, že tvé činy se ti jednou vrátí.“
Tristan zíral na muže, který ho poslal přes celé galaxie a cítil se… prázdně.
Nemohl toho muže nenávidět za to, že ho poslal za Julií, o nic víc, než mohl pohrdat Zirrou, že cítila šíp lásky tak divoce ve svém srdci. Ale všechno, co teď chtěl, bylo vrátit se k Julii.
„Percene –“
Percen umlčel Zirru mávnutím ruky.
„Už nebudeš zasahovat do života smrtelníků nikdy více. Aliance je pro náš druh příliš důležitá.“
Zvedl ruce do vzduchu a vyslovil zaklínadlo podobné jako kouzlo otroka rozkoší, které Zirra vyslovila tak dávno nad Tristanem.
Zirra vytřeštila oči hrůzou, jak se její tělo stalo průhledným a pak v závanu kouře vklouzlo do skříňky, kterou kdysi zabíral Tristan.
Percen zvedl skříňku. „Dávám tě smrtelníkovi, Peterovi,“ řekl a poplácal víko.
„Chci tě daleko od svého syna. Byl tebou tak posedlý,“ zamumlal. „nemiloval tě. Možná, že když budeš nějaký čas pryč, uvědomí si svou chybu.“
Percen si povzdechl, pak se podíval na Tristana.
„Doufám, že Romulis brzy najde svou životní družku. Možná později Zirru propustím. Pro tuto chvíli se musí naučit, kde je její místo.“ Znovu mu položil ruku na rameno.
„Prohledal jsem celý svět, aby našel kouzlo, které by tě osvobodilo. Odpustíš mi to někdy?“
„Chápu to a odpouštím.“ A opravdu mu odpustil.
„Druinnové tě nechají na pokoji.“
„Počkej,“ vyhrkl Tristan.
„Chtěl bych tě poprosit o laskavost.“
Percen se zastavil, jeho výraz byl unavený, ale přikývl
. „Ptej se.“
„Tam v jiném světe je Julia. Žádám, abys mě poslal zpět za ní.“
Zavrtěl hlavou.
„Tvé místo je tady. Století si byl na jiných planetách, ale u nás tomu tak nebylo. Pro nás uběhlo jen několik cyklů. Jsme stále uprostřed povstání, a my potřebujeme vůdce, jako jsi ty, aby uklidnil rozzlobené masy lidí. Je mi líto, Tristane, ale musíš zůstat tady. Jak již bylo předpovězeno, tvůj prvorozený, bude jednoho dne vládnout Imperii.“
Tristan zamrkal, téměř se udusil vlnou touhy.
„Můj syn bude vládnout?“
„Tvé dítě ukončí spor mezi našimi lidmi. Napořád. Chceš tuto planetu uvrhnout do věčné války, jen abys byl se svou ženou?“
Část z něho křičela, nay. Další část křičela, aye.
„Přiveď tedy ke mně Julii. Ona mi může dát tohoto syna, protože nebudu otcem dítěte jiné ženy.“
„Co když si nebude přát přijít?“
Odmítal přemýšlet nad takovými událostmi.
„Přijde ke mně.“
Percen si povzdechl.
„Pak ti nabídnu toto – pokud strávíš příští období bojem proti povstání a stále budeš toužit po jiném světě – a budeš chtít, abych ji k tobě přivedl – tak to udělám.“
Věděl, že nemá jinou možnost, Tristan přikývl.


15 komentářů:

  1. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za další kapitolu. Jsem zvědavá kde budou nakonec bydlet.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitoly !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za skvelé pokračovanie a som zvedavá ako to bude pokračovať :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat