pátek 13. ledna 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 6


„Ne!“ Dayn se uvolnil od bet, které ho obklopovaly, popadl Redu a prudce s ní trhl za sebe. Pak se dostal přímo před Kenarovu tvář a křičel. „Je to host! S právy a tradicí, vycouvej!“
Smečka vyrazila kupředu, ale pak ustupovala, vrčící, když Kenar zavrčel a z plna hrdla zařval a padl zpátky na zadek a pak se vztyčil, jeho forma se rozmazala, jak se proměňoval. Když se kouzlo uklidnilo, stál tam ve své lidské podobě o něco menší než Dayn, se silným krkem a hranatými rysy, s těžkými mohutnými svaly a boxerskýma rukama. Jeho tvář zrudla, oči zúžené nenávistí. „Ona nemá žádná práva, když cestuje se zasranou pijavicí  - a víc, lesním vrahem. Protože to je to, co jsi, ne princi Dayne?“

A právě proto, dvacet let mírového soužití bylo zapomenuto, díky zločinům dlouho před válkou. Vlkodlaci ho obklopili, vrčeli a rvali se, jejich psí tváře byly zkroucené nenávistí, protože je vedl jejich alfa; oni opravdu chtěli jeho smrt. Neviděl Keely, nevěděl, co to znamená.  Pokud jde o Kenara, v očích měl nenávist, ale také vypočítavost. Nějak toho využívá nebo plánuje.
Rychle prohledal batoh, vzal dvě Wolsbene kuličky a jednu vrazil Redě do poddajné ruky.
„Řekl ti posel čarodějnice, že ona sama je piják krve?“ Zeptal se jen, aby získal čas. Předstíral, že si drbe obličej, polkl Wolfsbene, slizce putovala dolů, s příchutí mezi mátou a blátem. Ušklíbl se, ale pokračoval. „Nebo že mučila a zabila Candidu?“
Slyšel Redin kašel, doufal, že to znamená, že si vzala svou dávku.
Členové smečky se nad novinkami neklidně přesunuli, někteří zakňučeli. Ale Kenar vycenil zuby. „My zabili jejího sluhu, což znamená dráp za dráp. Navíc, on byl loajální, což nemohu říci o naší moudré děvce. Jak dlouho o tobě věděla?“
První záblesky tepla a síly prosákly Daynovi do krevního oběhu, což bylo dobře, protože smečka se přiblížila, oklopila je. Teď mluvil rychle, řekl: „Ty věříš poslovi čarodějnice víc než Candidě? Poskytl ti nějaký důkaz, něco víc než jen hezký příběh?“
„Ano!“ zařval Kenar a zvuk zopakovaly jeho bety. „Ano, nabídl důkaz. Použil kouzlo, aby ukázal Keelynu slabost, pokroucené věci, které jsi jí přiměl zapomenout! Byla tvoje milenka. Jak ses mohl krmit ze své milenky? Ach jasně.“ Ušklíbl se. „Protože jsi princ z říše a mohl jsi zařídit, aby si myslela cokoliv, co jsi chtěl. Zasraná pijavice, takhle potupit moji sestru. Zneužít ji.“
A do prdele. S Redyním zalapáním po dechu Daynovi pokleslo srdce, dokonce i vina mu sevřela střeva nad tím, co udělal Keely. Nejen kvůli krmení a skrývání se, ale teď viděl tu politiku. „Ty zkurvysynu. Hodláš to použít, abys ji sesadil, že? Vsadím se, že jsi prostě jen čekal na dobrou výmluvu.“
Wolsbene mu teď v žilách protékala silně a rychle, ale nebylo kam utéct. Sáhl po své kuši a zvedl ji.
Kenarovi se rozzářily oči se zlomyslným vztekem. Pokynul smečce a vykřikl, „Právem hrozby - zabijte je!“
Dayn střelil nejbližší betu do boku, mířil tak, aby zranil, ale ne aby zabil.  Jak šel muž k zemi, vyl a zkroutil se, Dayn popadl Redinu ruku. „Honem!“
Udělali jen krok, než je opět obklopili. Redu měl za zády, odrazil monstra, střelil lukem a poslal další dva šípy do davu. A přes rameno řekl, „Omlouvám se, Redo.“
Ale omluvy nic nenapraví, že? Nikdy.
Zármutek a vina v něm povstali jako staří známí, když vytahoval krátký meč. „Budu se snažit udělat díru. Buď připravena k útěku a drž se té mapy.“ Vzhledem k tomu, že ona uteče bez něj. Není žádný způsob, jak by ho Kenar nechal žít.
„Dayne.“  Redin hlas byl přiškrcený, ale to bylo vše. Nevyčítal jí, že neví co dalšího říct.
Řval, máchal zbraní v zářivém oblouku a vrhl se vpřed, s ní hned za zády. Prorazil skrz řadu, ve vteřině odrazil velkou betu, a …
Bez varování šíp prolétl tak blízko, že cítil vibrace na kůži, jak proletěl a vyřízl ohavnou brázdu na dalších zvířecích zádech.
„Do lesa!“ Zařval Kenar jak létaly další a další šípy a minuly rameno staršího vlkodlaka na vnější straně.
Nezabýval se otázkou té záchrany, Dayn popadl Redu za ruku a táhl ji k mezeře, která vznikla v té řadě. „Honem!“
Prolétli průřezem otevřené cesty, pak přes obrovskou skalní stěnu, která se zvedala do výše asi třiceti stop k šikmé plošině. S wolfsbene protékající jeho žilami a celou Scratch-Eye smečkou vrhající se po něm, Dayn to zdolal dvěma velkými skoky, Redu táhnul sebou.
Přeskočili vrchol a pokračovali ze svahu, který vedl po úzkém hřebeni s hustým křovím po obou stranách, poháněni hněvem, ohrožením a pronásledovaní smečkou, které běžela souběžně s nimi, nad tou výzvou vyli a štěkali. Ale Daynovi bušilo srdce a hořely svaly, poháněly ho k vyšší rychlosti, než by byl jakýkoli člověk schopen, dokonce rychlejší než většina vlkodlaků. Reda se s ním krok od kroku srovnávala.
Brzy předstihli větší část smečky, jen pár nejrychlejších vlkodlaků drželo krok, když se hřeben svažoval k rovině, křoví se zužovalo k úzké rovině, která končila v kaňonu: široká propast, kterou v tomto místě překlenoval úzký lanový most.
Jak se vrhli dolů po příkrém svahu a jejich pronásledovatelé je obklíčili z obou stran, Dayn řekl: „Drž se za mnou, ale drž krok. Pokud se nám podaří se dostat přes ten most, můžeme na druhé straně vytáhnout kolíky.“  Byly tu i jiné cesty, ale šlo o půldenní okliku. Vydala zvuk, který mohl být jak souhlasem, tak zakňučením, ale nebyl čas se zastavit a zvažovat možnosti.
A žádné jiné možnosti nebyly.
Daynův puls uháněl, v hlavě mu bušilo a pod kůží a v žilách mu pálila síla, naléhala na něj. Když míjeli poslední stromy úzké roviny, která vedla k mostu, byli tu už jen dva vlkodlaci, kteří po nich šli. I když byli jen dva, rychle je obklíčili. Pak jakoby v nacvičené choreografii se rozdělili a zaútočili z každé strany.
Když vyskočili, Dayn zařval, „Dolů!“
On a Reda padli do bláta a vlkodlaci se srazili ve vzduchu. Ten větší srazil menšího zpátky a dolů; přistál tvrdě o pár stop dál a začali se rvát.
Dayn vytáhl Redu nahoru, připraven znovu utíkat, pak se zastavil, když uviděl, že ani jeden se nesnaží vstát a pokračovat v pronásledování. Oni bojovali.
A jeden z nich byla Keely.
Boj byl krátký ale surový; během vteřin se napřímila a druhý ležel omráčený a klidný. Pak se zatřpytila a proměnila se, takhle ji znal. Ale náhle vypadala úplně neznámě, stále vysoká, nádherná a vyvinutá, ale… vlastně nevěděl co to „ale“ bylo. I když to tam bylo.
Podívala se na Redu. „Ty jsi jeho průvodce?“
„Tak mi říká.“ Ženy se na sebe dívaly, čímž ho vyloučily, byl zmatený.
„Ty víš?“ Ptal se Keely. „Jak?“ Pak, jelikož byla jen jedna možná odpověď, řekl, „Candida ti to řekla.“ 
„Chtěla, aby to věděl někdo další pro případ, že by se jí něco stalo. Když přišel sluha čarodějnice, předstírala jsem, že jsem to nevěděla a zkoušela najít způsob, jak ti dát zprávu, varovat tě o tom, co se bude dít, ale nemohla jsem.“
Vina ho spalovala. „Je mi to líto. Řekl bych ti všechno, ale … Kenar.“
„Kenar,“ souhlasila. Ale v jejím hlase bylo něco, co tam dříve nebylo. Hněv, nebo možná odpor. Uvažoval, zda to bylo nové nebo jestli stejně jako její tajnou dohodu s Candidou, to jen neviděl.
„Díky že jsi nám pomohla dostat se pryč.“ Řekl, protože věděl, že to udělala. Oči mu sklouzly k vlkodlakovi v bezvědomí. „Budeš mít potíže?“
„Hodí to na tebe.“  Ohlédla se směrem k hřebenu, kde bylo slyšet přibližující vytí, které varovalo, že zbytek smečky se přibližuje. „Měli byste se dostat přes most a vytáhnout kolíky.“
„Takový je plán.“
„Kam máte namířeno?“
„Severozápad.“ Řekl bez zaváhání, dával ji svou plnou důvěru, i když příliš pozdě. „K Meridenovu oblouku.“
Přikývla. „Takže jim řeknu, že jste šli na jih. Zamíří tam a překříží cestu Svíčkovému průvodu.“ To by smečka zůstala půl dne za nimi. „Budu tvým dlužníkem. Sakra já ti vděčím za současnost.“ Odmlčel se. „Keels, omlouvám se za to ovládání mysli. Jen jsem … Musel jsem se krmit.“
Pokrčila rameny a její hlas udržovala jen vlkodlačí praktičnost, když řekla. „Byla jsem dost vyděšená, když mi to Candida poprvé řekla, ale pomohla se mi přes to dostat. A z dlouhodobého pohledu, to byl spravedlivý obchod – využívala jsem tě k sexu, ty jsi mě využíval pro krev. To je to, co lidé jako my dělají – využívají se navzájem.“
Bylo to pekelné obvinění. A on to nemohl popřít.
Ztěžka polkl, velmi si vědom toho, že Reda se od něj odtáhla; pažemi se objala kolem těla jako by mrzla a dívala se přes propast, jako kdyby se na něj nemohla ani podívat. Chtěl si ji vzít stranou a říct jí, že to tak nebylo mezi ním a Keely. Až na to že to bylo přesně tak. Oni se využívali navzájem a oba s tou dohodou byli spokojeni. Teď s wolfbene protékající jeho žilami a Redou v představách, ta dohoda zněla chladně a vypočítavě.
Čas na to aby si ji vzal stranou, byl luxus, který neměl, ačkoli se snaží zdůvodnit ty změny uvnitř něj. Teď se potřebovali pohnout, mluvit později.
Keely řekl: „Buď opatrná, ano? A buď šťastná.“
„Jděte.“  Její jantarové oči přelétly od něj k Redě a zpátky. „A hele … buď taky šťastný, jo?“
Nevěděl jak na to odpovědět, tak jen přikývl. „Díky za všechno. Obchodní dohoda nebo ne, pomohla jsi mi, aby posledních dvacet let bylo snesitelných.“ Nepolíbil ji na rozloučenou, stejně tak jako na pozdrav ji líbal zřídkakdy. Jejich druhy nikdy nemívaly takový druh vztahu. Místo toho postrčil Redu k místu, kde nízká řada stromu ukrývala roh kaňonu. „No tak. Keely nám dá tolik času, kolik jen může, ale musíme se dostat přes most a shodit ho z druhé strany dřív než dorazí smečka.“
Neřekla ani slovo, když klusali ke stromům, nebyl si jistý, jestli je to, protože je vyděšená z vlkodlačího útoku, otřesená ze záležitosti s Keely, nebo něco jiného. Nebo kvůli všemu výše uvedenému.
Ale věděl naprosto jistě, že jeho dohoda s Keely nemá nic společného s jeho pocity k Redě. Jedno bylo obchod a praktičnost, zatímco druhé bylo zcela nepraktické a nerozumné. Ale i když to věděl, nemohl od Redy odtrhnout oči. Ano část z toho byly wolfsbene. Ale většina z toho byla ona.
Chtěl na ni tlačit, ostře ji popohnat. Místo toho zůstal u jejího boku, udržoval její tempo, chránil ji ze strany, když dorazili k okraji propasti a zamířili na most. Bylo tu dost stromů, takže neviděli jasně dlouhou stavbu, dokud nebyli na vrcholu.  
Reda se náhle zastavila, strnulá tvář v měsíčním svitu, když řekla. „Ach, sakra, ne.“
„Je to bezpečné, slibuju.“  Ale nepochybně to nebyl moc inspirující pohled. Z jedné strany na druhou visely čtyři dlouhé provazy; dva zpevněné řídce rozmístěnými dřevěnými prkny, v měsíčním světle zářily téměř bíle a další dva ve výšce ramen k udržení rovnováhy. Kratší délky svázané na koňský krok podporovali tekutou strukturu, čímž se v proudu vzduchu, který stoupal z hloubky, pohyboval a vlnil. Popostrčil ji vpřed. „ To zvládneš. Budu hned za tebou.“
„Ne.“ Couvala, dokud do něj nenarazila, zadní částí těla na jeho přední, rozvířilo se teplo a ozvěna dřívějšího polibku se snažila udržet na kraji jeho mysli. „Musí tu být jiná cesta.“
„Ne není.“
„Co když-“
Uslyšel za nimi první zlověstné dravé zavytí, přešel před ní a vzal do rukou její tvář. „Musíme jít dál, Redo. Tohle je jediná cesta.“
Měl v úmyslu jen odpoutat její pozornost od mostu, ale když se dotkl jemné kůže na její tváři, znovu jím projelo horko a něco hluboko uvnitř něj řeklo. Moje. A když se její oči setkaly s jeho, potřeba mu sevřela hruď a to samé řeklo. Teď. Nebojoval s tím, i když by možná měl. Místo toho přimáčkl své rty k jejím, spolkl její vzdech a oba je pohltil v polibku, který by neměl být ryzí dokonalostí. Ale byl.
V jednu chvíli byla Reda paralyzována strachem a v další byla v jednom ohni.
Nebyl tu žádný přechod, žádné varování, nic, ale náhlý tlak tvrdého mužského těla a náročné rty a jazyk proti jejímu. Měla by se odrhnout, ale nemohla najít ten impuls uprostřed tepla a potřeby, chamtivé touhy, která se okamžitě rozhořela.
Ach, pomyslela si, jak strach pod tím náporem ustupoval. Ach ano. Bylo to z těch wolfsbene, které cítila plovoucí v žilách? Možná. Pravděpodobně. Ale najednou to bylo jedno.
Nakláněl svá ústa k jejím, prohluboval polibek, a v krvi jí rozněcoval oheň. Něco intenzivního a majetnického v ní sílilo – ostrá hrana potřeby se na něj vrhala a označovala ho – a ona sama se vlévala do polibku, do této chvíle a do tohoto muže.  Trhl s ní, jeho prsty na její šíji a jejím boku. A v tu chvíli to byli jen oni dva a polibek, který způsobil, že srdce se jí chvělo v hrudi a celé její vědomé já, říkalo. Ano.
Tohle bylo to, co jí chybělo s ostatními muži, se kterými randila, pokoušela se sebe samou přesvědčit, že Pan Pravý, Pan Docela Dobrý nebo Pan Okouzlující Princ jsou pohádkou tak, aby se probrala. Tohle bylo to, co hledala, trýznivý oheň chtíče, chamtivá vnitřní nenasytnost, která říká, musí se ho dotknout, políbit ho, mít ho. A navíc, to bylo pustošící, hluboké vědění, že je to vzájemné, šílel z potřeby se jí dotýkat úplně stejně.
„Bože.“ Odtrhl se od ní a na zlomek vteřiny se zastavil, hruď se mu zvedala, oči vášnivé a divoké. Pak ji popadl kolem pasu, otočil jí a mimo jiné jí nohama postavil na první měsícem prostříbřenou dřevěnou desku.
Zalapala po dechu a chytila se madla z provazu, spalovala ji panika, jak celá stavba poklesla a zakymácela se, přes okraj srázu spadly kamínky a při dopadu nevydaly žádný zvuk. Poskočila zpět, ale narazila do neústupné zdi, která byla pevná jako útes, ale teplá a svalnatá. A cítila tlukot jeho srdce, rychlý vzrušený, odrážející se do ní, kde se usadil v záchvěvu roztavené potřeby.
„No tak, to dokážeš.“ Zašeptal jí do ucha, hlubokým a smyslným hlasem. Pak ji šokoval, když jí kousnul do krku dost na to, aby to trochu bolelo, čímž se její mysl odpoutala od propasti pod nimi. Natlačil se na ní tělem, sevřel jí rukama a nohama. „Jednu nohu před druhou.“
Ztrácela rovnováhu, když jeho koleno šťouchlo do její zpevněné nohy, udělala krok dopředu, pak další, když to zopakoval na druhé straně. „Přestaň.“
Jeho jedinou odpovědí bylo malé zavrčení, když ji znovu kousnul do krku a natlačil se na ni více, hnal ji po úzkém mostě.
Srdce jí bušilo, nechala se ovládat. Ta malá kousnutí zažehla nečekané teplo, které strhlo její civilizovanou vnější ulitu a nechalo jí jen její primitivní mozek. A část jí si v tom libovala, to jak ji ovládal, tlačil ji mimo její konejšivou oblast do neprozkoumaného území.
Byla si vědoma zející hloubky pod nohama, teplý vzduch proudil nahoru a most se kymácel, jak roztáhl ruce a nohy proti napjatým provazům, aby udělal místo.  Ale tyhle postupy, zvyšovaly teplo, které se jí rozhořelo v žilách, přinášejíc oslnivou pulzující energii, která byla částečně z afrodiziak, vedlejší účinky wolfsbene.
Zbytek byl z něho.
„Jdi.“ Naléhal, jeho hlas nesl mírnou stopu vrčení, která vypovídala o jiných věcech než chůzi přes most. „Rychleji Redo. Pospěš si!“
Hlava se jí točila závratí, magií a teplem muže za zády, když udělala krok. Cítila houpání mostu. Pak udělala další. A další. Dech se jí shromažďoval v plicích, jak se její strach stupňoval, teplé víření vzrušení, pak pocit euforie, když zrychlila a její tělo začalo vyrovnávat houpání.
Na jednou za nimi noční vzduch prořízl opakovaný štěkot, rychle se přibližoval. Vlkodlaci dorazili!
„Pospěš si,“ naléhal Dayn, ale to jí nemusel říkat.
Přes zbytek mostu přelétla, srdce jí zběsile tlouklo, vzrušení narůstalo, jak se blížili ke druhé straně mostu a její kroky se prodlužovaly, dokud nedopadla jen na každou druhou desku, pak na každou třetí. A byla na druhé straně!
Dotek pevné země byl divný a rušivý, ale odrazila se prsty u nohou, když se obrátila, aby viděla Dayna, jak uvolňoval zajišťovací kolíky z lan. Jeden, pak další.
Přikrčila se naproti němu, kopírovala jeho pohyby, uvolnila třetí a pak ho vytáhla. Jedna strana mostu se zřítila a celý most se v měsíčním svitu zkroutil. Žaludek se jí zhoupl při pohledu na stavbu, které právě svěřili své životy, tak snadno se rozpadá, skrz na skrz. Pak silně škubl a uvolnil poslední kolík, most se zhroutil a spadl, měsíc osvěcoval prkna, vypadalo to jako zmenšující se tečkovaná čára. Pak byl pryč.
 Stíny na druhé straně se pohnuly, když první z vlkodlaků vyrazil do prostoru, pohybujíc se rychle a tiše.
„Pojď za mnou.“ Řekl Dayn a vyrazili, mířili na jih.
Bez komentáře s ním srovnala krok. Byl překvapen, když si uvědomil, že mu jako vůdci důvěřuje, své alfě. Nezpochybňovala všechno, co řekl, nepokoušela se to pochopit v průběhu její dlouholeté struktury. Místo toho, následovala, on vedl.
Buď opatrná. Znáš ho jen pár hodin, nejvíc tak půl dne, promlouvalo její racionální praktické, logické, nudné já, připomínalo varování, které se rychle ztrácely z radosti z běhu vedle Dayna, když zrychlil. Síla wolfsbene opět narůstala, jako by jí vyvolávala pouhá útěcha z osvobození, běh který zanechával jejich pronásledovatele daleko za nimi.
 Vrhl se do velké kštice stromů a hned prudce zatočil opačným směrem, vedl je zpátky na sever, pak udělal kličku na jih, aby svedl vlkodlaky k jižní křižovatce, jak měl s Keely v plánu.
Ta vzpomínka způsobila, že úleva zhořkla. Využívala jsem tě, ty jsi využíval mě. To je to, co lidé jako my dělají. Ta čubčí slova Redu pronásledovala, protože byla tak rozdílná od muže, který běžel vedle ní … a přece, ta vlkodlačice ho znala dvě desetiletí, Reda šest hodin nebo tak.
Cesta se rozšiřovala, dávala jí prostor, aby se mohli pohybovat bok po boku. Ale tam kde jí předtím krev pulzovala v souhře s jejich kroky, teď cítila, jako by vypadla ze synchronizace, vyhozena z rytmu, otázkami, které jí kroužily v hlavě.
Ohlédl se. „Jen do toho. Ptej se.“ Jeho výraz byl skryt ve stínech.
Projel jí chlad. „Čteš mi myšlenky?“
„Říkal jsem ti, že se s tebou nemůžu spojit.“ 
Nebyl žádný důvod pro to, aby jí to způsobilo bolest, ale stalo se. Což bylo důkazem, že se potřebuje vzchopit. „Tak, na co si myslíš, že bych se měla ptát?“
„Jestli jsem pil z Keely a nechával ji na to zapomenout. Jo, to jsem dělal. Vlkodlačí krev je pro můj druh silná. Potřeboval jsem ji jen jednou za rok, stejně jako ona potřebovala partnera na jednu noc v roce, aby mohla mít uspokojující běh během krvavého měsíce, aniž by bratr ohrozil její vedení.“
Zkroutil se jí žaludek, a to nejen při představě jeho pití vlkodlačí krve – s nebo bez jejího vědomí – ale také protože tak snadno odešel od své dlouholeté milenky, aniž by se ohlédl. A jen o pár minut později líbal ji a způsobil, že cítila potřebu. Speciální. Silnou.
Nepouštěj se do toho.
Dayn zpomalil na chůzi a posunul si batoh. „Vím, že to vypadá zle. Propast je zlá. Keely a já jsme obchodovali se sexem, ale pak jsem jí ukradl krev, která nás od toho vzdaluje.“
 Reda nevěděla, co na to říct, nebo dokonce co víc by mohla říct, aby to zmírnilo její napětí, tak to nechala být. A po chvíli, se to napětí zmírnilo a ona si pomyslela, že to je možná součást  odvahy - nechat věci být.
Cestovali hodinu. Dvě. Les obklopoval cestu, po které šli, byla si vědoma tmavé stěny stromů na obou stranách, příležitostné zašumění a pády vylekaných stvůr.
Při zvuku nepříliš vzdáleného vytí, ztuhla. „To je smečka?“
„Jen samotář, který hledá problémy.“ Řekl Dayn, trochu skřípavým hlasem, jak ho nepoužíval. Při jejím pohledu, přidal detaily. „Samec může být vyhozen ze své smečky, pokud vyzve alfu a prohraje, nebo když si alfa myslí, že výzva přichází v úvahu a chce se vyhnout boji. Někdy se může přidat k jiné smečce, ale pokud neustojí hrát betu, je tam pak stejný problém. Což znamená, že skončí sám, kromě měsíčního času.“
Pomalu vklouzla do konverzace, řekla. „Proč?“
„Protože to jsou jen tři dny, které dovolují vlkodlačím samcům právo na výzvu, což je možnost bojovat s vůdcem smečky o právo vládnout. Také jsou to dny, kdy se řeší spory, rozhoduje se o trestech, druhové se spojují nebo rozcházejí. Vlkodlaci řeší většinu rodinných věcí a politiku během těchto tří dnů, zbytek roku jsou v podstatě mírumilovní.“
„Funguje to?“
„Zdá se, že jo.“
„Civilizovaní.“ Zamračila se, snažila se to dát do souvislosti s tím, co právě viděla v tom vlkodlakovi. „Ten muž tam vzadu.“
„Kenar. Keelyn bratr.“
„Pokoušel se mě okouzlit, ale ty jsi ho zastavil.“
„Ano.“
Zavrtěla hlavou, snažila se vytlačit těch pár vteřin, kdy byla zcela pod kouzlem jantarových očí velkého tvora. „Myslela jsem, že jsi říkal, že to ve své domovské říši nezkoušejí.“
„Kenar je…“ odmlčel se, jako by hledal slova. „Keely a já jsme se mohli zneužívat jednu noc v roce, ale Kenar zneužívá každého, kdykoli. Ale je chytrý.  Dělá to tak, že to vypadá, jako kdyby následoval tradice do písmene, ve skutečnosti je ohýbá tak, aby vyhovovaly jeho potřebám. A protože je alfa a vyhodil jen velmi málo mužů, kteří povstali, může svoji smečku téměř absolutně ovládat.“
„Zní to jako kdyby Candida a Keely nebyly tak pevně pod jeho kontrolou, jak si myslel.“
Sevřel rty a podíval se směrem na jih. „Já doufám, že ví, co dělá. Kenar je okouzlující, svým vlastním způsobem. Ale nebude to brát na lehkou váhu, když přešla.“
Reda přikývla. „Znám takové muže. V práci jsem jich viděla spoustu.“
Letmo se na ní podíval. „V jaké práci?“
„Já…“ Nechtěla do toho jít, nevěděla, jak se dostali k takovému rozhovoru, jako by byli normální přátelé na procházce. Nebo normální první rande nebo tak něco.
„To je v pohodě, jestli o tom nechceš mluvit.“ Řekl. Ale v srdci ji to rozrušilo, příliš často byl připraven k pohybu, aniž by se ohlédl, stejně jako major.
„Byla jsem policajt.“ Řekla.
„Strážkyně.“ Řekl s podivným podtónem v hlase. Ohlédla se na něj, on zavrtěl hlavou. „To nic. Řekla jsi ‚byla‘. Co se stalo? To je kvůli tomu partnerovi?“
„Ztuhla jsem.“ Zkřížila ruce na prsou, přistihla se při tom, že to dělá a tak místo toho vrazila ruce do kapes. „Jsem si jistá, že jsi v šoku. A ano to byl sarkasmus.“ Když nic neříkal, řekla sama sobě, nech to být. Místo toho se přistihla, že říká. „Právě jsme si šli pro kafe. Benz ho ani nechtěl – ale mně byla zima, byla jsem unavená a rozmrzelá a směna se nám protáhla, protože pár chlapů volalo, že jsou nemocní, tak zastavil a šel pro kafe. A ven se už nevrátil.“

Možná to bylo těmi wolfsbene, možná byla blázen, ocitla se mimo realitu, ale najednou byla ta vzpomínka přímo před ní, i když předtím si na nic z toho nebyla schopná vzpomenout.

13 komentářů:

  1. Děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly !!!!

    OdpovědětVymazat