středa 15. března 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 25


Chraň svého pána vlastním životem

 

„Uh, promiňte,“ zavolal hluboký, mužský hlas s mírným přízvukem. „Jste tam v pořádku? Slyšel jsem křik. Měl bych zavolat policajty?“
Julia se podívala na Tristana, pak dolů na jejich stále obnažená těla. To se snad nedělo, nemohla to být pravda.
Ale byla…

Prostě musela mít orgasmus, vymývající myšlenky. Tristan právě měl orgasmus, který pohnul zemí. A dole byl někdo v obchodě a chtěl vědět, jestli je všechno v pořádku. Tváře jí vybuchly v plamen.
Stála tam, bez několika kousků oblečení, napůl nahý muž byl mezi jejími stehny a ozvěna jejích výkřiků zvonila v uších.
Proč, ach, proč nezamkla dveře a nedala na ně ceduli zavřeno?
Jak dlouho tam byl ten zákazník? Co slyšel? Dost na to, aby chtěl zavolat policii.
Tristan, ten blbec, se zdál, že byl lhostejný k myšlence, že mají publikum. Usmál se, zavřel dveře do koupelny nohou a pokračoval, uchopil rukama její boky.
„Haló?“ opakoval hlas. „Právě jsem vytočil 911.“
„Ne!“ vykřikla Julie.
„Jsem v pohodě. Vážně. Budu, uh, hned tam.“ Vyškrábala se od Tristana.
„Potřebujete nějakou pomoc?“ zeptal se cizinec.
„Ne, ne. Zůstaňte, kde jste.“
„Dovol mi, abych ti pomohl, malý dráčku.“ Tristan zvedl sukni a pomohl jí postavit se.
„Musím si vzít taky kalhotky,“ zašeptala.
„Nay.“ Oči mu potemněly, zavrtěl hlavou. „Dala jsi mi je.“
„No, beru si je zpět.“
„Budu bojovat do posledního dechu, abych si je udržel.“
Pevně stiskla zuby. Bez spodního prádla chladný vzduch i nadále líbal její nechráněnou pokožku a byl silnou připomínkou všeho, co dělali. Jak teď bude čelit tomu zákazníkovi s takovými myšlenkami ?
Kdysi si myslela, že mít přítele vyřeší všechny její problémy. Nyní se dozvídala, že přítel vytváří celou řadu nový komplikací, které si nikdy nepředstavovala.
Tristan pozoroval hru emocí křížících se na Juliině tváři. Rozpaky. Spokojenost. Ano, dokonce i vzrušení. Zda protestovala, nebo ne, ona si užívala každé nové dobrodružství na své cestě. A líbilo se mu, že se jí to líbí.
„Jste si jistá, že vám nemůžu pomoci?“ řekl muž.
„Jsem si jistá!“ zakřičela Julia.
Tristanova dobrá nálada rychle zmizela, když si vzpomněl, že ten muž byl sám v obchodě a mohl by dokonce nyní hledat skříňku.
V tomto okamžiku Tristan podezříval všechny, muže i ženy, žena by snadno mohla zaplatit muži, aby za ni udělal špinavou práci.
„Počkej tady, Julie, zatímco já vyslechnu toho nového návštěvníka.“
„Ne, Tristane, já-“
Odkráčel dřív, než větu stihla dokončit.
Její prsty se pohyboval rychlostí blesku po košili, aby si zapnula knoflíky. Ušklíbla se, když viděla rudé skvrny zaschlé krve rozeseté středem košile. Bylo příliš pozdě s tím něco udělat. Odmítla pozdravit své zákazníky v podprsence. Mohla by si ukrást chvíli, aby si vyměnila oblečení za náhradní ze skladu.
„Tristane,“ zavolala.
Tristan ji ignoroval.
Ve středu obchodu spatřil vysokého světlovlasého muže. Byl oblečen do roztrhaného, vybledlého oblečení, pod nímž si Tristan představoval svaly válečníka. Také si přinesl červenou obdélníkovou bednu, v kterou měl… zbraně? Zbraně, které mohly zabít nebo rozlomit trezor? Nebo možná obojí.
Tristanův pohled skenoval tu danou položku. Zdála se v pořádku. Hledal po zbytku obchodu. Tři další lidé, dvě ženy, jeden muž, se potulovali po obchodě, prohlíželi si zboží.
Tristan konečně soustředil svou pozornost na svalnatého muže s červenou bednou a proklínal sám sebe, že vystavil Julii nebezpečí.
Neměl povolit svou ostražitost. Ale ta žena byla příliš lákavá, příliš lákavá na to, aby jí odolal. Když vzala ten bonbón do úst, její výraz vypadal stejně, jako když se udělala. Od toho okamžiku nemyslel na nic jiného, než na ni v posteli.
„Proč jsi tady?“ zeptal se muže s bednou.
Než muž stačil odpovědět, Julia se protáhla kolem něj.
„Dobrý den,“ řekla, ale pak se zarazila. „Jsem, uh… no, jsem Julie. Majitelka.“ Zhluboka se nadechla a viditelně se snažila shromáždit své myšlenky.
 „Jak vám mohu pomoci?“
Tristan vykročil, aby ji chytil, aby ji bezpečně strčil za sebe, ale ona se mu snadno vyhnula.
„Jsem tady na opravu potrubí,“ řekl muž.
Jeho hlas byl podivně povědomý, napadlo Julii. Ale ty jeho oči… byly tmavě modré, bezedné, a jasné jako kousky ledu.
Útočily na hlubokou strunu důvěrnosti v ní. Nicméně, nikdy předtím v životě ho neviděla. To by si pamatovala. Byl nádherný, téměř příliš krásný, aby byl skutečný, jako kdyby na sobě měl nějakou nádhernou dokonalou masku.
„Věřím, že mě čekáte,“ dodal.
„Ach, ano.“ Nabídla mu uvítací úsměv. „Morgan Schetfield, že ano?“
Na okamžik se odmlčel a pak přikývl. „Správně. Jsem Morgan Schetfield.“
Tristan ještě neuvolnil svůj postoj bojovníka.
„Potřebuji vidět doklad totožnosti,“ řekl a vzal Julii za ramena a nutil ji otočit se na svou stranu.
Blýskla  po něm zamračeným pohledem. „Jsem si jistá, že to není nutné.“
„Je to velmi nutné.“ Hodil po člověku kousavým pohledem.
„Jasně,“ řekl Morgan klidně. Zamumlal si něco pod vousy, pak vytáhl tenkou kartu podobnou Juliině American Expressu.
Tristan si ji vzal, studoval ji ze všech možných úhlů a podal barvený, tenký čtverec Julii. Pohlédla na povrch. „Je to Morgan Schetfield, narozený druhého prosince 1975. Jeho licence vyprší přesně za tři měsíce. Potřebuješ vědět ještě něco jiného, Tristane?“ zeptala se suše.
„To je dostačující.“ Ale měl v plánu je oba sledovat, Julii a toho muže, dokud se neujistí o Juliině bezpečí.
„Problém je vzadu,“ řekla Julia. „Pokud mě budete následovat…“
Tristan ji následoval. Skoro se usmál, jak jí zrudly tváře, když vstoupila do lázeňské komory. Měl škodolibou radost. Obě její boty byly pohozené nazdařbůh po podlaze. Rychle se obula.
„V čem přesně je problém?“ zeptal se Morgan.
Julia mu vysvětlila sténání potrubí a nesplachování toalety.
„Myslíte, že to opravíte?“
„Vím, že to zvládnu.“ Morgan skočil do práce, klábosil celou dobu, přátelsky se vyptával na Juliin život, ptal se, jestli byla šťastná a jiné takové věci, které se spojovaly s podnikáním.
To dráždilo Tristana, že ten muž ukázal takový zájem o jeho ženu. Co ho dráždilo ještě víc, však byla skutečnost, že člověk dosáhl toho, co on sám nebyl schopný udělat, takže instalatér vypadal jako hrdina v Juliiných očích. Zatracený člověk, prokleté potrubí, přesně jak tvrdil předtím.
Dokonce, i když pracoval, se Morgan nepřestával usmívat na Julii, smáli se a mluvili o lidech a místech, které Tristan neznal.
Tristanovi se to nelíbilo. Potlačil nutkání bušit instalatérovým obličejem o popraskanou podlahu.
Nechte mě ukázat, jak dobře by se ten člověk smál, když by jeho zuby byly rozemlety na prášek.
V rozporu s  počátečním neklidem byla Julia naprosto spokojená s Morganem: nebyl to ta plachá, nervózní žena, jak se sama kdysi popisovala. Zdálo se, že ji zatěžovaly její vlastní pochybnosti. Objevila svou sebejistotu. Zatímco on byl hrdý na její vnitřní růst, nelíbilo se mu, jak snadno ji nalezla s tímto mužem.
V době, kdy Morgan odešel, v Tristanovi vřely emoce. Nežárlil. Ne, zuřil.
Julia byla jeho, a on by nedovolil jinému muži pytlačit na svém území.
Julia rychle zmírnila jeho rozrušení. Když odešel poslední zákazník, objala ho kolem krku, přitáhla ho k sobě a zašeptala mu všechno, co by s ním chtěla dělat. Jen s ním. Ve chvíli, kdy pronesla své poslední slovo, pot pokryl celé jeho tělo.
„Pojďme domů,“ podařilo se mu říct.
Její rty se zvedly v pomalém úsměvu a přikývla.


13 komentářů:

  1. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad další kapitoly. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat