pátek 25. listopadu 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 8


Krev… dívka ji viděla ve své mysli, kapající, tekoucí, řítící se. Křik… slyšela ho ve svých uších, zoufalý, zkažený. Temnota… ji obklopovala, blížila se čím dál tím víc a málem ji udusila.

Jak dlouho tu byla, nevěděla. Čas pro ni přestal existovat. Zbyla jen bolest a chaos. A oheň. Bože, ten oheň. Cítila kouř, hnijící těla a síru. Slzy jí unikly z koutku očí, popálili jí tváře. Ležela v posteli, kolena měla přitažená až k hrudi. Znovu a znovu se zachvěla před chladem, i přesto, že stále ještě hořela uvnitř. Kdosi byl s ní. Nemohla si vzpomenout, kdo. Věděla jen, že v okamžiku, kdy ho napadla, nemohla si pomoci. Byla na tom tak špatně, že se chtěla koupat v jeho krvi. Chtěla slyšet jeho křik a spojit ho s ostatními, které jí uvízly v hlavě.


Nevěděla, jestli její útok přežil. Ale nezáleželo na tom. Přivítala by další oběť a nenáviděla se za to.

„Jak se dnes máš, mazlíčku?“

Ta slova byla sotva slyšitelná přes výkřiky, ale i tak jim rozuměla. Nemusela ani otevřít oči, aby se podívala, kdo stál vedle postele. Kronus. Král bohů… její pán.

Nemůže mu uškodit. Nemůže si dovolit, aby ho zranila. On by ji za to potrestal. Znovu.

Ubliž mu, zašeptal jiný okouzlující hlas v její hlavě. Budeš se pak cítit skvěle.

Nemůžu. Pokud by zakusila další bolest, rozpadla by se. Byla by navždy ztracena.

Kdysi byla známá jako Sienna Blackstone. Když ještě bývala člověk. Kdysi byla Lovcem. Pak narazila na Parise, strážce Promiskuity, a spala s ním, aby ho posílila. Což byla velká chyba. Bojovník se rozhodl použít ji jako živý štít. Unesl ji, stejně tak, jako ona jeho předtím, a její vlastní lidi ji zastřelili.

V té době si nemyslela, že by bylo možné cítit tolik bolesti. Bojovník se jí líbil a ona zjistila, že ho vůbec nezajímá. Kulky se jí zasekly do těla. Její život se vzdaloval. Teď se tomu jen hořce smála. Jak pošetilá byla. Nebyla to žádná bolest. Bylo to pohodička. To co prožívala teď, byla agónie.

Měla pocit, jako kdyby její záda byla ponořena do kyseliny a soli. Dvě tvrdé věci rostly mezi jejími lopatkami, klíčily ze zničeného těla. Možná rohy. Nebo možná křídla. Byla tak měkká, pomyslela si, cítila, jak vlají.

„Odpověz mi. Hned.“

Potrestat, přikázal jí okouzlující hlas. Udělej všechno, co říká a pak si vezmi jeho hlavu.
Ačkoli byla její hlavanaplněna již více zlem, než dokázala snést, začaly se do jejího podvědomí vkrádat nové obrazy a zabraly místo. Viděla všechny ty věci, které Kronus  v průběhu staletí ukradl: artefakty, síly, ženy. Věděla o všech životech, které vzal. Bylo jich tolik. Oh, tolik životů, které byly zmařeny kvůli jeho chamtivosti. Nejen jeho nepřátelé, ale i jeho vlastní lidé. Dokonce i obyčejní smrtelníci. Šlo o každého, kdo mu stál v cestě. Tekla krev a křik dosáhl úplně nové úrovně crescenda.

Pane Bože. Zasténala, přitiskla si dlaně na oči. Kdyby věděla, co ji čeká v posmrtném životě, kdyby věděla, jaký typ člověka je, nikdy by mu nedovolila, aby ji odvedl do nebe.

Raději by zůstala s Parisem. Nenáviděla ho každým vláknem svého bytí.

Její nenávist k němu musela být odsunuta na druhou stranu, protože její duch ho následoval několik dní poté, co její tělo zemřelo. Nebyl schopen ji vidět a ani cítit. Sledovala, jak ji válečník pohřbil a byla neskutečně překvapena. Sledovala ho, jak pro ni pláče, což ji mátlo. Sledovala ho, jak pro ni truchlil, a jí se to nečekaně dotklo.

Její hněv vůči němuji začal opouštět. Myslela si: i když mě jen využil, muselo mu na mně neskutečně záležet. A když byl schopný se o něco starat, nemohl být tak zlý tvor, jak si původně myslela.

Ale pak jeho tělo začalo slábnout a na Siennu se zapomnělo. Pokud chtěl znovu získat svou sílu, musel spát s náhodnými cizinci. A pak s dalšími. A dalšími. Ani o jednoho z nich se nestaral. Nestaral se o nic jiného, než o to kde mají postel. Později odešel a nikdy se neohlédl. Stejně jako to udělal s ní,když ho zajala pro svého šéfa.

Její hněv se vrátil, žhavější než předtím.

A pak se před ní objevil Kronus. „Pojď se mnou,“ říkal, „a budeš znovu žít.“

„Nechci znovu žít.“ Život, který předtím vedla, nebyl zrovna učiněným snem. Poté, co byla její mladší sestra unesena ze svého domova, její otec a matka s ní přestali komunikovat.Nechtěli mít nic společného s ničím, dokonce ani s jejich posledním zbývajícím dítětem. Boj proti Lordům z Podsvětí se stal pro Siennu smyslem jejího osamoceného života. Na světě by nebylo žádné zlo, žádné další únosy, pokud by démoni z Pandořiny skříňky byli zničeni.

Kronus se však nevzdal.

„Můžeš pomstít svou smrt,“ odpověděl.

„Nechci to udělat, kvůli ničemu.“ Chtěla pouze v klidu odejít do posmrtného života a zapomenout na obyvatele světa. Možná, že by našla svou sestru.

„Ty nevíš, co chceš. Ale můžu vidět touhu v tvých očí, ať už jsi ochotna to přiznat nebo ne. Zoufale toužíš po další šanci. Chceš to, co ti bylo odepřeno. Rodina. Chceš někoho, kdo by tě chránil a opatroval. Někoho, kdo by tě měl rád.“

Polkla knedlík v krku. „A jak to všechno dostanu s tebou?“

„Vytvářím armádu. Svatou armádu bojovníků, jakou jsi ještě nikdy neviděla. Můžeš toho být součástí.“

Tohle byl jeho způsob, jak jí najít někoho, kdo by ji chránil, ctil a miloval ji? „Ne, děkuji.“

„Nemohu to udělat bez tebe.“

Proč? Byla příliš křehká, aby vyhrála boj a vždy byla příliš nesmělá, aby někoho vyzvala k hádce. To byl taky důvod, proč jí Dean Stefano, její šéf, vždycky jen využíval pro práci v kanceláři a nechal ji, aby zkoumala démoní tradice. Byla ohromená, když ji požádal, aby svedla Parise, její počáteční odpověď byla ne.

Pak uviděla jeho fotografii. Žádný muž nebyl více nádherný, byl smyslný způsobem, jak žádný smrtelník nemohl doufat, že kdy bude. Její srdce zběsile tlouklo v hrudi a dlaně se jí začaly potit, jak se ho zoufale chtěla dotknout. Někdo tak prostý jako ona a někdo jako on by jistě zaplatil, aby si jí nemusel všímat. Nechápala, jak někdo tak krásný jako on, mohl pojmout takové zlo.

Touha setkat se s ním, aby viděla jakého zla je schopen, se stala její posedlostí. Takže nakonec souhlasila. Zajistila si „náhodné“ setkání v Aténách. Měl o ni zájem, a ona se tak cítila speciální. Málem ho nezdrogovala a chtěla poslat jeho vlastní cestou. Ale pak si všimlačerveného odstínu krvácejících očí, zářily a vysílaly svou zlobu do světa. Už nemohl popřít svůj původ. Byl zlý, i když líbal jako anděl. A možná, jen možná, když by ho pomohla zničit, svět by se stal lepším místem k životu. Možná únosy dětí opravdu skončí. Takže to udělala. Omámila ho.

A zemřela za své úsilí.

A to dost hrozně, co jí mrzelo nejvíce? Nenalezla s ním potěšení, úplné a kompletní. Když byli jen oni dva, zapomněla na všechny starosti. Co přišlo potom? Nezabila ho.

„Připoj se ke mně,“ dodal Kronos, „a znovu se setkáš s Parisem. Přísahám. Bude tvůj a bude o tebe prosit.“

Jeho slova byla důkazem, že věděl, co ve skutečnosti chce, ať už to přiznala nahlas nebo ne. Mohla by znovu Parise vidět? Vzala by ho na milost? Ano! A přesto, to nebylo dost. „Ne.“

„Ale dostaneš více než to,“ pokračoval, jako kdyby nepromluvila, „zajistím, že znovu uvidíš svou sestru.“

Málem s ním zatřásla, jak velký byl její šok. „Víš, kde je?“

„Ano“

„A ona je naživu?“

„Ano.“
Díky bohu. Díky bohu, díky bohu, díky bohu. „Pak tedy ano,“ řekla bez váhání. „Ano, pomůžu ti. Teď. Rychle. Prosím.“

„Říkáš tedy, že budeš můj voják. Ano?“

„Ano. Pokud mě vezmeš za mou sestrou.“

„Vezmu. Jednoho dne.“

Její pocit naléhavosti byl intenzivnější. „Proč ne teď?“

„Tvůj úkol je na prvním místě. Souhlasíš?“

Ne, ale i tak řekla: „Ano.“ Cokoliv, aby opět viděla svou drahou Skye.

„Tak to má být.“ Pomalu se usmál, vyzařovala z něj spokojenost a pak ji odvedl do paláce v nebi.

Dostala šanci vidět svou sestru? Ne. Trénoval ji k boji? Ne. Poslal ji na nějakou misi? Opět platí, že ne. Byla prostě stále tady, sama, pokud ji nenavštívil, nebo nepředvolal, neměla co dělat, kromě přemýšlení. A nenávisti.

Snažila se odejít, ale nemohla. Byla vázána ke Kronusovi způsobem, kterému stále nerozuměla. Nedokázala mu odporovat a neuposlechnout ho. Ať se jí zeptal na cokoliv, musela odpovědět, byla k tomu donucena silou, kterou nedokázala porazit. I když se o to snažila nesčetněkrát.

„Položil jsem ti otázku,“ řekl Kronus teď, přitáhl si ji tak od jejích vzpomínek a rovnou jí vtáhl zpátky k zdrcující bolesti. „Jak se máš?“

„Hůř.“ Zakňučela.

Povzdechl si. „Doufal jsem, že jinak, protože se nemůžu dočkat, až tě použiju.“

„Co to se mnou je?“

„Ach, zapomněl jsem ti to říct?" Zasmál se bezstarostně. „Od teď v sobě nosíš démona Vzteku.“

Všechno se v ní zastavilo. Křik. Její tep. Dokonce i temnota přestala vířit. Démon Vztekubyl… v ní?

Ne ne ne ne! Nebyla jednou z nich. Nemohlo být jednou z nich. „Lžeš. Ty mi lžeš.“

„Těžko. Cítíš ho, jak se zabydlel ve tvé mysli a jeho křídla ti nyní vyrůstají ze zad.“

Zaplavila ji panika. Křídla, řekl. Přesně tak jak měla podezření.

„Jsem si jistý, že právě teď můžeš slyšet jeho myšlenky, nutí tě dělat věci, které bys za normálních okolností nechtěla dělat.“
Ach. Bože. Měl pravdu. Onto opravdu udělal. Spároval ji s démonem. Neee! Tentokrát to slovo zakvílela. Udělal z ní věc, proti které bojovala. Někoho koho doufala zničit.

Začala vzlykat. „Ty hajzle! Ty jsi mě proklel!“

Rozzlobil se a urazil. „Jak se opovažuješ se mnou mluvit tímhle tónem? Já ti požehnal. Jak pro mě můžeš bojovat, jako pouhý člověk, ztracená duše? Odpověď je jednoduchá. Nemohla bys. A tak jsem ti dal způsob, jak to dokázat.“

Slzy jí tekly z očí, pálily, jako kdyby se zařezávaly do drážek v její tváři. „Zničil jsi mě.“

„Jednoho dne mi poděkuješ,“ řekl sebevědomě.

„Ne, ne. Jednoho dně tě zabiju.“ Slíbila.

Vklouzlo mezi ně tíživé ticho, jako hladový had, připraven k jídlu. „Ty mi vyhrožuješ, i když jsem ti přinesl dárek.“ Řekl. „Umíráš touhou ho vidět.“Skye?

Neodvažovala se dýchat, Sienna přinutila víčka, aby se otevřela a prostřednictvím rozostření jejího zorného pole viděla, že tam opravdu byla žena, stála vedle krále Bohů. Dívka mu dosahovala k ramenům, měla hřívu tmavých vlasů jako Sienna a olivovou pleť. Rysy obličeje jí zakrývaly stíny, ale to nezastavilo Siennino srdce, zběsile jí tlouklo v hrudi.

Třesoucí se Sienna se po ní natáhla. „Sestro?“

Zašustilo oblečení, jak dvojice odcházela a vzdalovala se od ní. „Dnes sis nezasloužila žádný dárek, mazlíčku. Proto žádný nedostaneš.“

„Skye!“

Ticho. Oba se otočili a odkráčeli. Dívka nepronesla jediné slovo protestu.

„Skye!“ Znovu vykřikla. „Skye! Vrať se. Mluv se mnou.“ Poslední slova ji dusila, zamotala ji do pevného uzlu tvořícího se v hrdle.

Znovu nedostala žádnou odpověď.

Sienna se zhroutila na postel, vyrazily z ní nové vzlyky. Jak jí tohle mohl Kronus udělat? Jak mohl být tak krutý?

Musí zaplatit. On musí trpět.

Hluboký hlas se bleskurychle přehnal přes její hlavu a ona sebou trhla v šoku a odporu. Drž hubu, drž hubu, drž hubu. Já vím, co jsi zač. Nenávidím tě.

Urážky na něj neměly žádný vliv. Musí zaplatit. On musí trpět tak, jako jsi trpěla ty.

Očekávala, že znovu promluví a tentokrát sebou neškubla. Zklidnila se. Dokonce začala přemýšlet. Démon Vzteku byl uvnitř ní. A bezmocný a nemocný tak jako ona, nemohla nic dělat. Dosud. Tak proč ho nepoužít? Jen jednou? Jen pro vyrovnání rovnováhy a správnosti věci?

„J-jak? Jak ho přinutím trpět, tak jako já?“ Pane Bože. Mluvila s démonem. Dost! Bylo to divné a špatné… a přesto podivně osvobozující. Nepřestanou, protože Kronus za to musel zaplatit.

Musíš ukrást to, čeho si cení nejvíce.

„A to je?“ Bez ohledu na odpověď, by udělala to, co démon navrhl, a začala by krást. Neváhala by. Kronus ji hodil do tohoto hrozného požáru, a uhoří společně s ní. „Jeho ženu? Jeho děti?“

Jeho sílu.

„Dobře.“ Další slib. Ale jak se jí podaří ukrást energii Boha?

Bude platit. Bude trpět.

Ano.Její slzy postupně vyschly a tep se jí uklidnil. Knedlík v krku se rozpustil.Chlad skrz ni prosakoval, vyplňoval a stravoval ji. „Bude platit. Bude trpět.“
          




„Návštěva Pekla? To je zatracená cesta.“

Amun stál před velkou plazmovou obrazovku v zábavní místnostiproti Williamovi. To byl jediný způsob, jak získat mužovu pozornost. Kdykoliv Amun zaklepal na dveře ložnice Williama, poslal ho pryč. Pokaždé, když následoval Williama do města, bojovník šel plenit, zkřížil cestu ženské populaci, jedné nebo dvěma, začal Amuna ignorovat. Někdy si ten parchant dokonce užil přímo před Amunem. Teď měl William publikum. Protože Amun si přivedl posily. Anyu, bohyni Anarchie. Byla mocná a mstivá a mohla udělat komukoliv cokoliv. Především Williamovi.

Ti dva byli nejlepší přátelé a navzájem se mučili. Což byl důvod, proč Anya ukradla nějakou knihu, která patřili Williamovi. Byla to velmi důležitá kniha a bojovník ji potřeboval, aby se zachránil z nějakého prokletí. Ti dva si vždy dávali pozor, aby tyto údaje pohřbili za stupidní myšlenky, zatímco byli v Amunově přítomnosti.

Mohl probrat jejich mysli a najít odpovědi, ale samozřejmě to neudělal. Nepotřeboval žádné další tajemství, moc děkuji.

Věděl, že vždy, když se William choval jako „hodný chlapec,“ Anya mu vrátila několik stránek z jeho knihy. Takže, když Anya vyzvala Williama ke hře „Guitar Hero“, spolu s Gilly, teenagerkou, kterányní žila v Pevnosti, William přijal. Všichni tři seděli kolem televizoru a Amun vypustil svou bombu. Nebo spíše znakoval, protože nemohl mluvit.

Potřebujeme tvou pomoc, abychom mohli zachránit Legii,začal Amun.

„Je mi líto, ale mám plány jinde,“ řekl William temně. „Odjíždím zítra ráno, a budu pryč po dobu několika týdnů.“

„Jaké plány?“ dožadovala se odpovědi Gilly a pohrávala si s náhrdelníkem ve tvaru motýla, který jí dal dříve Lucien. Náhrdelník byl přesně stejný, jako ten co nosili Amun, Anya a William.Měli je zablokovat před zrakem zvědavých Bohů. „Proč jsi mi neřekl, že někam jedeš?“

Whoa. Co to bylo? V jejím hlase bylo čisté sobectví.

Jsi můj, náhle uslyšel Gillyinymyšlenky.Patříme k sobě, neměli bychom být odděleni.

Dobře. Amun si masíroval zátylek. Už nepotřeboval vědět víc.

William napjatě vyhodil paličky do vzduchu, chytil je a zatočil s nimi. „Nezáleží na tom, proč jsem tě držel v temnotě. Jdu a to je definitivní.“

A wow. William obvykle vtipkoval o všem. Nic nebral vážně. A to že byl v této náladě…

Musím to zastavit, pomyslel si William. Takhle to nemůže jít dál.

Dobře. To bylo dobré.

„Tak to je konečná, říkáš?“ Anya vyklenula obočí na svou přítelkyni, rty zkroutila ve výzvě. Byla zasnoubená s Lucienem, strážcem Smrti a byla jednou z nejkrásnějších žen, které kdy Amun viděl. Není divu, že Lucien jí povoloval každý rozmar. „Zatím jsi mi neobjasnil svůj výlet.“

„Nemůžeš jít beze mě,“ řekla Gilly.

„Můžu a udělám to. A nebudeš mi vyhrožovat, Anyo. Tohle je jediná věc, kterou musím udělat, bez ohledu na to, co uděláš s mojí knihou.“

Její výraz byl jako oblak zuřivé bouře, Gilly odhodila basovou kytaru na podlahu. Plast praskl. Přesně tak jak si představovala, že se láme její srdce. „Slíbil jsi mi, že mě ochráníš, napořád. Jak mě můžeš chránit, pokud budeš pryč?“

Měla rovné hnědé vlasy a velké, krásné hnědé oči. Byla průměrné výšky, ale měla více křivek než by kterýkoliv sedmnácti letá dívka měla mít. A William se jasně snažil ze všech sil, aby se na ni nedíval.

Selhával. Musí… přestat. Proč to nemůžu zastavit?

Jako kdyby se v Amunově mysli otevřela kniha s tajemstvími a zaplnila každou stránku, Amun náhle přesně věděl, co se děje. Gilly si myslela, že je zamilovaná do Williama. William byl k dívce přitahován a byl kvůli tomu zděšen. Byla pro něj příliš mladá.
Ale zatímco William nemohl dělat nic se svou touhou po Gilly, mohl udělat něco se svou touhou po spravedlnosti. Gilly byla zneužívané dítě, a William vystopoval její rodinu s úmyslem zabít je co nejpomalejším, nejbolestivějším způsobem. Přesně tam měl namířeno. Do Nebrasky za svou pomstou. Nemělo by to být moc obtížné. Matka byla v domácnosti a nevlastní otec byl lékař.

„Nelhal jsem ti. Vždy tě budu chránit,“ řekl jí William jemně. Sáhl po ní, ale uvědomil si, co dělá, a spustil paže k bokům. „Musíš mi v tomhle věřit.“

Amun zatleskal, aby získal jejich pozornost. Pomoz mi pomoci Aeronovi a pak ti pomůžu s rodinou té dívky.

Williamova pozornost se opět potulovala. Nesledoval Amunovi ruce a neměl tušení, co mu Amun řekl. Jakmile si Anya uvědomila, co Amun naznačoval, její modré oči se rozšířily. Nepromluvila anglicky nebo maďarsky, čímž by umožnila Gilly pochopit, co se děje, Anya mluvila v jazyce Bohů. Hrubé zvuky byly hudbou pro Amunovy uši, připomenuly mu bezstarostná léta, která strávil v nebi.

„Nepotřebuju pomoc,“ zavrčel William ve stejném jazyce. Vpletl si ruku mezi vlasy barvy nejtemnější noci a zatáhl. „Vlastně to chci udělat sám. A kromě toho, Legie mě rozčilovala. Jsem rád, že je pryč. Myslím, že je bezpečné říct, že bych nezachránil ani svou vlastní matku z Pekla. I kdybych mohl. A dokonce bych ani nezachránil Anyu.“

„Díky,“ řekla bohyně s leskem v očích. „A teď poslouchej. Aeron není rád, že je pryč.“ Její hlas byl mírnější, než kdy Amun u ní slyšel. „Což znamená, že Lucien není rád. Což znamená, že nejsem ráda ani já.“

William zůstal nehybný. „To je mi jedno.“

„Lucifer se z tebe bude třást strachy, Willy. V Pekle budeš moci dělat věci, které chceš a jít kam chceš a to Aeron a Amun nemůžou.“

Na okamžik se Williamova mysl otevřela, připravoval se vzpomenout si přesně na to, proč se ho Lucifer obával. Ale pak se jeho paměť vypla, což znamenalo, že Amun nemohl číst jeho myšlenky, aniž by se musel ponořit hlouběji a to nebylo něco, co by chtěl dělat.

„Znovu,“ řekl William s pokrčením ramen. „To je mi jedno.“

Anya byla stále tvrdohlavá. „Williame, přemýšlej o tom, co jsi odmítl. Může ti říct všechno a ty je tak budeš moci více zranit a nakonec zabít. Můžeš je mučit.“

Gilly rozhodila rukama do vzduchu. „Může někdo, prosím, mluvit anglicky a říct mi co se děje? Někdo? Prosím?“

„Ne,“řekli Anya a William najednou.

„Bože! Vy jste tak nemožní. Chcete se mnou jednat, jako bych tu nebyla? Fajn. Udělám něco lepšího. Odejdu. Nevím, proč jsem na vás tak spoléhala.“S tím se Gilly vyřítila z místnosti ven.
William se mračil, bodl jednou ze svých hůlek do bubnů. „Dobře. Počítej se mnou, Amune. Půjdu do Pekla s tebou a Aeronem. Potom mi pomůžeš udělat jim ze života peklo. Jasný?“


Bude to mnohem lepší, nebo horší, přikývl Amun.

12 komentářů: