středa 14. května 2014

Zvířecí instinkty - Kapitola 21



Pravá Tygřice – ale, sakra. Jestli to nevíte v tomto okamžiku, tak nejste skutečná Tygřice. Pokračujte v zahradničení nebo čemkoli a nazývejte to dnem.

V den oslavy, jsem se dokázala dát dohromady. Tedy, navenek to vypadalo, jako bych se dala dohromady. Po hodinách snažení najít mou louku štěstí, a selhávání v tom, jsem si dala facku na tvář a setkala se s Roycem tady v hotelu. Teď jsem stála vedle něj, čekala u dveří tanečního sálu a mávala hostům uvnitř. Pro vaši informaci, nebyla jsem oblečená jako harémová dívka, ale v jasně červených letních šatech.
Musím říct, že jsem odvedla dobrou práci na dekoraci. Místo vážně odráželo něco z Arabských nocí. Byly tu břišní tanečnice a kouzelníci a saténové podlahové polštáře. Šperky visely dolů ze stolů a zdí. Mnoho květin. Byl tu malý růžový vodopád punče, a dokonce jsem naaranžovala čokoládové fondue. V pozadí hrála jemná, romantická hudba.
Venku před sálem čekalo vedle lenošky šest polonahých mužů. Až Linda přijede, posadí ji do lenošky a donesou do sálu.
Kera a Mel byly ve svých kostýmech, závojích a průsvitných šátcích, a servírovaly hostům nápoje a předkrmy a kroužily po sále. Colin zůstal vedle Mel, a ani jeden z nich se nemohl přestat usmívat. George Wilben zůstal u Kery, a ani oni se nemohli přestat usmívat.
Láska byla ve vzduchu.
Žaludeční křeče, žaludeční křeče.
Royce mě představil jako svou snoubenku namísto organizátora oslavy. Každý se na mě usmál a přísahám Bohu, že si mě každý prohlédl od shora dolů, snažíc se zjistit, co na mě Royce vidí, proč si vybral mě.
Upřímně, nemohla jsem si vzpomenout sama na sebe.
Žaludeční křeče, žaludeční křeče.
Když přijelo všech sto a něco hostů – donutila jsem Royce seznam hostů snížit – pomohla jsem všem najít místa. Linda mohla přijet každým okamžikem, a tohle byla koneckonců oslava s překvapením.
„Je tady,“ řekl Royce, upozornila ho textová zpráva na jeho telefonu.
„Všichni ticho,“ řekla jsem.
Mumlání davu pomalu utichlo.
Vypnuli jsme světla, a nechali svíčky blikat a osvětlovat. Ššš projelo davem, dokonce jsme slyšeli Lindu, jak se venku chichotá. Chichotá! Royce se ke mně přiblížil a vybral si tenhle okamžik, aby mě políbil. Byla jsem bezbranná, abych mu odolala – vždy jsem byla bezbranná, abych mu odolala. Když jeho rty byly na mých, na ničem kromě nás dvou nezáleželo. Ne na minulosti. Ne na budoucnosti. Ne na nutkavosti mých obav, které mě odmítaly nechat samotnou.
Gong. Gooong.
Otevřely se dveře, sofistikovaná Linda Powellová byla přinášena jejími šesti polosvlečenými otroky. Royce a já jsme se se smíchem od sebe odtrhli. Linda měla na sobě hnědý konzervativní kalhotový kostýmek, a viděla jsem, že její účes je bezchybný. Její manžel šel za ní, smál se od ucha k uchu.
Sledovala jsem to, ale Royce ode mě neodvrátil oči. „Nemůžu se dočkat, až budeš zítra mojí manželkou,“ řekl něžně.
Ztuhla jsem, ta slova projela mou myslí. Manželka. Zítra. Slova, která jsem dokázala odstrčit do koutu své mysli – no, na chvilku přinejmenším. Manželka. Zítra.
„Překvapení!“ zakřičeli všichni.
Nepohnula jsem se, nepromluvila.
I když byla na lenošce, jak chtěla, Linda se chovala překvapeně. Položila si ruce před ústa a zamumlala: „Nemůžu uvěřit, že jste tohle udělali.“
Každý se smál.
Já ne. Zírala jsem na Royce, na jeho silnou čelist, jeho lícní kosti, jeho rovný nos. Jeho hebké rty. Jeho světlé, světlé modré oči. Během posledních týdnů byl uvnitř mě tolikrát, že jsem sotva věděla, kdo bez něj jsem.
Jemně mě políbil na rty. „Musím mluvit se svou matkou. Budeš tu sama v pohodě?“
„Ano,“ řekla jsem lehce.
Znovu mě políbil, trošku tvrději, a odešel.
Sledovala jsem jeho odchod. Snažila jsem se to popřít, statečně snažila, ale už jsem to dál nemohla popírat. Nemohla jsem samu sebe obelhávat, nebo předstírat, že všechno, co jsem cítila, byl chtíč. Milovala jsem ho. Vážně a skutečně jsem ho milovala. V tomto okamžiku celé moje tělo pulsovalo tím objevem. Řvalo s tím.
Žaludeční křeče, silné. Láska byla nebezpečná. Láska byla špatná, mohla mě zničit. Manželka. Zítra.
MANŽELKA. ZÍTRA. Všechny moje obavy začaly mluvit najednou.
Budeš ho milovat navždy, ale jak dlouho bude on milovat tebe?
Je příliš dobrý na to, aby to byla pravda.
Brzy ho po svatbě omrzíš.
Podvede tě. Muži vždy podvádí.
Jonathan nepodvedl mou matku, připomněla jsem si zoufale. A Royce neudělal nic, čím by si získal mou nedůvěru.
Ještě ne, to je to.
Měla jsem problém se nadechnout. Cítila jsem se, jako bych byla uvězněná v malé krabičce bez vzduchu a cesty ven. Otáčejíc se dokola a dokola, bezmocná, křičíc, ale nikdo mě neslyšel. Ublížená, sklíčená. Zoufalá.
Necháš si ublížit, a už se nikdy nevzpamatuješ.
Royce pořád cestoval. Možná to nechce, ale jednou, někde, se něco stane…
Zbude z tebe jen skořápka ženy.
I teď tu byly ženy, které byly oblečeny v zelené a tábořily před hotelem.
Nemohla jsem to udělat, pomyslela jsem si, vrtíc hlavou. Prostě jsem to nemohla udělat! Nemohla jsem být zapomenutá, nechtěná manželka. Ne znovu. Kdybych se do něj nezamilovala, tak bych tím možná mohla projít. Kdybych mu nedala celé své srdce, možná bych to mohla risknout. Ne teď. Ne, ne teď.
Ó můj bože, ó můj bože, ó můj bože. Co bych měla dělat? Jak bych se z toho mohla dostat? Ó můj bože.
„Dýchej, Naomi, dýchej.“
Zbytek oslavy pro mě uběhl jako v mlze. Royce se smísil s davem, já jsem stála stranou a přemýšlela, jak se vyvléct ze své vlastní svatby. Nemohla jsem dát Roycovi šanci zlomit mé srdce. Nemohla jsem dovolit dalšímu muži mě zničit.
Nepřežila bych další rozvod.
To vše se stane, pokud si ho vezmeš. Rozvede se s tebou, a sebere vše, pro co jsi tak tvrdě pracovala.
Sklapni, chtěla jsem zakřičet. Ty obavy… musela jsem je umlčet. Vyhrály. Porazily mě. Nemohla jsem si ho vzít. Proč teď nesklaply?
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Kera, najednou stojící přede mnou a držící tác… čehokoli, co to bylo. Bylo to hnědé a tekuté „Vypadáš bledě.“
Ignorovala jsem nabízené jídlo. „Jsem v pořádku, děkuju. A ty?“
„Jsem v pořádku.“ Odmlčela se. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
„Ano.“
Pomlka. „Možná by George-“
„Nech mě samotnou, Kero.“ Nechtěla jsem ji vidět s Georgem. Nechtěla jsem mluvit s Georgem. Byli šťastný pár. V tu chvíli jsem nenáviděla všechny šťastné páry a lidi, kteří byli jejich součástí.
Ti lidé měli něco, co já jsem neměla – kuráž bojovat s jejich obavami.
„Jestli si seš jistá…“ Mračíc se, ode mě odešla.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě Mel o několik minut později. Držela svůj tác s pitím.
„Jsem v pořádku.“ Ignorovala jsem nabízené pití.
„Kera říkala, že jsi byla dost strohá, když jsi s ní mluvila.“
„Řekla jsem, že jsem v pořádku, okay.“
Studovala mě. „Co se děje, Naomi? Vypadáš jako smrtka. Colin může-“
„Nech mě na pokoji, Mel. Prosím.“ Hlas se mi zlomil, zněl zmučeněji, než jsem kdy slyšela mluvit další lidskou bytost. Uvnitř jsem se tříštila. Rozpadala. Rozpouštěla.
Umírala.
„Nemluv s Colinem. S nikým o mně nemluv.“
Bez dalšího slova ode mě odešla. Ta zrádkyně šla přímo ke Colinovi, i když jsem jí říkala, ať to nedělá, a něco mu řekla. Podíval se na mě a zamračil se, pak šel přímo k Roycovi a něco mu řekl.
Royce, který byl uprostřed zábavného hovoru se svou matkou, se ke mně otočil a zamračil se. Obava zatemnila jeho oči. V dalším okamžiku, se ke mně vydal. Odehrávalo se to v pomalém tempu, každý krok duněl v mých uších. Moje srdce zrychlilo a moje krev ztuhla.
Moje kůže se rozhořela.
Příliš dobré na to, aby to byla pravda.
Podvod.
Bolest.
Zlomené srdce.
Nedala jsem mu šanci mě dostihnout. Utekla jsem. Prostě utekla. Ven ze sálu, ven z hotelu a dolů ulicí. Myslím, že jsem slyšela Royce volat mé jméno, ale pokračovala jsem. Musela jsem se dostat pryč. Nemohla jsem mu právě teď čelit.
Na konci bloku jsem byla bez dechu. Slzy vytryskly z mých očí a stékaly dolů po mých tvářích, jak jsem zastavila taxík.
Doma jsem se rychle převlékla a zabalila si tašku. Royce volal šestkrát, ale já jsem nezvedla telefon. První zpráva byla starostlivá: „Co se děje? Proč jsi utekla, srdíčko? Potřebuješ čas sama pro sebe?“
Druhá: „Zavolej mi, až to uslyšíš, zlato. Kde jsi? Dělám si starosti.“
U šesté zněl ochraptěle: „ Zatraceně, Naomi. Zavolej mi.“
V pozadí jsem slyšela auta a věděla, že je na cestě ke mně do bytu. Jen si myslí, že tě miluje, řekla moje nejhlubší obava, stále křičíc, aby byla slyšet. Jednoho dne bude šťastný, že jsi ho opustila.
„Sklapni. Sklapni, sklapni, sklapni.“ Ty hlasy mě přiváděly k šílenství, otáčely můj svět vzhůru nohama. Musela jsem se odtamtud dostat. Musela jsem být sama. Musela jsem najít klid.
Šla jsem na jediné místo, kde by mě nikdo nehledal. Na letiště. Koupila jsem si ten nejlevnější tiket – což byl do Oklahoma City, místo, kam mě naposledy vzal Royce – a čekala u terminálu.
Moje krev chladla s každým okamžikem, který uběhl.
Když konečně ohlásili můj let, začala jsem se třást. Ale dostala jsem se do letadla, krůček po krůčku. Děláš správnou věc. Manželství s Roycem by nikdy nevydrželo. Pevně jsem stiskla své opěrky, když jsme vzlétli a tiše křičela, jak jsme svištěli vzduchem. Můj třas neustával a ano, zvracela jsem do pytlíku. Několikrát.
Překvapivě, jsem to do Oklahoma City zvládla živá a v pořádku. Padla jsem do prvního křesla, na které jsem narazila, snažila se dýchat. Snažila se uklidnit své nervy. Teď nemusíš jednat s Roycem. Teď ti nemůže ublížit.
„Sklapni,“ zakřičela jsem.
Několik lidí se otočilo a podívalo se na mě, ale nikdo ke mně nešel ani to nekomentoval. A já jsem přišla na to, jak jsem tam seděla, že zvonění v mých uších pomalu ustává. Moje obavy konečně utichly.
A poprvé po dlouhých hodinách, jsem začala dýchat. Nádech. Výdech. Vdechla jsem tolik vzácného vzduchu, kolik jsem jen mohla. Po celou dobu lidé procházeli kolem mého sedadla, spěchali. Sledovala jsem je. Páry, nezadaní, děti. Všichni někam mířili, pokračovali ve svých životech a žili, jak nejlépe mohli.
Ano, oni žili.
Já nežila, uvědomila jsem si najednou. Ne skutečně. Jen s Roycem jsem byla konečně naživu.
Před ním jsem ve skutečnosti žila v pomalém tempu, pokračovala ve své denní rutině, ale nikdy si neutvářela skutečnou budoucnost.
Jako můj strach z létání, moje obavy ze vztahu mě stahovaly dolů a držely mě na jednom místě. Vždy ty obavy z nárazu a pádu – v letadle nebo venku. Na tom nezáleželo. Bála jsem se. Nechala jsem ten strach, aby mě ovládal.
Jaký zbabělec jsem byla. Ne Tygřice. Ani dokonce celá žena.
Chtěla jsem takhle žít po celý zbytek svého života?
Ne. Bože, ne. Sakra, ne.
A kdybych dnes zemřela, tak bych odešla do hrobu se spoustou lítosti. To byl strach/obava/úzkost nebo jakýkoliv název, jaký jsem tomu chtěla dát. Přinutila člověka stagnovat. Nechtěla jsem už být nečinná.
Richard mě nezlomil.
To byla pravda, uvědomila jsem si. Pomalu jsem se usmála, taky si uvědomujíc, že jsem nechtěla, aby můj ex hnil v pekle, jak jsem si to vždycky přála, když jsem na něj pomyslela. Nezlomil mě. Ve skutečnosti, on byl ten důvod, proč jsem poznala Royce. Kdybychom se Richard a já nerozešli, neotevřela bych si svůj vlastní podnik. A pokud bych si neotevřela svůj vlastní podnik, tak bych nikdy nepotkala Royce.
Royce… Sladkého, něžného, milujícího Royce. Byl čestný. Toužil po mně. Miloval mě. Nebyl jako Richard, tak proč jsem nechala obavy z Richarda ovlivnit náš vztah?
Zbabělče, idiote, blbče.
„Už ne,“ řekla jsem pevně nestarajíc se o to, kdo mě uslyší.
Možná jsem nemohla předpovědět, co přinese zítřek, ale věděla jsem, že vždy budu Royce milovat. A milovat ho nebyla tak špatná věc, jak jsem se obávala. Doposud to tak nebylo. Do teď to bylo divoké a krásné, úžasné a radostné.
Být zraněný bylo součástí života. Nemohla jsem tomu zabránit, nezáleželo na tom, jak jsem se snažila. Bez hlasu obavy, který mě rozptyloval, jsem přišla na pravdu. Věděla jsem to. Dovolujíc sama sobě poznat, že dobré věci – láska – mi mohou pomoct, jen když přejdou ty špatné.
„Budu v pořádku,“ řekla jsem ženě, která procházela kolem mě. „Vážně budu v pořádku.“
Podívala se na mě a spěchala pryč.

Zůstala jsem na letišti celou noc, čekajíc na můj ranní let domů. Nespala jsem, ale zůstala jsem vzhůru a vyráběla seznam pro Royce. S každým předmětem, který jsem připsala, jsem se cítila silnější, jistější, že dělám tu správnou věc.
Ve skutečnosti, jediná věc, která ještě zbývala, byla, jak mu říct, jak jsem se rozhodla – pokud se mnou bude ještě mluvit. Ale nebála jsem se. Šla jsem kupředu. Udělám seznam pro něj, pokud budu muset.
Žádné další obavy pro Naomi Delacroix. Konečně jsem byla Tygřice. Budu žít život tak, jak to přijde. Budu milovat a budu milována.
Můj zpáteční let domů měl zpoždění kvůli dešti, a když konečně ta past smrti vzlétla, následující turbulence mi málem přivodila infarkt – já jsem málem zabila ženu, která seděla vedle mě, jak jsem se jí moc pevně držela. Ale dokázala jsem to. Přežila jsem. Vyletěla jsem z letadla hned, jak jsme přistáli.
Přehodila jsem si tašku přes rameno a sprintovala terminálem dolů. Venku jsem zastavila taxík a nastoupila. „Šlápni na to!“ řekla jsem řidiči.
Vystartoval.
Naštěstí Roycův byt nebyl tak daleko. Když jsme najednou zastavili, hodila jsem řidiči deset dolarů a vyrazila do budovy. Ale…
Royce nebyl doma. A neodpovídal na mé hovory.
Mysli, Naomi. Mysli. Kdy byl? Prohledala jsem svůj byt – nic. Volala jsem jeho matce – žádná odpověď. Volala jsem Keře a Mel – žádná odpověď. Volala jsem Colinovi – žádná odpověď. Aniž bych věděla, co dalšího dělat, jsem zastavila další taxík a jela jsem do kostela, který jsem objednala pro naši svatbu. Ta by proběhla už před několika hodinami, kdybych nevyšilovala.
Možná byl tam, vysvětloval hostům, že jsem zbabělec, který od něj utekl.
Když jsem přijela, otevřela jsem dvojité dveře. „Royci,“ zakřičela jsem. Nevěděla jsem, co čekat vevnitř, ale to, co jsem tam našla, to nebylo. „Royci?“ Můj šokovaný pohled prohledával budovu a oči se plnily slzami.
Každý byl na svém místě, a s očekáváním na mě zírali. Na parkovišti nebyla žádná auta, ale všichni byli tady.
Mel a Kera stály u oltáře po Roycově levici a Colin stál vpravo do Royce. Moje matka a Jonathan se na mě povzbudivě smáli. Dokonce Rachel tam byla. A Jennifer. Poslala mi pusu. Roycova matka a otec na mě kývli, a všimla jsem si, že oba mají v očích slzy štěstí.
„Přesně načas,“ někdo zamumlal.
„Ticho,“ někdo jiný vykřikl.
Položila jsem si ruku na břicho a podívala se uličkou. Roycův výraz byl neutrální a nezměnil se, když se naše pohledy setkaly. Měl na sobě oblek, tak neuvěřitelně krásný, zatímco já jsem byla v džínsech a zmačkaném tričku. Moje vlasy byly kompletní katastrofa.
Odhodlaně jsem se vydala k němu. Moje srdce bilo jako o závod, polkla jsem, podala jsem mu svůj seznam, co jsem napsala. „Tady,“ řekla jsem. „To je pro tebe.“
Nic neřekl. Prostě to přečetl, výraz se mu nezměnil.
„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se ho tiše, můj pohled nikdy neopustil jeho obličej.
„Rozhodl jsem se, že to risknu, jestli přijdeš,“ byla jeho jediná odpověď. Stále žádná změna jeho výrazu. „Proč jsi tu ty?“
Rozhodl se to risknout. Bože, jak já milovala toho muže. A, já, no… „Četl jsi ten seznam?“
Teď divoký, jeho tmavé řasy se zvedly a podíval se mi do očí. „Potřebuju slyšet, jak to říkáš, Naomi.“
Slzy vytryskly z mých očí. Brada se mi chvěla, dělala z mluvení nemožnou věc. „Ten seznam říká všechny důvody, proč bez tebe nemůžu žít. Všechny důvody, proč tě miluju.“ Taky jsem to riskla. „Jsi chytrý. Jsi čestný. Jsi zábavný. Jsi vášnivý. A jsi… ty. Jsi můj.“
Otočila jsem se k davu. „Miluju tohohle muže.“ zakřičela jsem. „Miluju ho, a chci si ho vzít. Chci mít jeho děti.“
Několik oh a popotáhnutí zaznělo davem.
Royce a já jsme možná cestou klopýtli, ale ta cesta stála za ty těžkosti. Pomalu jsem se k němu otočila. „Miluji tě,“ řekla jsem. „Miluji tě tak moc, a chci být s tebou, jako tvoje manželka, navždy. Možná mi to zabralo trošku času, než jsem na to přišla, ale stihla jsem to do kostela. Považuj to za mou přihlášku.“
Usmál se, jeho ústa se sehnula, a on mě strhl do svého objetí se zamumláním: „Díky Bohu.“
„Chceš si mě pořád vzít?“ zeptala jsem se s nadějí.
Položil dlaně na mé tváře. „No, tvůj BlueJay říká, že dnes máme schůzku.“
Také jsem se usmála. „Řekni to.“
„Ano, Naomi,“ řekl a jemně mě políbil. „Pořád si tě chci vzít. Bez tebe jsem nic. Miluju tě do první chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Měla jsi na sobě zelenou, a já jsem od té doby byl posedlý tou barvou.“
Jeho slova mě plně zasáhla, a já jsem myslela na ty ženy v zelené, které kempovaly venku před jeho kanceláří. Všechny ty ženy, které mu posílaly fotky, kde měly na sobě jenom zelené spodní prádlo – nebo tělo natřené na zeleno. Já jsem byla ten důvod. Já. Zakryla jsem si ústa třesoucí se rukou, více posílená, než jsem kdy v životě byla.
Jestli jsem měla některé přetrvávající obavy kvůli Roycově závazku ke mně, okamžitě zmizely. Ten muž mě miloval tak moc, že si pamatoval, co jsem měla na sobě, když mě prvně viděl, a chtěl každého oblečeného v té samé barvě. Byl bláznivě zamilovaný do všeho, co se mě týkalo.
Tak jako já.
Stáhla jsem ruku dolů a podívala se na něj.
„Tak můžeme konečně začít?“ zeptal se pastor s povzdechem.

Můj úsměv se rozšířil. Royce mě znovu políbil. „Můžete začít,“ řekli jsme najednou.

19 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad!!! Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé, díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad i kourekci

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad!

    OdpovědětVymazat
  8. To bolo prekrásne :D
    ďakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Vďaka skvelá kapitola - ten chlap sa mi fakt páči :-))
    Preklad a korekcia - opäť úžasná a veľká vďaka za vašu prácu.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Super, Díky moc za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Dík za vaši skvělou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat