sobota 23. července 2016

Nejtemnější vášeň - Kapitola 28



Aeron položil Olivii na lůžko tak jemně, jak jen to bylo možné. Otok tváře zmizel a zlomená ruka se zahojila, ale nechtěl nic riskovat. Legie nebyla nikde poblíž a on byl za to rád. Nevěděl, kde je. Ale věděl, že by se s ní zrovna teď nedokázal vyrovnat. Jeho drahá Olivia,... když ji našel...
Jeho ruce se zatnuly v pěst. Vztek křičel po pomstě a Aeron mu to chtěl dopřát. Teď hned. Žádné čekání. Chtěl zavolat Luciena, aby ho přenesl tam, kde byla Olivia držená. A pak by začal zabíjet. To, že „chtěl“, byla jen jeho potřeba, jako dýchání a hlad. Zbabělí Lovci už dávno utekli ze skladu. Lucien mu to řekl, předtím, než je v uličce opustil, ale na ničem z toho nezáleželo. Jeho drahá Olivia byla zbitá a mučena. Lucien mu řekl, že její energie byla jasně červená, zbarvená bolestí a strachem. Aerona nezajímalo, co musel udělat proto, aby našel Galena. Chystal se to udělat, a nakonec zabít toho bastarda.

Pomalu a bolestivě, řekl Vztek. 

Pomalu a bolestivě, souhlasil. Bojoval se svým instinktem a nenávistí, ale měl slíbený rozhovor s Olivií. Její potřeby a pohoda pro něj byly na prvním místě. A také, nemohl Galena dostatečně potrestat, když přesně nevěděl, co provedl jeho ženě. 

Chystal se ho řádně potrestat.

Uklidni se, kvůli Olivii. Aeron si klekl vedle postele a Olivia se převalila na bok, aby se mu mohla dívat do očí. „Chápal bych, kdyby ses rozhodla během Galenova výslechu odejít… domů,“ řekl. Ve skutečnosti by byl raději, kdyby odešla. Raději by ji ztratil navždy, než jí nechat trpět.

„Nechtěla jsem odejít. Teď už můžu, ale musela jsem se ujistit, že dostaneš tohle.“ Zvedla malou část složeného šedého materiálu. „Je to Plášť Neviditelnosti.“

Na okamžik nebyl úžasem schopen slova. Pak zavrtěl hlavou a zasmál se. Tato drobná žena, padlý anděl, udělala to, co by nezvládla ani armáda nesmrtelných bytostí. Ukradla třetí artefakt Lovcům přímo pod nosem a pokořila tak Galena. Zaplavila ho pýcha. 

Odměna.

Nejprve jeho démon chtěl potrestat Legii a nyní chtěl Vztek odměnit Olivii. Souhlasím s tebou, démone. „Děkuji ti.Vím, že tahle dvě slovíčka nemohou vyjádřit hloubku mé vděčnosti, ale i tak ti za to všechno děkuji.“  

„Nemáš zač. Tak co si o tom myslíš? O tom artefaktu?“

„Vypadá to neškodně.“ Studoval látku z každého úhlu. Ta věc vypadala obyčejně a neškodně. „Jak to-“

„Jak dokáže zakrýt celé tělo? Když ho rozložíš, tak se zvětší.“ 

Nechtěl ji opustit, ani na vteřinu, ale musel zajistit Plášti ochranu. „Vrátím se za chvíli,“ řekl a Olivia přikývla.

Políbil ji na čelo, pak neochotně vstal, prakticky vyběhl z místnosti. První na koho narazil, byl Strider. Znovu. Aeron mu předal látku do rukou a řekl: „Plášť Neviditelnosti. Dej ho Torinovi do úschovy. Díky.“ Tak. Hotovo. Už to nebyl jeho problém. Otočil se a spěchal zpět do svého pokoje. 

Strider ho dohnal těsně předtím, než mohl vstoupit do svého pokoje. Chytil ho za ruku a prudce ho zastavil. „Kde jsi to vzal?“ 

„Později.“

„Dobře. Necháme to na později. Stejně si musíme promluvit o něčem důležitějším.“  

„Později.“ Zbývalo mu jen pět dní s jeho Olivií a on ji chtěl přesvědčit, aby s ním zůstala, dokud její čas neuplyne. Pokud se mu to nepodaří tak… k čertu, ne. Dokáže to. On je bojovník. Společně s démonem za ní budou bojovat. Zvítězí za každou cenu. 

Nebe. Moje. Bude to dva proti jednomu. Líbilo se mu, jak to znělo. Až jejich čas vyprší, pomstí se jeho nepřátelům.  

„Tohle nepočká,“ trval na svém Strider. 

„Smůla,“ natáhl se po klice. Jeho přítel se choval jako blbec a zadržel ho. 

Aeron se otočil a zamračil se. „Pusť mě, člověče. Mám práci.“

„Musíš si na mě udělat čas. Protože tohle je sakra vážné. Ztratíš hlavu a to doslova. Chtěl jsem tě varovat jemně, ale ty jsi osel a nedal jsi mi na výběr.“ 

Ztuhl. „Co tím myslíš, že ztratím hlavu? Jak to víš?“

„Danika namalovala nový obraz. Setnou ti hlavu.“ 

Zemře? Obrazy, které namalovala, se vždy splnily. Doufal, že by mohl změnit svůj osud, ale nikdy se nedozvěděl, jak to udělat. Zemře? Zatím nebyly Daničiny obrazy tak zlé. Doufal, že předtím než zemře, bude mít šanci napravit mnoho věcí, ale teď nebude mít jistotu, jestli se mu to podaří. Což znamenalo, že je jeho smrt nevyhnutelná. Čekal, že ho naplní vztek, ale nestalo se tak. Čekal, že ho přemůže smutek, ale nestalo se tak. Čekal, že klesne na kolena a bude prosit Bohy o více času, ale nestalo se tak. Žil po tisíce let. A teď, když se setkal s Olivií, jeho život byl konečně úplný. Bez Olivie nebyl nic. Samozřejmě miloval. Miloval své přátele. Svou dceru Legii. Ale nejvíce ze všeho miloval Olivii. Miloval ji. Už nadále nemohl popírat své city. Byla jeho. Byla Vzteku. Ona byla důvodem jejich bytí. Zdrojem jejich štěstí. Jejich posedlostí. Byla jejich nebem. Hledal by ji po celém světě, jen aby s ní mohl strávit pár minut svého času. Tak to bylo. Musel za ně bojovat. Byla jeho všechno a on nechtěl plýtvat čas, který mu zbýval na hlouposti. Musel být s ní. Konečně pochopil lidi a jejich city. Neprosili o více času, užívali si své štěstí a těšili se jeden z druhého. Bojovali za to, co chtěli.

Vztek to musel chápat stejně. Jeho démon nenaříkal a nenutil ho, aby změnil směr svého počínání. Bez jejich andílka neměli nic. A až zničí Galena za to, co udělal jejich ženě, budou připraveni odejít.
„Aerone,“ řekl Strider.
Pohlédl na svého přítele a soustředil se na jejich rozhovor. „Kdo mi setne hlavu?“ Předtím, než zemře, bude muset být s Legií. To bylo něco, co nedokázal změnit. Nechtěl, aby se jeho přátelé museli zabývat jeho problémy, až tu nebude a tak se postará o Legii, jakmile bude Olivia pryč a pak se pomstí. A teprve potom bude moci v klidu zemřít. Bude to tak nejlepší. Nechtěl žít bez své Olivie.
Teď už ani nebude muset.

„Lysander. Myslím. Kronus a Rhea u toho budou také. Mluvil jsem s ostatními a dohodli jsme se na-“

„Později,“ řekl. Nezáleželo mu na tom, co ostatní vymysleli. Nemohli to zastavit. „Řekneš mi to později. Oceňuji, že jsi mě varoval, ale jak jsem řekl už předtím, mám moc práce.“ Odstrčil ho cestou do ložnice a zavřel za sebou dveře, díval na Stridera, dokud se dveře úplně nezavřely. 

Kdykoliv jindy by Aerona rozesmál zmatek a obavy, které se zračily ve Striderově tváři. Ale teď na to neměl čas. 

Ozvalo se zaklepání. „Aerone. No tak chlape.“

„Jdi pryč, nebo přísahám u všech Bohů, vyříznu ti jazyk a pro výstrahu si ho přibiju na dveře.“ 

Strider zavrčel. „Drž hubu, Vzteku. Snažím se ignorovat výzvu ve tvém hlasu, ale moc mi to nejde. Teď poslouchej. Nemůžu tě ztratit. Nemůžu znovu něco takového zažít. Prostě nemůžu.“ Strider zabušil na dveře, aby upoutal jeho pozornost. „Pamatuješ si, jak jsem na to byl poté, co jsme ztratili Badena.“ 

Nepůjde tam. Aeron otevřel dveře, uhodil svého přítele do tváře a zase zavřel.

Jen o zlomek vteřiny později Strider otevřel dveře a prudce dvakrát praštil Aerona, sladce se usmál se smutným nádechem a dal si ruce v bok. „Vyhrál jsem. Máš na to třicet minut a pak se ti nahrneme do ložnice a je jedno, co zrovna budete dělat. Chápeš?“ 

„Ano.“ Bohužel. Strider odešel.

Aeron slyšel, jak se Olivia, a zavřel dveře. „O čem to mluvil? Ztrácím tě? A proč jste si navzájem ubližovali?“
Když Vztek uslyšel její hlas, ulehčeně si oddechl.
Aeron se k ní pomalu obrátil. Nechtěl, aby si dělala starosti a tak se na ni usmál, tak moc jí zbožňoval. Její oči se rozšířily a nervózně si olízla rty.
„Ignoruj ho. Myslím, že trpí poškozením mozku.“ Což byla nejspíš pravda. Aeron si vždycky myslel, že je bojovník trochu vyšinutý. „Kromě toho spolu máme nevyřízené účty. Nikdy jsem tě neměl v posteli a moc po tom toužím.“
Ano!
Zpočátku na to nijak nereagovala. Začala v něm růst panika, když si myslel, že ho odmítne. Ne! To nemohla! A pak zatáhla za šňůrky u krku. Materiál jejích šatů se rozevřel a odhalil její nádherná prsa, vyskytl se mu pohled na růžové dokonalé bradavky, ploché bříško a perfektní dlouhé nohy.
„Taky bych to chtěla.“ 
Ano, ano.
Otřásl se slastí, jeho penis zapulzoval a ztuhl. Přistoupil k ní a začal se svlékat. Odkopl boty, vysvlékl se z kalhot a trička. Trvalo mu to jenom pár vteřin, protože odmítal ztratit byť jedinou vteřinu s ní. Potřeboval být s ní kůži na kůži a nehodlal čekat. Když se k ní dostal, byl stejně nahý jako ona. Přidal se k ní, pomalu klouzal po jejím těle, až se na ní usadil svou váhu. Perfektní. Teplo, tolik tepla. Oba roztouženě zasténali. Zavřela oči a prohnula se proti němu, její ruce se svíraly na jeho zádech. Její krk byl tak odhalen, že mohl vidět její zběsilý tep. Rty měla pootevřené a vlasy ve spleti kolem ramen.
Ještě nikdy nevypadala tak nádherně. Měl by strávit každou minutu svého půlhodinového času uspokojováním její touhy. Olizovat ji, ochutnávat ji, sát ji. Měl by začít od konečků prstů u nohou a pomalu se propracovávat k ústům. Měl by si dát na čas mezi jejími stehny a ňadry. Ale neudělal to. Nemohl. Musel být uvnitř ní, nemohl přežít další minutu, aniž by nebyli spojeni, zcela a úplně, spolu.

„Obtoč mi nohy okolo zad,“ přikázal. Neváhala. Poslechla okamžitě.
V okamžiku, kdy se mu zcela otevřela, vnikl dovnitř. Hluboko, tak hluboko. Tak hluboko, jak jen mohl jít. Zasténala, protože do ní prudce vnikl, bez přípravy. Jeho druhý tah, byl trochu hladší a třetí jí z hrdla vymámil hluboký sten rozkoše.
„Aerone,“ vydechla.
Moje.
Naše. Nauč se dělit, Vzteku. Opřel si ruce o matraci a zvedl se, jen trochu, aby se mohl vytáhnout a zase zajet zpět. Pronikal dovnitř a ven, zvyšoval své vášnivé tempo. Nepřestal by, ani kdyby do místnosti vtrhl Galen a přiložil mu pistoli k hlavě. Tato žena ho potěšila, frustrovala, okouzlila a rozzlobila a… patřila mu. Stejně tak patřil on jí. Chtěl si ji podrobit tak, že na to nikdy nezapomene.  Chtěl se vymazat z její paměti, tak aby si nikdy nevzpomněla. Nechtěl, aby trpěla, až se rozejdou.  Chtěl, aby si našla někoho jiného a jen při to pomyšlení ho chtěl zabít. Ale hlavně, chtěl, aby byla šťastná. Smála se. Sama řekla, že se chce bavit.
Zábava. Ano. To je to, co jí může dnes dát. Zábavu.
„Řekl jsem ti někdy, proč je špatné být penis?“ Zeptal se a zpomalil své výpady.
Její oči se otevřely. Vášeň stále zářila v blankytně modrých hloubkách, ale vkrádalo se do nich zmatení.„C-Co?“
Paris mu řekl spousty vtipů v průběhu let a tak měl z čeho vybírat. Bylo trochu těžké se soustředit, ale dokázal to. „Proč je špatné být penis.“ Pootočil boky a vnikl do ní z nového úhlu.
Vykřikla radostí a pootevřela rty. „Ne. Ne, ale teď na tom nezáleží, chci, abys to udělal znovu.“
„Je špatné, být penisem, protože máš v hlavě díru.“
Její rty sebou škubly. „Nikdy by mě nenapadlo o tom přemýšlet zrovna takhle.“
„No, to ještě není nejhorší. Tvůj vlastník tě rád škrtí a osahává.“ 
Škubání rtů se proměnilo v úsměv. Pevně ho sevřela nohama a kousla se do spodního rtu. „A dál?“
„Zmenšíš se ve studené vodě.“ Znovu se přiškrceně zasmála. „A jsi nucen stát v pozoru se dvěma koulemi v závěsu.“ 
Naplno se rozesmála. Bohové, miloval zvuk jejího smíchu. Byl tak čistý a okouzlující, jako sladké pohlazení. Cítil se jako král, že byl tím, kdo to způsobil. „No, tvůj penis se pro mě může postavit kdykoliv chce.“ 
Teď se zasmál on. Tak moc to chtěl. Ach, jak moc by si to přál, aby to takhle bylo napořád. „Lásko, můj andílku,“ řekl. „Moje děvče.“
Naše. Nauč se dělit.
Znovu pootočil boky a ona zase zavřela oči a vykřikla. Přidržela se čela postele, prohnula se a přitiskla mu prsa k hrudi, s každým přírazem se s nimi setkával. Zdravý rozum ho zcela opustil.  Ano, ano, tak to bylo dobré. Její tělo se okolo něj sevřelo, mokré a teplé a hedvábně hladké. Stále rychleji a rychleji do ní přirážel, nemohl zpomalit, nemohl přestat. Musel slyšet její křik, až se udělá. Musel do ní vystříknout své semeno. Chtěl si jí označkovat, aby věděla, komu patří. 
Brzy se pod ním napjala a volala jeho jméno znovu a znovu. Byla mu vším, co chtěl, dělala všechno, po čem toužil, vydávala zvuky, které chtěl slyšet, chtěl, aby to všechno trvalo věčně. Ale čím víc do ní bušil, tím rychleji se přibližoval ke konci. Svaly se mu napjaly, jeho krev se zahřála k varu, uvnitř ho drtily pocity, ničila ho touha po ní. To bylo ono. Ona byla jediná, na kom mu záleželo. Byla vším, po čem jeho démon toužil.
„Miluji tě,“ zařval, když se tlačil přes okraj.
Vyvrcholení ho prudce zasáhlo, jeho penis zapulzoval, její ruce se mu zaryly hluboko do zad. Dokonce se naklonila a začala mu okusovat krk. Možná chtěla sát jeho krev. Nevěděl, ale bylo mu to jedno. Jediné co věděl je, že je stále v ní, stříkal uvnitř a jeho démon si spokojeně broukal, předl jako zatracené kotě, stejně tak, jako on.
Když konečně oba popadli dech, zhroutil se na ní. Odkulil se stranou a přitáhl si Olivii do náruče. Okamžitě se k němu přitulila, několik minut setrvali v tichu. Ještě nikdy nezažil tak intenzivní orgasmus. Chtěl na ní vidět svou značku a taky chtěl být ten, kdo bude označen. Znamenala pro něj vše. Dýchal jenom pro ni. S ní se cítil pokojně a jeho démon byl klidný, to bylo vše, o čem kdy snil.
„To bylo… to bylo...“ povzdechla si spokojeně. Jeden z jejích prstů dohledal srdce na jeho hrudi a jemně ho obkroužil.
„Úžasné,“ řekl. „Jsi úžasná.“
„Děkuji. Ty také. Ale… ale… myslel jsi vážně to, co jsi říkal?“
Musel postupovat opatrně. Kdyby jí řekl pravdu, mohla by se rozhodnout zůstat, i když se musel vyspat s Legií. Přestože jeho konec se blížil, nemohl ji nutit, aby byla svědkem jeho zrady a jeho smrti. Nemohl ji nutit žít bez něj, po tomto přiznání by se jistě trápila, protože Daničina vize se jistě vyplní. 
„Ano,“ řekl a pak zaklel. Přesto toho nelitoval. Zasloužila si to vědět. Byla pro něj víc, než jen teplé tělo a chvilková zábava. Byla pro něj všechno. „Miluji tě.“
„Ach, Aerone. Miluji-“
„Neříkej už ani slovo, Olivie,“ zavrčel mužský hlas ze středu místnosti.
Při přerušení Vztek naštvaně zavrčel. 
Aeron ztuhl, už sahal pro nůž, který ležel na nočním stolku. Zastavil se v půli pohybu, když si všiml Lysandera. Zlatá křídla měl roztažená, bílé roucho zářilo v měsíčním světle. Jeho oči se zúžily vztekem.
Kdo mi setne hlavu? zeptal se Stridera.
Lysander. Myslím.
„Lysandere,“ vydechla Olivia, přitiskla si deku k hrudi. „Co tu děláš?“
„Ticho,“ přikázal.
„Tahle s ní nemluv:“ Aeron vstal a prudce si natáhl kalhoty a řekl: „Řekni nám, co chceš a odejdi.“
Prosím, nebuď tu z toho důvodu, proč si myslím, že jsi tady. Zatím ještě nejsem připraven.
Lysander se setkal s jeho pohledem a vyslovil slova, kterých se Aeron obával. „Chci tvojí hlavu a neodejdu, dokud jí nedostanu.“


15 komentářů:

  1. No teď budu pěkně napjatá, co bude dál!! Děkuji moc za další kapitolu!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat