středa 1. března 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 23


Nepatří ti nic, dokonce ani tvé vlastní štěstí 

 

Později se ocitli na dvoře, chladný vánek tančil kolem nich a tlumené paprsky světla bojovaly s příchodem noci. Tristanova skříňka byla stále uzavřená v květináči, kde zůstane, což jim oběma dalo pocit úlevy a odpočinku. Smáli se, hráli na honičku a kutáleli se na vlhkém vrcholku červeného vrchu. Kvůli bouři byla země měkká a mokrá a obarvila oba blátem a dešťovými kapkami.
Tristan odstranil velký kousek bláta a větviček z Juliiných vlasů, když se snažila ovládnout smích. Pokaždé, když se usmála, jeho vlastní rty se roztáhly, bez vyzvání, do úsměvu. Nevzpomínal si, že by ve svém životě byl kdy šťastnější nebo více bezstarostný, než byl v této chvíli. Jako děti byly, tak bezstarostní a živí.

Když jejich těla bolela z dovádění, usadili se na „lehátkách“, jak je nazývala Julia. Leželi v chladu a objímali se, aby zůstali v teple, sdíleli vzpomínky na své matky a na potíže, ve kterých se ocitl, když vyrostl ze škodolibého batolete, a jak nalezl sám sebe. Julia se podělila o své vzpomínky na sestru.
„Předtím, než se moji rodiče rozešli,“ řekla, „Našla jsem jednou Faithin deník, okopírovala jsem stránky a vylepila je po celém domě. Stále si nejsem jistá, jestli je mi za to odpuštěno.“
„Krutá, krutá Julia,“ škádlil ji.
„Musela jsem udělat něco, co by jí donutilo trpět.“ Téměř nepřítomně kroutila slonovinovými knoflíky na kabátu.
„Moje sestra se vplížila noc předtím do mého pokoje a odřízla mi všechny vlasy.“
Prsty se zapletl do husté hmoty, naklonil její hlavu až ke svým zářícím očím. „Takový výsměch si zaslouží tvrdé potrestání. Vedla sis dobře.“
Poté si přivlastnil její rty, hladovým polibkem, který naplnil jeho duši a rozpouštěl jeho kosti.

Když se Romulis znovu objevil u Zirry, pevně svíral tyrkysový střep z Kyi-en-Tra Krystalu, zdroje veškeré jejich síly. Arogantní tajemství tančilo v zlatých hlubinách jeho očí, když jí rozzlobeně čelil tváří v tvář.
„Myslíš si, že Tristan je jediný člověk, který může splnit tvé přání?“ zavrčel.
„Aye,“ odpověděla, ani jedinkrát nezapochybovala, objevila se v ní jiskra života. Rychle se položila dolů. „Myslím si to,“ řekla s větší silou, více pro své přesvědčení, než pro jeho.
Zamrkal a upozornil ji na aroganci ve svých očích. „I kdybych prokázal nade vší pochybnost, že hladoví po jiné?“
Její žaludek se zkroutil při tom pomyšlení, přesto to musela vědět. „Co jsi našel?“
„Dívej se,“ přikázal. „Uvidíš.“
Zvedl hranol. Zamumlal několik slov, rozmanité barevné paprsky explodovaly ke stropu. Červená, růžová, modrá, zelená, všechny oslnivé a téměř oslepující. Točily se dohromady, srážely, míchaly, a když se vypařily, zahlédla obraz Tristana vznášejícího se v jejím prostoru.
Zirra ho sledovala s jeho guan ren, jak si hrají a smějí se. Tristan srazil ženu na zem a otočil se ve vzduchu, aby na sebe vzal hlavní nápor pádu. Žena se na Tristana usmála. Vrátil jí úsměv svým úsměvem naplněným radostí a láskou. Pak ji hladově políbil.
Vlna emocí zaplavila Zirru, moře hněvu a strachu, ozdobeno zoufalstvím tak intenzivním, že chtěla křičet – „patříš mě“.
„Vyslovila jsem kouzlo, které mělo tu ženu zničit,“ řekla skrz zaťaté zuby. „Proč je tedy pořád ještě naživu?“
„Tvoje magie je příliš slabá, aby napáchala takové škody.“
„Ale tvá není a ty jsi mi s mým kouzlem pomohl.“
„Ne.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Jen jsem ti pomohl s tvými schopnostmi. Nepoužil jsem žádné své vlastní.“
Čistá nenávist ji naplnila. Díky Romulisovi nebo té ženě, nebyla si jistá, co se stalo. „Zabij tu ženu pro mě, Romulisi. Zabij ji.“
Smrtelná zuřivost doutnala v jeho pohledu, a on ji delší chvíli pozoroval. „Tohle je tvá reakce? Copak nevidíš, že ti dva jsou do sebe zamilovaní?“
„Nemilují se, ty blázne,“ vyprskla. „V opačném případě by se jeho kletba zrušila.“
„Proč na něho nemůžeš zapomenout?“
Nehty se jí zařízly do dlaně. „Zapomenu na něj, až budu mrtvá a nikdy dřív.“
„Možná se to dá zařídit,“ řekl tiše a odešel z jejího pokoje.
Zirra strávila další hodinu mučením se myšlenkami na to, jak získat Tristana. Chtěla jeho skříňku, aby se tak stalo, nejprve musí zničit jeho guan ren. Ale jak? Jak dosáhne takové věci, když se její kouzlo nezdařilo? Když ji Romulis i nadále odmítal?
Odpověď spočívala v Romulisovi. Nemohl ji odmítat dlouho, protože jí dal svůj slib. Musí jí pomoct.
Mračila se, když se procházela přes prázdné tiché chodby, zastřešenými chodníky, vzduch voněl mořem a chladné, půlnočně zbarvené mramorové podlahy byly opakem alabastrových sloupů, které se protahovaly až k vysokým, vysokým stropům.
Vzhledem k tomu, že neuznávala lamori drahokamy a ignorovala je, obklopovala ji temnota. Ale ona nepotřebovala světlo: znala cestu. Věděla, že všichni obyvatelé paláce klidně spí ve svých postelích. Protože měla svou magii, předpokládala, že by se nenašel nikdo s dostačenou kuráží, aby ji sledoval přes posvátnou halu. Ta samolibost by jednou mohla být jejich pádem, pomyslela si znechuceně.
Nakonec přišla k Romulisovu soukromému vchodu. Neobtěžovala se oznamovat svou přítomnost. Přejela si prsty po těle a vtrhla dovnitř. Prudce se zastavila, její oči se rozšířily. Dech ji pálil v hrudi, když se zahleděla na Romulise.
Hověl si ve své vaně, hlavu měl klidně položenou přes okraj, tmavé vlasy měl rozcuchané kolem ramen.
Byl naprosto mužný. Tak krásný.
Když ji uviděl, nestydatě uvolnil nohy. Její pohled cestoval po celé jeho délce, po všech zlatých svalech a mužné tvrdosti.
Potůčky vody stékaly po hřebenech břicha, shromažďovaly se v jeho pupíku, ale pak spadávaly do temných kadeří a jeho rostoucího penisu. Byl cítit elsmentem, afrodisiakem jejích lidí, snažila se zadržet povzdechnutí nad jeho kouzlem.
„Co tu děláš?“ zeptal se s klidem, který popíral jas v jeho očích. Vystoupil z opálové vany a šel k posteli, kde byl jeho plášť přehozený přes dolní římsu.
Než na něj dosáhl, zkrátila vzdálenost mezi nimi a sevřela mu rameno. Otočil se a podíval se na ni.
Beze slova ho odstrčila dozadu, jeho kolena narazila na okraj postele. A on ji nechal. I když vlastnil fyzickou sílu, aby ji zastavil, dovolil jí další postrčení. Padl nahý, roztažený na hedvábné černé kožešiny.
Její nohy najednou ztěžkly, chtěla se dostat od něj. Bojovala s tím nutkáním a podívala se na něj.
„Slíbil jsi, že mi pomůžeš. Žádám tě, abys tak učinil.“
„Můj slib nebyl nabízen s časovým omezením. Já ti pomůžu, až se rozhodnu, ne dříve.“
„Arr!“ zaječela. „Ty jsi horší než tvůj otec, vždycky se mi snažil vše překazit.“
„Proč musí být všechno o tobě?“ Romulis zkřížil ruce pod hlavou, jeho výraz byl stále uvolněný, téměř netečný.
 „Co kdybych si na tobě vybral tvůj dluh teď? Co když tě požádám, abys zapomněla na Tristana, a potěšila mě?“
„Ty nemáš žádnou hrdost?“ řekla, ta slova jí zaplnila ústa.
 „Ty bys uvítal můj dotek, kdybych si představovala, že jsi jiný muž?“
Jeho nozdry se rozšířily a rty napjaly přes bělost zubů. „Odejdi. Hned. Jsi větší blázen než já a já zjišťuji, že jsem unavený s jednáním s tebou.“
Vyrazila ven z místnosti. Pokud nemohla mít Tristana této noci, prostě bude muset najít způsob, jak mu připomenout své vlastnictví.


13 komentářů: