úterý 31. ledna 2017

Nejtemnější lži - Kapitola 13



Netrpělivost projížděla Striderem jako zatracený karnevalový poník. Několik dní uplynulo od chvíle, kdy naposledy dostal esemesku od Gideona. Naposledy Strider slyšel, že Gideon odcházel z hotelu kvůli útoku Lovců. Což bylo pochopitelné. Ale Lež měla ještě jeden den, aby se nahlásila nebo vrátila, a pak se ho vydá Strider hledat. Sakra, Gideon může být v nesnázích a spoléhat na to.
            Až na to, že Strider musel zůstat v Pevnosti. Jedno špatné slovo a chystá se jít dolů pro něj.
            A pak tu byla ta skupinka. Amun, Aeron a William je před chvílí opustili, aby mohli zrealizovat pátrací a záchrannou akci v ohnivé jámě Pekla. Jo, skutečný večírek v krabici. Strider by rád šel s nimi. Alespoň by za nimi pokulhával a nabídnul by jim takovou ochranu, jaké by byl schopen. Ale neudělá to.

            Místo toho se ocitl uvnitř Torinovi ložnice. Strážce Nemoci seděl před zdí monitorů, každý odhaloval různé kouty v Pevnosti, horu pod nimi, jejich okolí a město, když je bojovník zadal na klávesnici.
            Za normálních okolností byl Torin bezstarostný, zlehčující a klidný. Dnes už si po několikáté prohrábl zamotané bílé vlasy, prameny mu trčely okolo hlavy. Od krku až k patě bylo jeho oblečení pomačkané a rukavice, které nosil každou minutu každého dne, byly roztřepené na několika místech. Jeho výraz byl temný a zachmuřený, a linie napětí se odrážela v jeho očích.
            „Kam byli Lovci znovu posláni?“ zeptal se Strider.
            „Tam, tam, tam a tam.“ Torin ukázal na různé monitory náklonem hlavy. „Jsou ve velkých skupinách, a obklopují Pevnost v kruhu.“
            „Jak se mohli shromáždit a přiblížit bez našeho vědomí?“ Torinovu orlímu oku obvykle nic neuniklo. Pomáhalo taky to, že mohl proniknout do jakéhokoliv systému, a to i do městských, vládních a studijních oblastí ze svých kamer.
            „Ty kurvy se objevily z ničeho,“ zamumlal bojovník. „Což znamená, že je sem něco přeneslo. Lucien může přenášet pouze ty, kterých se dotkne, takže ten, kdo to udělal, je nechutně silný. Zavolal jsem Kronuse, ale on-“
            „Je tady,“ dokončil tvrdý hlas.
            Oba, Strider a Torin se otočili a zjistili, že se Kronus tyčí v protějším rohu. Král Bohů vykročil, lem jeho hábitu se dal do alabastrového tance kolem kotníků. Zajímavé.
            Neobjevil se žádný záblesk světla, jakému obvykle dával panovník přednost. Stejně jako Lovci se prostě objevil.
            Byl dnes den, kdy si všichni hráli?
            Stejně jako Torin byl ve stavu nepořádku. Jeho tmavé vlasy, teď mínus jakákoliv šedá, byly splácnuté kolem jeho hlavy. Jeho opálená pokožka, již bez kazů vrásek, byla napjatá, jak se mračil.
            „Co se děje?“ zeptal se Strider. Nevadilo mu, že bojovali s Lovci. Ve skutečnosti se mu to líbilo. Žil pro to. Jeho démon taktéž. Každé vítězství je jako heroin, který mu proudí přímo do žíly, vysoký, návykový. Ale toto…
            Někteří z jeho přátel byli pryč. Tvrz byla naplněna k prasknutí ženami. Některé z nich byly choulostivé a potřebují vážnou ochranu. Sakra, Maddoxova žena byla těhotná. Jak měl Strider vyhrát tuto bitvu a udržet všechny v bezpečí?
            Kronus se zastavil za Torinem, blíže než by se kdokoliv odvážil dostat do blízkosti bojovníka v předchozích letech. „Galen je v současné době mimo provoz, takže moje…žena-“ ušklíbl se přitom slovu „jednala přímo s lidmi. A přikázala jim zaútočit na tuto Pevnost, zničit ji a všechny uvnitř, pak ukrást vaše artefakty z trosek.“
            Sakra. Sakra, sakra, sakra. Nemohl se ani radovat, že byl Galen mimo provoz, ať tomu bylo z jakéhokoliv důvodu. Byly to špatné zprávy kolem dokola.
            Zavrčení vzrostlo z Kronusova hrdla. „Její odvaha… mě uráží.“
            „Tak ji tedy zabij,“ navrhl Torin, smrtelně vážně.
            Strider čekal na jeho reakci.
            Ještě nikdy král Bohů nevypadl tak toužebně. „Ne, nemůžu.“
            Absolutní přesvědčení v jeho hlase, Stridera překvapilo. „Co mám udělat?“ Zabíjet ženy nebyla jeho oblíbená věc, ale musel to co nejdříve udělat. Lovci rádi požívali ženy k odpoutání pozornosti Lordů, učili se od nich a nakonec je zradili. Udělá to, co bude nutné, aby ochránil své přátele. Vždycky, vždycky to udělá.
            Kronus zavrtěl hlavou, i když neztratil snivý výraz své tváře. „Ne.“
            Co ho sakra drželo zpátky? „Miluješ svou ženu nebo tak něco? I po tom všem, co ti udělala?“
            „Milovat tu děvku? Ne!“ Odmítnul a odplivl si, jako kdyby ten chamtivý bastard byl právě požádán, aby se vzal trůnu.
            Králové, člověče. Horší než ženy. „Nech mě to s ní skončit.“
            Kronus se k němu otočil, zběsilost blikala černě a zlatě v jeho očích, a sevřel do prstů hrst Striderovi košile. „Nedotkneš se jí. Rozumíš mi?“
            Všechny systémy připraveny.
            Tohle byla výzva. Kterou nemohl Strider ignorovat. Jeho démon se probudil k životu, šťastný, dychtivý k útoku. Teď už neexistovala žádná záchrana pro královnu Bohů. Ne bez Striderova utrpení. A to je přesně to, co se stalo, když se ztratil. Trpěl. A udělá cokoliv, aby zabránil takovému výsledku. Chtěl heroin.
            Král si musel uvědomit svou chybu. Pustil Stridera, ruce nechal zvednuté před sebou. „Já… omlouvám se, Porážko. Dělej si, co chceš.“ I když nezněl omluvně, jeho slova měla požadovaný účinek.
            Porážku opustila dychtivost. Systém výzvy se vypnul. Zklamaný Strider přikývl a uhladil si košili. „Takže, chceš to vysvětlit? Nemiluješ ji, ale chceš ji nechat naživu. Ona ti způsobuje nic jiného než problémy, přesto to s ní nechceš skončit. Jsem vyčerpaný prázdnotou tohohle rozhovoru.“
            Představoval si, jak se jeho hlava odděluje od těla v nastalém tichu.
            Potom, „Pokud Rhea zamře, já-“ Kronus trh rukou dolů po najednou unavené tváři. „Co se ti teď chystám říct, neopustí tuto místnost. Pokud se tak stane, budu to vědět a budu se mstít.“
            Strider a Torin si vyměnili pohledy, pak oba přikývli.
            Kronus zavřel oči. Několik dalších minut ubíhalo ve smrtícím tichu. Pak svěsil ramena a povzdech si, čelem k nim. „Pokud Rhea zemře… umřu. Jsme… propojeni.“
            Striderova první myšlenka po absorbování této zprávy? Do prdele, to ne. To nebylo dobré. Vůbec dobré. Lordi potřebovali Kronuse. Pro tuto chvíli, tak jako tak. Mohl být bastard, ale ten parchant jim pomáhal způsobem, kterým sami nemohli, a potřebovali ho. Už jim poskytl dávné svitky, kde byli uvedeni všichni nesmrtelní posedlí démony z Pandořiny skříňky, což dalo Lordům šanci pochytat je dříve než Lovci. Byl schopen je poslat všude tam, kam chtěli jít – jako do ohnivých jam Pekla. Dal jim náhrdelníky, které bránily jiným Bohům, aby je mohli špehovat.
            Strider se dotkl zmíněného náhrdelníku. Motýl s listovým hrotem křídel, stejně jako ten, který měl vytetovaný na levé straně boku, visel na nerozbitném řetězu. Co by dělali, bez Kronusovi podpory?
            Vrátili by se k životu, kdy by byli bohy ignorováni? Teoreticky to znělo dobře, ale co když někdo jiný, někdo, kdo nechtěl, aby uspěli, by se začal zajímat o jejich činnost?
            Torin přestal psát a otočil se na židli, díval se na krále. „Ale Rhea pomáhá Galenovi. A Danika-“ Vševidoucí Oko „-předpověděla, že tě má Galen zabít. Pokud má Danika pravdu, bude Galen rovněž zodpovědný za Rheinu smrt. Tak proč by mu potom tvá žena pomáhala?“
            Dobrý postřeh. Už po celé měsíce věděli, že Galen rozehrál hru o Kronusovu hlavu, ale nevěděli proč. Ještě před několika týdny, když se Strider a několik ostatních konečně dostalo k nevrlému božstvu, známému jako Nevyřčení, jejich božské hlavy mluvily o Žezlu rovnováhy, posledním z artefaktů potřebných k tomu, aby mohli najít Pandořinu skříňku.
            Jediný problém? Každý z Nevyřčených byla část člověka, část zvířete a všechny byly jedovaté, a on jim nevěřil.
            Byli Kronusovými otroky – otroci, kteří budou volni po jeho smrti – a řeknou cokoliv, aby získali svobodu. Zatraceně, dokonce ani nemuseli vědět, kde bylo Žezlo.
            Kromě toho, nedalo se odhadnout, jaký zmatek by napáchali, pokud by byli volní. Konec konců, rádi jedli lidi. Stejně jako jejich žvýkání a vyplivnutí pouhých kostí.
            Žezlo by nestálo za riskování konce světa. Dosud.
            „Vzhledem k tomu, že Rhea přenesla Lovce sem,“ řekl Strider Kronusovi, „můžeš je přenést někam jinam?“ Mohl se poplácat po zádech, za ten nápad. Někdo by mu mohl pravděpodobně začít říkat Pan Stratég.
            Potřesení královy hlavy zmařilo jeho naděje na tak prestižní (a skvěle vymyšlené, kdyby to měl sám posoudit) ocenění. „Prostě je přenese zpátky. Možná, že je příště pošle rovnou dovnitř Pevnosti.“
            „Dobře,“ odpověděl Strider, přemýšlel nahlas. „V současné době nám chybí kus našich sil. Což znamená, že bychom mohli mít ztráty. Což znamená, že bude nejlepší, když se rozejdeme. Mohu mít u sebe jeden z artefaktů. Reyes může vzít Daniku, a Lucien a Anya můžou mít zbývající artefakt. Všichni půjdeme různými směry. Lovci nás nebudou moci všechny sledovat. A s naším novým náhrdelníkem-“
            „Raději řetězy,“ řekl Torin, znělo to jako projev jeho starého já, zlehčující verze.
            „Dobře.“ Sakra. Proč na to nepomyslel? „S našimi novými řetězy, dokonce ani Rhea nebude vědět, kde jsme.“
            Kronus si hladil bradu, zdánlivě ztracený v myšlenkách.
            „A co ostatní?“ zeptal se Torin, jasně uznal mimořádný nápad, když jeden takový uslyšel.
            Strider si začal navrhovat plaketku Pana Stratéga do svého pokoje. „Maddox může vzít Ashlyn někam jinam. Je ochranářský a s buchtou v troubě už pravděpodobně vybudoval protiletecký kryt ve městě. Nyní, když je Gwen zpět ze svého výletu k oblakům, ona a Sabin se můžou o své bezpečí postarat sami. Nejsou v žádném nebezpečím. Aeron je pryč na své misi do Pekla a Olivie převzala Gwenino místo na obloze, z toho, co jsem slyšel. Kane, Cameo a Paris, můžou zůstat tady s tebou a budou bránit náš domov. Gideon může pomoci, až se vrátí.Pokud se vrátí.
            Vrátí. Strider nevěřil ničemu jinému.
            Uplynul okamžik v těžkém tichu, ale alespoň nikdo neprotestoval.
            „A co ten čtvrtý artefakt?“ zeptal se Kronus, vrátil se do rozhovoru. „Kdo ho bude hledat?“
            Sečteno a podtrženo, nemohli dovolit, aby jej Lovci získali. Dokonce i na úkor Kronusovi hlavy. „Já můžu,“ řekl Strider. „Vezmusi Plášť neviditelnosti sebou. Tak nebudu muset bojovat proti každému, až ho najdu. Můžu ho jen chytit a jít.“
            Torin na něj vyklenul černé obočí, zelené oči mu zářily. „Máš nějakou představu, kde začít hledat?“
            Jo. Měl. Chrám Nevyřčených.
            Kronus si musel uvědomit směr jeho myšlenek, protože znovu zavrčel.
            „Nezradím tě,“ ujistil ho Strider, dlaně zvednuté, napodobil dřívější Kronusovo gesto. Stejně jako Gideon, by mohl snadno lhát. Ať už lhal, nebo ne, i když o tom ještě nevěděl. „Budu zůstávat neviditelný a poslouchej. Když dorazí Lovci, pokud Nevyřčení zmíní něco o Žezlu, budu tam. Já ho najdu jako první.“
            Kronus se trochu uvolnil. „Velmi dobře. Můžeš jít s mým požehnáním.“
            „A, ehm, měli bychom se všichni začít připravovat na cestu,“ řekl Torin, jeho hlas opět ztvrdl. „Lovci jsou na cestách.“
            Strider se vrátil pohledem k monitorům, a opravdu, skupiny Lovců se blížily k Pevnosti. „Řekni všem, co se děje,“ řekl Torinovi ve spěchu. „Vezmu si Plášť a zabiju co nejvíce z těch parchantů, kolik jen zvládnu po cestě ven.“
            Porážka opět ožila, šťastná a nedočkavá.
            Sám šťastný a dychtivý, Strider vzal do dlaní čepel a poloautomatickou oblíbenou zbraň. Jedna omračovala, což mu umožnilo uzavřít jakoukoliv vzdálenost, a druhá zničila z blízka a byla osobní.
            To, pomyslel si s úsměvem, bude legrace.


Drazí… bohové. Vedro bylo nesnesitelné, zápach síry a hniloby drásal Amunovi nozdry. Tisíce výkřiků napadalo uši, z nichž každý ho mučil více než ten předchozí.
            Proč souhlasil, že sem půjde?
            Och, jasně. Zachránit Legii. Pro Aerona.
             Takže teď Amun, Aeron a William seděli v malé, ale robustní lodi, kterou Kronus přivolal, když je sem přenesl. Samozřejmě, že museli tomu bastardovi slíbit laskavost, kterou pro něj udělají na oplátku a stejně tak i za loď.
            Momentálně se nacházeli na řece Styx, dávali pozor, aby zůstali klidní a vyvážení, jak jen to bylo možné. Jedna kapka této kapaliny na jejich kůži, a jejich životní síla je začne opouštět.
            „Takže proč se tě Lucifer tak bojí?“ Aeron se zeptal Williama, prořízl ticho, když jemně vesloval.
            Válečník, který ležel na zádi lodi, a leštil špičku svého meče, jen pokrčil rameny. „Prostě tak.“
            „Vždycky je tu nějaký důvod,“ trval na svém Aeron.
            „Jo, ale to neznamená, že budu vždycky o tom důvodu mluvit.“
            William se ujistil, že drží svou mysl prázdnou, jak si Amun všiml, bránil tak Amunovi, aby mu četl myšlenky.
            Čekala je taková nádherná cesta. A to byl jen začátek.
            Museli sledovat řeku na místo, kde se slučovala s dalšími čtyřmi řekami tekoucími uvnitř tohoto obrovského doupěte. Phlegethon – řeka ohně. Acheron – řeka žalu. Cocytus – řeka naříkání. Lethe – řeka zapomnění. A měli to udělat, aniž by vyrušili Charona, převozníka podsvětí, odpovědného za odvoz mrtvých do kterékoliv části Pekla, kam byla jejich ztracená duše odsouzena. Ohně, nekonečné jámy, rozlehlé jeskyně.
            Až do nedávné doby by se nemuseli o Charona vůbec starat. Ale Kronus ho propustil z Tartaru, král Bohů vrátil tuto oblast do původního stavu, včetně jednoho ze svých strážců.
            Charon, pokud Amunovi zdroje byly přesné, nebyl nic víc než jen chodící kostra. Pohlížel na živé bytosti jako na ohavnost a snažil se je vyhladit. K mrtvým, nicméně, byl zdvořilý.
            Chtěl bych vám pomoci s nadcházející zkouškou, řekl jim Kronus, těsně předtím, než zmizel, ale musím se vrátit do svého hradu, než moje žena nadělá více škody.Pak dodal – přeji vám hodně štěstí, protože ho budete velmi potřebovat. Překonal jsi Lucifera Aerone, a teď se chce pomstít.
            To, že ho „překonal“, byl důvod, proč byla Legie zde chycena. Porušila nebeský zákon a přivázala se k Aeronovi. Lucifer měl v plánu použít tuto vazbu, aby si přivlastnil její tělo a unikl z podsvětí. Aby zachránil všechny, které miloval, Aeron dovolil Lysanderovi stít jeho hlavu a zlomit pouto, navrátil Legii zpět a zničil tak Luciferovi plány.
            Rozrušilo Olivii, že ji necháš o samotě? Amun znakoval, a William překládal, jeho pohled pak brázdil přes tmavé, mlhavé vody při hledání jiných lodí.
            Sval zaškubal pod Aeronovýma fialovýma očima. Jeho oči také sledovaly hladinu. „Ano.“
            „Jak jsi to udělal?“ zeptal se William a znělo to tak, že je opravdu zvědavý, spíše než že by měl drzou radost, jako obvykle. „Znám ženy, a tahle je odhodlanější, než většina ostatních. No, a ty nemáš páteř, když jde o ní.“
            Aeron ignoroval jeho úder. „Pomohl Lysander.“
            Lysander. Anděl. Elitní anděl k tomu. Byl Oliviin mentor, a ten kdo zabil Aerona, a jediný člověk dostatečně silný a vynalézavý, aby odradil ženu, jako je Olivia,od následování svého muže.
            „Bude mě nenávidět, až to všechno skončí,“ dodal Aeron mrzutě.
            Amun zachytil většinu jeho myšlenek. Aeron málem tuhle cestu odvolal, aby tomu zabránil, a naplňoval ho díky tomu pocit viny. Olivia byla jeho život, jeho budoucnost. Miloval ji více, nežli sám sebe, více než miloval své přátele. Byla mu vším. Ale on by nebyl bojovníkem, do kterého se zamilovala, kdyby tu nechal Legii zemřít. A přece nebyl schopen tolerovat myšlenku, že by měl nevinnou Olivii přivést na toto temné, zlé místo.
            Byla tu už předtím a několik démonů jí utrhlo křídla. Vzpomínky ji stále občas trápily, a Aeron nechtěl, aby někdy musela znovu prožít tak bezmocné okamžiky. Takže ji přiměl zůstat s Lysanderem, který ji nyní držel v zajetí na obloze.
            Navzdory všemu se chtěla jeho část vrátit k ní a přivést ji sem, jestli je to, co si přála. Cokoliv, aby jí zabránil ho nenávidět.
            „Jo, asi máš pravdu,“ odpověděl William poté, přesně to, co si ostatní mysleli, s ostřím nože, nůžkami a vanou medu. Neukázal žádné slitování. Ale stejně to nikdy neudělal. „Ženy nejsou známé pro své odpouštění. Zvláště u žen, které tráví příjemný čas s vedlejší bohyní Anarchie a bandou krvežíznivých Harpií.“
            Aeron se na něj zamračil a bojovník se jen smál. Smích způsobil, že Aeronova agrese vzrostla a jeho pádlování nabralo na rychlosti. Jemně, Amun vzal vesla z jeho rukou a převzal pádlování.
            Kvůli síle mlhy mohl vidět jen velmi málo před sebe. Nicméně začal vidět to, co vypadalo jako malé světlo, oranžovo - zlatavá záře. Praskající oheň, snad? Byli v blízkosti řeky Phlegethon?
            Obrátil se stejně pomalu a lehce, když tiše pádloval, chtěl požádat ostatní, aby to prověřili. Ale jak se pohnul, zahlédl několik vlnek ve vodě. Vlnky, které nepocházely z jejich lodi. Jeho krev se zahřála, a to nemělo nic společného s teplotou dvě stě stupňů okolo.
            Amun hladce uzamkl vesla do jejich držáků a popadl zbraně. Aeron a William zachytili význam jeho gesta a následovali jeho příkladu.
            „Co vidíš?“ zašeptal William, jak jeho pohled prohlížel okolí.
            Aeron přikrčil tělo až ke dnu, díval se upřeně do noci. Uplynul okamžik, tichý, napjatý. „Je tu další loď,“ zašeptal. „Několik yardů vepředu.“
            Amun otevřel svou mysl, což umožnilo jeho démonovi hledat jakékoliv příchozí proudy vědomého myšlení. Jediné, co slyšel, bylo, musí zemřít, musí zemřít, musí zemřít.
            Charon, uvědomil si ve chvíli, kdy mu do zorného pole vstoupila druhá loď. Postava na sobě měla černý plášť, stála ve středu lodi. Místo vlasů měl plameny a tvář se skládala pouze z kostí. Horší bylo, že se skládala jen z těch nejnutnějších (proto se země z něj třásla).Amun si uvědomil, že Charonovi oči byly hluboké černé díry, kde se zdálo, že se k tanci pouští tisíce duší… nebo se svíjejí bolestí.
„Nech mě se o to postarat,“ řekl William.
„Beze všeho,“ odpověděl Aeron.
William vstal a plavidlo se rozhoupalo. „Znáš mě, starý příteli. To jsem já, William Milovaný,“ zavolal. „Nechceme ti ublížit. Chceme jen projít.“
Starý přítel? William Milovaný?
Charon zvedl obě ruce a ukázal kostnatým prstem na Aerona a Williama.
Do prdele.Williamovi myšlenky napadli Amunovu mysl. Hádám, že jsem neměl sbalit jeho ženu, když jsem tu naposledy byl.
Úžasné.
„Co nám to ukazuje?“ požadoval tiše Aeron.
„To znamená, že jsme na jeho top seznamu,“ odpověděl William a znělo to chmurněji, než ho kdy Amun slyšel. „Bojte se. Hodně se bojte.“
Amun Strážce ignoroval. Což není – odpověď ho zasáhla, unášen z myšlenek toho tvora. Charon cítil démona uvnitř Amuna a bylo jedno, jestli vstoupil do Pekla nebo ne.
Stejně jako dnes ráno, nehlídal, když vstoupil Galen. Vzpomínky projely Amunovou myslí.
„Vyžaduješ platbu, to já vím,“ řekl Galen těsně předtím, než hodil oddělenou lidskou hlavu do Charonovi lodi.
Charon mu v přijetí přikývl, spustil své ruce tak, že Galen mohl projít. Jenže Galen zůstal na místě, čelisti zaťaté. Ohlédl se přes rameno a znovu dopředu.
Opět Charon máchl paží zpět na Galena.
Galen si přejel rukou o tváři. „Nemohu. Ještě ne. Je tu něco, co musím na povrchu udělat, jako první.“ Jeho ruce se zatnuly do pěstí. „Někoho budu muset zabít, než mě ten parchant zabije. Ale já se vrátím. A až se tak stane, pamatuj si, že už jsem zaplatil za vstup.“
„Uh, Amune, chlape,“ řekl Aeron, vytáhl Amuna z jeho znepokojivé vize. „Posloucháš? Nějaké nápady ohledně toho, co bychom měli dělat? William říká, že se nemůžeme podívat do očí toho bastarda bez toho, aniž bychom neztratili vlastní duši, a nemůžeme se ho dotknout, tak jako tak. Pokud se tak stane, bude schopen nás donutit se na něj podívat.“
Charonův člun se posouval dopředu, Amun viděl, jak se z konečků jeho prstů zapálily jiskry. Zabít, zabít, zabít, myslel si převozník. Nutkavé soustředění nevěstilo nic dobrého.
Možnosti? Platba nebude fungovat, ne pro ně. Aeron již nebyl posedlý démonem, a William byl pouze nesmrtelný. Charon si nechtěl nechat zaplatit průchod, dokud nebudou mrtví. Nebo až jim bude chybět duše. A převozník měl v plánu udělat vše, co bylo nezbytné pro zajištění úspěchu.
První věc, kterou plánoval? Postříkat je vodou.
Díky bohům, že jim Olivia dodala lahvičky s vodou z Řeky Života. Nalézaly se pouze v nebi, jediná kapka mohla omezit účinky této vody. Jediným problémem bylo, že jakmile došly, byly pryč. Nebudou další. Nikdy.
Lepší bylo požít na jednoho muže jednu kapku, než na tři muže tři kapky. Víc než to, Amunova duše byla vázána na jeho démona, takže by ho Charon nechtěl. Což znamenalo, že Amun byl jediný, kdo mohl pohlédnout a dotknout se strážce bez následků.
Což znamenalo, že Amun musel být ten, kdo bude jednat.
Mám nápad, znakoval Amun. Na můj signál, žeňte plavidlo ke břehu.
„Výborně. Někdo jiný bude pro změnu hrdinou. Ale co je to za signál?“ zeptal se William.
Tohle. Amun skočil po Charonovi, strhl oba do řeky. Prskající voda mu prakticky spálila oblečení a odloupla kůži. Ale pevně se držel Charona, držel tvora v kleci ze svého náručí. Možná, že voda trochu zneutralizovala schopnosti toho tvora, protože Amun necítil žádné nutkání dívat se na něj. Většina z jeho síly nicméně zůstala. Kosterní ruce na něj tlačily a ty ruce byly tisíckrát teplejší než voda okolo nich, jakoby posílaly nárazy elektrické energie přímo do jeho srdce, což způsobovalo, že se jeho orgán trhavě zastavoval.
Stále se ho Amun držel.
Brzy nedostatek kyslíku začal ovlivňovat jeho mozek. Otevřel ústa, omylem spolkl sousto, které chutnalo strašně, hnijící tekutina a zvratky. Smrt se přes něj plížila, ničila buňku po buňce, rozkládala ho. Oslabovala ho.
Charon se pohnul a uvolnil.
Převozník kopal nohama o cestu k povrchu. Ačkoliv Amunovo vidění bylo rozostřené, taky si probojovával cestu nahoru. Než stačil zjistit, jestli jsou Aeron a William v bezpečí, Charon ho odpálkoval zpět tvrdým loktem do temene hlavy. Před očima se mu promítly hvězdy. Víc z nechutné vody sklouzlo do jeho krku a břicha. Žaludek mu vířil a pálil nevolností.
Amun se znovu začal probojovávat nahoru. Ve chvíli, kdy prorazil vodní hladinu, nasál tolik vzduchu, kolik jen šlo. Konečně. Jeho loď byla z dohledu, a Charon byl naštvaný a nyní to chtěl s Amunem skoncovat. Démon nebo ne.
Jak Amun plaval vodou, jejich oči se setkaly. Duše vířily, stále rychleji a rychleji, bílé rozostření ho zhypnotizovalo. A přesto, Amun neztratil svou duši. Nějak se jeho démonovi podařilo držet u země.
Potrestat, potrestat, potrestat, myslela si bytost. Chytil Amuna za vlasy a strčil ho pod hladinu. Tentokrát nebyl Amun  dost silný, aby se osvobodil. Mohl okolo sebe jen mlátit, nasávat po doušcích vodu, a umírat víc s každou vteřinou, která uběhla.
Drazí bohové. Bylo to tady? Svaly mu tuhly, znemožňovaly každý pohyb. Ano, to bylo ona. Konec. Jeho tělo se vypínalo. Žil tak dlouho, měl by být za to rád. Ale nikdy se nezamiloval, nehýčkal nikoho tak, jako jeho přátelé rozmazlovali své drahocenné ženy, a zjistil, že truchlil pro tu ztracenou příležitost.
V jeho hlavě Tajemství zařvalo. Zařvalo tak hlasitě a dlouze, že se jeho svaly pohnuly zpět k životu.Nemůžeš to vzdát. Nemůžeš. Nahoru.
Jeho démon s ním nikdy předtím nemluvil.
Ačkoliv to vyžadovalo každý poslední kousek jeho síly, Amun kopl Charona do prsou, vystřelil nahoru, a plaval pryč. Pohlédl vlevo, vpravo, a všiml si břehu, protože William držel v ruce nějakou zářící hůl a mával s jejím koncem.
Plaval ke světlu. Dokud ho Charon nepodal za kotníky a nezastavil ho. Tajemství zařvalo podruhé. Musíš… bojovat…
Tajemství dokonce dosáhlo duševním drápem směrem k převozníkovi a rozpoutalo proud obrazů v jeho hlavě. Dobré obrazy. Těch několik málo šťastných tajemství, které Amun vlastnil. Darování peněz. Darování orgánů. Láska na dálku.
Charon ho pustil a sevřel si kostnatými prsty vlastní hlavu. Lapal po dechu, stále umíral, Amun se propracovával ke břehu.
William se pro něj natáhl, ale Aeron ho zastavil. „Nemůžeš se ho dotknout. Taky tě to oslabí.“
Amun padl na zem, ostré hrany ho bodaly do jeho holé pokožky pokryté puchýři.
„Otevři pusu,“ přikázal Aeron. Přemýšlel: Nikdy neviděl člověka v tomto stavu. Bude voda stačit, aby ho zachránila? Ach, bohové. Jak jsem ho sem mohl přivést? Pokud zemře, bude to má vina.
Amun neměl sílu to poslouchat. Aeron se pokusil nalít chladnou vodu do jeho úst, ale vylil jí po jeho tváři. A sakra! To bylo víc než kapka.
„Otevři, nebo to udělám za tebe,“ zavrčel William. Měl na mysli, přesně, to co řekl.
Amunovi se nakonec podařilo povolit čelist a odtáhnout rty od sebe, a o vteřinu později mu začala do úst proudit chladná kapalina a pomalu odnášela slabost a horečku.
„To stačí,“ řekl William. „Máme toho málo.“
„Je-“
„Bude v pořádku. Podívej, zuhelnatělé oblasti jeho kůže se zcelují dohromady.“
„Jo, ale jak dlouho-“ náhle přestal Aeron mluvit.

O několik yardů dál se začaly chechtat hlasy. Amun ani nemusel vidět několik párů červených očí, které vykoukly kolem zakrváceného balvanu. Mohl už teď slyšet jejich myšlenky: čerstvé maso. 

12 komentářů:

  1. Ďakujem pekne za preklad a som zvedavá ako to bude ďalej...

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat