sobota 5. listopadu 2016

Chůva z pekla - Kapitola 5



Pokud existoval správný moment na úder, byl to tento. Byla s dítětem o samotě, nepozorovaná. Teď byla její šance. Malý Damon s růžovými tvářemi byl usazený na jejím boku a smál se na kachny. Myšlenka na vraždu dítěte a přinesení jeho kostí Luciferovi jí způsobovala nevolnost. Zabila muže bez mrknutí oka. Teď byla paralyzovaná vinou a nechutí při myšlence, že zradí důvěru lidí, kteří jí věřili. Ten pocit se během posledních dní zhoršil a nelepšil se.
Netopýří prevít. Byla to ta zatracená duše. Ven, ven, vyháněla ji ze své mysli. Od doby, kdy ji odvezla ambulance do nemocnice, byla otevřená tomu, aby ji duše opustila. Prosila ji, když ji léčili lidé, kteří se o ni zajímali, i přes její nedbalý příjezd do města a i přes to, že byla cizinka. Nezáleželo na tom, jak mocse snažila, nemohla se jí zbavit. Ještě hůř, laskavost byla příjemná i v případech, kdy se jí dříve dělalo zle. Jak dlouho mohla klamat Lucifera, že dělá svou práci? Pokud zjistí, co se stalo, stane se z ní toast. A pokud se Faithfullovic rodina dozví o jejím úkolu…no, pořád se z ní stane toast.
Vymysli něco, Shay. Mysli!

Žádný plán, kromě schování se, ji nenapadnul. Žádné nápady. Žádná strategie. Kde byl ten důvtip, o kterém si byla jistá, že ho získala? „Ty hloupé stvoření.“ Stiskla víčka k sobě a vybavila si Luciferovu tirádu před tím, než ji poslal z Pekla. Netajil se tím, že si myslel, že je hloupá. Ďábelská, ano, ale s nedostatkem v rozumové části. Prostoupil jí hněv, otevřela oči a pohlédla na rybník. Byla chytřejší, než si mysleljejí Pán, a ona to prokáže. Jak…to ještě neví, ale jistě ji něco napadne, určitě.
Touhle dobou se bude Lucifer divit, proč ještě nenahlásila svůj postup. Brzy bude muset poslat zprávu, nebo začne být podezřívavý. Její Pán znal její slabost. I teď ji mohl pozorovat, jak drží malého Damona, ve scéně, která se promítá na stěně jeho doupěte.
„Víc!“
Vtiskla více chleba do Damonovy natažené ruky. Jeho dětská vůně k ní přivanula. Děti ji přiváděly do rozpaků; věděla o nich málo a neměla zájem se o nich učit víc, ale byla v nich nevinnost a dobrota, kterých si předtím nevšimla. Možná byla neschopna si všimnout. Rozhlédla se kolem, zda se nikdo nedívá, ze všeho nejvíce Lucifer, a dotknula se rty vrcholku Damonovy hlavy, jejího oblíbeného místa. Jemná, teplá pokožka,hedvábné kudrlinky. Její ruka klesla dolů na dětský zranitelný krk, tak jednoduše…
Ne.
Zalapala po dechu a stáhla svou ruku. Zavraždění toho dítěte by zajistilo budoucnost jejího Pána. Pokud ho nechá žít, zajistí to konec jejího Pána. Zabít nebo ušetřit to dítě: každý z jejích potencionálních činů vylučoval ten druhý. Viděla lidi mučené na pranýři ve středověku, roztržené opozitními stranami. Uvězněná mezi dobrem a zlem, mezi svědomím a povinností, se rozhodla, že pranýř nemohl být horší než toto.
Malé prstíčky se dotkly její tváře a otočily její hlavu tak, aby hleděla z očí do očí dítěti, které měla zabít. Tyto šedo-modré oči hleděly do jejích, hluboce a s odzbrojující intenzitou. Shay polkla a odvrátila se, aby ten malý neviděl její pravý účel a její pravou povahu.
Chlapcova lepkavá ruka zatlačila na její bradu a přinutila ji se na něj znovu podívat. Roční dítě ovládalo svou vůlí starověkého démona! Není divu, že její Pán chce dítě mrtvé.
„Shay…dobrá,“ řeklo dítě. „Dobrá Shay.“
Dusící se vinou ho k sobě přivinula blíž a pohřbila nos do hromady kudrlin. „Ty víš, že nejsem dobrá,“ zašeptala. „Jsem monstrum. Ale nemůžu to udělat.“ Zatím. „Jsi v bezpečí.“ Prozatím.
Jediná jasná věc byla její smrt. Nezáleželo na jejím rozhodnutí, stejně to přinese konec její existence.
„Ptáček!“ Shay zvedla hlavu při výkřiku malého Damona. S dítětem blízko sebe se otočila. Havran přistál na jednom ze stromů, které je obklopovaly. I bez svých schopností v něm vycítila něco zlého. Byl to Luciférův sluha, aby ji tu zkontroloval? Nebo byla jen paranoidní, ovlivněná svou novou lidskou slabostí?
„Víc ptáčků!“
Několik dalších havranů přiletělo na strom a čechralo si své lesklé černé peří, zatímco ji pozorovali. Jejich malé, černé oči sledovaly každý její krok.
Zvuk dalších havranů, kteří přilétali, se ozval zpoza nich. Teď v jejich očích svítila malá červená tečka. Subdémoni. Puls se jí zrychlil. Nechovej se vystrašeně. Lucifer to vycítí. Stíny létaly kolem nich a snášely se nepříjemně blízko. Podívala se divoce k domu. Čím víc smrtelníků bude stát proti subdémonům, tím větší šance na úspěch. Dokonce i Lucifer to uznal. To byl důvod, proč nižší stvoření posílal ve větším počtu. Otevřela ústa, aby zavolala o pomoc. A zastavila se před tím, než vykřikla. Přitahovat pozornost k náhlému zájmu subdémonů o ni a dítě bylo riskantní, že vyvolá podezření k tomu,čím byla a proč tu byla. Mohla – a uměla – to zvládnout sama.
Udržela svůj hlas klidný. „Půjdeme dovnitř, malý Damone? Nakrmím tě jedním z matčiných brownies.“ Cukroví, na kterém Shay začala být závislá, byla šťastná to říct. Položila dítě do kočárku a rozjela se. Nebyl to vůz tažený koňmi, ale mohla s ním jet, jako by jím byl, pokud by musela.
Havrani krákali, jako by ji volali zpět. Mluv s námi, zněl příkaz v její hlavě. Ignorovala je. Temný Pán chce odpověď.
„Strčte si ji do zadku,“ zamumlala.
„Zadku!“ zopakovalo dítě.
„Dokončím tuto misi v mém čase,“ ušklíbla se na démony. „Nenechám se popohánět. Slyšíte? Řekněte svému Pánovi, ať mě nechá být, nebo důvěra, kterou jsem od rodiny získala, přijde vniveč.“ Odcházela od rybníka a tlačila před sebou kočárek. „Neříkej zadek,“ řekla chlapci. „Není to hezké slovo.“
Dům se objevil na dohled. Když ho uviděla, málem se rozplakala úlevou. Pak ji hluboké, vyhrožující zavrčení přimělo zastavit. Damon a Harmony měli několik koz. Jedna z nich stála před nimi uprostřed cesty. Její oči byly nepřirozeně zářivé – zářivě červené! Měla vydávat zvuk mečení. Místo toho vrčela jako vlk, pysky zkroucené a cenila žluté zuby.
Malý Damon vykřikl:„Zlý pejsek!“
Shay popadla spadlou větev a otočila se, aby čelila novému subdémonovi „Jdi! Dala jsem ti svou odpověď – teď jdi.“
S dechberoucím účelem zahrabala v zemi spárkatým kopytem a posunula se k nim. Shay stála mezi kočárkem a stvořením. Muselo by ji zabít nebo ošklivě zranit, aby se přes ni dostalo. Nechtěla o ton teď přemýšlet. Buď pozitivní, řekla sama sobě v nechutně optimistickém smrtelnickém zvyku, když před sebou držela větev. Bez schopností to bylo všechno o dojmu, uvědomila si. Zatvářila se co nejvíce výhružně, jak mohla, a postavila se jako bojovnice.
Koza poskočila. Shay zvedla větev – jako gladiátor. Hlasitý výstřel se ozval do ticha. O vteřinu později ležela koza na cestě několik centimetrů od dosahu jejího klacku. Jak to?
Několik menších výstřelů následovalo. Temné peří a stříbrné kuličky padaly dolů. Jeden po druhém havrani odlétali ze stromů. Pak, jako obraz pomsty, vystoupil Quel Laredo z lesa se zbraní v každé ruce.

„Ahoj, anděli,“ řekl. „Budeme si muset promluvit o společnosti, ve které se zdržuješ.“

11 komentářů: