pátek 10. února 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 9




Pro Redu uběhly další dva dny jako voda, ale zažila momentky, které se jí v mysli vypálily tak silně, že věděla, že si je bude pamatovat navždy.
Šlo o pro ni nezvykle pohádkové momenty: jako když sledovala jestřába nad vrcholky stromů, jen aby se čím byl blíž zvětšoval a zvětšoval – a když se přiblížil, tak vychrlil plameny z krokodýlí hlavy těsně před tím, než s krákotem zmizel; dupot kopyt, který přitáhl její pozornost ke stádu, které bylo na druhé straně kopečku, a zrovna když se otočila k Daynovi, aby se ho zeptala, proč on ani vlci nejezdí na koních, objevily se desítky obrovských zvířat podobných koním, se srstí černou jako uhlí, s očima rozpálenýma do ruda a zlomyslnými ostrými rohy, které se leskly ve slunci.

Všechno se stalo ještě podivnějším, když jí řekl, že demi-draci nebyli ničím ve srovnání se skutečnými draky z Elfských legend, jako byli bludní Feiyndové s jejich černoperleťovými šupinami a vražednými instinkty. Nebo to, že wolfynové a jednorožci byli neklidní spojenci a mírová smlouva mezi nimi byla založena na vzájemné nechuti a že on – milovník koní už od dětství – se zkoušel naučit jednorožčí jazyk, jen aby zjistil, že ho může pronést pouze ve své podobě wolfyna, ale ne v lidském těle.
Byly tam strašidelně krásné chvíle, jako když shlížela na shromáždění skupiny vlkodlaků na vzdáleném kopci ve stínu proti úplňku, jelikož vyli v sopránu, až jí naskákala husí kůže; a když dosáhli rozeklaného vrcholu, který je rozdělil do dvou skupin - přední drápy a zadní uštknutí, oběma se podařilo vyhýbat tím, že zůstávali v utajení - zeleným podrostem rozprostřeným, před nimi, tvořil miskovitý kráter s téměř kruhovým jezerem v jeho středu, odrážející bledé nebe a tvar kruhového oblaku nad hlavou.  
A pak tu Dayn. Byl ve všech těchto vzpomínkách a v mnoha dalších z těch vzácných dvou dní. Byl to její dřevorubec, její princ, její milenec a za tak krátký, drahý, nezměřitelný čas se jí stál důvěrně známý. Věděla, jak se hýbe, jak chutná, jak dlouho trvalo, než ho přiměla vzdychat a jak moc jej mohla vydráždit, než se jeho sebeovládání rozsypalo a ukázaly se jeho tesáky. Doslovně.    
Jeho upíří dědictví ji už neděsilo; byl člověk jako každý jiný, byť se silami z vlastní říše a svého dědictví. Občas byl tvrdohlavý a nevysvětlitelně rád žvýkal mízu Vlčího spánku, která byla bez chuti a měla podivnou konzistenci. Ale to byly jen maličkosti v porovnání s celkem.
Znovu už nepoužili vlčí přeměnu, ale místo toho se procházeli ve své vlastní podobě s občasnou dávkou stimulujícího lektvaru, který se zdál být jistou místní obdobou kávy nebo možná energetickým nápojem. Neustále cestovali, mluvili potichu nebo kráčeli mlčky, zastavujíc se každých šest nebo osm hodin, aby si odpočali… a pomilovali se. A občas samu sebe musela trochu přesvědčovat, že se jí to všechno jenom nezdá.
Ale ani ve snu nemohla cesta trvat věčně, a oni se již blížili na její konec.
„Připravena balit?" zeptal se Dyan, vycházející z prostoru lesa, který je obklopoval téměř celou cestu až k okraji silnice. Nyní nesl pouze jediný ruksak, spolu se svou kuší a krátkým mečem; ona na sobě měla další vak spolu s lukem a šípy, které pravděpodobně stejně nikdy nepoužije. Dnes bylo tepleji, než jindy, a tak měl na sobě jen košili, své sako a svetr si zabalil.
Při pohledu na něj, v jeho kostkované košili, v kalhotách a botách, stejně tak v jeho dřevorubeckém postroji se dostávala do stavu, kdy jí srdce v hrudi udělalo veletoč a v krku se jí usadil melancholický knedlík. Kdyby jen… přemýšlela, ale neobtěžovala se své přání dokončit.
„Jdeme na to," pronesla a zvedla se na nohy. Podle jeho odhadu se na kopec dostanou tak za hodinu nebo dvě, ještě před západem slunce. Vážně mluvili o tom, co budou dělat, až se tam dostanou, ale sama skrývala tajnou naději, že si dokáží ukrást poslední společnou chvíli, možná hned vedle vodopádu.
Chtěla si tu vzpomínku znovu vybavit, až se podívá na poslední stránku knihy. Milování, ne ztrátu. Radovala se; přijme bolest, která přijde na konci tohoto podivného magického dobrodružství.
Přesto, i když se jí hrdlo bolestivě stahovalo, doprovodí jej na konec jejich cesty. Přitiskla si jeho dlaň na svou hruď, postavila se na špičky a políbila jej ze strany na krk, kde mu tepaly cévy a kde - byla na to podivně hrdá - mu zanechala cucflek. Zakryl její ruku svou a stiskl ji, ale když se chystala odtáhnout, zaváhal, přitlačil její dlaň proti svému srdci ještě o chvíli déle, než ji pak pustil.
Společně pokračovali po silnici, bok po boku, v tichu přerušovaném pouze voláním různých tvorů. Ona je teď poznávala; hluboký řev polodraka, vysoký, jasný křik trubky šelmy s klamně sladkým trylkováním blátivého hrbáče, který byl ve skutečnosti odporný jak po vzhledu, tak po čichu.
Na jednu stranu nenáviděla myšlenku opustit toto kouzlo, dokonce nenáviděla ani myšlenku na opuštění této podivné vlkodlačí říše. Přesto, současně toužila být zpátky ve svém bezpečném bytě, ve světě, kde věděla, jak věci fungují a neměla potřebu ohlížet se celou dobu přes rameno, nepotřebovala se přesvědčovat o tom, jak je statečná.
Asi hodinu poté, co se vydali na poslední etapu jejich cesty, pochodovali po dlouhém stoupání do zvlněného kopce, Dayn vyplivl svůj poslední kousek žvýkačky Vlčího spánku do křoví, několika doušky z měchu, který měli od rána znovu naplněný, si vypláchl ústa a mlčky jí též nabídl.
„Ne, děkuju, jsem v pohodě." Její hlas zněl nakřáple, hrdlo měla stažené.
Zastrčil kožený vak zpátky do batohu a chvíli upravoval popruh a pak si pohrával s opaskem na meč. Pod košilí pokrčil rameny.
Ohlédla se k němu a zvedla obočí. „Jsi v pořádku?"
„Jo." I jeho hlas byl chraplavý. „Prostě… z vrcholu tohohle kopce dohlédneme na oblouk." Nesetkal se s jejím pohledem, když to říkal.
„Aha." Ach Bože. Její nově znovuzrozené libido sebou trhlo při pomyšlení na milování s ním na okraji vodopádu, ale to příjemné chvění bylo utopeno v přemýšlení, zdali bude na pořadu.  Uvědomila si, že se jí kroky zpomalily, pak si rychle pospíšila k vrcholu. Jednu nohu před druhou. „Dobře. Myslím, že jsme to zvládli."  
Sundal svůj vak, vytáhl z něj sako a oblékl se jen proto, aby těmi pohyby získal nějaké vteřiny v tom frustrujícím hluku.
„Nesnáším to. Nenávidím…“ Odmlčel se a podíval se na své ruce. „Ach, Bohové. To nepřichází ode mne. Je to kouzlo. Vír už je blízko - začíná to."
„Ne." Otočila se k vrcholu kopce, ale na obloze ani na stromech neviděla nic divného, co by vypovídalo o tom, že byla magie mimo ni. Šero, ticho. Neslyšela ani vodopád.
Ačkoli, Dayn znal magii. On byl kouzelný.
„Pojď!" Strčil jí kousek vlčí přeměny do ruky a spolkl ji jedním douškem. „Doběhneme k němu."
Polkla tlustou hroudu, jež jí svírala hrdlo a tlačila ji tak, až se jí z ní chtělo křičet, že to nebylo fér, že s ním potřebuje ještě nějaký čas. Jen další hodinu, to bulo vše. Přestože ve svém nitru dokonce věděla, že ani to by nebylo dost, a možná je to tak lepší. S polknutím přikývla. „Pojďme."
Rozeběhli se do zbývajícího svahu, společně prodlužovanými kroky, které je povzbuzovaly jako droga. Síla se jí šířila žílami, pálila ji a nutila ji cítit se silná, nepřemožitelná… a ještě rozpálenější vedle Daynova těla, jako nikdy předtím. Chtěla mu podrazit nohy a svalit se s ním na zem, přikrýt jeho tělo svým a jezdit na něm, dokud by oba nebyli vyždímaní do kulhání.
Chtěla ho líbat, dotýkat se ho, vlastnit ho, patřit mu. Místo toho se soustředila na kladení jedné nohy před druhou, jelikož se řítili k vrcholu kopce. Nejdříve k jejím uším dolehl zvuk vodopádu, pak se před nimi rozprostřelo údolí a s klopýtnutím se zastavila, když to spatřila: Meridenův oblouk.   
Dayn se zastavil vedle ní tak blízko, až se jejich ruce dotkly.
Dokonce i z půlmílové vzdálenosti viděla, že to byl zápas práce se dřevem: vysoký kamenný oblouk uzavírající vrchol vodopádu, který přerušovaně padal přes půl cesty dolů po útesu, řítící se do jezírka vlévajícího se do řeky, jež vodu odváděla. Hustá zeleň pak lemovala vodní stezku a tváře útesu pak zřídla na zvlněné zelené údolí. Všechno bylo stejné.    
Vzduch pod obloukem se třpytil, přesto byl nový. Měl pravdu. Vír už vznikal.
„Musíme jít." Jeho hlas se s posledním slovem zlomil.
„Já vím." Natáhla se a vzala ho za ruku. Jejich prsty se propletly. Z kopce dolů seběhli společně, bok po boku, jako když se pářili, i když to byl jen sen.
Oči jí vzplály v okamžiku, kdy vstoupili na ten kousek země, hrdlo se jí sevřelo v momentě, kdy dorazili k okraji jezírka a zastavili se poblíž místa, kde se široká stezka klikatila k útesu a vedla k výklenku, kde se zář oblouku odrážela z kamene na kámen. Vzduch jiskřil a vířil, ale ještě se nezačal otáčet.
Měli málo času, aby si řekli své sbohem. Nebyla si jistá, jestli to je dobře nebo ne. Zvedla jejich spojené ruce a políbila jej po jeho kloubech, poškrábala jeho pokožku zuby, až se zachvěl.
„Sladká Redo." Vzal její tvář do dlaní a sklonil se, aby ji políbil.
Vycházejíc jeho doteku vstříc, cítila z jeho polibku rostoucí palčivé bolení s dnes již známým teplem, které se zintenzivňovalo podle spalující vlčí přeměny v její krvi. Pevně sevřela jeho zápěstí, tiskla se k němu ve snaze vtisknout si ho v této chvíli do své duše. 
Odtáhl se od ní dřív, než byla připravena nechat ho jít. Ale jeho oči se mocně soustředily na její, vpíjel se do její tváře, když řekl: „Pojď se mnou. Pojď do Eldenu."
„Ach," zašeptala, jak ji celou polilo mrazení; a její krev prudce vzplála, pak zchladla a znovu vzplála. Nebylo to tak, že by o tom nepřemýšlela, samozřejmě, uvažovala o tom. Ale logicky - a co hůř, její instinkt - jí napovídal, že to by byla špatná volba. Slzy ji pálily, ale zatlačila je zpátky. „Chtěla bych," řekla, nutila svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný. „Bože, samozřejmě, že bych chtěla."
Jeho hlas i oči pochopily. „Ale nepůjdeš."
„Víry jsou nevyzpytatelné a my nevíme, jestli existuje přímé spojení mezi našimi říšemi. Pro mě by to mohla být jen jednosměrná cesta."
„Bylo by to tak hrozné?"
Ta otázka ji zasáhla hlavně proto, že z mnoha důvodů by odpověď zněla „ne".
Pokud se nevrátí do Salemu, její otec a bratři by ji několik měsíců zoufale hledali, protože udělat to, by byla správná věc, ne proto, že by jim skutečně chyběla, ale protože by potřebovali logické vysvětlení jejího zmizení. A její přátelé a kolegové by hluboko uvnitř věřili, došli k závěru, že si změnila jméno a odstěhovala se někam na ostrov, jak jim občas hrozila.
Po šesti měsících a jednom dni by vzpomínala, možná na nějaké stipendium. A jak moc by jí ta myšlenka byla odporná?
„Myslíš, že jsem se sama sebe už neptala?" pronesla tiše. „Myslíš, že nevím, že tu nechám jen jednu nesmazatelnou stopu lidského světa?" 
Jeho prsty sevřely její. „Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby to bylo ještě horší. Ale pokud je to tak, proč se vracet?" Jeho polibek byl tvrdý a majetnický a ona se do něj vpalovala. „Pojď se mnou, moje sladká Redo."
Chtěla; ach, jak moc chce. Ale pro změnu se její logika a praktičnost v pořádku vrátily. „Řekněme, že půjdu… co potom?" Prosím, řekni, že víš, řekni něco, co bude dávat smysl.
Ale jeho výraz byl bezútěšný. „Vím, že žádám příliš mnoho, je to zatraceně nebezpečné. Co je tam? Na sto způsobů, jak se dostat do pekla, jakmile se vrátím domů? Tisíc? Což znamená, že jsem ke všemu ještě debil, když se ptám, když si nadevše přeju, abys byla v bezpečí. To by mělo stačit, že tě uvidím vcházet do toho víru-" ukázal k místu, kde se to začalo třpytit a rotovat "- a můžeme se vírem dostat domů v pořádku. To by mělo stačit, budeme mít s sebou vzpomínky z uplynulých dní, vzpomeneme si na ně, když se věci začnou srát. Jakože pravděpodobně budou."
Zadrhl se jí dech, protože říkal všechny ty věci, které si sama opakovala, ale přesto se jí chtělo křičet „ano"! Ano, budu s tebou. Vše ze sebe dostala ven, když z ní vyšel zlomený vzdech. "Dayne."
Svitlo mu v očích, chytil ji za druhou ruku a zvedl ji, takže obě její dlaně měla přitisknuté k jeho hrudi, znehybněné jeho dlaněmi. Cítila, jak se jejich tep sjednocuje, cítila vlčí přeměnu, jak mu bušila v žilách, když řekl: „Možná už nemůžu vyrůst o tolik, jak jsem si myslel, protože každá část ze mne chce být sobecká a udržet tě při sobě. Prosím, řekni, že půjdeš. Slibuji, že budu-" 
„Ne," přerušila jej, vyprostila svou ruku a dotkla se jeho rtů, aby ho umlčela. „Nemůžeš mi být zavázaný. Bože, neměl bys o mně ani uvažovat."
„Vím. Ale nedokážu to zastavit." Políbil ji na bříška prstů. „Pojď se mnou. Potřebuji tě. Nechci to udělat bez tebe."
Byla to oživlá dětská fantazie všech dívek - krásný silný princ ji prosí, aby utekla ze svého neuspokojivého života a vrhla se s ním do dobrodružství, do snu.
Ale sny mají vždy svůj konec, že?
„Řekněme, že vše půjde podle plánu," začala. „Předpokládejme, že ty a tví bratři a sestry najdete jeden druhého, zabijete čaroděje a obnovíte Elden. Co bude pak? Co se stane s námi?"
„Budeme žít šťastně až do smrti." Jeho odpověď by jí měla připadat nenucená; místo toho jí to přimělo toužit.
„Nejsem princezna, Dayne. Jsem jen dcera dalšího strážného."
Chtěla vůči němu vypadat překvapeně, doufat, aby si toho nevšiml. Místo toho se mu zablesklo v očích. „Není to náhoda, že se kniha dostala do rukou tvé matky. Příběhy, které ti vyprávěla, jsou jako vystřižené z říše folklóru.“
„Myslíš si, že byla jen hostem v lidské říši." Taky si to myslela. Bylo to logické.  
„Nejen to, myslím si, že měla jistý druh schopností, které se dědí v královských liniích, nebo alespoň u šlechty. Proč by jí jinak můj otec tu knihu posílal? Jak jinak by mohla vědět, jak důležitá byla, nebo že byla určena tobě a ne jí?" Ztišil hlas, sklonil se a pošeptal jí: „Nech mluvit rozum, Redo. Myslím si, že se můj otec obrátil na ni ze stejného důvodu, jako já na tebe. A on tak mohl učinit jen proto, že mezi nimi byla pokrevní příbuznost, leč nepatrná."
Redina hlava sebou trhla, jelikož nebyla daleko od toho, to přijmout. Zhroutila by se, kdyby tam nebyl, aby se o něj opřela. Její oči se upřely na milostné kousnutí na jeho straně krku. „Domníváš se, že jsem upír." Nebyla si jistá, zda je její náhlá slabost zapříčiněná nevolností, nebo vzrušením.
„Z poloviny, nebo ještě méně a pitím krve se pravda neprokáže. Ale… ano, myslím si, že v tom je tvé dědictví."
Zavrtěla hlavou, popírajíc logiku, víc než tu možnost. „Ty bys ji objevil."
„Možná. Anebo mám víru, že naše pocity něco znamenají, že to všechno něco znamená."Jeho gesto zahrnovalo toto místo, vír a je dva. „Kniha se k tobě nedostala náhodou. Nic z toho není náhoda, Redo. A nejsme u konce. Nekončeme to."
Viděla, že se blíží polibek a téměř se odtáhla, protože věděla, že v jeho náručí nedokáže souvisle myslet - spíš u něj našla vysvětlení, které rozhodně nebylo založeno na rozumu. Ale Vlčí přeměna ji přikovala na místě a její zrádné tělo se k němu natahovalo, prsty se zaplétaly do jeho hustých vlasů a ústa se pod jeho otevřela.
Milovali se jen před několika hodinami, ale horko přeskočilo nanovo, když se k ní našikmo snesly jeho rty a jejich jazyky se dotkly a propletly. A poprvé v ní něco přecvaklo a tichý hlas jí našeptával „ano". Tak je to správné. Neexistuje žádný způsob, jak bys od tohoto mohla odejít.
Nebylo to poprvé, co si až bolestně myslela, že Dayn by mohl být její životní láska. Ale bylo to poprvé, co se domnívala, že možná - možná - by jim to mohlo fungovat. Předtím, i kdyby se odvažovala věřit, že znovu získají Elden, nebyla si schopná samu sebe představit, jako choť prince. Nyní, když… její myšlenky se prodraly, když od ní odtáhl rty, pak jí políbil na tvář, na čelo.
Pak od ní o krok odstoupil směrem ke stezce vedoucí nahoru a natáhl k ní ruku v pozvání. „Pojď se mnou, moje sladká Redo. Měj víru. Buď statečná."  
Blýskla zarudlým pohledem na dřevorubcovu představu, s otázkou, zda má všechno a všechny opustit a odejít s ním a to bez jakýchkoliv skutečných změn ve svém životě. Ještě předtím, než si začala myslet, že je to nespravedlivé. Nyní už věděla, že někdy je to jediná odpověď.
„Já - pozor!" vykřikla, zachycujíc náhlý pohyb šedivo-žlutohnědé šmouhy letící po nejnižší části stezky přímo k němu a pak to vyskočilo.
Okamžitě vyskočil odvrátit útok, ale právě začal vytahovat svůj meč, když jej obrovský vlkodlak strhl a mrštil jím s děsivým zavrčením.
Natáhla se po svém luku, ale vytrhlo jí ho to ze sevření, přehodilo jí ho kolem krku a ona pocítila, jak se do ní tětiva zařezává. „Ne!" Panika se přes ni převalila, jak jí cosi  popadlo pevnou paží a táhlo ji pryč od místa, kde se obrovský vlkodlak - myslela si, že je to Kenar - vrhnul na Dayna a začal ho trhat. Spatřila krev, slyšela, jak křičí… a pak ještě hůř, odkulhala a pak ticho. Vyrazila za ním, křičela: „Dayne!"
Neozvala se žádná odpověď.
***
Slyšel ji jako by z dálky, jako by ve snu, ze kterého se nemohl probudit, protože jeho bdělé já bylo v agónii. Umíralo. Možná už mrtvé bylo.
Bojuj, sakra. Nemůžeš ji nechat odejít. Vnitřní hlas byl jeho vlastní, ušlechtile sentimentální, ale zdálo se, že je příliš pozdě. Byl přesunutý, jeho vědomí se oddělilo od svého fyzického já. Pohlédl dolů na sebe sama, a sledoval, jak Kenar zvedl zakrvácený čenich k obloze a vítězně zavyl, zatímco jeho vír v pozadí, který se zvedal do vzduchu v bílém oparu, začínal nabírat na rychlosti.
Zbytek smečky stál v kruhu kolem něj ve směsi lidských a vlčích forem, s Redou odsunutou k okraji, a pozoroval čtyři strážce, dva z každé formy. Byla bledá a třásla se, slzy jí stékaly po tvářích, když se dívala na to krveprolití. Hledal jejich jediného spojence, ale Keely tam nebyla. Že by Kenar přišel na to, že jim pomáhala při jejich útěku?
Bohové, pomyslel si Dayn. Prosím. Ještě ne. Dejte mi ještě trochu času, abych dal věci do pořádku. Snažil se dostat ke svému tělu a snažil se vrátit do svého potrhaného těla, které kdysi bývalo mužem.
Pocítil záblesk bolesti, použil veškerou svou energii v tomto směru, veškerá kouzla, která mohl ve svém nehmotném já ještě najít. Agonie jej vybičovala a kulisy dole zešedly, jak se navracel zpátky do schránky svého umírajícího těla.
Pokusil se přivolat silnější kouzlo k dokončení spojení, ale potřeboval něco navíc. Snažil se a bojoval, když Kenar vyštěkl rozkaz k posunu skupiny, jak Rediny stráže postupovaly blíž k víru. Dayna sevřela panika a na okamžik si myslel, že pocítil záchvěv svého stále zastaveného srdce. Prosím, Bohové. Pusťte mě zpátky do mého těla, abych ji mohl ochránit a splnit tak svou přísahu.
Vteřinu se nic nedělo. Pak odnikud zaduněl vnitřní hlas: Obětuješ na to svou budoucnost? Ten hlas nepatřil ani jemu ani jeho otci, nepatřil nikomu, koho kdy slyšel. Byl to hlas hluboký, silný a děsivý a on měl za to, že přišel z říše bohů, nebo snad z Propasti. Bylo to všezahrnující.
„Ano," zašeptal Dayn, nějak protlačil to slovo skrz studené rty své mrtvoly. „Rozhodně ano." To byla jeho lekce, varování jemu, že začal být příliš sobeckým člověkem, opět se bude snažit, aby s ním Reda zůstala. Nechtěl tu chybu znovu opakovat. „Přísahám."
Síla, jako ochranný obal se kolem něj rozprostřela, vytrhla jej z jeho vzdáleného prostoru a mrštila jím zpět do jeho umírajícího těla. Jen, už neumíral. Proudila jím magie, smáčela jeho tělo a probudila jeho srdce, které se na několik okamžiků v jeho hrudi pouze zachvělo, ale pak se rozpumpovalo do životadárného rytmu.
Bolest! Ta do něj narazila jako nová víra, stahovala ho dolů a hrozila poslat ho znovu do agónie toho všeho. Ale on ji hledal a vykuchal ji; posílaje všechno kouzlo, jaké mohl nashromáždit ke své prvorozené síle. Jeho dásně vzplály; jeho skryté špičáky se zostřily a rozšířily se, probodly maso horní čelisti a protáhly se, až se dotýkaly vnitřní části jeho spodního rtu. Horko jím protékalo, spojovalo kosti, hojilo maso a orgány a tišilo bolest v zádech. Rychleji, rychleji, prosil v duchu. Pospěš si!    
Chyběl mu pohled z ptačí perspektivy, byl nucený otevřít víčka a zírat přes rozmazaný pohled na Kenara, nyní v lidské podobě, jak stojí nad Redou, která se krčila na kolenou, jak je na ně tlačili dva lidští strážci, zatímco se naježení vlčí strážci vzdalovali.  Dayn poznával všechny čtyři, věděl, že splní rozkazy svého Alfy bez zbytečných otázek. A děsil ho prázdný bezduchý výraz v Kenarových očích, když si ji prohlížel.
„Tvrdím, že mám práva hosta," pronesla a vystrčila bradu k pohledu Kenara, tvář bílou a staženou. „Musíš mi poskytnout přístřeší a ochranu. Je to tradice."
Oči Alfy ani nemrkly. „To by tak zabralo na mého otce, nebo dokonce i na měkké srdce té děvky, mojí sestry, ale ne na mě. V současné době jsem vůdce smečky a ne bandy plesnivých starých tradic, co povolají čarodějnici a bytosti z její říše, aby nás napadli. A můj zákon říká, že už nepřijímáme žádné hosty. Existují pouze vlkodlaci a jejích nepřátelé." Otočil se a prohodil přes rameno: „Zabij ji."
Reda vykřikla, když ji stráže vytáhli na nohy.
„Přestaňte!" zařval Dayn, vyskočil na nohy a vytasil svůj krátký meč v jedné ruce a kuš v druhé ruce. Pohledem přejel skupinu a zavrčel, ukazujíc své krev sající tesáky.
Redina tvář se projasnila a vydala slabý zvuk radostného vzlyku. „Dayne!"
Vlkodlak ucukl, přitáhl uši a rozevřel rty v osobitém zavrčení. Všem, až na Kenara, kteří se k němu otočili, zasvítili oči krutou radostí. „Krvežíznivec," zasyčel. „Vrátil ses pro víc?"
Ten bastard jej nechal napůl mrtvého schválně, testoval, zdali se uzdraví.
Potlačujíc chvění rukou nad tím, co se chystal udělat, Dayn namířil mečem na krk Alfy. „Využívám své Právo Výzvy."
Reda vytřeštila oči a ústy zopakovala slova Právo Výzvy, ale nevydala ani hlásku.
Kenar vyštěkl smíchy. „Hovadina. Pijavice nikdy nemůže vyzvat vůdce smečky. Takové právo má pouze vlkodlak."
„Já vím." Dayn pohlédl na Redu a řekl: „Tohle si zapamatuj, pokud na mě nemáš jiné dobré, vzpomínky, omlouvám se za všechno." Vzhledem k tomu, co se stane, zničí i tu malou možnost, že snad mohli mít budoucnost. Tak, jak to řekl ten hlas.
Nádechy proti náhlým výpadům bolesti vnímal, že se stalo něco, na co zapomněl, neboť jeho první krvavý měsíc po tom, co si uvědomil, co s ním kouzlo rodičů ve skutečnosti udělalo, že ho poslali do říše vlkodlaků.
Přivolal svou druhou magii. A vše se změnilo.



11 komentářů: