úterý 21. března 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 16


Tohle bylo poprvé, kdy Gideon viděl projevovat Kronuse jakékoliv známky soucitu. A že tak činil k ženě, kterou nenáviděl… no, Gideon se teď mohl přestat o Scarlet starat, ignorovat ji, tak jak měl. A přesto si Gideon přál, aby nebylo zapotřebí soucitu.
            Nikdy jsi nebyla těhotná. Slova, která byla určena Scarlet, zasáhla Gideona, a v tom okamžiku to věděl. Pravda. Kronus říkal pravdu. To znamenalo jen jednu věc. Nebyla to  Gideonova paměť, která byla zfalšována: to Scarletina.

            Nebylo divu, že se Lži tak moc líbila, ale přesto nebyl schopen říct, jestli mluvila pravdu. Byla chodící lží, ale on to nevěděl. Nikdy spolu neměli syna. Nejspíš se nikdy nevzali.
            Do hajzlu. Zvykl si myslet na Scarlet jako na svou manželku. Možná, že se vzali. V tajnosti, jak řekla. Koneckonců, poprvé, když ji viděl a řekla mu, že se vzali, viděl záblesky jich dvou ve své mysli, nahých a snažících se najít potěšení. Myslel si, že tyto záblesky byly vzpomínky. A jo, mohli jimi být.
            Vzhledem k tomu, že ji viděl už dřív ve snu. Dřív, než ji potkal. To muselo něco znamenat. Správně?
            Steel, ačkoliv… Neměl záblesky týkající se jeho syna. Ani jeden. I to muselo něco znamenat. A přesto nemusel uvažovat o svých citech k chlapci. Nyní, když vztek nad údajnou smrtí Steela byl pryč, uvědomil si, že vlastnil jiskru lásky k tomu, co mohlo být. Opravdu truchlil za ztrátu svého dítěte.
            A když truchlil on, kvůli jedinému záblesku Steela, který mu dala Scarlet, o kolik hůř se musela cítit ona?
            Scarletin pohled přeskakoval mezi králem a Gideonem, Gideonem a králem. Nepřetržitě vrtěla hlavou, třásla se, lapala po dechu. Jeho srdce se kroutilo uvnitř jeho hrudi, škrábalo proti jeho žebrům. Nenáviděl ji vidět takhle. Tak rozervanou a zranitelnou.
            „Mýlíš se. Musíš se mýlit. Držela jsem svého malého chlapce. Milovala jsem ho.“ Poslední slovo řekla rozzlobeně, jako by vyzývala krále, aby jí odporoval.
            Zamračil se, Kronus vstal z postele. „Je tady příliš mnoho očí a uší.“ Mávl rukou a jejich okolí prostě zmizelo, nahrazeno jedinou velkou rozlohou plnou husté bílé mlhy. Vzduch byl chladný, voňavý se sladkou vůní ambrózie.
            Gideon se zhluboka nadechl, vychutnával si tento okamžik klidu před blížící se bouří. Mlha prořídla, zmizela, a on viděl, že byli v srdci pole s ambrózií, vysoké kvetoucí révy stoupaly ze země, růžové květy dosahovaly k zářícímu slunci.
            Slunce. Svítící. Jeho pozornost se stočila na Scarlet. Čekal, že se jí podlomí kolena a zhroutí se, že zavře oči, když na ni zasvítí slunce, ale ona zůstala stát. Nespala. Ani nezívla. Jak?
            „Jedná se o oblast, kde noc a den jsou jedno,“ vysvětloval Kronus, jako by četl Gideonovi myšlenky. Zatraceně, nejspíš to dělal. Někteří nesmrtelní tak mohli učinit. Gideon věděl, že Amun mohl. „Kromě toho, Scarletin démon pracuje v časovém měřítku, nikoli díky sestupu a pádu slunce.“
            Nikdy mu nevadilo, když Amun četl jeho myšlenky. Kronus, to ho velmi trápilo. To, co cítil ke Scarlet a Steelovi, mělo zůstat v soukromém vlastnictví. Nechtěl se dělit. Ne proto, že by byl v rozpacích kvůli měkčím emocím, které v něm nekontrovatelně pobíhaly, ale proto, že chtěl každou část z nich pro sebe. Pravda nebo ne.
            Právě teď to nebylo důležité. Tvoje žena je vše, na čem záleží. Ovinul ruku kolem Scarletina pasu, připravený uklidnit ji způsobem, jaký znal, ale ona ucukla, stále vrtěla hlavou, její třas se stal násilným.
            „Můj syn byl skutečný. Můj syn je skutečný.“
            „Ve tvé mysli není pochyb o tom, že je.“ Kronus se otočil na patě a vykročil dopředu, nutil Gideona a Scarlet, aby ho následovali. Prsty se otíral o rostliny, když řekl: „Tady je návod, jak Mnemosyne pracuje. Položí na tebe ruku, zvyšuje to výkon jejích návrhů. Potom ti něco řekne. Pokud je to něco, co chceš slyšet, tak to tvá mysl snadněji přijme. Pokud ne, bude ti muset říct něco jiného, pak něco dalšího, než utká gobelín uvnitř tvé mysli.“
            Scarlet zakopla o vinnou révu, a Gideon ji chytil za tričko, přidržel ji a postavil na nohy. Nezdálo se, že by si toho všimla, kráčela vpřed, zůstávala blízko ke Kronusovi, přilepená ke každému jeho slovu.
            Bohové, byla tak krásná ve slunečním světle. Dokonce ztrácela smutek a zmatek, zdálo se, že nasála paprsky a září zevnitř.
            „Už rozumíš?“ zeptal se Kronus.
            „Ne. Její metody nic nevysvětlují,“ rozohnila se Scarlet. „Vím každý kousek ze života Steela. Každý detail. Má teta nemohla vytvořit tak složitý gobelín.“
            „Nemůže a očividně to udělala. Jakmile Mnemosyne dá nějaký návrh, zaseje ho do paměti a nechá vyklíčit. Čím více si uvědomuješ to semínko, tím více ho zaléváš a ono tím více roste. Jak roste, tvá mysl začne vyplňovat prázdná místa tak říkajíc, aby to vypadalo jako věrohodná paměť. Udělá to tak reálně, aby to vypadalo, že se to stalo.“
            Gideon nespouštěl oči přilepené na nekonečném moři zelené a růžové před ním. Neodvážil se znovu pohlédnout na Scarlet. Byla to nejsilnější žena – spíše osoba – se kterou se kdy setkal, ale pochyboval, že byla schopná snést tenhle typ zdrcující zprávy, aniž by ji to nepoložilo. Nechtěla by, aby byl někdo svědkem tohohle zhroucení.
            „Já-já-“ hlas se jí chvěl. Byl prosáklý drtivou bolestí, větší, než s jakou se kdy setkal. Pro ni to muselo být, jako by sledovala umřít Steela znovu, bezmocná, aby ho zachránila.
            V tuhle chvíli by Gideon dobrovolně zemřel za život chlapce.
            „Nemůžu právě teď mluvit o Steelovi,“ řekla tragickým tónem, který by mohl soupeřit s Cameiným, se Strážkyní démona Utrpení. „Jen mi řekni, jestli Gideon a já jsme byli… byli…“
            Pomalu, tak pomalu, Kronus zavrtěl hlavou. „Nebyli jste.“
            Pravda.
            Lež zařvala, zuřivě, nevěřícně. A Gideon si nebyl jistý, zda proto, že démon nesnášel pravdu, nebo proto, že démon chtěl, aby ta slova byla lež.
            Gideon zasyčel zklamáním. Toužil po Scarlet víc, než toužil po někom jiném, a líbilo se mu mít ji s sebou. Nejvíc ze všeho miloval, že patří jemu a ne žádnému jinému muži.
            Možná… možná, že si ji vezme teď. V tomto skutečném čase. Přinejmenším to stálo za zvážení. Vzhledem k tomu, že, zatraceně, nenáviděl pomyšlení být bez ní.
            Ne, řekla Lež. Ne. Ano. Ano.
            „Proč by Mnemosyne neudělala něco takového?“ zeptal se Gideon. Byl překvapen tím, jak hrubý byl jeho hlas, jako by jeho hrdlo bylo vydrhnuto surově brusným papírem.
            Kronus si povzdechl. „Můžeš hádat. Scarletina matka. Krátce poté, co jsme Rhea a já byli postiženi stárnoucím kouzlem, Scarlet rostla nečekaně šťastně. Ne proto, že jsme stárli, nebo si jí sotva všímali, ale protože měla jednoznačně tajemství. Při pohledu zpět jsem si uvědomil, že Mnemosyne musela začít utkávat ty vzpomínky na Rhein rozkaz, chtěla potrestat svou dceru za to kouzlo. Víš, kdykoliv se jí Rhea pokusila zabít, zestárla královna o trochu víc.“
            Jestliže královna něco podobného udělala i Kronusovi, když vyšel z Tartaru, udělala to mnohokrát i jeho sladké Scarlet. Pořád platilo, že Gideon nebyl pro zabíjení žen, ale i tak dal Rheino jméno na seznam Musí Bolestivě Zemřít.
            „Sestry si všimly, jak se na tebe Scarlet dívala,“ pokračoval král. „Každý si toho všiml. V jejím pohledu byla absolutní touha. To je důvod, proč jsem si jistý, že bylo tak snadné pro Mnemosyne zasadit náznak o manželství, i když ve skutečnosti jste na sebe nikdy nepromluvili.“
            „Ach, bohové,“ Scarlet zalapala po dechu, přikryla si rukama ústa. Její zděšený pohled přistál na Gideonovi. „Já-já-“
            Ona po něm toužila, a to i po tomhle, a to vědomí ho naplnilo pýchou. Ale to, že se jí nelíbí, že to věděl, bylo jasné. Zjistil, že ji v tomto chce uklidnit.
            Gideon se zastavil, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Nevzpomínám si, že předtím, než jsem tě nepotkal, jsem tě neviděl ve své mysli. Nevzpomínám si, že bych si nenechal udělat ta tetování s tvýma očima, i to stejné tetování, které nemáš. Možná jsme se vzali, a setkali se, ale nevšiml jsem si tě tady.“ Pochop to, srdíčko. Chci tě i po tom všem.
            Zatímco mluvil, zaujalo ho několik otázek. Jak to, že věděl o tom tetování? Jak to, že ho viděl dřív, než vlastně potkal tuhle ženu? Byli nějak propojeni?
            Začala se uvolňovat, přikývla, ale pak ztuhla a vytrhla se z jeho sevření. Chlad zahalil její oči. „Po našem… falešném manželství, po mojí posedlosti, poté, co jsem získala kontrolu, jsem vstoupila do tvých snů, když dveře zmizely. To je důvod, proč jsem si myslela, že jsi mrtvý. Nikdy jsem nepoužila svého démona proti tobě, jednoduše jsem tě sledovala. To musí být důvod, proč jsi mě viděl.“
            Dobře, další otázka. A opět, byl naplněn hrdostí. Tolik touhy… Ale ne její. Nebyla to žádná pýcha, žádná radost. Pouze její hrůza rostla.
            „Nechtěl jsi mě ve vězení,“ řekla a slzy vytryskly z jejích očí. „Vůbec sis mě nevšímal.“
            Ty slzy ho málem srazily na kolena. „Ďáblíku.“ Natáhl ruku, což znamenalo, že ji donutil přijmout jeho objetí. Utěší jí, sakra. Nemůže ho od sebe odhánět, teď si jí všímal.
            Vrhla se mimo jeho dosah, a několik slz mu dopadlo na ruce. „Nenáviděla jsem tě,“ vyprskla. „Tak dlouho jsem tě nenáviděla, že jsi mě opustil. Dokonce jsem tě vinila za Steelovu smrt, a chtěla jsem tě za to potrestat. Zdálo se mi o tom, jak tě trestám. Pak jsem vstoupila do tvého života a chtěla jsem ti ublížit. Ve tvých snech jsem ti ukazovala tvůj největší strach. A byla jsem ráda. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, že tě to bolí. Potom, dnes, jsem tě potrestala znovu. Přestože jsi neudělal nic špatného. Ty jsi nikdy neudělal nic špatného.“ Dusila se na posledním slově, vzlyk vyrazil z jejích třesoucích se rtů.
            „Ďáblíku, udělala jsi všechno špatně. Obviňuj se. Já bych neudělal to samé.“ Prosím pochop to. Nikdy nebylo důležitější, aby člověk pochopil, co ve skutečnosti říká.
            Vrtěla hlavou, když utřel stále padající slzy hřbetem ruky. „Je mi to líto. Nemáš ani ponětí, jak moc je mi líto všechno, co jsem ti udělala. Já-já-já musím jít. Pošli mě domů. Prosím.“ Její pohled se stočil ke Kronusovi. Nebo spíše k místu, kde Kronus předtím stál.
            Král bohů nebyl nikde vidět.
            „Kronusi. Kronusi!“ vykřikla Scarlet.
            V příštím okamžiku, pole zmizelo a stěna šedého kamene vyrostla před Gideonem. Gideon se otočil, prohlížel si své nové prostředí. Jeho ložnice, uvědomil si. Jeho ložnice v Buda.
            Měsíční světlo prosakovalo z okna, svítilo na nábytek. Vyvýšená postel s hnědo bílou přikrývkou. Dva noční stolky přeplněné noži, které na nich neustále ležely. Jedna červená lampa, která měla přihrádku na své levé straně. Jedna miska s čokoládovými tyčinkami.
            Byl tam jeho prádelník, jeho ošoupané kožené křeslo. Jeho skříň naplněná více zbraněmi, než oblečením. Dveře do jeho koupelny.
            Domov. Byl doma. Ale bez Scarlet se tam necítil doma. Kde byla? Nechal ji Kronus v té oblasti? Samotnou s jejím smutkem? Zařval tak, jako to udělala Lež předtím, rozzuřeně, bezmocně, zoufale. On by-
            Uklidnil se.
            Scarlet se objevila ve středu jeho pokoje, a Gideon vydechl úlevou. Až na…
            Její slzy byly pryč. Její hrůza a bolest, zmizely. Její obličej byl prázdný jako plátno, zcela bez emocí.
            „Scar,“ začal, řítil se směrem k ní.
            Její pohled se setkal s jeho, a zvedla ruku, aby ho zahnala. „Přeji ti bezpečný a šťastný život, Gideone. Není třeba nic víc říkat.“ Snažila se kolem něj projít, ale chytil ji za paži a zastavil.
            „Kam nejdeš?“
            „Pryč.“
            Ani náhodou do háje. Znal ji, věděl, že má v plánu lovit a mučit svou matku a tetu za to, co s ní udělaly. „Budeme je líbat spolu.“ Zabijeme je společně. „Ne?“
            „Ne.“ Něco v jejích očích ztvrdlo. Jako chladná kapalina měnící se na ocel. Steel bylo perfektní jméno pro každé její dítě. Byla tvrdohlavá až do morku kostí. „Postarám se o svou matku a tetu.“
            Stiskl ji pevněji, a prudce ji k sobě přitáhl. Rozzlobeně do něj udeřila, ale odmítla se na něj podívat. Její pohled zůstal na divokém pulsu na jeho krku.
            Lapal po dechu, uvědomil si. Ze strachu, že by se s ní nebyl schopný spojit. Ze vzrušení. Voněla ambroziánskými poli a vyzařovala teplo. „Musela jsi mě slyšet správně. Budeme je líbat spolu.“
            Nakonec, zvedla pohled. V jejích očích blýskala červená každých několik sekund, jako by byl její démon připraven se vymanit. „Poté, co zabiju tetu, najdu způsob, jak odstranit mé vzpomínky. Všechny. Chci nový začátek, čistý štít. Protože právě teď nemám tušení, co je skutečné a co je falešné. Já nevím, a to mě zabíjí. Chápeš? Zabíjí mě to.“
            Jeho vlastní hněv zmizel, políbil ji na čelo. „Není mi to líto. Tak moc mi to není líto, ďáblíku. Nech mě ti pomoc je políbit, jo?“ Další věc, raději by zemřel, než by dovolil odebrat Scarletiny vzpomínky na něj.
            Otřásla se: polkla. „Jak mi můžeš chtít pomoc, po tom všem, co jsem ti udělala?“
            „Já… nemám tě rád. On mi taky nechybí.“
            Nemusel víc vysvětlovat. Věděla koho tím „on“ myslel. Opět se v jejích očích objevily slzy. Nikdy si nemyslel, že bude rád, když žena pláče, ale její smutek byl mnohem snazší, než její emociální sterilita.
            „Nebyl opravdový,“ zašeptala, rukama svírala Gideonovu košili a kroutila ji.
            „Máš pravdu. Nebyl.“
            „Já vím – počkat. Co?“ zamrkala překvapením. Mohl říkat jen lži, takže to, co říkal, znamenalo, že se ještě nevzdával. Stále ještě stál, stále byl silný.
            „Steel nebyl skutečný. Pro nás dva, v našich srdcích, nebyl skutečný.“
            Slzy se jí rozlily po tvářích.
            „Nedonutíme je za to zaplatit, ďáblíku. Jen potřebuju, abys… mi nevěřila.“ Věř mi, prosím.
            „Manipulovaly se mnou,“ řekla, roztavený kov pronikl do jejího krvácejícího hlasu. „Smály se mi celé roky. Proč? Co jsem jim kdy udělala?“
            „Nejsou to monstra.“ Byly. Daleko větší, než s jakými se setkal jeho démon. „Mělo s tebou společného všechno.“ Nemá to nic společného s jeho miláčkem, Scarlet. Volnou rukou se zabořil do jejích vlasů, opět se jí snažil nabídnout utěšení. Neodvážil se ji pustit. „Ačkoliv dosáhly jedné věci. Pokud jde o mě, ve skutečnosti jsme se nevzali.“
            Svraštila obočí, prohnula se a zadívala na něj. „Říkáš, že věříš v naši svatbu?“
            Spíš než by se to pokusil Gideon Mluvka vysvětlit, přikývl.
            „K čertu, ne,“ řekla důrazně. Udeřila ho pěstí do hrudi. „Ne.“
            Ne nebyla reakce, kterou čekal. Nebo chtěl. Ta slova proudila z vlastní vůle. Chtěl být upřímný. Už na to myslel předtím, ale teď to věděl. Bude ji mít v každém směru. Jakkoliv dlouho to bude trvat.
            „My dva?“ pokračovala. „Máme hotovo. Jsme u konce. Ne, že bychom měli, kde začít.“
            To těžko. „Máš pravdu.“
            Její oči se zúžily, mokré řasy se téměř slepily dohromady. „Teď mě poslouchej. Máme štěstí, že jsme unikli věčnému spárování. Jsem pro tebe to nejhorší. Všechno je v pořádku.“ Zasmála se a ten zvuk mu připomínal předzvěst zvonu. Tenhle zvuk slyšeli někteří nesmrtelní těsně předtím, než zemřeli. „Není divu, že sis mě nevšiml tu noc, kdy jsem tě hledala.“
            Pozvedl obočí. V jakou noc?
            „Byl jsi v klubu,“ odpověděla, když neřekl svou otázku nahlas. „Přibíjel jsi jednu ženu ke zdi ve stínech rohu, kde tě mohl každý vidět. Tam, kde jsem tě viděla já.“
            Kdysi byl sex na veřejnosti obvyklý výskyt v jeho životě. Takže by neměl být schopný najít jednu noc ve své paměti a najednou věděl, věděl, že tam Scarlet byla. A najednou to šlo.
            Večer jako každý jiný, ambrózie smíchaná s alkoholem a sex. Najednou spatřil hustý mrak temnoty vedle stolu, jeho oči nebyly schopné jím proniknout. Myslel si, že přebral a byl zmatený. Zvláště, když se okolo rozlila vůně orchideí. Když se Lež pokusila vyskočit z jeho lebky. Když jeho penis začal nesnesitelně pulzovat.
            „Necítil jsem tě,“ řekl. „Nevzal jsem si někoho jiného, myslel jsem, že je zodpovědná za chtíč, který jsem cítil, ve skutečnosti to ona byla-“ nebyla „-ale ty jsi nebyla.“ Byla.
            „Já-já – i tak.“ Barva vykvetla na jejích tvářích, dvojice růžových kruhů rozpaků. „Stále jsme pro sebe navzájem špatní.“
            „Znovu, správně.“ A najednou všechno, na co mohl myslet, byla její dřívější slova o tom, jak ji nemohl chtít, když se do ní nepokusil proniknout.
            To bylo to, co dostal za to, že byl ohleduplný. Za to, že jí dopřával čas.
            Dobře, sbohem ohleduplnosti. Vezme si to, co chce. Všechno, co chce. Hodlal mít tuto ženu a ona se ho chystala přijmout. Chystala se přiznat, že patří k sobě. Že jsou pro sebe stvořeni. Všechno ostatní přijde na řadu později.
            Co na ní bylo tak zvláštního? Ona ho pobavila, potěšila, rozpálila jeho krev. Nikdy neustupovala, nebála se žádné jeho části. Dokonce ani jeho démona. Stavěla ho před jeden problém za druhým. Byla pravděpodobněji sinější než on.
            Víc než to, právě teď potřebovali oba uklidnit, a byl jen jediný způsob, jak toho dosáhnout. V posteli.
            Beze slova uchopil Gideon oběma rukama Scarletin pas a hodil ji na vrchol postele, bez ptaní. Odrazila se na matraci, ale když se konečně ustálila, neměla ani škrábnutí: zírala na něj, zmatená.
            „Co to děláš?“ zeptala se zastřeným hlasem.
            „Dokončuju to,“ řekl, když se na ni položil. Nakonec, právě začal.

            

13 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za super překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za super preklad... no takýto zvrat udalostí som teda nečakala

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za skvělý překlad! Tohle musí být náročné překládat, i v češtině to musím číst pečlivě ;-) jsem moc zvědavá na pokračování

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat