úterý 1. prosince 2015

Velký zlý vlk - Kapitola 3


Co by se stalo, kdyby ho nechala, aby ji doprovodil domů? Nebylo to tak, že by byl cizinec, a měl pravdu. Už to nebyl teenager. Pravda. Bylo mu dvacet šest. A půl.

Navíc se bavila. Justin ji rozesmíval historkami o zpackaných donáškách jídla v jejich rodinné restauraci, U Karkulky a Ale House, která, jak se chlubil, byla „nejlepší steaková restaurace na okraji Denveru“. Nepamatovala si, že by byl tak okouzlující nebo vtipný na střední škole. Malá poznámka – jediná věc -  více egocentričtější a hulvátštější než teenegeři, byly teenegerky.
Smála se a vydávala lítostivé zvuky, když dokončil historku o chumáči kožešiny, která se našla v balení buvolího masa, a jak jeho otec nepřišel na to, že je to ve skutečnosti buvolí kožich, dokud neostříhal kožichy každému z jeho bratrů.
„Díkybohu jsem byl v té době mimo město kvůli jedné z mnoha cest kvůli restauraci.“ Projel si rukou jeho husté vlasy. „Vím, že to doroste zpátky, ale i tak…“
„Tak to je to, co děláš? Pracuješ v rodinné restauraci?“
„Jo.“
„Líbí se ti to?“
„Myslím, že jo.“
Studovala ten pohledný obličej a přemýšlela, proč ta náhlá změna v jeho náladě. A pak se zjevila stará vzpomínka. „Počkat. Nejsi umělec? Nepamatuju si tě, jak jsi vyhrál PTA Reflection (pozn. Překladatele: je to soutěž pořádaná k rozpoznání talentů ve školách) na státní úrovni v druhém ročníku?“
Zakroužil rameny a vypadal, že se cítí nepohodlně. „To bylo už dávno. Už moc netvořím.“
„Proč ne? Vzpomínám si, že jsi měl velký talent.“
„Jen jsem ztratil zájem. Začal jsem to vnímat jako dřinu – jako umývání nádobí v restauraci. No nic.“ Pak jako by se mentálně oklepal a jeho výraz se projasnil. „To by stačilo. Chci slyšet o vás. Takže vy stále učíte?“
„Ne už moc dlouho, doufám,“ řekla.
Zasmál se. „Jak uniknete bojujícím vílám?“
„Ironicky přes vzdělání. Pracuju na svém MFA (pozn. překladatele – něco jako magistr umění). Hned jak to dodělám, tak vyrazím do Denveru a najdu si tam práci jako editorka.“
„No, bude to ztráta pro víly.“
„Právě teď to vypadá, jako by se víly nemusely bát. Jsem uprostřed přednášky o poezii, která mě zabíjí; občas si myslím, že tím neprojdu.“
„Vážně?“ Pohladil si bradu, jantarové oči mu zářily. „Schválně, jestli si vzpomenu…“ Odkašlal si a rychle, nervózně se zasmál.
Zvedla obočí v otázce. Co měl za lubem? Pak začal recitovat. Nejdříve říkal verše váhavě, ale pak jeho jistota začala růst.
Jestli je milovat hřích a držet jedno srdce
vysoko nad hvězdami, nejvyššími, nejvzdálenějšími,
jestli je hříchem jednu uctívat
a jednu držet bohatě a vzácně jako paprsky slunce
na ranní obloze,
pak jsem zhřešil, ale hřešením jsem dosáhl
ochutnávky ráje.
Jeho hlas hluboký a bohatý a jeho oči hleděly do jejích tak, že to vypadalo, že slova básně jsou jeho vlastní. A efektivně ji zanechal bez řeči, což za tu krátkou dobu, co byli spolu, vypadalo jako už po milionté.
„Řekl jsem to správně?“
„Ano!“ To slovo vyhrkla ze svých ohromených úst. Dej se dohromady a řekni něco inteligentního, než si začne myslet, že mluví s nedospělou teenegerkou. „Ano, řekl,“ řekla už více dospělým hlasem. „To je „Jestli je to hřích“ od DeMess, že? Máš rád poezii?“
Zasmál se, vzal ji za ruku a umístil na ni rychlý, hravý polibek.
„To, co jsem, je muž s velice dobrou pamětí, který měl velice přísnou učitelku angličtiny, která ho děsila a vtloukala mu do hlavy poezii tak pracně, že i po více jak deseti letech mu tam uvízla.“
„Oh, Bože. To jsem ti udělala?“
„Ano, paní Coxová, to jste udělala.“
Nečekaně se Candice začervenala. „Jakou známku jsem ti dala?“
„Trojku, a byl jsem za to rád. A také věřím, že jste mi  mohla během toho semestru zapříčinit vřed, tak jako několik bolestivých erekcí.“ Zasmál se. Pak dřív, než mohla něco vyhrknout jako odpověď k té trojce, vředu nebo (nepříjemným) erekcím, podíval se kolem. „Není to už váš pozemek?“
Překvapivě si Candice uvědomila, že stojí na její příjezdové cestě. „Ano, to je.“ Usmála se na něj a musela přitlačit své ruce k nohám, aby si s nimi nervózně nehrála. „Děkuji za to, že jsi mě doprovodil domů.“
„Potěšení na mé straně.“ Chvilku ji studoval a jeho okouzlující úsměv slábnul, jak jeho výraz zvážněl. „Já – já bych tě rád viděl znovu,“ řekl rychle, pak zvedl svou ruku, aby ji přerušil, když automaticky otevřela ústa, aby mu řekla ne. „Počkej. Před tím, než mě odmítneš, rád bych abys odpověděla na jednu moji otázku. Líbilo se ti se mnou mluvit?“
„Ano.“ Odpověď přišla snadno.
„Protože jsem tvůj bývalý student nebo proto, že si myslíš, že jsem muž, který je zajímavý a možná i trošku okouzlující?“
„To jsou dvě otázky,“ řekla.
„Ne – je to jedna otázka, jen má dvě části. Tak trochu jako témata na eseje, které jsi používala, abys nás mučila.“
Váhavě se na něj usmála a rozhodla se říct mu pravdu. „Protože jsi, myslím, zajímavý.“
„A možná trochu okouzlující?“
„Možná…“
„Tak proč mě nevidět znovu?“
„Justine, mně je čtyřicet.“
Hleděl na ni, jako by čekal, že toho bude víc.
Vzdychla. „Justine,“ zkusila to znovu, „Je mi čtyřicet let a ty-“
„Ano, já vím. Měl jsem trojku z angličtiny, ale v matice jsem byl lepší. Jsi o čtrnáct let starší než já. Taky jsi ale chytrá a zábavná a snadno se s tebou mluví, a taky jsi hodně, hodně sexy. Vážně, Candice. Zkus najít tyhle kvality v dívkách o polovinu mladší, než jsi ty. Je to nemožné.“ Když vypadala, že se s ním chce dohadovat, tak ji vzal za ruku a řekl: „Okay, jestli tě náš věkový rozdíl tak moc trápí, tak co kdybychom to nenazývali jako skutečné rande? Říkejme tomu… cvičící schůzka.“
„Cvičící schůzka?“
„Běháš každý den, že ano?“
„Skoro.“
„Půjdeš zítra běhat?“
„Pravděpodobně.“
„Tak co kdybychom se zítra sešli a šli si zaběhat společně?“
„Okay,“ slyšela samu sebe říkat. „Kolem sedmé poběžím okolo Wolf Creeku.“
„Jsi úžasná! Uvidíme se zítra.“ Věnoval jí planoucí úsměv, mladistvě a atleticky se rozběhl a zmizel ve slábnoucím soumraku v zatáčce na cestě.
Úžasná? Přikrčila se. Jako, wow. Jsem, jako, totálně úžasná.
Jemně se usmívající své vlastní hlouposti vyskákala po schodech do domu. Odmítajíc si sama sobě nadávat za to, že byla nadržená ženská ve středních letech, si Candice nalila sklenici vody. Měla celý zítřejší den na to, aby se rozmyslela, jestli se vážně ukáže na jejich „schůzce“, nebo ne. Nebude o tom přemýšlet teď. A mimochodem, její pohled padl na její blok a tužku, které ležely na stole, kde je nechala. Měla domácí úkol, který musela udělat.
Candice se usmála.
Také měla rýmy, které jí nečekaně vyskakovaly v hlavě. Godiva měla částečně pravdu. Být v přítomnosti vlkodlaka ji dost jistě odblokovalo – i když večer strávený konverzováním byl docela něco jiného, než čarodějná kamarádka navrhovala. Dychtivě se posadila a přiložila tužku na nedokončenou stránku, navazující tam, kde skončila.
Ptáš se, co teď?
No, láska přichází s nocí,
na nejvíce nevysvětlitelnějších místech,
zanechávající ty nejvíce nevysvětlitelnější stopy.
Candice se zachichotala a pokračovala v psaní.
Vidíš… vlčí muž je ten pravý pro mě!
Hmm… možná by měla zítra jít na schůzku s Justinem.

8 komentářů:

  1. Moc ti děkuji za skvělý překlad!!☺

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat