úterý 31. května 2016

Nejtemnější vášeň - Kapitola 23



Aeron stál na balkoně vedle svého pokoje, svíral zábradlí, díval se na indigově zbarvené nebe. Nejtěžší volba, kterou kdy musel udělat, bylo rozhodování mezi Legiiným a Oliviiným životem. Kdyby si vybral Olivii, jak tak zoufale chtěl, Legie by věčně trpěla. Jeho přátelé by byli v nebezpečí. Nemluvě o Luciferovi. Kdyby si vybral Legii, jeho přátelé by se nemuseli obávat Luciferova hněvu a Olivia by se mohla vrátit domů, bez úhony. Pokusil se donutit ji to udělat. Ale teď po ní neskonale toužil. A Vztek po ní volal.  

Udržíme si jí. Prosím. Musíme ji mít. Neposílej ji pryč. Neposlouchej. Necháme si ji pro sebe.

Legie mu prozradila, co provedla. A to se musí stát… věci, které s ní bude muset dělat… s ní a Olivia… jeho nehty se mu bolestivě zabodly do dlaní, až vytryskla krev. Co bylo to nejhorší? Nedokázal by to udělat a tak ublížit Olivii. Už ne.

Nebylo by žádné další milování s ní. A to bylo to, co dělali. Milovali se. Chtěl tomu vzdorovat, ale znal sám sebe. Být s Olivií bylo dobré. Perfektní.

Ale teď si ji nemohl udržet. I v případě, že by neodešla domů a nad nimi by nevysel ortel smrti, žádná žena by nezůstala, kdyby věděla, že se má brzy vyspat s někým jiným. A on to udělá. Do hrdla mu stoupala žluč. Nedovolil by, aby si Lucifer vzal Legiino tělo. Nedovolil by, aby Lucifer volně chodil po Zemi a pustošil a ničil cokoliv, co by se mu zachtělo. Nakonec, Olivia by mi za to měla poděkovat. To si alespoň říkal v duchu ve snaze o útěchu. Pokud by zde zůstala, stala by se člověkem. Chřadla by a umírala, musela by si dávat na vše pozor, byla by bezmocná a on by jí stejně nezachránil. Byla by vždycky bezbranná. Ta vyhlídka ho děsila, ale dal by cokoliv, aby s ní mohl strávit více času. 

Nemůžeme ji ztratit.

Musíme. Byl by rád, kdyby si ji mohl nechat. Ke konci jejich milování nemyslel na nic jiného, jeho myšlenky se točily okolo toho, že spolu budou navždy. Nyní musel strávit zbytek svého života bez ní, přestože věděl, že je tam venku, ale nebude ji moci vidět, slyšet a ani cítit.

Ne!

Jak se mám vyspat s Legií, když Olivia je jediná na koho mé tělo reaguje a chce ji? Hořce se zasmál. Nikdy neměl žádnou přítelkyni, žádnou nepotřeboval, ale teď jednu měl nebo spíše dvě. Jedna po něm neměla toužit. A druhá byla připravená ho opustit. 

Brzy se vrátím domů, řekla Olivia. 

V té chvíli zpanikařil. Teď ji nemůžu ztratit, pomyslel si. Tak jí řekl, že teď nemají čas na dohadování a že má zůstat v Pevnosti. Jediné, co udělal, bylo, že prodloužil nevyhnutelné, takže mu to způsobí ještě více bolesti, když se tak konečně stane. Ale on s tím nebyl kurva smířený! 

„Aerone,“ ozval se za ním tichý hlas. 

Nebe, povzdechl si Vztek

Zůstaň silný. Odolej jí. Nedovolil si k ní rozběhnout, a tak zavolal: „Tady jsem!“ 

Zaslechl měkké kroky a pak se vedle něj objevila Olivia, hleděla do blížící se noci, její divoká vůně se okolo něj rozprostřela. Cítit její nebeskou vůni, aniž by natáhl ruku a dotkl se jí, bylo čisté mučení. Ale on si to mučení zasloužil.

„Kde je Legie?“ Zeptal se a očekával, že každou chvilkou rozrazí dveře.
„Spí.“
Bez Aerona? „To se jí nějak nepodobá.“
Olivia pokrčila jedním ramenem. „Když to musíš vědět, omámila jsem ji. A není mi to líto!“ 
Usmál se. Oh, bohové on milova – obdivoval tuto ženu. Jeho úsměv opadl.

Jedna z vizí Vzteku se mu náhle otevřela v hlavě: Olivia a Legie se plížily po špičkách chodbami Pevnosti a navzájem se sobě vyhýbaly. Legie držela láhev vína. Olivia držela dvě sklenky.
Je zřejmé, že šly z kuchyně. A nesly si s sebou alkohol. Kdy se tomu tak stalo, když odešel a proč? Obě vešly do jeho ložnice a pak Olivia řekla: „Připijme si na tvůj úspěch.“
„To je pravda,“ řekla Legie samolibě. „Můj úspěch. Říkala jsem ti, že Aeron bude můj a nikdy ti nebude patřit.“
Aeron chtěl Legií zatřást, aby získala trochu rozumu.
„A měla jsi pravdu.“ Olivia pobledla, když nalévala víno do sklenek. Stála zády k Legii, odtrhla si malý kousek šatů z rukávu. A pak hodila malou skvrnu materiálu do jedné ze sklenic.
„Spi,“ zašeptala a dívala se, jak se materiál rozpouští, potom se otočila zpět k Legii s nuceným úsměvem. „Vím, že jsem poražena.“
Démonka začala lačně pít a ještě předtím než polka poslední kapku vína, začala se motat. Její oči se přimhouřily na Olivii. „Něco je špatně….“
„Samozřejmě, že je. Opravdu si myslíš, že jsem ti neotrávila víno?“
„Děvko,“ zašeptala Legie nezřetelně a pak se jí podlomila kolena. Dopadla na podlahu a začala hlasitě chrápat.
Oliviin plášť byl jednoznačně něčím víc, než si Aeron uvědomoval. Ale k jeho naprostému úžasu, Vztek byl ... okouzlen její akcí. „Nebe“ si hrálo s „Peklem“ a jeho démon chtěl, aby byl vítězem anděl.
„Zlobíš se na mě?“ Zeptala se Olivia, přitáhla ho zpět z jeho podivných myšlenek.
„Jsem rád.“ Pořád nebyl připravený vypořádat se s Legií. Nedokázal o ní přemýšlet jako o dívce, pro něj byla jeho dcera. Změň téma. Teď. „Tvůj hlas je nějaký jiný. Všiml jsem si toho už dříve, ale teď je to ještě zřejmější.“ Řekla mu o Legii, ale on necítil nutkání jí věřit.
„Ano,“ bylo vše, co řekla. „Něco je jinak.“
„Co je to?“ Zeptal se, ale myslel si, že zná odpověď. Musela začít ztrácet své andělské schopnosti kvůli tomu, že zde trávila více času. Jak by ji její kolegové andělé přivítali, kdyby se vrátila domů? Nelíbilo se mu pomyšlení, že by jí ignorovali a vyhýbali se jí.
Znovu pokrčila rameny, ale tentokrát se jejich kůže otřela. Zavřel oči a na okamžik si vychutnával tu měkkost. A když se chladný vánek přehnal přes balkon, zvedl její vlasy a hodil prameny proti jeho nahé hrudi, cítil, jak jeho kontrola povoluje.
Moje. Naše. Naše. Navždy, plakal démon v jeho hlavě.
Nikdy, řekl důrazně.
Když otevřel oči, vrátil se ke sledování oblohy. „Když jsi žila tam nahoře,“ řekl a jeho hlas byl ochraptělý.
„Ano?“
„Jaké to bylo?“
„Žijeme v oblacích, které jsou mnohem víc, než si myslíte,“ slyšel její náklonnost k tomu místu v jejím hlase. „Máme rozhlehlé místnosti a můžeme mít kdykoliv další.. Jsme skryti zbytku světa, ale stále můžeme vidět, co se děje kolem nás. Jako andělé létáme kolem, válečníci zabíjejí démony. Vidíme bouře, ale nemůžeme se jich dotknout. Můžeme vidět hvězdy, sálající tak blízko, ale nespálíme se jimi.“
Vztek byl vzrušený z jejího vyprávění. Ano, ano.
„A toho všeho ses vzdala.“ Pro něj. Pro zábavu. Byl pokořen. Cítil se provinile. Zahanbeně. Z větší části jí dal jen bolest a trápení. Ale také ji... potěšil.
„Ano,“ řekla znovu, tak jednoduše. Pak změnila téma. „Proč máš dvě motýlí tetování? Vždycky mě to zajímalo.“
„Ten na zádech je značka mého démona, a ten na mých žebrech je z mé vlastní tvorby. Chtěl jsem vždy vidět připomínku toho, co jsem a po jak úzké římse musím kráčet.“
„Nemyslím si, že bys někdy potřeboval vizuální pomůcku. Nikdy jsi, jak se zdá, nezapomněl.“ Smutek nahradil náklonnost. „Dost vzpomínání. Vím, že dnes večer míříte do boje.“
„Správně.“ Neptal se, jak ví o nadcházejícím souboji. Věděl to. Ona a Legie je špehovaly. To je důvod, proč opustily jeho pokoj.
„Chci jít s vámi,“ řekla. „Když se vrátím domů, pak budu mít možnost připojit se k vám a Lovci nebudou vědět, že tam jsem. Budu schopna vás chránit, jako štít. Budu moci-“
„Ne!“ Odkašlal si a zkusil to jemněji. „Ne.“ Zábradlí bolestivě zakňučelo, jak ho prsty zlostně ohýbal. Nemůžu jí ztratit, pomyslel si. Vztek opět zakňučel. „To není nutné.“
Máme ještě dost času, sakra.
„Musím stejně odejít, tak proč ne teď? Proč to tak nemám učinit, když vám mohu pomoci?“
Kdykoli jindy by byl obdivoval takové rozhodnutí. Teď se k ní otočil a vrčel. „Proč bys mi pomáhala? Proč na mě nekřičíš? Nenadáváš mi za to, co se chystám udělat?“
Místo toho se na něj klidně podívala. „Není třeba, abych se uchýlila k takovým emocím. Jsem anděl.“
„Padlá,“ opravil ji temně, pak zamrkal. To bylo poprvé, co uznal ten rozdíl, a ach, ta ironie ho hluboko uvnitř zasáhla.
Nastala pauza a pak si lítostivě povzdechla. „Ne na dlouho.“
Moje.
Uzavřel vzdálenost mezi nimi, chytil ji za plášť a přitiskl ji k zábradlí tak, aby mu nemohla uniknout. Bylo jí úplně jedno, že by se rozešli? Bylo jí jedno, že už nikdy nebudou spolu? Bylo jí jedno, že se už nikdy nebudou milovat? Že se brzy stane něco hnusného, neodpustitelného?
„Nech mě jít, Aerone,“ řekla klidně.
Nikdy, pomyslel si.
Nikdy, souhlasil Vztek.
Nemůžeme myslet takhle. „Budou se k tobě tvoji lidé chovat jinak, když… se vrátíš?“ dokonce říct to bylo neskutečně těžké, ale potřeboval si připomenout, co se musí stát. „Už nebudeš ta stejná osoba, jakou jsi byla předtím.“ 
„Oni mě doma uvítají s nadšením.“ Zavrtěla hlavou a její hedvábné vlasy se o něj krátce otřely. „Až na Radu. Ale jsou velmi tolerantní. Velmi trpěliví.“
„Lysander mi tak nepřipadá.“
Ironicky se usmála. „No, on není typický anděl.“
Ten úsměv ... potřeboval víc. Musel mít víc. Co nejvíce, dokud ... „Zbývá ti sedm dní.“ Ta slova zaskřehotal. Byl naprostý hlupák. Přesto se svou hrudí přitiskl na její. Její bradavky se stáhly a laskaly ho na hrudi a on ji nemohl nechat jen tak jít. „Slib mi, že tu zůstaneš ještě šest dní.“
Klid ji konečně opustil a on se zamračila. „Co-proč?“
„Jen mi to slib. Prosím.“
Prosím, opakoval Vztek, stejně uboze jako Aeron. Kdo by si pomyslel, že se sníží k tomuto?
„Nemůžu,“ řekla. „Je mi to líto.“ Odvrátila se od něj a pohlédla přes rameno.
Ale ještě předtím viděl slzy, které zaplavily její oči. Slzy, které ho činily… slabým. Natáhl se a vzal jí za šíji, nutil ji znovu se otočit k němu, aby se ujistil, že sdílí jeho touhu a odhodlání.
„Je tohle ano?“
Roztřeseně se zasmála. „Ne. To není.“
To on to způsobil. Kvůli němu se smála. „Co mi můžeš slíbit?“ V tomto bodě by bral cokoliv.
„Já ... den,“ nabídla roztřeseně.
Jeden den. Jeden den mu nestačil. Věčnost nemusí stačit. Zesílil svůj stisk. „Zůstaň, dokud se nevrátím z města. Dokonce, i když má mise bude trvat déle, než čtyřiadvacet hodin. Prosím.“
„Proč je to pro tebe tak důležité?“ Zeptala se a ukázala mu svůj vztek, první náznak vířící bouře.
Protože tě potřebuju. Protože tě chci. A nenávidím myšlenku, být bez tebe. A kdyby to bylo jen mé rozhodnutí a nebyl by tu někdo, kdo mě ovlivňuje, ochotně bych zemřel, jen abych mohl strávit další minutu v tvém náručí.

„Zůstaneš?“ Trval na svém a ignoroval její otázku. „Pokud budu vědět, že je tu šance na tvůj odchod, nebudu se moci soustředit.“ Nikdy předtím s nikým nemanipuloval. Uvedl fakta, dobrá i špatná, ale výsledek mu byl lhostejný. A teď ... „Budu snadný cíl,  možná mě opět zraní. Tak mi to už řekni. Řekni mi, že zůstaneš?“
Olízla si rty a její ramena poklesla. „Já… dobře.“
Takhle ne. „Řekni to.“
„Ano,“ zašeptala. „Zůstanu, dokud se nevrátíš z města.“
Bez vrstvy pravdy v hlase nevěděl, jestli mu lhala, nebo ne. Ale on si vybral, že jí věří, protože nemohl vystát představu její nepřítomnosti.
„Tak teď, když jsem ti to slíbila, necháš mě odejít?“ Když mluvila, položila mu ruce na hruď a snažila se ho odstrčit, ale přitom hladila jeho tetování.
Hmm, ještě, povzdechl si Vztek.
Možná, že po něm toužila předtím, ale on chtěl, aby mu znova řekla ano. „Proč po mě toužíš?“ Zeptal se prudce, byla to další připomínka překážek mezi nimi. „Proč sis mě vyhlédla? Kráska jako ty, chytrá jako ty, sladká jako ty, může mít kohokoliv. Někoho, kdo na sobě nenosí obrazy svých hříchů.“
„Protože,“ řekla.
„Proč?“ Měl chuť s ní zatřást, byl zoufalý zjistit pravdu, proč kvůli němu padla z nebes. „Prosím, Olivie. Řekni mi to.“
Možná to bylo prosím, co ji zviklalo. Nebo zoufalství, které z něj prýštilo. Ať tak či onak, vykřikla: „Protože nejsi to, co si myslíš, že jsi. Nejsi takový, jak si myslí ostatní. Možná máš na svědomí bezpočet mrtvých, ale miluješ zuřivěji, než kdokoliv koho jsem kdy poznala. Pomáháš ostatním bez ohledu na své vlastní štěstí.“ Zasmála se stejně hořce jako on před chvílí. „Zvláštní, že? Tyhle vlastnosti, které mě k tobě přitahovaly, mě teď odhání pryč.“
Zůstaň.
Nedokázal to vyslovit. Miloval zuřivěji? Bohové, to ano. Dříve by se nad tím slovem zastavil, ale dnes ne. Bez jakéhokoliv varování ji strhl k sobě a vzal si její ústa. Nemohl si pomoci a vrazil svůj jazyk dovnitř. Bez protestu se k němu přitiskla a dychtivě přijala jeho brutalitu. To bylo dobře, protože neměl žádnou kontrolu a byl rád, že ho neodmítá. Měli jen málo času a on nenáviděl, že jí bude muset ztratit. A její ztráta… bohové. Ta ztráta ho nejspíš zabije.
Ne, pomyslel. Její polibek ho zabijí. Můj zánik spočívá ve splynutí našich duší, uvědomil si, a znovu, byl rád. Tvrdě ji ochutnal, podmanil si ji bez výhrad. Bral si, co chtěl a byl za to odměňován.
Pokud je tohle jeho konec, zemře jako bojovník.
„Teď tě učiním svojí ženou.“ Strhl jí plášť z těla. Odhalil její dlouhé nohy. Její jádro, všechno patřilo jen jemu. Stále na sobě neměla žádné kalhotky a to poznání ho málem srazilo na kolena. Jednoho dne si ji chtěl vzít v posteli. Chtěl pomalu odstraňovat její oblečení a brát si jí něžně a dlouho. Vychutnával by si každý její nádech, každý nepatrný povzdech.
Teď chtěl pouze ji.
Naléhavě sáhl po knoflíku na jeho kalhotách, pokusil se je otevřít – zachytit sám sebe. Otevřel je. Jeho penis volně vyskočil ven. „Doufám, že jsi na mě připravená, Olivie.“ 

Jestli je na něj připravená? Olivia si myslela, že bude připravena na tohoto muže každou minutu každý den po zbytek svého života. Díval se na ni, jako by byla nutná pro jeho přežití. Jako kdyby žil jen pro ni. A tohle bylo naposledy, co zažije takový pohled. Smutek vyhrožoval, že jí přemůže, ale síla její touhy ji přemohla. Později. Později se mohla válet ve svém trápení. Ale teď byla v Aeronově náručí. Její tělo bylo v jednom ohni jen pro něj. Byla mokrá a bolavá a potřebovala jeho dotek. To proto se vzdala svých křídel. Proto se vzdala věčnosti. A teď jí to nabízel. Bez ohledu na to, co se bude dít dál, musela ho mít. 

„Olivie,“ řekl její jméno s hrdelní prosbou. 

„Připravena. Slibuju.“ 

Vzal její boky do dlaní, zvedl ji, a když ovinula nohy okolo jeho pasu, zajel do ní, až po jílec. Vykřikla, nemohla zastavit ten zvuk. Byl tak velký, prudce do ní vrazil, na chvíli jí zasáhla bolest, ale rychle ustoupila potěšení.  

„Potřebuju tě.“ Vklouzl dovnitř a ven. 

„Ano!“ Zaryla mu nehty do zad a pevně se ho držela. Nebylo cesty zpátky, pro ni ne. Potřebovala to. Potřebovala tuto vzpomínku, aby jí zahřála v noci, až bude osamělá. „Přesně takhle.“

Tvrději a tvrději do ní bušil. Bylo to nebe a bylo to peklo. Bylo to tak dobré, byla tak blízko u konce. Chtěla, aby to takhle bylo navždy. Modlila se za to, ale věděla, že její modlitba nebude nikdy vyslyšena. Zábradlí se otřásalo společně s nimi. Zavrzalo a povolilo pod jejich zběsilými přírazy. Zakňučela a cítila, jak se svírá. Cítila, jak padá, padá...Aeron nepovolil na zuřivém tempu. Milovala ho. Líbilo se jí, jak se okolo nich prohání vítr. Společně se svobodou, láskou a radostí. Beze strachu a bez lítosti. Aeron by ji udržel v bezpečí. A on to udělal. Těsně předtím, než se zábradlí rozpadlo, vyrazila jeho křídla ze svého úkrytu a obalila se kolem ní. Jemně ji usadil na zem a nepřestával přirážet. Nechala nohy uzamčené kolem jeho pasu, přijímala ho, prohnula se proti němu, zoufalá a dychtivá po uspokojení. Slunce postupně klesalo a každý je mohl vidět. Bylo jí to ovšem jedno. Její potřeba byla příliš velká.

„Olivie,“ zasípal.


„Aerone.“

Jejich pohledy se setkaly, jeho fialové oči byly divoké. Jeho výraz byl napjatý, divoký, jeho rty krvácely z místa, kde ho kousla. Byl tak úchvatně krásný, tak divoký a bez kontroly.  

„Jsi moje,“ řekl těžce. 

Víc než cokoli jiného, ​​chtěla být: „jeho“. Ale nemohla, kvůli Legii. Brzy si jí vezme stejným způsobem jako teď ji. Legie řekla, že je Aeron její. Stop. Dost. Teď už měla svou vzpomínku. 

Jako by vycítil, že se její myšlenky stáčí jinam a její vášeň opadává, sklonil hlavu a znovu ji políbil, tentokrát ještě tvrději než před tím, jeho jazyk do ní zajížděl a smyslně si s ní hrál. Tolik vášně … Znovu ho poškrábala na zádech a zakřičela, když se zřítila přes okraj, opět klesala, tentokrát vášní. Vykřikla a chytila se svého milence pevněji, každý sval v jejím těle se lahodně stahoval. Znovu přirazil a natrefil na její citlivé místo. Její orgasmus stoupal výš. Měla zavřené oči, ale cítila, jak se nad ní třese a věděla, že dosáhl svého vrcholu. Křičel její jméno. Když se na ni zhroutil, jeho váha jí tížila, ale milovala ho příliš na to, aby si stěžovala. Kéž by mohl zůstat takhle navždy, ztracen v ní tady a teď.

„Olivie,“ zachraptěl.

Pomalu zamrkala a otevřela oči. Aeron ji pozoroval, jeho rysy změkly. Jeho pohled byl prosebný. „Neříkej to,“ řekla. Pokud měl v plánu, aby jí řekl, že se tím nic nezměnilo, věděla, že už to nevydrží. Nedokázala znovu vydržet, když by jí zarazil nůž hlouběji do hrudi. Pokud má v plánu ji požádat, aby zůstala, i když bude s Legií, byla by v pokušení mu vyhovět. I přesto, že Rada by poslala někoho jiného, aby ho zabil. I přesto, že představy o něm s démonkou by ji navždy strašily. 

Bez ohledu na to, jakým způsobem to skončí, oni byli ztraceni.

„Musím.“ Jeho hlas byl ochraptělý. „Chci, abys věděla-“

„Hm, Aerone,“ zavolal někdo. „Nerad ruším, ale je čas jít.“

Znovu přerušeni, pomyslela si s povzdechem. Nikdy jim nebude umožněno zůstat spolu o samotě a vysvětlit si to, co potřebují. Ale teď byla ráda, že se tak stalo. Vykroutila se zpod něj a oblékla si roucho. Ustoupila od Aerona a uhladila si oblečení okolo těla.

„Jdi,“ řekla, aniž by se na něj podívala. „Jak jsem slíbila, budu tady čekat.“ A pak se navždy rozloučíme. 

15 komentářů: