pátek 23. května 2014

Otrok rozkoší - Kapitola 5


Jsou jenom dvě slova, kterými můžeš přispět do konverzace: „ano“ a „Pane“.

Tristan pomalu kráčel úzkou chodbou. A s každým krokem proklínal ženy a jejich nestálost. Ale také proklínal sám sebe. Nezůstal nezúčastněný. Chtěl Julii a snažil se ji přimět, aby ho chtěla taky. To byl ale jen malý prohřešek ve srovnání s těmi jejími. Donutila ho rozpálit se, chtít pokračovat a dokončit to, a pak ho odstrčila.

To by se na Impérii nikdy nemohlo stát, tam ženy dělaly všechno, aby upoutaly jeho pozornost.
Impéria. Jenom pomyšlení na jméno domova ho skličovalo, cítil se sám a ztracený. Ten pocit byl tak zdrcující, jako by ho to mělo roztrhnout na dva kusy. Už nikdy svůj domov neuvidí- vlající bílou trávu, nebe se spoustou barev, na kterém se vznáší draci. Už nikdy neuvidí vycházet čtyři slunce, každé zvlášť, ani východ měsíců. Nedozví se, jestli se jeho přítel Roake oženil a jestli měl děti.
Už nebude součástí života svých nejbližších přátel a rodiny a nedozví se o jejich smrti. Nebo spíš- nedozvěděl se o jejich smrti. Všichni jsou už dávno po smrti a on se s tím musí smířit, vždyť žili před více než tisíci lety. Lidé a místa, která pro něj byla tak důležitá, už existují jenom v jeho mysli. Někdy bylo všechno tak jasné a skoro hmatatelné, kdyby nevěděl, že jsou tam, myslel by si, že je skoro může cítit jako doznívající, všudypřítomnou vůni. Stále cítil bolest nad jejich ztrátou. Trpěl, protože už nikdy nepozná skutečné přátelství ani nebude mít svůj vlastní domov, bude znát už jen rozmary a stále se měnící touhy jeho guan rens. Ve svém životě cítil pouze hořkost. To byla sice emoce, kterou si stěží mohl dovolit, ale teď nemohl dělat nic, aby to zastavil. Zoufalství ho obalovalo tak, že skoro sténal doslova fyzickou bolestí. S divokým výrazem zíral na prázdný prostor kolem sebe. To, že se cítil prázdný, bylo vcelku normální, jen jindy to dokázal daleko lépe skrývat. Už dávno věděl, že ztratil svou budoucnost i lásku. Možná i svou duši.
Jak měl teď zvládnout věčnost v otroctví? K jeho hořkosti se připojila i beznaděj, která se zoufale snažila porazit jeho odhodlání. Každá emoce ho uvnitř drásala a on pak zůstal celý odřený a zraněný. Pouze jeho pýcha mu zabránila tomu podlehnout, vykřičet do nebe své zoufalství a nakonec poníženě prosit Zirru, aby ho osvobodila. Ne že by ho vyslyšela, ale touha to udělat se v něm občas ozvala. No jo, zastavila ho jen jeho hrdost, ta věc, která se zasloužila o  tolik beznaděje... ale taky ta jediná věc díky které stále zůstával stále příčetný.
S každým dalším krokem byl čím dál víc rozrušený. Celé jeho tělo hořelo, všechny ty  emoce, které cítil, ho mučily. Musel najít způsob, jak se rozptýlit, nejlépe ztratit se v ženském- v Juliině- těle. Sex v jeho mysli zastíral všechny bolestivé myšlenky o jeho minulosti i jeho budoucnosti, i když jenom na chvilku. Protože když kontroloval rozkoš, tak kontroloval i tu ženu. Ale Julia ho nechtěla. Zatnul ruce v pěst. Fajn, musí použít všechny smyslné zbraně, které má k dispozici, aby ji svedl. A všechno to musí zvládnout, aniž by se citově angažoval.
Se zamračením se přikradl k jejím dveřím a zarazil se. Bez svolení do jejího pokoje nemohl vstoupit. Další myšlenka ho podráždila ještě mnohem víc. On přece nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat. Vždycky to tak bylo. Býval vojákem, vůdcem Elity, a ani všechny ty roky, které strávil v otroctví, nezničily jeho válečnické instinkty. Válečník přece rozdává rozkazy, nepřijímá je.
S tělem napjatým frustrací zkusil vzít za kliku a zjistil, že se ten stříbrný kov v jeho ruce otáčí docela snadno. „Smím vstoupit, Julie?“ Řekl ta slova tak rychle, jako by jimi opovrhoval.
„Proč?“ zazněla tlumená odpověď. „Zrovna jsem ti řekla, že ty a já nebudeme.... no, nebudeme...“
„Nepřišel jsem tě prosit o nějaké projevy přízně, pokud je to to, co sis přála.“ Strávil totiž mnoho let svého dětství na kolenou žadoněním o oblečení, jídlo a náklonnost, ale jeho snaha byla vždy odměněna bolestí a ponížením. Nay, on neprosí. A dokázal to Ziře a stejně tak to teď dokáže i Julii.
„Já od tebe nic nechci,“ prohlásila, „já chci jenom spát. Sama.“
Takže ona po něm nechtěla, aby se plazil. Jeho svaly, které mimoděk zatínal, se uvolnily.
„Musím zjistit, zda je tvoje komnata náležitě zabezpečena proti vetřelcům.“ Před tím než tě svléknu a svedu. 
Vzduch náhle zhoustl. Nakonec si jen dlouze zmučeně povzdechla. „Tak fajn, můžeš vstoupit.“
Protáhl se dovnitř. Světlo se šířilo jako malá záplava ze zdroje nad jeho hlavou a jasně osvětlovalo malou místnost. Světlo na Impérii vycházelo z drahokamů lamori, což byly živé kameny, přesto však při svém putování tímto světem už viděl takovéhle zdroje světla, některé byly dokonce ještě komplikovanější, takže mu nevěnoval žádnou pozornost. Julia seděla na velice dekadentní, hříšné posteli s růžovými hedvábnými prostěradly a mátově zeleným povlečením. Přitáhla si kolena k hrudníku a dlouhé vlasy barvy medu jí rámovaly obličej a padaly na ramena a štíhlé paže.
Na okamžik se jejich oči setkaly, ale ona rychle uhnula pohledem.
Odhodlaně se nadechla a zase rychle vydechla a pak se na něj ještě jednou podívala. „Nechtěla jsem být tak protivná.“ řekla. „Já jenom... Já tomu nerozumím. Před dvěma dny jsem dala kopačky jednomu chlápkovi, ten se pak ukázal na bleším trhu, kde jsem ho porazila a definitivně zavřela dveře za minulostí. No a pak jsem řvala na úchylnýho vraha s mečem- to jsi byl ty, i když teď už si o tobě nemyslím, že jsi vrah.“
Zvedl obočí. „Ale pořád si myslíš, že jsem zvrhlík?“
„Ne, samozřejmě že ne.“ zarmouceně si povzdechla, „Bože, co to se mnou je. Já jsem obvykle velmi nekonfliktní a nejdřív se zamýšlím, než něco řeknu. Ale dneska jsem tě dokázala urazit pokaždé, když jsem otevřela pusu. Moc se omlouvám. Vážně se ti moc a moc omlouvám, nechtěla jsem ti ublížit.“
Očekával od ní hněv a odpor, ale ona projevila lítost. Ona byla jediná žena, která se mu kdy omluvila. Na chvilku zavřel oči, nevěděl, jak zareagovat. Co s tou ženou bude proboha dělat. Svést ji se mu už nezdálo správné. Zasloužila si o tolik víc, než jí mohl dát.
„Nemusíš se za nic omlouvat, dráčku. Čas s tebou jsem si užil.“
„Já vím, že to říkáš jenom tak,“ řekla plaše, „ale každopádně ti děkuju.“
Otevřel pusu, aby to nějak okomentoval, ale její další slova ho zastavila. „Taky se omlouvám, za ten polibek, věci se nám trochu vymkly z rukou a to jsem neměla dopustit. Neměla jsem v úmyslu tě svádět.“ Vypadala tak vážně a znepokojeně, aby se nedotkla jeho citů. Nejprve její omluva a teď tohle. Guan rens se stará….  to je pro něj tak nové a navíc to bylo už podruhé, kdy se Julia snažila uchlácholit jeho ego.
„Odpustíš mi?“ zeptala se.
Nemohl jí nevyhovět. „Samozřejmě, že ti odpouštím, Julie. Jsi začátečník a tak jsi nevěděla, co děláš.“ Okamžitě se zamračila, její rysy se stáhly a brada se jí začala třást. „Tys to poznal, že jo? No, myslím to, že jsem začátečník.“
„Aye, ukončila jsi náš polibek příliš rychle. Žena s více zkušenostmi by to už znala a líbala mě dál.“
„Oh… oh.“ Rozsvítilo se jí.
Její potlačovaný smích mu zvonil v uších, když kontroloval obě okna. Musel se ujistit, že zámky fungují správně a pevně drží. Pak prohlédl místo pod postelí, kde nebylo nic jiného než nějaké zaprášené krabice. Otočil tmavou mahagonovou truhlu a prohledal i její skříň. V malém prostoru bylo tolik oblečení, že se skoro bál, že ho to celého pohltí. Jak může jedna maličká žena nosit všechna tato roucha?
„Uhm, pardon,“ řekla Julia a všechny stopy humoru náhle zmizely, „ale to čím se právě prohrabáváš, jsou moje věci. Můj soukromý majetek.“
„Tvůj soukromý majetek potřebuje přeorganizovat. Mohlo by se tam schovat deset mužů a ty bys o tom ani nevěděla.“
„V mojí skříni se nikdo neschovává.“
„To je přesně ten postoj, díky kterému tě pak chytí nepřipravenou.“
Ztuhla. „Jen pro tvou informaci, dívám se tam každé ráno.“
„Tak to mi potom, dráčku, řekni, co je tohle.“ Vytáhl šaty s žluto-zeleno-oranžovým květinovým potiskem. Celá jedna strany byla pokrytá obrázky listů. „To je ten nejohavnější oděv, který jsem kdy spatřil. Opravdu tví lidé nosí takové věci?“
Uraženě zvedla nos do vzduchu a měl dojem,že mu hodlá udělit další přednášku. Což neudělala. Spokojila se s konstatováním. „To jsou autentické panenkovské šaty ze šedesátek.“
„To je autentický hnůj.“ Věděl, že mu oči jiskří veselím, když jí hodil ty odporné šaty. „Obleč si to.“
„To zcela určitě neudělám.“ řekla s a se zamručením látku chytila. „Proč si je nevyzkoušíš ty?“
„Muži nosí brnění a zbraně, Julie. Nenosí ženské šaty.“
„Někteří muži ano.“
Určitě žertovala, ačkoli v jejím obličeji nenašel žádné známky po humoru. „Jaký muž by se promenoval kolem v ženských šatech?“ dožadoval se odpovědi.
„Někteří muži rádi nosí šaty, jasný? Nechme to už být. A odešel bys už laskavě z mého pokoje? Už je nejvyšší čas jít do hajan. A nevracej se sem z žádného důvodu, “ dodala, aby to bylo naprosto jasné.
„Z žádného důvodu?“
„Jo, přesně tak.“
Založil si ruce na hrudi, „A co když se tě nějaká čarodějnice pokusí uvařit zaživa?“
„Praštím ji po hlavě jejím vlastním koštětem.“
„A co když zaútočí démoni noci?“
„Vykřičím si hlasivky.“
Zamlaskal jazykem. „Nay, kdybych byl s tebou, dráčku, mohla bys křičet- znovu a znovu. Ale jelikož budeš sama, nebudeš dělat nic, jen si to představovat.“
A s těmi slovy ji Tristan opustil a pečlivě za sebou zavřel dveře. Zatracenej chlap, pomyslela si Julia. Nebudeš dělat nic, jen si to představovat, řekl. A měl pravdu, proboha!
      Celou noc se otáčela a převalovala. Představovala si, jak se jeho nahé tělo tiskne k jejímu, jeho jazyk a ruce jí provádějí všechny ty hříšné věci. A v těchto fantaziích z ní byla pořádně divoká žena, úplně nenasytná. Zatínala nehty do jeho zad, až ho poškrábala, křičela jeho jméno a svými ústy sála celou jeho délku. A ve svých snech mu šeptala: „Víc, dej mi víc.“
„Jen tobě, pro mě neexistuje žádná jiná.“ odpověděl hedvábným hlasem.
„Víc, silněji, ještě.“ žadonila.
Měkce se zasmál: „Oh, ale já miluju, když prosíš.“
„Nemluv, jen mi dej tu rozkoš.“
Několikrát na něj skoro zavolala a žebrala, aby změnil její sny v realitu. Ale nakonec v tichosti trpěla. Byla to z její strany hloupost? Pravděpodobně  ano.
Její tělo možná mohlo toužit po tom muži, ale její hrdost požadovala, aby svoje tělo dala jen někomu, kdo bude dychtit jen a jen po ní. Jako otrok rozkoší byl Tristan nucen svádět svou paní, dokonce i kdyby si o ní myslel, že je nepřitažlivá. A Julia nechtěla být jen další ošustit a opustit, další závazek. To by bylo tak patetické.
Ano, patetické. Ale v koutku svého srdce vždycky toužila po princi z pohádky- po muži, který by si myslel, že je ta nejkrásnější žena na světě, po někom, kdo by ji bláznivě a hluboce miloval. Kdo by ji zbožňoval tak, že by ji položil na oltář své lásky. OK, to poslední už bylo trochu moc, ale ten sen, že její pohádka skončí slovy „ žili šťastně až na věky „, nikdy zcela nevybledl. A nikdy nevybledne.
Přece tam někde pro ni musí někdo být. Prosím, ať se objeví někdo pro mě, přála si. Pokud ho najde, možná by mohla získat zpět i svůj pocit spokojenosti.
Zavřela oči a zablokovala ve své mysli obrázek Tristana a snažila se představit si muže, kterému by se zdála přitažlivá, takového, který by ji nezastrašoval. Jeho obličej bude prostý, ale bude mít milý úsměv. Bylo by nejlepší, kdyby byl jeho vzhled lehce podprůměrný, aby na tom byli zhruba stejně. Bude laskavý, něžný a možná i trochu stydlivý. Ale to nejdůležitější je, že se nikdy díky němu nebude cítit bezcenná, hloupá nebo nepřitažlivá. Copak chce tak moc?
„Ne, nechci příliš,“ zamumlala. Ve skutečnosti, čím víc přemýšlela o tomhle modelu mužských ctností, stále víc a víc se jí zdálo, že by mu odpovídal její nový soused Peter. Peter měl hnědé vlasy, laskavé, oříškově hnědé oči a vždy byl v dobré náladě a usmíval se. No jo, možná ji fyzicky nepřitahoval, ale v jeho přítomnosti se vždy cítila příjemně. Jediným problémem však bylo, že v těch několika málo rozhovorech, které spolu vedli, Peter nedal nikdy najevo, že by se o ni nějak zajímal. No ale ty jsi taky nikdy nijak nenaznačila, že by ses o něj zajímala, připomněla si.
Ze rtů jí unikl povzdech. Jak by asi Peter reagoval, kdyby mu hned teď zavolala a pozvala ho na rande? Padl by na kolena a děkoval jí? Nebo by kategoricky vyžadoval, aby mu už nikdy nevolala? V náhlém výbuchu odhodlání se rozhodla, že se nebude starat o to, jak Peter zareaguje. Prostě zvedne telefon a pozve ho na večeři. A to teď, dnes, právě teď.
No možná až ráno.
Ale její odhodlání rychle vyprchalo, když si znovu v mysli přehrávala svou první a jedinou zkušenost, kterou měla s randěním. Bylo jí šestnáct, byla velmi stydlivá a trochu rozpustilá. Brian Davidson, nejoblíbenější kluk na škole, ji pozval na večeři. A jelikož na něj narážela všude možně už roky, stupidně souhlasila.
Ten večer, kdy měli rande, se podělili o pizzu v místní hospodě a kecali jen tak o životě. Choval se k ní tak pozorně, skládal jí komplimenty, celou dobu to bylo, jako by se vznášela a představovala si romantiku, květiny a sladkosti, které na ni v budoucnu čekají. Nepřikládala žádný význam těm jeho rychlým pohledům ke dveřím nebo jeho příliš hlasitému, skřípavému smíchu. Později ji Brian dovezl k němu domů. Jeho rodiče byli mimo město, takže budou sami. No, to si alespoň myslela.
Ještě chvíli si povídali a Julia stydlivě přiznala, jak moc se jí líbí a že s ním chtěla být od chvíle, kdy ho poprvé uviděla. Usmál se, ale v očích měl chlad. Sklonil se k ní, aby ji políbil. Těsně před tím, než se jejich rty spojily a všechny její sny se staly skutečností, uslyšela hluboký hlas říkat: „Doprdele kámo, nechtěl si se zrovna teď ocucávat s Koulí Julií, že ne? Vsadili jsme se, že se s ní ukážeš na veřejnosti, ne že se s ní budeš obírat.“
V chodbě stál Hunter Stevens, Brianův nejlepší kámoš, a za ním tři další kluci. A všichni se chechtali, až se za břicha popadali.
„Briane, ty jseš tak úúúúžasnej." imitoval Julii jeden z těch kluků. „Vole, kdybych ji to slyšel říct ještě jednou, asi bych se z toho poblil.“
Brian od ní uskočil a provinile od ní odvrátil poled. „No musel jsem jí nějak zacpat hubu, že jo? Co vám trvalo tak zatraceně dlouho? Ještě chvíli a musel bych udělat něco zoufalýho.“
Zatímco ji kluci dál ponižovali a posmívali se jí, Julia posbírala zbytky své hrdosti a se vztyčenou hlavou utekla z toho domu. S každým krokem blíž k domovu se ta hráz, která držela její pocity pohromadě, drolila a praskala čím dál víc. Nakonec ji ponížení a zoufalství dočista zaplavily. Padla na zem a rozvzlykala se tak usilovně, že hrozilo, že její slzné kanálky prasknou z přílišného namáhání.
Tahle jediná noc zničila každou špetku sebevědomí, kterou kdy měla- a že ho nikdy neměla na rozdávání. Předtím byla stydlivá, ale brzy se stala koktajícím idiotem, před chlapem nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. A to jí zůstalo dodnes.
Jak by se nějaký muž mohl zamilovat do plachý, nervózní a divný ženský?
To prostě nešlo.
Ale...
Možná že teď by se věci mohly změnit. Narovnala se a mrkla na strop. Cítila, jak v ní pomalu klíčí naděje a v břiše jí poletují motýlci. Jo, jasně. Věci se můžou změnit a Tristan jí v tom musí pomoct. Vždyť on měl ohromný množství zkušeností s tím, jak jednat s opačným pohlavím. A ona by jeho vědomosti mohla využít. No, samozřejmě ne tak, jak chtěl on, tedy ne tím, že spolu stráví hodiny v posteli snahou zapálit prostěradla. Lepším způsobem. Opravdu lepším?
No tak, jak je využít mnohem efektivněji. Mohl by ji naučit, co dělat a jak se chovat, aby byla pro muže přitažlivá. Aby byla přitažlivá pro Petera. No, a pokud Petera nebude vzrušovat, stejně tak jako nedokázala vzrušit Tristana, pak je to její kříž, který holt musí nést. Potřebovala Petera. Byli si tak podobní. On byl taky uzavřený a osamělý, plachý a nezkušený. Byl prostě.... bezpečný.
Otázka tedy zněla, bude jí Tristan ochoten pomoct. Ale absolutně odmítala donutit ho k tomu tím, že je otrok rozkoší a ona jeho paní. Prostě mu to odmítala přikázat. Byla nejistá, zírala z okna a v náručí svírala polštář.

Na sametově černé obloze tajemně blikaly hvězdy. Tristan své úmysly s ní vyjádřil naprosto jasně. Byla jeho paní, a proto si myslel, že patří do postele- s ním. Nic jiného. Tak jak ho má přesvědčit, aby jí pomohl svádět jiné muže? 

17 komentářů:

  1. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad!!!Mirka

    OdpovědětVymazat
  4. Doufám, že se vám další kapitola líbila. Užijte si ji, protože mám zkouškový, takže vůbec nevím, jak budu mít čas překládat, tak se mnou mějte prosím trpělivost,
    páčko Fly

    OdpovědětVymazat
  5. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za krásne pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  8. Velké poděkování za překlad a korekci dalšího dílu.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Dík za další kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat