středa 14. prosince 2016

Pán vlkodlaků - Kapitola 2



Vlkodlačí říše
Jak se krvavý měsíc (zatmění měsíce) přehoupl přes tmavé linie stromů, byl vidět přes skleněnou stěnu velké ložnice perfektní modrobílý kruh. Dayn si zapnul poslední knoflíček na své kostkované košili a oblékl si svou fleecem lemovanou bundu. „Můžeš tu zůstat, víš. Buď tady, až se vrátím.“
Ohlédl se. Skleněná lampa svítila z nočního stolku – napodobenina od Tiffanyho, která sem byla dovezena z lidského světa a předělána, poháněna zde nepatrnou magickou energií, která poháněla vlkodlačí triky. Bledá záře osvětlovala zemitě hnědé stěny pokoje a jemně vyřezávaný nábytek, obojí bylo lstivě zpracované s Scratch-Eye smečky pečetí: čtyři krvavě červené drápy protínající vlčí jantarové oči. Postel byla zavalená přepychovou karmínovou kožešinou, ale skutečná dekorace místnosti byla Keely. Tahle alfa fena smečky ležela roztažená, zvlněná a spokojená, s pižmovou vůní vzrušení a kouzlem měsíce. Obdařená harmonickým tělem lovkyně a rudými vlasy jako fena v její primární podobě, byla nespářená a nezávislá stejně jako on.
Až na to, že nebyla jako on. Ne skutečně.

Setkávali se a pářili se tuhle jedinou noc každý rok, když sex vyvolával nejsilnější změnu a vlkodlak zůstal z větší části ve vlčí podobě další tři dny, běhali spolu, obnovovali svoji magii a vytvářeli nebo ničili nové spojenectví. Neodvažovala se pářit se s mužem jejího druhu v průběhu krvavého měsíce ze strachu, že by si nárokoval právo Výzvy na vedení smečky, která by spíše přešla na jejího bratra, Kenara, než dolů přes ni, jak bylo zvykem. Takže jako „host“ Scratch-Eye smečky – což bylo jméno, dávané pár náhodným cestovatelům říše, kteří se nějakou hříčkou magie nemohli vrátit domů přes stojící kameny – Dayn se stal Keelynou volbou. Navrhla to s otevřenou vlkodlačí praktičností: sex jednou za rok, nic víc nic míň. Který mu vyhovoval z mnoha důvodů.
Jejich vztah sice mohl začít jako obchod, ale postupem času to vyzrálo v přátelství. Nebo v to co lidé nazývají? Přátelé s výhodami. Ale, přátelé nebo ne, neřekl jí, že tohle bylo téměř jistě naposledy. Neodvážil se. Místo toho řekl: „Díky, ale ne díky za nabídku k přenocování. A nezeptala by ses, kdybys neznala moji odpověď.“
„Rozumíš mi velmi dobře. Takže…ve stejnou dobu příští rok?“
„Samozřejmě.“ Řekl a pak dodal jako vždycky, „Pokud se do té doby nespáříš.“
Oči se jí zableskly. „Kenar je dobrý alfa.“
To bylo sporné, ale Dayn nehodlal Keely nebo ostatním členům smečky přiznat, že jejich alfa se více zajímal o sebe než o smečku nebo jejich tradice.  Nebo že pro ně by nebylo dobré, kdyby se to točilo kolem tradic, když nechal utéct samce, kterého Keelyn otec přivedl z cizí smečky, aby byl s ní a byl jeho nástupcem. Je pravda, že samec – Roloff - neměl odejít. Ale Kenar se nezachoval správně.
Od té doby nemělo smysl chystat boj, i když –„být tam, udělal by to“ v této věci byl obzvlášť bystrý člověk, na to aby něco řekl – poslal jí vzdušný polibek. „Takže příští rok.“ Což byla lež, ale potřebná. V celé vlkodlačí říši, jenom wisewolfyn (vlkodlačí mudrc ve smečce) Candida věděla, kdo a co skutečně je a že již skoro nastal čas, aby šel domů.
„Samozřejmě.“ Souhlasila Keely. „Pokud si tedy mezi tím nenajdeš družku.“
Měl ruku na dveřích a překvapeně se ohlédl. „Já? Ne, to není v kartách.“
„Ve Stone-turn smečce mají nového hosta a je krásná.“
„Nemám zájem o družku.“ Kromě toho nově příchozí nebyla ta žena, na kterou čekal, ta o které snil víc než jasně každou noc v minulém týdnu, pobouzel se každé ráno s obrazem tváře ve tvaru srdce, dolíčkem v bradě a s čertovským postojem, červeně pruhovanými kudrnatými vlasy. Pospěš si, chtěl jí říci. Prosím, pospěš si.
Keely se na něj tázavě podívala. „Pokud to tedy není to, co tě trápí, co je to?“ K vlkodlakům, problémy se vždy scvrkly na politiku nebo rodinu. Vzhledem k tomu, že nebyl zapojen do politiky smečky, tak byl ten, který opustil rodinu nebo v jeho případě její nedostatek.
„Jsem v pořádku. Opravdu.“ Napůl jejím směrem zasalutoval a tiše řekl. „Užij si běh.“  Už viděl žlutý oheň vzadu v jejích očích. A když vyšel ven z jejího obydlí, cítil změnu hučení magie ve vzduchu. Vlnila se mu na kůži, vířila nervozitu, kterou bylo stále těžší a těžší udržet, jak dny ubíhaly a nikde nebylo ani stopy po jeho průvodkyni. Frustrace ho sžírala, byl plný touhy, nervózní. Chtěl proběhnout skrz temnotu, bojovat, výt na měsíc…
Místo toho zamířil do malého srubu, který si postavil blízko stojících kamenů, zapnul si bundu a strčil ruce do kapes, když šel dvě míle pěšky. Krvavý měsíc svítil s tajemnou modrobílou září, takže bylo téměř stejné světlo jako ve dne, ačkoli jednobarevné. Ve chvíli kdy měl svůj srub v zorném poli, vzduch již přenášel shluk nadšeného napětí, které způsobovalo hlubší chvění páteře k vytí.
Jeho srub, trochu více než jedna dlouhá místnost s krbem uprostřed a velkým ohništěm, byl směšně prostý, pokud jde o členy smečky.  Použil lidský styl izolace oken, i když měl vlkodlačí technologii, generátor na energii.  Když dnes v noci odešel, zhasl světla a měsíční svit zalil jeho srub modrobílým světlem, takže se zdálo, jako by bylo…
Oh, do prdele. Září. Daynovi se zvedl tep, protože z dosavadních zkušeností věděl, že měsíc nebyl to, co rozzářilo jeho srub. Byl tam vír, který se utvořil uprostřed stojících kamenů.
Rozeběhl se. Když dorazil na roh, zaburácel hrom, vibroval skrz podrážky jeho bot, i když obloha byla jasná. Málem zajásal při pohledu na modrobílé blesky, které jiskřily mezi stojícími kameny. Elektřina proťala vzduch, nabyla vzduch jiskřením a z vlasů měl štětiny, tak jako kdyby procházel změnou.
Magie ho obklopila, když dosáhl kopce, zaplavujíc ho a po kůži mu běhal čarovný oheň, rozsvítil se na jeho kůži, když se zastavil těsně mimo kruh. Elektřina přeskakovala z jednoho kamene na další a na další, osvětlovala celý kruh modrobílou silou. Pak najednou tráva a prázdný vzduch uvnitř kruhu se rozmazaně rozpínal a vír se začal pohybovat, nejdříve tvořil pomalou spirálu, ale pak se začal točit rychleji a rychleji, během několika vteřin se z ničeho vytvořilo šedé tornádo.
Magie s ním škubla, lákala ho. Pojď, zdálo se, že říká vír. Řekni ta slova a pojď.
Dayn zaváhal. Tyhle víry s ním nikdy dříve nespolupracovaly ani s tím kouzlem, které by ho mělo vrátit zpátky domu, do Eldenu. Ale co když konečně nastal čas? Možná, že jeho průvodkyně neměla přijít za ním, ale spíše naopak. Prosím, bohové.
Zaburácel hrom a magie zavířila, když si představil les, z kterého byl vytržen a řekl kouzlo.  Poté se připravil na všechno a vstoupil do kamenného kruhu.
Okamžitě ho obklopil vítr, popadl ho a převracel ho hlava nehlava ve vířícím víru moci. Sežehlo ho vzrušení. Funguje to! Hrom burácel a blesky jiskřily a praskaly a zdálo se, že vesmír na chvíli zadržel dech. V tu chvíli zahlédl kuchyň v moderním lidském stylu a zděšením sebou trhl. Ne, ne lidský svět. Vezmi mě do Eldenu!
Jen si to pomyslel, bolest za jeho očima se rozšířila, proběhla lebkou … a vše zhaslo.
Za chvíli tam byla jen temnota. Klid. Ticho. Neslyšel ani svůj tep.
Pak se všechno zatřáslo, vše kolem něj nabylo existence, v jeho výhledu bylo modrobílé světlo a vlhká tráva pokrývala zem pod ním. Zamrkal do světla, zklamáním zatnul ruku v pěst, jak se zaměřil na okolí a poznal úplněk, který ozařoval důvěrně známý kruh stojících kamenů.
„Ten hajzl.“  Po tom všem se nikam nepřemístil. Pořád byl ve vlkodlačí říši. „Ten zkurvysyn…“
Přerušilo ho jemné zasténání. Jemné, velmi ženské sténání.
Srdce mu v hrudi začalo tlouci, když se otáčel za zvukem, říkal si, nedoufej, ale stejně doufal.
A ona tam byla. Celou tu dobu tam byla. Ležela stočená na trávě, rukama měla podloženou tvář, ale on poznal její oválnou tvář, tvrdohlavý důlek v bradě a její pevné a přesto jemně zakřivené linie těla. Mnohem více, aniž by ji viděl v denním světle, věděl, že její kudrnaté vlasy jsou rudé, oči jasně modré jako nejtemnější část oblohy po dešti v Eldenu. Ne že by na tom záleželo, zda je nebo není krásná, byla jeho průvodkyní a on měl své priority dané.
Podle jejích šatů by řekl, že je člověk, což ho překvapilo. Ze tří známých říší, lidská říše byla technologicky nejvyspělejší a používala nejméně magie, čímž byla nejvíce vzdálená čisté královské magii. Vzhledem k tomu, jak by ho ona měla vést?
Měj víru, řekl si v duchu. Otec slíbil průvodce a ona je tady.
Což také znamená, že čtyři noci odpočtu začaly a oni se musí pohnout. Ale v tom byl problém: byla v bezvědomí a Scratch – Eye smečka se shromažďovala ke svému běhu, který zahrnoval hodinovou serenádu na kamenech. Ačkoliv vlkodlaci byli velice civilizovaní ve své denní podobě, ve své domovské říši, přinejmenším, krvavý měsíc uvolňuje i další aspekty jejich osobností. A zatímco Keely by pravděpodobně neměla problém ho vidět s jinou ženou během krvavého měsíce, ostatní by tak shovívaví nebyli.
Rozhodl se, i když by raději stál a znovu vyvolal vír, Dayn vzal tu ženu do náruče. Byla lehčí a menší než Keely a zdálo se, že k němu od přírody pasuje, když ji vynášel z kruhu s její hlavou zastrčenou u jeho krku a její kudrnaté vlasy se otíraly o jeho tvář.
Uvnitř svého srubu ji opatrně položil na pohovku u krbu, kde zbytky ohně ještě hřály.  Pak si svlékl svou příliš teplou bundu a klekl si vedle ní, jedna jeho část stále nebyla schopná uvěřit, že se mu o ní zdálo a že je tady. Jeho oči upoutaly její plné rty a slabý nádech červeně na jejích lících. Natáhl se po ní s úmyslem ji znovu probudit, ale místo toho odsunul pár jejích kadeří z místa, kde se jí zachytily na řasách. Její kůže byla měkká a teplá, a i když si říkal, že by se jí neměl dotýkat, ne takhle, nemohl sám sebe zastavit.
Pod jeho dotykem se zavrtěla a měkce povzdechla. Zalapal po dechu a pak ho zadržel, když otevřela oči a upřela je do jeho. Celý vesmír se smrskl do těch modrých, modrých očí a šokovaného pohledu … a pak poznání.
Dřevorubec se na ni usmál.  „Díky bohu, že jsi konečně tady.“
Reda na něj mlčky zírala, jak se jí točila hlava, a svět byl několik stupňů od normálu.
Byl to ten stejný sen, který se jí zdál celý týden, kde se ona probudí ve srubu a vidí tohoto muže, jak se nad ní krčí, zatímco nedaleko praská oheň. Vypadal, jako kdyby se ona zdála jemu: rozcuchané tmavé vlasy mu padaly přes čelo a pod ušima se kroutily, zdůrazňující jeho ostře řezané rysy a smaragdově zelené oči.  Měl kostnaté, ale silné tělo se širokými rameny a dlouhými končetinami, s vyrýsovanými svaly, které byly zřetelné, jak klečel vedle ní. Jeho kůže byla hladká a bronzová, s lehkým popraškem chlupů, byla vidět skrz dva rozepnuté knoflíčky u košile. A stejně jako v jejích snech, vzduch voněl dřevem, kouřem a skořicí.  Tělem jí projelo teplo, soustředilo se v místě, kde se jí prsty jemně dotýkal na tváři.
Ale jak se točení hlavy ustálilo, nervy zapadly na své místo --- protože celkový obraz byl v pořádku, ale detaily se lišily.
Srub byl udělán z hrubě otesaných klád, to ano, ale ležela na plyšové pohovce a ne na lůžku a na blízkém stolku mozaiková lampa vydávala tlumené žluté světlo. A ten muž měl na sobě oblečení z katalogu Bean a ne podomácku tkané. Mnohem víc detailů bylo jinak. Gauč, na kterém ležela, měl měkký sametový potah, ale ta tkanina se pod ní divně pohybovala. A lampa neměla kabel.
Co to sakra je?
„Já toho McEvoye zabiju.“ Ten idiot musel mít v tom zapáleném kadidlu nějakou opravdu halucinogenní drogu.
Řekněme něco jako LSD.
„Kdo je McEvoy?“ Dřevorubcův hlas byl hladký baryton s chraplavým podtónem, který se zdál, že ji hladí po kůži. Ale ta otázka spustila další vlnu pocuchaných nervů. Stejně jako pohled v jeho očích, když se zhoupl na patách a zmateně a ostražitě na ni koukal.
Dřív s ní nikdy nemluvil a nikdy se netvářil zmateně.
Bylo to úplně mimo scénář a nelíbilo se jí to.
„To je… To je jedno.“  Ona sama se posadila a mávla na něj, když udělal krok k ní, aby jí pomohl. „Jsem v pořádku. Jsem v pohodě.“ Jenže ona nebyla v pořádku. Tohle bylo všechno špatně, protože bez ohledu na to co se sakra děje, sen … halucinace? Zdálo se to příliš skutečné.
„Dost v pohodě, abychom mohli jít dál?“
„Jít dál?“
Přikývl. „Máme čtyři noci odpočtu, takže bychom měli začít co nejdříve.“
Reda se zhluboka nadechla a říkala si, nepodléhej panice. Bude tu nějaké logické vysvětlení. Musí tu být. „Nebudu s tebou mít sex.“  Och, svatý kecy, nevěděla proč, to bylo první, co jí vylítlo z úst. Nebo spíše věděla: tak to bylo v jejích snech.
Nadzvedlo se mu obočí. „Samozřejmě že ne. Jsi můj průvodce.“
Začervenala se, ale pokračovala. „Vážně, vůbec nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ A také nevěděla, proč se dohaduje s výplodem své vystresované mysli.
„O tom ani nežertuj.“
„Kdo žertuje?“ Nežertovala; byla sakra hodně zmatená. „Počkej, jsem pankáč?“ Koho by to trápilo?
Jeho výraz se náhle vyjasnil a řekl: „Zatraceně. Vortex nemoc.“
„Vor-co?“
Vstal a začal přecházet po místnosti. „Někdy když cestující projdou vírem z jedné oblasti do druhé, jsou zmateni, nebo dokonce zapomenou kousky své minulosti.“
Horká pěst jí sevřela srdce. „Já nejsem blázen.“
„Neřekl jsem, že jsi.“ Řekl, což byla pravda. Ale pak pokračoval: „Ztráta paměti a šílenství není totéž. Myslím, že se tomu říká „Jablka a citrusy“ že?“
„Pomeranče. Jablka a pomeranče (myslím, že mi používáme jablka a hrušky J).“ Jeho řeč byla zvláštní směsicí formálnosti a slangu, který mu právě přidával na podivnosti. „Kdo jsi?“
Přestal přecházet a podíval se na ni trochu zahanbeně. „Omlouvám se. Jsem Dayn. No, princ Dayn, lesník Eldenu. Ale kdyby to tady někdo věděl, roztrhali by mě na kusy.“ Řekl to tak věcně, že jí chvíli trvalo, než to zaregistrovala. Když natáhl ruku, spadla jí čelist. „Takže, jen Dayn, jo?
„Já jsem Reda.“  Zamotala se jí hlava, automaticky ho vzala za ruku, registrovala teplou sílu z jeho široké dlaně a dlouhé elegantní prsty. Ale místo potřesení, zvedl její ruku ke rtům a lehkým polibkem přejel přes její klouby. Byl to bezděčný krok, jako by to udělal tisíckrát předtím a neznamenalo to nic víc než náraz pěstí, nebo paží mezi kamarády v Dovntown Pizza. Ale její vzdech, jeho oči přitáhl k ní a to působilo mnohem víc než lhostejně, stejně jako jiskření, které se jí šířilo po kůži a připomnělo jí, že je to jen sen. Víc, je to její fantazie. On byl její fantazie, když byla malá holka, snila o někom, kdo ji přijde zachránit.
Pustil její ruku a udělal velký krok zpátky. „ Omlouvám se. Neměl jsem to dělat.“
Proč ne? Je to moje fantazie. Ale on nehrál svoji roli. Měl by jí sladce šeptat, líbat, hladit …
Dveře srubu se fouknutím větru s ránou otevřely, zamrazilo ji, jak studený závan větru rozfoukl popel z krbu a rozvířil kouř do vzduchu. Ale vítr nebyl to, co otevřelo dveře. Protože jakmile se Dayn otočil směrem k tomu rozruchu, obrovská postava zastínila dveře. Reda vystřelila na nohy. Pak ztuhla a tříhlavá obluda prošla.
Tak vysoké, že se muselo ve dveřích sklonit, monstrózní stvoření mělo tělo muže, velké a svalnaté, ale jeho kůže byla cementově šedá a jeho široká ramena podpírala tři hlavy s ogřím obličejem s vyčnívající dolní čelistí, zakřivené vyceněné zuby a zuřivé mokvající černé oči, tupý nos. Ta věc na sobě měla bederní roušku, boty velikosti poštovní schránky, náramky s ostny, obojek kolem krku a nesla obrovskou, tupou palici, která měla kolem dokola hroty a pruhy železa.  Když to uvidělo ji a Dayna, všechny tři tváře se hrozivě zasmály.
Dayn se vrhl ke stojanu se zbraněmi, její mysl to původně brala jako dekoraci, popadl kuši a vykřikl: „Utíkej!“
Prostřední hlava upřela pohled na něj, zatímco ty další dvě stále pošilhávaly po ní. Čímž bylo těžké přijít na to, kdo je tím cílem, jak stvoření zařvalo, zvedlo a roztočilo palici smrti.
„Dolů!“ Dayn do ní narazil a oba spadli na opěradlo pohovky, která ztratila rovnováhu a přepadla i s nimi.
Palice zasvištěla nad jejich hlavami a narazila do komína nad krbem, létající kusy cihel se roztříštily po místnosti. Skoro placatá pod Daynem, mohl být šlachovitý, ale byl silný, Reda se snažila dýchat přes sevření paniky. To se neděje, tohle se nemůže dít. Je to jen sen, není to skutečné, nic z toho není skutečné.
Těžké kroky duněly, jak stvoření přišlo k nim, vrčelo hluboko ve svém troj-krku.
Není skutečný. Sen. Probudím se. Až napočítám do tří, otevřu oči a všechno bude zpátky v normálu.
„Zůstaň ležet,“ zašeptal jí Dayn do ucha, posunoval se, jak se monstrum belhalo blíž a strkalo do nábytku a vše co shodilo na zem, se rozbilo.
Jedna.
Tři hlavy přišly do zorného pole, šest očí se dívalo a stvůra zařvala, vzepjala se a otočila. Dayn něco vykřikl, vyskočil na nohy a vystřelil z kuše. Šíp se zabodl hrotem doprostřed krku.
Třes. Reda se přimáčkla k zemi sama. Nemohla dýchat, nemohla myslet, nemohla nic, ale počítala.
Dva.
Netvor zaječel, odhodil palici, chytl se za krvácející krk a zavrávoral. Palice narazila do okna a zavěsila se na rám, jak Dayn vystřelil druhý šíp do té stejné hlavy, stvůřin řev se změnil na vysoké kňourání, které jí rvalo duši.

Prosím, bože. Tři.

22 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat