pondělí 26. září 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 2



Scarlet se probudila s trhnutím.Vždy se tak probouzela. Ve chvíli, kdy její čas v říši snů, požadovaný démonem, skončil, naskočilo znovu její podvědomí, jako by ji někdo připojil ke generátoru a stiskl spínač. Ztěžka dýchala, potila se a tak se posadila, zdivočelým pohledem se toulala ve tmě, ale nedokázala nic vidět. Alespoň po nějakou dobu. Výkřiky démonových obětí pomalu bledly, ale obrazy hrůz, kterými démon mučil oběti, v její mysli zůstávaly. Praskající plameny, spálené tělo, černý popel tančil ve vánku. Tématem Noční můry byl dnes požár. Nemohla ovládat démona, zatímco spala, mohl si volně vyhledat oběť a rozpoutával zmatek, podle libosti. Mohla by však podávat návrhy na útoky, a přinutit démona k útoku na určité lidi. A on obvykle spěchal, aby její přání vyplnil. Ne že by v poslední době něco navrhla. Od té doby, co ji zajali Lordi z Podsvětí, fungovala spíše na autopilota, protože její myšlenky byly zcela obsazené jedním z nich.
Modré vlasy, nádherný a naprosto frustrující Gideon.


Proč si jinepamatoval? Jako vždy, se jí připomněla jeho selektivní amnézie a každý sval v jejím těle se bolestivě napjal. (Selektivní amnézie - znamená, že člověk si nepamatuje jen něco, např. zapomene jméno člověka, který mu nějak uškodil, je výběrová – poznámka překl.)Sevřela ruce v pěst, zaskřípala zuby, drobné bodání bolesti jí vystřelilo přes čelisti. Ale ze všeho nejvíc ji zasáhla divoká potřeba někoho zabít.

Hněv není dobrý pro ty, kteří jsou kolem tebe. Zklidni se. Mysli na něco jiného.

Přinutila svou mysl vrátit se ke svému démonovi, bohužel nalezla: smrt a chaos a to bylo daleko nebezpečnější téma, než její manžel. Během té doby kdy byla vzhůru, což znamenalo dvanáct hodin každý den,i když ne vždy, tahala za nitky. Mohla přivolat tmu, a mohla si vychutnávat křik. Démon na ni naléhal, a ona často podlehla jeho nabádání. Potom všem to bylo ostatně fér. A obvykle měla ráda démonovo naléhání. Mohla někoho vystrašit… slyšet jeho křik…

Ale právě teď, byl její démon podivně spokojený.

Jsme pryč z té díry, řekla Noční můra, když jako první začala vnímat své okolí.

Ach tak. Není divu. Plameny nakonec pohasly a Scarlet si začala prohlížet okolí. Zamračila se. Dobře. Tak. Kde sakra byla teď?

V žaláři už byla zamčena po dobu několika týdnů, uvnitř rozpadající se kamenné cely se železnými tyčemi. Bolestivý nářek se neustále odrážel od zdí a všechny druhy štiplavých aodpudivých vůní se jí usídlily v nosu.

Teď… přepych. Květinová tapeta zdobila stěny a tmavě modré sametové závěsy vysely nad arkýři. Nad hlavou se vznášel lesklý fialový lustr, připomínal jí svazek hroznů. A postel, no, její pohled sklouzl po celé délce. Byla veliká, s měkkými modrými přikrývkami a čtyřmi ručně vyřezávanými sloupky. Nejlepší ze všeho bylo, že vzduch voněl sladce, jako hrozny smíchané s jablky a vanilkou.  Zhluboka se nadechla, vychutnávala si to. Jak jisem dostal? Bez jejího vědomí?

Je zřejmé, že to udělal, zatímco spala jako mrtvá. Opovrhovala by tím, ale nešlo to, protože to znamenalo, že byla konečně osvobozena, přesně tak jak doufala. Nechtěla zůstat v Pevnosti, prostě chtěla být v Gideonově blízkosti. Opravdu. Ještě pořád po tom toužila. Zatímco byla ztracena ve snech někoho jiného, bez ohledu na čas, když vklouzla do říše temnoty a zmatku, kde na ni někde čekal někdo, na jehož strachu se démon živil, někdo ji mohl napadnout a ona by nebyla schopna se bránit. Každý kdo by jí chtěl ublížit, měl šanci, protože v tu chvíli byla bezmocná.
To že ji přesunul, zatímco byla bezmocná, ji zlobilo. Obvykle se v takovéhle situaci chránila stíny. Musela se takto chránit proti grázlům, kteří by jí mohli ublížit. Předtím než usnula, vztyčila okolo sebe neproniknutelné stíny, aby ji nikdo neviděl. Ale jakmile si uvědomila, že je uvnitř Gideonova domu, přestala povolávat stíny. Možná, že si přála, na určité úrovni, aby ji pozoroval, zatímco spala a oživil si tak paměť a vzpomněl si na ni. Možná, že by si přála, aby po ní začal znovu toužit a prosil jí, aby mohl být součástí jejího nového života. Což bylo tak hloupé. Ten parchant ji opustil a nechal ji shnít uvnitř Tartarusu, neměla by si přát jeho touhu.

Měla by chtít jeho zkázu.

„Ale. Ale. Jsem tak naštvaný, že jsi konečně vzhůru.“

Při zvuku jeho hlasu, hlubokého a dunivého, Scarlet ztuhla, znovu se rozhlédla po místnosti.

Poté si ho všimla, a srdce se jí náhle zastavilo. Stál ve dveřích její ložnice, svalnaté paže mu volně vysely podél těla. Byl to bojovník, jehož zlomyslný obličej sliboval nezapomenutelné noci hříšné rozkoše, světlé oči plné očekávání odporovaly jeho volnému postoji.

Gideon. Dříve její milovaný manžel, ale nyní jen člověk, který si zasloužil jen její opovržení.

Její srdce se znovu dalo do pořádku, krev se jí znovu rozproudila tělem a zahřála úponky jejího vědomí. Stejnou reakci zažila poprvé, když ho před tisíci lety uviděla.

Není to moje chyba, předtím ani teď. Nebyl nikdo krásnější, andělštější, čestnější, nebo mužnější, nežli on. Žádný jiný muž ji tolik nepřitahoval. I když byla v pokušení, někde hluboko uvnitř věděla, že je nebezpečný, ale nakonec podlehla jeho kouzlu. Nemohla si pomoci, navzdory nebezpečí po něm toužila.

Měl na sobě černé tričko s nápisem „Vím, že mě chceš,“ černé kalhoty, které mu na bocích trochu vysely a stříbrný řetěz. V pravém obočí měl tři piercingy a jeden ve rtu. Kroužky. Stříbro. Aby mu ladily s opaskem, pomyslela si sarkasticky.

Vždycky se staral o svůj vzhled a neměl rád, když ho s tím škádlila. Bylo to něco, co ji kdysi pobavilo, neboť to ukázalo jeho měkčí stránku. Jeho zranitelnost.

Dnes se však nedokázala radovat. Zatímco on tam stál a díval se na ni, jako by byla čokoládový lanýž máčený v karamelu, nejspíš připomínala mokrou krysu smáčenou v odpadních vodách. V cele se trochu vydrhla, každý večer jí Lordi přinesli vodu k umytí, její šaty byly ovšem pomačkané a špinavé a vlasy měla zacuchané.

„Máme si toho málo co říct, že?“ Zamumlal. „Potom jsme na správné cestě.“

Věděla, že mohl pouze lhát, když mluvil, takže přesně věděla, co má na mysli. Chtěl, aby mluvila. A bylo na čase. Nedej mu na sobě znát, že se tě to nějak dotýká.Pozvedla obočí a doufala, že vypadá lhostejně. „Už si mě pamatuješ?“ Dobře. I ona slyšela ve svém hlase stopy bolesti.

Jeho oči přetékaly vyčerpáním, takže jeho krystalické koule vypadaly tak těžké, jako diamanty. „Samozřejmě, že ano.“

Takže, ne. Nepamatoval. Bastard. Neumožnila si změnit výraz, nedovolila si dát najevo, jak moc ji to rozrušilo. „Tak proč jsi mě odnesl z Pevnosti?“ pomalu, záměrně si přejela prstem po sloupku krku, mezi svá ňadra. Jeho pohled sledoval celou cestu. Líbila se mu určitá část z jejího těla, shledával ji pořád atraktivní? „Jsem velmi nebezpečná žena.“

„Nikdo mě o tom nevaroval.“ Jeho slova zanikla, když se prudce nadechl. „A nepřinesl jsem tě sem, abychom si mohli promluvit v pohodlí, to je jasné.“

Neudělal to proto, že ji chtěl, ale chtěl jen ukojit svou zvědavost.Její ruka spadla do klína. Nebyla zklamaná. Nebylo to poprvé, co se musela obrnit proti duševnímu utrpení, stalo se to již nesčetněkrát. Ještě jednou by se jen těžko mohlo něco změnit.

„Jsi blázen, pokud sis myslel, že změna prostředí mě donutí mluvit.“

I když mlčel, zaškubal mu sval v čelisti. Byl zjevně rozrušený.

Nabídla mu úsměv, sladký jako cukřík, rozhodně si tenhle okamžik vychutnávala. A bylo něco uspokojujícím na tom, že ho viděla ztrácet se v temnotě a nejistotě, dokonale jí to vynahradilo, když musela sledovat, jak odchází a zanechává ji samotnou jen se starostmi o jeho zdraví, za celá ta léta. Připomněl jí její obavy, to jak její duši sžíral všudypřítomný strach, nemohla sama sebe zastavit, cítila, že její falešný úsměv mizí. Dokonce musela stisknout jazyk za zuby a zastavit se tak předtím, aby na něj vztekle nevyjela.

„Vrátím se pro tebe,“ řekl jí jednou v noci. „Osvobodím tě, přísahám.“

„Ne. Nechoď pryč.Neopovažuj se mě tady nechat.“ Bohové, tenkrát byla tak slabá a ukňouraná. Ale byla vězněm a on byl jejím jediným světlem.

„Miluji tě, více než cokoliv, srdíčko. Ty to víš. Ale musím to udělat. Pro nás oba.“

Samozřejmě, že od té doby ho neviděla a ani o něm neslyšela. Ne, dokud Titáni neunikli z Tartarusu, z vězení pro nesmrtelné, a nebojovali o kontrolu nad Nebesy s Řeky. Ne, dokud nepřišla na Zem a nezačala ho hledat… jen, aby ho našla, jak si užívá v nočním klubu. Rozhořela se v ní zuřivost, zatemňovala její vidění a vše zbarvila do červena. Hluboký nádech, hluboký výdech. Pomalu rudá barva zmizela.

„Tak jsme tady,“ řekla, když ho nadále pozorovala a snažila se uhodnout, jak se cítí. „Nedostaneš to, co chceš a určitě mě dlouho neudržíš.“

„Neváhej ode mě utéct.“ Založil si ruce na mohutné hrudi, látka jeho košile se pevně napnula přes jeho prsní svaly. „Nebudeš toho litovat.“ 

Opět platí, že věděla, co má na mysli. Pokud uteče, zajistí, aby trpěla. Ale ona řekla: „Hned jak se trochu protáhnu, dám na tvou radu a zdrhnu. Díky za návrh, mimochodem. Nikdy bych si nemyslela, že tě něco takového napadne a ty mě uneseš.“

Zavrčel z frustrace a hněvu, jeho nenucenost byla najednou pryč. „Byl jsem krutý, když jsem tě sem přinesl. Nedlužíš mi žádnou laskavost na oplátku, takže bude lepší, když tu nezůstaneš.“

„Tak to s tebou naprosto souhlasím. Jsi krutý, a já ti nedlužím vůbec nic, takže tu zůstat nemusím."

Znovu zavrčel. Snažila se nesmát. Zatraceně, byl tak zábavný, když ho dráždila.
Zábava? Její úsměv už podruhé zmizel. Měla by nenávidět, že dokázal pouze lhát, ale bavilo ji to. Jeho lstivý jazyk už jednou rozdrtil její křehké srdce.

„To nestačí,“ odsekl. 

„Páni, už prosí o víc.“ Kdysi si myslela, že je zvláštní, jedinečný. Ale on se osvědčil stejně jako ostatní. Její matka, její král, a ostatní, které brala jako přátele. Měli se o ni starat, chránit ji, ale všichni do jednoho jí zradili. Byli zločinci, jistě, ale i zločinci mohli přeci milovat. Pravda? Pravda.Tak proč nemohli milovat mě? Strávila celý svůj život zamčená uvnitř stěn Tartarusu, protože její matka, Rhea, manželka Kronuse, měla poměr se smrtelníkem, těsně předtím než ji uvěznili a nakonec porodila Scarlet uvnitř cely. V cele, kterou sdílela s několika dalšími bohy a bohyněmi.  Scarlet byla vychována mezi nimi, a na první pohled ji měli rádi. Když ovšem trochu povyrostla, v některých se rozhořela žárlivost. V některých chtíč. Zajetí, nenávist a hořkost se jí brzy staly důvěryhodnými společníky.

Až do té doby než přišel Gideon.

Kdysi byl elitní stráží Boha Dia a pokaždé, když sebou přivedl nové vězně, jejich pohledy se setkaly. Čekala, až znovu přijde, aby ho mohla spatřit, byla zoufalá. Zjevně se mu líbila taky, protože začal pravidelně navštěvovat Tartarus. Nepřicházel proto, aby mohl zavřít další kriminálky, ale aby ji mohl vidět a promluvit si s ní.

Nemysli si, že s ním strávíš veškerý volný čas. Akorát by tě obměkčil. A ty nesmíš změknout, ty idiote.

Poté, co získala svou svobodu, měla zůstat na Olympu, který byl nyní přejmenován na Titania, díky Kronusovi, a najít si pěkného boha, se kterým by se mohla usadit. To ale ona né. Musela naposledy vidět Gideona. Poté, co ho uviděla, věděla, že nemůže zůstat v jeho blízkosti. Ale rozhodla se zůstat, musela prostě přesvědčit samu sebe a varovat Lordy, protože slyšela, že sledují každého Nesmrtelného spárovaného s démonem z Pandořiny skříňky, s úmyslem naverbování… nebo zabití.

Bastard, přemýšlela tak znovu o Gideonovi. Tak to bylo lepší. Je to špinavý lhář, chladnokrevný vrah, a ty ho nenávidíš.Stále měl v plánu ji zabít poté, co dostane své odpovědi; věděla, že by to udělal. Vzhledem k tomu, že mu nikdy nepomůže, nemá k ní tedy žádný závazek, který by vůči ní musel splnit.

„Tvoje mlčení je úžasné,“ poznamenal.

„Jsem ráda, že se ti to líbí,“ odpověděla. Nepříjemně se na ni zamračil a ona musela bojovat s dalším úsměvem. „Protože jsem ochotna ti dát mnohem víc.“ Další zavrčení. „Jo, a pro tvůj klid, měl bys vědět, že nebudu utíkat.“ Zatím. Chtěla si popovídat, ale nechtěla uspokojit jeho zvědavost. Příliš dlouho uvažovala, jestli si našel někoho nového. Někoho s kým by zůstal už nastálo. A bylo načase, aby se to dozvěděla. Samozřejmě, kdyby se tak stalo, Scarlet by musela tu děvku zabít. Ne proto, že by jí ještě stále záleželo na Gideonovi, připomněla si, ale proto, že si nezasloužil žádné štěstí.

Nebyla to msta. Opovrhovat svým bývalým bylo její právo. 

„Nebudu ti děkovat, že ses rozhodla zůstat,“ řekl s úlevným povzdechem.

Díky, řekl. „Nejsi tady vítána.“ Seru na tebe, řekla.
Zúžil oči a vypadal jako by chtěl dupat nožkou o zem, jako nespokojené dítě, přejel si jazykem přes zuby. Jedna nula pro Scarlet. „Jak je možné, že jsme se nevzali, když o tom všem všichni moji přátelé vědí?“

Jak se vzali, aniž by o tom někdo věděl? Snadné. „Vzali jsme se v tajnosti, pitomče.“

Tentokrát nereagoval na její výsměch. „Nestyděl jsem se za tebe?“

Oh, za tohle by mu měla vrazit facku. Samozřejmě si myslel, že se za ni styděl, ale spíše to bylo naopak. Byla vězněm, přeci, a on svobodný člověk. Ne, že by si vzpomínal i na nepatrný detail, ale je jasné, že si o sobě pořád hodně myslel. 

Označení Bastard pro něj bylo příliš laskavé.

„Nestyděl ses za mě, ale zabili by tě, kdyby věděli, že se se mnou scházíš,“ procedila skrz zuby.

Přikývl, jako by pochopil, že byla Titán, který byl zavřený v Tartarusu, kvůli Řekům, spíše, než že by ji pokládal za skutečného zločince. Jako kdyby teď pochopil, že tito Řekové, ti kteří ho vytvořili, by ho potrestali tím nejhorším možným způsobem pro „sdružování“ s jedním ze svých zlořečených nepřátel.

„Tak. Kdybychom se nevzali, jak by sis říkala?“

Uh, co?To už zapomněl její zatracený jméno, které mu řekla, když jí poprvé navštívil v žaláři? Od té doby uplynulo pouze pár týdnů. „Jmenuju se Scarlet.“ Ty debile! „Ale to už jsem ti říkala.“ Debile, pitomče, osle. Stiskla pevně ruce do pěstí.

Mávl rukou, jako by nic neřekla. „To jsem už nevěděl.Co nechci vědět je tvé nynější příjmení.“

Nepodařilo se mu ji uklidnit. Pevně přivřela oči, až se zúžily do malých štěrbin. Bylo zřejmé, že to bylo součástí jeho získávání informací, nešlo o intimní zvědavost, šlo o to ji nachytat při lži. Nebyl si jistý, jestli byla Bůh nebo jeden z jeho zaměstnanců. Jako Bůh by neměla žádné příjmení. Jako služebník, by používala jméno podle svého stavu, postavení ve společnosti, jako kdyby nemohla být rozlišovaná podle svého skutečného křestního jména. Stejně tak jako člověk. Gideon se snažil přijít na odpovědi. Ne, že by mu to k něčemu bylo, protože nebyla ani Bůh, ani sluha. Ani člověk, když na to přijde. Ona byla něco mezi nimi všemi.

„Mé příjmení se změní skoro pokaždé, když se podívám na nějaký film, a objevím nového cukrouška,“ řekla tónem sladkým jako cukr, a její úsměv se znovu vrátil.

Teď vystrčil čelisti, rty se mu leskly ve fialovém světle. Byl podrážděný? Jí se nelíbila myšlenka na to, že byl s jinou ženou a jemu vadilo, že se dívá na jiné muže?

„Cukrouška? Jako něco co si nekoupíš v cukrárně?“Jeho tón byl jízlivý, s úmyslem ji co nejvíc zahanbit.

„Sakra, to ne.“ Zřejmě to nezamýšlel, ale cítila to z jeho slov. Byl podrážděný. Dobře. Konečně dosáhla toho, co chtěla.Byla sama se sebou spokojená. Měla dva body v jejich malé hře. „Však víš. Cukroušek. Je to muž, po kterém každá dychtí, chceš ho olízat, chceš si z něj ukousnout své sousto. Teda ne ty, ale já.“ V žádném případě nechtěla, aby si Gideon myslel, že kvůli němu celé roky chřadla. Lhala, protože chtěla, aby byl zoufalý. Nezáleželo na tom, že to nebyla pravda. 

Jeho oči se znovu zúžily, jeho černé řasy se spojily dohromady a zatemněly jasně modré duhovky. „Ty nejsi Lord. Ne tak jako já. Neměla by sis říkat Scarlet Lord.“

„Takže ty si říkáš Gideon Lord?“ Zeptala se. Tohle netušila. „Ne.“

Takže ano. „No, dobře, ale já se nikdy nebudu říkat Scarlet Lord.“ Nechtěla se s ním znovu dát touhlecestou. Nechtěla hlásat do tohoto světa a Nebes, že patřila k němu.Kdyby chtěla něco sdílet s tímto mužem, byla by to špička její dýky. Vražená do jeho černého hnijícího srdce.

Vycenil perleťově bílé zuby v hrůzostrašném zamračení. „Nebudu tě varovat, abys postupovala opatrně. Nejsem nebezpečný, když jsem podrážděný.“

„Hej, trhni si, jestli je tohle to, co jsi chtěl slyšet. Ale… počkej… jdi do prdele.“

Z nějakého důvodu, jeho hněv a vyčerpaný pohled nahradil úsměv. „Nemáš vůbec silného ducha. Nevidím žádný důvod, proč jsem si tě vybral.“

Nedělej to. Nesmíš vyměknout.

„Nechci vědět, jak ses přejmenovala.“ Narovnal se v rámu dveří, zkřížil paže přes svou mohutnou hruď. „Prosím tě, neříkej mi to. Prosím.“ Řekl to nedbale s nádechem pobavení, přesto ale zachytila ostrý záblesk v jeho očích, jako by chtěl vzdálenost mezi nimi zkrátit, a pokud to bude nutné, odpovědi z ní vytřást. 

Pokud by se jí dotkl, pokud by cítila dotek jeho silných prstů, kdyby jí sevřel v náručí… Ne, ne, ne. To nemohla dovolit.

Pokrčila rameny, jako kdyby jí na tom nezáleželo. „No, právě teď si říkám Scarlet Pattison, už několik týdnů. Viděl jsi už Roberta Pattisona? Nejteplejší. Muž. Vůbec. A jo, je mi jedno, jestli to ze mě dělá pumu, která se zajímá o mladší koloušky. Zpívá jako anděl. Bohové, já tak miluju, když pro mě muž zpívá. Ty jsi to nikdy nedělal, protože zpíváš hrozně.“ Otřásla se odporem. „Přísahám, zní to, jako když démon škrábe drápy o kámen.“

Zaťal prsty do svého bicepsu tak divoce, až se pod nimi začaly tvořit modřiny. „A teď už mi konečně neřekni, kdo jsi byla předtím.“

Tentokrát jí nepoprosil. Výborně. Konečně se k němu dostala. Ale jak daleko ho mohla tlačit? Jak dlouho mu bude trvat, než jeho hrdost povolí a on po ní skočí? Vytřese to z ní? Bude po ní chtít odpovědi nebo omluvu?

Kdysi znala odpověď na tyto otázky. Nikdy by se jí nedotknul naštvaný. Ale už to nebyl stejný muž, do kterého se zamilovala. Muž, který jí jako první ukázal laskavost. Už nebyl. Ona i všichni ostatní vězni slyšeli příběhy o Lordech z Podsvětí a jejich běsnění. Slyšeli o mrtvých, které zabili, o městech, která zničili.Kromě toho věděla, co démon udělal s její myslí poté, co byli spárováni. Tma, hrůza, absolutní ztráta kontroly. Byla naprosto ztracena. A to trvalo po celá staletí, jak jí řekli. V paměti měla mezery, ale zdálo se jí, jako by to bylo jen několik dnů. Pořád si to myslela. Už nebyla ta samá osoba, jako předtím.

„Chvíli jsem zbožňovala Pitta,“ řekla. „Pak Goslinga. Pak Jackmana. Pak Reynoldse. Vždycky jsem se chtěla vrátit k Reynoldsnovi. Je můj oblíbený. Ty blond vlasy, ty svaly…“ Otřásla se. „Tak, kdo další? Ach ano. Byla jsem Baneová, Pineová, Efronová a samozřejmě Scarlett DiCaprio. DiCaprio je další oblíbenec. A další blonďák, když na to přijde. Možná, že mám slabost pro blondýnky.“ 

Doufala, že ho tím naštve. Gideon měl pod vší tou modrou barvou, černé vlasy.

„Jo, nejsem na holky,“ pokračovala, „ale Jessica Biel by mohla změnit můj názor. Viděl jsi ty její rty? Takže ano, dokonce jsem byla i chvíli Scarlet Biel.“

Gideonovi znovu tikl sval v čelisti. Hněv se vrátil v plné síle a pálil poslední zbytky pobavení. „Takže nemáš ráda hodně cukroví,“ poznamenal.

Zdá se, že ho mohla tlačit docela daleko. Jak to, že si myslela, že byl předtím naštvaný? Ten potlačovaný vztek, který slyšela z jeho hlasu… byl stejně hluboký jako nejsladší vzrušení.

Ten zvuk dobře znala, ale nenapadlo jí, že by ho ještě někdy znovu mohla uslyšet.

Nepřestaň se usmívat. „Co na to můžu říct? Líbí se mi rozmanitost. Možná to jednoho dne bude dokonce mým posláním, sbalit každého z nich.“

Zavrčel. Jo, vztek. Narovnal se a udělal krok vpřed, zastavil se a ustoupil zpět do dveří. „Neskončili jsme s tímto tématem, pro tuto chvíli,“ vyštěkl. Otočil se, jako by chtěl odejít.

„Počkej.“Nebyla připravena ukončit jejich rozhovor. Ještě ne. „A co ty?“ Zeptala se a přesunula se ke kraji postele. Opatrně. „Je nějakápřítelkyně, o které bych měla vědět? Nebo ještě lépe, máš jinou manželku? Pokud ano, měli by tě zavřít za polygamii.“ Napořád uvězněn. V žádném případě nebyla zoufalá. Prostě to potřebovala vědět.

Pomalu se otočil zpátky. „Ano,“ řekl skrz zaťaté zuby. Znamenalo to, že žádnou neměl. „Mám přítelkyni, avzal jsem si někoho jiného.“

Scarlet si úlevně povzdechla, ani si neuvědomovala, že zadržela dech. Gideon byl sám. Byl mužskou děvkou, která využila každý dostupný zadek, ale pořád nebyl zadaný. Začala se třást. Ne úlevou, to si byla jistá, ale zklamáním, že nebyl nikdo, koho by mohla zabít za to, že ho miloval.

Takže… skončili tady.

Teď, když to věděla, chtěla se ho zbavit. Hodila nohy přes okraj matrace a vstala. Bez toho, aby ho srazila na zem. Byla pitomá. „Budu ve sprše a ty mi dones jídlo. A neopovažuj se mi odporovat, nebo přísahám při Bozích, že přivedu k životu tvoje sny s odpornými pavouky.“ Alespoň si myslela, že by to udělala.

Z nějakého důvodu se Noční můře nelíbilo, že by ho mohla mučit. Musela žebrat a prosit démona, aby tak předtím učinil a to hloupé zvíře protestovalo a fňukalo po celý čas, kdy ho mučila. A to se nikdy předtím nestalo. Její démon zbožňoval příležitostné mučení.

Proč ho Noční můra měla ráda? Zrovna jeho ze všech lidí. Její démon o něm přeci ani nic nevěděl, když jí posedl, Gideon ji opustil dřív než se tak stalo. Ale její démon vydržel její neustálé stížnosti na něj, a slíbil jí, že Gideona zabije, pokud si Scarlet přestane stěžovat.

„Tak co?“ Zeptala se. „Proč tam ještě tak stojíš? Pohni se.“

Gideonovi rty sebou znovu roztomile škubly. Snažil se neusmívat? Zvláštní chlap. Kdokoliv jiný by podrážděně oddupal pryč. Nebo by vyhrožoval, že ji bodne za její rozkazovačný tón.

„Cokoliv po čem toužíš, má drahá.“

Což znamenalo, že si měla trhnout. To si myslela. Vždycky byl tvrdohlavý a nikdy dobře nepřijímal rozkazy, a to bylo něco, co se jí kdysi na něm líbilo. A pořád se jí to líbilo. Nemohla dovolit, aby byl spokojený.

Spokojenost patřila jen jí.

Což znamenalo, že nastal čas, aby mu znova zatopila. 

Když procházela do koupelny, dostatečně z jeho dosahu, řekla přes rameno: „Ach, a, Gide. Celou dobu jsem ti lhala. Nikdy jsme se nevzali.“

Sakra, sakra, sakra! Gideon stále nemohl rozpoznat, kdy Scarlet lhala, a toho opravdu začínalo obtěžovat. Z nějakého důvodu, každé slovo z jejích krásných rtů lahodilo jeho sluchu, a zapříčinilo mrtvici, která se šířila po celém těle. Jak?

Fakt: kvůli pravdě jeho démon šílel. Fakt: lež obvykle u démona vyvolala předení. Se Scarlet Pattinson – měl chuť udělat díru ve stěně hotelového pokoje, stejně tak jako ji Strider udělal v Pevnosti, když jeho vztek dosáhl okraje – jemu stačil pouze její svůdný chraplavý hlas a najednou se ztrácel v rozkoši a nestaral se o pravdu nebo lež. Musel to nějak zastavit. V opačném případě by nikdy nedostal své odpovědi.

Nech ji jít,požadovala Lež.

Dojdi si pro ni? Tak to těžko. Moje koule se mi líbí tam, kde jsou, díky. Ona byla ten typ ženy, která by ho praštila, kdyby se ji pokusil políbit, zvedla koleno vzhůru a zarazila vám varlata až do krku. A to samé by udělala, kdyby ji pozoroval nahou, zatímco by byla ve sprše.

Nahá… křivky… nazdárek erekce.

Dveře koupelny se zaklaply, zablokovaly mu tak výhled na ni a držely ji z jeho pohledu. Špatné, ale zároveň dobré. Byla jen v podprsence a kalhotkách. V černé barvě. S krajkou. Podprsenka měla zapínání v přední části a doslova prosila, aby ji rozepl. Erekce mu zapulsovala. Možná by to stálo za to, pomyslel si a vykročil dopředu. 

Ústa mu zvlhla, pohltil ho plamen, roztančil se po jeho těle, rozhřál jeho krev. Dokázal se zarazit předtím, než by vtrhl do koupelny. Projev trochu zdrženlivost, proboha. Jenže, byla překrásná, krucinál. Byla jako obživlý obraz, bledá pokožka, růžová líčka, a hedvábné černé vlasy. Nebezpečně svůdné křivky a svaly, něco co obvykle nešlo moc dohromady. U ní ale ano. A vypadala úžasně.

Byla ohromující. A to platilo i o jejím tetování. Kolem pasu měla vytetována slova: SMRT JE JEN ZAČÁTEK, a okolo byly květiny. Spousty a spousty květin. Květiny všech barev, tvarů a typů, chtěl sledovat každou z nichjazykem. Pod květy, na stehnech bylo motýlí tetování v barvě duhy, třpytivé a jasné, jakoby mířilo schovat se do těch květin. Ohromující.
Ovšem to nebylo jediné, co přitáhlo jeho pozornost. SMRT JE JEN ZAČÁTEK. Tato slova a květiny měl také vytetované okolo pasu. Proč udělal něco tak holčičího? Přesně to jeho přátelé chtěli vědět poté, co to udělal, třásli se smíchy a bavili se tak na jeho účet. Řekl jim, že jim nic nemusí vysvětlovat.

Pravdou bylo, že to udělal, protože ta slova a květiny viděl ve své mysli znova a znova. Trápily ho a on věděl, že to něco znamená, ale netušil co přesně. Což znamenalo, že ať byli manželé nebo ne, strávili společně hodně času.

Proč si nepamatuju, jak jsem ji šukal?

Já vím,odpověděla Lež, jako kdyby se jí na to snad ptal.

Drž hubu. Líbíš se mi víc, když jsi zticha.

Zvuk tekoucí vody, bubnující do porcelánu, se náhle rozlehl přes hotelový pokoj. Scarlet byla pravděpodobně nahá, pomyslel si. Pravděpodobně byla mokrá od vody, klouzala po jejím svůdném těle. Zasténal, přejel si rukou po tváři a doufal, že tak setře zlobivé myšlenky poletující mu v hlavě. Nepomohlo to. Udělal další krok, natáhl se po klice. Sbohem varlata. Měli jsme dobrý život. Stejně jako předtím se zastavil. Zavrčel, ucouvl a zůstal na jednom místě. Ne, ne a ne.

Alespoň se nemusel starat o její útěk. Nebyla by stejně úspěšná. Zatímco spala, umístil drobné senzory na všechny dveře i okna a propojil je se svým telefonem. V okamžiku, kdy se pokusí odejít, dozví se to. A ona to udělá. Již brzy. Nebude si schopna pomoci. Boje a konflikty byly jasně součástí jejího charakteru.

A to ho rozčilovalo.

Jak měl zvládnout ženu, která si měnila příjmení podle toho, kdo byl zrovna nejžhavější. Bylo v pořádku, když zatoužila po jiné ženě. Dokonce sexy. Bylo to něco, co bylo třeba podporovat. Ale muži? Ne. Ne, když byla šance, že byl v chomoutu, museli toho mezi sebou ještě spoustu vyřešit.

Ještě pořád. Věděl, jak ji chtěl zvládnout. Kůži na kůži. Každá jeho část toužila vstoupit do té sprchy, lízat ji po celém těle a ochutnávat ji. Poté, ach ano, ponořil by se hluboko do ní, cítil by, jak mu boří prsty do vlasů a škrábe záda. Cítil by její nohy omotané okolo něj, jak ho pevně svírá. Slyšel by, jak lapá po dechu, křičí jeho jméno a prosí o víc.

Jeho nejmilovanější přívěsek sebou v touze trhl, dvojčata pod ním prosila, ale on byl bezcitný k jejich prosbám.

To se nestane, chlape. Ještě ne, přinejmenším. Odolávala mu intenzivněji, než čekal. Ne že by se tak moc tvrdě snažil. Tvrdě. Ha. Ale možná, že to byla dobrá věc. Jak mu Strider připomněl, Lovci byli stále v Budapešti a lačnili po krvi. Teď, když mohli zabít Lordy a spárovat jejich démony s lidmi podle jejich výběru – Lordi byli blízko vítězství – byli Lovci odhodlanější a brutálnější než kdy jindy. Pokud by Gideon svedl Scarlet, polevil by v ostraze.

Mohl by ji vzít do jiného města, usoudil, a tam by ji svedl. To by bylo bezpečnější. Ale ne. Nemohl opustit své přátele. Potřebovali ho víc než kdy jindy. Maddox byl zaneprázdněn, staral se o svou těhotnou ženu, Lucienova přítelkyně plánovala svatbu, Sabinova manželka byla na návštěvě u své sestry v nebi, takže válečník byl podrážděný, a Reyesova žena musela řešit samé sračky. Jako Vševědoucí oko mohla nahlédnout do Nebe i Pekla, a to, co viděla, bylo často mnohem horší, než cokoliv co mohla Scarlet vytvořit ve světe snů. Nemluvě o tom, že se Aeron, donedávna strážce Vzteku, stále zotavoval ze své smrti. Poprvé za celá staletí jeho mysl byla jen jeho vlastní, jeho démon už nebyl jeho součástí. Jak se dalo očekávat, stále se snažil té změně přizpůsobit.Gideon mu nijak nezáviděl, někteří z válečníku ano. Jemu se vlastně líbila jeho temnější polovina. Společně byli silnější. Společně byli silnější, chytřejší, a nikdo jiný než Scarlet mu nedokázala lhát. Ok, dobře. Několik jiných osob mohlo, ale jen tehdy, když nechal své emoce, aby ho ovládli. Což nebylo moc často.

Ale když už mluvíme o tom, že nemohl rozpoznat pravdu od lži…Celou dobu jsem ti lhala. Nikdy jsme se nevzali, řekla Scarlet.

K čertu s ní i s její svůdnou lstí. Byli nebo nebyli manželé? Měl ty záblesky, ve kterých si na ni vzpomínal, vypadalo to jako by se s ní miloval. Jako kdyby si vychutnával každou píď z ní a udělal všechno, co právě teď chtěl dělat. Ale mohlo by to být klidně jen nutkání, pouhá fantazie spíše než realita.

Gideon si povzdechl a vykročil k posteli, kde ležela Scarlet. Zvedl ruku a přitisklsi stále teplý polštář na tvář, cítil vůni půlnočních orchidejí. Zažil tohle sladké teplo kůži na kůži? Věděl, že tak voní?

Zamračil se, odhodil polštář, jako starou zdechlinu. Vypadni odsud, než zapomeneš na dobré způsoby a vletíš jako bouře do té koupelny.

Jeho démonovi se líbila myšlenka útoku. Nevstupuj do koupelny. Nevstupuj do koupelny právě teď!

Vážně. Sklapni. I přesto, že Gideon nepřímo Scarlet odmítl, věděl, že potřebuje jídlo, odešel a zamkl pokoj, sjel výtahem dolů, napsal, jaké jídlo si přál a předal recepční seznam.

Lež přecházela vztekle v jeho hlavě po celou dobu, nenáviděl, že byl tak daleko od Scarlet. Což bylo zcela absurdní.

Recepční se usmála a začala psát. „Dejte nám hodinu, pane Lorde.“ Téměř ji opravil a řekl Pattinson. Chtěl všechno, co by mu mohlo pomoci dostat se blíže ke Scarlet. Místo toho přikývl a vrátil se do místnosti. Scarlet měla hlad. Proto jí musel nakrmit. Manželka nebo ne. Stále měl na ni otázky, na které musela odpovědět.

Poté bude pokračovat jako barbar nebo jako svůdce, to záleží na ní.  

14 komentářů: