sobota 31. května 2014

Klenot z Atlantidy - Kapitola 20



„Jewel.“
Ten hlas ji volal z dlouhého, temného tunelu. Snažila se odpovědět, ale plíce odmítaly spolupráci.
„Jewel.“
Otevřela ústa, což byla ta nejtěžší věc, kterou kdy udělala, ale pořád z nich nevycházel žádný zvuk.
„Jewel. No tak, zlato. Mluv se mnou.“

Gray. Poznala by ten sexy hlas kdekoliv, kdykoliv. Jeho hlas zněl ustaraně a velmi rozrušeně. Mlha zastiňující její mysl byla silná, ale podařilo se jí přes ni dostat a-
Otevřela víčka.
Gray se nakláněl nad ní, jeho stříbrné oči plavaly množstvím emocí: obavami, úlevou, strachem.
Zamrkala, olízla si rty, snažila se zorientovat. Kde to byli? Čeho se bál? Světlé kadeře vlasů mu spadaly do čela. Obličej měl pokrytý špínou.
Prsty jí pohladil po nose. „Už nikdy to znovu nedělej, nebo, já – prostě to nedělej. Rozumíš?“
Co nemám dělat? Rozhlédla se kolem a všimla si, že je zepředu i zezadu obklopují kamenné budovy, že leží na štěrku a přes hlavu má přehozený plášť. Zvuky mluvících lidí, koňských kopyt a vůně masa s ovocem vstoupily do jejího vědomí.
„Jsme v Inner City,“ řekla. Vzpomínala si na řeku, útočící mořské lidi a pak…
Měla vizi, uvědomila si a zavrtěla hlavou. Vždy při nich ztrácela pojem o čase a místě. „Jak jsme se sem dostali?“
Tváře mu zaplály jasně červenou. „Já, ehm, jsem s námi tak trochu letěl. První třída,“ dodal suše.
„Pomocí křídel?“ Otřásla se a pocítila chvilkovou závrať. „Narostla ti křídla?“
„Udělal jsem tu věc s levitací.“ Naklonil bradu na stranu v gestu ala vyzývám-tě-abys-mi-odporovala. „Ti rybí muži jsou všude. Sledovali nás.“ Vzal ji za bradu a otočil ji čelem k sobě. „Ztuhla jsi a řekla, že máme jít sem.“ S povzdechem si sedl na bobek. „Musíme najít bezpečné místo. Zahlédl jsem i démony a upíry.“
Svraštěla obočí. „Málokdy se vyskytují tady. Jsi si jistý?“
„Nikdy nezapomenu na tvory, kteří si mě chtěli dát k snídani.“ Jeho ironický výraz odpovídal jeho tónu.
Zasmála se, ale její pobavení rychle opadlo. „Neměla bych se smát. Jsme v nebezpečí.“
„Je dobré najít humor ve chvílích, jako je tato.“ Jeho ruka se jí obtočila kolem pasu a zvedl ji. „Jsi v pořádku?“
Upřeně ji pozoroval, hledal v její tváři… něco. Co?
„Chceš mi říct, co se ti stalo?“ Zeptal se.
Polkla, olízla si rty. Jak by mu mohla vysvětlit, co se jí stalo, aniž by odhalilapříliš?
„Někdy ztrácím vědomí. Já-“
Ozvalo se cáknutí a Gray se prudce podíval na stranu. Z louže pil malý ptáček. Když si uvědomil, že si jich nikdo nevšiml, řekl: „Nemusíš to vysvětlovat teď. Neměl jsem se ptát. Na vysvětlení bude spoustu času později.“
Slovo ‚doufám‘ viselo nevyřčeně ve vzduchu, zachyceno větrem s mírným nádechem neklidu. Věděla, že se nebál o sebe. Ten muž žil nebezpečím. Prospívalo mu. Do kolika misí se vrhl s plným nasazením a s touhou po zkouškách, co ho čekaly? To se nedalo spočítat.
Což znamenalo, že se bál o ni? Ach bohové, to bylo ono. Staral se o ni. Z šoku, radosti a štěstí se nemohla pohnout. Předtím ji odstrčil a ona si myslela, že se dozvěděl o její lásce a nechtěl s ní mít nic společného. Ale staral se o ni; bylo to v jasné záři jeho očí. Králové a královny bojovali, aby ji vlastnili, zotročili, řídili a využili, ale tento muž se ji snažil ochránit. Dát jí rozkoš.
„Pojďme odtud,“ řekl.
Jewel mu nijak nenaznačila svůj záměr; jednoduše se na něj vrhnula. Prudce vydechl, když ji sevřel jeho silnými, oslabenými pažemi.
„Jsi báječný muž, Grayi Jamesi.“ Políbila ho na tvář. „Vím, kde ve dne najdeme útočiště.“
Něžně se na ni usmál, ale ustoupil od ní, jako kdyby se jí neodvažoval držet příliš dlouho. „Byl bych naprosto šokován, kdybys nevěděla, kam máme jít.“
Jewel se k němu přitiskla a sjela rukama tak, aby ho chytila za zadek.
Uvědomění zasyčelo podél jejích nervových zakončení. S radostí by tady zůstala po zbytek svého života, ale jen ho jemně stiskla a pustila. „Přežijeme, i kdyby jen pro to, abych tě mohla dostat do postele.“
Jeho panenky se rozšířily a pohledem jí sklouzl ke krku. Polkl a znovu ustoupil, jeho výraz potemněl. A jakolusknutím prsů byl její něžný, škádlivý milenec pryč a na jeho místě stál chladný bojovník.
„Pojď za mnou,“ řekla a nedovolila si cítit bolest z jeho náhlé změny. Staral se o ni. To bylo vše, na čem záleželo.
Když vešli do srdce města, stíny aleje vybledli a byli obklopeni jasným, zářivým světlem. Vodní lidé pochodovali od prahu jedné budovy ke druhé.
S vědomím jak moc je rozpoznatelná si Jewel stáhla kápi do tváře a pak se rychle ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že Gray udělal totéž. Udělal. Ale viděla, že má přivřené a vodnaté oči, jako kdyby špatně zvládal jas. Pravděpodobně také ano. Někteří upíři se nikdy nenaučili tolerovat světlo.
Chytila ho za ruku. Silné prsty se omotaly kolem jemných, jeho kůže byla zdrsnělá tam, kde její byla hladká. Město pulzovalo aktivitou, stejně jako předtím. Taverny, hostince a obchůdky lemovaly ulice, všechny překypovaly tvory různých ras. Zarazila se, když kolem poskakovali dva kentauři, jejich výskot se táhl za nimi. Stánky přetékaly hedvábím a rouchy všech barev. Prodavači nabízeli pečené slepice.
„Jednoho dne nebudu muset hlídat každý svůj krok,“ řekla odhodlaně.
„Jednoho dne,“ souhlasil.

***
Grayovy oči pálily proti světlu. Zjistil, že jako obvykle zírá na Jewel. Tvář měla částečně skrytou, ale to, co z jejích rysů viděl, vyzařovalo život, nostalgii a odhodlání. Díky štíhlosti vypadala křehce a choulostivě. Přesto z ní vyzařovala síla.
Ulicí si razili cestu tři démoni, odstrkovali jemně vypadající sirény, svalnaté kyklopy a gryfy, kteří se honili za svými ocasy. Neustále si prohlíželi obličeje. Gray se narovnal v ramenou, jeho instinkt zabij-nebo-buď-zabit se probral k životu. Nezpomalil, ani když ze záhybů roucha vytahoval nůž a svíral rukojeť.
Minotaurka, jejíž chlupatý býčí obličej mu připadal povědomý, se zarazila, když spatřila Jewel. Vyvalila oči a přehodila si pytel s oblečením z jednoho ramene na druhé.
„Erwin,“ řekla Jewel a přinutila Graye zastavit. „Jak je tvému chlapci?“
„Je mu dobře, díky tobě.“ Erwin se usmála. „Přišli pro nás, přesně jak jsi řekla.“
„Dámy, můžete v tomhle rozhovoru pokračovat později?“ Tak diskrétně, jak jen to šlo, Gray posunul Jewel za sebe.
Jeden z démonů zastavil několik metrů před nimi a zavětřil. Otočil se, jeho rudé oči hledaly, pátraly. Pohledem spočinul na Grayovi.
„Člověk!“ šupinatý tvor ze sebe vydal hadí zasyčení.
Nečekající na uvítací párty města, se Gray dal do pohybu a táhl Jewel za sebou.
„Všimli si nás, zlato.“
Lidé lapali po dechu, když kolem nich uháněli. Co by dal za pár tříštivých kulek[1].
Nebo granát. Bohužel, neměl ani jedno. Jedinou zbraní byl nůž. Démoni uměli létat, takže nebyl důvod se znovu pokoušet o ten malý trik. Navíc bude lepší, když se ztratí v davu. Kdyby se mu podařilo najít stánek s oděvy, mohl by dva ukrást a zamaskovali by to, co měli na sobě.
Dav řídl rychlým tempem. Kentauři tryskem uháněli pryč. Minotauři hrabali zemi, hledali úkryt v hromadách hlíny. Kamení odlétávalo zpoza Grayových bot.
Žena, Erwin, uháněla vedle něj. „Pokračujte,“ řekla. „Rozptýlím je.“
„Ne,“ řekla Jewel ve chvíli, kdy Gray řekl: „Díky.“
„Jsme v háji, takže potřebujeme veškerou pomoc,“ dodal, jak přeskočil spadlý košík s potravinami.
„Skoč,“ přikázal.
Vyskočila, plášť se kolem ní rozevlál jako bouřkový mrak. Kapuce spadla a vlasy se jí rozlily po zádech jako černá, lesklá řeka. Ohlédla se přes rameno a viděla, jak Erwin na démony hází náruč plnou látek, čímž jim na okamžik zastínila vidění, než utekla.
Gray i nadále sprintoval mezi budovami a uličkami. Věděl, že se démoni blížili. A blížili. A sakra! Na každém kroku jich bylo víc a víc. Zuby měli žluté a ostré jako břitva, odkapávaly z nich sliny.
„Tam,“ zvolala Jewel a ukázala.
Následoval směr jejího prsu a spatřil klusající kentaurku, zcela nevědomou k vřavě za ní.
„Ne,“ řekl Gray, který tušil, co po něm chtěla.
„Ano. To je jediný způsob.“
Zamračil se.
„Jen skoč a jeď. Nechovej se jako děcko.“
Kdyby ji neznal lépe, byl by přísahal, že Jewel zní spíš vzrušeně, než jako by se bála o svůj život. Nemohl uvěřit, že o tom uvažoval… nevadilo mu jezdit na ženě, ale zatraceně. Byl by raději, kdyby to byla Jewel.
Zrychlil, ažběžel vedle kentaurky. Její světlé vlasy barvy měsíčního svitu vlály za ní. Bez varování ji za ně Gray popadl a vytáhl se nahoru, Jewel táhl za sebou. Kentaurka se je okamžitě pokusila setřást. Když to nefungovalo, vzepjala se na zadní.
„Hyjé, koníčku,“ řekl.
„Slez ze mě.“ Otočila se a pokusila se Graye kousnout. Když ho však spatřila, vykulila oči a uklidnila se.
„Adonisi! Co nejhlouběji se omlouvám, nejvyšší pane. Děkuji za tuto čest. Nikdy-“
Jen se hni.“
Beze slova poslechla, její pružné tělo zrychlilo. Vítr mu cuchal vlasy, když kradmo uháněli kolem lidí v uličce. Adrenalin mu projížděl žilami, oplýval silou laviny. Od vstupu do Atlantidy a setkání s Jewel pocítil více adrenalinu, než za celé dva roky s OBI:
Jen při pomyšlení na jeho zaměstnavatele se mu zpotily ruce. Začínali být nervózní, to věděl. Bylo jen otázkou času, než portálem pošlou někoho dalšího, kdo ho půjde hledat. A co se pak stane s Jewel?
Kentaurka se zarazila, kopyta zaryla do kamenitého terénu.
Zamračil se. „Nezastavuj. Běž!“
„Můj Pane všech Pánů. Cestu před námi blokují upíři a za námi démoni.“
Hlas se jí třásl strachy.
„Layel,“ zalapala Jewel po dechu.
Gray sesedl a neuhýbal pohledem od tria upírů. Měli na sobě černé a tmavé látky, které děsivě doplňovaly příliš bledou kůži. A jejich nelidsky modré oči… byly stejné jako Jewelininy. Co to sakra znamenalo?
Zamrkal, ale setřásl svůj neklid. Jewel se pokusila sesednout. Zarazil ji tak, že ji pevně chytil za stehno. Zpoza něj se ozval syčivý smích.
„Až řeknu, utíkej,“ řekl neslyšně kentaurce. „Vezmi ji do bezpečí. Najdu způsob, jak ti to splatit.“
Její jedinou odpovědí bylo vyděšené zaržání.
Jewel odstrčila jeho ruku, seskočila a postavila se vedle něj. „Jestli zůstáváš, tak já taky.“
Jejich pohledy se setkaly, uzamkly, bojovaly spolu. V příštím okamžiku se upíři i démoni dali do pohybu a mířili přímo k nim.




[1]Tyto střely používají policejní složky, kdy dojde k eliminaci pouze nebezpečné osoby, aniž by byli ohroženi ostatní lidé v blízkosti.

16 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem- je to vzrušujúce ... som zvedavá ako to bude pokračovať.

    OdpovědětVymazat
  4. Super jako vždy, velký dík za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Ou, že by její otec byl nakonec upír? Vtom ještě něco bude..:) Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za novou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji,těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekci nové kapitolky.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad! :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat