úterý 14. února 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 15


Opět mě zradil, pomyslela si temně Scarlet. Ten stejný muž. A nemohla ho za to plně vinit. Stalo se to, protože k němu byla stále přitahovaná. No, víc už ne. Nezabije ho, rozhodla se těsně před kontaktem, i když jedna její část věděla, že to byl jediný způsob jak ukončit šílenství uvnitř ní. Ale mohla ho zbít do bezvědomí a držet ho tady, dokud se její milovaná teta nevrátí.
            A co se s ním stane potom, jí bude jedno.
            Nezajímalo ji to.

            Dopadli na zem, Gideon vyklenul záda, aby zabránil jejím nehtům rozdrásat mu krk. Také na sebe vzal hlavní nápor pádu. Udeřil se zadní částí lebky o podlahu a trhl sebou. Musel se dost vážně uhodit, protože vystříkla krev. K jejímu překvapení se ji nesnažil odehnat, když si sedla obkročmo na jeho hruď a dívala se na něj dolů.
            „Nikdy jsem ti neměla věřit,“ zavrčela. „Věřit ti, vždycky zničídalší kus mého života.“
            Jeho ruce – horké a tvrdé a mozolnaté – ji uchopily za stehna, jako by ji u sebe chtěl spíše přidržet, než ji odtlačit pryč. „Ta žena ti říkala pravdu. Já ti to udělal. Ale ona ne. Nelhala ti. Nemanipuluje s tvými vzpomínkami a utkává falešné příběhy ve tvé hlavě.“ Ta slova mu unikla ve spěchu.
            Mnemosyne, že jí lhala? Ha! „Ty jsi jediný lhář tady.“ Udeřila ho pěstí do nosu a vystříkla další jeho krev. „To je za to, že jsi na mě zapomněl,“ vyprskla. Tohle chtěla udělat už dlouhou dobu. Znovu ho udeřila do tváře. Víc krve. „Tohle je za to, že jsi opustil svého syna.“
            Dost, křičela Noční můra uvnitř její hlavy. Neubližuj mu.
            Rozhodl ses zrovna teď probudit, jo? No, můžeš prostě držet hubu!
            Neubližuj mu. Prosím. Říká ti pravdu.
            Bráníš toho parchanta? Jsi můj démon. Ne jeho. A teď dělej to, pro co jsi byl stvořen a vystraš ho. Pokryj ho pavouky.
Ne.
            Dobře. Měla by ho zničit sama. Až na to, že když zvedla pěst k další ráně, Gideon se neodvrátil. Čekal, jeho výraz napovídal, že to nevzdal, pouze čekal, a ona se zarazila. Nechal ji, aby mu ublížila, čert ho vem. Scarlet se snažila popadnout dech. V jeho výrazu nebylo žádné uspokojení pouze přijetí. Pouze hanba.
            „Nepřemýšlej o tom, ďáblíku.“
            Ďáblíku. Jeho verze pro andílka, nebo srdíčko. Nebylo to poprvé, co použil tohle pohlazení, a stejně jako předtím, srdce se jí svíralo v hrudi. „Neříkej mi tak. Nemáš na to právo.“ Už ne. „Kromě toho, není o čem přemýšlet. Chceš mě trestat tím, že ublížíš mé tetě.“
            „Zatraceně, jestli ty nejsi nejvíce rozčilující bytost, kterou jsem kdy nepotkal.“
            „Myslíš?“ Scarlet se postavila a kopla ho do břicha. Žádné slitování. Nemohla mu ukázat žádnou milost. „To je za to, že jsi s ní spal. Ve skutečnosti je to za všechny ty slepice, se kterými jsi spal, když jsi byl ženatý se mnou.“
            Dost. Znovu se ozvala Noční můra. Sklíčeně. Musíš to zastavit.
            Žádné slitování. Teprve až bude mrtvý. Ale její vlastní mysl se proti tomu bouřila. Myslel jsem, že ses rozhodla ho nezabít.
            Démoní červená barva problikávala v hlubinách Gideonových očí. „Neopovažuj se mě poslouchat, ohledně toho, co doopravdy říkám. Spal jsem s ní. Udělal jsem to. Dobře? Všechno v pořádku?“
            Bylo tam něco v jeho tvrzení, něco o čem by mohla uvažovat, ale v tuto chvíli nemohla racionálně myslet. Všechno co viděla, bylo Gideonovo nahé tělo omotané okolo její tety, jak se ti dva ztratili ve své vášni. Jediné, co slyšela, bylo Gideonovo sténání potěšení.
            Chtěl Mnemosyne po celou dobu.
            Scarlet sevřela ruce do pěstí, nehty se jí zarývaly do kůže. „Budeš litovat, že jsi mě kdy potkal. Tohle je pravda a můžeš si ji klidně odnést do banky. Nebo ještě lépe, do hrobu.“
            „Nejsi tak tvrdohlavá,“ procedil skrz zuby, zůstal přesně, tak jak byl. Ležel na podlaze a nechal ji, aby mu ubližovala. „Vždy tě zradím. Copak to nechápeš? Vždycky. Tě. Zradí.“
            „Já vím!“ znovu ho kopla.
            Prudce vydechl. Zavřel oči a na okamžik se mu po tváři rozlila linie frustrace v každém směru. „Nepřemýšlej o tom,“ zopakoval. „Už jsem se setkal s tvou tetou, tisíckrát předtím. Existuje mnoho důvodů-“
            „Sklapni! Nenínic, o čem bych měla přemýšlet.“ Zamračil se, když přešla kolem jeho nataženého těla. Další kopanec. Ale opět se uspokojení ukázalo jako nepolapitelné.
            Vrčení náhle naplnilo její hlavu. Noční můra přestala prosit a nyní se svíjela vztekem. Zastav se, nebo tě nechám znovu prožít Steelovu smrt. Znovu a znovu.
            „Ty mě neznáš líp, než kdo jiný,“ zasípal Gideon. „Proč bych tě potřeboval, abych vyhrál její zadek, když jsem se s ní tolikrát setkal? Jak bych se jí mohl dotknout, když jsem nechtěl pouze tebe?“
            Tyhle otázky nedávaly absolutně žádný smysl. Proč by se on – počkat. Byl Lhář, připomněla si. Nemohl mluvit pravdu. Překlad: proč by potřeboval Scarlet, aby vyhrál ženu, kterou nikdy neviděl, a jak by se mohl dotýkat Scarlet, kdyby chtěl Mnemosyne? To bylo to na, co se jí opravdu ptal.
            Zvedla pěst.
            Poslední varování.
            „Protože ty-“ zarazila se a zamračila. Dobré otázky. Uvažovala jaké má možnosti, její démon zadržoval dech, čekal na útok, aby konečně mohl rozpoutat vlnu smutku. Přílivová vlna, která by nikdy neskončila. „Protože ty… potřeboval jsi mě, aby žárlila.“ Ano, to bylo ono. To poznání ji zatvrdilo, když si vzpomněla na svou nedávnou dobu strávenou s Gideonem.
            Pokaždé, když ji líbal a dotkl se jí, byla jeho mysl podivně vzdálená. Nemiloval se s ní, nepokusil se do ní proniknout. Protože nenecháte věci dojít příliš daleko, když milujete někoho jiného. Ano, ano. Čím víc se na tím zamýšlela, tím více to všechno dávalo smysl. Tím více její teta měla pravdu, jak se zdálo.
            „Jo, to je úplně můj styl?“ řekl suše.
            Styl, nebo ne, prostě to dávalo smysl. „Ty… hajzle! Nebyla jsem pro tebe na šukání dost dobrá, je to tak? Ty sis schovával svůj drahocenný penis pro ni.“ Scarlet máchla pěstí v úmyslu ho srazit na jedno ucho a způsobit tak, že by jeho mozek vyletěl druhým ven.
            Obraz Steela, řezající a krvácející, umírající, se zabydlel v její hlavě a ona zakňourala.
            V mrknutí oka Gideon seděl a svíral její zápěstí. Jeho oči se zúžily, rty pevně sevřené. „Nechceš proniknutí. Nedám ti proniknutí.“
            Prudkým pohybem, ji dostal na zem. Než stačila protestovat, převalil se na ni, přitiskl ji dolů pomocí svých svalů a hmotnosti.
            Noční můra odstranila utrpení, ten nenáviděný obraz a zasténala. Ano!
            V žádném případě by Gideon nemohl – ach, ano. Mohl by. Pracoval u pasu jejích kalhot, snažil se je rozepnout, otevřít a stáhnout dolů.
            „Přestaň,“ řekla roztřeseným dechem. Co se to dělo? „Dost.“
            Víc, požadoval její démon.
            Válečník se uklidnil, ale sotva popadla dech, když se na ni podíval, připomínal jí samu sebe před chvíli. Když byla rozzuřená a žárlila… bez důvodu. Určitě ne. Byla poprvé při smyslech za celá století. Nebyla?
            „Nemůžeš mě vinit ze spousty věcí, Scar, nechci tě více, než vzduch k dýchání, není jedním z nich.“
            Bylo zapotřebí dalšího překladu: mohla ho obvinit z mnoha věcí, a chtít ji více, než vzduch, byla jedna z nich. Takže… on ji přece jen chtěl. Důkaz: nesvíjel se bolestí.
            Scarlet polka zpět náhlý knedlík v krku. On. Ji. Chtěl. Tak proč její teta – počkat. To bylo něco, na co se před chvílí snažila vzpomenout. Musel říkat lži, jinak by měl bolesti. Brutální. A on říkal, spal jsem s ní. Udělal jsem to. Ji, myslel Mnemosyne. A přece nekřičel, neomdlel a neměl bolesti. Takže lhal. Nikdy nespal s její tetou.
            To bylo… to nedávalo smysl.
            „Potřebuju přemýšlet,“ řekla tiše.
            Gideon jí dal více prostoru, ale nezvedl se z ní. Ležela tam a snažila se dát zbytek kousků dohromady.
            Za prvé, Mnemosyne ho obvinila, že se snaží, aby žárlila. Ale co udělal, aby jeho teta žárlila? Neudělal nic. Přišel až sem, aby našel Dia a pomstil Steela. Scarlet ho sem následovala a on byl opravdu překvapený, že ji tu vidí. Což znamenalo, že neplánoval, aby ho následovala.
            Řekla mu o své tetě a on se nechoval, jako by věděl, kdo je ta žena. Dejme tomu, že by to mohla být lež. Ale pak proč by chtěl Scarlet zařídit setkání s ní, když by chtěl, aby jejich sblížení proběhlo v tajnosti? Kvůli té věci se žárlivostí, jistě, ale on Scarlet před Mnemosyne neobjímal, když je sledovala. Nepokusil se Scarlet políbit, nebo ji svést před její tetou. Křičel na ni, nařizoval jí, aby zjistila, jestli si její teta hrála s jeho pamětí.
            A pak Mnemosyne umístila svou teplou ruku na Scarletino rameno a řekla jí o Gideonově plánu. Řekla jí to. Ano. Ve chvíli, kdy Mnemosyne promluvila, první obraz Gideona a její tety, jak se válejí v posteli, nazí, se objevil ve Scarletině mysli. Tento obraz byl poprvé rozmazaný, ale čím víc Scarlet věřila, že je to možné, tím jasnější se stával.
            „Ř-řekni mi, že chceš mou tetu,“ řekla Scarlet, zaměřená na muže nad sebou.
            V očích se mu objevil tvrdý záblesk. „Toužím po tvé tetě.“
            Žádná bolest.
            Neodvážila se doufat, řekla: „Řekni, že mě využíváš, abys ji dostal.“
            „Využívám tě, abych jí dostal.“
            Opět platilo, že se neukázala žádná bolest.
            Její teta lhala.
            Scarlet zavřela oči. Zasáhla ji úleva. Gideon ji nezradil. Gideon ji nezradil! Tohle vědomí bylo jako zklidňující balzám na její potlučené srdce a část pro roznícení náhlé, zuřící viny.
            „Omlouvám se, že jsem tě kopala,“ řekla a zasténala. „A mlátila tě. A křičela na tebe.“
            Konečně se Noční můra uklidnila.
            Pomalu jí Gideon pustil. „Není ti odpuštěno.“ Jeho slova jí nabídla odpuštění, ale v jeho hlase byly emoce.
            Scarlet pootevřela oči, jen aby viděla, že se Gideon už obrátil, ukazoval jí záda. Pořád byl naštvaný? Proto se od ní odvrátil? „Ona je silná. Nechala mě uvěřit své krutosti a tak silně a rychle…“ Scarlet se otřásla. „Nemůžu uvěřit, že ta sladká žena, na kterou si vzpomínám, by mi tohle udělala.“
            „Jo, ona je skutečná, zlatíčko.“ Gideon po ní hodil pohledem přes rameno, když vstal. Ne, neskrýval před ní svůj výraz: byla to prázdnost jeho tónu. „A jsem si jistý, že všechny tvé vzpomínky na ni jsou správné.“
            Správné se rovnalo špatné. Každý sval ve Scarletině těle se napjal. On měl pravdu. Obraz její tety se neshodoval se ženou, kterou právě potkala. Samozřejmě Mnemosyne s jejím vnímáním manipulovala už od počátku.
            Mnemosyne měla jistě spoustu příležitostí. Po celá staletí spolu sdílely celu. Jednoduchý dotek, slovo, a bum. Život Scarlet se zcela změnil.
            Drazí bohové. Kolikrát si Mnemosyne pohrávala s její hlavou? Kolik z jejích vzpomínek bylo falešných?
            Které vzpomínky byly falešné?
            Zhluboka se nadechla, vzduch pálil její nos, její plíce. Najednou Scarlet nedůvěřovala ničemu, čemu věřila. Dokonce i… její divoký pohled přistál na Gideonovi.
            „Nepotřebujeme se odtud dostat?“ řekl a natáhl ruku.
            Nemysli teď na to. Nemůžeš si dovolit paniku. Polkla, propletla jejich prsty a dovolila mu, aby jí pomohl se postavit. Stejně jako dříve, když jí sevřel stehna, jeho kůže byla horká, tvrdá a mozolnatá. Roztřásla se. „Uplynulo dost času, takže pochybuju, že šla Mnemosyne pro pomoc. Běžela. Pravděpodobně se šla schovat. V opačném případě už by tu byly stráže se zbraněmi namířenými na nás.“
            Pokrčil svá silná ramena. „Lepší litovat, než být v bezpečí.“
            „Ale nemůžeme odejít. Musíme ji najít. Musím… s ní mluvit, zjistit o jakých lží mě ještě přesvědčila.“
            Gideon zavrtěl hlavou, rozhodně. „Co Zeus udělal je-“
            „Lež, možná.“ Realita do ní udeřila a zalapala po dechu, volnou rukou si zakryla ústa. Možná Zeus ve skutečnosti Steela nezabil. Možná, že to udělal někdo jiný. Anebo Steel nikdy nebyl zabit. Možná byl Steel naživu. Možná byl tam venku, čekal, až ho najde.
            Naděje rozkvetla uvnitř její hrudi, naplnila ji radostí, nevěděla, kolik času uplynulo od chvíle, kdy naposledy svírala Steela ve svém náručí. „Musíme přivolat Kronuse.“ Chytila do pěstí Gideonovu košili. „Musíme zjistit, jestli něco ví o Steelovi.“
            Jeho výraz zněžněl a vzal do dlaní její tváře. „Scar, ďáblíku…“
            Ďáblíku. Opět to něžné slovo. Zvedla se na špičky a políbila ho na rty. Jeho rty byly stále oteklé ze setkání s její pěstí. Rty, které krvácely. Ublížila mu moc? „Je mi líto,“ nestačilo.
            „Prosím, Gideone. Myslím, že… Doufám, že … Co jestli je ještě naživu? Co když naše dítě je tam venku?“
            Otevřel ústa. Na protest? Pak zavrtěl prudce hlavou, nedůvěra se mu zračila ve tváři. „Ach, sladké sluníčko a růže, absolutně tomu věřím, udělám to,“ zamumlal, pustil ji a strhl svůj náhrdelník kolem krku a nacpal řetízek do kapsy.
            Páni. To byla ta nejodpornější kletba, kterou kdy slyšela, i když nepoužil sprostá slova.
            „Kronusi!“ vykřikl. „Nechci s tebou mluvit.“
            Uplynul okamžik v tichosti. Scarlet se stěží ovládala: cítila, že je připravená vyskočit z kůže. Věděla, že to nebude trvat o mnoho déle. Brzy začne křičet hrozby. Amputaci končetin, odstranění královského penisu. „Kronusi!“
            „Vychování, Lži, vychování. Jsi v mém domě. Nemusíš mě urážet. Žádej hezky.“
            Hlas se ozval zpoza nich, a oni se oba najednou otočili. Kronus seděl na kraji postele, rty sevřené v nelibosti.
            Kdo se staral o jeho nelibost? Byl tady! Scarlet poklesla ramena úlevou. Odpovědi, které chtěla, doufala, že je dostane, uvnitř ní poletovaly.
            „Neděkuju, že jsi přišel,“ řekl Gideon, sklonil hlavu v úctě. Ještě nikdy neudělal takovou věc, a ona věděla, že to dělal v její prospěch. Protože ona byla zoufalá a on nemusel nic riskovat.
            Led…tál. Znovu.
            „Dobře, dobře,“ řekl Kronus, pohledem přelétl přes jejího bojovníka. „Máme zpět znovu naši sílu, jak vidím. Nečekal jsem, že se tak rychle zotavíš. Ale co děláš v Letině ložnici?“
            Zdvořilosti? Teď? „Budu mluvit,“ řekla Scarlet Gideonovi a čelila králi. Jak ho znala, věděla, že bude mluvit. „Dozvěděli jsme se něco znepokojivého o Mnemosyne. Ona-“
            „Proč. Ty taky. Jste. V Letině. Ložnici?“ zeptal se znovu Kronus. Jeho pozornost se neodvracela z Gideona.
            Argh. „Byla tady tvoje milenka. Chtěli jsme si s ní promluvit.“
            Jedno z tmavých obočí se pohnulo, ale to bylo všechno. Jeho jediná reakce na její slova. K čertu s ním! Poté co ho zasáhla stárnoucí kletba, poté co ji nedokázali zabít, znovu a znovu, se rozhodl, že ji bude ignorovat, předstírat, že neexistuje. Byla jeho hanba, po tom všem. Důkaz, že ho jeho žena podváděla.
            Jako by zrovna on mohl házet kamením. Jeho milenka byla sestra jeho manželky.
            Gideon si povzdechl, byl naštvaný.  Kvůli ní? Její vina se vrátila. Nikdy ho neměla udeřit. Tolikrát. „Tvoje milenka tu nebyla.“
            „Která?“ zeptal se hladce král.
            Kolik jich vlastně měl?
            „Ne Mnemosyne,“ řekl Gideon.
            Opona spadla přes Kronusovi emoce a zakryla je. „A?“
            „A nesnažila se vyjebat se Scarletinou pamětí.“
            „A?“ zeptal se král znovu.
            „A my nechceme, abys nás nechal si s ní promluvit,“ odsekl Gideon.
            Kronus naklonil hlavu na stranu, studoval bojovníka. „Přišla za mnou. Řekla mi, že jsi tady. Snažila se mě přesvědčit, že jsi tady, abys mě zabil, ale nevšimla si, že její triky na mě nefungují. V současné době je zavřená v mé komnatě, zatímco já se snažím zjistit, jakou hru se mnou hraje.“
            „Pomůžu ti s tím?“ řekla Scarlet pevně. Měla několik nápadů o tom, jak získat informace od své tety. Byly do toho zapojeny jehly. A taky kladiva.
            Kronus ji znovu ignoroval. „Chci Tajemství, aby ji vyslechlo, ale v tuhle chvíli má práci.“
            „A ty nečekáš, že pro něj zaběhnu?“ zeptal se Gideon skrz zaťaté zuby.
            „Očekávám, že se vrátíš do své Pevnosti a přivoláš mě ve chvíli, kdy se vrátí. To je to, co žádám odměnou za to, že jsi mohl strávit čas v mém paláci.“
            Sval zaškubal v Gideonově čelisti. V její taky. Rheiným „požadavkem“ pro Scarlet bylo, aby zatavila Gideona od toho, co mu nakáže Kronus, tedy čekání na Amuna, málem zařvala frustrací. Kdyby se Amun objevil a byl způsob, jak získat informace o Steelovi, nezastavila by Gideona. Bez ohledu na to, co slíbila matce.
            Bez ohledu na to, co by jí to mohlo stát.
            Slyšela příběhy o tom, co se stalo těm, kteří porušili sliby dané bohům, a ty příběhy nikdy nekončili dobře. Lhář byl vždy oslaben, kletba byla vždy krutá a smrt byla vždy konečný výsledek.
            Umřít dřív, než znovu bude moci držet svého syna… sakra, to ne!
            Možná by mohla přivolat Kronuse, pomyslela si, a potom se usmála. Dobrý den, skulino. Její úsměv rychle opadl. Co když by ji král ignoroval? A co když slib, který dala matce, byl nezlomný?
            „Necítíš se dobře?“ zašeptal jí Gideon do ucha, upoutal tak její pozornost.
            Jsi v pořádku, měl na mysli. „Jsem v pořádku,“ odpověděla. Její nepozornost ho musela vylekat. „Děkuji.“
            „Pokud Mnemosyne pomáhá Rhee,“ pokračoval Kronus. „musí být zničena. Pokud tomu tak není…“ pokrčil rameny. „Ještě nejsem unavený z ní a ze způsobu jak trápí mou ženu. Tak či onak, nemyslím si, že ti umožním s ní mluvit.“
            Scarlet musela bojovat s nutkáním vyrazit dopředu a vrazit pěst do Kronusova obličeje. Rozbít mu nos, zuby, a kopnout ho rozkroku. Víckrát.
            Gideon musel vycítit směr jejích myšlenek, protože propletl jejich prsty a stiskl jí ruku. Aby ji uklidnil?
            „Pochybuju,“ řekla drsně. „Budu mluvit se svou tetou. A pokud mi lhala o smrti mého syna, zabiju ji, ať tě zradila nebo ne. Ať už ji chceš naživu, nebo ne.“
            Kronus na ni zamrkal, podíval se na ni poprvé od té chvíle, kdy vstoupil do místnosti. „Tvůj syn?“ jeho užaslý pohled se vrátil ke Gideonovi. „O čem to mluví?“
            „Steel, zatraceně,“ zařvala Scarlet. „Dítě, které jsem porodila, když jsme byli uvězněni. Je nějaká šance, že ještě žije?“
            Ticho. Dlouhé, nechtěné ticho, které se skrze ni plazilo jako had, připravený kousnout, aby ji mohl otrávit.
            Potom, „Scarlet?“ řekl král a jeho tón byl náhle překvapivě jemný. „Byli jsme zamčeni ve stejné cele od okamžiku tvého narození až do chvíle, kdy se nám podařilo uniknout. Nikdy jsi neporodila. Nikdy jsi nebyla těhotná.“


           

            

10 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za další perfektní kapitolu !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ach jaj. Neviem co je horsie. Mat syna a stratit ho alebo mat spomienky na niekoho kto neexistoval? Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat