čtvrtek 18. prosince 2014

Osamělý vlk - Kapitola 3


„… a ještě to podepíšete tady… a tady… a tady…“
Trpělivě podepisoval: Cole Jones. Cole Jones. CJ. CJ.
„… a my máme ten šek a tohle jsou vaše kopie – musím říct, že tohle je ten nejrychlejší prodej, jaký jsem kdy udělala, a to jsem realitní agentka od – dlouhou dobu.“
Snědl další kousek slaného koláče, zastrčil svazek papírů do desek, které mu nabídla, a pak je položil na židli vedle sebe. Uzavřeli ten obchod U Pot na hlavní ulici v Mysterii. Byl rád. Ten koláč byl úžasný.
„A já hádám, že to je všechno.“ Charlene měla položenou bradu v dlaních a hleděla na něj, zatímco jedl svůj třetí kousek. „Gratuluji, pane Jones.“

„Cole,“ řekl jí znovu.
„Správně. Já jsem Char.“
„Správně.“
„Víte, jaké je její tajemství?“ málem zašeptala.
„Ne.“
„Přidává do kůrky mořské řasy.“
„Umm.“
„A také je prodává s sebou,“ dodala Charlene, „pro případ, že byste si nechtěl, víte, dnes večer dělat starosti s večeří.“
Pot s nevyslovitelným přišla k jejich stolu. Byla úžasně vysoká, nejvyšší žena, jako kdy viděl, a příliš hubená. Mohl vidět její lebku pod kůží; viděl kosti napínající se jí skrz končetiny. Její vlasy měly nazelenavou barvu, kterou dostanou blondýnky, které stráví léto v bazénu. Její oči měly nejzvláštnější barvu zelené, jakou kdy viděl u člověka, barvu Bostonského přístavu za pěkného dne. Obočí měla tak světlé a jemné, že málem nebylo vidět.
„Čtvrtý?“ zeptala se a bubnovala abnormálně dlouhými prsty na jejich stole. Její hlas byl nízký a nezřetelný. Její nos byl ostře řezaný.
„Ne. Ale rád bych dva kuřecí koláče s sebou.“
Položila dvě modré koláčové krabice, přivázané pevně k sobě, na jejich stůl, pak položila účet na vrch.
„Díky, Pot. Zaplatím to,“ řekla Charlene rychle a chňapla po účtu předtím, než mohl Cole položit svoji vidličku. Pot přikývla a půvabně odešla.
„Nemusíš to platit,“ řekl a kousal. Kdyby ho máma Zee viděla, jak mluví s plnou pusou, ta by mu dala. „Mám peníze.“
„Ha! Jsi majitel domu; teď jsi chudý.“
„Okay.“
Dveře kavárny se otevřely a dovnitř vkročily tři dívky. I když věděl, že to bylo hrubé, trochu zíral. Nikdy předtím neviděl identická trojčata; byly jako nedospělé Barbie: všechny blonďaté, s perfektními zuby a opálené. Byly stejně oblečené v khaki tříčtvrtečních kalhotách, červených tričkách a bílých žabkách, jako by byl srpen namísto září. Jako jedna se na něj všechny podívaly svým modrýma očima, pak vyrazily do kouta, kde se čekalo na vyzvednutí objednávky.
Přes šum hlasů slyšel jednu z nich se zeptat: „Kdo je to?“
„Někdo, kdo je pro tebe příliš starý,“ odpověděla Pot.
„Oh, fuj,“ řekla ta druhá. „Pot, to je nechutné.“
„Nový chlap?“ zeptala se ta třetí.
„Očividně,“ řekla Pot, otevřela pokladnu a vložila do ní peníze trojčat.
„Touchee! Co se děje, Pot, červený odliv tě unavil?“
„Ve skutečnosti ano. Nashledanou, děvčata.“
„Pěkně,“ řekla první.
„Tak hrubé,“ řekla druhá.
„Jednoho dne se naučíme vařit tak dobře jako ty,“ vyhrožovala ta třetí. „Pak nebudeš mít žádný obchod.“
Pot se zasmála, zvuk jako jarní déšť v lese.
„Budeš toho dne litovat,“ řekla ta první mírně a klusala za svými sestrami.
„To byla trojčata Desdainova,“ řekla Charlene, když se za nimi zavřely dveře. Trochu se usmívala. „Měl bys být na ně milý; až ovládnou svět, mohly by tě ušetřit.“
„Umm,“ řekl a škrábal talíř. Mořské řasy v kůrce? Cokoli bylo v té kůrce, bylo to máslové, vločkovité, štiplavé, slané a nesmírně chutné. Kuře bylo křehké a šťavnaté, zelenina perfektně uvařená.
Nemohl se dočkat, až bude ve svém novém domě a ohřeje si další koláč. Domníval se, že má mikrovlnku. Nebo kuchyň. Možná si měl ten dům přeci jenom prohlédnout…
„Omluvte mě,“ řekla Charlene, když se vstala, aby zaplatila účet. U pokladny byla jiná žena a Pot přišla k jeho stolu. Usmála se na něj a on viděl, že její zuby byly malé jako perly a špičaté, jako trny.
„Ahoj,“ řekl Cole zdvořile.
„Pane Cole.“
„Přijdete ke mně domů dnes večer?“ zeptal se.
„Určitě. V jedenáct hodin?“
„Ano. Je to-“

„Já vím, kde to je,“ řekla a proklouzla kolem Charlene, která na něho hleděla s nemalou bolestí v pohledu. Zmátlo ho to, a jako obvykle, když nevěděl, co dělat, neudělal nic.

14 komentářů: