úterý 24. května 2016

Nejtemnější vášeň - Kapitola 22




Gideon slyšel válečníky, jak v patře nad ním přecházejí. Jejich kroky jsou dost otravné, pomyslel si. Slyšel každý krok i ránu ze shora. Ale Scarlet se o to nestarala. Ani se nepohnula. Téměř celý den uplynul od chvíle, kdy poprvé vstoupil do vězení. Když Scarlet potvrdil, že je Lež, vztekle na něj zasyčela a pak řekla: „Teď když vím, že jsi to ty, můžeš jít,“ pak se k němu otočila zády, lehla si na své lůžko a ignorovala ho. Polohlasně nadávala, jako by jí bylo jedno, že tam stále je a stará se. Usnula při východu slunce. Nic co udělal, ji neprobudilo. Křik nepomáhal a tak čekal. Probudila se před několika minutami, když slunce opět zašlo. S povzdechem se posadila a naštvaně se na něj zamračila. Když si všiml, že jí divokost opustila, nahradila ji zášť a hněv – což vůbec nechápal – padla zpátky na matraci. 

„Nemohu tady zůstat celý den, víš,“ řekl. Torin, který ho sledoval z mnoha kamer, mu přinesl dolů židli a přitlačil ji tak blízko ke Scarletině cele, jak jen to bylo možné. Protože mu ho bylo líto. Natáhl si své dlouhé nohy, kotníky si opřel o mříže. 
„Odejdi.“
Slyšet její hlas po všem tom tichu, bylo jako nalézt bazén plný kyseliny s rozpouštějícími se Lovci na dně: naprosto úžasné. Dokonce se zachvěl. Díky bohům, že to nikdy nepřizná nahlas. Bylo by to velice trapné, že touží po její pozornosti.
„Takže ty mě teď budeš ignorovat?“ Zabručela.
Zasloužila si to, za to, že ho předtím sama ignorovala. „Ano. Ignoruji tě.“ Každá buňka v jeho těle byla naladěna na každý pohyb, který udělala, takže i když by jí rád dal to, co si zaslouží, nemohl. Zatraceně. To muži měli být na výsluní a ženy měly být vděčné za jejich pozornost. Muži měli dávat příkazy a ženy je měly s respektem plnit.
OK dobře. Předtím po tom nikdy netoužil, ale teď si to právě přál. Nepomohlo, že Lež šílela v jeho hlavě a pak ztichla. Tiše uznal, že je rád v její blízkosti. Znovu nepromluvila a on věděl, že ho tak trestá. Nevěděl však proč. On nebyl ten, kdo ji zde zamknul. Jistě, mohl ji v klidu osvobodit, ale potřeboval od ní informace. A to on nemohl dovolit. Scarlet – její jméno mu chutnalo na jazyku. Hodilo se k ní. Ke křivce jejích zlobivých rtů, temnotě její osobnosti.
„Jen běž, v pohodě. Skončila jsem s tebou.“
Konečně. Znovu promluvila. Zůstal bych tu klidně navždy, pomyslel si, jen abych mohl strávit více času v její blízkosti. Což nedávalo žádný zatracený smysl! „Mé jméno není Gideon.“ Tak. Jednoduše a snadně. Doufal, že když si s ní začne více povídat a sdělovat jí osobní informace, udělá to samé. Potřeboval se dozvědět víc. Ale jedno věděl jistě – znal jí, ale nepamatuje si ji. 
„Hmmm,“ bylo vše, co řekla.
Už to věděla? Jak? Pochyboval o tom a tak se na to neptal. „Vím o tobě hodně. Jenom to, že si vůbec nepohráváš se sny ostatních lidí.“
„Nekecej.“
S ní to nebude jednoduché. Vůbec ne. „Vážně se mi moc líbí, že jsem své přátele nechal o samotě.“
„Výborně. Považuj to za vyřízené. Budu si s nimi hrát celou noc, jen aby si byl šťastný.“
Na chvíli se zadíval na strop a modlil se za božskou trpělivost. „Prosím tě.“ Sakra. Málokdy mu vadilo, že mohl říkat jen samé lži, ale teď ho díky tomu dráždila a to se mu nelíbilo. 
„Nebo by se ti líbilo víc, kdybych se soustředila jen na tebe?“
„Ne.“ Ano. Chtěl, aby jeho přátelé mohli v klidu odpočívat, ale přesto to nebyl hlavní důvod, proč tu byl, proč chtěl vidět tuto ženu. Chtěl ji pro sebe. Chtěl o ní vědět všechno. I o jejích schopnostech. Jenom na to pořád nemohl přijít. Nedávalo mu to žádný smysl. Nikdy nebyl majetnický muž. A především neměl důvod cítit se majetnicky kvůli této ženě. 
„Je mi to líto,“ řekla a neznělo to tak. „To ti nemůžu slíbit.“
„Ostatní tě neomámí.“
„Drogy? Ano prosím, můžu dostat něco na bolest hlavy?“
Takže mohla používat lidské léky. Nedivil se jí. Měl jí dopřát více času po probuzení. Ne že by to něco ovlivnilo, ale lepší než nic. „Jak víš, že tolik miluju pavouky?“
„Fuj, ty jsi upovídaný. Když ti něco řeknu, budeš konečně držet hubu? Tvoje mlčení beru jako souhlas. Jak vím, že miluješ pavouky? Protože je mojí přirozeností vstoupit do lidské mysli a najít jeho největší noční můru. Takhle jednoduše. A teď drž hubu.“ 
Pravda. Jeho démon uznal pravdu. Jeho démon obvykle nenáviděl pravdu a byl z toho znechucený, i když se Gideonovi líbilo, co slyší. Ale démon dnes zůstal klidný a šťastný. Bez ohledu na to, co vycházelo z dívčiných krásných úst.
„Tak jak jsi neznala mé jméno?“
„Vidím, že vyjednávání není tvá silná stránka.“ Udeřila do zdi a prach z omítky se vznesl do vzduchu. „Tak co? Chystáš se mě dráždit tak dlouho, dokud ti neřeknu všechno, co vím?“
Nechtěl si připustit, že chtěl být jenom s ní a tak zvedl ovázanou tuku do vzduchu a zamával s ní. „V téhle chvíli je tolik věcí co bych mohl dělat. Jako bojovat s mými přáteli.“
„Zranění nezastaví skutečného bojovníka.“
Ach tak. „Jo, protože každý skutečný bojovník by nerad pomáhal nepříteli.“
„Opravdový válečník uspěje i přes svůj handicap.“ Odfrkla si. „Řekla jsem handicap a ty nemáš ruce.“
Velice legrační. „Kdybych neměl všechny prsty, jsem teď někde úplně jinde.“
„Jo a místo toho jsi tady pokousaný od pavouka. To je vážně smutné.“
Co máš za problém? Chtěl se ptát, ale spíš ho zajímalo: Proč máš sakra se mnou problém? A nechtěl od ní slyšet, že je to blbá otázka. Mám s tebou problém, řekla by. A on odpoví: No, já nechci vědět proč tomu tak je. A ona řekne: Dobře, protože jsem stejně neměla v úmyslu ti to říct.
Už v minulosti měl podobný problém s komunikací. Byl kvůli tomu frustrovaný, rozbouřený, zvědavý, toužící, a každá emoce ho tlačila blíž a blíž k okraji. Vždy ho to nutilo říkat věci, které neměl na mysli a dělat věci, které nechtěl.
„Jak jsi vlastně přišel o ruce?“ Zeptala se neochotně, jako by se jí ani nelíbilo, že to chtěla vědět.
Její zvědavost ho potěšila, a tak ztratil něco ze své frustrace. „Ruce, dobře. Nezmizely mučením.“
„Zlomil sis je?“
„Samozřejmě,“ řekl trochu rozmrzele. Nezlomil si je, ale nic dalšího jí neprozradil.
„Přesně jak jsem předpokládala.“ 
Zaťal zuby. Nějak věděla, že lže. Po celou dobu znala pravdu. Také věděla, že nemůže přiznat to, co ví, ale přesto neustále předstírala, že mu věří všechno, co řekne. Dělala to jen proto, aby ho naštvala? Protože na něj byla naštvaná? Její zlost nechápal.
„Lovci co?“ Zeptala se.
„Ne.“
„Jen tak pro zajímavost, jak to s nimi jde? Myslím válka s nimi?“
Musela vědět, jak to s nimi mají, ale nikdy neslyšel, že by se něčeho účastnila. Jak? Věděla více, než by měla. „Prohráváme.“ Vítězili, ale jen stěží. Dva artefakty proti jednomu. Osvobodili všechny nadané děti, které Lovci využívali ke svým strašným účelům. Objevili jejich úkryt v Buda. Ne že by to všechno mohl říct Scarlet. „Vzhledem k tomu, že se nezdá, že by si mě znala, přemýšlel jsem, jestli jsi do města nepřišla kvůli mně.“
„Cokoliv,“ vyprskla. „Podívej, jak jsem řekla tvému příteli, jen chci, abyste mě nechali na pokoji. Věděla jsem, že jste mě hledali. A chtěla, abyste toho nechali. To je vše.“
Ne, to není pravda. Nemohla být. Jenže to nemohl dokázat. Lež mu stále nepomáhala. „Jak to, že mě neznáš? Já se cítím, jako bych tě neznal, nepotkali jsme se už někdy předtím?“
Její pohled se zúžil a znovu se na něj dívala s hněvem. „Ty si mě nepamatuješ?“ Dobře. Hněv nebyl dost silné slovo. Pobouření bylo to správné. „Ty si nepamatuješ žádné detaily?“
„Já no-“ lži, lži. Nemohl si vzpomenout, sakra. „Ano.“ Ale nemohl se s ní setkat. Nemohl by zapomenout na ženu jako je ona. Krásná, divoká, dravá. Sladká, tvrdá ale přesto zranitelná.
V průběhu let byl s velkým množstvím žen. Většinou po jednu noc. Ženy se nikdy nevrátily, nechtěly být s mužem, který jim neustále říká, jako jsou hloupé a ošklivé. Nebo nesnesly, že nemluvil vůbec. Za tu dobu si nepamatoval všechny jejich táře, ale její by rozhodně nezapomněl.
„Byli jsme milenci,“ řekl, aby nějak začal. „Tak to je.“ Tak. 
„Ha!“ Její pohled se k němu vrátil a setrval, studovala ho nahoru a dolů. „Nejsem si jistá, jestli se mi líbí to, co vidím. Takže ne, nebyli jsme milenci.“
„Nejsem si jistý, že nevím, co máš na mysli,“ řekl, protože věděl. Nelíbil se jí. Zaťal ruce v pěst. „Tak abys věděla, jsem tak ošklivý, jak jen to jde.“
Samolibost se jí odrazila v očích. „Jo. Já vím, vždyť jsem to právě řekla.“
Přejel si jazykem přes zuby. Jsem sexy, sakra! Jo, jeho vzhled byl trochu neortodoxní. Modré vlasy, několik piercingů. Tetování, ale ne v takovém rozsahu jako měl Aeron. On byl pokrytý od hlavy k patě. Gideon měl inkoust pod kontrolou. Vybral si vzory, které pro něj něco znamenaly.
Viděl dvojici černých očí pokaždé, když zavřel oči. Rudé ... rty ... Posadil se s trhnutím, zíral na Scarlet. Která měla černé oči. Která měla rudé rty.
 „Co?“ Zavrčela. „Vím, že jsem nádherná, na rozdíl od tebe. Tak se proboha ovládej.“
Tak dlouho, jak si jen pamatoval, viděl tyto obrazy ve své mysli. Černé oči, červené rty, dokonce si vzpomínal i na určitou část v nejtemnější noci: SMRT JE JEN ZAČÁTEK. Zářivě červené květy zakřivené pod tím. V duchu viděl ta slova a květiny obalené kolem ženského pasu. Jeho srdce zrychlilo pokaždé, když si na to vzpomněl, ta slova, a ano květiny vytetované okolo pasu. Měl stejné tetování, a bylo mu jedno, že si ostatní mysleli, že je to moc holčičí.
 „Nechci vidět dolní část tvých zad,“ řekl jí ostře.
Úplně se utišila a ani se nepohnula. „Ne, ani náhodou. Sakra ne.“
„Nebudu tě prosit.“ Musel to vidět. Musel vědět. „Ještě jsem tě neviděl. Nevím, že tam máš květinové tetování.“
„Mýlíš se. Nemám.“
Lhala, tím si byl sakra jistý. „Tak to dokaž.“
„Nemusím.“
Argh! Frustrující žena. Zvedl se na nohy. Seděl dlouho, svaly ho bolely a kolena se mu třásla.
„Co? Jen protože nic nechápeš, odcházíš? Fajn. Běž trucovat jako malej harant.“ Chtěl odejít, ale naštval se na ní, protože si myslela, že přesně to dělal. Ženy.

Se zavázanými zápěstími bylo těžké uchopit lem košile, ale po několika mučivých minutách se mu to podařilo. Zvedl materiál a otočil se ke Scarlet zády, aby měla dobrý výhled. Zpočátku nijak nereagovala. Pak uslyšel ostré nadechnutí, zašustění oblečení a kroky na podlaze. 

Teplé prsty se setkaly s jeho tělem, a musel se kousnout do spodního rtu, aby potlačil sten rozkoše. Její kůže byla mozolnatá - používala často zbraně? - a lahodně jemná, když její prsty sledovaly každé slovo, každý okvětní lístek.

Mohla mít někde skrytý nůž a bodnout hod zad – doslova – ale nezáleželo mu na tom dostatečně, aby ji zarazil. Dotýkala se ho. Bylo to úžasné, víc… mnohem lepší, než když byl uvnitř nějaké ženy. 

„Smrt je jen začátek,“ zašeptala zlomeně. „Víš, co to znamená?“

„Ano. Neříkej mi to.“ Prosím, bohové, prosím, řekni mi to.

„Já – já,“ Její ruka sklouzla z jeho zad. Udělala jeden krok od něj, pak další aby mezi nimi zvýšila vzdálenost. 

Gideon se otočil. Na okamžik zapomněl na mříže a sáhl po ní. Jeho rány narazily na kov, a on se přikrčil. Scarlet zcela bez emocí odtančila mimo jeho dosah. 

„Neříkej mi to,“ přikázal.

„Řekla jsem ti, abys odešel Gideone.“ 

Gideon. Poprvé použila jeho jméno. To ho hluboce ovlivnilo. Plazilo se přes něj, pálilo každou částečku jeho těla a jeho srdce kvůli tomu zrychlovalo. Protože ... protože ... to bylo poprvé, co řekla jeho jméno během jejich rozhovoru, nebylo to však poprvé, co ji slyšel ho říct. Křičela jeho jméno v zajetí vášně, šeptala jeho jméno jako prosbu. Vrčela jeho jméno, když byla naštvaná, křičela jeho jméno, když byla v bolestech.


Byl s ní.

„Sakra,“ řekl a přál si místo toho říci její jméno. Musela slyšet odhalené emoce v jeho hlase, protože tentokrát nevznesla žádnou sarkastickou poznámku.

„Jen běž, Gideone, jak jsem tě požádala už na začátku. Prosím.“ 

Prosím. Pochyboval, že něco takového říkala často. Ale zněla jako by měla slzy na krajíčku a nepřipadala mu jako žena, které nevadí plakat před mužem. Nikdy. 

Stalo se to už i předtím. Věděl to. Ona plakala a on ji držel. Kdy? Kde?

Jediný možný čas, kdy se tak mohlo stát byl, zatímco žil v nebi. Vzhledem k tomu, že byla posedlá jedním z Pandořiných démonů, byla kdysi vězněna v Tartaru. Byla pod zámkem, ale mohl ji vidět, když kontroloval jiné vězně? Mohl s ní mluvit? Mohli spolu mít vztah, i když si na to nevzpomínal? Mohl mu někdo vymazat paměť? Bohové byli schopni takových věcí. Bohové byli schopni všech druhů krutých věcí. Ale to vyvolávalo otázku, proč by někdo chtěl vymazat jeho paměť. Co by takovým činem získali? Čemu chtěli předejít? 

„Nemáš muže?“ Jeho hlas byl tak syrový, tak ochraptělý, že kdyby ho někdo právě teď slyšel, myslel by si, že zotavuje z prudké krční infekce. Manžel, něco takového Gideon nechtěl slyšet. 

„Ne,“ zašeptala, tak smutně až čekal, že se rozpláče. Její hlas byl tak smutný, že mohla soupeřit s Cameo. „Nemám.“ 

„Žádný otec?“

„Můj otec je mrtvý.“ Ležela na zádech na lůžku, dívala se do stropu. „Už velmi dlouhou dobu.“

Pravda? Sakra, démone! Pomoz mi. „Žádná matka?“ 

„Moje matka mě nenávidí.“

Bude jí prostě muset věřit. „Je tu někdo, kdo by tě chtěl vidět ... šťastnou?" Pochop prosím, že mám na mysli mizerně.

Neodpověděla, převalila se na bok, pryč od něj. „Když ti řeknu, co chceš vědět, necháš mě o samotě? Nebudu předstírat, že s tebou tentokrát vyjednávám Gideone. Pokud to udělám, a neodejdeš...“

Nechtěl odejít. Nyní, více než kdy jindy, chtěl zůstat. Ale musel znát odpověď. Možná by mu pomohla poskládat dohromady tuto záhadu. „Ne. Řekni mi to a já zůstanu.“

Pauza. Potom: „Předtím jsem ti lhala, když jsem předstírala, že tě nepoznávám. Od samého začátku jsme věděla, kdo jsi. Smrt je jen začátek,“ zaskřehotala. „Byla to slova, která jsi jednou řekl své… ženě.“  

17 komentářů:

  1. Děkuji moc za další kapitolu!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem krásne za pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem pekne za preklad kapitoly a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Perfektni :-),mooc dekuji.Je to velmi napinave a sama zahada,obzvlast ta posledni veta:-).Tesim se na pokracovani,opravdu moooc ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. No potes, tak to je teda zakonceni! Jsou manžele nebo ne?


    OdpovědětVymazat
  8. Moc a moc děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  10. Paráda, ďakujem, :)
    bety

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za preklad.
    Vážne sa už neviem dočkať až budete prekladať knihu o Gideonovi a Scarlet. Teraz sa ale cítim dosť frustrovaná i za Gideona.

    OdpovědětVymazat
  12. Dekuji za dalsi kapitolu @-}-- hm,procpak ma vymazene vzpominky :-) a to jeho rikani opakuju,je teda obcas matouci :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Srdečšná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat