pátek 6. ledna 2017

Pán vlkodlaků - Kapitola 5



Měkké teplo na rtech. Hedvábná horkost na jazyku. Koření a květiny. Křivky. Daynem prolétly tyto pocity. Zmizel jakýkoli náznak rezervovanosti nebo kontroly, dokázal jen reagovat a jednat, žádná myšlenka ani plán.
Hrdelně zavrčel, když ji natlačil na strom, dokud se jejich těla nesrovnala a nepřimáčkla k sobě, dotýkali se od kolen až k hrudi. Rukama držel její tvář, ochotný tam stát s poslední nitkou kontroly, věděl, že kdyby se jí dotkl, skutečně dotkl tím způsobem, najednou umíral touhou to udělat -  tak by byl skutečně ztracen, nemohl si však vzpomenout, proč to bylo špatně.

Byla to dvě desetiletí od chvíle, co držel ženu pro nic jiného než neodolatelné nutkání. Od chvíle kdy cítil pálení, které přesahovalo tělesnou touhu k něčemu více. Ale teď jak se jejich jazyky dotýkaly a klouzaly, jeho tělo se napjalo a ztvrdlo, nelíbal jen ženu. Líbal sen, který by vědomě neměl mít.
Myslela si o sobě, že je zbabělec, přesto byla silná do morku kostí. Ztratila někoho blízkého a vinila se z toho. Ale nebyla … nemohla… pochopit, jak moc tne do živého. Nevěděl, jestli smutek a pocit viny v polibku byl její nebo jeho, ale tyto emoce byly mírnější, jak mezi nimi narůstala vášeň. A poprvé za dlouhou, dlouhou dobu se necítil sám.
Teplá kůže pod jeho dlaněmi.  Dychtivé prsty na jeho zádech, ramenech, zajíždějící do jeho vlasů. Bušící srdce. Napjaté tělo. Pramínek magie a měsíční svit a –
„Propast.“ Přerušil polibek a čelo přitiskl na její. „Tohle právě teď dělat nemůžeme.“  Priority.
Dýchala stejně těžce jako on a její prsty se mu zabořily do zápěstí, ale přikývla. „Jo.“ A ani jeden z nich už nezmínil to „právě teď“ čili to nechalo otevřenou možnost „později.“
Ustoupil stranou, nedovolil sám sobě se po ní znovu natáhnout. „Nejdříve se zastavíme u Candidy. Má pár věcí, které jsem potřeboval sehnat.“ Jako jed stvořený na černokněžníka a možná kouzlo nebo dvě, která by mu pomohla udržet Redu v bezpečí. Protože zatímco nemohla být jeho prioritou, měla se definitivně stát jeho zodpovědností.
Ty myšlenky narazily proti slibům, které dal otcovu duchu, ale neporušil je. Směřoval tam, kam potřeboval se ženou, která měla být průvodcem. A až půjde do Eldenu, půjde sám.
Vyrazili na cestu.
Chladná, měsícem osvícená noc byla tichá, což naznačovalo, že se smečka přemístila. Reda udržovala tempo snadno, i když musela za jeho dva kroky udělat tři. A ačkoli sám sobě říkal, aby přemýšlel o tom, co potřebuje od Candidy a o cestě, která by je měla dovést k Meridonovu oblouku bezpečně, aniž by se dostali do konfliktu se smečkou, přes jejíž území cestovali, jeho myšlenky se stále stáčely zpět k ženě po jeho boku.
Jako mladší v Eldenu tíhl k ženám královniny speciální stráže a agresivním, inteligentním dcerám strážců jako byla Twilla. Ve vlkodlačí říši strávil většinu času s Candidou nebo Keely – oběma alfa fenami, silnými vůdkyněmi. Nebyly ten druh žen, které pláčou nebo si připouštějí obavy. Na druhé straně Reda ukazovala své emoce bez lsti. Přesto, tak nějak se nechtěl vzdálit, když plakala, nebyl netrpělivý z jejích slz. Možná to bylo proto, že z části rozuměl, jaké to je cítit se vykořeněn a ztracen a více, když zklame milovanou osobu. A další důvod toho bylo možné definovat méně. Chtěl ji držet, utěšit ji, chránit ji, políbit ji. A teď když poznal její chuť a ten sexy zvuk, který vycházel ze zadní části jejího krku, když se líbali, všechno to a mnohem víc chtěl dělat.
Při tom pomyšlení se mu zahřála kůže a svěděly ho dásně, kde jeho druhotné zuby pálily, aby se mohly uvolnit.
Tahle odezva tentokrát byla matoucí, protože síla pijáka krve hrozila tím, že se s ní spojí, sváže se s ní hlouběji, než mohl dovolit. Nebo to bylo jen o pití a sexuálním vzrušení, které se staly v jeho mysli neoddělitelné? Možná to bylo tak jednoduché.
Přál si, aby se jeho tesáky skryly a kouzlo potlačilo. Rozhodl se mít se na pozoru.
Po téměř hodinové cestě odbočili na poslední úzkou cestu vedoucí ke Candidině jeskyni, kde žila osaměle, čemuž dávala přednost, dost blízko smečce, aby urovnávala hádky a poskytla léčbu a věštila, což byla její specializace, ale přesto daleko, aby odradila k zaskočení k návštěvě.
„Doufám, že nebude běhat venku.“ Řekl, když je vedl přes poslední vrchol, jehož hřeben se před  Candidinou jeskyní zplošťoval.  „Neběhá se smečkou při každém měsíci, ale občas ano.“  Vědom si Rediny nervozity, která byla pochopitelná, vzhledem k tomu, že v té verzi Červené karkulky pokračovala tradice vlkodlaků. „Ona je vynálezce, jeden z nejlepších v řešení, jak vzít lidskou techniku a udělat z toho věci pohánějící magickou sílou a používající zdejší energii. Ve skutečnosti - “
Zarazil si, krev mu ztuhla, jak ucítil kouř, hustý s pachem spálených vlasů a masa. Horší byl zatuchlý osten zlé magie.
„Ne!“ Vykřikl. „Candido!“
Vyrazil přes poslední vrchol s Redou v patách.
Ve vchodu do jeskyně byl nepořádek s obláčky tmavého kouře kolem horního okraje neosvětleného otvoru. Srdce se mu rozbušilo silněji, když se sehnul dovnitř a odraz světel mu ukázal záři, která byla v celé jeskyni a osvětlovala scénu naprostého chaosu.
A vraždu. Protože uprostřed rozházených trosek wisewolfyn (vlkodlačí mudrc) věcí, ležela obrovská hromada šedo žluté srsti. „Candido,“ zachraptěl, přešel k ní a poklekl. „Bohové. Co ti to udělala?“
Její oči byly bledé, mléčně bílé, roztrhané hrdlo, tělo silně popálené s místy, kde chyběla srst, podebrané červené maso s hlubokými zuhelnatěnými pruhy. Meč vyčnívající ze skomírajícího ohně, což ukazovalo na mučicí nástroj. A tohle bylo mučení. Ta čarodějnice, Moragh, jí ublížila, spálila ji, není pochyb o tom, že ji myšlenkou přinutila… a tohle nejspíš v té době co se s Redou skrýval v malé jeskyni a čekali, až vlkodlaci odejdou od stojících kamenů.
Opět byl ve špatnou dobu na špatném místě. Kdyby si uvědomil, že Ettin neprošel vírem náhodou, kdyby věnoval pozornost kouzelným tokům ve vzduchu …
„Je mi to líto.“ Reda mu sevřela rameno.
Popadl ho vztek, i když věděl, že to je nemístné. Nebyla to její chyba, že se dostali mimo skalní začátek, nebyla to ničí chyba. Nicméně ho to všechno pohlcovalo.
„Byla silná.“ Zaskřehotal. „Bránila se tomu ovládnutí mysli, snažila se udržet tajemství.“ Tak horké železo. „I když ji kouzlo magie nakonec dostalo.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Její oči.“ Strnule ukázal. „Ta bílá je známka toho, že byla vyprázdněná  telepatem.“
Reda se klidně nadechla, ale ruku z jeho ramena nesundala. Její stisk byl pevný a silný; to říkalo, kryju ti záda a je mi to líto. A dokonce možná i já tu jsem pro tebe, což bylo něco, na co nebyl zvyklý.
Po chvíli pokračoval. „Když vlkodlak zemře, normálně se po smrti vrátí do lidské podoby. Tohle říká … sakra, tohle mi říká, že Moragh jí stahovala celou dobu mučení, než zemřela.“  Což musela být hrozná smrt pro hrdou, vysoce civilizovanou vlkodlačici. Byla by nenáviděla umírat ve vlčí podobě, nenáviděla by, že ji viděl takhle. A pohrdala by vědomím, že ji čarodějnice zlomila.
„Mohli bychom pro ni něco udělat?“
Několik úderů srdce mu trvalo si uvědomit, na co se ptá, ale daleko méně než vidět že to bylo nemožné. „Ne, musíme jít.“ Vytáhl se na nohy, nenáviděl nutkání. Na její otázku, kterou jí viděl v očích, dodal. „Moragh poslala svého sluhu, aby řekl smečce, že jsem piják krve. Vyhlídky jsou takové, že už jsou na lovu.“ Odmlčel se. „Omlouvám se.“
„Proč? Ty jsi tohle neudělal.“
„Ani jsem to nezastavil.“ Otočil se k zadní části jeskyně. „Popadni to, co si myslíš, že by se dalo použít.“
„Měla nějaké lukostřelecké vybavení?“
Zastavil se a se zvednutým obočím se na ni otočil.
„Byla jsem šampion v lukostřelbě juniorů po tři roky. Rodinné pravidlo bylo, že každé dítě musí být dobré se zbraní. Myslím, že můj otec chtěl, aby …“ Zavrtěla hlavou.
„Každopádně, umím střílet. A budu potřebovat zbraň.“
„Tamhle v tom kufru.“ Řekl a ukázal. „Vezmi všechno, šípy jsou tam taky a další měch s vodou.“
„Mám to.“
Zatímco se ona prohrabovala kufrem, zhluboka se nadechl a podíval se na zadní stěnu jeskyně. Pak klepnutím do toku energie, což mu umožnila vlkodlačí moc, řekl tiše. „Ať to co je skryto, je odhaleno.“
Skalní stěna se zachvěla a pak zmizela, odhalující naskládané řady pestře malovaných složitě vyřezávaných zásuvek.
Za ním Reda zalapala po dechu a něco zaklapla.
„To je v pořádku.“ Řekl. „Je to jen nízko úrovňové maskovací kouzlo. Není to žádný velký problém.“
„Pro někoho jako jsem já.“
Což jen posílilo skutečnost, že pocházejí ze dvou zcela odlišných světů, které se zde protínají, v této podivné poloviční říši. To uvědomění do něj udeřilo a on to ignoroval a zaměřil se na otevření zásuvek, zkoušel přijít na to, který z Candidiných triků by mohl použít, aby sebe a Redu udržel naživu dost dlouho, aby se dostali k Meridenovu oblouku a odtamtud, dobří bohové, domů. A v jeho případě k válce.
S touto myšlenkou sáhl nejprve po malé tubě uzavřené v červené kůži, která obsahovala menší skleněnou baňku. Ždibec jantarového sirupu zůstával na dně, sotva se pohyboval, když pouzdrem zatřásl. „Co je to?“
„Jed.“ řekl, aniž by se na ní podíval. „Použiju ho k zabití Krvavého černokněžníka.“
Reda si nedovolila u té myšlenky prodlévat, věci, které našla uložené, zatím neznala, kopie které byly v některých detailech divné. Nedovolila si prodlévat u toho, jak viděla Dayna kouzlit, otřáslo jí to a víc než to. Vyburcovalo ji to, a její libido reagovalo na výboj síly tak, jak nikdy předtím necítila. Ale zatímco byla tak zaneprázdněná nepřemýšlením o těchto všech věcech, když naložila svůj batoh dalšími zásobami a připnula tucet šípů, měla spoustu prostoru k přemýšlení o střetu mezi hezkými lůžkovinami, oblečením v kmenech, které lemovaly zeď … a vlčí kostrou, který ležela poblíž.
Nebyla jenom vlk, že? To – ona – používala tyto přikrývky, nosila tyto šaty, vybrala si teď polámané maličkosti. Candida, pomyslela se, ohlédla se po nehybné formě, nejistá si tím co cítí, zda to je lítost, odpor, zmatenost nebo všechny tyto věci najednou. Pravděpodobně to druhé. Litovala tu ženu, která pověsila výřezky v abstraktních barvách na zdi, přesto nadávala na tento druh. Dokonce i ve válce mohli okouzlovat, svádět, využít a pak ženy odhodit. Připomněla si, bylo to už dávno. Ale přesto. Potenciál tam byl. Víc, ta moc tam byla.
Přesto Candida zemřela, když se snažila ochránit jejího přítele, který pije krev.
Zřejmě skončil se shromažďováním toho, co chtěl. Dayn se vzdálil od zásuvek, aby zakryl Candidino tělo těžkým tkaným rouchem. Chvíli stál, šeptal, myslela si, že to byla modlitba, nebo možná omluva.
Srdce se jí roztlouklo a nové teplo projelo skrz ni, podivné a neznámé. Něha.
Pije krev, připomněla si, ale to varování naráželo na protidůkazy, které přicházely z jejího nitra: možná, ale je to princ. Tyto obě věci mu byly dány při narození a obě tato označení nepopisovala tohoto muže. Dayn piják krve, byl temný a sexy; Dayn princ, byl působivý a odhodlaný splnit své sliby. Ale v tu samou dobu, Dayn muž byl velmi skutečný.
Vrať se domů. Její přátelé říkali, že je příliš vybíravá, že každý muž je směsicí dobrých a špatných vlastností, že musí najít směsici, která jí bude vyhovovat než trvat na panu Perfektním. To, co oni nechápali – co se jí nedařilo, aby pochopili, bylo, že nehledá bezchybného muže; chtěla takového, který by byl více než sobec, který by se staral o víc, než o auto a plochou obrazovku a zda dostal povýšení v práci. Chtěla někoho, kdo by byl kombinací jejího přísného otce, vojenského hrdiny a matčiny empatie, s jejími vrtochy a touhou pro dobrodružství.
Chtěla dřevorubce, toho pohádkového prince. A jednoho našla – přinejmenším na příštích čtyřicet osm hodin.
Skončil, obrátil se k ní, přistihl ji při jeho sledování, ale jen řekl. „Připravena?“ Vstala, přehodila si batoh přes rameno, kde byl přivázaný luk. „Našel jsi, to co jsi hledal?“
Přikývl. „Mám ten jed, co jsem chtěl – který ale nestihla vyzkoušet, takže nemám ani tušení, zda bude fungovat – spolu s důkladnou dávkou wolfsleepovou (vlčí spánek) mízou, což je zhruba stejné jako žvýkačka ve vašem světě, ale také funguje na zranění. A mohlo by to přijít vhod.“ Nacpal to do svého rozdrbaného batohu a vytáhl tři malé hrudky nazelenalé věci, která měla konzistenci tmelu a mastný povrch.
Reda pokrčila nosem, ačkoli jakýkoli zápach by byl pohřben pod protivnou kouřovou chutí, kterou měla potažená ústa a krk. „Co je to?“
„Wolfsbene.“ (Oměj – jedovatá rostlina, v mytologii byla spojována se zabíjením vlkodlaků a čarodějnictvím)
Podívala se na to s novým zájmem. „Odpuzovací prostředek?“
„Ne, jedovatý (v původním textu je to bane (jedovatý), ta oměj je taky Wolfsbane a ne bene),“ opravil. „Bene jako výhody. (benefits) Tohle vylepšuje jejich lidskou podobu, dodává jim sílu, rychlost a vytrvalost. Což bude fungovat i u nás, i když ne ve stejné míře.  Smýšlej o tom jako o raketovém palivu pro lidskou formu.“  Naklonil ruku s těmi kousky do malé obálky vyrobené z hladké stromové kůry a podal jí to. „Měj to u sebe. Mám jich víc, ale chci, abys měla vlastní, kdybychom se dostali do situace, kdy to budeš potřebovat a nebudeme spolu.“ Odmlčel se. „Má to vedlejší účinky, tak to použij pouze, pokud to bude naprosto nutné.“
Ztuhla. „Jaké vedlejší účinky?“
„Nepovzbudí jen tělo – také to hm nabudí všechny ostatní systémy.“
„Co je to s touto říší a rohypnolem?“ zeptala se, s mírným začervenáním, protože úroveň její vnitřní reakce na tu myšlenku nebyla zdaleka tak negativní, jak by měla být.
„Co je to rohypnol?“
„Zřejmě tohle.“  Ale obálku strčila do kapsy, protože se najednou cítila velmi unavená, jako by její tělo čekalo na to, až si všimne bolestné únavy. Nevěděla, jak dlouho byla ve víru, nevěděla, jaký čas mají její vnitřní hodiny, ale mohla by si trochu odpočinout.
Ale to nebylo v kartách, jestliže po nich jde smečka, museli se pohnout.
„Ach a tady.“ Podával jí roli tlustého laminátu, který jí připomínal prostírání z pobřežní humří chatrče u ní doma.
„V případě, že by se něco stalo.“ Rozbalila to a koukala na mapu naprosto neznámých jmen a míst s označeným Meridenovým obloukem a pár poznámek o stezkách a věcí, kterým se vyhnout. Řekl. „V podstatě, jen mířit na západ přes kaňon na most a pak šikmo skoro severozápadně, odtud další den těžkého pochodu. Ty vyznačené body a věci jsou tam.“
Měla knedlík v krku, ale přikývla a ovládla se. „Díky.“
I když se snažila nepřemýšlet o tom, že by šla sama, doléhalo to na ni, jak se vraceli zpátky dolů k jejich cestě od vlkodlačí jeskyně.  Pořád myslela na chlupaté šedé tělo a tu smrt, zírající bílé oči, což vše začalo šeptáním do její mysli. Mohlo by se to stát i tobě.
Jak odbočili z hlavní cesty na užší cestu, která je nutila jít v řadě za sebou, následovala ho, zdánlivě neúnavně, napjaté nervy, stažený žaludek, takže se chtěla stočit do klubíčka a schovat se.
Dýchej, říkala si, nenáviděla tohle selhávání instinktů, které vlévaly adrenalin do jejího krevního oběhu, což jí způsobovalo paniku v boji, útěk, než aby cokoli udělala.
Měsíc se zdál příliš velký, stíny kráterů příliš nepravidelné, stromy na obou stranách cesty příliš hladké, jejich spoje příliš pravidelné. Ta noc ji vtahovala a pohlcovala.
Sakra dýchej. Soustředila se na stromy a temnotu, pocit luku na zádech, šípy postrčila tak, aby bylo na ně snadné dosáhnout. Jsi v pohodě. Tohle děláš pro sebe. Jsi
Najednou křoví na obou stranách zapraskalo a objevily se obrovské tvary, chlupaté, zubaté a vrčící. Vlkodlak!
„Běž!“ vykřikl na ní Dayn. „Jdi!“
Zalapala po dechu a otočila se k útěku, ale za ní už byl další a další. Během několika vteřin byli ona a Dayn obklopeni více než čtyřiceti tvory, všichni s hlavami výhružně dole a zlatou srstí naježenou podél páteře.
Spadla dozadu, zírala na jejich děsivou krásu. Candidino nehybné tělo ji nepřipravilo na pouhou přítomnost měniče. Vlkodlačí ramena se vynořila nad jejím pasem a jejich těla se natahovala, vypadali víc jako lvi než vlci. Jejich kožichy měly hřbetní značky, které zářily načervenale dokonce i v měsíčním světle, hlavy byly úzké trojúhelníkové, což způsobilo, že myslela spíš na široké otevřené prostory než na parky pro psy a jejich oči byly živé, zářivě jantarové.
Obrovský samec k ní přistoupil. Byl to ten největší z nich, měl nejjasnější označení a nejhustější kožešinu. Široké čelo, moudré oči; zdálo se, že se dívá do ní a šeptá; Pojď ke mně. Můžu tě chránit, milovat tě, zbožňovat tě.
Jak ochromená zírala, skrz ni se šířilo teplo.
Pojď ke mně.
Udělala krok směrem k tomu nádhernému stvoření. Natáhla ruku, aby se dotkla té husté, luxusní kožešiny.
A pak se rozpoutalo peklo.


16 komentářů:

  1. Děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za novú kapitolu !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to som teraz zvedavá aká bitka sa strhne 🙁 Dík za super preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za preklad a korekciu, a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Super !!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Super překlad, moc děkuji. Katka

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. díky za preklad :-D

    OdpovědětVymazat