neděle 12. února 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 22



Poté, co jsi uctil tělo svého pána, udělej to okamžitě znovu

 

Večerní stíny proudily skrze sametové závěsy, velmi jemně, zastřeně a eroticky. Bouře přešla, ale její podstata stále obklopovala místnost. Teprve před hodinou, Tristan odnesl Julii do postele, rozhrnul přikrývky a držel ji v jejich soukromém útočišti. Rozdělal oheň v krbu a teď v něm plály žhavé uhlíky, vydávaly ukolébávající praskání každou chvíli.

Budu chránit to, co je moje, pomyslel si divoce.
V dobrém i zlém, nedovolil by Zirře, nebo jakékoliv ženě, když na to přijde, aby ukradla jeho skříňku. Ani by nedovolil, aby byla Julia zraněna při takových pokusech. Ne, to by neudělal. Smrt přijde první – pro ně.
Budu chránit to, co je moje, pomyslel si znovu. Zirra už dokázala, že ho může zavolat zpět natrvalo. Ale její síly nebyly dostatečně silné, aby nadělala skutečné škody na Julii, kromě jejích věcí. Stále…
Uvědomil si, že se jeho svaly napínají a připravují se k boji, přinutil se uvolnit. Obrátil se na bok a stočil kolem Juliiny nahé kyčle, přitiskl se proti ní, čerpal její teplo. Nadechl se svěžesti její vůně, a zavřel oči na znamení kapitulace. Jeho rty se zvedly do úsměvu.
Udržoval svého dráčka zaneprázdněného celé hodiny, ukazoval jí mnoho způsobů, jak se pomilovat. Vedle sebe, obkročmo na něm, ve stoje. Nikdy se víc nebavil.
Se svou novou guan ren, dosáhl sexuálního uvolnění, ano, ale zůstal nenasycený. Vždy byl nenasycený, jako by uvnitř něj něco chybělo.
S Julií, dosáhl vrcholu spokojenosti. Dala mu volnost a odpuštění. Stále se považovala za nehodnou? Poskytoval rozkoš tolika ženám, ale až dosud nikdy nedržel v rukách takovouto mocnou smyslnost. Žádná žena na něj nereagovala, tak dokonale, všechny její zábrany byly zapomenuty.
Před Julií, se sex stal monotónní hrou, z jejíhož hraní byl unavený. S ní našel naprostou spokojenost.
Nebyl hoden Julie.
Jakkoliv byl vyčerpaný v záležitosti týkající se těl, tuto zkušenost s Julií cítil opravdověji, svěžeji, než i poprvé před všemi těmi staletími. Konečky prstů sledoval hedvábný vzor přes její bok, pak se ponořil k dolním partiím. Skutečnost, že byl Juliin první, její jediný, ho naplnila přivlastňovací pýchou, kterou nedokázal vysvětlit.
Ale já ji nemiluju, dodal temně. Nedovolil by, aby se jeho kouzlo otroka rozkoší rozbilo, neboť se nechtěl na Imperii vrátit sám. Jednoduše řečeno, nechtěl ztratit tuto ženu, kterou držel.
Vyrazil z něj ironický smích. Jaká ironie, že dával přednost čelit věčnosti v zotročení a jednoduše tak být s touto ženou o chvíli déle, o malý záblesk času.
„Moje,“ zamumlal, utáhl své paže okolo Julie.
Zazněl zvonek od domovních dveří.
Julia otevřela oční víčka a pohlédla na hodiny na nočním stolku. Dvanáct třicet čtyři. Čas oběda. Byla příliš spokojená, aby jedla. Nebo se dokonce hýbala, když na to přijde. Ale zazněl opět zvonek, protáhla se v naději, že napětí zmizí z jejích nahých končetin. Trhla sebou nad svou rozbolavělostí, povzdechla si, a uhladila si vlasy z tváře.
Po jejím boku byl Tristan, okamžitě zaujal její pozornost. Jemný úsměv změkčil její rty. Inkoustové kadeře byly rozcuchané, rámovaly jeho tvář. Délka jeho řas vrhala stíny na jeho tváře, a růžové hedvábné přikrývky zakrývaly dolní polovinu jeho bronzového těla. A přesto ještě nikdy nevypadal víc mužně.
S ospalým, spokojeným povzdechem, ho políbila na čelist, vždy hladkou s jemným strništěm. Byl mnohem víc, než co pro sebe očekávala, ale zjistila, že nic menšího by ji neuspokojilo.
Po zbytek svého života, každého člověka, s kterým přijde do kontaktu, bude posuzovat podle Tristana. Nikdo nemohl dosáhnout jeho kvalit.
Zamilovala jsem se do tohoto muže, pomyslela si, ohromena, vdechovala jeho vůni, která dosud lpěla na její kůži. Mnohokrát.
Třepotal se v ní mír, pocit, o kterém si myslela, že ho vlastnila již předtím, jakási spokojenost se svým životem, akceptace. Klamala sama sebe, přesvědčená, že je její život v pořádku, tak jak byl. Nyní znala pravdu. Pravou spokojenost nalezla v Tristanově náručí. S ním se cítila naživu, úplná.
Žádoucí.
A Zirra se mohla pokusit ho přivolat zpátky v každém okamžiku.
Juliin úsměv zmizel. Jak ho mohla uchránit od ženy, kterou nemohla vidět? Od ženy, která pobývala v jiném čase, v jiném světe? Prostě nevěděla. Jediné, co mohla dělat, bylo udržet skříňku skrytou a držet se ho tak pevně, jak jen to šlo.
Ozvalo se další zazvonění.
„Jestli je to Neduživý Peter,“ řekl Tristan a jeho hlas byl drsný spánkem a přejel si rukou po bradě. „Budu ho muset zabít. Pomalu a bolestivě.“
„Ne, když ho já zabiju první,“ zamumlala. Její ňadra brněla, bolela po Tristanově doteku, když vzala v úvahu všechny způsoby, jakým si s ním užívala.
 Vytrénoval její tělo dobře, a teď byla závislá na jeho milování, v každé poloze, jemně nebo drsně.
Tentokrát zvonění zvonku doprovázelo bušení pěstí na dveře.
„Ať je to kdokoliv, nepůjde pryč,“ řekla Julia mrzutě.
„Je moje skříňka stále v bezpečí?“
„Ano. Nepřesouvala jsem ji.“
Tristan se uvolněně posadil a spěšně odhodil přikrývku na podlahu. „Zůstaň tady,“ řekl a věnoval jí dlouhotrvající, lítostivý pohled. „Zneutralizuji tohoto nepřítele.“ Vyrazil a zamířil ke dveřím ložnice.
„Tristane,“ zavolala Julia, stéle lenošila na vrcholu matrace, nestarala se, že její tělo bylo zcela odhaleno jeho pohledu. Ne, cítila se silná a dobře pomilovaná.
Bez váhání se otočil. Dal jí další důkladnou kontrolu, potřeba vířila v jeho očích, jeho levandulové oči vypadaly jako dvě nadpřirozené koule.
„Aye.“
„Oblékni se předtím, než otevřeš dveře, jo?“
Věnoval jí žhavý úsměv. „Pro tebe, cokoliv.“ Znovu se otočil a vyšel z místnosti. S každým krokem, sledovala, jak se pohyboval jeho těsný, nahý zadek. Zvlhla jí ústa.
S něžným úsměvem, Julia vyskočila a sesbírala oblečení, pak se bez vybírání oblékla.
Jsem dobře pomilovaná žena.
 Chtěla z toho zpívat a křičet radostí. Když byla zakrytá pomačkanými džínami a tričkem, vydala se naboso ke dveřím. Dva hlasy, mužský a ženský naplnily její uši, dříve než k ní ve skutečnosti došla.
Tristan, jak si všimla, byl oděn pouze v šedivých teplácích, ale alespoň byly pokryty jeho nejdůležitější části. Ruce měl sepjaté za zády a nohy roztažené od sebe. Předpokládala, že je to bojová pozice.
„Pusť mě dovnitř,“ požadovala žena.
„Ne,“ zavrčel Tristan, jeho tón byl tak ostrý, že by mohl brousit sklo.
Poznávala ženský hlas, Julia obrátila oči v sloup.
„Faithie,“ řekla, stoupla si po Tristanově boku. „Je něco špatně?“
„Ano, je tu něco, co není v pořádku,“ řekla její sestra, přimhouřila oči.
„Ten barbar tady mě nechce pustit dovnitř.“
Tristan se blýskl po Julii rozpačitým pohledem. „Ještě jsem s tebou neskončil, malý dráčku, a nechci u toho publikum.“
Obrátila oči v sloup, znovu – i když se chtěla ponořit do jeho náručí – a obešla ho, aby stiskla ruku své sestry.
 „Pojď dovnitř. Dám vařit konvici na kávu.“
Vkráčeli dovnitř kolem nevrle tvářícího se Tristana a zamířily do kuchyně. Tristan je následoval, byl jim v patách. Během několika minut, Julia uvařila kávu a hluboké, bohaté skořicové moka aroma se vznášelo ve vzduchu.
„Co se stalo tvému domu?“ zeptala se Faith. „Támhle ve zdi jsou díry.“
„Malovala jsem.“ Víc neupřesnila.
Sestra si sedla na stoličku vedle ní, Julia se podívala na Tristana, který stál nakloněný nad stolem a měl paže zkřížené na hrudi. Pozoroval ji s žárem v očích. Otočila se na Faith, která oba sledovala s jiskřícím pobavením.
„Co?“ zeptala se jí Julia.
„Hezkej cucflek,“ řekla její sestra.
„Aha. Aha,“ řekla a ohmatala si krk. Potom velmi upjatě, velmi náležitě, dodala: „Díky. Jsem za to docela ráda.“
Faithin úsměv se roztáhl od ucha k uchu. „Přísahám, že záříš,“ řekla se zlomyslnou jiskrou v tyrkysových očích.
„Takže… co jste vy dva dělali? Kromě malování?“
„Jen to, co máš na mysli, jak jsem si jist,“ zavtipkoval Tristan.
Julia se podívala na jeho sluncem, políbenou pokožku a zalil jí hlad, byla jím zcela oslněná. Všechny tyto svaly a nádherná kůže byly určeny jen pro její oči. Jeho kůže nesla stopy po škrábancích pod bradavkami a několik cucfleků bylo vedle jeho pupíku. „Není ti zima bez košile?“
„Ne.“ Napůl šklebící si líně protáhl ruce nad hlavou. „Není. Najednou se cítím žhavě.“
Já taky, dodala toužebně a udělala k němu ve svých představách krok.
„Pane, zachraň mě od nadržených dospělých,“ zamumlala Faith, její hlas byl prosycený nechutí.
Julia měla potíže dostat svou pozornost od svého milence. Mám to špatné, pomyslela si. Velice špatné. S lítostí a velkým úsilím vyhladila své rysy a opět čelila své sestře. „Zapomněla jsem se zeptat, proč jsi tady.“
Faith si zastrčila tmavý pramen vlasů za uši. „Přišla jsem se posívat, jak vám to klape potom rande, ale nejsou zapotřebí žádná další slova, opravdu.“
Když už mluvili o schůzkách… „Dokončila jsi všechny své laborky?“ zeptala se Julie, vyklenula obočí.
„Samozřejmě.“ Věděla, že byla přistihnuta, Faith začala studovat své nehty a trochu si zívla.
„Skončila jsem jen před pár hodinami. Pracovala jsem celou noc.“
Tristan si povzdechl. „Pokud se tu chystáš zůstat, Faith,“ řekl, skočil do jejich rozhovoru. „to nejmenší, co můžeš udělat, je uvařit nám něco k jídlu.“
„V žádném případě,“ řekla Faith.
„Já uvařím.“ Julia naplnila tři hrnky kouřící kávou, pak jeden podala své sestře, jeden Tristanovi a poslední si vzala pro sebe.
Její oči prozrazovaly, že se vzdává, váhavě si vzala doušek, zjistila, že teplota je dokonalá, a pak vyprázdnila zbytek. „Vím, že je čas na oběd, ale já toužím po snídani.“
„To zní úžasně,“ Faith a Tristan to pronesli jednohlasně.
Nakoukla dovnitř své lednice. „Máme vejce a slaninu, ale žádné párky.“
„Můžu s tím žít,“ řekla Faith. „Umírám hlady.“
„Já taky.“
Přesto jí ani jeden z nich nenabídl pomoc při vaření, jak si všimla. A to byla asi dobrá věc. Faith nevěděla, jak uvařit vodu a pokud Tristanovo jídlo bylo na stejné úrovni, jako jeho káva… Otřásla se.
Polohlasně si broukala, rychle usmažila slaninu, tucet míchaných vajec a dozlatova opekla několik kusů topinek.
„To voní tak dobře,“ řekla Faith, s pohledem upřeným na horu jídla, když její žaludek zaburácel.
„Tvoje je na řadě, jako další.“ Julia podala Tristanovi talíř.
„Pokud nenakrmím Tristana, jako první, sní mě.“ Jakmile ta slova opustila její ústa, ztuhla. Polkla. „Hm-myslím…“
„Není třeba opravovat samu sebe, Julie,“ řekl chraptivě. Pohladil její prsty, poslal ostrý záblesk přes její povědomí, přes každou píď a na jeden tichý okamžik na sebe zírali, talíř zůstal viset mezi nimi ve vzduchu.
Kdyby jen byla ještě blíž, pomyslel si Tristan, mohl myslet jen na hrátky v ložnici. Právě teď, i když už její tělo důkladně pomiloval – několikrát, chtěl chytit do dlaní její šaty a servat je pryč z jejích růžových křivek.
„Později,“ zašeptala, jako kdyby slyšela jeho myšlenky.
„Ne později. Teď.“ Vzal si sousto vejce mezi prsty a vložil si ho do úst. Zatímco žvýkal, pozoroval ji. Dívala se na něj. A oba věděl na, co ten druhý myslí. Vyslal k ní vzkaz, smyslně mávnul řasami a řekl: „Máš pravdu. Chci tě sníst, protože vím, že ty budeš chutnat mnohem lépe, než cokoliv.“
Její srdce chaoticky bilo v její hrudi. Oh, jsem nemravná žena. „Je mi líto, Faithie,“ řekla Julia, aniž by své sestře věnovala jediný pohled. „Budu tě muset požádat, abys odešla.“
O několik nádherných hodin později, Tristan uvelebil Julii proti sobě, jejich kůže byla lepkavá jahodovým želé.
„Nikdy se nebudu dívat na jídlo stejným způsobem,“ zamumlala se spokojeným úsměvem.
„Ani já.“ Usmál se. Každý okamžik s touto ženou mu nabídl novou zkušenost. „Každé jídlo, které zkonzumuji, bude nic ve srovnání s naším tělesným bufetem.“
„Měli bychom se asi osprchovat.“ Kroužila špičkou prstu na jeho pupíku. „Máš džem všude.“
„Za prvé…“ najednou zvážněl, když ji převalila na záda a přitiskl ji pod sebe, ruce jí uvěznil nad hlavou. Dlaně proti dlaním. Prsa proti svalům.
„Chci se tě na něco zeptat.“
Změna pozice umístila jeho rostoucí erekci přesně tam, kde se mu to nejvíc líbilo. Bylo zřejmé, že ona cítila totéž. Teplo vzplanulo v jejích očích a sexy zapředla.
 „Zeptej se mě, na co chceš.“
„Jaké jsou tvoje city ke mně?“
Kousek po kousku, teplo v jejím výrazu se ochladilo. Znehybněla. Podívala se jinam.
„Záleží mi na tobě.“ Její slova byla váhavá. „Ty to víš.“
„Aye. Já vím.“ Ale on chtěl od ní víc. Nemohl jí dát prohlášení o své vlastní lásce, ale chtěl ho ochutnat z jejích rtů. Možná to bylo z jeho strany sobecké. Nicméně, neměl žádnou kontrolu nad touhou po její lásce. Olízl její klíční kost. „Taky mi na tobě záleží.“
„Děkuji ti.“
„Miluješ mě?“
„Miluješ mě?“ opáčila, přeorientovala jeho otázku na něj.
Chtěl odpovědět, ale rozhodl se, že jí ukáže, jak se s ní cítí svým tělem. Prsty se dostal mezi její nohy, jemně roztíral vlhkost, kterou tam našel. „Jsi dokonalá.“
„Ty taky,“ vydechla.
Zlíbal jí po celém těle, jediná dírka nezůstala neprozkoumaná. Svíjela se proti němu, křičela, a když do ní konečně vstoupil, oba zasténali při tom úžasném pocitu. Dal si načas s pomilováním jejího těla. Teprve poté, co dosáhla dvakrát vrcholu, dovolil si udělat se. Když jeho chvění ustupovalo, padl na záda a zíral do stropu, držel ji u svého boku.
„Já-já chci ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělala.“
Něha zářila v jejích očí, pohladila ho po tváři. „Navzájem jsme si pomohli, Tristane.“
„Aye, ale nemyslím si, že někdy pochopíš, co jsi mi dala. Kousek mé duše. Dala jsi mi zpět mou hrdost. Mou čest.“
„Ty jsi mi dal důvěru a dobrodružství. Otřásl si mým nudným životem a dal mi sílu žít dál.“
Odmlčel se. „Ale nemůže jeden druhému dát manželství nebo děti, můžeme?“
„Ne,“ odpověděla smutně. „Ale prostě tě mít mi stačí.“
Její slova se ho dotkla celou cestu až do jeho duše, zachytil její rty pro měkký polibek.
„Jednou, když jsem byl malý, snil jsem o takové věci. Že budu držet svou ženu každou noc v náručí, zatímco v ní bude růst naše dítě. Naučím svého syna dovednosti bojovat. Moje dcera se na mě bude usmívat, a když mě políbí, odnese tím mou bolest pryč.“
„Chtěla jsem totéž,“ přiznala. „Rodinu, místo kam bych mohla patřit.“
„Kéž bych ti mohl dát tyhle věci, malý dráčku.“
Julia zavřela oči v radosti i bolesti z jeho přijetí. V téhle kombinaci, se emoce zabořili hlouběji, než jakýkoliv nůž, ale zadržela svou lítost. „A já si přeje, abych ti tohle mohla dát zase já.“
„To jsme, ale dvojka, tak co s tím uděláme, co?“ řekl s povzdechem.
Změň téma, změň téma, skandovala její mysl. Než by se zhroutila a rozplakala. „Pověz mi o ženách na tvé planetě. Jaké jsou?“
Promnul si krk, než odpověděl. „A když ti to odmítnu říct?“
„Dám ti karate kop, na který nikdy nezapomeneš.“
„Pak ti to řeknu,“ jeho ruce z ní sklouzly, zasténala z té ztráty. „poté co demonstruješ toto karate. Má zvědavost neustupuje.“
„Dobře tedy.“ Vylezla z postele a postavila se na nohy.
Když se sklonila a popadla oblečení, zavrčel. „Ale, ale, ale, Julia. Jsem si jist, že to karate se nejlépe demonstruje bez oblečení, které by bránilo tvému pohybu.“
„Jsi si tím jistý?“
„Ano.“ Se škodolibým výrazem se opřel v polštářích. „Na mou čest.“
„No, protože je tvá čest v sázce.“ Sebrala odvahu a postoupila do přední části postele. Sledoval jí, jako kdyby od ní nemohl odtrhnout oči, jako by mu nevadilo, že je, no, trošku baculatá.
Jsem krásná, pomyslela si, připomínající si mantru, kterou jí naučil. Dokonce i nahá a pokrytá jahodovým želé. Možná, že ženy tenké jako tyčka byly považovány za podvyživené a ubohé na jeho planetě. Při tom pomyšlení se usmála.
„Jsi připraven?“ zeptala se ho.
„Byl jsem připraven od té doby, co jsem se ti poprvé objevil.“ Zkřížil ruce za hlavou. „Můžeš začít hned.“
Pane, pomoz mi. Předtím, než ztratila nervy, udělala několik tahů, které viděla v televizi. Vysoký kop.
Sevření útočníka v pažích. Dokonce předstírala, že se setkala s blokem dřeva a rozlomila ho na polovinu. Nesmál se. Ne, když skončila, zavrčel: „Pojď to na mě zkusit.“
Udělala to.
Později se opět ocitla po jeho boku. „Věřím, že mi dlužíš velký, tlustý popis žen na tvé planetě.“
Jeho bohatý hluboký smích naplnil místnost, ale jeho veselost brzy zmizela. Zasáhl ho smutek, smutek za vše, co ztratil, nebo snad za vše, co nikdy nebude mít.
„Nejlepší jak ti vysvětlit to, co přesně chceš vědět je ten, že tě budu nudit nejmenšími detaily.“
„Jsou všechny ženy stejně tak krásné jako Zirra?“
„Zirra není krásná. Je ošklivá. Zlá. Ale ne, většina žen se jí nepodobá. Přicházejí ve všech různých tvarech a velikostech, barvách a temperamentu.“
„A co samotná Imperia? Mluvil jsi o magii, která tam vládne, ale ne o tom, kdo tvoji zemi řídí.“
„Velký Pán vládne nad smrtelníky, a Velekněz vládne nad Druinny. Jejich slovo je absolutní nad jejich lidmi. Pak jsou tam Elity, vojáci a sloužící třída. Sloužil jsem Velkému pánovi rád, protože byl moudrý a spravedlivý člověk.“
„Takže jsi voják?“
„Byl jsem Elitní voják.“
„A, můj Elitní voják bojoval v mnoha bitvách?“
„Ano. Víš v jeden čas mezi sebou smrtelníci a Druinni neustále bojovali. Potom oba panovníci ukuli pouto míru, smrtelníci slíbili, že nikdy nezničí zdroj síly Druinnů, Kyi-en-Tra Krystal, a Druinnové slíbili, že nikdy svými kouzly neublíží smrtelníkům. Mnoho lidí a to jak smrtelníků i kouzelníků, bylo proti takovému spojenectví. Každý chtěl, aby jeho vlastní pravidla řídila ostatní. Když jsem odešel, vřelo povstání.“
„Zajímalo by mě, jestli to někdy propuklo, a pokud ano, kdo vyhrál,“ řekla. „Rebelové či králové.“
„Druinnové mají mnoho mystické síly, a smrtelníci převyšují jejich počet deset ku jedné. Společně by mohli dobýt cokoliv, a přesto měli potíže potlačit začínající vzpouru.“
„Měli rebelové někdy nějaké magické zbraně?“
„Ne, oni byli prostě odhodlanější, než většina ostatních. A svět rychle ztrácel svou vitalitu. Neustálá válka mezi rasami způsobila, že města začali vadnout a mnoho lidí zemřelo.“ Tristan si ji posunul v náručí do pohodlnější pozice. „To čemu se kdysi dařilo, rychle ztratilo svou pružnost, oslabení tříd posílilo rebely.“
„Omlouvám se.“
Jemně jí stiskl bok. „Před mým prokletím, jsem byl povolán Velkým pánem k boji proti Druinnským rebelům.“
„Takže si se stýkal se svým nepřítelem, když jsi byl se Zirrou?“
„Nebyli jsme nepřátelé v té době. Nezapomeň, že naši králové se právě stávali spojenci. A kromě toho já jsem vždy považoval ženu za ženu.“
„A proto ti nemohla ublížit, nebo tě přemoci, bez ohledu na její původ,“ dokončila Julia za něj.
Přikývl.
„Chceš vědět, co se stalo s Impérií poté, co jsi ji opustil?“
„Aye. Chci. Imperia je pořád můj domov.“
Následovalo ticho.
Julia chvíli počkala a nechala Tristana utřídit si své myšlenky, než znovu promluvila.
 „Jednoho dne by ti mohla být dána možnost se vrátit, bez Zirriiny pomoci, a dokončit to pro co tě tvůj král zavolal.“
„Nay,“ bylo vše, co řekl.
„Možná bychom mohli najít cestu,“ trvala na svém, toužila znovu navštívit Imperii, podle vlastních podmínek, procházet bílou vlající trávou, cítit sladký vánek. Chtěla vidět Tristana v jeho přirozeném prostředí a umožnit mu dokončit jeho životní cíle. „Možná, že kdybychom našli způsob, mohla bych jít s tebou.“
„Nay.“ Jeho výraz potemněl, svaly se mu sevřely, zavrtěl hlavou. „Nikdy se tam nevrátím Julie, protože takové je mé prokletí. A už více nebudu mluvit ohledně tohohle tématu.“
„Mohl by ses vrátit v případě, že by se zlomilo tvé prokletí?“
Zaváhal, ale nakonec odpověděl, byť neochotně.
„Aye.“
„Tristane –“
„Dost,“ řekl.
Byl rozhodnutý zůstat daleko od svého domova, protože… proč? Měl strach ze Zirry? Julia potlačila povzdech. Pokud by si umožnil milovat a otevřel jí své srdce, prokletí by mohlo být zlomeno a ona by se nikdy znovu nemusela zabývat Zirrou.
 Jak snadné. Jak jednoduché. Prostě mě miluj, naříkala vnitřně. V jeho tvrdohlavosti ohledně záležitostí srdce, by ztratil život, který očividně zbožňoval.
„Jsi teď připraven na své sprchování?“ zeptala se ho, protože nevěděla, co jiného říct.
„Ne. Jsem připraven pro tvé sprchování.“


18 komentářů:

  1. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka,za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další překlad, těším se na další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem pekne za preklad kapitoly... čakám ako to dopadne..

    OdpovědětVymazat
  9. Nadhera..dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat