sobota 17. května 2014

Klenot z Atlantidy - Kapitola 18



Jewel plavala skrz mraky, tak zamilovaná do Graye, že se možná nikdy nevrátí na zem. Úsměv jí zvlnil rty. Co Gray dělal jejímu tělu… čirá magie, po které zůstala zcela uspokojena. Vzpomínky na to, jak si ji nárokoval, budou palivem pro její sny po zbytek života. Milování s ním jí dalo pocit naplnění a spokojenosti, o nichž se jí ani nesnilo.

Padla noc a déšť ustal. Zem pod ní byla tvrdá, mírně změkčená mechem a listím, ale Grayova přítomnost více než vynahrazovala jakékoliv nepohodlí. Spokojeně si povzdechla, užívala si to, jak byla v jeho náručí a tiskla se k němu.
To byl život, o kterém vždy snila. Pokaždé, když byla trestána, pokaždé když byl někdo zabit kvůli jejím předpovědím, si představila samu sebe v bezpečí Grayova objetí.
Měla tak blízko k tomu, aby vykřičela svou lásku. Ptal se jí, jestli ho miluje, několikrát, a pokaždé musela bojovat, aby ta slova zadržela. Kdyby se od ní odtáhl… zachvěla se.
Vyrazil z něj řetězec nesrozumitelných slov, proříznul noční ticho. Jeho tělo sebou trhlo a Jewel se posadila.
„Owww!“ Vykřikla, když čelem narazila do stropu úkrytu. Lehla si na zem, mírně na bok. Bylo obtížné, ne-li nemožné vidět v potemnělém stanu, protože do něj nepronikalo žádné světlo. Když se však podívala na Graye, spatřila všechny rysy jeho tváře, spadla jí čelist a zalapala po dechu.
Oči měl otevřené a znovu zářily tou jasnou, tajuplně rudou. Pleť měl bledou a z jeho přehřátého těla lil pot. V žaludku se jí utvořilo tisíc různých smyček. Objevovaly se u něj další změny.
„Grayi,“ řekla. Co mohla udělat? Jak by mu mohla pomoci přijmout to, co se dělo? Pokud s tím bude bojovat, akorát zeslábne. Sklonila se a zašeptala mu do ucha. „Jsme tady. Udržím tě v bezpečí. Nic špatného se nestane. Slibuji.“
Svaly se mu pomalu uvolnily.
„Jsem tady,“ zopakovala. „Jsem tady.“
Do kůže se mu vrátila barva, opět měla svůj přirozeně bronzový odstín. Oči postupně přestávaly zářit. Stan potemněl a ona vydechla úlevou.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se ho.
„Vidím ve tmě,“ řekl nevýrazně. „A jak sama vidíš, nemám na sobě brýle pro noční vidění. Musím se odtud dostat.“
Gray se rychle oblékl a vysoukal se ze stanu. Chladný, slaný vánek ho políbil, vysmíval se mu svou sladkostí. Aniž by se obtěžoval s botami, popadl vysílačku a vydal se k řece, pozoroval krásu země kolem. Pozdravila ho temnota barvy asfaltu, a přesto viděl, jako kdyby bylo jasné světlo. Listy se vrtěly a kývaly na světle zelených stromech. Čistá říční voda se čeřila proti větru. Duhově zbarvené ryby plavaly skrz ni, jejich ploutve protínaly hladinu.
Vidění ve tmě, to byl super superhrdinský trik, a jo, věděl, že ho využije. To ho netrápilo. Ale jak tak ležel v přístřešku s Jewel v náručí, s tělem nasyceným po jejich milování, byl zasažen touhou zakousnout se jí do krku a pít krev. Tentokrát byla ta potřeba téměř neuhasitelná. Nezastavitelná. Silnější než kdykoliv předtím. Čím více se jí dotýkal, tím více ji chtěl kousnout.
Byl člověk. Muž. Ne démon či upír či jiné ztělesnění zla, proti jakému bojoval. Ale jak dlouho tohle dokáže vydržet? Myslel si, že jeho potřeba ochránit ji bude stačit k tomu, aby udržel své zuby na uzdě.
Spletl se.
„Santa volá matku,“ řekl do vysílačky. Možná, že mu dokáže pomoci jeho šéf.
JudeQuinlin se o okamžik později ozval a probrali spolu RaDracas a seznam, který Graychtěl.
Zdálo se, že upíři nenávidí oheň a démoni chlad.
Formoriané dokázali vidět ve tmě a tak dále a tak dále. Všechno už většinou znal.
„Existuje způsob, jak z upíra udělat znovu člověka?“
„Žádný jsme nenašli.“
„Hledejte dál.“ Gray ukončil přenos a rukou si prohrábl vlasy. Zarazil se. V paži necítil žádnou bolest. V krku také ne. Sjel rukou ke krku. Žádné zranění. Prudce se podíval na paži. Ani tam nebylo žádné zranění.
Zcela se uzdravil.
Zpoza něj se ozvalo zalapání po dechu a on se otočil. Stála tam Jewel s ústy dokořán, ty její nadpozemsky modré oči zíraly na jeho nohy. Držela svítící tyč, která ozařovala její rysy.
„Ty levituješ.“
„Cože?“ Shlédl k zemi a spadla mu čelist. Můj bože. Jeho nohy se vznášely několik centimetrů nad trávou.
„Jak se dostanu dolů?“ Vyštěkl.
„Představíš si, jak se tvé nohy dotýkají země?“ Byla to otázka, ne tvrzení.
Zaměřil se znovu na ni. „Ty to nevíš?“
Aniž by mu nabídla odpověď, uzavřela vzdálenost mezi nimi, obtočila mu prsty kolem kotníků a zatáhla. Snášel se dolů, až dokud jemně nedopadl na pevnou zem.
„Myslel jsem, že dokážu ty změny zvládnout, až přijdou,“ řekl hrubě.
„Jsi naživu. Na ničem jiném nezáleží.“
„Stal jsem se jedním z nich.“
„Ne, jsi stále Gray. Můj Gray.“
Jeho pohled spontánně sklouzl k jejímu krku k nevyzpytatelnému pulsu tam. „To bys neřekla, kdybys právě teď byla v mé hlavě.“
Natáhla ruku a přejela mu s ní po hrudi přes břišní svaly, což ho přimělo prudce se nadechnout. Jeho kůže se chvěla. Stejně jak to on dělal jí, vzala jeho bradavku mezi prsty a promnula. „Jsi Gray,“ řekla znovu. „Jsi tvrdý a žhavý a nádherný. Nejsi zrůda.“
Jeho krev se rozpálila touhou a vřel potřebou. Větším chtíčem než kdykoliv předtím, protože veškeré jeho smysly byly náhle zesílené. Obklopila ho její mystická vůně; její teplo na něj doráželo. Zaplavila ho její vlastní touha a potřeba, mísila se s jeho vlastní.
Pocítil v ústech sliny. Možná, že kdyby si dovolil jen jedno ochutnání, jen jedinou kapku její krve… Prudce se odtáhl. K čertu, ne. Kdyby ji vzal do náruče, jeho chabá kontrola by mohla prasknout. V jejích jemných rysech se objevilo ublížení a rozpaky.
Málem ji přitáhl zpátky, ale podařilo se mu odolat. „Znovu se mě nedotýkej.“
Oči se jí rozšířily překvapením a bolestí, a klopýtla dozadu. „Ale… proč?“
Kopulí začaly pronikat tlumené paprsky světla, rozlévaly se po stromech a skalách. Ignoroval ji stejně odhodlaně, jako ona minulou noc ignorovala jeho otázky o lásce. „Pojďme se sbalit. Musíme jít dál, chceme-li dojít do Kronusova chrámu dle plánu.“
Jakmile to vyslovil, zježily se mu chloupky na zátylku. Koutkem oka zachytil záblesk pohybu a všechny instinkty v něm křičely, ať se skrčí. Popadl Jewel za předloktí a svalil je oba na zem. Oštěp protnul vzduch v místě, kde stál a zabodl se do tlustého kmene stromu.
„Chceme Dunamis, člověče. Pokud nám ji dáš, nebude tvá smrt tak bolestivá,“ zaburácel z vody mužský hlas hluboký jako hrom.
Gray dokázal myslet jen na ochranu své ženy. Souběžně vymýšlel únikovou cestu a velikost nepřátel. Ve vodě bylo minimálně padesát vodních lidí s pozvednutými oštěpy. Kdyby nebyla taková tma, věděl, že by ty oštěpy měl již zabodnuté v zádech. Měl nutkání bojovat s nimi, ale nechtěl riskovat, že by byla Jewel zraněna.
„Pojďme,“ řekl jí, vyskočil na nohy a prudce jí za sebou vláčel. Stínil její tělo vlastním.
Strčil ji do stínu lesa, popadl za zápěstí a rozběhl se. Do bosých nohou se mu zarývaly kameny, ale pořád byl v pohybu. „Tohle je moje chyba. Neměl jsem být takový hlupák a chodit k řece.“
„Měla jsem tušit, že se vrátí,“ blábolila. „Měla jsem alespoň vědět, co mají v plánu.“
„Aspoň, že musí zůstat ve vodě.“ Holá větvička se natáhla a poplácala ho po tváři. Zarazil se těsně před jejich přístěnkem.
Jewel téměř násilně vrtěla hlavou. „Po bouři mohou chodit po zemi.“
Samozřejmě, že mohli.
„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje,“ řekla a z jejího tónu vyzařovala naštvanost.
„Mluv potichu. Jsi teď jako maják a prozrazuješ každý náš pohyb.“ Rychlými a přesnými pohyby rozebral přístřešek a složil ho do batohu. „Jak dlouho máme?“
Jewel zůstávala podivně tichá.
Gray si natáhl boty a proběhl táborem, sebral všechny své věci a nacpal je do batohu. „Kudy musíme jít?“ Stiskl Jewelino zápěstí a vyrazil ke stromům, používajíc únikovou cestu, kterou si včera naplánoval. Dělal, co mohl, aby zakryl jejich stopy.
Neodpověděla. Tělo měla ztuhlé, sotva se pohybovala, zpomalovala ho, prakticky ho nutila táhnout ji. Vrhl na ni pohled přes rameno. Modř v jejích očích vířila, byly jako bezedné tůně.
„Právě opouští vodu.“
Její hlas zněl jako z jiného světa stejně jako oči. Bizardní. Jako tisíce hlasů slité v jeden. Rysy měla tak prázdné, že se zdála být v transu.
„Chtějí tyto lesy prohledávat, dokud tě nenajdou a nezničí.“
„Miláčku, to já vím. Co nevím je to, kam jít. Musíš mě nasměrovat.“
Ticho.
Zakopla o spadlou větev a klopýtla dopředu. Její tělo bylo příliš ztuhlé na to, aby se ohnulo a zmírnilo pád. Zachytil ji, absorboval její váhu. Panebože. Co se to s ní dělo? Gray nevěděl, co jiného dělat, tak si ji přehodil přes rameno. Dal se do sprintu. „Jewel?“
Opět ticho.
Plácl ji po zadku. „Dostaň se z toho, zlato a řekni mi, kam jít.“
Okamžitě zareagovala na přímý rozkaz. „Do Inner City. Tam najdeš štít, který tě ochrání.“
„Štít? O čem to mluvíš?“ Obrátil se směrem k městu a zrychlil. Ani nepřemýšlel o tom, že by ji postavil na zem. Byla nehybná jako mrtvola, hlas měla stále tak divně hluboký. Měl o ni strach, chtěl se ujistit, že je v pořádku, ale nemohl zpomalit.
Něco, co ten vodní muž řekl, mu dalo brouka do hlavy… ale co? Přehrával si ten hlas v mysli, jak manévroval kolem stromů a krčil se pod větvemi.
Chceme Dunamis, člověče. Dej nám ji.
Zamrkal. Mysleli si, že má Klenot. Proč by si to ale mysleli? Ledaže… Ledaže by jeho předpoklad, ten, který ho napadl, když včera večer mluvil se šéfem, byl pravdivý. Dunamis může dýchat, říkal Jude.
Grayova paže se utáhla kolem ženy na jeho rameni. Stejně jako DunamisJewel věděla, co nepřítel chystal, a věděla, jak ho nasměrovat do bezpečí. A řekla mu, že Dunamis chrání muž, který jej chce zničit. Chrání. Chce jej zničit. To byly dva naprosté protiklady. Gray chtěl ochránit Jewel, ale zničit Dunamis.
Zavrtěl hlavou. Určitě ne. To není možné. Ale obavy se skrze nějplazily a ta myšlenka odmítala odejít. Jeho Jewel nebyla tím Klenotem. Klenot z Dunamisu byl kámen.
Prosím, bože, ať je Jewel z Dunamisu jen kámen.
V lese bylo stále jasněji, ale Gray se co nejvíce snažil zůstávat ve stínu. Utíkal tak dlouho, že se mu to zdálo jako věčnost. Dýchal trhaně, a nenáviděl to, jak mu Jewel poskakovala po rameni nahoru a dolů jako pytel brambor. Bolelo ji to? Nijak neprotestovala.
Kolem ucha mu prolétl oštěp a pak další, sotva ho minul. Zachránily ho jen jeho nové, bleskurychlé reflexy. Gray vrhnul přes rameno rychlý pohled. Vodní lidé se k němu blížili. Rychle. Jejich ocasy se rozdělily na dvě části, čímž získali lesknoucí se nohy. Jak jim zatraceně měl utéct?
„Kam mám jít, Jewel? Kde budeš v bezpečí? Jak nás odtud mohu dostat?“
„Leť. Vodní lidé nemohou létat,“ řekla. „Ty ano.“
Letět? U řeky levitoval, ale to nebylo úmyslné. Nevěděl, jak to udělat na vlastní pěst.
Kolem prosvištěl další oštěp.
Dokázal zaslechnout, jak prořezává zvuk a byl schopen uhnout stranou, než ho trefil. Tady dole byla Jewel v nebezpečí. To rozhodlo. Musel to zkusit.
„Do prdele,“ zamumlal a pak si představil, jak letí.

14 komentářů:

  1. Děkuji za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Super, moc děkuji za překlad i korekci!

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za pokracovane.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Dík za vaši práci :-)

    OdpovědětVymazat