pondělí 7. března 2016

Velký zlý vlk - Kapitola 10


Některým lidem to může připadat kontraproduktivní, běžet do města jen proto, abyste si dali banana split. Candice to dávalo perfektní smysl. Seděla venku před obchodem Jedna Zastávka a snažila se vystrnadit hlasy hádajících se Desdainových trojčat, jak se hádaly bůhví o čem. Tahle monstra vždy byla do něčeho zapálená. A chudák milá kazatelka, jak bylo její jméno? Pastorka Harmony? Nějak se jí podařilo, že byla uvězněná vevnitř s těmi malými démony. Candice mohla slyšet tu ženu, jak se snaží ukončit hádku před tím, než by jedna z těch ďáblic mohla ublížit náhodnému kolemjdoucímu, což bylo od kazatelky zatraceně odvážné. Není divu, že každý říkal, že byla upřímně milá – že přijala každého bez ohledu na to, jak magický nebo nemagický (nebo jak pohrdavě ohavný) byl.

Něco uvnitř obchodu spadlo a Candice se nahrbila. Jak byli ti spratci staří? Jedenáct? Dvanáct? Musí se ujistit, že už nebude dávno učit ještě před tím, než jako mor kobylek sestoupí nad Mysterijskou střední. Další důvod, proč si najít úžasnou práci jako editorka v Denveru. Candice jedla pomalu svou zmrzlinu a snila o romantických možnostech její budoucí profese. Mohla by mít trojmartinové obědy s autory. Nosila by úžasné oblečení a měla byt v centru města. Objevila by další Noru Robertsovou!
„Candice! Tady jsi. Svatý netopýre! Neuvěříš, co upír vystavuje v jeho galerii!“ Godiva pospíchala ke své přítelkyni, její velká kulatá prsa vzdouvající se nadšením.
„Více porna, které se tváří jako umění?“ řekla Candice se zvyšujícím se zájmem. Vždy byla pro nějaké nahé chlapy. Vlastně by to mohla být ta věc, která ji pomůže dostat se přes Justina Bluese. Bohužel, Godiva zavrtěla svou hlavou.
„Ne. Není to porno.“
„Sakra. Tak co je pak tak zajímavého? Víš, že nemám ráda ty krvavé obrazy, o kterých si upíři myslí, že jsou bezva. I tak nechápu, proč jsou upíři tak fascinováni do umění. Člověk by si myslel, že si spíš vyberou, já nevím, noční profesi.“
„Candice! Prostě pojď se mnou. Neumím vysvětlit to, co uvidíš.“
„Můžu nejdřív dojíst svůj banana split?“
„Vem si ho s sebou. Tohle nepočká.“
Brblající Candice nechala Godivu, aby jí táhla dolů po Hlavní ulici do jediné galerie umění v Mysterii, Temných Stínů. Shluk lidí stál před výlohou, a jak se dostala blíž, tak si uvědomila, že všichni zírají do okna a že všichni pláčou.
Pláčou? Ta výstava byla tak hrozná, že donutila lidi plakat? Ach jo.
Godiva ji vzala za ruku a postrčila ji dopředu, aby měla lepší výhled. Zprvu byla tak kompletně zaujatá krásou obrazů a úžasným talentem malíře, že nerozuměla tomu, co vlastně viděla. Ve výloze byly dva obrazy. Její okamžitá reakce byla, že to jsou obrazy ze snu, a přiměly ji myslet na sexy fantasy práci Michaela Parkse. Jeden obraz byl obraz ženy uvězněné v kleci, která vypadala, jako by byla vytesaná z ledu. Všude zvenčí okolo stěn z ledu byly velké trsy delikátně listnatých květin s modrými květy. Levandule, pomyslela si. Jsou to rozkvetlé levandule. Candice se podívala více zblízka na tu ženu uprostřed klece. Seděla na podlaze, s jednou rukou položenou na nejbližší průhledné zdi, skoro jako by se snažila dostat ven. Měla na sobě jen bílý plášť s kapucí. Části jejích holých nohou vykukovaly, ale její obličej byl ve stínech – celý kromě jejích očí, které byly velké a okouzlující svým zeleným smutkem. Na těch očí něco bylo…
Candice přesunula svou pozornost na druhou malbu. Ta také byla velice bohatá na detail a barvu. Na ní byla žena spící na posteli, která byla v tmavém pokoji, který vypadal, jako by byl na hradě. Mlha, nebo možná opar, visel nad postelí, zatemňující ženu. Jedno dlouhé okno nechalo dovnitř proniknout jen dvě perlově okřídlené holubice, tak jako proužek měsíčního světla, který padal přes postel, osvětlující stranu ženina obličeje tak, že jediná slza v koutku oka byla vidět. Ženin obličej byl opět ve stínech. Její blonďaté vlasy byly rozesety kolem ní na tmavé posteli, přitahující Candiciny oči. Co to bylo na těch jejích vlasech?
Pak si uvědomila, že vedle každé malby byla zarámovaná báseň. Protlačila se blíže skrz potahující dav, dokud nebyla dost blízko oknu, že by mohla přiložit prst na chladné sklo. Candice začala číst komplikované písmo první básně.
Přijď, ledová zdi ticha,
obal mé zraněné srce,
ochraň mě svým objetím, tvrdou silou,
dokud má bolest neodejde.
Chraň mé pošramocené city
uvnitř své ochranné pevnosti.
Žádám o útočiště před bouří života.
Ale co bude s tím fascinovaným srdcem?
Bude bojovat proti uzavření?
Nebo budou zdi kované proti bolestem,
protože plamen lásky lehce plane,
dokud ticho její zklidňujícím balzámem?
Bude fungovat tak dobře
a žádný dech neuteče,
aby nerozmrzl pevnost ze zamrzlých slz?
Candice nemohla dýchat. Cítila se, jako by ji někdo praštil do břicha. Rychle se podívala na druhou báseň. Byl to sonet a byl napsaný stejným složitým písmem.
Snílek snil tisíce promrhaných let,
uvězněný v báječných obrazech, které spaly.
Zahalen blízko ve vzdeších, vzdyších a blažených slzách,
prožívající sliby, které nebyly dodrženy.
Měsíční svit prosakoval oknem.
Jeho stříbrné světlo hladilo její hebkou tvář
jako jemná holubí křídla, zbarvena do šeda, a odháněl
stinné myšlenky zamrzlé v čase a místě.
Sledoval odcházet její dech jako stříbrnou mlhu
a toužil se k ní přidat ve vražedném spánku.
Ale pravdu jen zřídka zraněné srdce vyslyší,
protože i hrdinská duše musí občas plakat.
Nyní křídla lásky už nikdy nebudou létat,
pohřbena navždy v žalu nekonečné noci.
„Jsou moje,“ zašeptala Candice. Její chvějící se hlas nebyl slyšet přes nářky lidí okolo ní. Odtrhla pohled od okna a podívala se rychle na Godivu, která stála na rohu davu a lehce plakala. Zvýšila hlas tak, aby ji přítelkyně mohla slyšet. „To jsou moje básně, Godivo. Napsala jsem je.“
„Kdo to řekl?“ Hlavy se otočily k vysoké postavě stojící ve dveřích do galerie. Barnabas Vlad (jméno, o kterém každý v Mysterii věděl bez sebemenší pochybnosti, že se s ním nenarodil) byl oblečen od hlavy k patě v černé, držící v ruce malý krajkový černý slunečník, a měl na sobě velké modré sluneční brýle. „Kdo řekl, že je autor?“
„To budu já,“ řekla neochotně Candice.
Pak se všechny hlavy otočily jejím směrem a Candice slyšela fňukavé mumlání Oh, ty jsou tak krásné a Zlomily mi srdce, ale miluji je, a Musím vlastnit jednu z nich a ten obraz, který k ní patří!
Barnabas ukázal jedním prstem (plně zakrytým v černých rukavicích) na Candice. „Musíte jít se mnou!“ Upír se otočil a prošel dveřmi do galerie.
Candice se nemohla pohnout. Všichni na ni zírali.
„Pojď!“ Godiva ji postrčila směrem ke dveřím do galerie a ignorovala sténající dav. Pak stále jemně pofňukávající dodala: „A v žádném případě tam nejdeš beze mě.“
Candice už v galerii byla. Vždy to byla temná strana – zdi a podlaha byly černé místo časté bílé, jako měla většina galerií. Nikdy nebyla dobře osvětlena a bylo tu vždy zatraceně chladno. Ale líbily se jí výstavy umění, obzvlášť gay pride, kterou Barnabas pořádal. Uměla ocenit nahé muže, i když oni neocenili ji. 
„Tady vzadu, slečny,“ Barnabas zavolal zadýchaně ze zadní kanceláře. Godiva a Candice si vyměnily pohledy. Obě pokrčily rameny a vydaly se za hlasem upíra.
„Jsi si jistá, že to jsou tvé básně?“ Godiva zašeptala, utírající si oči a smrkající.
„Samozřejmě, že jsem,“ zasyčela na svou přítelkyni. „Jak se mě na to můžeš vůbec ptát! To jsou ty básně o zlomeném srdci, co jsem napsala asi tak před týdnem na hodinu poezie.“
„No, jen že…“ Ale právě vstoupili do Barnabasovy kanceláře, a tak Godiva zmlknula.
„Slečny, jsem okouzlen. Pojďte dovnitř a posaďte se, śil vous plait.“ Barnabas ukázal svými dlouhými prsty na dvě delikátně růžová křesla Ludvíka XIV., která stála před jeho královsky ornamenty zdobeným mahagonovým stolem. Když se posadily, tak se upír pustil do hovoru v jeho pro něj typicky špatném francouzském přízvuku. „Omluvte mou naléhavost tam venku, ale bylo to dost stresující od té doby, co jsem vyvěsil ta díla. To ale není omluva pro moji drzost. Je to prostě takový šok – takové překvapení. Mon dieu! Kdo by si představil tak velkolepý objev v tak malé galerii? Oh! Jak je to ode mě hrubé. Nejdříve představení se. Jsem Barnabas Vlad, vlastník této skromné d´art.“ Podíval se na moment na Godivu, jeho oči šilhající tak, že jeho růžové oko hrající všemi barvami duhy bylo nehezké. Pak se jeho výraz změnil. „Ah, oui oui oui! Já vás znám. Nejste Godiva Tawdryová, jedna z Tawdryových čarodějek?“
Godiva se zatvářila potěšeně. „Oui!“ řekla. Teď, když přestala popotahovat, tak byla schopna ocenit humor toho, že nemrtvý chlápek se snaží napodobit francouzštinu.
Otočil se ke Candice s úsměvem, který ukázal příliš mnoho ostrých a dlouhých zubů. „Mais non! To není možné!“
„Okay, tohle mě už vážně začíná štvát. Ty básně jsem napsala asi před týdnem pro svůj online kurz, abych si dodělala magistra. Můžu to dokázat. Odevzdala jsem je minulý pátek. Teď chci vědět, jak jste je získal, kdo je ten umělec, co je ilustroval, a proč si všichni,“ tady se odmlčela, aby se podívala na Godivu, „myslíte, že je nemožné, abych je napsala. Můžu být učitelka na střední, ale mám mozek!“
„Madam! Nemyslel jsem to neuctivě.“ Upír vypadal frustrovaně. „Je to jen…“ Poklepal si svůj horní ret černým krajkovým kapesníkem před tím, než pokračoval. „Nejste náhodou učitelka angličtiny, jejíž magií je, že žádnou nemá?“
„Ano,“ zavrčela Candice mezi zuby.
„Pak to je ten důvod, proč je nemožné, abyste je naspala vy.“
„Co to, zatraceně-“ Candice vyhrkla a začala se zvedat, ale Godivyn pevný stisk ji zastavil.
„Candice,“ řekla Godiva. „Ty básně jsou magické.“
„Exactement!“ řekl Barnabas s úlevou, že Godiva do toho vstoupila.
„Magické? Ale jak? Nerozumím tomu,“ řekla Candice.
„Viděla jsi ty lidi. Tvoje básně je přiměly plakat. Přiměly mě plakat. Když jsem se podívala na ty obrazy a pak si přečetla tvá slova, myslela jsem, že se mé srdce zlomí smutkem. Bylo to hrozné – a nádherné.“ Godiva začala znovu natahovat, jen na to pomyslela.
„Tak reagovali všichni,“ řekl Barnabas. „Od té doby, co jsem je dnes ráno vystavil. Pláč a bulení, bulení a pláč.“
„Ale kde jste je dostal?“ Candice se cítila, jako kdyby právě slezla z Tilt-a-Whirl a bylo jí špatně.
„Byly v obyčejném hnědém balíčku, který jsem našel dnes ráno blízko dveří do galerie. Otevřel jsem ho a moje srdce se začalo lámat. Naturellement jsem je okamžitě vystavil.“
„Tak kdo tu nechal ten balík?“
Pokrčil rameny. „To tam nebylo. Byl tam jen tenhle vzkaz.“
Candice vytrhla papír z prstů obalených do drahých rukavic. Na obyčejném bílém kousku papíru bylo napsáno:
Pokud bude chtít básnířka se mnou opět spolupracovat, jsem tomu nakloněn.
Řekněte jí, že se s ní setkám zde v galerii dnes večer při západu slunce.
„Ale není tu žádný podpis nebo cokoli,“ řekla Candice.
„Umělci.“ Barnabas vzdychl a protočil oči.
„Okay, nic z toho nedává smysl. Vypadá to, že ten umělec ví, kdo jsem, ale já nemám vůbec páru, kdo je on nebo jak se on nebo ona dostala k mým básním. Myslím tím, napsala jsem je jen pro online kurz. Napsala jsem je na počítači, přiložila do mého e-mailu a poslala jsem je mému profesorovi. Pak jsem vložila originál do desek označených kurzem. Předpokládám, že někdo na univerzitě se k nim mohl dostat. Pouhé další kopie, které jsem měla, byly odneseny pryč jednoho dne při hrozném vichru.“
Godiva se provinile zavrtěla ve svém křesle.
Candice se na ni upřímně podívala. „Co o tom víš, Godivo Tawdryová?“
„Nic!“ řekla rychle.
„Takže vy jste je nevytiskla v tak krásném písmu?“ zeptal se Barnabas.
„Ne! Ani moje ručně psané kopie nevypadaly takhle.“ Candice se postavila a přešla k přednímu oknu. Strhla obě dvě zarámované básně ze stojanů, na kterých byly vystaveny. Jak si vzpomněla, podívala se na plačící lidi. Pak pospíchala zpět do Barnabasovy kanceláře.
„Nechte mě se podívat,“ řekla Godiva. Candice jí je podala a čarodějka studovala básně. „Tohle je ručně psané  - nic, co by zvládl počítač.“ Pokračovala v zírání na básně a najednou se její oči rozšířily. „Nefunguje to!“
„Co?“ zeptala se Candice.
„Magie. Nic necítím.“ Omluvně se podívala na přítelkyni, když jí je podávala zpět. „Jsou to perfektně krásné básně, ale nepláču.“
„Takže magie je pryč?“ Měla to vědět. V žádném případě nemá žádnou magii. Podívala se na Barnabase. Upír vypadal sklesle.
„Počkejte. Mám nápad,“ řekla Godiva. Přešla k oknu, popadla jeden z obrazů, všímající si, že všichni uplakánci si utřeli slzy a rozešli se. Vrátila se s obrazem. „Potřebuji báseň, která k němu patří.“
Candice se dívala na zelenookou ženu v jeskyni z ledu a podala veršovanou báseň své přítelkyni, když zalapala po dechu a zírala na malbu.
„Ty oči! Věděla jsem, že na nich něco je. Ona má moje oči.“
Barnabas se podíval z obrazu na učitelku. „Mon dieu! Máte pravdu, madam.“
„Na tom druhém má tvé vlasy,“ řekla Godiva.
„Svatá dobroto,“ řekla Candice.
„Dej mi tu báseň.“
Candice nechala Godivu vzít si ji z jejích ztuhlých prstů. Čarodějka držela báseň vedle obrazu. Téměř okamžitě začal upír natahovat. Skrz slzy řekl: „Vrátila se! Magie se vrátila!“
„Nikdy neodešla,“ řekla Godiva. „Jen prostě nefunguje bez těch obrazů.“
„To je zvláštní,“ řekla Candice.
„Madam!“ vykřikl Barnabas do ticha. „Rád bych, abyste vy a ten malíř pro mě vytvořili dalších dvanáct děl. A jsem ochoten vám nabídnout takovouto sumu peněz.“ Naškrábal na malý růžový papír ze sešitu číslo a posunul ho po stole ke Candice.
Zvednula papír. Zamrkala. A znovu zamrkala. Nemohla uvěřit počtu nul na papíře. „Chcete mi zaplatit tohle za dvanáct básní?“
„Mais non!“ Vypadal dotčeně. „Tohle bych vám platil za každou z dvanácti básní tak dlouho, dokud malíř bude souhlasit, že je bude ilustrovat. Naturellement, malíři bych zaplatil stejný obnos. Už jsem volal svému bratrovi v Denveru. Hned jak vy a malíř dokončíte vaše díla, budeme mít výstavu ve městě, která bude trés neobyčejná!“
Candice si nebyla jistá, že může dýchat. „Ale já ani nevím, kdo je ten malíř.“
„My jsme hlupáci!“ řekla Godiva. „Není na těch obrazech nějaký podpis?“
„Ne, madam sorciére. Studoval jsem každý obraz, abych našel malířův podpis. Co jsem našel, je zvláštní, ale není to normální podpis.“
„No, co jste našel?“ zeptala se Candice, zírající na obrazy.
„V dolním pravém rohu je miniaturní reprodukce úplňku. To je jediný podpis, který malíř zanechal.“
Candice vzdychnula. „Vypadá to tak, že tu budu při západu slunce, abych potkala toho mysteriózního malíře.“
„Ale myslím si, že bys měla jít nejdřív domů a převléct se,“ řekla Godiva. „Tyhle kraťasy na běhání jsou roztrhané a celé tričko sis pokecala banana splitem.“
Candice byla příliš zaneprázdněná úvahami o úžasné události, než aby si všimnula Godivina spokojeného malého úsměvu.



11 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  2. Mockrát děkuji za další skvělou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za uzasne pokracovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat