neděle 21. prosince 2014

Otrok rozkoší - Kapitola 9


Imperia
Šesté období

„Co ty tu, Zirro?“
Pramínky světla stékaly jako tekuté zlato ze čtyř sluncí, kolem klenutých zkosených oken a obtáčely soudní sál, kterému dodávaly vzhled svatyně. Na zelenajícím se pódiu byly usazeny dva trůny, oba vykládané vzácnými kameny z jiných světů – ebenem, slonovinou, assyri a merdeaux. Okřídlené postavy vyřezávané do nejčistšího alabastru zdobily nohy a vytvářely zdání, že jsou připraveny rozletět se do nebes.

Zářící krémově růžová žulová podlaha chladila její bosé nohy a připomínala jí její vlastní chladnou prázdnotu … a důvod, proč tu byla. Dalším mocnou připomínkou jí byly vlny, narážející venku před palácovými branami, které naplňovaly její uši.
Nejvyšší kněz seděl vedle své královny a upřeně sledoval Zirru očima v barvě hluboké neproniknutelné modři. Mystická síla, síla mnohem větší než její vlastní, nabíjela vzduch kolem něj, obklopovala ji a prostupovala jejím tělem.
Její pěsti se zatnuly. Před čtyřmi cykly ji Percen ukradl Tristanovu krabičku a jeho vlastním kouzlem zaklel otroka rozkoší do jiného světa. Jak byla rozzuřená. Jak je stále rozzuřená. Chtěla okamžitě navrátit svého otroka, ale Percen ji zastavil. Vytrhl jí její moc a zahalil ji do pláště smrtelnosti tak dobře, že nedokázala povolat žádnou ze svých mystických dovedností. Ani jednu jedinou.
Prohlásil, že to byl její trest za skoro zničení jeho drahocenné aliance se smrtelníky. Bastard.
„Zeptám se tě ještě jednou,“ řekl Percen s ocelově ostrým tónem hlasu. „Co tu chceš Zirro?“
S bradou vzhůru stála uprostřed sálu, ceruleanská lehká nadýchaná látka halila její tělo, paže podél těla. Udržovala si svůj výraz chladný, přestože sotva mohla vystát pohled na Nejvyššího kněze. Jeho divoký vodopád inkoustově černých vlasů, síla jeho magie a oči jako modré studánky by z něj měly dělat nádherného muže. Avšak, on byl škaredý. Jeho tělo bylo pokrouceno, levé oko měl pokleslé až k lícní kosti a nos byl ostrý a zobákovitý. Lítost nebyla přijatelná. Mohla se pokusit ho svést ke své vůli, ale už před dávnými časy si přísahala, že nepřijme žádného dalšího Druinn jako svého milence.
„Přišla jsem žádat, abys mi navrátil mou moc,“ řekla vzpurně.
Hromadné „ohh“ se přelilo přes množství strategicky v každém rohu rozmístěných strážců, vyzbrojených drápy, před tím, než nebezpečné ticho zaostřilo své pařáty. Ten zvuk a ten nedostatek zvuku se spojily dohromady v disharmonii jako střepy rozbitého skla.
„Ty? Žádáš mě?“ řekl, vyslovujíce ta samá slova, která jednou pronesla k Tristanovi. „Pochybuji, že ti kdy vrátím tvou moc. Pokusila by ses znovu získat Tristana a to nemohu dovolit.“
„On patří mě.“
Percenovo obočí se svraštilo k sobě vysoko na jeho čele. „Kdybych byl schopen zlomit kouzlo někoho jiného, tak bych to udělal. Ale jelikož to je to, co žádný Druinn nemůže udělat, jednoduše jsem ho poslal pryč – kde také zůstane. Buď ráda, že jsem tě nezabil.“
Buď ráda, že jsem tě nezabil, tiše parodovala. „Já žádám, abys mi ho okamžitě navrátil.“
„Více požadavků?“ Jeho tón se přiostřil se smrtelnou precizností. „Schyluje se k válce, Zirro. Spousta mých oblíbených kouzelníků se již přidala k rebelům v naději, že zničí naši nejistou vazbu se smrtelníky – něco, co ty jsi téměř dokázala sama. Potrestal jsem tě za tvé činy a přesto, ty stále myslíš jen na sebe a žádáš, abych tě odměnil. Má odpověď,“ dodal ležérně a téměř mile, „je nay. A kdokoliv, kdo by se snažil ti pomáhat, pocítí můj hněv.“
Strach v jejím žaludku roztáhnul svá ostrá křídla, řezal a sekal do jejího pocitu naděje. Její pohled přeskočil na královnu, láskyplně klidnou vedle Nejvyššího kněze. Heather byla jediná, která mohla ovlivnit Percena. Zirra se modlila, aby jí královna byla nápomocna v její věci.
„Souhlasím se svým životním druhem,“ řekla Heather svým sladkým hlasem tak lyrickým jako píseň. Téměř nepřítomně se natáhla a stiskla Percenovu ruku. „Uděláš nejlépe, když necháš tuto záležitost být. Nechej Tristana na pokoji.“
Zatrať je. Zirra zuřila. Byli tak povýšení, mysleli si, že věděli co je nejlepší. Fajn, ona ale věděla co je nejlepší pro ni. Tristan. Pouze v jeho náruči se cítila nádherná a silná. Pouze, když ji poslouchal, se cítila živá a zcela naplněná.
Přimhouřila víčka a vrátila svoji pozornost zpět k Nejvyššímu knězi. Jejich pohledy se srazily – ledový střet modré s modrou, rozbouřené moře s poklidným vánkem. „Jednou jsi zaklel svého vlastního bratra do živoucího kamene. Mé činy nejsou horší než ty tvé.“
„Provedl jsem nápravu za své hříchy. Můj bratr nyní žije docela šťastně se svou životní družkou a jejich dětmi.“
„Pak mi tedy dovol, abych provedla nápravu s Tristanem. Stanu se jeho životní družkou a dám mu tolik dětí, kolik si bude přát.“
„Nay,“ řekl Percen.
Málem zaječela, jak se její zuřivost dostávala na další úroveň. Jak by bylo jednoduché povolat Tristana zpět, kdyby vlastnila moc a věděla, kde se nyní nachází. Jediné, co by musela udělat, by bylo otevřít vortex. Ale od té doby, co toho nebyla schopna, její jediná naděje ležela v rukou Nejvyššího kněze. Musí ho přesvědčit, aby jí pomohl.
„Za trest jsem trpěla po mnoho cyklů. Jistě už to stačí.“
„Nay, nestačí.“ Udělal pomlku, jeho výraz zamyšlený. „Možná, bych tě měl předat smrtelnému Nejvyššímu pánu a dovolit mu, aby tě potrestal.“
„Toho by ses neodvážil. Nechceš přece, aby věděl, co se stalo s jeho nejlepším bojovníkem.“
„Ale odvážil, Zirro. Nepochybuj o mně.“
Jak se její naděje vytrácela, její touha uvnitř ní se pohnula. Tristanů krásný obličej jí probleskl v mysli. Opět ho potřebovala. Musela ho mít znova. Tristan byl jako afrodisiakum. Jednou ochutnáš a pak už na ničem jiném nezáleží, jen na další dávce. Nenáviděla ho za tu potřebu, kterou v ní vyvolal, ale byla bezmocná proti této touze.
Pokoušela se ho pokořit, dokázat mu nadvládu nad jeho každým jednáním, a přesto každý den, po který vlastnila jeho krabičku, jí vzdoroval. Aye, uchvacoval její tělo, kdykoliv mu přikázala, ale nikdy jí nedal nic víc ze sebe samotného. Mluvil o její smrti, zatímco jeho ruce klouzaly po jejím těle. Díval se na ni s nenávistí, zatímco jeho jazyk olizoval její kůži.
A přesto, její vzpomínky na jeho velkolepost měly tu sílu, aby se chvěla blahem.
„Tristan je jen smrtelník,“ pokračovala. „Pro tebe nic neznamená.“
Heather, sama smrtelnicí, přimhouřila oči. „Ano, je smrtelník, ale to ho ještě nedělá méněcenným.“
„Bojoval za svého Nejvyššího pána,“ řekl Percen, „a bojoval také za mě. Zabíjel své nepřátele bez zaváhání a lítosti. Je loajální a důvěryhodný, v srdci králem a opravdová legenda mezi jakoukoliv rasou. A co jsi ty – ubohá výmluva z masa, krve a magie? Z magie už vlastně ne,“ dodal samolibě.
Přestože se třásla silou svého utrpení a vztekem, ignorovala jeho posměch. Percen ji chtěl ponížit, jak hádala, protože ho kdysi odvrhla, plivla mu do tváře a odmítla jeho dotek. Nedovolí mu, aby zranil její duši.
„Tristan je vše, co nárokuješ,“ řekla. „To připouštím. Ale on je i můj. Patří ke mně.“ 
Heather utrousila zvonivé zasmání. „On nikdy nebyl a nikdy nebude tvůj.“
Zirra se zakabonila, až vycenila zuby.
„Nestrachuj se,“ řekl jí Percen. „Jednoho dne se vrátí do naší země. Ale bude to, až se tak Elliea rozhodne a ani o chviličku dříve.“
Radost a zoufalství, nedočkavost a požitek – vše vřelo uvnitř ní. „Jestli ho přivedeš nazpět nyní, dokážu, aby mě miloval. Vím, že mohu. Dokonce ti poděkuje za svůj návrat.“
Percen vybuchl smíchy jako krutá odezva, která zasáhla a zničila její pýchu. „Proč na tom tak trváš? Nikdy tě nebude milovat. Nejsi ho hodna.“
Jsem hodna, toužila vykřiknout, přestože její výraz se nikdy neodklonil od pevné masky bez emocí. Nikdy neodhalila ani náznakem svou vnitřní bouři.
„Zmiz mi z očí, ženská.“ Královsky zamával ve vzduchu jednou rukou. „Z tvé lačnosti se mi dělá špatně.“
S rukama v pěst a zaťatými zuby se na chvíli odmlčela. „Nebuď na pochybách, že najdu způsob, jak ho navrátit. Tristan je můj. Můj milenec. Můj majetek. A znovu mi bude patřit.“
Percenovo chřípí se rozšířilo nad takovou nehoráznou drzostí. „Opovažuješ se vzdorovat se mé vůli?“
„Ano,“ řekla, se zlostným pohledem na něm. „Oh, aye, opovažuji.“
Když se soudní sál vyprázdnil, Percen se zahleděl na svou životní družku, královnu jeho srdce a duše, na ženu, která ho zachránila před zničením. „Možná jsem měl Ziru nechat zabít,“ řekl s povzdechem. „Její proradnost jen poroste.“
„Náš syn by ti nikdy neodpustil, kdybys jí ublížil.“ Znepokojení problesklo stárnoucími rysy Heather, s hnědými očima doširoka otevřenými. „Udělali jsme správně, když jsme poslali Tristana pryč?“
„Aye, udělali.“ Ze rtů mu unikl dlouhý povzdech. „Nestrachuj se, má lásko. Vymyslím, co udělat se Zirrou. Něco, co nerozruší našeho syna.“

Zirra přecházela ve své komnatě. V pěstech svírala hebkou látku své róby a její vlasy sebou šlehly proti zádům, kdykoliv se otočila. Temné pocity v ní rezonovaly, horké a dusivé, jako oheň hořící v krbu. Bouřková a těžká šedá mračna zakryla čtyři slunce, posilující tak její bouřlivou náladu. S jekotem nakopla v cestě jí stojící židli a srazila trojpatrový toaletní stolek na zem. Její cenná křišťálová váza se roztříštila a zanechala rozbitou cestičku zubatých, opalizujících střepů. Jak se opovažuje Percen de Locke s ní jednat tak bídně? Och, jak toužila ho ztrestat. Zničit jeho moc svou vlastní, tak jak to udělal on jí. Bohužel, jako Druinnský Nejvyšší kněz měl magii, která dalece přesahovala její a ona nemohla nic udělat, aby mu ublížila nebo převážila jeho zaklínadlo. Nic.
Ztratila svou moc. Ztratila respekt lidí, stala se z ní jen zábavná povídačka pro zasmání nad jídlem. A ztratila Tristana, tak jak zamýšlel. Musím mít Tristana zpět. Je můj. Zvedla číši vykládanou drahokamy a mrštila s ní o stěnu, kam těžce dopadla a spadla nepoškozená. Svého otroka vlastnila jen po několik sezón. Přestože to byla krátká doba, její potřeba po něm vzrostla do nepochopitelných rozměrů. 
„Kde je?“ křičela. Jaká žena ho nyní vlastnila? Dotýkala se ho? Chutnala ho? Přijímala jeho tělo?  Jaká žena cítila tu sílu, kterou podněcoval?
Tyto myšlenky jí způsobovaly těžce pochopitelnou žárlivost, až ji probraly z dřímoty a přivítaly hluboce uloženou zlobu.
Dělalo se jí špatně od žaludku a s dalším výkřikem vzteku s sebou hodila na postel – na tu samou postel, kde si naposledy užívala s Tristanem. Hedvábně hladká látka ji obklopila jako milencovo laskání, jakoby se jí vysmívala. Bušila pěstmi do matrace pokryté kožešinou.
„On náleží mně. Mně!“
Do místnosti vstoupila služebná s vykuleným a nejistým výrazem, jakoby si nebyla jistá, jaký osud na ni čeká.
„Volala jste, Čarodějko?“  
„Nay, nevolala, ty hlupačko-“ Zirra náhle přestala. Znenadání se její dech zpomalil, její vztek polevil. Řešení bylo tak jednoduché, vážně, a ona zauvažovala, proč ji to nenapadlo již dříve.
Existoval zde Druinn, muž, který by byl ochoten ji pomoci a riskovat Percenovu zlobu. Oh, aye. Muž, který po ní přes všechno dychtil a se správnou motivací, by pro ni udělal cokoliv. Téměř se rozesmála.
„Kde je princ?“ zeptala se.
Služebná ve svých prstech žmoulala jednobarevnou hnědou látku svých šatů. „Cvičí svá kouzla na bílých píscích.“
„Běž za ním. Řekni mu, že si žádám jeho přítomnost ve své komnatě.“
Mladá dívka pokynula s ulehčením a spěchala uposlechnout.
„Stejně tě budu mít, Tristane.“ Tentokrát si dovolila se zasmát. Poprvé od doby, co na ni Percen uvrhl to zrádné kouzlo, byla v euforii.
Zanedlouho vkráčel dlouhými kroky do komnaty se zamračeným výrazem Romulis. Jeho hrudník se leskl potem a malými bílými krystalky. Jeho svaly byly protkané šlachami a pokryté jizvami.
Každým coulem vypadal jako divoký a nebezpečný válečník, kterým byl, což bylo ještě znásobeno jeho magií, která lehce hučela okolo něj tak ostře a smrtelně jako pařáty. Jeho obuté nohy drtily rozbitou vázu na podlaze. Když se náhle zastavil při okraji její postele a zahleděl se na ni, vypadal jako temná věž oproti bělosti stěn a nábytku. Jeho rysy byly výrazné a nápadně krásné. Hedvábné černé vlasy mu sahaly po ramena a rámovaly zlaté oči a ostře řezané lícní kosti.
Při několika příležitostech se jí pokoušel nalákat do své postele. Vždy ho značně silně odmítala a poslala ho pryč netknutého a zoufalého, protože nikdy nekoketovala s Druinnskými muži. Byli příliš přelétaví a nekontrolovatelní a mohli proklít či požehnat mávnutím ruky. Když se těšila ze své vlastní síly, nevítala ji u jiných. To, jak ji lehce Percen zbavil jejích vlastních mystických schopností, jen dokazovalo, že její neochota mít za milence Druinna, bylo dobré rozhodnutí.
Přestože věděl, jak se cítila, Romulis po ní stále toužil. Vždy po ní bude toužit. To poznání žhnulo v jeho očích. Oh, možná s sebou bude opovrhovat za tuto slabost, ale byl proti tomu bezbranný. Proč by tu jinak byl?
„Co je to, co si přeješ tentokrát, Zirro?“
Její vytvarované obočí se svraštilo do zamračeného výrazu. „Tvůj otec mi ukradl mé mystické schopnosti a poslal mého otroka do jiného světa.“
„Vím.“ Na okamžik se odmlčel, aby si opřel své ruce o alabastrový sloup, který se vzpínal vedle něj. „Všichni z paláce to vědí a každému je to jedno.“
Donutila se, aby její výraz zůstal nezměněn. „Navrátíš mi Tristana zpět?“ Zatímco ho sledovala, se svůdně uvelebila na kožešinách a obkreslila prsty křivku svého boku. „Byla bych ti více než vděčná.“
„Je to ten jediný důvod, proč jsi mě povolala? Jestli ano, tak se nyní odeberu pryč.“ Otočil se směrem k východu.
„Počkej!“ zavolala. „Prosím.“
Pomalu stočil svůj obličej k ní. Jeho rty se povytáhly do drzého úšklebku. „Chceš ještě něco dodat?“
„Ukaž mi ho. Jenom na okamžik. To je vše, co žádám. Prosím, Romule. Budu ti dlužna, o tom nepochybuj.“
Záblesk něčeho nepojmenovatelného ozářil jeho oči, jako krémově jemná pavučinka látky na smrtelné dýce, a poté rychle zmizel. „Tak dobře,“ řekl, zdůrazňujíce každé slovo. „Umožním ti ho na chvilku zahlédnout.“
Zvedl z vykládané podlahy jeden velký střep z křišťálové vázy a použil ho k nabrání uhlíků z krbu. Kouř jako stužka stoupal až ke klenutému stropu. Mumlal zaklínadlo a sladká magická vůně naplnila vzduch. Pohyboval svými prsty volné ruky v širokém oblouku a přímo nad tmavým oblakem se začal vzduch točit a kapalnět. Uprostřed skvrnité tekutiny se začal objevovat Tristanův obraz.
Zirra zadusila hladový vzdech a donutila své tělo zůstat, tam kdy bylo, když obraz smrtelníka, o kterém snila po mnoho nocí, se zjevil. Seděl na obyčejné černé židli. Ruce měl složené za hlavou a zíral na strop. Byl tak ponořen v myšlenkách, že jemné linky okolo jeho očí byly napjaté a jeho rty stažené. Z chuti po něm její ústa zvlhla.
Jaké myšlenky mu běžely hlavou? Myslel na ni?
Natáhla se, aby se ho dotkla, ale nahmátla jen vzduch. Její zklamání bylo téměř živoucí a ona vykřikla. „Musíš ho dostat zpět ke mně, Romule. Musíš.“
Ruce mu poklesly k bokům a Tristanův obraz odplul pryč. Romulis se zasmál s nuceným humorem. „Víš, že nebudu riskovat trest kvůli tobě. Nikdo z nás nebude.“
„Percen je tvůj otec. Nikdy tě nepotrestá.“
„Má odpověď je stejně nay.“
„Určitě pro mě můžeš něco udělat,“ křičela.
„Aye, můžu, ale neudělám,“ řekl pevně. „Od doby, cos ho vlastnila, měl Tristan spousty guan ren a nepotřebuje tvoje vměšování ve svém novém životě. Ta žena, se kterou je nyní, ho může osvobodit.“
Zírala na něj a trhla sebou. Jednou z Druinnských schopností, byla schopnost vidět do budoucna a vědět.
Prostě vědět. Nepochybovala, že mluvil pravdu. „Kde je teď? Kde? Kdo se dožaduje mého majetku?“
Tvrdohlavě zůstal zticha. Avšak jeho pohled po ní přejížděl hladově a zoufale.
„Romule, prosím, pomoz mi. Udělám cokoliv.“
„Zirro-“ začal.
„Romule,“ opětovala, zjemňujíce svůj tón. Zatímco ho sledovala přes vějíř svých řas, svádivě se přetočila se na druhý bok s vlasy přehozenými přes jedno rameno. Věděla, že byla zobrazením vilnosti, představou, která inspirovala chtíčem celé legie. „Dám ti cokoliv, po čem toužíš, jestliže mi ho navrátíš zpět.“
„Nay,“ řekl, přestože tentokrát zaváhal.
„Cokoliv co žádáš mého, je tvé, Romule. Cokoliv. Vše, co musíš udělat, je pomoci mi.“
Minuty se vlekly celou věčnost. Jaké myšlenky mu vířily hlavou, to netušila.
„Uděláš cokoliv, o co požádám?“ řekl nakonec.
„Aye,“ odpověděla bez ohledu na následky. Naděje v ní stoupala a ona věděla, že zaplatí cokoliv, co si tento Druinn bude přát.
„Moje cena bude stanovena později. Je to přijatelné?“
Opětovně briskně odpověděla. „Aye.“
Romulis zavřel oči. Věděla, že uvnitř své hlavy vedl válku. Povinnost versus touha. Jeho otec versus ona. Kdo vyjde jako vítěz? Čekala, posunula se na okraj postele. Její veškeré bytí záviselo na jeho odpovědi.
„Tedy, dobře,“ řekl měkce, opět pohledem na ni. Odhodlání se lesklo v jeho očích, i když v nich měl náznak lítosti. „Pomohu ti.“
Vítezství jí procházelo skrz tak nevyvratitelné a mocné jako větry čtvrtého období. „Jak?“ dožadovala se. „Vezmeš mě k němu?“
„Ne, nevezmu,“ odpověděl pevně.
„Proč?“
„Má odpověď není tvoje starost.“
„Tak jak ho získám?“ zeptala se skrz zaťaté zuby.
„Naučím tě kouzlo, které ti navrátí Tristana.“
„Kdybych měla svou moc, mohla bych to udělat sama.“
„Ale ty nemáš svou moc. Proto potřebuješ moji pomoc. Jestli můj plán není přijatelný, tak považuj naši dohodu za neplatnou.“
„Je přijatelný,“ řekla rychle. „ Je přijatelný.“
„Možná bych ti dokonce mohl ukázat, jak získat zpět svou moc.“
Očekávání jí sjelo po páteři a obtáčelo se kolem ní jako hladový plaz pátrající po potravě. Sotva mohla ovládnout svou nedočkavost. Její tělo zoufale toužilo po navrácení magie a ruce jí svrběly touhou po dotyku Tristana, znovu ho zase držet v náručí, těšit se z jeho těla přitisknutého proti jejímu.
„Cokoliv mě musíš naučit, Romule,“ ujistila ho, „se naučím.“
Zabořil si obě ruce do vlasů a shrnul si tak tmavé kadeře ze spánků. Pot udržoval prameny na místě. Vzdechl. „Musím se nadýchat vzduchu, než začneme.“
„Pospěš,“ zavelela se zatleskáním rukou.
Jeho pohled se zúžil. „Bude lépe, když si připomeneš, kdo komu pomáhá.“
„Prosím, pospěš,“ opravila se.
„Myslím, že oba toho budeme litovat.“ S vyčerpaným potřesením hlavy vyšel z komnaty.
Toho muže bude velmi těžké ovládat, zvažovala, když si lehala naznak na postel. Když bude dostatečně silná, může Romulise začarovat do jeho vlastní šperkovnice. Pak bude mít dva otroky k použití pro pobavení.
Ta myšlenka způsobila, že se usmála.


14 komentářů:

  1. Vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Skělé, díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad!!!:-):-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad a korekciu ;-). A teším sa na ďalšiu kapitolu úžasného príbehu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat