středa 22. března 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 11



S Daynovým hlasem, který jí zvonil v uších, Reda zamžourala vzhůru a zjistila, že visí ve stavu beztíže, obklopená podivnou splývající mlhou, která v některých místech byla bílá, zatímco jinde jiskřila barvami duhy a pableskovala v kuželu světla, který se zdál být nahodilý, a přesto nebyl. Měla přes rameno luk a v dlani svírala tři smutně vypadající šípy.

„Haló?" zavolala. „Dayne?" Puls jí hučel v uších. Jedna její část chtěla, aby to bylo jím, ale ta druhá ne. Možná, že jednoho dne o něm bude moci přemýšlet, aniž by slyšela odporné křupání masa a kostí, svalové chvění a vytí. Zatím toho schopná nebyla, možná jednou. Ale ještě dlouho ne.
Myslela si, že vzdálenost by mohla pomoci, být doma o samotě.
Ale tohle rozhodně nebyl její domov.
Co se to děje?
Pod kůží jí mravenčily nervy, podivné mrazení, ale varovalo ji, že to není dobré. Cestou do vlkodlačí říše nebyla při vědomí, ale na základě Daynova popisu to nebylo dobré, takhle by vír neměl fungovat. Předpokládala, že ji vír vcucne a pak ji zase vyplivne, žádné okliky.
Zůstaň v klidu. Tohle zvládneš. Přiměla se dýchat klidně, vyrovnaně, když si vybavila svou kuchyň doma v nejmenších detailech, vpravo dole nádobí ve dřezu a na pultu položené knihy. Pak pronesla matčino kouzlo. Místo toho, aby se objevila u sebe v kuchyni, promluvil na ni mužský hlas.
Tvoje práce ještě není dokončená.
Hlas jí zněl v hlavě, ale vycházel z mlhy, odnikud a odevšad. Mrazilo ji z toho až do morku kostí, i když ne proto, že by to bylo děsivé; byl to hluboký a dobře modulovaný hlas s formálním akcentem, slabě pyšný tón, který se vplížil do Daynova-
Ne. Nepůjde tam. Ne, když nedělá dobře jejím očím i žaludku a naplňuje její mysl zdrcujícím třeskem, lámajícího se vazu, vytím zlé bestie, která byla součástí dravce, části vraha.
Uvědom si, že hlas se ti jen zdá, jen na něco čeká, říkala si tiše: „Prosím, nechte mne to ukončit. Tohle není moje práce. Tohle není můj boj."
Jsi si tím jistá?
Její mysl se náhle zaplnila hrůznými obrazy, kamennými zdmi zničených desítkami skupin válečníků, obrněné stráže rozsekané na kusy obřími škorpióny a ocasy a drápy ostrými jako břitva, ženu s dítětem v náručí, utíkající přes kamennou podlahu, jen aby unikla před obrovským pavoukem.
Jsi strážkyní krve. Dopustíš to?
„Co je krev? Kdo jste?" Když nedostala žádnou odpověď, její hlas ztvrdl. „Proboha, co ode mne chceš? Měla jsem ho dovést k oblouku." Snažila se na místě obrátit, ale nedařilo se jí to. Srdce se jí rozbušilo ze směsice strachu a frustrace. „Odpověz už, sakra, na přímou otázku! Co chceš, abych udělala?"
Pomozte mu dostat se na hrad do zítřejšího večera. A pomoz mu vzpomenout si na jeho skutečné já, nebo bude vše ztraceno.
Žaludek se jí stáhl strachem a hrůzou, která přicházela s myšlenkou doprovodit Dayna do Eldenu. „A pak co?"
Běž domů.
Vyjevila se jí vidina zaobleného kopce velmi podobného tomu u Daynova domku, i když bez kamenů. Věže hradu byly viditelné i z dálky a po jedné jeho straně stála malá svatyně. Ať se propadne, jestli to nebyla dřevořezba v nejjednodušší verzi víka Rutakoppchenu: dívka plahočící se lesem, zatímco ji ze tmy pozorují oči.
„Mám na výběr?" Její hlas zněl nakřáple neštěstím, ale bylo jí to jedno. Byla z vlkodlačí přeměny zlomená, zmlácená, se zlomeným srdcem a nechtěla to udělat.
Vždy je tu možnost, i když se může zdát, že nikoliv.
„Skvělé. Pitomý koláček štěstí," ucedila.
Pak se zastavila, slyšící vlastní slova ozývající se v mlze, protože měla silné podezření, že byla nejspíš oslovena duchovním hlasem Daynova otce, upířího krále. Přemýšlela, plánovala, reagovala, utvářela si názor. Nebyla paralyzovaná, neopírala se o Daynovu uklidňující přítomnost, jak to v posledních několika dnech dělala až příliš často, když šlo do tuhého.
Nebyla ochromená. Ožila. Nová síla se do ní vlévala při tom zjištění a spolu s tím ji zalil prudký druh radosti.
Jsi silnější, než si myslíš, Alfredo.
Přeběhl přes ni mráz. „Jak znáš mé skutečné jméno?"
Pomůžeš mu?
Před několika dny by se jí zdálo absurdní myslet si, že by mohla pomoci člověku, jako je Dayn. Ještě před několika hodinami, oslepena svým okouzlením, si nemyslela, že potřebuje její pomoc s ničím, kromě vzájemného potěšení. Nyní už viděla věci jasněji. Předpokládala, že to způsobil šok a to buď z jejího znecitlivění, nebo jejího probuzení. A teď byla vzhůru.
Jasnějším pohledem si uvědomila, že Dayn nebyl tak vyvinutý, jak si myslel. Dvě desetiletí trávil trestáním sám sebe za to, že byl vyrušován ženou, zatímco se měl zaměřovat jen na své povinnosti, ranního útoku Krvavého Čaroděje, jen aby spadl zpět to stejného vzorce s ní. Jejich… vzájemný vztah? - nebyla si jistá, co říct, byla rozptýlená, její způsob, jak udržet svou pozornost od závažných věcí. Nemyslela si, že byl vůči ní nečestný… rozhodně ne víc, než sám k sobě.
Viděla samu sebe jinak. V duhové mlze náhle spatřila ženu, která příliš často čekala na ostatní lidi, aby se postarala o jejich věci. Bylo pravdou, že její dětství mělo řád, který jejímu otci a terapeutům nedával smysl, nebo ne - zablokovala její představivost, její iniciativu. Ale to bylo tehdy. A teď je teď a teď musela mít strach, a to nejen z nebezpečí, ale udělala chybu, takže neměla na výběr. Po návratu domů přestala postupovat a její duše začala chřadnout. Ve vlkodlačí říši víceméně začala přemýšlet, posunovala se, rozhodovala se.  
Možná udělala chybu, když se do Dayna zamilovala, málem udělala ještě větší, když by do Eldenu následovala svého milence. Pokud ho bude doprovázet do Eldenu, bylo by to z její vlastní vůle a nebylo by to kvůli tomu, že je jeho milenkou. A pokud jí to přinese bolest z čerstvé rány, žal po tom všem nebyl fatální.
Dobře," řekla k čekajícímu hlasu. „Udělám to."
Dobře.
Mlha se kolem ní zvedla, stočila se k ní a tu a tam se jí dotkla, a na tom místě ji zabrnělo. A pak následovala další místa, pomalu první, pak další a další stále rychleji, přistihla se, že doufá, k čertu, už se nehodlá vrátit do řady „chybující". Zhluboka se nadechla, ale než stačila cokoliv říct, svět se s ní naklonil, mlha neblaze ztmavla a rozprskla se. Najednou zjistila, že stojí na zatravněném kopci uprostřed hustého, zlověstného lesa.
Dayn tam nebyl. Ve skutečnosti tam byla úplně a naprosto sama. A uvědomila si, že to bylo poprvé, kdy byla v těchto dnech sama.
Chvíli jen stála, hledala známky paniky. Ale zatímco byla napjatá, a s největší pravděpodobností v pohotovosti, nebyla vyděšená, nechtěla postávat na místě a čekat, až se něco stane.
Pojďme na to, vyzývaly ji její instinkty. Denní světlo je na ústupu.
Zaklonila hlavu, zahlédla oblohu, která byla více temně modrá než ve vlkodlačí říši, takže rozdíly byly zřetelnější. I stromy byly podivnější; byly zkroucené a vypadaly zakrnělé, když se tyčily vysoko nad její hlavou a obalovaly své větve do baldachýnu matně hnědých listů. Sluneční světlo, které se prodíralo přes tyto listy, mělo špinavě nahnědlou barvu, díky němuž se cítila podivné špinavá.
„Vítejte v Eldenu," pronesla polohlasně. „Nevypadá tak, jak jsem očekávala." Oba, jak její matka, tak Dayn, mluvili o království jako o svěžím a o rodném ráji, něco jako z fantasy filmu. Ale možná se to zlepší, až z lesa vyjde.
Vzhledem k tomu, že cestování nebylo v království moc známé, bylo logické, že přístupové body byly skryty, zapomenuty.
Měla za to, že nejlepší bude postupovat s dobrou obranou, a nato si sundala svůj luk. A začala se rozhlížet.
Co byl předtím prostý, ale znovu opravený, ručně vyřezávaný luk, jí osobně často využívaný v lidské říši, byl nyní vyrobený z pružného neznámého dřeva, napnutý přírodně vypadajícím vláknem, které mělo tu správnou pevnost v tahu. Její šípy byly příliš, opravdu příliš upravené; měla je v elegantním toulci, byly vybaveny tuctem perfektně vyvážených ostří, obsahující háčky, které mohla připnout k luku a plně jej tak napnout.
„Inovace," říkala si. „Skvělé." Nebo ještě lepší byla maličká zlatá kabelka, kterou našla v kapse. 
Cítila se optimističtěji, když se vydala směrem vpřed, kde se zdálo být světlo jasnější. Sama najde vesnici, kde se zorientuje a vrhne se na to. Když už nic jiného, věděla, kde bude Dayn zítra večer: Ostrovní zámek. 
*****
Dayn se probudil ve tmě tak mimo, že si mohl myslet, že je stále v bezvědomí, s výjimkou pachu čpavku z guana (trus netopýrů). Z toho ho pálilo v nose a očích, a nutilo jej to zadržovat dech, když se hrabal v batohu pro jednu z malých vlkodlačích ručních svítilen.
Svítila ale jen tlumeně, vydávala osvětlující a holou záři i poté, co ji rozžehnul na plný výkon. Příliš mnoho vědy a ne dost magie v důmyslnosti, pomyslel si, aniž by se odvážil pronést slova nahlas.
Rychlý průzkum ukázal, že ho vír vyhodil do slepé uličky jeskyně. Myslel si, že nalezl malby na stěnách, ale šmouhy guána a slzy rozostřující jeho vidění to stěžovaly poznat s jistotou. Jen s jedinou cestou ven nehodlal diskutovat o jeho únikové cestě; přehození si ruksaku přes rameno mu přiškrtilo dýchání.
Jeskyně znovu zatáčela a pak se znovu stáčela předtím, než vpředu zahlédl záblesky denního světla. Na chvilku se zastavil při poslední zatáčce a zastínil světlo. A pak ještě chvíli stál, jelikož po dvaceti letech byl ten další krok důležitý.
„Elden," řekl tiše.
Konečně byl doma. Konečně mohl dát věci do pořádku. A jestli uvnitř něj kdysi byla hluboká bolest, vystoupí z jeskyně, protože s ní teď nemůže nic dělat. Teď šlo o jeho slib, o jeho oběť.         
Duch říše jej nechal zachránit Redu a poslal ji do bezpečí a výměnou žádal nulovou šanci pro jejich budoucnost. A možná, jak se předpokládal, se k tomu celou dobu schylovalo.
Zhluboka se nadechl a vypůjčil si jeden z lidských idiomů: „O nic tu nejde." Kdyby byl šťastný, postavil by se kouzlu zády, našel by sám sebe relativně blízko Ostrovního Hradu. Ještě lepší by bylo najít Nicolaie, Breenu a Micaha tábořící a čekající na něj. Bohové, Micah už teď bude velký.
Snažící se tvrdě potlačit příliš narůstající naději - lákavou, při představě, že to tak mohlo být - Dayn si pokrčením ramen povytáhnul batoh výš a vyrazil, zahnul za roh a zamířil ven z jeskyně na denní světlo. A zastavil se.
„Zatraceně." Další často používané lidské rčení, a to takové, které bylo bohužel příliš příhodné.
Ten pohled, který se mu naskytl, nebylo nic podobného, co by očekával, ani nic na co by byl připravený. Les, který se před ním táhnul, nebyl zelený a svěží, nebyl přeplněný ukrývajícími se lesními tvory. Byl hnědý a nemocný s minimem řídkého lesního podrostu se zažloutlými skvrnitými listy, které se zdály nedostatečně vyživované k udržení života.
Nejhorší bylo, že ani nemohl předstírat, že se nachází na okraji jednoho z jejich království v blízkosti lokality zkažené půdy nebo pouště. Jakmile si jeho oči stihly zvyknout na bolestivý pohled, poznal sestup před sebou i skalnatý výstup za svými zády. Dokonce i teď poznával jeskyni, i když ještě nikdy nedošel na její konec, vzhledem k té špíně a zkaženému vzduchu.
Byl v Eldenu, méně než jeden den chůze od zámku. Ale Bohové, a Propasti, co se to stalo s jeho zemí? S jeho lesem?
Bohužel, odpověď byla jednoduchá: Krvavý čaroděj se stal. To bylo to, co udělalo dvě desetiletí černé magie s kdysi jinak nádherným královstvím, dvě desetiletí zanedbávání. To zemi zabilo.
„Ne." Srdce se mu silně sevřelo. Dayn pak udělal další dva kroky přes různé překážky, nato klesl na kolena vedle balvanu sahajícímu do pasu, kde byl malý plácek zeleně rostoucí ve stínu. Byla to Sláva Eldenu, nebo by alespoň měla být. Ale místo aby květina nesla brilantní modř, přesného odstínu Rediných očí, tento květ nesl pouze bledý modrý odstín. 
„Je mi to líto." Ani si neuvědomil, že pláče, dokud se kapka nesnesla do prachu. Ta se rychle vsákla, vpila se do vyprahlé země tak náhle, že by si mohl myslet, že si to jen přestavuje, nebýt toho, že našel vlhkost na svých tvářích a slzy cítil až ve své duši.
Nezůstane tu dlouho; nemohl. Ale jedna jeho část chtěla. Jakákoliv naděje v něm slábla, když našel povadlou plíseň jakmile došel na okraj lesa a dohlédl na zaprášené, hnědé zvlněné kopce, vedoucí k matně žlutému obzoru, a jeho posledních pár cárů optimismu zemřelo zcela, když osaměle doputoval k blízkému stromu, a vlezl do vysokých, kymácejících se větví, aby získal lepší výhled.
Odtud viděl další lesy, roztroušené farmy, několik vesnic - i když méně, než si pamatoval - a tmavá šmouha, kde soudil, že leželo Krvavé jezero. A skrz to všechno byly patrné hnědé, zelené, černé skvrny, některé dokonce vypadaly kožnatě bílé a žlučníkově žlutozelené, jako kdyby půda umírala a přebírala plíseň a hnilobu.
„Bohové, buďte nám nápomocni," zašeptal, do duše se mu vloudila temnota z potvrzení, že to nebylo jen lesem, který byl zkažený a umíral. Bylo to všude v Eldenu.
A i když už Krvavého Čaroděje dostatečně nenáviděl za útok na zámek, jeho vztek se prohloubil, vařil se v něm, dokonce se stal osobnějším, že ten parchant nejen oplýval mocí, ale že zničil království, vysál jeho energii svým temným pokrouceným kouzlem.
Daynovy lesy, jeho rodina trpěla za to, co vypadalo, že už to nějakou dobu trvalo a on to dopustil. Kdyby věděl, že bude muset… tam jeho myšlenka narazila, protože on neudělal nic, nic, co by Eldenu pomohlo. Musel počkat na magii poslanou od svého průvodce, který jej přivedl domů.   
Nicméně, tohle nebylo doma. Domov už neexistoval, už ne. Z Eldenu se stala válečná zóna bez skutečné války. Oběť způsobená odchodem královské rodiny, ačkoliv abdikovali nedobrovolně.
Na jisté úrovni si z celého srdce přál, aby bylo kouzlo neporušeno; aby se všichni ostatní mohli vrátit dlouho předtím, než uskuteční svou pomstu, ušetřit království tohoto mučení. Z druhého hlediska, i když věděl, že bylo zbytečné si něco takového přát, bylo změnit historii; teď se musel vypořádat s tou záležitostí ve svých rukou.
Právě teď to nebylo o tom dívat se zpátky, nešlo o to pohnout se vpřed. Bylo to o tom, co bude dál, aby se království opět vzchopilo, jak to bohové chtějí. A nebylo to ani o něm, o tom, co chtěl, nebo o lidech, které ztratil.
Slezl ze stromu, cítil jeho vnitřní hnilobu ve slabé hladkosti kůry. Poté si opět nasadil ruksak a vyrazil na cestu.
A jak ho nohy vedly po prašné cestě, dvě věci věděl naprosto jistě. Jedna z nich byla, že udělá cokoliv, aby mohl dát všechny věci v království do pořádku, i kdyby to znamenalo, že kvůli tomu obětuje svůj život. A za druhé, že udělá to nejlepší za to všechno, co se mu přihodilo ve vlkodlačí říši, protože si nikdy neodpustí, jak Redu zatáhl do té hrůzy, a to nejen pro to, že v jeho vlasti nebyla žádná krása nebo magie, ale proto, že neexistoval žádný způsob, jak by s ní mohl být a co on tak potřebuje.
Dayn nemohl být mužem, když Elden tak strašně potřeboval prince.
*****
Moraghin nový skřítek, Destin, zaťukal na zárubeň dveří zchátralé místnosti, kterou jí pronajal ve špinavé hospodě na břehu Krvavého jezera. Raději ať je pod střechou čaroděje, vzhledem k tomu, že mu ještě neřekla o možnosti cestovat říší, místo toho to pro sebe střežila jako drahokam, jako únikovou strategii a trumf při vyjednávání.
„Paní?" zeptal se tiše.
„Ano?" odvětila bez pohnutí, aniž by otevřela oči. Trvalo jí téměř hodinu pečlivé přípravy, než se dostala tak daleko a ona nechtěla začít zase od začátku.
„Rozšířil jsem slovo. V případě, že se princ vrátí-"
„On už je tady. Můžu ho cítit." Kouzlo se obnovilo před hodinou, varovalo, že vlkodlakům se nepodařilo vyřešit tuhle záležitost. Opravdu neočekávala, že se jim to povede, ale ani jednou se jí nepodařilo zjistit, co se s Daynem stalo a to i přesto, že viděla, jak funguje archaická vlkodlačí společnost. Byli úzkoprsí, omezení svými vlastními tradicemi. I to používala ve svůj prospěch, přesto když nutila smečku zpomalit její kořist, kupovali jí čas, aby se mohla vrátit přes kameny, obnovit Knihu Ilth a začít s uskutečňováním plánu jeho návratu.
A ten plán musel být zatraceně dobrý. Nejen, aby se postarala o prince, ale i rozšířila svou novou zručnost široko daleko. Učenci, kteří se jí kdysi smáli, se jí nyní klaní a čaroděj… no, pousmála se nad lahodnými představami a své rty si navlhčila jazykem.
„Mám se přenést do hradu a informovat pána příšer, aby připravil vaše Ettinse? (Google mi prozradil, že se jedná o dvouhlavé příšery, dvouhlavé obry.)
„Ne. Nepůjdu po něm. Ať ke mně přijde sám." Nestála o ošklivé pomluvy a narážky o odměně šířící se přes Destiniho síť zlodějů a hrdlořezů, kteří se mohli o prince postarat místo ní, ale pokud ne, tak ho zpomalí dostatečně na to, aby se na něj mohli připravit.
„Je to pro teď tedy vše, má paní?"
„Ano. Ne. Počkej." Čerpala uspokojení z jeho šumícího vtaženého dechu a náhlé strnulosti z jeho nehybnosti. Ale v poslední době jeho odbojnost slábla, až příliš rychle, jeho odpor se změnil do klidného přijetí, které zmenšilo její potěšení na pouhou záři. Měla v plánu si s ním zahrát novou hru, ale teď na to nebyla vhodná chvíle - potřebovala čerstvou krev k doplnění energie, a nechtěla, aby to pracovalo proti ní. „Pošli do sklepení pro vězně, pro takového, který nebude nikomu chybět."
Tiše vydechl. „Ano, paní."
Když odešel a dveře byly zavřené, z chodeb, společných prostor vesnické hospody byla vyloučená převládající hloupost, Moragh vyprázdnila svou mysl a opanovala samu sebe, zkontrolovala umístění svíček, čar, různých prášků a mastí kolem sebe. Pak se přesvědčila, že byla chráněná a otevřela Knihu Ilth, listující přes všechny stránky, což znamenalo, že se dostala se až k závěrečné části, k titulní stránce, která nesla jediné slovo.
Feiynd.
*****
Dayn dosáhl vesnice Einharr v pozdních odpoledních hodinách za zrodu šedivé bouře. Teplý vzduch byl ovlivněn hromem, těžkou vlhkostí a zvláštním pocitem na kůži - po tak dlouhé době v relativně suché a chladné vlkodlačí říši. Nebo možná ten podivný pocit pocházel z nemoci země; nevěděl.
Věděl jen, že když procházel otevřenými branami, těžkou dřevěnou palisádou obklopující vesnici, jeho kůže byla cítit kluzce a mastně a jeho střeva a žaludek byly staženy hlubokým zármutkem, že se den teprve chýlí ke konci.
Už prošel kolem příkopů naplněných kostmi, nejvíce zvířecími, ale některé byly lidské i s lidskými lebkami. Většina z nich nesla známky skrytých špičáků. Předpokládal, že jeho nemožnost spojit se s kýmkoliv přes myšlenky znamenala, že vlkodlačí magie na něm kazí některé z čistých sil Eldenu. Ale pohled na hromady lebek ho přiměl uvážit, že by mohl být jediným nosičem myšlenek v dosahu. A to byla zatraceně depresivní myšlenka.   
Už minul opuštěné farmy, některé hořely, jiné tam jen tak stály s viditelnými známkami spěšného odchodu; chtěl věřit, že rodiny z farem uprchly do jiného království, ale jeho naděje byla slabá. A jak se blížil k té správné vesnici u hradu, místo bohatých domků viděl domky chudé, jejichž součástí bylo několik vypelichaných kuřat brodících se ve špíně, hubený pes se plížil ve stínech se skloněnou hlavou, s ušima přitisknutýma k hlavě, až ho z toho znovu rozbolelo srdce.
Takže teď, když měl boty odřené prašností cesty ve středu obce, což vysvětlovalo absenci prachu v těžkém vzduchu, nepřekvapovalo ho, že Einharr, kdysi prosperující komunita, dobře známý díky svým zpěvavým halám a medovému pivu, byl špinavý a velmi vzdálený svému kdysi věhlasnému já. Děti s vpadlýma očima zírající na něj zpoza dveří a během mrknutí oka byly pryč za rohem, když s nimi navázal oční kontakt a starší muži se svými ženami okouněli v oknech, či na verandách, pozorovali ho s tupými, nezúčastněnými pohledy.  
Před dvaceti lety, kdy tudy procházel jako doprovod svých rodičů, vesničané se hemžili po hlavní silnici, jásali a dotýkali se koní i kočárů. Teď když procházel třetím blokem, kde začínala místní hospoda - nebo alespoň měla být otevřená - jeho přítomnost, jak se zdálo, zůstala bez povšimnutí. "Jak se zdálo" bylo dobré vyjádření, ačkoliv když pokračoval dál, jeho šíji zasáhlo mravenčení a jeho instinkt hlásil, že jej někdo pozoruje, že musí být opatrný. Jaký idiot, ale potřeboval informace, a bylo zde i jiné místo, kde to zjistí, než v téhle místní vlhké díře.
Vydal se tou nejopotřebovanější cestou, jak bylo jeho zvykem, když procházel Lesem, když vystoupil na dřevěnou verandu, jeho boty dutě zazvonily, jak přešel k těžkým dveřím s výplní.
V periferním vidění postřehl pohyb; v podřepu se stočil, vytáhl krátký meč, ale bylo to ještě dítě, hubený, šedooký chlapec, oblečený v roztrhaném domácím hadru a se špinavýma ušima, které se vyhnulo mytí. Neskrýval se jako ostatní, ale spíš zkoprněl, oči rozšířené šokem a strachem.
Na vteřinu, kdy byl chlapec ztuhlý jako jelen před světlomety, Dayn pohlédl do jeho širokých modrých očí v tu chvíli vyhlížejících vyděšeně. Prudce jím projel spalující šroub smutku, varující ho, že by se mohl svými myšlenkami ponořit do Redy, ale ony ještě nebyly pryč. Ani náhodou.
Na to se náhle chlapcovo strnutí prolomilo, nadechl se a zařval z plných plic: "Vlkodlak!" Otočil se a vyrazil, přitom řval. „Mami, tati! Vlkodlak je tady!" 


13 komentářů:

  1. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem pekne za kapitolu, čakám ako to bude ďalej...

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a korektúru a som zvedavá ako to bude ďalej pokračovať :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat