čtvrtek 23. března 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 26


Nikdy nepolevuj ve svých povinnostech

Julia svištěla podél dálnice. Ona a Tristan byli skoro doma, téměř v posteli.
Pohladila svou kabelku, spokojeně si povzdechla, když ucítila uklidňující bouli skříňky.
Pohlédla na Tristana a její uvolněná nálada zmizela. Oči měl zavřené, a jeho pleť byla neobvykle bledá. Pot se mu vytvářel na čele. Koutky úst měl zbarvené do modra.

„Tristane?“ řekla, střídající svou pozornost mezi silnicí před ní a mužem vedle sebe.
Neodpověděl.
Její žaludek se stáhl strachem. „Tristane?“ vykřikla jeho jméno znovu, a zvuk se rozléhal po celém sedanu. Podpořila svá slova tím, že mu potřásla stehnem.
„Tristane!“
Tristan byl ztracen ve světě tmy a světla, jeden nebo druhý, nemohl se rozhodnout. Věděl jen, že jeho tělo bylo spalováno, byl v pekle a hořel plameny. Byl uvězněn v jakémsi vězení, ležel na studené, tvrdé zemi.
Najednou nad jeho tělem seděla obkročmo Zirra, krutě ho využívala, aby získala své potěšení, přesto jí upíral jeho vlastnictví. Byl skoro rád, že mu bylo odepřeno uvolnění, modlil se za to, pohrdal sám sebou, za to, že jí dal nějakou část sebe.
Ne, jeho mysl křičela. Tohle není skutečné. To se neděje. Bojuj s tím.
„Vidíš, jak tě mohu kontrolovat?“ řekla chraplavě. „Vidíš?“
„Aye.“
„Já vím, že se ti to líbí. Vím, že mě miluješ. Jak bys nemohl?“
Jeho čelist se vzpurně zatnula.
„Řekni to,“ přikázala. „Řekni mi, jak jsi rád, že ti vládnu.“
„Jsem rád.“ Lež vyklouzla z jeho úst násilím, protože kouzlo naléhalo, aby ji potěšil, i když se zoufale snažil zadržet ta slova.
Zirra si nezasloužila takovéto prohlášení. Zasloužila si jen slova nenávisti.
„Ty jsi, ale hodný malá otrok,“ pochválila ho, poškrábala ho nehty dolů po hrudi, ne jako milenka, ale jako pán, který nehodnému ukazoval něhu. „A teď mi řeknu, jak moc mě miluješ.“
„Miluji tě,“ zavrčel a dodal tiše, nenávidím tě.
„Lháři,“ zavrčela, odhalila zuby v divokém úšklebku.
„Jsi lhář. Kouzlo bude porušeno, pokud jsi mluvil pravdu. Jak se opovažuješ mi lhát, své paní. Budeš potrestán, o tom nepochybuj.“ Jezdila na něm tvrdě, bušila proti němu, až z toho měl podlitiny. Když se udělala, zaklonila hlavu a vykřikla. Vztekem a potěšením. Vítězstvím a radostí.
Nechtěl se udělat. Bojoval proti tomu. Vždycky proti tomu bojoval, ale nakonec ho jeho tělo pokaždé zradilo.
Zirriny křeče brzy přestaly, po jeho uvolnění, a ona se na něj zamračila.
„Vše, co jsem ti, kdy dala, byla láska, a přesto mi jí stále házíš do obličeje.“ Postavila se na nohy a natáhla si svou róbu. Vlasy jí spadly přes rameno, když se otočila a zamračila se na něj.
„Proč jsi ještě v posteli, otroku? Pokloň se přede mnou. Dlužíš mi poděkování za potěšení, které jsem za tebe odřela.“
Pohyboval se automaticky, umíral každým pohybem a zaujal své místo před ní.
Náhle se Tristan ocitl připoután ke zdi. Jeho okolí bylo povědomé. Už tu předtím byl, pomyslel si zmateně. Zástup žen stál před ním. Každá žena se ho dotkla, ochutnala, dělal všechno, co žádaly, když procházely kolem něj. Vydržel kruté týrání, rány, a na konci, jeho kůže byla rozedřená do masa, měl fialové a modré modřiny.
Dokonce i na bojišti Gillirad nebyl zraněn tak hluboce.
„Jsem tvá paní, tvá pravá milenka,“ řekla Zirra, když poslední žena opustila komnatu. „Budeš se ke mně ještě někdy chovat zle?“
„Jen pokud přikážeš, abych to udělal,“ procedil.
V očích se jí zablýskla modrý oheň. „Strávíš zbytek večera, tak jak jsi.“
Opět se skutečnost změnila.
Barvy mu vířily za očima a rozmazávaly se dohromady, točily a točily, tahaly ho do jiné části jeho života.
Zjistil, že stojí nahý před postelí. Zirra ležela klidně na matraci, v bílých polštářích na zádech.
„Tristane, pojď sem, miláčku.“
Bez zaváhání poslechl. Plazil se k posteli a vznesl se nad ní, zůstal na kolenou, jak věděl, že se jí líbí.
„Potřebovala jsem tě,“ zavrněla.
„Cokoliv si přeješ, udělám.“
Její rysy změkly. „Řekni mi, že mě chceš.“
„Chci tě.“
„Řekni mi, jak jsem krásná.“
„Jsi krásná.“ Nerozváděl to dál, jak si přála. Musela si vynutit každý jeho čin. Nic jí nedá dobrovolně, nic víc by po sobě nežádal, protože to byla jediná kontrola, kterou nad sebou měl.
„Miluj mě,“ vydechla, pokryla polibky jeho hrudník a krk.
Pohrdal každým jejím dotekem, chtěl utéct z této komory a vychrlit obsah svého žaludku pokaždé, když na něj pohlédla.
„Láska je jediná věc, kterou ti nedám, Zirro. Ty to víš. Tvé kouzlo potěší mé guan ren. Na to nebude třeba žádné lásky. Byla to tvá chyba a ty s tím musíš žít. Nikdy ti nenabídnu své srdce.“ S velkým potěšením vyslovil další slova.
„Znechucuješ mě.“
Nehty, které jemně škrábaly jeho záda, se ponořily do jeho těla, což způsobilo, že kapičky krve klouzaly po jeho zádech.
„Kdo tě vlastní?“
„Ty.“
„Kdo řídí tvůj osud.“
„Ty.“
„Nikdy na to nezapomeň, Tristane, nebo za to budeš trpět.“
Tristan nejasně slyšel někoho, ženu, volala jeho jméno z dálky. Byl to hlas, díky němuž se cítil nucen odpovědět. Jeho ústa odmítla spolupracovat.
Hlas i nadále zněl ozvěnou v jeho hlavě. Byla to Julia, uvědomil si, a měla z něčeho strach. Potřebovala ho.
V panice se snažil na ní dosáhnout, když se probojovával přes tmavou mlhu obklopující jeho mysl. Jak bojoval, uvědomil si, že jeho tělo bylo nasáklé potem a třásl se. Zhluboka se nadechl.
Co se to právě stalo? Byl uvnitř Juliina auta, prohlížel si scenérie této planety a obdivoval je. Červené vrchy, kamenné domy, čistý, ostrý vzduch. Pak temný oblak napadl jeho mysl. Nebyl schopen zastavit oblak od vstupu do jeho vzpomínek.
Ano, vzpomínky. To je to, co to bylo. Ale jak je mohl prožívat tak živě?
Už znal na to odpověď.
Zirra. Nutila ho, aby si vzpomenul. Protože se jí nepodařilo ho získat zpět, připomněla mu, že byla venku a hledala způsob, jak na to. Spolkl kletbu.
„Tristane. Prosím, podívej se na mě.“
Kousek po kousku, otevřel víčka. Julia se krčila v otevřených dveřích automobilu, její krásná tvář se vznášela nad jeho. Po jeho levici, svištěla kolem skrz okno auta.
„Je dovoleno tady parkovat?“ zeptal se chraptivě.
Vzlyk vyrazil z jejího hrdla, napůl se smála, napůl zoufale vykřikla.
„To je vše, co mi chceš říct?“
„Aye.“
„No, tak odpověď je ano. Jsme na krajnici silnice. A teď mi řekni, co s tebou sakra je.“
„Sen. Jen sen,“ přinutil se říct.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nebyl to jen sen. Byl jsi v nějakém transu.“
„Jsem v pohodě.“
Ačkoliv její výraz zůstal nepřesvědčený, roztřeseně se nadechla. „Jsi si jistý?“
„Jsem v pořádku,“ zopakoval. „Minulost si prostě vyžádala pozornost.“ Jeho hlava klesla na sedadlo, jeho energie ho rychle opouštěla. Cítil, že se propadá do spánku.
„Vezmi mě domů, Julie. Vezmi mě domů.“
Když dojeli k domu, Julia pomohla Tristanovi k pohovce, skryla skříňku ve stojanu rostliny, pak se rozběhla do kuchyně, aby mu donesla sklenici vody. Vypil kapalinu jedním douškem a postavil sklenici stranou. Natáhl své dlouhé nohy a ona se přitulila vedle něj, objala ho.
Nikdy neviděla něco takového, jako se stalo v autě. Sotva byl na živu, sotva dýchal.
Byl střídavě bledý a ohnivě horký.
Děkovala bohu, že se probudil sám.
Děkovala bohu.
Nevěděla, co by dělala, kdyby se tak nestalo.
Přesto, když se její oči setkaly s jeho, skoro si přála, aby opět upadl do transu – cokoliv jen, aby nemusela vidět hrůzu a bolest na jeho tváři.
Co se mu stalo, že to na něj tolik zapůsobilo?
Konečky prstů, si pohrávala s jemnými chloupky na jeho paži.
„Tristane?“
Nepohnul se, nepodíval se na ní. „Hmm?“
„Řekni mi, co se stalo. Chci ti pomoct.“
Ticho.
Ticho bylo tak husté, skličující mlha se usadila všude kolem nich.
„Kdybychom mluvili o tom, co se ti stalo, pomohlo by to zmírnit tvou bolest. Nebudu tě za to soudit, nebo se ti smát. Bude prostě jen poslouchat.“
Zase bylo jen ticho.
A pak promluvil.
„Zirra, žena, která mě držela několik sezón,“ začal váhavě.
„Byla to krutá milenka. Požadovala mou lásku, a když jsem ji jí nedal, potrestala mě.“
Pokračoval dál, řekl jí vše o svých guan ren, o tom jako ho citově zjizvili jejich týráním. Popsal hrůzy, jaké jí nikdy nepřišly na mysl, děsy, které se staly, pokořily tohoto silného, hrdého muže, jehož jediným hříchem byla krása. Naslouchala každému slovu, snažila se, doufala, že absorbuje nějakou část jeho bolesti do sebe.
„Na konci,“ řekl, „jsem ztratil vůli bojovat. Prostě jsem přijal, co se mi stalo, a očekával jsem cokoliv. Moje jediná kontrola, byla rozkoš, kterou jsem mohl dát a kontrolovat.“
„Už nejsi otrok rozkoší,“ řekla tiše. „Jsi muž, Juliin muž, a já jsem tvá žena.“
„Julie-“ řekl tónem, protkaným lítostí.
„Ne. Nepopírej má slova, nebo to co ti Zirra udělala, protože to co máme, neskončí. Vím, že je to mezi námi jiné.“
„Můžeš zabránit, aby skříňka nezmizela, ale nemůžeš zabránit času, aby běžel. Nikdy nezestárnu, nikdy nezemřu. A ty zestárneš, Julie. Zemřeš.“
„Co když – co když mě miluješ? Kletba se zlomí a ty bys měl být smrtelný. Stejně tak jako já.“
„Ach, měl bych, sladký dráčku. Ale nemiluju a nikdy tě milovat nebudu.“
Bojovala se slzami.
„Proč?“ byla zničená, hlas měla chraplavý. „Jsem tak odpudivá?“
„Nay,“ řekl divoce, přičemž vzal její ruce do svých.
„Nikdy si něco takového už nemysli. Ty jsi ta nejvzácnější žena, jako jsem, kdy potkal. Ale kdybych tě miloval, ztratím tě. A já tě nechci ztratit.“
Zmatek se mísil s hrůzou, kroutili se uvnitř ní. „Tomu nerozumím.“
„Magie by povolila a neexistovalo by nic, co by mě vázalo na tebe nebo na tento svět. Kdybych nebyl opředen kouzly, tak bych byl poslán zpět na Imperii, bez tebe.“
Další hrůza, kterou by musel snášet, pomyslela si, bojovala s vlnou smutku. Ze všech věcí, které musel vydržet, tahle byla nejhorší. Ztratit ty, které miloval. Nebylo divu, že odmítl dát své srdce. Milovat a ztratit. Bude volný, ale sám.
Nebylo to tak lepší, než strávit věčnost jako otrok?
„Chceš jít domů, Tristane. Já vím. Sám si ta slova řekl.“
„Ano. Rád bych znovu chodil po březích mé vlasti, ale jsem spokojený tady s tebou. Vlastně bych raději zůstal tady s tebou.“
Zavřela oči proti náporu ostrých slz. Byl ochotný snášet celou věčnost jako otrok rozkoší jen pro záblesk času s ní. Objala ho. Tento muž ji miloval. Možná si toho nebyl vědom, nebo to jen nepřipouštěl, ale miloval ji.
Co jsem udělala, že jsem si ho zasloužila?
Ta slova naplnila její mysl, když si připustila, že ho tu nemohla držet. Nutit ho, aby snášel žít v otroctví… ne. Ne, pokud byl způsob, jak ho zachránit.
A byl způsob.
Vzdát se ho.
Ach, to poznání jí roztrhalo napůl, trhalo její srdce, tělo i mysl. Bude muset žít bez něj, protože udělá cokoliv, co by mu zajistilo svobodu. Bez něj bude trpět, to věděla, ale udělá to kvůli drtivé lásce, kterou k němu cítila, a on bude volný.
Nedovolí mu obětovat svou vlastní svobodu pro ni. To by nikdy nedopustila.
Tu noc, Julia ležela vedle Tristana v malé posteli. Oba byli nazí. Nechtěl, aby mezi nimi bylo oblečení, zatímco spali, a aby byla upřímná, ani ona ne. Pohrávala si s jeho vlasy, projížděla půlnoční prameny mezi prsty.
Vím, co musím udělat.
Chystala se získat jeho přiznání lásky. A potom zmizí z jejího života navždy. Třásla se, jak konečky prstů klouzala po jeho lícní kosti, podél čelisti. Neprobudil se. Bušení jejího srdce byl jediný zvuk v místnosti.
„Tristane,“ zašeptala. Dokonce i ona slyšela podtón touhy a odhodlaní ve svém hlase. „Probuď se. Potřebuji tě.“
Velmi pomalu, se probral, a ona zopakovala svůj požadavek. Než se stačila nadechnout, stáhnul si jí na vrchol své hrudi. Její stehna se vznášela nad jeho erekcí. Vzal její boky do rukou.
„Řekni mi sladký dráčku, řekni mi přesně to, co potřebuješ.“
„Tebe, jen tebe.“
„Pak si mě vezmi.“ Jeho chraplavý hlas se prohloubil jeho vlastní potřebou.
Kousek po kousku se pohybovala po celé délce jeho těla a zastavila se u objektu její fascinace. Vzala ho do úst. Ochutnala muže a teplo, a nemohla se ho nabažit. Znovu a znovu posouvala ústy nahoru a dolů po celé délce jeho erekce, až na hlavičku jeho penisu, a pak celou cestu k základně, vychutnávala si jeho tloušťku, teplo. Vzala jeho těžká varlata do rukou.
„Julie,“ řekl Tristan chraplavě. „Julie.“
„Ano?“
„Polib mě.“ Chytil ji pod rameny a zvedl ji. Zachytil její rty a zároveň vyrazil vzhůru, vstoupil do ní jedním dlouhým, rychlým tahem.
 „Chci jít dovnitř tvého těla, nikoliv tvých úst.“
„Tak později,“ řekla. „Chci tě ochutnat.“
Divoce zavrčel, kousnul jí do prohlubně krku, a pak své ostré žihadlo olízl.
Bez dechu, Julie zavřela oči. Prohnula záda a poslala ho do sebe hlouběji. Měkkost se setkala s tvrdostí v jednom slavném návalu pocitu.
To je blaho, pomyslela si a pohybovala se nahoru a dolů po jeho tuhé délce, zoufalým tempem, které nastavil. Ale chtěla prodloužit tento okamžik, aby trval věčně. Takže, když sjížděla směrem dolů, zarazila se. Zasténal. Postupně se zvedla nahoru. Dolů. Nahoru. Tak pomalu.
Tristan sevřel její boky, a pobízel ji k pohybu. Potil se.
„To je to nejsladší mučení, jaké jsem, kdy podstoupil. Ale pokud z tebe nebudu mít všechno, zemřu. Přísahám.“
„Miluji tě,“ zašeptala.
Přestal úplně v pohybu a jen na ni zíral.
Vzala jeho bradu do dlaní.
„Chci, abys mě miloval taky. Neříkám to jako příkaz, ale jako pravdivou žádost. Přiznáš se, že mě miluješ?“
Překuli jí na záda a přitiskl ji proti měkkosti hedvábí. Ramena měl napjatá, linii tváře staženou.
„Ty víš, že tě nemiluju.“
„Tomu nevěřím. Myslím, že to říkáš, protože si to prostě ještě sám nepřijal.“
„Nay. Nerozumíš tomu, Julie? Pokud připustím takovou věc, ztratím tě. Chceš mě ztratit?“
Hrůza ji přiměla vykřiknout.
 „Ne!“ a příliš pozdě si uvědomila, že by měla lhát, měla by mu říct, že je z něj unavená – cokoliv, co by ho donutilo toužit odejít.
 „Musím slyšet ta slova, Tristane. Potřebuji je.“
Nesmírná muka se blýskla v hlubinách jeho očí a ona zahlédla jeho vnitřní boj.
„Řekni mi znovu, že mě miluješ,“ řekl přerývavě.
„Ano,“ řekla. „Miluju tě tak moc. Nikdy o tom nepochybuj. A teď mi řekni, jak se cítíš.“
Čekala, že jí nabídne stejné prohlášení, ale pouze vsunul ruku mezi jejich těla a přitlačil ji k jádru její touhy. Vydechla rozkoší, v nádherné bolesti.
„Miluješ mě, ale jsi ochotná mě ztratit?“
Polkla svou bolest, a ani se nepokusila popřít to, co oba věděli.
„Ano. Jsem ochotná tě ztratit.“
Studoval její tvář. „Pak tě tedy budu muset můj malý dráčku přesvědčit o opaku.“ Jeho hlas byl zastřený, zvlněně předl proti její kůži.
„Co-co tím myslíš?“ zeptala se.
Protáhl se a prudce do ní ve stejném okamžiku vrazil, zatímco na ní kroužil prsty.
 „Ach… Tristane…“ její dech byl nepravidelný, když se znovu a znovu v ní pohyboval.
„Takhle je to správně, Julie. Tvé tělo potřebuje mé, bude navždy potřebovat mé tělo. Cítíš, jak se kolem mě stahuješ? Cítíš, jak tvé tělo volá po mém?“
„Ano,“ vydechla. „Ano.“
„Řekni mi, že mě chceš po zbytek svých dnů. Víš, co ti říká tvé tělo, naslouchej svému srdci.“
Zakňučela, sevřela hedvábí pod sebou. „Miluješ mě, Tristane?“
Zaváhal. Bolest byla tak velká, že téměř hořela v jeho očích, jeho levandulové duhovky vířili silou bouře.
 „Nay. Nemiluji tě.“ Ponořil se do ní tak hluboce, že cítila, jak se jeho podstata rozléhala přes celé její tělo.
„Nicméně, budu s tebou po zbytek tvého života. Jsem ochoten udělat vše, co je zapotřebí, abych tě přesvědčil o této skutečnosti.“

Byl mužem svého slova.

17 komentářů:

  1. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za skvelý preklad a korektúru a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad další kapitoly. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekci: :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat