čtvrtek 19. ledna 2017

Otrok rozkoší - Kapitola 20



Požádej o povolení než, cokoliv uděláš.

 

Někde ve svém vědomí, Julia slyšela hlasité prásknutí hromu. Slyšela déšť, jak rytmickyťukal proti zavřenému oknu. Ospalá mlha zahalovala její mysl, myšlenky se začaly pročisťovat.
A možná to bylo kvůli měkkosti matrace, nebo snad proto, že její smysly obklopovala Tristanova mužná vůně, ale bez ohledu na důvod, její mysl začala procházet všechny své tajné touhy.


·         Pomiluj se s Tristanem – s ním nahoře
·         Udělej si tetování. Něco sexy.
·         Pomiluj se s Tristanem – a buď nahoře
·         Koupej se bez plavek. S Tristanem.
·         Pomiluj se s Tristanem – zezadu

Počkat. Zezadu… Teplé mužské tělo se jí skutečně tlačilo proti zadečku. Přitulila se k němu hlouběji a vzpomínala, jak se zeptala Tristana, jestli bude spát v její posteli.
Ale jak tamležela, její tělo začalo hořet, chtít. Její oční víčka se pomalu pootevřela. Sluneční světlo si vynutilo svou cestu do ložnice, nechtěné a nemilosrdné. Teplý dech jí hladil krk a bronzově, svalnatou paži měla přehozenou přes bok.
Snažila se bojovat s nutkáním sklouznout rukou níž, než se jí dotkl, v místě, kde jí to kvůli němu bolelo, kde vlhkost stékala mezi její nohy.
„Kráska se probouzí z klidného spánku,“ řekl Tristan, jeho spánkem zhrublý hlas jí předl po zádech.
„Potom všem, co se stalo, jsem se obával, že si nebudeš moci odpočinout.“
Strom… malý výlet na Imperii… ne, pronesla v duchu. Nechci si to pamatovat. Ale vzpomínky ji stejně zaplavovaly:destrukce, strach.Vstávat, křičela její mysl. Dělej něco.
Setřásla zpět přetrvávající oblak spánku, vyskočila z postele. Nebylo nic, co by mohla udělat s neplánovanou, nadpozemskou cestou, ale u Boha, mohla by se postarat o svůj dům.
Její pohyby byly pomalé, když ovinula kolem svého těla čirý modrý plášť, hedvábí jí naráželo do kotníků. Právě teď, byla Tristanova skříňka v bezpečí. Musela tomu věřit.
V opačném případě, myšlenky na jeho únos, protože to bylo, to co se stalo, ji strašilo a sžíralo po zbytek dne, nemohla si dovolit dělat starosti. Měla příliš práce, kterou musela udělat. Potřebovala vyčistit každou místnost, pokácet strom a možná nahlásit své pojišťovně rozbité předměty.
Svůdný jako vždy, Tristan se protáhl. Oči mu lemovaly stíny, jako kdyby vůbec nespal.
„Kam jdeš?“ zeptal se skřípavým hlasem a ladně si zívl.
S tím, co jí čekalo, mu Julia nevěnovala další pohled. Neodolala by mu. V ložnici nenašla žádné větve stromu.
„Musím všechno uspořádat a uklidit. Nemůžu si dovolit mít zítra zavřený obchod, znovu, takže potřebuju, aby o všechno bylo postaráno dneska.“
„Neexistuje nic, co je potřeba dělat, s výjimkou vlézt zpátky do téhle postele.“
„Podívej,“ povzdechla si, „nemám čas na hry. Všechno, co jsem měla v tomhle domě je v troskách a já musím uklidit škody.“
Popadla první část oděvu, kterou našla, což se ukázalo, jako Tristanovy tepláky a tričko. Oblékla se v koupelně. Nečekaně, ucítila, jak se její krev dusí touhou, když se nadechla jeho přetrvávající vůně v látce.
Procházela se po domě, všimla si, jak kalné sluneční světlo září otevřenými závěsy. Další kolo hromů zaburácelo.
Julia se zastavila v půli kroku, a zírala na interiér svého domu. Podlahy se leskly čerstvým nátěrem leštidla. Každý pult a skříňka byla oprášená a čistá. S výjimkou několika málo chybějících starožitností, nepřítomné TV, a několika otvorů ve zdech, každý pokoj vypadal naprosto normálně. Kobereček zakrýval zbytek vyčnívajícího pařezu.
Zmatená, šokovaná sebou plácla dole v kuchyni na židli. Nesnila o tom zničení, nepředstavovala si to. To znamenalo…, že zatímco celou noc spala, Tristan uklízel škody. Nenařídila mu, aby to udělal. Prostě to udělal sám za sebe.
Jak… sladké.
Chtělo se jí plakat.
Nikdo ji nikdy nezahrnul takovým milosrdenstvím a věděl, že jí na tom záleželo natolik, aby to pro ni udělal, způsobil tím, že každá buňka v jejím těle se naplnila touhou a něhou.
Vykročil za ní, konečky prstů pohladil její záda.
Měl na sobě jen kalhoty. Zachvěla se. Jeho odhodlání ji nikdy nepřestalo udivovat a přitahovat: síla jeho těla, půvab jeho kroků. Majestát jeho pohledu. Beze slova jí začal dělat rituální ranní kávu, která se nijak nezlepšila, přesto neměla srdce, aby ho napomenula nebo zastavila.
„Snažil jsem se ti říct, že už jsem dosáhl toho, co sis přála udělat,“ řekl, aniž by na ni pohlédl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „řekl jsi, že potřebuješ, abych se vrátila do postele.“
Zvedl obočí. „Není to totéž?“
Ne, to ne. Opět se rozhlédla po celé délce místnosti. „To co jsi udělal…úplně mi to vzalo řeč, Tristane, nevím, co říct.“
„Řekněme, že už nikdy nebudeš vypadat tak zničeně a budeš mi věřit, že se o tebe postarám.“
„Věřím ti,“ řekla a věděla, že myslí vážně každé slovo. „Víc, než jsem kdy důvěřovala jiné osobě.“
Koutky jeho rtů se roztáhly do škádlivého úsměvu.
„To mě těší.“
„Jak si to dokázal?“ mávla rukama v širokém oblouku. „Ani jednou jsem tě nezaslechla.“
„Mé schopnosti jako čističe byly dovedeny k dokonalosti vprůběhu let.
Fresia, žena, které jsem sloužil, mě donutila drhnout svůj domov od shora dolů kdykoliv si vzpomněla, neměl jsem jí rád.“
„Jak strašné,“ zamumlala Julia, byla rozrušená při zmínce o jiné ženě, která mu diktovala jeho činnost, a kvůli tomu, co byl nucen dělat.Jsem zmatená, pomyslela si.
„Strašné je přesný popis,“ odpověděl.
„Tvoje kancelář –“
Zalapala po dechu. „Moje kancelář! Prosím tě, řekni mi, že si nevyčistil mou kancelář.“ V případě, že by nedopatřením vyhodil její počítačové disky nebo soubory účtů… „Nechci, aby to znělo nevděčně, ale –“
Přerušil ji dřív, než stačila vyprodukovat další záchvat paniky.
„Nechal jsem tu komoru pro tebe, protože jsem nevěděl, co kam patří.“
„Děkuji.“ Vůně kávy se dostala do jejího nosu, jak zmírnil svá slova. „Za všechno,“ dodala.
Zatímco vypadal divoce a nedotknutelně na vnější straně, Julia viděla jemnost, a to jak laskavý muž doopravdy byl. Není divu, že ho milovala – Oh, Bože!
Láska.
Včera večer to vzala v úvahu, a přesto se to zdálo sporné pod vlivem vína.
V denním světle o tom nebylo pochyb. Opravdu. Milovala ho. Absurdnost jejích pocitů v ní zazvonilo jako zvonkohra zvonů, vyvrcholení radosti i smutku, touhy a hořkosladké bolesti. Chtěla se smát a vzlykat ve stejnou dobu.
Milovala ho.
A nevěděla, co má dělat.
Pokud by to řekla Tristanovi, mohl by ji litovat, nebo ještě hůře, nonšalantně by zamítl její lásku jako nevýznamnou.
Koneckonců, on neukázal žádné emoce. A proč by měl? Její mysl to vyhodnotila stručně. Zmatek. Spojený s nedůvěrou.
Touha po nemožném. Všichni tři byli součástí lásky. Julia si povzdechla. Vždycky si představovala emoce jako květiny a bonbony, úsměvy a štěstí – nemluvě o manželství a dětech.
Měla dvě možnosti, uvědomila si, zavřela oči. Mohla potlačit své city k němu a předstírat, že se nic nezměnilo, nebo mu mohla dát všechno, co mu mohla nabídnout.
Odpověď ožila dříve, než dokončila svou myšlenku. Číslo dvě, děkuji mockrát. Byl všechno, co kdy chtěla, a všechno, co si myslela, že nikdy nemohla mít. Jeho úsměv rozjasnil nejhorší z jejich dnů. Měla pocit, jako by na něj čekala celý život. Jeho štědrost se dotkla jejího srdce. Kvůli němu se chvěla a potila, šílela z něj touhou.
Rozhodla, že mu bude čelit tváří v tvář. Kdyby mu řekla, že k němu cítí lásku, vystrašila by ho, chtěla mu ukázat, jak se cítí.
Jednoduše říct: „Hej, ty. Chci, aby si mi to udělal,“ nebylo ovšem vhodné.
Tak jak si měla získat jeho pozornost? Najednou si nemohla vzpomenout na jedinou věc, kterou ji naučil. Měla by ho pohladit konečky prstů po tvrdých svalech na břiše?
Promnout korálkové bradavky pod dlaněmi? Vlhkost se šířila mezi jejíma nohama, teplá a náročná. Její ruce bolely, aby se ho dotkla, musela se ho dotknout.
„Víš, Julie, přemýšlel jsem,“ řekl, právě když se po něm natáhla. Upustila ruku zpět na svou stranu.
Stojící pultu, přešlápl, jeho předloktí spočívalo na lince.
„Vzhledem k tomu, že Neduživý Peter již není součástí tvého života, musíme vytvořit seznam požadavků na tvého nového muže.“
Cítila se, jak… Šokovaná? Naštvaná? Ublížená? Ano, cítila všechny tyhle věci. Chtěla se s ním milovat, a on jí chtěl pomoci vybrat jiné muže ke svádění. Možná, že to nepochopila.
„Chceš mi pomoci vybrat jiného muže, abych ho svedla?“
„Aye,“ odpověděl bez váhání.
A co minulá noc? A co ty úžasné věci, co mi řekl, co pro mě udělal?
Její srdce bolestivě tlouklo, prázdným tlukotem v její hrudi. Slyšela každý úder, ozvěnu její hlouposti a bolesti.
„Nemám čas dělat seznam,“ vyštěkla, nebyla si jistá, jak reagovat.
„Musím uklidit svou kancelář a podívat se, co jde zachránit.“ Snažila se od něj odejít, ale držel ji na místě pohledem.
„Tvoje kancelář může počkat, na později. Protože, co se týká lekcí, mám velení. Co řeknu, ty splníš bez argumentů, a já říkám, že zůstaneme tady a vytvoříme seznam.“
„Dobře, bobře,“ odsekla, dusila své slzy.
„Vzal jsem si na starost zajištění inkoustu a papíru.“
„Samozřejmě, že vzal.“ Její slova se vznášela mezi nimi, zahalená v předstíraném nadšení. Chytila nabízené pero a papíry a hodila je před sebe.
„Jsem připravena, až budeš i ty.“
„Promyslel jsem si to,“ řekl, „a domnívám se, že požadavek číslo jedna by měl být pohledný.“
Vzhledem k tomu, že Julia nebyla v náladě hrát spolu s ním, zamumlala: „Ne dávám „ne příliš ošklivý.“
Tristan vydal zvuk v zadní části krku, který zněl podezřele stejně, jako dušení.
„Toto je seznam přání, pokud si vzpomínáš.“
„Já vím. Ale v dnešní společnosti nemůže být žena příliš vybíravá.“
Hlavně já.
Zamračil se, ale pokračoval dál. „Jaké city podnítí člověk, který osloví tvé smysly? Chuť.Dotek. Čich.“
Zavrtěla hlavou a místo toho napsala, „Když příliš nesmrdí, beru ho.“
Tristanův výraz se prohloubil. „Je důležité, aby ti tvůj muž dával šperky a kožešiny?“
„Na penězích nezáleží.“ Což byla pravda. Měla dost peněz, aby se uživila.
Z nějakého důvodu se nad jejími slovy usmál.
„Většina žen taje, když chlap poslouchá, to co opravdu chce. Jak se díky tomu cítíš?“
Julia okusovala konec pera, když předstírala, že si to promýšlí.
„Spokojím se s někým, kdo neusne, když mluvím.“
Úsměv z jeho tváře opadl. Vlastně, zatnul zuby.
„A to má být vtipné? Člověk, který tě může rozesmát, je jako vzácný drahokam.“
„Vtip je příliš vysoký standard. Chci muže, který se zvládne smát, když řeknu vtip, i když by ho ode mě neslyšel poprvé.“
„Potřebuješ někoho, kdo je silný, člověka, který je chopen tě chránit.“
„Jestli dokáže přestavět můj nábytek, je perfektní.“
„Přeješ si muže, který sdílí tvé zájmy?“
„Spokojím se s člověkem, který nepije mléko přímo z krabice.“
Tristan začal přecházet, temný bouřkový mrak se mu vznášel nad rameny. Ruce měl uzamčené za zády, jeho chůze byla strnulá. Pronesl frustrovaný povzdech, a prohrábl si vlasy. Zbloudilé prameny mu spadly přes čelo.
„Někteří lidé přemýšlejí nad svými přáními. Můžu tě o to požádat?“
„Ach, ano. Vzpomínám si, že dát záchodové prkénko dolů, je nutností.“
Zavrčel. „Měla by si pro sebe požadovat víc, Julia. Ty jsi krásná, fascinující žena. Mnoho mužů po tobě touží.“
„Dobře. Chceš upřímnost? Tady to je. Chci muže, který se o mě postará. S kým mi bude dobře, někoho, kdo mé tělo rozbolaví a mé smysly kvůli němu budou šílet. Někoho, kdo mě chce stejně tak, jako já chci jeho.“
Zamrzl na místě, Tristan ji zadržel horkým pohledem.
„To je to, co si opravdu přeješ?“
„To jo.“ Zírala na něj. „Máš s tím problém?“
„Problém? Ne. Ne, když splňuji všechny tvé požadavky?“
„C – co?“
Vypočítával její požadavky.
„Nejsem moc ošklivý. Nesmrdím hnusně. Už jsem někdy usnul, když jsme si povídali?“
„Ne,“ odpověděla, stále ještě v šoku z jeho oznámení.
„Jsem dost silný, abych mohl přesunout tvůj nábytek. Starám se o tebe. A já tě potěšil svým dotykem. Mnohokrát. Jsem pro tebe ideální.“
Usmál se a pomalu, svůdně, posílal proud touhy po celé délce jejího těla. „Tak teď tě k sobě přilákám.“
On mě pořád chce, byla její první myšlenka.
Proč tady pořád sedím? Byla její druhá.
Radost se okolo ní omotala jako hedvábný kokon. Jeho hladový pohled ji zachytil. Její hladový ho zachytil. Oba si představovali, jak toho druhého svlékají, kousek po kousku, oba věděli, co dělá ten druhý.
V posledním příčetném okamžiku, udělala to, co jí učil a zamrkala na něj řasami.
„Možná jsem čekala, až splníš všechny mé požadavky. Můžeš mě roztoužit?“
Ďábelsky a prohnaně se jeho oči rozzářily radostí, takže jeho duhovky zářily jako křišťálový oheň.
„To uvidíme, nebo ne?“ S tím se prostě otočil a odkráčel pryč.


14 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekci. Tak nevím, kdo koho víc napína. :-P

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za pokračování v překladu a za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat