pondělí 21. října 2013

Poslední polibek na dobrou noc - Kapitola 24





„Uprchni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na balzámových horách.“
Píseň písní 8:14

Solo nesl Viku a její tašku, nocí do hor. Musel mrznout. Ona mrzla. A on byl nahý, a mráz prakticky plnil vzduch. „Přinesla jsem ti oblečení a boty,“ řekla přes drkotající zuby. „Jsou v batohu.“
Možná odpověděl, možná ne. Ať tak či onak, pokračoval.
Co se stalo uvnitř toho stanu... totální devastace, byl jediný způsob jak to popsat. Proměnil se v zuřící červenou bestii, jak ho ostatní nazvali. Ublížil lidem. Zabil.
Chránil.
Neměla z něj strach, a to vědomí ji ohromilo. On by jí nikdy neublížil, a hluboko uvnitř, kde vědomosti, které ji naučil, kroužily, tomu rozuměla. Měla strach o něj.
Každou chvíli mohl někdo vejít do stanu se zbraní a střelit ho. Kdyby se to stalo, její otec by ho zabil, ne jen, aby ho potrestal, ale protože se ho Jecis bojí, dokonce i za mřížemi.
„Můžu chodit,“ řekla, nechtěla, aby ji nesl jako břemeno celou dobu jejich útěku.
  Položil ji na zem, aniž by zpomalil, uchopil ji za ruku a táhl ji za sebou. Manévrovali kolem stromů – tolika stromů! - a přes silné pařezy. O věčnost později se na ni ohlédl.
„Otázky? Obavy? Připomínky?“
„Kde to jsme?“ zeptala se. Jecis to neřekl. Všechno co věděla, bylo to, že tady nikdy nebyla.
„Oblast Nová Kolyma na Ruském Dálném východě.“
„Sibiř?“
„Ano. Neboj se. Mám to.“
Nahoru, nahoru a rychleji, vedl ji přes sníh. Sníh na zemi, sníh na krásných stromech. Pravá zimní pohádka, úžasná ve své kráse. Krutá ve své zradě. Jak rychle mohl člověk umrznout tady venku?
Smutné, že tohle nebyla poslední z jejích starostí. Jecis je bude sledovat. Možná ne dnes v noci. Možná, že ne zítra. Nebude cítit žádný spěch. Po tom všem, mohl lokalizovat Sola kdykoliv. Ale bude shromažďovat vojáky a přijde si pro ně.
Vika by byla chytrá, kdyby hodila Sola do příkopu a šla na vlastní pěst. To bylo to, co plánovala udělat, zatímco byli uvězněni v Nolandii. Teď ….
Nemohla se přimět opustit ho.
Podíval se zpět na ni a řekl, „Zakřič, jestli budeš potřebovat, abych zastavil.“
„Zakřičím.“ A téměř zakřičela tisíckrát v dalších pěti minutách, ale nějak, udržela ten zvuk uvnitř. Chtěla mezi nimi a cirkusem tak velkou vzdálenost, jaká jen byla možná, i kdyby měla trpět, aby to zvládla.
Čím výše do hor šli, tím silnější byly stromy a terén skalnatější. Nakonec Vika ztratila pojem o čase. Jediné co věděla, bylo, že se neovladatelně třásla a svaly měla těžké jako balvany. Její plíce pálily.
Solo se na ni podruhé ohlédl, zvolnil krok, ale pak se zarazil. „Na noc zastavíme,“ řekl. Nebyl uštvaný a nevypadal, že by mu byla zima.
„Protože jsi našel bezpečné místo?“ zeptala se s nadějí.
„Protože jsi unavená.“
Jak předpokládala. „Nezajímá mě to. Pokračujme, dokud nenajdeme bezpečné místo.“ Potřebují každou výhodu, kterou můžou mít.
Upřeně ji studoval, hrdost mu zářila v těch dětsky modrých očích. „Velmi dobře.“
Byla ta hrdost zaměřená na ni?
Čekala, že se dá opět do pohybu. Místo toho, pustil batoh a rozepl ho. Věci, které ukradla od Jecise, ležely nahoře. I když ani jediný kousek nepatřil Jecisovi. Spíše je Jecis ukradl Targonovi a měly perfektní velikost pro Sola. Velikost – důvod proč je žádný člověk nekoupil. Materiál byl černý jako noc, a měl jemnou, luxusní kvalitu.
Vklouzl do košile a kalhot, pak vytáhl věci, které si vzala pro sebe a hodil jí je.
„Co kdybychom nechali batoh za námi?“ zeptal se, když vytahoval ponožky a boty.
Cože? „Ne!“ Sundat kabát bylo vlastně bolestivé, studený vítr se zakusoval do každé části odhalené kůže, ale nějak našla sílu to udělat. Dále si sundala šaty.
Solo odvrátil oči, říkajíc, „Je to nadměrné zavazadlo, a myslím to doslova.“
„Je to můj život.“ Mikina a kalhoty na ní plandaly, ale oh, byly krásně teplé, byly celou cestu přitulené k Solovu tělu.
„Slyšel jsem tam bouchat šperky.“
„Přesně.“
Dychtivý lesk, který soupeřil s krásou měsíčního světla, mu vstoupil do očí. „Koupím ti nové.“
Když pro ně šla do pekla a zpět? „Dej mi ten batoh, ponesu ho.“
Zamračil se a znovu si dal popruh přes rameno.
„Solo,“ řekla.
„Viko.“ bez dalšího slova spojil jejich prsty a poháněl ji vpřed.

***

Solo si liboval ve své svobodě. Stále měl na sobě pouta, ano, ale už nebyl za mřížemi. Už nebyl připoután ke kolu, už nebyl škrabátko pro každého se svěděním. Měl svou ženu po svém boku, a jediné nebezpečí sledující je, bylo počasí.
Poslouchal, sledoval, a věděl, že Jecis zůstal pozadu. Přesto, chtěl Solo mezi nimi tak velkou vzdálenost, jakou dnes v noci mohl získat. Zítra potáhne Viku vzdáleností, která se pravděpodobně bude zdát jako tisíc mil, ale o kolik víc toho ujdou dnes večer, o tolik míň se budou muset
táhnout zítra, zatímco bude unavená, hladová a její adrenalin vyprchá.
Ne, přemýšlel dál, nedovolil by, aby byla hladová. Ve chvíli kdy by ji schoval do malé teplé trhliny, usnula by a on by šel lovit. Ale páni, držela se líp, než doufal. Jeho malé pápěří, mělo tvrdohlavou povahu, která ji nedovolila skončit – nebo jen zpomalit. Možná vypadá jako by spala na nohou, ale šla za ním krok za krokem.
„Co budeme dělat?“ řekla rozmrzele.
„Vyhýbat se městům, zaprvé.“ Mnoho Američanů se přestěhovalo na Sibiř hned po lidsko-mimozemské válce, protože Sibiř je údajně jediná země bez otherworlďanské 'špíny'. Vlastně se zde otherworlďani obvykle stříleli na počkání. „Můj šéf, Michael, má srub na hranici.“ Michael měl domy v každém státě, každé zemi. Možná i v každém městě. Takhle udržoval své agenty skryté, nezáleželo na tom, kde byli a co museli dělat.
„Půjdeme tam.“
Došli na malou mýtinu, kde byly spadlé stromy, se středy vymletými počasím a časem. Nikdo nebude schopný schovávat se v blízkosti. Viděl a slyšel by kohokoliv, kdo by se přiblížil. A mohl se podělit o své tělesné teplo s Vikou, uvnitř pařezu. Tohle bylo tak dobré, jak jen mohlo být.
Upustil batoh vedle stromu, vyzval Viku, aby se usadila uvnitř a pracoval na shromažďování kamenů z blízkosti. Chtěl jich deset, ale našel jen osm. Oh, dobře. To bude muset stačit. Uklidil sníh z malé části země a uložil kameny do kruhu. Pak nasbíral větvičky a naskládal je dovnitř kruhu.
Posadil se vedle Viky, zvedl dva kameny a udeřil jimi o sebe.
„Moc ráda bych se dívala, jak vytváříš oheň tímto způsobem, protože to je velmi mužné a působivé a všechno,“ řekla, „jen bych se cítila provinile, kdybych ti neřekla, že je v batohu zapalovač.“
Odmlčela se a on se na ni podíval se zvednutým obočím. „Přišla jsi připravená.“
„Měla jsem pomoc,“ přiznala po krátkém zaváhání.
„Koho?“
„No...“ Kousala se do spodního rtu jak se hrabala v batohu. Uplynulo několik minut, a ona začala polohlasně mumlat. „Našla jsem ho.“ S úsměvem vytáhla zapalovač a vtiskla mu ho do ruky.
„Neodpověděla jsi mi na otázku, Viko.“
„Oh, jasně. No, pamatuješ si ty neviditelné muže, o kterých jsme mluvili?“
„Ano.“ Zapálil konec jedné z větviček, plameny rychle chytly, praskaly a šířily se na další. Zavanulo k nim teplo, a kouř se kroutil vzduchem.
„Nikdy bych ti to neřekla, pokud bys s tím nezačal, ale čekání teď vypadá tak trochu hloupě, po tom všem. Tak, tedy. Jeden z nich mi pomáhal. Jeho jméno je X a on-“
„X? Můj X?“
„Tvůj X? Ty ho teda vidíš.“
„Vidím. Vídával jsem ho většinu mého života.“
„No, začala jsem ho vidět pár dní poté, co jsi byl zajat.“
Neměl ponětí, co si o tomto vývoji má myslet. X se nikdy nezjevil jiné osobě, nikdy nevyjádřil touhu udělat to, nikdy se o tom nezmínil a Solo se domníval, že to byl nemožný výkon.
„Co ti říkal?“ Zeptal se.
Vika zasténala. „Tato otázka je důvod, proč jsem nikdy nezmínila jeho jméno.“
Stejně tak Solo. Ale stejně jak řekla, byli daleko než, aby se drželi zpátky.
„Všechno vyklopíš, ať už chceš, nebo ne.“
„Fajn.“ Její tváře rozkvetly do nádherně růžové. „X říká, že je Altilium a Dr. E je Epoto, ale nemám ponětí, co ta slova znamenají.“
„Je to latinsky 'válečný oř' a 'břemeno', a sedí to přesně.“ A určitě jí řekli více než jen toto.
Jemná mlha se před ní vznášela, vytvářejíc tak snový opar. „Tak čeho je Dr. E doktor?“
„No, pro začátek by si zasloužil doktorát z otravování mě.“
Zasmála se, když řekla, „Udělej z toho dva doktoráty. Moc se mi líbí X, ale chci najít způsob jak se zbavit Dr. E.“
Solo byl důvod, proč ji ty bytosti trápily, ale nedávala mu za to žádnou vinu. Nezaslouží si tuto ženu, ale chtěl ji. Chtěl udělat, co bude potřeba, aby se stal mužem, kterého potřebuje. „Jsou nyní s tebou?“
„Ne. S tebou?“
„Ne.“ Tak kde jsou? „Co dalšího ti řekli? A raději by ses měla přiznat. Jinak budu nucen použít svou světoznámou techniku výslechu.“
Další smích. Ona si myslela, že si dělá legraci. Ale aspoň se přestala červenat. Solo nechtěl, aby s ním byla na rozpacích. Chtěl, aby byla uvolněná dost na to, aby přiznala cokoliv.
„No, X řekl, že mám zůstat s tebou.“
A to je důvod proč ho mám nejraději. Čekal. Mlčela.
„To je všechno?“ Trval na svém.
„To je podstata toho všeho, ano, a vše co jsem ochotná v tuto chvíli přiznat. Výslech nebo ne.“
To nebylo tak špatné.
Pak dodala: „Dr. E navrhoval, abych odešla a nechala tě tam shnít.“
Jeho ruce se zatnuly v pěst, a mohl cítit, jak se drogy začínají uvolňovat do krevního oběhu. Chtěl mluvit s oběma stvořeními právě teď a tady. Chtěl se zeptat jak a proč, co dalšího bylo řečeno a přikázat, aby nechali jeho ženu na pokoji. Neměla by být obtěžována jejich šaškárnami.
„Pojďme změnit téma,“ řekl. Než ty sedativa z něj dostanou jeho lepší já. Natáhl se vedle ní a ona se k němu okamžitě přitulila, naklonila hlavu, aby viděla na jeho rty a povzdechla si s něčím, co se zdálo být jako spokojenost. Hrál si s konečky jejích vlasů, spokojený.
„Nebojíš se mě, že ne?“ zeptal se.
„Ne. Proč?“ Zlaté světlo tančilo nad ní, takže vypadala jako by právě vystoupila z nějaké staré malby magické země s vílami a skřítky a šťastným koncem až do smrti.
„Já... dnes jsem ublížil lidem.“
„Ve snaze pomoci ostatním. Věř mi,“ řekla a zívla.“ Začínám chápat rozdíl.“
Díky bohu. „Dobře.“ Políbil ji na čelo. „Zavři teď oči, miláčku. Potřebuješ spát.“
„Ale já nejsem unavená.“
Byla, ale bojovala s tím. Možná, příliš mnoho adrenalinu. Moc starostí co přinese budoucnost. „Chceš znovu hrát hru na otázky?“
Její rysy se rozzářily. „Ano prosím.“
„Dobře, protože by mě zajímalo... jaká je tvá oblíbená barva?“
„Modrá,“ řekla a pak tiše přiznala, „Přesně stejný odstín, jako mají tvé oči. Nikdy jsem neviděla nic tak krásného.“
Ztuhnul, ani se neodvažoval dýchat.
Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptala se.
„Vika.“
„Ano?“
„Ne,“ řekl, bojujíc s úsměvem, „To je moje oblíbená barva.“
Její obočí se zmateně stáhlo, stejným způsobem jak to dělala v kleci, když říkal něco, na co nemohla přijít. „Ale já nejsem barva.“
„Jsi si jistá?“
Pauza. O vteřinu později od ní zabublal smích. Smích, který ho hřál mnohem víc, než oheň.
„Víš, že je to, to nejkrásnější, co jsem kdy neslyšela,“ řekla, vískal ji ve vlasech. „Jsi první člověk, který mi kdy složil opravdový kompliment, a myslím si, že už jsem na tom závislá.“
„Jsem opravdu první?“
Bušení ticha. „Budeš,“ zašeptala, a oba věděli, že nemluvila jen o komplimentu.
Okamžitý příliv potřeby, který zažíval po všechny ty dny, ho zaplavil, jeho tělo na ni reagovalo na prvotní úrovni. Věděl, že byla panna, ale tady a teď, to vědomí způsobilo, že v něm povstal pocit vlastnictví – silnější než předtím.
Tato žena měla být jeho, jen jeho.
„Zapomeň na hru. Chci tě políbit,“ zachraptěl. Byli sami. Nikdo se na ně nedíval, nikdo je neposlouchal. Nebylo lepšího času.
Její rty spadly, humor od ní odplouval.
„Ale nepolíbím,“ přinutil se dodat. Je jasné, že nebyla připravená.
No, on by ji znovu připravil.
„Proč ne?“ zeptala se. Pak, „Oh. To je pravda. Řada je na mě, abych tě políbila.“ Naklonila se a olízla cestou k jeho ústům.
Jako první ho zasáhlo překvapení, těsně následováno intenzivní touhou. Jejich jazyky se setkaly, převalovaly se spolu a sladkost její chuti ho zajala. Žár rozdmýchal celé jeho tělo, jeho buňky ožívaly, jeho nervová zakončení jiskřily elektřinou a on zasténal, když ho absolutní, naprosto devastující potřeba konzumovala. Tato žena … musel ji mít, celičkou, a brzy.
„Viko,“ řekl.
„Solo.“
Dal ji sladkost a dal jí jemnost …. zpočátku. Čím více se vpíjeli jeden do druhého, tím soustředěnější se jejich pohyby staly. Hrál si s okrajem její košile, přejel prstem po lemu, škádlil nahou pokožku jejího bříška, snažíc se ji připravit na intimnější invazi.
Brzy sténala, po každém jeho pohybu, prodlužujíc tak kontakt.
„Chci se tě dotknout, zlatíčko.“
„Dotýkáš se,“ zašeptala.
Tak nevinná poznámka, připomněla mu, aby na to šel pomalu, byl opatrný – bez ohledu na to, jak velká je jeho potřeba. Její duševní klid byl důležitější, než jakékoliv prchavé potěšení. „Já vím, ale já chci jít výš, dotknout se tvých ňader.“
Výsledkem byla pěkně růžovoučká špička jazyka, která sklouzla přes rty, zanechávajíc tak jemný lesk a vlhkost.
„Nebudu se dotýkat ničeho jiného,“ řekl. Ne dokud nebude připravená.
Uplynul okamžik. Polkla, přikývla.
Pomalu sklouzl rukou pod její tričko a uchopil ji, tělo na tělo, dlaň na ženu. Její kůže byla chladná, ale rychle ji zahříval, přešel palcem přes střed vrcholku, vykreslil z ní zasténání, tohle šlo přímo z nejhlubších hlubin v ní. Celou tu dobu pozoroval její výraz. Strach nikdy nezaregistroval. Pouze potěšení.
A když se prohnula do jeho sevření, tichou žádostí o větší tlak, bojoval s nutkáním křičet naprostou spokojeností.
On toho dosáhnul.
„Líbí se ti to?“ zeptal se, ale už znal odpověď.
„Oh, ano.“
„Chci nahradit své ruce mými ústy, dobře, a -“ Solovy uši sebou škubly a strnul.
„Co to-“
Stáhl ruku a položil jí prst na rty, umlčujíc ji. Druhou rukou uhasil plameny.
Tma.
Jeho oči se přizpůsobily během několika sekund, a sledoval, jak liška poskakovala na mýtinu a zpět. Takže, žádná hrozba. Ztuhnul. Vyrušení posloužilo jako nezbytné připomenutí. Byl pro Viku jediným prostředkem ochrany, a to muselo být nad vším ostatním. Solo se setkal s jejím pohledem. „Musíme zastavit naše extra aktivity. Nemůžeme riskovat jakékoliv rozptýlení, a kromě toho, máme před sebou velký den. Spi.“
„Ne.“
„Ano.“ Uvolnil se uvnitř pařezu a přitiskl si její hlavu do prohlubně krku.
„Fajn. Dobrou noc, Solo,“ řekla s kapkou frustrace, teplý dech pohladil jeho krk.
„Dobrou,“ odpověděl, i když věděl, že ho nemohla slyšet.
Jen o pár minut později, se proti němu uvolnila, signalizujíc, že usnula tak jak nařídil. Ale právě když se chystal vstát na lov, začala sebou mlít a ošívat se, než vyskočila nahoru, lapajíc po dechu.
„Jsem tady,“ ujistil ji. „Solo je tady.“
„Solo,“ řekla, povzdechla si a ulehla opět proti němu. Opět usnula. Tentokrát zůstala nehybná, tichá.
Cítila se s ním v bezpečí, věřila mu, a on byl rád – i když držet ji, bylo tím nejsladším a nejhorším druhem mučení, její dekadentní vůně v jeho nose, její měkké křivky tisknoucí se proti tvrdosti jeho těla.
Ale tohle bylo to, co chtěl, ne? Žena v jeho náručí, šťastná, že je s ním. A, že ta žena byla náhodou Vika....
Navzdory všemu ostatnímu se Solo usmál.

26 komentářů:

  1. Děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji moc za pekny preklad:)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé. Děkuji za překlad. Z

    OdpovědětVymazat
  7. Nadherny! Skvela knizka, dekuju moc za preklad a tesim se na dalsi kapitolu! :)

    OdpovědětVymazat
  8. moc děkuju za překlad, tenhle příběh mám ráda:-) Díky ája

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc, skoro je mi líto, že se kniha blíží konci

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. vďaka, vďaka, vďaka za preklad :DDD

    OdpovědětVymazat
  14. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  15. Parádní překlad, moc děkuji.

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  19. vďaka za preklad ;)

    OdpovědětVymazat