neděle 19. července 2015

Čarodějky z Mystérie a mrtví, kteří je milují - Kapitola 7



Kdyby nebylo jejích čarodějných schopností, Genevieve by nikdy nebyla schopná ho dostihnout. Pohyboval se neuvěřitelně rychle. Když se pohnul, zamumlala kouzlo přemístění. V jednu chvíli ležela na zemi v lese, v další chvíli stála před Hunterem.
Zavrčel a zastavil se. „Jdi ode mě!“

„Řekni mi, co se děje,“ přikázala mu. Měsíční svit osvětloval místo mezi nimi a vytvářel kouzelný zlatavý nádech. „Jsi zčásti démon?“
Hunter si projel rukou vlasy a otočil se k ní zády – přesně tak, jak to dělal dříve. „Předtím jsem ti lhal, Genevieve. Zemřel jsem. Po boji s těmi démony mě Barnabas Vlad vzal do podzemní jeskyně. On- on mě přeměnil v upíra.“ Jeho hlas byl protkaný bolestí a zněl zmučeně.
Ah. Teď rozuměla těm rudým očím. Dlužila Barnabasovi bufet lidských pochoutek, o tom nebylo pochyb. „To je dobrá věc, Huntere. Teď můžeme být spolu.“
Pohledem k ní zabloudil a otočil se k ní. „Jsem monstrum. Chci pít tvou krev.“
„No, já jsem čarodějnice a ty mě přijímáš takovou, jaká jsem.“
„Přestaň. Prostě přestaň. To není to samé. Mohl bych tě zabít, ale tvoje síla mi nemůže ublížit.“
„Ano, může.“ Odhodlaně zvedla ruce do vzduchu a povolala paprsky světla. Ne velké, aby mu neublížila, ale dostatečně velké na to, aby dokázala, že má pravdu ona. Zlaté paprsky začaly šlehat z jejích prstů.
Zvedl ruku, aby si zastínil oči. „Fajn. Tvé síly mě mohou zničit. Ty je můžeš alespoň ovládat.“
Spustila ruce kolem boků a paprsky dočista zmizely.
„Dokonce i teď jsem blízko k tomu, abych na tebe skočil a zabořil zuby do tvého krku, Genevieve. Jsem hladový a můžu cítit sladkost tvé krve. Jsem odporný, ohavný a strašný.“
„Huntere.“ řekla podrážděně. Mávla rukama ve vzduchu. Muži – oprava, upíři – umí být tak hloupí. „Jestli se ode mě chceš napít, mně to nevadí.“ Odhodila vlasy do zadu a odhalila tu smyslnou linii krku. „Přísahám.“
„Argh.“ Rychle se otočil, tělo napnuté, ruce zatnuté v pěst. „Už to znovu nedělej.“
„Nebo co?“
„Neznáš upíry tak jako já. Jakmile ucítí ve svých ústech krev, nejsou schopni přestat. Mohl bych si vzít příliš mnoho. Mohl bych tě zabít.“
„Neublížíš mi,“ řekla v hluboké víře. „Řekl jsi to sám tisíckrát. Kousni mě. Udělej to. Krev, krev, krev. Budu to říkat tak dlouho, dokud se nedostaneš ke mně a nekousneš mě. Krev, krev, kr-“
Hunter se otočil na patě a uzavřel vzdálenost mezi nimi. Zajal její obličej ve svých dlaních, oči vzteklé, ale nekousnul ji. Odhalil své zuby, ostré a bílé, ale přesto ji nekousnul. „Sklapni. Raději bych žil bez tebe jako nesmrtelný, než s vědomím, že jsem tě vysál.“
Viděla v jeho očích hloubku jeho obav o ni, a odhodlání uvnitř ní rostlo. Jestli mu neukáže, jak moc se mýlí, tak ji opustí. Navždy. „Jestli ode mě odejdeš, tak mi ublížíš.“
Odmlka.
Těžká, nepředstavitelná odmlka.
„Genevieve.“ Pohladil ji prsty po ústech a sjel s nimi na její krk, kde jí pulzovala krev. „Nedovolím si, abych se stal zabijákem.“
Obtočila své ruce okolo jeho zápěstí, držela ho tak na místě. „Málem jsem nepřežila naše první odloučení. Jak budu bez tebe žít?“ Myšlenka na to, že by byla sama, jí naplnila oči slzami. Po těch letech, co byli ona a Hunter od sebe, si zasloužili své žili šťastně až do smrti.
„Ty budeš žít. To je vše, na čem záleží.“ Obtočil ruce kolem jejího pasu a držel ji tak pevně, že se nemohla skoro ani nadechnout, ale bylo jí to jedno. Co bylo dýchání bez Hunterovy vůně? Co to bylo za život bez důvodu k jeho žití?
„Kousni mě,“ rozkázala mu. Jak promluvila, naklonila hlavu na stranu. Musela mu dokázat, že by ji nezabil. „Krev, krev, krev, kre-“
S bolestným zavrčením se sklonil, jako by dosáhl na dno své tolerance, a zabořil své zuby do jejího krku. Ucítila nepatrné štípnutí a zalapala po dechu. Uplynula minuta, pak další, ale on nepřestával. Ten pocit začal být dobrý, tak dobrý. On pil a pil a pil, a její mysl začínala vířit. Její končetiny začaly být slabé. Černé skvrny jí protínaly myšlenky.
„Huntere,“ zalapala po dechu. „Já..“
Odtrhl se od ní, jako by zakřičela. Spadla na zem. Lapající po dechu nad ní stál. Krev mu kapala z úst a vina naplnila jeho oči. „Omlouvám se. Sladké nebe, omlouvám se.“
„Jsem v pořádku. Jsem v pořádku.“ Lapala po dechu. „Vážně. Zastavil jsi včas.“
„Ne. Byl jsem příliš blízko. Ráno vystoupím na slunce,“ řekl, jeho hlas naplněn odhodláním, což ukazovalo ještě víc než divoké vrčení. „Není jiný způsob. Jinak bych se pořád pro tebe vracel.“
V další chvíli byl pryč.
„Huntere! Huntere!“ Jak byla slabá, upadla na zem. Vyřkla kouzlo přemístění, ale nefungovalo. Její magie zeslábla spolu s jejím tělem. Genevieve si prohlížela les. Kde to byla? Kam odešel? Vystoupím na slunce, řekl. „Jsem v pořádku. Neublížil jsi mi, jen jsi mě trochu oslabil.“ Nedovolila si panikařit a klopýtala skrz les. „Huntere, prosím!“
Větve se kymácely ve větru. Ptáci poletovali po noční obloze, jejich peří hrálo všemi barvami duhy. Jestli ho do rána nenajde…
„Huntere! Huntere!“ Točila se dokola a stále ho hledala. Minuty uplynuly. Strašlivé, trýznivé minuty.
Nikdo jí neodpověděl.
Hunter to zvládl do jeskyně během pár sekund. Pohyboval se tak rychle, že svět kolem něj se stal pouhou šmouhou, pět mil vypadalo jako jedna.
Barnabas byl stále tam, seděl na stupínku. Stěny jeskyně byly neopracované a holé. Pusté. Jako jeho emoce. Hunter nevěděl, proč sem přišel. Sem, ze všech možných míst. K tomuto muži. Jednoduše prostě nevěděl, kam jinam jít. Kousl Genevieve a málem ji vysál. Kdyby nezamumlala jeho jméno… Projel jím stud.
„Nemohl jsi zůstat daleko, chápu,“ řekl Barnabas samolibě.
Skleslý Hunter si otřel kouzelnou krev ze svých úst. „Vyjdu na slunce, upíre. Jsem příliš ubohý na to, abych žil.“
„Řekl jsem ti, že hlad zaútočí a ty nebudeš schopný to ovládat.“  Barnabas použil své ostré zuby, aby roztrhnul jednu z jeho černých rukavic. „Měl jsi mě poslechnout, oiu?“ Pak vydal zvuk jako ts, ts, ts. „Teď. Chtěl by sis zahrát svlékací poker? Přinesl jsem karty.“
„Žádné karty.“ Hunter stále mohl na sobě cítit Genevieve, stále mohl cítit chuť její kouzelné krve ve svých ústech. Jeho ruce se zaťaly v pěst, rozpoznal, že dělá krok k východu, aby se k ní znovu dostal. „Zatraceně.“ Ztuhnul. „Ráno tu nebude dostatečně rychle.“
Barnabas vzdychl a ten zvuk byl naplněn sklíčeností. „Ztratím tě buď tak, nebo tak, že ano? Buď smrtí, nebo kvůli tvé ženě, a já si myslím, že bych byl raději, kdyby to bylo kvůli tvé ženě.“
Hunterovy oči se na něj zaměřily. „O čem to mluvíš?“
„Sedni si a já ti řeknu tajemství…“
************
Když už dala průchod své panice, Genevieve se vrátila na díkybohu prázdný hřbitov a posbírala své oblečení. Bolel ji krk, ale bylo jí to jedno. Ruce se jí třásly. Zatahala za kalhoty, za tričko. Všechny hroby byly rozbité, špína rozházená, náhrobní kameny převrácené. Kde byl Hunter? Musela ho najít dřív, než bude pozdě. Její strach se ještě zintenzivnil, připojil se k její panice. Pohledem skenovala okolí, dokud nenašla své koště. Vyskočila na něj a poručila mu, aby vzlétlo.
Nefungovalo to. Fajn.
Uchopila ho a utíkala. Prostě utíkala. Když přiběhla do města, plíce ji pálily a srdce nekontrolovatelně tlouklo. Lidé byli na svých zahrádkách a ulicích, uklízeli nepořádek, který způsobili démoni. Nikdo jí nevěnoval pozornost.
Uviděla Johna Fostera, jak se schovává za stromem a pozoruje hezkou Candy Coxovou, jak hrabe na své zahradě. „Viděl někdo z vás Huntera Knighta?“
John v úleku zakvičel a utekl.
„Ne, omlouvám se,“ odpověděla Candy se zamračením. „Hunter je mrtvý, zlatíčko. Pochybuju, že ho nějakou dobu uvidím.“
Genevieve zalapala po dechu a utíkala k Knight Caps. Prohledala každý pokoj, každou skrytou místnůstku, ale to místo bylo prázdné. Nic nebylo uklizeno; vše bylo stejně jako tu noc, kdy Hunter zemřel. Převrácené stoly, alkohol rozlitý na zemi. Kaluže zaschlé krve.
Vyběhla ven a běžela dolů dlouhou, táhlou ulicí. Konečně doběhla k bílému plaňkovému plotu, který obklopoval její dům. Vyběhla nahoru po schodech na verandu, proběhla dveřmi a odhodila koště stranou. „Godivo! Glory!“ Docházel jí vzduch, takže měla problémy vůbec ta slova vykřiknout.
O několik sekund později Glory vyšla ze svého pokoje. Promnula si unavené oči. Žluté pyžamo, které měla na sobě, na ní viselo jako pytel. „Co se děje?“ zívla. „Jsi v pořádku?“
„Viděla jsi Huntera?“
„Ne. Myslela jsem, že je s tebou. Co to vlastně je s jeho rudýma očima? Je démon?“
Neobtěžovala se odpovědět. „Kde je Godiva?“
„Ve svém pokoji. S Romeem.“
„S kým?“
„Romeem. Jejím vlkem.“ Glory si protáhla ruce nad hlavou a znovu zívla. „Myslím, že mají sex. Znovu.“
„Přestaň si se mnou hrát a řekni mi, kde je Godiva. Prosím. Nemám moc času.“
„Řekla jsem ti to. V posteli. Pěknej cucflek, mimochodem.“ Glory se odmlčela a zadívala se do kuchyně. „Hele, donaty.“ Prošla kolem Genevieve a zamířila do kuchyně, kde byly na stole krabice Krispy Kremes (pozn. překladatele – je to firma, který vyrábí donaty).
„Godivo!“ zakřičela Genevieve. „Přijď okamžitě sem!“
Klika na dveřích od pokoje Godivy se pohnula a pak se dveře otevřely. Ven vyšla Godiva uvazující si kolem pasu župan. Tvářila se starostlivě, ale pod starostlivostí bylo vidět naprosté uspokojení. „Je všechno v pořádku?“
„Viděla jsi Huntera?“
„Ne, myslela jsem, že je s tebou.“
Muž jako válečník vystoupil z pokoje a přišel ke Godivě zezadu. Obtočil své silné ruce kolem jejího pasu. Tmavé vlasy mu sahaly k ramenům a rámovaly obličej s tak zlatýma očima, že Genevie horko těžko uvěřila, že byl skutečný. Ústa se jí otevřela, jak ji zasáhlo uvědomění. Tohle byl ten zraněný vlk?
„Co se děje, Evie? Je všechno v pořádku?“ opakovala Godiva. „Tvůj krk krvácí.“
„Hunter je upír a plánuje umřít s ranním sluncem. Musím ho najít. Můžeš mě k němu přemístit?“ Zakryla si oči rukama, skrývala slzy. „Nemůžu ho nechat se zabít.“
„Víš, že nemůžeme přemísťovat jiné lidi. Ale můžu se přemístit sama, a-“
„Nepřemístíš se před upíra, Godivo,“ řekl Romeo, jeho hlas byl hluboký a vražedný. „Budeme hledat společně. Můžu vystopovat lidi – i ty mrtvé – tak jako vy ne.“
Genevieve vděčně přikývla. Mohla letět na koštěti s Godivou, ale ta ho nemohla najít. „Asi jsem ho zapomněla na hřbitově,“ řekla její sestra. Genevieve stále nemohla rozhýbat to své a Glory je nemohla nést obě dvě. Šly teda pěšky.
Šly vedle Romea, který nabyl vlčí podobu. Hledali celou noc, zastavovali se jen kvůli pití. Nikdo Huntera neviděl a jen pouze pár lidí bylo překvapených, že se ptají na mrtvého muže.
Konečně, jen třicet minut před svítáním, Romeo zachytil jeho stopu. „Tudy.“
„Rychle. Rychle.“ Chtěla křičet úlevou, frustrací, agonií. Ale když je Romeo zavedl znovu k jejich domu, tak křičela. „Zatraceně. Proč jsi nás zavedl zase sem? On-“ Zalapala po dechu, když její pohled padl na muže stojícího na její verandě.
„Genevieve,“ řekl ostře.

„Huntere? Huntere!“ S pláčem se k němu rozeběhla.

12 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je napínavý koniec :-O
    Vďaka za preklad a korekciu☺

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat