středa 30. října 2013

Zvířecí instinkty - Kapitola 9 1/2



Tygřice musí být neustále na stráži před Tygrem. Tito samci cítí strach a budou se snažit použít ho proti vám, aby dostali to, co chtějí.
Další den ráno, jsem seděla sama v kavárně, čekajíc na mou matku. Nechala jsem ten hloupý pípající BlueJay doma. Byla jsem blízko toho, že spláchnu ten zatracený krám do záchodu. „Blbej BJ,“ zamumlala jsem. Vážně si to zasloužilo to jméno.
Vanilka a skořice byly cítit ve vzduchu, splývajíc s vůní čerstvě upečeného chleba. Míchala jsem lžičkou ve svém moka latté a sledovala jsem, jak lidé procházejí kolem mého stolu.

Nechtěla jsem tu být. Včera jsem chtěla vidět svou matku. Dneska už ne. Bůh ví, že jsem nechtěla odpovídat na otázky týkající se mého milostného života, diskutovat o přednostech lásky a manželství. A to byl důvod, proč se chtěla sejít, věděla jsem, že byl.
Proč jsem, proboha, nadhodila tohle téma?
Byla jsem idiot?
Počkat, možná bych na to neměla odpovídat.
Matka mi volala dneska ráno, aby se ujistila, že jsem nezapomněla na naši schůzku. Udělala to schválně, aby se ujistila, že jsem dost grogy na to, abych si vymyslela výmluvu.
Chytrá žena, moje matka.
Konečně dorazila, jeno patnáct minut později. Lepší než obvykle. Moje matka neměla žádný pojem o čase, vážně.
Celé mé dětství byla důvodem, proč jsem byla všude pozdě. Narozeninové oslavy, roztleskávačský tábor, sakra, i škola. Vždy jsem dostala vlažné, zbylé jídlo na oslavách, propásla zábavné hry a nikdy se nenaučila, jak být správnou roztleskávačkou. Když na to tak myslím, tak to bylo v té době, kdy moje puntičkářství začalo.
„Proč máš na sobě tuhle barvu?“ Byla první věc, kterou mi řekla, když si sedla naproti mně. Byla atraktivní žena ve svých skoro padesáti. Krátké hnědé vlasy, oči, které byly mixem hnědé a šedé – a plné smutku a zranitelnosti, což jsem už dlouho neviděla. Její drobnost a malá výška jí přidaly na obrazu Slečny v nesnázích.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se s rostoucí starostí.
Odmávla má slova rukou, a tak ke mně doletěla vůně lilie. Lila byla její oblíbená vůně. Pokaždé, když jsem plakala kvůli chlapci, tak mě objala a tahle vůně mě obklopila.
„Měla bys nosit zelenou,“ řekla. „Hodí se ti k očím.“
„V případě, že bys sis toho nevšimla, moje oči jsou šedé.“
„Nevadí,“ znovu odmávla má slova. „Ta hnědá se nehodí k tónu tvé pleti.“
Proč se zajímala o můj výběr barvy? To jí nebylo vůbec podobné. „Ráda vypadám nevšedně,“ řekla jsem suše. „Jinak by byli lidé zastrašení mou krásou.“
Stiskla rty k sobě, aby zabránila úsměvu. „Žertuješ takhle s každým nebo jenom se mnou? To je jedno. Jsem jenom ráda, že vůbec žertuješ. Bála jsem se, že Richard zabil tvůj smysl pro humor. Ale, my jsme mluvily o tom, jak se oblékáš, a že bys měla začít nosit zelenou barvu.“
Oči se mi rozšířily, jak mi to náhle došlo. Málem jsem zasténala. Věděla o Roycovi. To bylo jediné vysvětlení jejího chování.
Svými dalšími slovy potvrdila moje podezření. „Proč jsi mi neřekla, že pracuješ s Roycem Powellem?“
Protože jsem nechtěla, tiše jsem odpověděla. Nahlas jsem jí řekla: „Jak víš, že pracuju s panem Powellem?“
„Pan Powell, jo?“ Zaklepala svým růžovým nehtem na desku stolu. „Tattler píše, že ho oslovuješ jinak.“
Narovnala jsem se takovým způsobem, kterému by každý chiropraktik zatleskal. „Tattler píše o mně a Roycovi?“
„To je, proč jsem přišla pozdě. Když jsem viděla titulní stránku, tak jsem málem umřela.“ Její obličej se zkroutil nechutí. Vytáhla časopis z kabelky a posunula ho po stole. Titulní stránka na mě zírala.
Byla tam fotka mě, jak vycházím z bytu. Vypadala jsem…špatně. Vážně špatně. Můj obličej byl zkroucený, jako bych snědla dva tucty citronů, aniž bych se nadechla. Mé vlasy byly stažené do mého běžného drdolu, ale kvůli stínu vypadal jako by byl osmkrát větší, připomnělo mi to Marge Simpsonovou.
Červený titulek říkal Má Royce Powell vymazaný mozek mimozemskou ženou?
Ponížení mnou projelo a chtěla jsem se sesunout dolů po židli. Tváře mi zčervenaly. Moje jediná naděje byla, že na fotce jsem vypadala tak ošklivě, že mě nikdo nepozná ve skutečnosti.
„Vážně, Naomi. To ses nemohla na toho fotografa usmát nebo něco? Vypadáš…ani se mi to nechce říct.“
Nežádajíc nepřiměřenou pozornost na mou osobu, jsem ztišila hlas: „Nevěděla jsem, že mě někdo fotí.“
Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Zlatíčko, musíš si více všímat okolí. Je nebezpečné nevědět, co se kolem tebe děje. Zloděj by klidně mohl utéct s tvojí kabelkou.“
Jako bych to nevěděla.
„Neciť se špatně,“ dodala má matka. „Nejsi jediná žena přistižená s Roycem.“
Narovnala jsem ramena. „Cože?! Jaká jiná žena?“ Ten bastard.
Mrknula. „No, tahle.“ Zaklepala na roh papíru a já jsem se tam podívala. Royce stál hned vedle Gwendolyn Summersová, té nádherné, dlouhonohé brunetky, se kterou ho vyfotili už před tím.
Byli oblečení neformálně, vypadali přepychově. Perfektní dohromady. Kousky dobře sedících puzzlí.
Co spolu dělali? Chodil s ní Royce? Řekl mi, že je to jenom kamarádka. Nebyla to moje starost, jestli s ní chodil, ale zatraceně s ním do nejhlubších hlubin pekla. Zeptal se mě, jestli si ho vezmu. Dvakrát. Řekl, že mě miluje. Ta spodina, krysa, bastard. Teď bych se s ním nevyspala, ani kdybych umírala a jediná záchrana by byla jeho penis.
Zvuk šustění papíru mě vytrhl z myšlenek a já si uvědomila, že muchlám noviny. Uvědomila jsem si, že by tu někde mohl být další fotograf čekající, aby mě mohl znovu vyfotit. Okamžitě jsem nasadila úsměv ‚Jsem šťastná a ne ošklivé monstrum‘. Rozhlédla jsem se po místnosti, usmívajíc se na každého, kdo se na mě podíval.
Moje matka na mě hleděla, jakoby se na mně objevily spletené chlupy z nosu. „Co to děláš?“
„Nic,“ řekla jsem, stále se dívajícpo kavárně a hledajíc někoho podezřelého. Nikdo nevypadal neobyčejně. Nikdo na mě nemířil foťákem.
„Naomi, srdíčko, tvůj obličej vypadá…no, nevím, zamrzle. A to je ten nejfalešnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.“
Zamračila bych se na ni, ale nechtěla jsem ztratit můj nonšalantní výraz. „Proč ses chtěla se mnou setkat? A neříkej mi, protože jsi o mě měla obavy. Už jsem ti řekla, že se nic neděje.“
„Nemůžu vidět svoji dceru, protože mi pouze chybí?“
Ne. Byl tu jiný důvod. Rozhodla jsem se otočit, a podívala jsem se na ni. Stále se usmívajíc, samozřejmě. „Proč mi neřekneš, proč vypadáš tak smutně, hmm?“
„Nevypadám smutně,“nasadila ležérní pózu, ačkoli to chtělo velkou snahu z její strany. „Jen jsem byla zvědavá na tvůj sociální život, to je vše. Volala jsi mi uprostřed noci, ptajíc se mě na lásku a manželství, a teď jsem se dozvěděla, že pracuješ s Roycem Powellem. Přemýšlíš, že si ho vezmeš?“
„Ani kdyby mě to mělo zachránit před pečením v pekle!“ Úsměv, připomněla jsem si. Odhalila jsem zuby v něčem, u čeho jsem doufala, že vypadalo, jako šťastný úsměv.
„Dobrá.“ Její znuděný pohled, který mě zkoumal a znervózňoval tak, jak to uměla jenom moje matka. „Uvažuješ o tom? A teď buď upřímná.“
„Ne.“ Úsměv, sakra. „Samozřejmě, že ne.“
„Proč ne? A přestaň se takhle usmívat.“
Dovolila jsem svému úsměvu trošku povolit, ale jenom trošku. „Ty víš proč.“
„Protože jsi ho viděla na fotce s tou Summersovou? Nebo kvůli Richardovi tomu Bastardovi?“ Zamračila se. „Jonathan nemusel vidět, jak tě Richard změnil, ale já ano, a každý den jsem toho bastarda posílala do pekla za to, co udělal nadějím a snům mého dítěte. Jsi krásná, inteligentní žena a měla bys -“
Objevila se číšnice, a tak přerušila zbytek její věty. Co chtěla říct? Že bych se měla cítit v pohodě s myšlenkou manželství? Jestli ano, nevěděla bych, co říct. Jednou jsem měla sny o manželství, dětech a žít šťastně až do smrti. Když Royce řekl, že každá dívka si představuje samu sebe, jak kráčí ve svatebních šatech k muži, kterého miluje, měl v mém případě pravdu, i když bych to nikdy nepřiznala. Chtěla jsem jednou tyhle věci, vážně moc. Teď jsem chtěla spoléhat jen sama na sebe. Chtěla jsem být šťastná, protože jsem udělala samu sebe šťastnou.
Usrkla jsem z mého latte, zatímco si moje matka objednávala své espresso. Další chvíli kdy číšnice odešla, vrátila se k naší konverzaci, i když změnila její směr.
„Mám něco, na co se tě chci zeptat, Naomi, a chci, abys mi řekla pravdu. Nebudu naštvaná, slibuju.“
Ježíš, to znělo strašně. „Dobře,“ řekla jsem, připravujíc se na náraz. „Budu k tobě upřímná.“
Možná.
Nadechla se, odmlčela se a polkla. Znovu se nadechla. Polkla znovu.
„Řekni to,“ zakřičela jsem.
„Jsi lesbička?“
„Matko!“ Seděla jsem s otevřenou pusou a omráčená nevěřícností. Pouhá myšlenka, že si o mně někdo myslel něco takového, mě z toho probudila. „Proč by ses mě ptala na něco takového?“ Nejdřív Royce a teď máma. Jaký druh pojď-a-vem-si-mě- slečny vibrace jsem vydávala?
„Jsem jenom zvědavá, zlatíčko. Od té doby, co sed rozešla s Richardem tím Bastardem, tak ses stala samotářem. Jonathan mi řekl, že to je poslední známka toho, že nenávidíš muže.“
Malý Johnnie vážně byl trnem v mém zadku. Myslím, že žije, aby analyzoval každý okamžik mého života.
„Jonathan také říká, že Richard ten Bastard byl kouřová clona,“ dokončila.
„Kouřová clona?“ Zeptala jsem se nejistá, jestli chci slyšet vysvětlení, které se zatím ukrývalo.
„Víš,“ Pohybovala rukama. „Zařízení, které lidi přimělo věřit v to, co chtěli, aby věřili, a ne co je skutečná pravda.“To byla stoprocentní řeč Jonathana, věděla jsem to. Mohla jsem skoro slyšet příznivý hlas, zatímco moje matka mluvila, jako by ho napodobovala.
Ježíši, to už bylo hodně.
„Nejsem na ženy, mami. Mám vážně ráda muže.“
S nadějí, se podívala na stůl, „Jestli si seš jistá-“
„Jsem si jistá. Chci sex s muži.“ Bože, nemohla jsem věřit, že máme takový rozhovor.
„Dobře,“ řekla s povzdechem. „Věřím ti.“
Číšnice přinesla matce její kafe, a matka na něj hleděla dlouhou dobu. Další povzdech jí unikl ze rtů a její výraz se rozpadl. „Myslím, že mě Jonathan podvádí.“


19 komentářů: