čtvrtek 15. září 2016

Chůva z pekla - Kapitola 2



„Vážně můžete cítit démona na míli daleko?“
Quel Laredo stál před fontánou přání v Mysterii a prohlížel si městské náměstí. Vánek nadzvedl prach kolem jeho dlouhých nohou oblečených do denimu. Voda z fontány vysílala mlhu do suchého vzduchu hor Rocky Mountain. Oči měl přivřené, nadechnul se a ochutnával vzduch. Bouřka se přehnala a dovolila tak západu slunce probít se, ale něco nebylo na dnešním stmívání tak docela správně. Nemohl ale přijít na to, co to bylo.
„Můžete, pane Laredo?“

„Jo.“ Kluk s rozšířenýma očima byl jedním z vnoučat O´Claryovic rodiny, hádal. Ztratil pojem o tom, kolik jich je. Oni nebyli rodina, oni byli stádo. „Dvě míle, pokud vítr fouká správným směrem.“
„Jako teď?“ Chlapec se nadechoval v bojácném úžasu.
Quel přikývnul a hleděl do prohlubujících se stínů lesa na okraji města. Vůně zla sílila. Venku určitě něco bylo.
„Hej, Laredo, chceš mi koupit pití? No tak, ty víš, že chceš.“ Pohledná čarodějka přejela dlaní po jeho paži, když kolem něj procházela s kamarádkami. „Budeme v Knight Caps. Potom jsem volná.“
„Pracuji.“
„Do noci?“
„Do noci.“
„Škoda.“ Její hlas najednou chraplavý. „Jenom práce a žádná zábava udělá z Quela hlupáka.“ Když čelila jeho tichosti, snažila se to vysvětlit. „Nemyslím tím, že tě považuju za hlupáka. To vůbec. Tak se to jen říká.“
Poťukal si na klobouk. „To je v pořádku.“
Usmívající se ustoupila a málem zakopla, když spěchala za svými kamarádkami.
Její luxusní malý zadeček se pohupoval, když odcházela. Krásný kousek, ale Quel se necítil být v něčí společnosti. Něco bylo dnes večer ve vzduchu. Bylo to odlišné od všeho, s čím se kdy setkal. Něco velice starého a velice temného bylo vypuštěno, a on nesměl povolit v ostražitosti, dokud nepřijde na to, co to je.
Chlapec čuchal a zkřivil tvář. „Už něco cítíte, pane Laredo? Já ne.“
„Pospíchej domů, chlapče. Tvoje maminka se bude bát.“
Z poloviny ohromen, z poloviny vystrašen chlapec odběhl. Ne o moc jiná reakce, jako od žen z města, pomyslel si Quel. Ne že by ostatní vinil za to, jak se kolem něj chovali. Vyrostl, aby byl tvrdý, osm pěstounských rodin v deseti letech, ale to nebylo docela ono. Bylo to to, co viděli v jeho očích, co je vystrašilo. Jeho oči odrážely to, co viděl – a co viděl stále: démony.
Když vyrůstal, myslel si, že démoni jsou vymyšlení. Teď o nich věděl více, než vědět chtěl. Poprvé, kdy uviděl démona, bylo na bojišti v Iráku. Probudil se s krvácející hlavou a hrudí poté, co bomba vybouchla na cestě, po které jeli. Pracoval pro soukromou ochranku pro Blackstone (pozn. překladatele – světová obchodní firma), byl zkušený a díky tomu ho vyhledávali, ale tentokrát těmi teroristy byly děti – nic jiného než zatracené děti, ne víc než čtrnáct, patnáct let staré. Byly schopny udělat něco, co jen pár lidí bylo schopno: překvapit Quela Lareda. Útok to byl rychlý a přesný. Probudil se a uviděl vytáhlé, kůží potáhlé monstrum krčící se vedle jednoho ze zraněných vojáků. V tu chvíli si Quel myslel, že má halucinace.
„Vidíš to?“ zakřehotal svému kamarádovi, Hauserovi, který ho vytáhnul z horkého slunce.
„Necháme tě ošetřit, Laredo. Vydrž.“
Vydržet? Úplně jasně Quel viděl záchranáře, jak bojuje o vojákův život, masíruje mu srdce, i když mu monstrum vysálo duši. „Ztrácím ho,“ zakřičel frustrovaný záchranář a nevšímal si démona.
Quel se vysmekl Hauserovi. „Jdi od něj, kurva, pryč!“ Voják by zemřel, pokud by ho nenechal být. Quel se postavil na ruce a kolena, dotáhnul se k umírajícímu muži a odstrčil démona z jeho hrudi. Monstrum se vrátilo – tentokrát ale pro něj. Nedívej se do jeho očí. Quel si vzpomněl, že na to myslel. Ty točící se červené bulvy vtahovaly jeho sílu, jeho vlastní život, nahrazující je zoufalstvím a hrůzou. Ne!
Kutáleli se po písku a šli si po krku. Pak, vybavující si každý horor, který kdy viděl, ho Quel bodnul křížkem, který mu dala matka před tím, než zemřela.
Quel nebyl věřící – nenásledoval vlastně nic – ale ten řetízek byla jediná věc z minulosti, kterou si dovolil. Stříbro se ponořilo mezi démonova žebra, syčící, jak se monstrum zmítalo a ječelo. Ve chvíli, co ho chlapi z jeho jednotky povalili na zem, byla ta zatracená věc mrtvá.
Každý předpokládal, že trpěl halucinacemi. I Quel si to myslel, dokud nezačal vidět démony po celém Iráku. To není nic zvláštního, byla tam válka. Ďábel tam byl na každém kroku.
Dal výpověď a opustil záliv. Po několika měsících poflakování na ranči jednoho přítele v Montaně, pronásledován roztěkaností a příliš mnoha vzpomínkami, narazil na několik démonů. Tentokrát věděl, co má dělat. Lidé byli spíše vděční, než skeptičtí, a také se ho báli víc než předtím. Svou schopnost využil tedy ke svému živobytí. Teď byl Quel Laredo, lovec démonů. Drželo ho to v pohybu. Stěhování bylo dobré. Poskytovalo mu to míň času na přemýšlení. Jako lovec démonů mohl vykonávat nějaké dobro a nemusel čelit své minulosti. Situace, kde každý vyhrává, podle jeho mínění.
Ze začátku se toho musel hodně naučit a neměl nedostatek lidí, kteří by potřebovali pomoct. Během let studoval u každého, od ninjů po čarodějnice. Naučil se, že někteří démoni jsou lidským očím jasné, a ti ostatní dávali přednost být neviditelní nebo na sebe brali podobu lidí nebo používali temnou magii, aby zůstali neviditelní. Quel bral každou práci, na kterou narazil, nikdy tak nezůstal dlouho na jednom místě nebo s jednou osobou. Byl jako nespoutaná řeka, jistý a chladný, vždy v pohybu. Když Mysteria najímala, tak tu práci vzal – jen na zimu, myslel si – ale skončil tu. Už to byl rok. Líbilo se mu tu. Možná, že se tu cítil doma s ostatními ztracenými dušemi okolo něj.
Duše, které přísahal, že bude chránit.
Quel kontroval svou brokovnici, pistoli, munici, stříbrné náboje pro menší stvoření, česnek a křížek visící kolem jeho krku, jak přecházel před fontánou, která byla středem městského náměstí. Voda bublala a vytvářela tak mlhu. Místní lidé trvali na tom, že fontána byla kouzelná, že přání vyslovená tady se stanou skutečností. Do pekla, nevadila by mu pomoc. Našel by tak svého démona o něco dříve.
Zachmuřený znovu ochutnal vzduch. Jo, určitě démon. Také byl čím dál tím silnější – vůně démona se promíchávala s něčím sladším, skoro rozptylujícím. Nelíbilo se mu to. Nikdo nerozptyloval Quela Lareda.
Zatáhal za okraj klobouku a pokračoval v chůzi. Byl tu démon a on ho před svítáním najde – tak jako vždy.


Noc se vyjasnila. Vyšly hvězdy. Ve svitu měsíce následovala Shay cestu mířící do Mysterie. Teď přitahovala méně pozornosti, když už nebyla nahá – díky štědrosti nějakých kempařů. Oh, viděli ji, jak pobíhá po jejich kempu nahá. Dobře umístěná myšlenka, mrknutí jejích očí, a nechali ji, ať si vezme, co potřebuje, přesvědčeni, že udělali dobrý skutek. Shay ráda nechávala věřit smrtelníky, že vykonali dobrý skutek, i když jí pomáhali s věcmi, které byly velmi, velmi špatné. Ano, byla jako dobrý samaritán, kromě těch vedlejších účinků.
Džíny byly trošku těsnější na zadku, ale tričko bylo prostě perfektní, pohodlné a jemné. ANDĚL, bylo na něm napsáno, OD VICTORIA´S SECRET. No, Shay také měla tajemství. Nebyla anděl. Její smích se nesl vlhkým, chladným vzduchem hor, jak si uhlazovala svůj outfit. Užívala si ukazování svých předností. Tohle tělo bylo její nejoblíbenější. Sloužilo jí dobře posledních několik tisíc let. Proč ho neukázat – Damonově pádu? Nesmíš ho svést. Máš zabít dítě. Ano, musí si to zapamatovat, žádné spaní s Damonem. Musí se soustředit na svou misi i při dočasném výdaji na oblečení. Lucifer nechtěl zpoždění.
Nakonec došla k něčemu, co vypadalo jako hotel. Uvnitř sedělo několik párů, které večeřely. Prošla kolem řady zaparkovaných vozidel, přejížděla prstem přes jejich kapoty a zastavila se vedle malého červeného sportovního auta. Její řízení nikdy nebylo tak dobré jako ovládání vozu s koňmi, ale neměla tolik století na praxi. Přesto, jak by mohla odejít od tohoto sladkého malého Porshe, neodolatelného v ďábelsky červené? Měla práci, kterou musela udělat, ano. Nikdo ale neřekl, že se při tom nemůže trošku pobavit.
S mrknutím se otevřely dveře. Lidé za oknem restaurace se podívali jejím směrem, vypadali vyděšeně. Shay mrknula a umístila tak myšlenku: To, že si vezmu vaše auto, je laskavost. Chcete, abych ho měla. Přemýšlejte o tom jako o daru. Vaše štědrost vás přiměje cítit se dobře.
Vrátili se k večeři. Shay si domýšlivě sedla za volant a nastartovala. Mrknutím oka se registrační značka změnila na její alternativní ego: Shay d´Mon. Zasmála se. Oh, jak si užívala dobré hrátky se slovy. Ano, slečna d´Mon, svobodná, běloška, dvacet pět, bez žijící rodiny a diplomem z učitelství. S vrnícím motorem se usmála, najela na dálnici a sešlápla pedál až na zem.
„Plnou rychlostí vpřed.“


Pár předních světel se objevil na silnici, která vedla dolů z kopce přímo do města. Někdo řídil příliš rychle. Cizinec, pomyslel si Quel, testující vzduch. Démon. Cítil démona. Jo, démon a ten sladký náznak něčeho delikátního, co tam úplně nepatřilo.
Možná, že to auto přišlo s démonem do styku a příšera v něm nebyla. Neznal démony, kteří by řídili, ale byli lstiví; přizpůsobovali se. Nebude to vědět, doku se nedostane blíž. Quel kolébal svou kulovnicí v rukách a čekal.
Auto se rychle přibližovalo k městu jen taktak se udržující na mokré silnici, když přešlo do smyku. Byl to buď démon bez řidičáku, nebo nějaký městský blbeček hrající si na NASCAR.
Smečka vlkodlaků se rozběhla přes náměstí a mířila k lesům. Museli přeběhnout přes cestu, aby se tam dostali. Quel se podíval na vzestup úplňku a zaklel. Jsou příliš ovládáni hormony, než aby viděli to nebezpečí, které se k nim blížilo.
„Pozor!“ zakřičel Qued , jak se k nim auto přibližovalo. Zvuk ječících brzd se šířil nocí. Vlkodlaci se rozutekli. Auto dostalo smyk a otočilo se. Zadní kola narazila na obrubník cesty, převrhávajíc tak vozidlo. Přetáčelo se celou cestou přes náměstí a s velkým šplouchnutím přistálo na levém boku přímo uprostřed fontány.
Teď viděl všechno. Quel uklidil kulovnici a rozběhl se tím směrem. Kdokoliv – nebo cokoliv – kdo řídil to auto, věděl, jak se předvést.


14 komentářů: