pondělí 19. září 2016

Nejtemnější lži - Kapitola 1



O několik hodin dříve...

Párty může začít, pomyslel si Gideon s bezkonkurenčním odhodláním, když dupal přes renovované chodby Budapešťské Pevnosti. 

Démon Lží mu hučel v hlavě, srdečně souhlasil. Oběma se líbila Scarlet, jejich údajná manželka, ale každému z jiných důvodů. Gideonovi se líbil její vzhled a ostrý jazyk. Lži se líbilo… Gideon si nebyl úplně jistý. Věděl jen, že šelma uvnitř jeho hlavy spokojeně předla pokaždé, když otevřela svoje můžu-si-dělat-co-chci ústa. Jeho reakce byly vyhrazeny pro patologické lháře. Až na to, že jeho démon vlastně nemohl říct, jestli lže nebo ne. Což znamenalo, že pod tou vší náklonností, kterou démon Scarlet projevoval, byl frustrovaný, citlivý na každé slovo, které Gideon vypustil z úst. A to udělalo Gideonův život těžký jako Peklo. Nemohl dokonce nazývat své přátele svými vlastními přezdívkami, už ne. Byla či nebyla špinavý podivínský lhář? A jo, on si byl dobře vědom té ironie. On, muž, který nemohl pronést jedinou pravdu, si stěžoval na někoho, kdo nejspíš neustále lhal a krmil ho nesmysly. Byli nebo nebyli manželé? Kdyby ano, věděl by to, že? Musel se to dozvědět, než se z toho zblázní, musel se zamýšlet nad tím, co kdy udělal nebo řekl. Jeho žádost, aby prostě vyložila fakta černé a bílé, byla zcela ignorována. A tak nakonec přijal opatření. Doufal, že když ji zachrání z jeho vlastní kobky, způsobí to, že mu bude věřit. Doufal, že když mu bude věřit, otevře svou zatracenou pusu a bude poslušně odpovídat na jeho otázky. 

Jejda. Jeho frustrace se opět ukázala.


„To nemůžeš udělat, Gide,“ řekl Strider, strážce Porážky, když se s ním snažil udržet krok. 

Srát na to. Musel to pro sebe udělat. 

Strider nemohl prohrát výzvu, jakoukoliv výzvu, aniž by netrpěl tak jako Gideon trpěl, když mluvil pravdu. Včetně hraní na X-boxu, a že byl vážně vytočený z Gideonova „bojového módu“, protože ho Gideon napadal a snažil se ho rozptýlit, když trénoval své pomalu rostoucí prsty. 

Tak jako tak. Vždy, bez otázek si se Striderem hlídali záda (videohry se nepočítají). Takže by neměl být překvapen, že se jeho přítel rozhodl, že ho zachrání před ním samým. Neznamenalo to, že si lehne na záda a bude hrát mrtvého a nechá ho si dělat, co chce. 

„Je to nebezpečné,“ dodal Strider. „Je chodící nůž do srdce, kámo.“ 

Ano, to ona byla. Napadala sny druhých, vypouštěla jim do hlavy ty nejhorší představy a obavy a přinášela z toho vyplývající teror. Sakra, před několika týdny to zažil na vlastní kůži. S pavouky. Otřásl se, když si vzpomněl na ten hrozný okamžik, bylo mu špatně od žaludku, když si představil ty malé chlupaté parchanty, jak po něm lezli. Choval se jako kočička. Připadal si slabý. Ustál bezpočet střetů bez mrknutí oka, dokázal se ovládat. Tak co bylo několik pavouků? Znovu se otřásl. Byli odporní. Věděl, co si myslí pokaždé, když jejich oči jako korálky přistály na něm: chutný. Ale proč Scarlet nenapadla sny někoho jiného? Uvažoval o tom stejně jako o jejich „manželství.“ Proč se nepokusila ublížit ostatním ženám? Protože přesně tím hrozila. A dokázala by je všechny zničit. 


„Sakra. Přestaň mě ignorovat,“ zavrčel Strider, prorazil díru pěstí do kamenných zdí sekundu poté, co prošel přes dveře. „Víš, mému démonu se to nelíbí.“ 

Prach a nečistoty se vznesly do vzduchu, rána se hlasitě ozývala prostorem. Pěkně nahlas. Brzy budou ostatní válečníci v pozoru a pokusí se zjistit, co se přesně děje. Nebo možná taky ne. Jako temperamentní členové této domácnosti byli (zakašlání-příliš mnoho testosteronu-zakašlání) a museli být zvyklí na neočekávané a násilné zvuky.

„Dívej se. Nelituj toho.“ Gideon se podíval na svého kamaráda, viděl modré oči a zdánlivě nevinné rysy, které byly nějakým způsobem ideální pro dokonalého chlapa. Více než jedna žena jej nazvala „krásným kouskem“. Tytéž ženy se obvykle vyhnuly pohledu na Gideona, jako kdyby i jen sebemenší toulavý pohled přes jeho tetování a piercing pošpinilo jejich duše. Podle všeho co věděl, měly pravdu. „Ale máš pravdu. Nemůžu to udělat.“

Což znamenalo, že Strider neměl pravdu a ano, zatraceně Gideon to mohl udělat. Takže, srát na to!

Každý, kdo žil v této Pevnosti a krucinál bylo tu až moc lidí, jejich počet zdánlivě rostl každý den, byl zvyklý na Gideonův způsob domluvy a věděl, že to co řekl tak nemyslel, myslel tím pravý opak. 
„Dobře,“ řekl Strider pevně. „Můžeš. Ale neuděláš. Vzhledem k tomu, že víš, že jakmile ji odtud odneseš, budu mít obavy a zešedivím z toho. A moje vlasy se mi líbí tak jak jsou.“ 

„Stridey, chlape. Chceš mě zbít? Chceš mě klepnout přes prsty, než se pokusím otevřít její celu?“ 

„Sráči,“ zamumlal Strider, ale jeho hněv jasně ustoupil.

Gideon se zasmál. „Sladký koláčku.“

Striderovi rty sebou škubly do úsměvu. „Víš, že nesnáším, když se dostaneš do potíží.“


Ale jemu se to líbilo. O tom nebylo pochyb. 

Společně zahnuli za roh a vstoupili do jedné ze společenských místností. Místnost byla prázdná. Bylo před polednem a tak jako vždycky byla většina válečníků v posteli se svými ženami. Pokud ovšem netrénovali, samozřejmě. 

Ze zvyku se rozhlédl se po okolí. V této konkrétním místnosti, byly portréty nahých mužů pověšených na stěnách, dáreček od bohyně Anarchie, její pokroucený smysl pro humor soupeřil s jeho vlastním. V rohu byly červené kožené židle(Reyes, strážce Bolesti se někdy musel pořezat a utišit tak svého démona, takže červená přišla vhod), zářící regály plné knih (Paris, strážce Promiskuity, zbožňoval romány), a podivné stříbrné lampy, které se kroutily nad křesly: neměl ponětí, proč ty tu byly. Čerstvé květiny ve vázách sladce voněly. Opět platilo, že neměl ponětí, proč tu byly. Dobře. Byl to jeho nápad. Ty sračky dobře voněly. Gideon se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, bylo to tak lahodné. Když skončil s vdechování vůně, naplnil ho pocit viny. Bylo smutné, že to tak bylo po celou dobu, vlastně v poslední době. Zatímco on si žil v luxusu, jeho rádoby žena hnila o několik pater níž v žaláři. Předtím strávila tisíce let v Tartaru, takže mu připadalo dvojnásobně kruté ji tak držet. Opravdu, jaký člověk by dopustil takovou věc? Pouze kretén, a on byl rozhodně jejich král. Koneckonců, chystal se vrátit Scarlet do její cely, až mu zodpoví všechny otázky. Napořád. I kdyby byla-nebo právě protože je-jeho žena.


Ano. Byl špatný, špatný člověk.

Byla prostě příliš nebezpečná, aby byla trvale na svobodě, její schopnosti napadat sny druhých byly příliš destruktivní. Protože kdybys zemřel v jedné ze Scarletiných nočních můr, zemřel bys doopravdy. A to bylo vše. Konec. A kdyby se někdy rozhodla pomáhat Lovcům, což by se mohlo klidně stát, nikdy by nemohl znovu klidně spát. A oni si potřebovali odpočinout do krásy, jinak se z nich stali vrčící šelmy.
Názorný příklad: Gideon. Nespal už týdny.

Zpomalit, poučil ho jeho démon. Pohybuješ se příliš rychle.

Obvykle byla Lež pouze přítomná v zadní části jeho mysli. Byla tam, ale mlčela. Pouze tehdy, když ho démon potřeboval, ozval se. Ale i pak, musel démon říkat opak toho, co chtěl. A teď po něm chtěl, aby si Gideon pospíšil a dostal se rychleji ke Scarlet.


Dej mi křídla a je to hotovo, odpověděl mu suše Gideon, ale sakra, stejně zrychlil. Poslechl ho. Tak jako vždycky. Nikdy nelhal sám sobě nebo svému démonovi během těchto soukromých chvílí. Možná proto, že musel divoce bojovat, bez milosti, pro tyto momenty. Při posednutí démonem byl ztracen a byl uvržen do tmy a chaosu, byl otrokem podstaty svého nového společníka a jeho chutí. Mučil lidi jen proto, aby je slyšel křičet. Spálil domy na popel i s rodinami uvnitř. Zabíjel bez rozdílu a posmíval se přitom svým obětem. Trvalo to pár set let, než si Gideon vydrápal cestu ke světlu. Teď byl pod kontrolou a dokonce se mu podařilo zkrotit svou šelmu. Z větší části.

Strider si povzdechl, aby získal jeho pozornost. „Gideone, člověče, poslouchej mě. Řekl jsem to jednou, ale řeknu to znovu. Nemůžeš vzít tu ženskou mimo tyto stěny. Pokusí se ti utéct, ty víš, že ano. Jak víš, Lovci jsou ve městě a mohli by ji chytit. Mohli by ji přemluvit, aby se k nim přidala. Mohli by ji využít proti nám. Nebo pokud je odmítne, mohli by jí ublížit, tak jako tobě.“ 

Za prvé, Strider mluvil, jako kdyby Gideon nemohl držet tu lstivou svůdnici po dobu několika dní. A mohl. Věděl, jak někomu nakopat zadek a pořádně si zanadávat. Za druhé, Strider mluvil, jako kdyby Gideon nebyl schopen ji najít, kdyby ji skutečně ztratil. A za třetí, Strider měl pravděpodobně pravdu, ale v Gideonovi se vzedmul náhle hněv. Možná nebyl tak úspěšný jako Strider, ale sakra měl přeci nějaké zkušenosti s ženami. Scarlet byla bojovnice. Nesmrtelná. Ona sama by mohla být obklopená temnotou. Tmou tak silnou, že jí nemohl proniknout lidský zrak, pouze nesmrtelný jí mohl pomoci. Pokud jiztratí, bude to velká hanba, protože on byl vytrénovaný. 

Ne že bych ji už ztratil, znovu si řekl, a ne že by ji chtěl nechat odejít. Chystal se ji svést. Chtěl, aby po něm prahla a zoufale se snažila s ním zůstat. Což by nemělo být příliš obtížné. Přeci se jí líbil natolik, aby si ho vzala, že jo? Možná. Zatraceně! 

„Vím, co si myslíš,“ řekl Strider po dalším povzdechu. „Jestli unikne, tak co? Najdeš ji?“ 

„Špatně.“ Myslel si, že tomu tak je, ale nebyl si sám sebou jistý. Takže co jsi zač? Jsi snad ufňukaná holka?


„No, co se s ní stane, zatímco ty jí budeš hledat? Během dne potřebuje ochranu, a co s ní stane, zatímco ty jí budeš hledat? Kdo ji ochrání?“ 

Do hajzlu. Dobrý postřeh. Scarlet nemohla fungovat přes den. Protože ji její démon nutil spát. Spánek ji zasáhl tak hluboce, že ji nic nedokázalo vzbudit až do západu slunce. Když se to stalo poprvé, myslel si, že má mozkové aneurysma a snažil se ji probudit, ale ať s ní třásl, jak chtěl, neuspěl. Byl v šoku, když se o několik hodin později její oči otevřely a ona se normálně posadila, jako by si jen na deset minut zdřímla. Což vyvolalo další otázky. Proč její démon potřeboval spát během dne, když lidé kolem ní byli vzhůru? Copak to nebylo v rozporu s účelem vytvoření nočních můr? A co se stalo, když cestovala a časové pásmo se změnilo?


„Máme štěstí, že jsme ji našli,“ pokračoval Strider. „Kdybychom neměli Aeronova anděla na naší straně, zemřeli bychom, když jsme se ji pokusili chytit. Vystavit ji nebezpečí, bez ohledu na důvod, je hloupé a sobecké a nebezpečné.“  
„Předtím jsi to neříkal.“ Říkal to znovu a znovu. „Kromě toho, Olivie už není v našem týmu.“ To znamená, že byla. „Nemůže nám pomoci, bude-li to potřeba.“ To znamená, že mohla. „Teď tě nenávidím, člověče, ale musíš mluvit.“ Miluju tě, ale drž hubu! Vážně.

Strider znovu frustrovaně zavrčel, když běžel ze schodů dolů do vězení. Procházeli přes rozpadající se stěny potřísněné krví. Vzduch byl zatuchlý, poskvrněný od potu, moči a krve. Nic z toho nepatřilo Scarlet, díky Bohům. Nemohl dovolit, aby s ním manipulovala díky vině, kterou cítil. Naštěstí, nebo naneštěstí, záleží na tom, koho se ptáte, nebyla jediná pod zámkem. Drželi v zajetí několik Lovců, které čekal výslech a mučení. 

„Co když ti lhala?“ Zeptal se jeho kamarád. Ten chlap nevěděl, kdy přestat, a ano, Gideon věděl, že  Strider nemůže přestat. Což byl důvod, proč prostě svého přítele nepraštil do obličeje. „Co když to není opravdu tvoje žena?“

Gideon si odfrkl. „Zapomněl jsem ti to říct. Probírat pravdu a lež je pro mě těžké.“ Pokud přijde na ni, ale nechtěl na to teď myslet. 

„Jo, ale také jsi mi řekl, že nevíš, co s ní máš dělat.“

Jeden z nich měl vážně dokonalou paměť. Vynikající. „Neexistuje způsob, jak dokázat, že je moje žena.“ Jeho šance byla sice nepatrná, ale pořád existovala. „Nemůžu to udělat.“ 

Když Scarlet poprvé napadla jeho sny a požádala ho, aby ji navštívil v kobce, byl bezmocný a udělal to. Některé jeho části jí vnímaly na vyšší úrovni, stále tomu nerozuměl. Tvrdila mu, že se spolu líbali, milovali a nakonec se vzali, jedna jeho část tomu věřila.


I přesto, že neměl žádné vzpomínky na to, jak ji šukal. 

Proč si ji nepamatuju? Uvažovalsnad už po tisící.

Měl několik teorií. První: bohové mu vymazali paměť. Ale s tím přicházela otázka, proč by to dělali. Proč by nechtěli, aby si pamatoval svou vlastní ženu? Proč nevymazali paměť i Scarlet? 

Druhá teorie: sám potlačil své vzpomínky. Ale na druhou stranu, proč by tak učinil? A jak by se mu to povedlo? V hlavě měl dalších milion věcí, na které by chtěl raději zapomenout. 

Třetí: když se spojil se svým démonem, vymazal mu paměť. Ale i kdyby to byla pravda, proč si vzpomněl na svůj život v Nebi? Když byl služebníkem Dia, měl za úkol střežit bývalého krále Bohů každý den. 

On a Strider se zastavili v první místnosti, kde pobývala Scarlet v posledních několika týdnech. Spala na svém lůžku, přesně jak předpokládal. A stejně jako pokaždé, když jividěl, musel se nadechnout. Byla tak půvabná. Ale…  


Byla jeho? Chtěl, aby byla?

Ne, samozřejmě že ne. To by zkomplikovalo úplně všechno. Ne že by na tom záleželo. Nemohlo. Jeho přátelé byli na prvním místě. Tak to bylo a tak to i bude. Alespoň že byla čistá: ujistil se, že má dostatek vody k pití a mohla se vykoupat. A byla dobře živená: zajistil jí jídlo, třikrát za noc. Udělal by to pro ni znovu, až ji přivede zpět. To by jí mělo stačit.


Nespěchej, vykřikla Lež, prakticky skákala z jednoho rohu jeho lebky na druhý. Nespěchej!
Trhni si, kámo. Já to zvládnu. Ale nemohl se přinutit k dalšímu pohybu. Čekal na tento okamžik celou věčnost, jak se zdálo, a chtěl se v něm vyhřívat.

Vyhřívat se? Opravdu se z něj stávala holka. 

Podívej se pryč, než dostaneš erekci, řekl si v duchu. Dobře, teď to bylo více mužné. Úmyslně přesunul svůj pohled. Stěny kolem ní byly složeny z tvrdého, neproniknutelného kamene. Z tohoto důvodu nemohla vidět Lovce v ostatní celách. Ve skutečnosti byl Gideon rád. Nechtěl, aby ji Lovci viděli. 

Tak jo. Chtěl ji. Alespoň prozatím.

Když už mluvíme o Lovcích, spatřil válečníky, jak se stahují do stínů a snaží se utišit. Báli se i dýchat, aby nebyli vybráni. Tak to bylo dobře. Líbilo se mu, že se jich jejich nepřátelé obávali. 

A měli k tomu všechny důvody.

Tito muži uvěznili a znásilnili nevinné nesmrtelné ženy v naději, že vytvoří míšence dětí, kteří je budou nenávidět a bojovat proti Gideonovi a jeho přátelům. Děti pomáhaly Lovcům hledat Pandořinu skříňku, aby ji našli dříve, než se to podaří Lordům, a to vše v naději, že budou moci použít artefakt a oddělit jednotlivého démona od svého hostitele. Bojovník by to ovšem nepřežil, protože byl vázán ke svému nepostradatelnému zvířeti. I to bylo součástí jejich trestu, když tak hloupě otevřeli skříňku. 

Gideon vytáhl klíč od Scarletiny cely, jeho nové prsty byly ztuhlé a nešikovné z nepoužívání, a natáhl ruku.

„Počkej.“ Strider mu umístil tvrdě ruku na rameno a snažil se ho držet na místě. Gideon se ho mohl lehko zbavit, ale nechal svého přítele vyhrát jejich přetahovanou. „Můžeš s ní mluvit tady. Získej své odpovědi zde.“ 

Ale měli publikum, což znamenalo, že se nemohla dostatečně uvolnit. A když by se nemohla uvolnit, nedovolila by mu, aby se jí dotkl. Byl zvrhlý, když se jí chtěl dotknout. Kromě toho, jak jinak by z ní mohl dostat informace, aniž by ji svedl? Jakšpatné by to bylo? 

„Nepřestávej, chlape. Už nesčetněkrát jsem ti řekl, že nemám v plánu ji přivést zpět, dokud nezjistím to, co nechci vědět. Dobře?“


„Jestli ji dokážeš přivést zpět. Tento malý problém jsme už řešili. Vzpomínáš?“


Bylo trochu těžké na to zapomenout. Bohužel. „Nebudu dávat pozor. Nemáš mé slovo. Ale nepotřebuji to udělat. Není to pro mě vůbec důležité.“


Strider ho pevně stiskl. „Teď není vhodná doba, abys od nás odešel. Máme tři artefakty, a Galen je naštvaný jako samo Peklo. Bude se nám chtít pomstít za to, že jsme mu to vzali.“

Galen byl vůdcem Lovců, stejně tak jako posedlý bojovník. Vypadal andělsky a byl spárován s démonem Naděje, takže si všichni jeho lidští následovníci mysleli, že je skutečný anděl. Kvůli němu obvinili Lordy, že jsou zodpovědní za veškeré zlo na světě. Lovci věřili, že pod jeho vedením zbaví svět zla a bojovali proto až do posledního dechu.


Aeronovažena, Olivia, byla andělem a ukradla třetí artefakt od toho zkaženého bastarda. Plášť neviditelnosti. Byli ovšem potřebné čtyři artefakty, aby je dovedly k Pandořině skříňce – Vševidoucí oko (máme), Klec nátlaku (máme), Plášť neviditelnosti (jak už řekli, měli ho), Žezlo rovnováhy (brzy ho získají) – Galen byl zoufalý, aby získal zpět Plášť, stejně tak jako všechny zbývající artefakty. 
Což znamenalo, že jejich válka byla opravdu důležitá.


Ačkoliv na tom nezáleželo. Nic nemohlo Gideona odradit od jeho současného plánu. Hlavně proto, že část jeho samého měla pocit, že zbytek jeho života závisel na tom, jak to všechno vyřeší. „Gide, kámo.“


Přivřel oči a rty se mu stáhly do úšklebku. „Přímo si říkáš o polibek.“ Věděl, že ho dostal. 

Uplynul okamžik v těžkém tichu.

„Dobře,“ zamumlal nakonec Strider, zvedl ruce vzhůru. „Vezmi si ji.“

Páni. „Neplánoval jsem to, ale díky za tvé schválení.“ Proč se Strider nezhroutil v bolestech k zemi? Právě prohrál, ne?


„Kdy se vrátíš?“ 

Gideon pokrčil rameny. „Nepřemýšlel jsem… týden?“ Sedm dní bylo určitě dost času na obměkčení Scarlet a přimět ji mluvit o své minulosti. Právě teď se zdálo, že nenáviděla i jeho vnitřnosti. Nevěděl proč, ale změní to. Byl to slib. A on ho splní. Zdálo se, že upřednostňuje nebezpečné muže. Proč by si ho jinak údajně vzala?


„Tři dny,“ řekl Strider.

Aha. Čas na vyjednávání. To byl důvod, proč se Strider nekroutil na zemi. Nebyl poražen, jen zkoušel jinou strategii. Gideon musel vyjednávat. Cítil se provinile, že opouští své přátele, stejně tak jako opustil Scarlet a zavřel ji za mříže. Potřebovali ho, a kdyby byl zraněn, zatímco by byl pryč, převrátili by kvůli němu celé město na ruby, aby ho našli.  

„Neodejdu na pět dní,“ řekl smířlivě. 

„Čtyři.“

„Žádný problém.“

S úsměvem, Strider přikývl. „Dobře.“

Tak. Měl čtyři dny se Scarlet. Vybojoval složitější boje za kratší čas, tím si byl jistý. Bylo celkem legrační, že si na žádný z nich zrovna teď nemohl vzpomenout. Sakra, možná, že právě trpěl selektivní ztrátou paměti. Možná že boje se Scarlet – a nejspíš s ní bojoval hodně, protože byla umíněná, panovačná a upovídaná jako hovno – byly jeho nejlepší vzpomínky, které padly za oběť jeho ztrátě paměti.

Rád by si vzpomněl na sex. Byl ohromující. Prostě to věděl.

„Řeknu to ostatním,“ řekl Strider. „Ale do té doby, chci mít vše pod kontrolou, a chci vědět, kam ji vezmeš.“


„Jasně.“ Gideon konečně vložil klíče do zámku a odemkl Scarletinu celu, dveře se s kvílením otevřely. „Nebudu to mít pod kontrolou sám. Chci, aby všichni věděli, kam jedeme.“
Strider znovu zavrčel, tentokrát stejně frustrovaně jako předtím, ale s podbarvením hněvu. „Tvrdohlavý blbče. Musím vědět, že si to bezpečně zvládl tam, kam jedeš, nebo se nebudu moc soustředit natolik, abych mohl zabíjet. A víš, jak jsem přísný ohledně mé alespoň – jeden mrtvý Lovec za den – diety.“


„To je důvod, proč ti nebudu volat.“ Gideon přistoupil ke spící Scarlet. Její podstata už neoplývala neproniknutelnou tmou, zatímco spala. Jako by chtěla, aby ji byl schopen vidět. Jako kdyby mu věřila, že jí neublíží. Alespoň si to myslel.


„Bohové. Nemůžu uvěřit, že jsi mě k tomu přemluvil. Už jsem ti říkal, že jsi blbec?“ 

„Ne.“ Jemně nabral Scarlet do náruče. S povzdechem se otřela tváří o jeho srdce. Jeho srdce mu bilo jako kladivo o žebra. Musel se jí líbit jeho nevyrovnaný rytmus a třes těla, protože se k němu přitulila blíže. Rozkošný. V jeho náruči působila drobně, ale byla štíhlá a v dobré kondici, lehce svalnatá. Odmítla šaty, které jí nabídl, nechala si své tričko i džíny, které měla na sobě, když ji Aeron našel. Gideon se opět zhluboka nadechl, ale tentokrát necítil žádný pocit viny. Ucítil její květinovou vůni a to bylo to jediné, co potřeboval. Voněla takhle po celou dobu, co s ní byl údajně ženatý? Jako květiny? Nebo něco jiného? Něco exotičtějšího? Voněla jako temnota a smyslnost? Něco co měl chuť vsát do úst a ochutnávat ji od hlavy až k patám?


Musel vyrazit. Teď nebyl čas na takovéhle myšlenky.

Obrátil se s ní, pevně ji svíral na své hrudi, jako svůj poklad, který musel chránit, až budou za hradbami Pevnosti. Dokonce i před svými přáteli. Věděl, že si sám sobě protiřečí, když o ní přemýšlel v tak romantické míře a tak divoce, když jeho úmysly nebyly zcela čisté, ani čestné, ale nemohl si pomoci. Pitomej chtíč.


Striderův výraz byl opatrný, ale smířlivý, tiše mu říkal, že si nebude muset cestu ven vybojovat. „Jdi a buď opatrný.“

Bohové, jak on miloval své přátele. Podporovali ho bez ohledu na to, co se dělo. Vždycky.

„Mimochodem. Vypadáš, jako kočka, která právě našla misku smetany,“ řekl Strider se zavrtěním hlavy. „To není zrovna uklidňující. Nemáš ponětí, do čeho jdeš, že ne?“ 

Možná ne. Vzhledem k tomu, že se na to těšil více, než na cokoliv po dlouhé době, měl by být nejspíš opatrný. Vzhledem k jeho blbosti, jak poukázal jeho přítel… „Nebudu ti ukazovat ten prstík, na který zrovna teď myslím. Víš co tím myslím?“


„Jo já vím. Máš na mysli svůj ukazováček a naznačuješ mi tím, že jsem jednička.“


Zasmál se. Něco takového.

„Čtyři dny,“ připomněl mu jeho kamarád. „Nebo si tě najdu.“ 

Gideon mu poslal, vzdušný polibek.

Strider obrátil oči v sloup. „Jak si přeješ. Ale poslouchej. Budu se za tebe modlit, aby ses nám vrátil živý. I s tou holkou. A aby byla taky naživu.Jo, a taky za to, že budeš spokojený s tím, co se dozvíš. A taky za to, abys byl uspokojený i jinými způsoby a zapomněl na ni stejně tak rychle, jako na ostatní ženy v tvém životě, které jsi měl.“

Dobře. To bylo hodně modliteb. „Díky. Vážně. Opravdu to tak nemyslím. Takže kdyses stal knězem? A kdy se bohové rozhodnou nám zase odpovědět?“ Strider nikdy předtím neplýtval svůj čas na modlitby a bohové skutečně zbožňovali ignorovat jejich požadavky.

Ne, to není pravda, opravil se. Kronus, nově korunovaný král Titánů, je teď rád navštěvoval bez pozvání a vznášel nesmyslné požadavky, které byl Gideon i ostatní nuceni poslouchat.

Třeba jako zabíjení nevinných lidí. Nebo si měli zvolit mezi svou ženou a nepřítelem. Nutil je prosit, aby jim řekl, kam poslal ducha jejich přítele, když přišel o hlavu. Jo, přesně to se stalo. Aeron přišel o hlavu, připravil ji o něj anděl bojovník, na Kronosův příkaz. Gideon prosil (svým způsobem), aby jim prozradil, kam se poděla duše jeho přítele, až mu po tvářích stékaly slzy. Ve skutečnosti, všichni z nich prosili a vzlykali jako malé děti.

Ale nakonec, Kronus stále odmítal cokoliv říct. Podle něj potřebovali lekci v pokoře, jak ten hajzl řekl.


Pak se, samozřejmě, Aeron vrátil sám. Nebo spíše díky pomoci jeho sladké Olivie. Byl navrácen do svého těla, ale bez svého démona, a opět žil s ostatními v Pevnosti. Ale Gideon přesto neodpustil Kronusovi jeho ignorování, takže v dohledné době nemohl Bůh počítat s žádnými modlitbami. 


„Kněz.“ Strider zamyšleně naklonil hlavu. Samozřejmě, že ignoroval všechny Gideonovi otázky. Jemu však Gideon snadno odpustil. „Líbí se mi to. Myslím, že je to v podstatě pravda. Mnoho žen jsem vynesl k výšinám nebeských bran.“ 

To my všichni, ne?

A Scarlet se v ničem neliší, ujišťoval sám sebe.

Gideon se usmál a odnesl svou ženu pryč.



16 komentářů: