neděle 20. března 2016

Velký zlý vlk - Epilog


O šest měsíců později
Umělecká galerie Temné Stíny II byla umístěna ve stylovém centru Denveru, zasazená mezi Starbucks a nóbl designérský obchod se šperky. Bylo to populární místo, známé svými unikátními výstavami a nově objevenými talentovanými umělci. Ale i když to byla populární galerie, tak dnes večer při otevírání bylo plno. Ne, ne plno – obleženo. Majitel galerie, Quentin Vlad (kterého každý v Denveru pokládal za excentrického a zvláštního, což byla částečně pravda… ta další část byla, že to byl upír – něco, co nikdo nepotřeboval vědět), byl ze všeho rozvášněný. Znaky dolaru se mu odrážely v očích, a ani mu nevadilo, že musel najmout ochranku navíc, aby kontrolovala dav. Vyprodáno! Každý dostupný kus na výstavě byl prodaný během první hodiny po otevření.

Jen těžko mohl věřit úžasnému objevu svého bratra! Kdo by si to představil? Básnířka bez magie a netrénovaný vlkodlačí umělec – dejte je dohromady a vytvoří dílo, které vyvolává pocity v lidech, když se na něj podívají i mimo hranice Mysterie!
To byla magie!
„Padesát tisíc! Zvednu svou nabídku na padesát tisíc dolarů!“
Quentin se podíval do zčervenalé tváře zpoceného muže, který hleděl uchváceně na úžasnou malbu a báseň, které visely bok po boku v prostředním pokoji galerie. „Pane, omlouvám se. Jak už jsem vám řekl asi dvanáctkrát předtím, když jste se ptal na jeho cenu. Tento úžasný kousek je součástí osobní kolekce malíře a básnířky. Není na prodej.“
„Vše je na prodej,“ vtipkoval muž. „Vše má svou cenu.“
„Ne tento kousek.“
Hluboký hlas přišel zpoza nich. Quentin a zoufalý muž se otočili, aby uviděli vysokého pohledného mladého muže oblečeného v černých jeansech, tričku a černé kožené bundě. Měl ruku položenou kolem ženy, která měla na sobě barevné bohémské oblečení. Její husté blonďaté vlasy byly rozpuštěné a zvýrazňovaly její strhující oči. Intimně se opírala o jeho bok.
„Ne,“ usmála se. „Ne tento kousek.“
Sklonil se, aby ji políbil, a pak ruku v ruce odešli do jedné z dalších přeplněných místností galerie.
Pohled zpoceného muže s nimi na chvíli zůstal, ale brzy se jeho oči stočily zpět k obrazu a básni – tak jako pozornost všech ostatních. Obraz byl báječný, míchající erotičnost a krásu, tak dech beroucí, že i samostatně by přitahoval pozornost v jakékoli galerii. Ale ve spojení s básní, která byla napsána spletitým písmem a zarámována vedle obrazu, se báječné změnilo do úžasného… magického. Jakmile páry četly báseň, byly k sobě okamžitě přitahovány. Osamělí čtenáři toužebně vzdychali. Někteří utíkali z galerie s telefony připravenými v ruce, aby zavolali svým milovaným. Někteří jen stáli a hleděli, tiše plakali nad tím, co chybělo v jejich vlastních životech. Někteří, jako zpocený muž, se rozhodli, že pouhé vlastnění toho díla pak nějak zázračně přivede lásku do jejich životů.
„Je to to, co chci; to, co musím mít,“ řekl zpocený muž nikomu konkrétnímu. „Musí to být můj příběh.“ Podíval se naposledy na Quentina. „Vážně ho nemůžu koupit?“
„Ne, skutečně nemůžete.“
Mužův pohled se stočil zpět k dílu. „Ale možná ji můžu přimět, aby mi odpustila – požádat ji o druhou šanci.“ Jeho oči se rozzářily a kousek zoufalého pohledu zmizel z jeho obličeje. Quentin se rozhodl, že muž musí být atraktivnější, když není, no, tak je zpocený a červený. „To je ono! Požádám ji o druhou šanci!“ Popadl Quentinovu hubenou ruku. „Děkuji, pane Vlade! A poděkujte za mě malíři a básnířce!“ Pak pospíchal ven z galerie.
Quentin se zašklebil a diskrétně si otřel svou dlaň o svůj ručně šitý italský oblek. Ale tak jako každého v místnosti, jeho pohled se vrátil neomylně zpět na zeď, kde bylo dílo vystaveno. Obraz měl skoro životní velikost. Střed byl texturou olejový, takže nahé postavy vybadaly bohatě, jejich kůže skoro živá. Jejich těla byla spojena v intimním objetí – erotickém, ale přesto milujícím – sexuálním a vášnivém. Jejich tváře byly nezřetelné, a Quentin si pak pomyslel, tak jako když prvně uviděl dílo, jak brilantní je to malíř. Vytvořil obraz, které umožňoval každému divákovi, aby si představil jeho nebo její obličej během scény. Ale ženiny vlasy byly výrazné – husté a dlouhé a blonďaté. Muž na obraze je svíral s vášní, jak jí spadaly kolem ramen. Quentin se otřásl. Dokonce ani on nebyl imunní vůči vášni na obraze. Jeho oči sklouzly k básni a znovu byl zajat v její síti, když ji četl:

Druhá šance

Vzpomínáš, když to dopadlo zle,
kdy se látka našeho vesmíru roztrhla… roztřepila… rozplynula?

Ale pak jsi vrátil čas
a my jsme uprchli z vězení zvadlého chtíče.
Rozevřela jsem náruč doširoka a uvítala jsem
vášeň znovuzrození.

Protože jsi vrátil čas,
tančím nahá, radostně vyzývající ohnivé slunce,
bezpečná ve vědomí, že ani Apollonovo
teplo se nemůže rovnat s
teplem našeho pohlazení.

Když jsi vrátil čas,
našla jsem cestu k probuzení,
jemným, sladkým slovům
na  mé smaragdové louce.
Jsem navinuta okolo tebe jako čistý, chladivý vzduch,
hladící a vyživující,
pomáhající ti na oplátku cítit se znovuzrozen.

A v tom znovuzrození
jsem našla svou vlastní magii
s tebou.

Vedle básně visela cedulka, na které byl napsán vzkaz malíře a básnířky. Bylo na ní napsáno:
Předmět naší práce není důležitý. Liší se dílo od díla. Nezaměřujeme se na jeden styl a jednu techniku. Jednoduše se zaměřujeme na to samé, na co bychom chtěli, abyste se zaměřovali vy – pravou magii lásky, která vždy předčí čas a nevíru. Žijete šťastně až do smrti…
-           Justin a Candice Woodsovi


14 komentářů:

  1. Děkuji za posední kapitolu !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za poslední kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem krásne za dokončenie knihy

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad!!!♥♥

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad a korektúru poslednej kapitolky, poslednej poviedky i celej knihy... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad a korekturu celé knihy.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad i korekturu :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad i korekturu celé knihy, byl to moc hezký příběh :-)

    OdpovědětVymazat