středa 16. prosince 2015

Velký zlý vlk - Kapitola 4


Myslel na ni víc, než zamýšlel. Měl se ukázat na štěněčí párty v lese – drby říkaly, že několik ne tak nevinných středoškolaček z roztleskávačského týmu bylo zvědavých, jak moc dobře dokážou vlkodlaci využít svůj jazyk… Takové pozvání v minulosti nikdy neodmítnul. Ale dnes večer cítil, no, že by bylo špatné, kdyby se povaloval někde v lese s děvčetem, které Candice pravděpodobně učila angličtinu – a ne před deseti nebo více lety.

Vlastně, kdyby chtěl být upřímný sám k sobě, tak mu jeho život začínal přerůstat přes hlavu. Nebo, přesněji, nudit ho. Nesnášel restauraci. Jeho starší bratři byli už hluboce zakořenění v manažerských křeslech – proto fakt, že by přiřazen k nakupování, jim vyhovoval. Ne že by od něj někdo očekával víc. Vždycky byl „ten Justin – tak nenapravitelný a krásný!“ Nikdy ho nebrali vážně. Ale, znovu, nikdy mu to nevadilo. Vždy byl pro to, aby se bavil… cítil se dobře.
Kdy se to začalo měnit?
Nebyl si jistý. Ale věděl, že neříkal Candice jen sladký řečičky, když jí řekl, že je chytrá a zábavná a sexy. Moc, moc sexy. A že nenašel tyhle kvality v dívkách, kterým bylo dvacet a víc. Vyzývala ho. Nutila ho myslet. A vzrušovala ho. Neměl ponětí, jak smrtelný mix to může být, dokud nestrávil večer ve společnosti slečny Coxové. Chtěl ji znovu vidět. Hrozně. Víc než to, chtěl, aby ho chtěla. Kdyby ho žena jako ona chtěla… co by muž nemohl dokázat, kdyby získal lásku takové ženy? 
Takže dnes večer místo toho, aby si užíval sexuální orgie v lesích, tak se bude přehrabovat ve své skříni a hledat sešit literatury z prvního ročníku na Denverském Institutu Umění. Vtipné… nemyslel na svůj nepodařený pokus několik let. Ale ty její oči. Ty ho přiměly si vzpomenout. Byly mechově zelené – barva, která prahla po tom, aby ji někdo nakreslil.
Ty oči…
Justin popadl sešit literatury a otevřel notebook. Několik kliků ho přivedlo na stránky Mysteriiské střední školu – domova bojujících víl. Triumfálně se usmál. Naštěstí tam byl kompletní seznam čísel zaměstnanců.
Candice poskočila, když její telefon vydal drobné trojité zazvonění, které oznamovalo smsku. Otřela si oči, dala si brýle na hlavu a neochotně zvedla nos od knihy Silver Metal Lover od Tanith Lee.
„Proč trváš na čtení a znovu čtení téhle knihy? Víš, co se stane, a vždy tě to rozpláče. Ty,“ řekla si přísně před tím, než se vysmrkala, „jsi směšná romantička. Jsi dost stará na to, abys to věděla lépe.“ Vzdychla. Směšná nebo ne, skutečně milovala příběh robota, který najde svou duši skrz lásku k ženě. Ne že by se to skutečně stalo. I když bychom odsunuli na stranu fakt, že bylo nemožné vyrábět lidské roboty, bylo nemožným snem, že by se muž mohl stát… no… něčím víc jen kvůli lásce k výjimečné ženě. Ona byla výjimečná žena (nebo ne?) a měla ten nezpochybnitelný důkaz, že její bývalí manželé, od prvního po pátého, byli totální blbci – i přes její snahy.
Samozřejmě, malý hlásek jí v mysli šeptal, že je možná skutečně nemilovala… možná, že pravá láska měla schopnost vytvářet duše a plnit zázraky.
„Prosím tě,“ vysmála se sama sobě nahlas, „už, sakra, vyrosť.“
Pak, když si vzpomnělo, co ji vyrušilo, se natáhla po telefonu. Otevřela ho a podívala se na jedinou novou zprávu.
Těším se na naší zítřejší „schůzku“ v 19:00. J
P.S. Máš krásné oči
Cítila sladkost nadšení – těžký, opojný pocit, který necítila už roky. Nezáleželo, jak směšné to bylo, ona měla rande s mužem, kterému bylo dvacet šest a půl.
Trvalo to věčnost, než byl večer. Candice si vybrala, pak zase vyřadila a pak si zase vybírala, co si vezme na sebe. Pak si nadávala znovu a znovu. Proč, krucinál, nesouhlasila s normálním randem? Takovým, na které by přijela svým Mini a sešla se s ním v hezké restauraci někde mimo město. (Daleko od města.) Vzala by si na sebe své sexy černé minišaty, které zvýrazňují její přednosti a skrývají nedostatky. Její make-up by byl perfektní. A její vlasy by byly Skutečně Velké a Připravené na Flirtující Pohazování. Mohla by ho okouzlit svými zkušenostmi a dobrým vkusem ve vybírání nejlepšího vína, a pak si objednat sebevědomě a z jakéhokoli menu, což se získá jen vyspělostí a zkušenostmi. Ona, ve zkratce řečeno, by měla navrch.
Místo toho se snažila přijít na to, která její sportovní podprsenka byla nejméně roztrhaná a které z jejích bavlněných kalhotek vypadaly nejméně jako od babičky. Jako by existovaly nějaké nebabičkovské bavlněné kalhotky. Proč, sakra, proč si nekoupila novou sportovní podprsenku ve výprodeji ve Victoria Secret? Oh, ano, už si vzpomněla… Ve Victoria Secret neměli žádné sportovní podprsenky!
Oh, Bože. Může vidět její podprsenku a kalhotky? Jen myšlenka na to ji málem přiměla zvracet.
Ne! Samozřejmě neuvidí její kalhotky! Setkává se s ním jen kvůli rychlému zaběhání, ne zašukání.
Bez ohledu na to se ocitla v koupelně. Nahá. Zírala na sebe přes prsty do velkého zrcadla, jako by se dívala na nějaký horor.
Dívat se na sebe, totálně nahou a pod fluorescentním světlem, nemůže být zdravé. Ale i tak na sebe zírala a kritizovala.
Jistě, nebyla šeredná na pohled. Candice přinutila své prsty klesnout. Fajn. Nebyla zas tak špatná. Byla hubenější a pevnější, ale její pleť byla jemná a hebká, a měla rozhodně křivky. Možná byla dokonce bujná. Zavrtěla hlavou, jako by si chtěla tu bizardní myšlenku vytřepat z hlavy. „Bujná“ a „křivky“ neznamenaly „mladá“ a „pevný zadek“. Nebyla tu šance, že by byla nahá a měla sex s letým mužem. V. Žádným. Případě.
Možná, že tam nebude. Pravděpodobně tam nebude. Proč by tam chtěl být? Mohl být včera jen zdvořilý. Pravděpodobně byl jen milý. Ona si to špatně vyložila. On s ní určitě neflirtoval a nevyjížděl po ní. To bylo hloupé, vážně. On byl tak zatraceně mladý. Jistě, byla atraktivní, ale prosím vás. Byla skoro o patnáct let starší. Žádným způsobem se o ni nemohl zajímat.  Ne takhle.
„Hej, ty tam, krásko.“
Řekla si, že je připravená ho vidět – připravená pro něj. Oboje bylo fajn. Vážně. Cokoli. Koho to zajímalo? Ale pak byl tady, oslovoval ji krásko a usmíval se svým sexy chlapecko-mužským úsměvem, a ona cítila to samé šimrání nadšení, jako když jí poslal předchozí večer zprávu. A, drahý sladký Bože, byl ještě krásnější, než si pamatovala. Byla zablokovaná? Měla dočasnou amnézii? Jak nemohla být celý den posedlá jeho výškou a šířkou jeho ramen, a ta úžasná brada…
„Ahoj,“ řekla bez dechu, ráda, že souhlasila, že se s ním setká u řeky, tak měla výmluvu, proč byla bez dechu.
„Jak se cítíš na to, že bys dnes zkusila něco nového?“
Jeho flirtující úsměv přinutil její žaludek klesnout. O bože, kdyby věděl.
To je jedno. Bylo dobře, že to raději nevěděl.
Buď normální! Mluv s ním!
„Co máš na mysli?“
Oči mu zajiskřily, otočil hlavu a ukázal bradou směrem od cesty k lesu. Pak sebevědomým, hlubokým hlasem zarecitoval: „Budu to vyprávět od nynějška za mnoho, mnoho let: Dvě cesty se rozdělily v lese a já – já jsem se vydal po té méně zcestované.“
Skutečně jí recitoval báseň. Znovu. Tváře jí hořely nejen kvůli tomu krátkému běhu přes hřbitov. „Trošku Roberta Frosta?“
„Bojím se, že vážně jen trošku. A nebuď moc oslněná. Bez mučení uznávám, že jsem si to zapamatoval dnes odpoledne.“
„Víš, nepamatuju si, že bys měl na střední škole takový zájem o poezii.“
„Pomohlo by, kdyby můj hlas přeskakoval a já zíral s otevřenou pusou na tvoje prsa?“
„Jen pokud jsou tvoje úmysly dostat mě z lesa.“
Jeho úsměv byl intimní. „To nejsou moje úmysly.“
Málem se zeptala, jaké byly jeho úmysly… ale nechtěla to vědět. Co kdyby se na ni podíval prázdným pohledem a řekl: „Myslel jsem, že budeme přátelé?“ Umřela by. Ale jestli by to bylo úlevou, nebo zklamáním, to si nebyla jistá. Jen si uvědomila, že tam stojí a zírá na něj, jak jeho úsměv pohasíná a jeho tón je víc vážný.
„Candice, jestli se mnou nechceš jít do lesa, tak stačí říct jen slovo. Pochopím to. Jen jsem si myslel, že bys ráda prošla stezku, kterou jsem objevil. Tak bychom byli schopni si zacvičit a stále si povídat. Nevím, jak ty, ale já jsem nikdy nezískal talent na běhání a mluvení najednou.“
Podívala se do jeho očí. Jeho pohled byl otevřený a upřímný - dokonce zranitelný. Mohl být stejně nervózní, jako byla ona? A pak přišlo zarážející odhalení – on musel být víc nervózní. Ona byla o víc jak patnáct let starší a ještě jeho ex-profesorka. Byla zkušenější a sebevědomější. Mohla ho odmítnout pečlivou frází a s povýšeným, opovržlivým pohledem. Ona měla definitivně navrch i přesto, že nebyla usazená v perfektním křesle v krásné restauraci. Bez ohledu na směšnou otázku, jestli to bylo skutečné rande, nebo ne, Justin se postavil do situace, kde mohl být z její strany ponížený a odmítnutý, přesto tu byl, se sladkým úsměvem na krásné tváři, prohledávající svět jako muž, který chtěl okouzlit ženu.
„Pamatuješ si zbytek toho verše?“ zeptala se a usmála se na něj.
„Frostova verše? Ne – zapamatoval jsem si jen tohle.“ Tváře se mu tím přiznáním trochu začervenaly.
„Frost to uzavřel: ´Vydal jsem se po té méně zcestované a to vše změnilo.´ Co kdybychom se vydali tvou cestou – tou méně zcestovanou?“
Osvěžující bylo, že se nesnažil skrýt svou úlevu za uhlazenou frází nebo vědoucím pohledem. Místo toho se usmál a řekl: „Slibuji, že to vše změní.“
Justin ji vzal za ruku a vedl ji do lesa.


10 komentářů:

  1. Moc ti děkuji za skvělý překlad!!☺

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad a korekciu:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji zam překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuju za úžasný překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat