pátek 2. prosince 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 9



Když se Scarlet posadila a otevřela oči do zcela nového večera, neměla představu, co očekávat. Po její bombě „měli jsme syna“, v podstatě upadl Gideon do šoku. Byl tichý, uzavřený, a ona nebyla nucena ke konfrontaci, protože chtěl mít čas absorbovat její ohromující novinu.

Nicméně s tím nemohla nic udělat, vyšlo slunce a ona prohrála se svým démonem. Byla příliš rozptýlená, aby se podílela na jejich obvyklé hrůzné hřea ani nevěděla, kdobyl jejichcílem. „Lhala jsi mi? Neříkej mi to!“


Vyštěkl na ni ta slova a ona se najednou rychle soustředila. Gideon ji nepřemístil z lesa. Stále ji oklopovaly stromy, ptáci a hmyz stále zpívaly. Pramen bublal a okolo se vznášela mlha. Slabé sluneční světlo zmizelo, neviděla fialové nebe, jen tlustou tmavou deku, která zakrývala nebe a těžké mraky. Blížila se bouře.

Více než jedním způsobem.

Gideon se koupal ve stínu. Její pohled neměl problém jimi proniknout. Jeho modré vlasy byly mokré a lepily se mu na čelo, tváře, a přesto na něj byl ještě krásnější pohled, napětí se mu rozpínalo v řadách po tváři, šířilo se od spánku k ústům. Jeho oči byly jako lasery, musela okolo sebe vztyčit mentální štíty. Jeho výraz byl napjatý, divoký, rty měl roztažené v úšklebku.

Stál před ní, dýku v každé ruce.

Dech se jí náhle zadrhl v hrdle, pohledem zkontrolovala své tělo. Nenašla žádné škody na rukou ani na nohou a její šaty stále byly v jednom kuse. Neviděla jedinou kapku krve, která by dokazovala, že ji zranil.

Dobře. Tak. Nenapadl ji v zuřivosti. Znamenalo to, že by se mohla dostat pryč, aniž by řekl: „Kdo dnes nejsi?“ Znamenalo to, že by se mohla dostat pryč, aniž by ji probudil polibky?

Bohové, jeho polibky. Natáhla ruku a sledovala konečky prstů svá ústa. Její ústa se stále ještě chvěla. Jeho jazyk ji vyplenil, vzal si, co chtěl a dal jí to, co chtěla. Dostala od něj tolik vášně. Dal jí tolik potěšení. Jeho ruce byly všude, dotýkaly se jí, učily ji. A jeho tělo, tak tvrdé a horké proti ní, jivyneslo až zpět do nebes. Kde byla zamčená, stále bezmocná, ale nevšímala si toho, protože měla svého muže. Muže, který ji miloval.

Bylo to tak dlouho od chvíle, kdy vyhověla požadavkům svého těla. Tak dávno, kdy ztratila kontrolu. Nezdálo se, že by Gideonovi vadilo, že ztratila kontrolu.  Ne, zdálo se, že si to užil. Uděl se jí na břicho a označil si ji tak, jako by k sobě stále patřili.

Chtěla se k němu potom přitulit. Chtěla líbat jeho krk a nadechovat se jeho pižmové vůně. Chtěla mu prozradit všechny svá tajemství a mluvit o všem, co spolu kdysi sdíleli.

Ale ona už ho znala, věděla, že neměl nejmenší ponětí, co pro něj kdysi znamenala. A ona naděvší pochybnost věděla, co měl v plánu. Vzal ji z vězení a do ráje pouze pro odpovědi. Odpovědi, které se pokusí odhalit prostřednictvím uspokojení nebo lží.

Vždycky to tak bylo. Při určování podmínek byl Gideon tvrdohlavější nežli ona. Bylo to tak nepříjemné, jak to bylo úžasné. Jednou se rozhodl, že má být jeho nevěstou a pohnul kvůli tomu nebem i zemí, aby se tak stalo. Navzdory všemu, co hrálo proti nim.

Nicméně nechtěla být zneužita tímto způsobem. Nedovolí mu, aby ji šukal, nebo téměř šukal a tak ji dostal na svou stranu.

„Scar. Nesnaž se mě ochcat. Nevěnuj mi žádnou pozornost.“ Hodil jednou ze smrtících dýk pohybem zápěstí. „Neříkej mi, co nechci vědět.“

Scarlet se otočila za čepelí. Špička byla zaražená do kmene stromu a stále vibrovala. A v kůře byly stovky drážek. Zdálo se, že na strom házel dýku celý den.

„Ne,“řekla tiše, opět čelem k němu. „Nelhala jsem.“ Steel nebylo něco, o čem by lhala. Vůbec. Z jakéhokoliv důvodu. Byl-stále-nejdůležitější osobou v jejím životě.

Gideon se trhavě nadechl. „Neřekla jsi byl. Jmenoval se. To znamená, že je… je…“

„Je mrtvý,“ zašeptala chraptivě. „Ano.“

Absolutní muka zkroutila Gideonovi rysy. Možná, že mu neměla o chlapci říkat. Občas si přála, aby to sama nevěděla: bylo to prostě příliš bolestné. Ale část z ní si myslela, doufala, že si Gideon zachoval vzpomínky na své dítě. A ty vzpomínky by vedly ke vzpomínkám na jeho ženu.

„Všechno. Já nechci vědět všechno.“ Zatímco mluvil, klesal na kolena, prsty omotal okolo rukojeti druhého nože, až mu zbělaly. „Prosím.“

Vidět tak silného bojovníka, jak se propadák takové bezútěšnosti, způsobilo, že se snažila mrkáním rozehnat slzy. Kdyby se jí teď na něco zeptal, neodpověděla by mu, protože si užili. Ale proto, že prosil. Alespoň si tak zdůvodňovala svou novou potřebu sdílet. Všechno.

„Dobře, ano,“ řekla o nic méně chraplavě, jako předtím, roztřesený dech jí škrábal uvnitř hrudi. „Řeknu. Řeknu ti vše o jeho životě a smrti, ale nemůžeš u toho mluvit. Jestli mě budeš přerušovat otázkami, nemusím být schopna pokračovat.“ Emoce ji dusily. Sesype se, bude vzlykat, a rozhodně nedovolí, aby ji takhle Gideon viděl. Už takhle to bude dost těžké. „Rozumíš mi?“

Uplynul okamžik, kdy Gideon stále mlčel. Co se mu honilo v hlavě, co ho přinutilo váhat, aby se dohodli, nevěděla. Všechno co věděla, bylo, že obvykle o Steelovi nemluvila. Nikdy. Protože to bylo příliš bolestivé. I v případě, kdy by  Gideon zůstal klidný, nebyla si jistá, jestli bude schopna se přes to přenést. Rozhodně to nezvládne bez pláče.

Bude muset předstírat, že je nad to povznesená. Bude se muset od toho oprostit. Tak, správně.
Nakonec Gideon zpracoval jakýkoliv problém, který měl s její podmínkou a tiše přikývl. Jeho rty byly stisknuté v tenké, paličaté linie, odřízly všechna slova, která by možná chtěl říct.

Scarlet se zhluboka nadechla a hledala oporu. Nenašla ji. Slova se prostě nechtěla tvořit.

Odstrčila se na vratkých nohách a zamířila ke stromu s dýkou. Gideon se ji nesnažil zastavit, když s trhnutím dýku vytrhla. Pak začala přecházet, poklepávala ostrým kovem proti stehnu v ustáleném, uklidňujícím rytmu. Chladný, vlhký vánek voněl nebem a zemí, zavanul kolem ní, zatímco větvičky a kameny křupaly pod chodidly jejích nohou.

Jen řekni ta slova. Předstírej, předstírej, předstírej.Budeš mluvit o životě někoho jiného. Bude to syn někoho jiného. „Řekla jsem ti, že jsem těhotná a ty jsi byl šťastný. Žádal jsi Dia, aby mě propustil z vězení. Řekl, ne. Takže jsi zařídil všechno pro můj útěk. Jenomže mě chytili. Dostala jsem dvacet ran, než sis uvědomil, že jsem selhala. Mysleli si, že mě zlomí, abych jim řekla, kdo mi pomáhal. Neudělala jsem to.“ To by raději nejprve zemřela.

„Ta bolest byla zvládnutelná, přinejmenším, ale měla jsem strach ze ztráty dítěte. Moji spoluvězni se mi taky snažili ublížit, ale bojovala jsem více nežli někdo jiný a brzy mě přemístili do vlastní cely natrvalo, nebylo to jen místo pro naše… hrátky. Bylo to místo, kde jsem nakonec porodila naše-“ její hlas zachytil to slovo „-toho krásného chlapce.“

Když se jí vybavil obraz Steela, probleskl její myslí, její sladký chlapec jí spal na prsou, vypadal jako anděl, zakopla o vlastní nohy.Třásla se, když se narovnala.

Dostál svému slovu, Gideon mlčel a čekal.

Prvních pár kapek deště spadlo, skoro jako by příroda pro ni plakala. Pro všechno, co ztratila.

Předstírej. „Navštěvoval jsi mě každý den. A každý den jsi zůstal o něco déle, zdráhal ses nás opustit. Bála jsem se, že se necháš sám zavřít do vězení, jen proto, abys byl po mém boku.“ A ona se styděla přiznat, že se jí ta představa líbila. „Pak jsi jednoho dne za mnou přišel a řekl mi, že máš nový plán, jak mi získat svobodu, ale neřekl jsi mi podrobnosti. Samozřejmě se ten plán týkal ukradení Pandořiny skřínky. Takže není potřeba říkat, že ses už nikdy nevrátil.“

Na okrajích jejího vidění se začaly stromy rozmazávat. Její brada se třásla, a tváře zahřívaly, déšťstále padal.Udělej to. Pokračuj. Chtěla se podívat dolů na Gideona, ale neudělala to. Jeho výraz, ať už se tvářil jakkoliv, by mohl být její zkázou.

„Potom mě posedla Noční můra, a jak jistě víš, nebyla jsem kvůli tomu nejlepší matka. Takže mi ho Řekové vzali. Vzali Steela.“ A ona dávala více a více vinu Gideonovi za jejich rozdělení. Jen kdyby se pro ni vrátil, pro ně, mohli být věci úplně jinak. „Když se mi vrátilo vědomí a já si uvědomila, co ses stalo, prosila jsem, abych ho mohla vidět, ale prosby zůstaly bez vyslyšení. Snažila jsem se utéct každý den. A každý denmě zato nanovo zbičovali.“

Dusivý zvuk opustil Gideonova ústa, ale stále si Scarlet sama sobě nedovolila na něj podívat.
„Nakonec jsem si všimla, jak Tartarus, jak vězení, tak i jeho správce, stále slábnou. Konečně se mi podařilo uprchnout a zamířila jsem na Olymp. A já… jsem našla naše dítě.“ Tentokrát dusivý zvuk opustil její ústa. „Ale on už nebyl dítě. Přešla celá staletí. Ale byl jen teenager, jeho nesmrtelnost zpomalovala jeho stárnutí, myslím. A on… neměl kurva tušení, kdo jsem.“

Déšť, slzy. Oboje ji zalévalo.

Předstírej, sakra. „Narostly mu rohy a zuby, jeho oči byly rudé a jeho kůže skvrnitá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že měl v sobě také část démona. Kterého z nich, to stále nevím. Ale i tak byl sakra krásný.“Posledně křičel, jeho kvílení bylo totožné s Banshee, ale nemohla si pomoci.

Ticho. Pouze tiché zurčení vody.

Dokonči to. „Udělali si z něj obětního beránka. Smáli se mu, kopali ho a ohavně ho zneužívali. V jeho očích nebylo vůbec žádné štěstí. Jenom odhodlanost. Byl vytrvalý, pyšný, silný. Odhodlaný bojovník. A to to dělá prostě ještě horší, víš? Selhala jsem u svého drahocenného chlapce v každém směru, a přesto byl všechno, co bych kdy od svého syna chtěla.“

Slzy jí i nadále unikalyjako úponky kyseliny, spalovaly její tváře. Otřela je hřbetem zápěstí, násilným pohybem. Předstírej. „Vybuchla jsem kvůli tomu, jak s ním zacházeli. Rozpoutala jsem se svým démonem tu nejúděsnější show násilí, jakou kdy nebesa viděla. V době, kdy jsem skončila, bohové a bohyně kolem něj byli vyhnáni pro nepříčetnost, což využil nakonec Kronus při svém útěku. Ale to jsem odbočila. Když tma ustoupila, uvědomila jsme si, že se mě Steel bál. Dokonce se mnou bojoval, když jsem se pokoušela s ním uprchnout. Nechtěla jsem mu ublížit, a tak jsem ho nechala utéct. Šel k Diovi, on byl jediná otcovská autorita, kterou znal, a společně mě pronásledovali dolů. Ne, že bych se snažila skrýt. Chtěla jsem, aby mě Steel našel.“

Spolkla knedlík, který se jí tvořil v hrdle. „Ke Steelově překvapení, nás Zeus připoutal k sobě. Řekl Steelovi, že jsem jeho matka a Steel… on…“ opět musela bojovat s horkými slzami, ani studený déšť ji nezchladil.

Střípek kamene jí pořezal nohu, vítala bolest. „Byl rozrušený. Plakal. Prosil mě, abych mu odpustila. Snažila jsem se ho uklidnit. Mohl mě zabít, a mě by to bylo úplně jedno. Ale Zeus byl rozhodnut potrestat mě za potíže, které jsem způsobila. Vzal… vzal Steelovi hlavu přímo přede mnou.“

Hluboký nádech, hluboký výdech. „Bojovala jsem tak horlivě proti mým řetězům, až jsem přišla o ruku, ale ještě ten den jsem se osvobodila. Byl… pryč. Byl pryč a já byla hozena zpět do cely. A tam jsem taky zůstala, dokud se nepodařilo Titánům svrhnout Řeky. Ale víš, co je ta nejhorší část? Plánoval to. Zeus měl v úmyslu ho zabít,už předtím. Někde měl někoho, čekal na nového hostitele pro Steelova démona.“

Opět bylo ticho. Ne, to nebyla tak úplně pravda. Její trhaný dech byl smíchán s Gideonovými nepravidelnými výdechy a smíchán s přicházející bouřkou.
Tak. Teď už všechno věděl. Každý bolestivý okamžik Steelova života. Scarletino selhání. Jeho vlastní selhání. Co by mohlo být, ale nebylo. Proč ho tak zatraceně moc nenáviděla. Proč mu nikdy nemohla odpustit, že od ní odešel.

„Scar,“ zašeptal zlomeně. „Já-já-“

Stále mu nemohla čelit tváří v tvář. Cítila se tak moc nechráněně, příliš otevřeně, jako kdyby jí někdo poškrábal břitvou uvnitř. „Co!“Vykřikla.

„Chápu, ano.“ Což znamená, že ne. „To zní jako… muž, kterého jsem znal. Král co-“

„Nemluvmi o tom parchantovi! Máš ho rád, já vím. Vážil sis ho, obdivoval jsi jeho sílu. Před tvým posednutím byl pro tebe dokonce ten nejlepší. Stejně jako byl schopný.“ A to nebylo moc. Takže fakt, že ho Gideon bránil v každém případě… Utrpení! „Jak ho můžeš snést potom všem, co? Zaklel tě a vyhnal! Ale víš co? Nikdy nebyl dobrý pro měani pro tvého syna.“ Slova sama přicházela, lapala po dechu a štěkala na něj svá slova.

Musela se zastavit. Hrozilo, že začne znovu vzlykat. Ale jak se opovažoval zpochybnit pravdu jejího příběhu? Měl by prosit o odpouštění. Křičet do nebes. Nadávat. Že nebyl…

„Opouštím tě,“ řekla. I když se snažila o klidný tón je-to-tak-jak-to-je, její vlastní utrpení bylo patrné ve všech nuancí hlasu. „Dlužíš mi spásu, a já své vykoupení získám tím, že tě požádám, abys za mnou nechodil. Už jsi způsobil dost škody.“

A s tím to udělala. Nakonec odešla a nechala za sebou svého manžela. Ani se neohlédla. Ukončila utrpení.



Už jsi způsobil dost škody.

Ta slova se rozléhala Gideonovou myslí. Všechno uvnitř něj křičelo, chtělo vyskočit a následovat Scarlet, aby ji k sobě připoutaljakkoliv bude nutné, aby něco udělal, něco, čím by zmírnil její bolest, ale neudělal to. Zůstal skrčený na zemi, třásl se, horké slzy mu stékaly po jeho již nasáklé pokožce. Měla pravdu.

Už způsobil dost škody. Zprvu jí nechtěl věřit. Už si připravoval slova, aby vyvrátil její tvrzení. Ale bolest v jejích očích byla příliš reálná, rány v jejím hlase prosakovaly rudě. Což znamenalo, že nejen, že opustil svou ženu, ale také opustil svého syna. Opuštění nakonec vedlo k vraždě jeho syna.

Scarlet byla přinucena sledovat jeho vraždu, a on jí vůbec nepomohl.  Proč si nemohl vzpomenout?Proč?

Zuřivost se přes něj prohnala tvrději, než pěsti ze železa. Udělá, co bude muset udělat, aby to zjistil.

S řevem, strhl svůj náhrdelník a odhodil ho stranou. „Kronusi,“ zakřičel na vrcholky stromů. „Kronusi! Vyžaduji tvou přítomnost.“
Byla to pravda, ale nemohl zastavit svá slova. Nechtěl zastavit svá slova. Démon začal okamžitěkřičet bolestí, až mu narazila do hrudi. Bolest se zdvojnásobila. Bolest se šířila přes jeho tělo, obrátila jeho krev na kyselinu a jeho kosti se vařily v bublající kapalině.

Zasloužil si bolest.

Brzy se nemohl pohnout, mohl stěží mluvit. Ale znovu a znovu volal, „Kronusi. Kronusi. Přijď ke mně. Potřebuji tě.“

Zdálo se, že uplynula celá věčnost, déšť nakonec začal skomírat, Měsíc nikdy neprorazil mraky a slunce se neobjevilo. Kde byla Scarlet? Byla někde v bezpečí a vyčkávala příchod rána? Pravděpodobně. Ta dívka byla vynalézavá. Byla schopná se o sebe postarat. Podívejte se na to všechno, co přežila.

Byla silnější než on, to bylo jisté.

Bohové, není divu, že s ním tak zacházela. Musela ho nenávidět. Nenáviděla ho. Emoce měl zalité jejím poslední sbohem. Nedivil se jí, vůbec. V tu chvíli nenáviděl sám sebe. Nechal své vlastní dítě zemřít. Jeho vlastní dítě.

Měl by být sťat.

Opět se mu spustily slzy, stiskl pevně oční víčka. Drahý Steel, znetvořený rohy a tesáky. Neustále ponižovaný bohy a bohyněmi, nejspíš se cítil zahanben kvůli svému vzhledu. Gideon by ho miloval i tak až do konce. Ochraňoval.

Scarlet měla pravdu i o něčem jiném. Kdysi měl Gideon Dia rád a vážil si ho. Bývalý král Bohů mohl být sobecký a hladový po síle, ale svým způsobem byl ke Gideonovi hodný. Až do fiaska s Pandořinou skříňkou.Poté začali Řekové ignorovat Gideona a jeho přátelé, a jak čas ubíhal, Gideon našel spokojenost se svým novým životem.

Nicméně neměl ženu ani dítě. Nikdy neměl. Zeus na ně nikdy nebyl hodný, a za to, bude Zeus trpět.

Zničím toho bastarda. Kdysi Gideon udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil svého krále. A jak mu to bylo oplaceno? Jeho největší poklady mu byly vzaty. Já pomstím svého syna.Svou ženu.

Pandořina skříňka byla náhle zapomenuta. Pomsta přijde jako první. Teď. Napořád.

„Tss, tss,“ řekl náhle mužský hlas, tichý zvuk explodující přes Gideonovu hlavou.

Otevřel oči.

Kronus se před ním krčil, zklamání stínovalo jeho stále mladší rysy. „Jsi blázen, že ses k tomuhle snížil. A kvůli čemu? Jedinému okamžiku pravdy?“ Povzdechl si. „Proč jsi mě přivolal? Znovu. Už jsem mluvil s Lucienem a dostal své denní hlášení. Nepotřebuji další.“

„Zeus,“ procedil Gideon. „Chci ho.“

Lež vykřikla.

Další zápas s pravdou. Další záchvat bolesti, čerstvé a spalující.

Kronus zamrkal překvapením. „Proč?“

„Chci ho,“ opakoval Gideon, lapal po dechu. Nechtěl diskutovat o Steelovi s Kronusem. V případě, že by si Bůh vzpomenul na chlapce, mohl by říct něco, co by bylo špatné a Gideon by mohl chtít zatoužit po jeho krvi, a právě teď potřebuje krále jako spojence.

„Ne.“ Neochvějně, jistě. „Nemůžeš ho mít.“

Gideon zaťal zuby, jeho pohled se u konce zamlžil. Bojoval s tím. „Je to tvůj nepřítel. Nech mě ho pro tebe zabít.“ Byl tak zvyklý mluvit klamně, že zakopával na pravdě. Minimálně musel přemýšlet o tom, co řekne. Přesto to neudělal. Pravda se stala jeho součástí. Zeus zemře jeho rukou.

„Proč ho chceš?“ zeptal se Kronus, opravdu zvědavý.

„Skutečnost, že ještě dýchá, mě uráží.“

Lež zakňučela. Víc, prosím víc.Dost, prosím, přestaň.

Králův výraz ztvrdl. „Teprve poté, co vydrží tisíce let ve vězení,mu bude povolena sladká chuť smrti. Možná ani tehdy. A já budu tím, kdo ji doručí. Nyní je to vše, co sis přál se mnou prodiskutovat?“

Pokud mu Kronus nepomůže ochotně, může mu král pomoci neúmyslně. Všechno, co Gideon potřeboval, byla volná cesta na Olymp. A nebo Kronusovo povolání na místo. Odtamtud by mohl jít na výlet do Tartaru. Strávil staletí u své práce a pořád znal cestu.

To byla jediná věc, kterou nezapomněl.

„Chci jít do nebe.“ Uprostřed opakujících se výkřiků svého démona, zatnul zuby. Bohové, ta bolest. Ještě trochu a nakonec omdlí. Musel vydržet o něco déle a pak mohl jít spát. „Nech mě se tam zotavit, aby mě Lovci nenašli v tomto stavu a zranili mě.“

A konečně, lež. Zmírnila jeho utrpení: bylo na to příliš pozdě, ale Lež si úlevně povzdechla.

„A co z toho budu mít? Dostanu od tebe něco?“

Gideon přikývl, jak nejlépe dokázal.

„Budeš mi za to dlužit.“

Další kývnutí. „Udělám… cokoliv… co budeš chtít.“ Pro Steela. A pro Scarlet. A možná, zatímco by se vplížildo vězení a vzal by si Diovu hlavu, mohl by zjistit, co se sakra stalo s jeho vzpomínkami.
„Velmi dobře.“ Pomalu se Kronus zazubil s uspokojením. „Můžeš zůstat v nebi, dokud se nezotavíš. Ne díl a ne míň. A na oplátku tě budu moc kdykoliv zavolat, abys splnil mou žádost, mé přání bude důležitější, než cokoliv jiného.“

„Ano.“ Další pravda, více bolesti, víc syčení.

Dohoda byla uzavřena.

Jakmile Gideon zavřel oči,půda pod ním zmizela. Po staletích vyhnanství se nakonec vracel do nebe.



16 komentářů: